“Pane,” oslovila Natalia recepčního, “my ale opravdu potřebujeme dva pokoje!” zdůraznila. “Slečno, v tomhle vám ale opravdu nemůžu pomoct,” odvětil recepční. “Natalie,” oslovil ji Chris. Natalia se na něj naštvaným pohledem podívala. “Nemusíš se mě bát,” uklidňoval ji Chris. “Já a bát se tebe? Dovol, abych se zasmála,” podotkla Natalia ironicky. “Fajn,” odvětil Chris a obrátil se na recepčního. “Dáte mi, prosím, klíče?” poprosil ho. Recepční vzal jedny klíče, které byly pověšené na zdi a podal je Chrisovi. “Je to pokoj číslo 8,” řekl mu. “Mohl bych si od vás ještě zavolat?” zeptal se ho Chris. “Samozřejmě,” odpověděl recepční, “telefon je tamhle za vámi,” dodal a ukázal na telefon. “Děkuji,” poděkoval mu Chris a obrátil se na Natalii. “Běž do pokoje,” řekl jí a dal jí klíče, “já ještě zavolám tomu automechanikovi a hned přijdu.” “Nemusíš spěchat,” odvětila Natalia ironicky a odešla. Chris s úsměvem pozoroval, jak odchází.

Marisol a Daniel byli po večeři. Seděli na zemi, opření o gauč a líbali se. “Ani nevíš, jak dlouho jsem na tuhle chvíli čekal,” řekl Daniel něžně a políbil ji na tvář. “Já jsem taky dlouho čekala,” odvětila Marisol smutně. “Proč jsi zesmutněla?” zeptal se jí Daniel a pohladil ji po tváři, “udělal jsem něco špatně?” “Ne, to ne,” zavrtěla Marisol hlavou, “právě naopak. Jsi skvělý,” dodala a usmála se na něj. Daniel její úsměv opětoval a políbili se. “Danieli, já bych ti chtěla něco říct,” řekla mu Marisol vážně. “Copak?” zeptal se jí Daniel. “Chtěla bych ti říct svoje tajemství,” řekla mu Marisol, “tajemství, kvůli kterému jsem tebe i ty ostatní před tebou odmítala.” Daniel jí políbil na čelo. “A seš si jistá, že mi to chceš říct?” zeptal se jí, “nechci, aby ti to znovu ublížilo.” “Jsem si jistá,” odvětila Marisol. “Tak mluv,” řekl jí Daniel a pevně ji chytil za ruku, “jsem tady a poslouchám tě.” Marisol se zhluboka nadýchla a začala vyprávět.

Před třemi lety

Marisol nastoupila do svého auta. Měla se dnes vdávat, a proto jela na letiště vyzvednout Vanessu, která se vrátila jen kvůli svatbě. Právě si kontrolovala, jestli má v kabelce všechny potřebné doklady, když zjistila, že jí chybí řidičský průkaz. “Marisol, dneska si tu roztržitost můžeš dovolit, vždyť se vdáváš,” zasmála se sama sobě. Vystoupila z auta a vrátila se zpátky do bytu. Z šuplíku si vzala průkaz a dala si ho do kabelky. Už se chystala odejít, když z vedlejšího pokoje uslyšela smích. Bylo jí to divné, protože když odcházela její snoubenec Martín ještě spal. Šla tedy blíž, aby zjistila, co se děje. Martínův hlas okamžitě poznala a po chvíli začínala rozpoznávat i ten druhý. Dveře od pokoje byly malinko otevřené, a tak nakoukla dovnitř. Martín ležel v posteli a líbal se s jednou ženou. Tou ženou byla Paola, o které si Marisol myslela, že je to její kamarádka. “Tak jak se těšíš na svou svatbu?” smála se Paola a chtivě Martína líbala na krku. “Samozřejmě, že se těším,” odvětil Martín jakoby nic a pevně k sobě Paolu tisknul, “Marisol je skvělá a naše manželství bude určitě bez chybičky.” “To věřím,” smála se Paola, “zvlášť když naše tajné schůzky budou i nadále pokračovat,” dodala a začali se vášnivě líbat. “Promiňte, že vaši tajnou schůzku ruším,” řekla Marisol, když vstoupila do dveří. Martín a Paola se od sebe vyděšeně odtrhli. “Ale naše manželství jednu chybičku, a to velkou, mít bude,” dodala Marisol a nenávistně se na Martína zahleděla, “žádné totiž nebude!” Martín si okolo sebe obmotal prostěradlo a přiblížil se k ní. “Marisol, já ti to vysvětlím!” prosil ji. Marisol se na něj s hlubokou nenávistí v očích podívala a vší silou mu vrazila facku. Před nimi se snažila být silná, ale jakmile vyběhla z bytu, hystericky se rozbrečela.

