Chris a Natalia se líbali a přitom zapomněli na okolní svět. Dokázali vnímat jen jeden druhého. Po chvíli polibek oba zároveň ukončili. Chris otevřel oči a usmál se na ni. Natalia měla ještě oči zavřené a také se usmála. “Natalie,” oslovil ji Chris něžně a pohladil ji po tváři. Natalia vytřeštila oči a rychle vstala. “Natalie, proč si se tak vyděsila?” zeptal se jí Chris a postavil se. “My jsme se zase líbali,” vyhrkla ze sebe Natalia vyděšeně. “Ano, líbali,” usmál se na ni Chris a přiblížil se k ní, “a bylo to stejně krásné jako poprvé,” dodal a chtěl ji políbit. Natalia od něj odstoupila. “Chrisi, to se ale stát nemělo,” řekla mu vážně. “Ale stalo se to,” řekl jí Chris, “a stane se to znovu, protože oba cítíme to samé,” dodal a přitáhl si ji k sobě. “Mýlíš se, Chrisi,” řekla mu Natalia vážně, ale přitom byla z jeho blízkosti velmi nervózní, “já k tobě nic necítím,” zdůraznila. “A co měl tedy znamenat ten polibek?” zeptal se jí Chris a jeho rty se začaly přibližovat k těm jejím. “Já, já jsem, já jsem,” koktala Natalia a když se s Chrisem už málem znovu políbili, vymanila se z jeho náruče, “já jsem byla zmatená,” vysvětlila, “vždyť jsem před chvílí málem umřela a já jsem nevěděla, kde jsem, co se stalo nebo co dělám,” dodala. “Natalie, proč mi lžeš?” zeptal se jí Chris smutně, “proč nepřiznáš, že mě…” nedokončil větu, protože k nim právě doběhla Gabriela. “Chrisi, jsi v pořádku?” zeptala se ho vyděšeně a skočila mu do náruče. Chris ji od sebe odstrčil. “Na to se ptáš mě?” zakřičel na ni, “to Natalie by si se měla zeptat, jestli je v pořádku.” Gabriela se na Natalii podívala a zašklebila se na ni. “Jsi v pořádku?” zeptala se jí ironicky. “Ano, jsem,” odvětila Natalia též ironicky, “bohužel se ti nepovedlo se mě zbavit. “Jak zbavit? O čem to mluvíš?” tvářila se Gabriela nechápavě, “ty jsi spadla sama,” dodala jakoby nic. “Tak dost, Gabrielo,” okřikl ji Chris. Gabriela se na něj s ublíženeckým výrazem podívala. “Chrisi, proč na mě křičíš?” zeptala se ho a začala brečet. “Ty slzy si schovej pro někoho jiného,” okřikl ji Chris, chytl ji silně za ruku a vedl ji pryč.

Marisol procházela firemní chodbou. Právě šla kolem Gustavovy kanceláře, když se dveře otevřely a vyšel z nich Gustavo a za ním Mirela. “Mirelo?” zvolala Marisol překvapeně, “ty už jsi tady?” divila se, “myslela jsem, že se s Gabrielou vracíte až zítra.” “To jsme měly,” odvětila Mirela, “ale jelikož je moje dcera nejlepší ve svém oboru,” nezapomněla svou dceru vychválit, “tak svou práci odvedla rychleji, než jsme myslely.” “Fotky se opravdu vydařily,” pochválil Gabrielu i Gustavo. “To věřím,” odvětila Marisol. “A navíc se Gabriele už stýskalo po Chrisovi, takže za ním rovnou z letiště odjela,” dodala Mirela s úsměvem. “Gabriela jela za Chrisem?” vyděsila se Marisol. “Ano,” přikývla Mirela, “je v tom snad nějaký problém?” “Ne, samozřejmě, že ne,” zavrtěla Marisol hlavou, “promiňte, už musím jít do ateliéru,” rozloučila se s oběma a odešla. V ateliéru na ni čekali Stacie a Reinaldo. “No konečně,” zvolala Stacie otráveně, “nechceme tu s Reinaldem strávit celý den.” Reinaldo jen vyvrátil oči v sloup. “Už jsem tady,” řekla Marisol otráveně, “nic ti neuteče, pokud se nepletu,” dodala a šla ke svému stolu. Vyměňovala film ve foťáku a hlavou se jí přitom honily ty nejhorší představy toho, co by se mohlo stát, až se Vanessa a Gabriela setkají. “Gabriele se stýskalo. Tomu tak věřím,” pomyslela si, “ta spíš neměla daleko k tomu žárlivostí prasknout. A teď si jela jen Chrise pohlídat. Snad něco Vanesse neudělá.” “Tak můžeme už začít?” vyrušila ji z myšlenek Stacie. Marisol si vzala foťák a dala se do práce.

