Natalia na Chrise beze slova hleděla. Nevěděla, co říct. Chris se na ni usmál, vzal si od ní zpátky svou fotku a zamilovaně se na ni díval. “Vanessa byla světlem mého života,” řekl s povzdechem, “bohužel jsem na to přišel až když bylo příliš pozdě.” “To už jsi mi říkal,” vyhrkla ze sebe Natalia, “její matka ti neřekla kam odjela.” Chris smutně přikývl. “A proč si se teda nepokusil najít ji?” zeptala se ho Natalia. “Snažil jsem se,” odvětil Chris, “ale nakonec jsem si uvědomil, že ona stejně nechce, abych ji našel. A nechtěl jsem ji ublížit víc, než jsem to udělal,” dodal smutně a schoval fotku zpátky do peněženky. “A jakto že tu fotku ještě máš?” nechápala Natalia, “to ti Gabriela dovolila si ji nechat?” dodala ironicky. “Já se Gabriely nemusím o nic prosit ani dovolat,” odvětil Chris vážně, “ale za tu dobu si ji už poznala, takže je ti asi jasné, že tím nadšená nebyla,” dodal se smíchem. Natalia se pousmála. “Je pravda, že mi tu fotku několikrát vyhodila,” vysvětlil Chris, “ale nakonec to vzdala, protože jakmile mi ji vyhodila, já si tam dal vzápětí novou. Mám několik kopií a originál mám pečlivě uschovaný. Přeci jen je to moje jediná památka na Vanessu,” dodal se smutným úsměvem. “Natalie, pokračujeme,” ozvalo se zdálky. Natalia se otočila na svého fotografa. “Už jdu,” zavolala na něj. Poté se otočila zpátky na Chrise. “Tak já už musím jít,” usmála se na něj. “A já zas musím dojet pro tu pizzu,” zasmál se Chris. Natalia se na něj ještě jednou usmála a odešla.

“Jakto že Vanessa odjela sama s tím chlapem?” rozčiloval se David a chodil po bytě Marisol sem a tam, “proč si mi to neřekla už včera?” zeptal se jí. Marisol seděla na sedačce. “Proč asi?” podotkla ironicky, “se podívej na sebe jak vyvádíš a pak si sám odpověz na svou otázku.” “Jasně, že vyvádím,” zuřil David, “co když jí ten parchant něco udělá?” “Tak toho bych se nebála,” odvětila Marisol klidně, “Vanessa je dospělá. Postará se sama o sebe.” “Tak toho já bych se zase bál,” oponoval jí David, “moc dobře víš, že je do toho chlapa pořád zamilovaná.” “A teď se tady rozčiluješ kvůli tomu, že máš o Vanessu strach nebo jednoduše žárlíš?” zeptala se ho Marisol provokativně. David se na ni naštvaně podíval. “Samozřejmě, že se o ni hlavně bojím,” zdůraznil. Marisol souhlasně přikývla, ale myslela si svoje. U dveří zazvonil zvonek. Marisol vstala a šla otevřít. “Danieli,” zvolala radostně, když ho spatřila a políbila ho, “dneska si přišel nějak brzo,” smála se. Daniel jí na to nic neřekl, protože od prvního okamžiku zaregistroval Davida a byl z něho nervózní. Marisol si toho všimla. “Vy se vlastně ještě neznáte,” řekla, chytla Daniela za ruku a dovedla ho až k Davidovi, “to je můj přítel Daniel Castillo,” představila ho Davidovi, “a to je můj a Nataliin kamarád, David Morales,” představila ho Danielovi. “Těší mě,” usmál se Daniel na Davida a podal mu ruku. David si Daniela podezřívavě prohlédl a stiskl mu ruku. “Přítel?” divil se, “jaké máš s Marisol úmysly?” zeptal se ho vážně. “Davide, myslím, že by si už měl jít,” řekla mu Marisol dřív, než Daniel stačil něco říct. “Už stejně musím jít,” odvětil David a nespustil z Daniela oči, “a Marisol,” podíval se na ni, “až se ti…” chtěl říct Vanessa, ale pak si uvědomil, že ho Marisol představila jako kamaráda Natalie, “…Natalia ozve, tak mi dej vědět,” dodal, ještě jednou si Daniela přeměřil pohledem a odebral se ke dveřím. Marisol ho doprovázela. “Ani si se nepochlubila, že s někým chodíš,” odvětil David, “kdo to vůbec je? Proč si mě představila jako kamaráda Natalie a ne Vanessy?” vyptával se. “Protože Daniel je Chrisův nejlepší kamarád,” odpověděla Marisol. “Cože?” vykřikl David, “to snad není možný, jak si mohla…” “Promluvíme si o tom jindy,” přerušila Marisol jeho rozčilování a vystrčila ho ven. “Moc jsem se mu nelíbil,” smál se Daniel. Marisol se na něj usmála a přistoupila k němu. “Víš, David je takový můj a Nataliin ochránce, a navíc je policista, takže hned každého z něčeho podezřívá,” vysvětlila se smíchem. “Tak to bude tím,” smál se Daniel a políbil ji, “tak jdeme?” zeptal se jí. “Samozřejmě,” usmála se na něj Marisol, ze sedačky si vzala kabelku a společně odešli.