Současnost

“Chápeš to?” vzlykala Marisol, zatímco ji Daniel hladil po vlasech, “chodili jsme spolu šest let a on mě celou dobu podváděl. A navíc jsem to musela zjistit ve svůj svatební den.” Daniel ji k sobě pevně přitisknul. “Je to hajzl, který si už nezaslouží ani jedinou tvou slzu,” řekl jí a otřel jí slzy z tváře, “teď máš mě a já nedovolím, aby ti ještě někdy někdo ublížil!” Marisol se na něj přes uslzené oči usmála a pevně ho objala.

Carolina přišla za Carlosem. “Jakpak se má moje holka?” zeptal se jí, zezadu ji objal kolem pasu a líbal ji na krku. “Carlosi, kvůli tomuhle jsem sem nepřišla,” řekla Carolina otráveně a odstrčila ho. “Ne?” divil se Carlos, “tak proč teda?” zeptal se jí a posadil se na gauč. “Víš, já nevím, jak ti to mám říct,” začala být Carolina nervózní. “Carolino, řekni to na rovinu,” zvýšil na ni Carlos hlas, “víš, že tohle chození okolo horké kaše nesnáším.” Carolina si překřížila ruce a ironicky se na něj usmála. “Chceš to na rovinu? Tak dobře,” naklonila se k němu a řekla: “Jsem těhotná!”

Vanessa byla sama v pokoji a nervózně chodila sem a tam. “Tohle se opravdu stane jenom mně,” pomyslela si, “všechno se proti mně spiklo!” “Proč já?” vykřikla nahlas. “Co proč ty?” zeptal se jí Chris, který právě vstoupil dovnitř. “Vůbec nic,” zavrtěla Natalia hlavou. “Dobrá,” pokrčil rameny Chris, “tomu mechanikovi jsem zavolal a zítra ráno nás tu vyzvedne a doveze nás k autu, kde se to pokusí opravit,” vysvětlil jí, “a chceš se jít osprchovat první nebo mám jít já?” “Já bych se šla osprchovat,” řekla Natalia ironicky, “ale co si mám vzít asi pak na sebe, když kufry zůstaly v autě!” Chris se pousmál a sáhl do igelitové tašky, kterou držel v ruce. “Postačí ti tričko a tepláky?” zeptal se jí a podal jí je. “Kdes to vzal?” divila se Natalia. “Naproti byl ještě otevřený sekáč,” vysvětlil jí Chris, “a věděl jsem, že mi vyčteš to, že nemáš v čem spát, tak jsem tam pro jistotu doběhl.” Natalia mlčela a naštvaně se na něj dívala. “Teda jestli ti tohle na spaní postačí, když je to jenom ze sekáče,” dodal Chris. “Hele, nedělej ze mě žádnou fajnovku,” okřikla ho Natalia, “já nejsem jako ta tvoje Gabriela, která by ti tohle hodila na hlavu,” dodala a odešla do koupelny. “Máš pravdu,” souhlasil Chris, “ty nejsi Gabriela,” dodal a zasnil se.

“Ty si ze mě děláš srandu!” rozčílil se Carlos. “Nevidím, že bych se smála,” podotkla Carolina ironicky. “A co budeš dělat?” zeptal se jí Carlos. “Co já budu dělat?” zopakovala jeho slova Carolina, “snad co my budeme dělat,” opravila ho. “Jak co my?” nechápal Carlos, “ty jsi těhotná. Je to tvůj problém!” “Můj problém?” zvýšila na něj hlas Carolina, “tak to teda ne, chlapečku. I ty na tom máš svůj díl, takže to budeme hezky řešit spolu.” “Já nic řešit nebudu,” zakřičel na ni Carlos a odcházel. “Kam jdeš?” postavila se mu Carolina do cesty, “nemůžeš takhle odejít. Musíme se domluvit, co budeme dělat!” “Já se na ničem domlouvat nebudu,” zakřičel na ni Carlos, “ale něco ti přece jen řeknu,” dodal a podíval se jí zblízka do očí. “Jestli chceš, abychom spolu ještě dál chodili,” řekl jí důrazně, “tak se toho zbav!” Odstrčil ji a odešel pryč. Carolina neměla daleko k pláči.

Raquel vyšla z koupelny a v pokoji na ni čekal Alejandro. Klečel na zemi, smutně se na ni díval a na krku měl pověšenou ceduli, na které bylo napsané – “Byl jsem hrozný idiot, vím, že jsem ti ublížil a přísahám, že už to nikdy neudělám. Odpusť mi, prosím. Miluju tě, moc mi chybíš.” Když si to Raquel dočetla, rozesmála se. Alejandro se na ni usmál a postavil se. Ceduli si sundal a položil ji na zem. Přistoupil k ní a vzal její obličej do dlaní. “Lásko moje, prosím tě, odpusť mi to,” prosil ji znovu, “neodháněj mě od sebe znovu.” “Slib mi, že už se nebudeš chovat jako idiot,” řekla mu Raquel se smíchem. “Slibuju,” řekl s naprosto vážnou tváří Alejandro. Usmál se na ni a něžně se políbili. Poté ji vzal do náruče a položil na postel, kde se spolu celou noc milovali.

Vanessa seděla na posteli a četla si v časopise. Chris byl mezitím ve sprše. Vanessa se zrovna začetla do jednoho článku, a tak si ani nevšimla, že Chris už ze sprchy vylezl. Až teprve po chvíli se na něj podívala a z šoku málem spadla z postele. “Chrisi,” oslovila ho a postavila se, “to tam neměli tepláky a tričko taky pro tebe?” zeptala se ho a snažila se na něj nedívat. Chris měl totiž na sobě jen trenýrky. “Promiň, já jsem ale takhle zvyklej spát,” omlouval se jí, “vadí ti to snad?” zeptal se jí provokativně. Natalia chtěla hned začít protestovat, ale zarazila se. “Vanesso, co to děláš?” nadávala sama sobě, “celou dobu ho provokuješ a teď se tady rozklepeš, když ho vidíš jen v trenýrkách. Uvědom si, že teď si Natalia, tak nedělej Vanessu.” “Natalie, jsi tady?” smál se Chris, když viděl její zamyšlený výraz. “Jo jsem,” probrala se z myšlenek Natalia a koutkem oka se na něj podívala, “a nevadí mi to. Pro mě za mě si tady choď třeba úplně nahej,” dodala sebejistě a poprvé se na něj pořádně podívala. “Tak dobře,” pokrčil Chris rameny a chtěl si trenýrky sundat. “Chrisi, to byl vtip,” vyděsila se Natalia. “Já vím,” smál se Chris, “taky jsem si chtěl zavtipkovat.” Natalia na něj vrhla naštvaný pohled. “Nechceš si se mnou zahrát karty?” zeptal se jí Chris a z kapsy u kalhot, které měl položené na posteli, vyndal balíček karty. “Mám s tebou hrát karty?” divila se Natalia. “Jestli nechceš, nemusíš,” odvětil Chris a posadil se na postel, “já jen, že se mi ještě nechce spát, tak jsem myslel, že se třeba budeš chtít nějak zabavit.” “Nechce se mi,” odfrkla Natalia. “Nechce se ti nebo se bojíš, že prohraješ?” zeptal se jí Chris provokativně. “Tak to teda ne, chlapečku,” řekla Natalia a posadila se k němu na postel, “já nikdy neprohrávám,” dodala, sebrala mu karty a začala je míchat.

José Manuel, tak jak slíbil, zavolal Rebece a dohodl se s ní na konkrétním místě, kde se sejdou. Pozval ji na loď jednoho svého kamaráda. Připravil pro ni romantickou večeři a jenom čekal, až Rebeca přijde. Rebeca měla už půl hodiny zpoždění, ale José Manuel stále trpělivě čekal. V tom uslyšel, jak někdo volá. Šel se podívat na kraj lodi a uviděl nějakého muže. “Co chcete?” zeptal se ho. “Vy jste José Manuel Ferrari?” zeptal se ho muž. “Ano,” odpověděl José Manuel. “Tak to je pro vás,” řekl muž a podal mu bílou obálku. “Co je to?” nechápal José Manuel. “Tak to já nevím, pane,” řekl muž, “já jsem jen poslíček,” dodal a odešel. José Manuel se udiveně podíval na obálku a šel se posadit ke stolu. Obálku otevřel a vypadla z ní fotka. Na té fotce byla Rebeca. Ještě jednou se podíval do obálky a vyndal z ní vzkaz, ve kterém stálo:

Milý José Manueli,

doufám, že si tu večeři užiješ sám tak, jako já jsem si užila ten tvůj večírek, když si mě tam nechal samotnou.