Gabriela a Mirela procházely letištní halou a za nimi šel jejich šofér, který nesl jejich kufry. “Jedeš rovnou tam?” zeptala se Mirela Gabriely. “Samozřejmě,” odvětila Gabriela, “nedovolím, aby ta potvora strávila s Chrisem další den ,” dodala rozčíleně. “Tak mi dej hned potom vědět, jak sis s ní poradila,” řekla jí Mirela. Vyšly z letiště a na Gabrielu už čekalo auto, tak jak to poručila Jessice. “Neboj, mami,” obrátila se na ni Gabriela, “na to, co tu potvoru čeká, nikdy nezapomene,” dodala s vítězným úsměvem. Mirela se na ni pyšně usmála a rozloučila se s ní polibkem na tvář. Poté každá nastoupila do jiného auta a odjely.

“Jessico, tyhle dokumenty pošli ještě dnes,” řekl jí Alejandro a podával ji několik složek. Jessica stála u jeho stolu, brala si od něj jednu složku za druhou a hypnotizovala ho, aby se na ni alespoň na okamžik podíval. “A tohle ještě…” nedořekl Alejandro větu, protože mu právě zazvonil mobil. “Raquel, lásko,” řekl s úsměvem, když telefon vzal. Jessica vyvrátila oči v sloup. “Ano, mně se taky stýská…,” rozplýval se do telefonu Alejandro, “…přijdu určitě brzo…taky tě miluju…ne já tebe víc…ne já tebe víc.” Jessica se otočila, aby ji Alejandro neviděl. “Ne já tebe víc…ne já tebe víc,” napodobovala v duchu Alejandra a šklebila se u toho. Poté si decentně odkašlala a Alejandro začal pomalu hovor ukončovat. “Raquel, už musím končit…a jak je Carolině?…dobře tak večer, pa pa,” rozloučil se a položil telefon. “Tak kde jsme to skončili?” zeptal se Jessicy a usmál se na ni. “Něco si mi chtěl ještě říct, ale už si to nestihl,” smála se Jessica, ale v duchu to říkala trochu jiným tónem. Alejandro se rozhlédl po stole. “Jo už vím,” vzpomněl si a vzal do rukou složku, kterou předtím držel, “tohle ještě, prosím tě, přepiš a pak to pošli s těmi ostatními,” dodal a podal složky Jessice. “Jistě, hned to bude,” usmála se na něj Jessica a odešla. Složky hodila na svůj stůl a posadila se. “On se s tou husou zase usmířil,” rozčilovala se, “ale můj čas přijde,” začala se usmívat, “já vím, že jednou bude Alejandro Martinéz můj,” zdůraznila a začala se smát.

Carolina seděla v posteli ve svém pokoji a už nějakou dobu se snažila dovolat Carlosovi na mobil. Ale ten to nebral, tak mu zkusila zavolat přímo k němu do bytu. A tam to skutečně někdo vzal. “Ano, prosím,” ozvalo se z telefonu. Carolina ten hlas okamžitě poznala. “Migueli, je tam Carlos?” zeptala se ho. Jakmile Miguel uslyšel její hlas úplně se rozzářil. Od toho jejich polibku na ni nemohl přestat myslet. “Carolino, jak se máš?” zeptal se jí a posadil se na židli v kuchyni. “Bylo mi i líp,” odvětila Carolina otráveně, “tak je tam Carlos?” zeptala se ho znovu. “Ne, není,” odpověděl Miguel, “já jsem si sem přišel akorát pro pár věcí,” dodal. “Aha, tak to nic,” zesmutněla Carolina, “tak ahoj,” rozloučila se. “Ne, Carolino, počkej,” zadržel ji Miguel. “Co je?” zeptala se ho Carolina. “Co je s tebou?” zeptal se jí Miguel ustaraně, “proč jsi tak smutná?” “Jak víš, že jsem smutná?” zeptala se ho Carolina. “Poznám to na tvém hlase,” odvětil Miguel, “tak co ti je?” zeptal se jí znovu. “To nic, Migueli, nedělej si starosti,” vymluvila se Carolina a zavěsila. “Carolino, Carolino,” volal na ni Miguel, ale ta ho už nemohla slyšet. Položil telefon a zamyslel se. “Co ti asi Carlos udělal?” zeptal se sám sebe.

Rebeca vycházela ze stadionu a u východu na ni čekal José Manuel. “Ahoj José Manueli,” usmála se na něj, “jaká byla večeře?” zeptala se a snažila se zadržet smích. José Manuel se na ni pousmál. “Samotnému mi nikdy nechutnalo,” odvětil, “ale zasloužil jsem si to,” dodal. “Jo to jo,” souhlasila Rebeca, “tak já už musím jít. Měj se,” řekla a odcházela. “Ne, počkej,” řekl José Manuel a chytil ji za ruku. Rebeca se na něj podívala a znervózněla. “Co kdybychom začali úplně znovu,” řekl jí José Manuel, “bez naschválů, bez ostatních kamarádů, jen my dva.” Rebeca se na chvíli zamyslela. “To by možná šlo,” usmála se na něj. “Výborně,” usmál se na ni José Manuel a podal jí ruku, “José Manuel Ferrari, moc mě těší, slečno.” Rebeca mu stiskla ruku. “Rebeca Olmedo, taky mě těší,” usmála se na něj. “Mohl bych tě někdy někam pozvat?” zeptal se jí José Manuel, přičemž se stále drželi za ruce. “To bys mohl,” zasmála se Rebeca. José Manuel se na ni usmál, přitáhl si ji k sobě a políbil ji na tvář. “Zavolám ti,” řekl jí s úsměvem a odešel. Rebeca se za ním dívala a zčervenala.

“Hotovo,” zvolal fotograf na všechny přítomné, “skvělá práce, díky všem,” dodal a začal tleskat. Všichni přítomní se k potlesku přidali. “Natalie, ty seš prostě nejlepší,” pochválil ji a políbil ji na tvář. “To je hlavně tím, že mě fotil tak skvělý fotograf,” lichotila mu Natalia. Fotograf se zasmál a šel pomoci ostatním s balením věcí. Natalia zamířila do svého karavanu. “Natalie,” zavolal na ni známý hlas. Natalia se otočila a uviděla, jak k ní běží Chris. “Natalie, teď když jsi už skončila,” řekl jí Chris, “můžeme si konečně promluvit?” “Už jsem ti řekla ráno, že se nemáme o čem bavit,” odsekla mu Natalia a chtěla vejít do karavanu. Chris ji chytil za ruku a přitáhl si ji k sobě. Natalia se začala chvět. “Natalie, prosím,” oslovil ji Chris zoufale, “musíme si promluvit o tom, co se včera stalo nebo se z toho zblázním.” Natalia na něj mlčky hleděla. “Tak co říkáš?” zeptal se jí Chris. Natalia se od něj odtáhla. “Tak dobře. Promluvíme si,” řekla, “ale ne tady,” dodala, když si všimla, že je ostatní pozorují. “Tady jsem o tom ani mluvit nechtěl,” řekl jí Chris, “sejdeme se za půl hodiny na druhé straně vodopádu, ano?” Natalia přikývla. “Dobře,” řekla, “převléknu se a přijdu tam,” usmála se na něj. “Budu se těšit,” usmál se na ni Chris a odešel. Vanessa se za ním zamilovaně dívala. “Proč to je tak těžký říct mu ne?” pomyslela si.