Dobrou chuť

Rebeca

José Manuel se smutně zahleděl na Rebečinu fotku. “Tak a máš to, José Manueli,” řekl sám sobě, “dostal jsi to, co sis zasloužil.”

“Říkala jsem ti, že nikdy neprohrávám,” smála se Natalia nad další svoji výhrou. “Ty jsi teda těžký soupeř,” smál se Chris. “A to je teprve začátek, hochu,” smála se Natalia. Chris na ni zasněně hleděl. “Proč se na mě tak koukáš?” znervózněla Natalia. “Nemůžu se na tebe vynadívat,” vzdychl Chris, “a stále nemůžu uvěřit tomu, jak moc se podobáš…” odmlčel se. “Podobám se komu?” zeptala se Natalia, i když moc dobře věděla, co chce Chris říct. “Podobáš se mojí Vanesse,” řekl Chris zasněně. “Tvojí Vanesse?” zopakovala Natalia a nenávistně se na něj zahleděla, když ještě po tolika letech si z Vanessy utahuje. “Ano, mojí,” zdůraznil Chris, “byla to jedna dívka, které jsem moc ublížil a které už jsem nestihl říct, že změnila můj život a že jsem se do ní zamiloval.” Natalia ztuhla. “Jak to myslíš?” zeptala se ho. “Tak jak to říkám,” odpověděl Chris, “dřív než jsem ji stihl říct pravdu, zmizela mi ze života,” dodal smutně a začal vzpomínat.

Před pěti lety

“Vanesso, prosím tě, otevři,” volal na ni Chris a bouchal na dveře jejího domu. “Co to má znamenat?” zakřičela na něj Gregoria, když otevřela dveře. “Vy jste Vanessina matka?” zeptal se jí Chris. Gregoria přikývla. “Paní Solanová, musím s Vanessou hned mluvit,” řekl Chris naléhavě a vešel dovnitř. “Vanesso! Vanesso, jsi tady?” křičel po celém domě. “Co jsi to dovolujete? Já jsem vás dovnitř nezvala,” zakřičela na něj Gregoria, “okamžitě odejděte z mého domu,” přikázala mu a ukázala na dveře. “Paní Solanová, musím s Vanessou nutně mluvit. Je to důležité,” naléhal Chris dál. “Tak to je mi líto, ale moje dcera tu není,” řekla Gregoria. “A kde je? Kdy se vrátí?” zeptal se Chris. “Nevím, kdy se vrátí,” zdůraznila Gregoria, “moje dcera odjela pryč a nevím, kdy se vrátí.” “Cože?” vyděsil se Chris, “Vanessa odjela? A kam?” “Tak to vám bohužel neřeknu, milý pane,” řekla Gregoria ironicky, “ale teď už chápu, proč moje dcera odjela.” “Paní, nevím, co vám Vanessa řekla, ale není to tak, jak si myslí,” obhajoval se Chris. “Moje dcera mi nic neřekla,” zvýšila na něj Gregoria hlas, “byla tak zničená, že se nezmohla na slovo. Nevím, co jste jí udělal, ale vím, že teď kvůli vám budu muset být bez ní.” “Paní, musíte mi…” “Nic nemusím,” přerušila ho Gregoria, “a konečně už vypadněte z mého domu,” zakřičela na něj a vystrčila ho ven.

Současnost

“Její matka mi neřekla, kam odjela,” řekl Chris smutně, “a já jsem tak neměl šanci říct Vanesse, jak to bylo. Že to sice ze začátku byla jen hra, ale že postupem času jsem se do ní opravdu zamiloval.” Vanessa ho celou dobu pozorně poslouchala a měla, co dělat, aby se před ním nerozbrečela. Teprve až po pěti letech zjistila, jak to skutečně bylo. Uvědomila si, že neměla Gabriele tak slepě věřit. “Natalie?” oslovil ji Chris, “je ti něco?” Vanessa se na něj smutně podívala a udělala to, co chtěla už dlouho udělat. Naklonila se k němu a políbila ho. Chrise to zaskočilo, ale i on po této chvíli už dlouho toužil. Chytil ji kolem pasu a přitiskl si ji k sobě blíž. Vanessa si znovu po hodně dlouhé době vychutnávala Chrisovy polibky a Chris měl zase pocit, že má svoji Vanessu opět u sebe.