“Děkuju, Gregorie,” poděkoval jí David, když před něj položila hrnek s kávou. Gregoria si přisedla k němu, ke stolu v její kuchyni. “Tak copak tě trápí?” zeptala se ho. “Mě vůbec nic netrápí,” zavrtěl David hlavou a napil se kávy. “Davide, nelži mi,” řekla mu Gregoria, “vidím to na tobě.” “Tobě nic neujde, viď?” usmál se na ni David. “Úplně všechno nevím, to je jasné,” zasmála se Gregoria, “ale rozhodně poznám na lidech, které mám ráda, že je něco trápí,” dodala a chytla ho za ruku, “tak povídej,” pobídla ho. “Mám strach o Vanessu,” vyhrkl David ze sebe. “Proč?” nechápala Gregoria. “Mám strach, že se žene do něčeho, co jí hodně ublíží,” odvětil David. “Davide, neděs mě,” řekla mu Gregoria zoufale, “co tím myslíš?” “Promiň, Gregorie, byla chyba o tom mluvit,” zamluvil to David a postavil se, “už musím jít do práce,” dodal a odešel.

Vanessa čekala na okraji skály na druhé straně vodopádu, tak jak se s Chrisem domluvili. Rozhlížela se po té nádherné přírodě a usmívala se. Po chvíli za sebou uslyšela nějaký šramot. Otočila se. “Chrisi, to jsi ty?” zavolala. Toho, koho ale uviděla by nečekala ani ve snu. “Gabrielo?” zvolala překvapeně. “To je překvapení, viď?” zasmála se Gabriela a šla k Natalii blíž, “nečekala jsi, že ti zkazím tvůj plán tak brzo, že?” “O čem to tu mluvíš, Gabrielo?” nechápala Natalia. “Nedělej hloupou,” okřikla ji Gabriela, “myslíš si, že uvěřím tomu, že ta moje práce v New Yorku byla náhoda?” křičela na ni. “Gabrielo, já nevím…” “Buď zticha,” okřikla ji Gabriela, “nevím, jak si to udělala, ale zařídila si to tak, abych já odjela do New Yorku a ty si pak měla volnou cestu, aby si mohla svést Chrise,” křičela na ni nepříčetně. “Gabrielo, ty jsi se úplně zbláznila,” zakřičela na ni Natalia, “já jsem se o tuhle práci nikoho neprosila a už vůbec jsem se nikoho neprosila o to, aby mě Chris doprovázel.” “Nechtěj mě rozesmát, ty potvoro,” zakřičela na ni Gabriela, “ty chceš Chrise dostat od první chvíle, co si vešla do firmy,” křičela na ni a chytla ji silně za obě ruce, “ale nedostaneš ho! Jedině přes moji mrtvolu!” zdůraznila a začala do Natalie strkat. “Gabrielo, nech mě,” křičela na ni Natalia a snažila se bránit. Strkaly do sebe a stály těsně na okraji skály. “Chris je můj!” zakřičela na ni Gabriela a strčila do Natalie tak prudce, že Natalia ztratila rovnováhu a spadla dolů do vody. “Gabrielo!” zakřičel na ni Chris, který přišel právě ve chvíli, kdy Natalia padala dolů. Gabriela se na něj otočila. “Chrisi, já já…” začala koktat. Chris ale na žádné vysvětlení nečekal. Rozběhl se a skočil za Natalií. “Natalie,” volal na ni, když byl ve vodě a rozhlížel se, jestli se někde nevynořila. Několikrát se ponořil a vynořil než Natalii našel. Doplaval s ní ke břehu a v náručí ji vynesl ven. Natalia byla v bezvědomí. Položil ji na zem a střídavě jí dával dýchání z úst do úst a masáž srdce. “No tak Natalie, tohle mi nedělej,” prosil ji a znovu jí dal dýchání z úst do úst. V tom přišla Natalia k sobě. “A díky bohu,” oddychl si Chris a pomohl jí posadit se. “Co se stalo?” ptala se Natalia a přitom odkašlávala. “Už je to v pořádku,” utěšoval ji Chris a držel ji v náručí. Natalia se rozhlížela kolem sebe a podívala se na Chrise. Pomalu si začala vzpomínat na hádku s Gabrielou. “Ty jsi mě zachránil,” řekla mu šťastně, chytla ho kolem krku a políbila ho. Chris její polibek okamžitě opětoval.