“Chrisi, pusť mě! To hrozně bolí,” stěžovala si Gabriela, když ji Chris držel za ruku a táhnul ji pralesem. Chris se zastavil a pustil ji. “Gabrielo, ty jsi se úplně zbláznila!” zakřičel na ni, “vždyť si Natalii skoro zabila!” “Jak něco takového můžeš říct?” bránila se Gabriela, “jí se akorát smekla noha. Byla to nehoda.” “Prosím tě, nedělej ze mě blbce,” okřikl ji Chris, “moc dobře jsem viděl, jak si do ní strčila.” “Ale já jsem se jenom bránila,” obhajovala se Gabriela, “to ona do mě začala strkat. To ona si začala,” dodala a tvářila se ublíženě. “Gabrielo, tyhle tvoje výrazy na mě už dávno neplatí,” upozornil ji Chris, “moc dobře tě znám. Přijela si mě hlídat, že jo?” “Ne,” zavrtěla Gabriela hlavou, “přijela jsem, protože se mi po tobě už hrozně stýskalo,” dodala a objala ho kolem pasu. Chris ji od sebe odstrčil. “Gabrielo, my dva si musíme vážně promluvit,” řekl jí. “O čem chceš mluvit?” zeptala se ho Gabriela vyděšeně. “Myslím, že bude pro oba lepší, když se…” “Ne, neříkej to,” přerušila ho Gabriela a zakryla mu ústa rukou, protože věděla, co chce říct, “přece nemusíme zacházet až tak daleko,” řekla mu a políbila ho, “my dva přeci vždycky všechno zvládneme,” dodala a pevně ho objala. “Gabrielo,” oslovil ji Chris a odstrčil ji od sebe, “už to není jako dřív. Oba to víme,” dodal vážně. “Ale to neznamená, že to spolu zase nevyřešíme,” připomněla mu Gabriela. “Jdu se převléknout do něčeho suchého,” změnil téma Chris a odcházel. Gabriela ho zastavila a chytla ho kolem pasu. “A nechceš s tím oblékáním pomoct?” zeptala se ho chtivě a políbila ho. Chris neodpověděl a odešel.

Carolina ležela ve své posteli. Měla puštěnou televizi, ale vůbec ji nevnímala. “Carolino, nesu ti něco k jídlu,” řekla jí Raquel, když nakoukla dovnitř. “Já ale nechci nic jíst,” odsekla jí Carolina a ani se na ni nepodívala. Raquel ale i tak vešla dovnitř, jakoby ji neslyšela. V rukou držela tác s jídlem a pitím a položila ho Carolině na klín. “Musíš něco sníst,” řekla jí a posadila se na postel. Carolina vzdychla, vypnula televizi, posadila se a napila se džusu. “Raquel, já ale opravdu nemám hlad,” řekla jí. “Tak sněz jenom pár soust,” odvětila Raquel, “musíš do sebe něco dostat.” Carolina se nechtěně zakousla do sendviče. “Vidíš, že to jde,” usmála se na ni Raquel, “Carolino,” oslovila ji po chvíli, “nechtěla bys mi něco říct?” “A co máš na mysli?” nechápala Carolina a znovu si kousla do sendviče. “Cokoliv. Cokoliv co máš na srdci a co tě trápí,” odvětila Raquel, “vím, jaké to je vyrůstat bez matky. Vím, jaké to je nemít se komu svěřit. Můj táta se vždycky snažil vyjít mi ve všem vstříc a pomáhat mi, ale v určitém věku potřebuje každá žena matku. Ty máš nejen skvělého otce, ale i dva starší bratry, kteří tě milují a udělali by pro tebe všechno, ale něco se přece jen říká lépe ženě. Nemůžu ti nahradit matku, to je jasné, ale byla bych ráda, kdyby si ve mně neviděla jen švagrovou, ale ráda bych, aby si mě brala jako starší sestru, za kterou kdykoliv s čímkoliv můžeš přijít.” Carolina ji pozorně poslouchala a pousmála se. “Děkuju, Raquel,” usmála se na ni, “jsi moc hodná,” dodala a objala ji. Raquel se usmála a pohladila ji po vlasech. “Mohla by si mě tu nechat zase samotnou, prosím?” poprosila ji Carolina, když se od ní odtáhla. “Samozřejmě,” přikývla Raquel s úsměvem a postavila se, “ale kdyby si něco potřebovala, tak zavolej,” dodala a odcházela. Ve dveřích se ještě zastavila a otočila se na Carolinu. “A ta nabídka nepřestává platit,” usmála se na ni, “kdykoliv, s čímkoliv.” Carolina se na ni usmála a Raquel odešla.

Na místě, kde Natalii fotili, už bylo skoro všechno sbaleno. Štáb ukládal do velkého vozu poslední drobnosti a připravovali se k odjezdu. Natalia stála před svým karavanem a také si balila věci do tašky. “Natalie,” oslovil ji Chris, když se za ní postavil. Natalia znervózněla a pomalu se k němu otočila. “Natalie, přišel jsem se ti omluvit,” řekl jí Chris, “vím, že je omluva málo po tom, co ti Gabriela udělala, ale víc teď nesvedu,” dodal smutně. “Chrisi, ty se přeci nemusíš omlouvat,” odvětila Natalia, “ty jsi přece nic neudělal,” dodala, otočila se a pokračovala v balení. “Já vím,” odvětil Chris, “ale mám za Gabrielu částečně zodpovědnost, když je moje, je moje…” “Tvoje snoubenka,” dokončila Natalia jeho větu, když se k němu otočila, “já to vím. A proto to budu respektovat,” dodala, vzala si do jedné ruky kabelku a do druhé kufr a odcházela. “Natalie, počkej,” zadržel ji Chris, “kvůli tomu incidentu mezi tebou a Gabrielou jsme si ani nestihli promluvit. Já a Gabriela jsme…” “Víš, Chrisi,” skočila mu Natalia do řeči, “možná, že je to lepší, že jsme si nestihli promluvit. A vlastně o čem bychom se my dva měli bavit. Ty mě nezajímáš a tvá snoubenka už vůbec ne,” zdůraznila a odcházela. Chris zesmutněl. “Natalie, já tě odvezu,” zavolal na ni na poslední chvíli. Natalia se na něj otočila. “Promiň, Chrisi, ale snad chápeš, že potom, co se stalo, nechci s Gabrielou sedět v jednom autě,” řekla mu a nasedla do auta ke štábu. Chris se smutně otočil druhým směrem a do cesty se mu postavila Gabriela. “O čem si s ní zase mluvil?” obořila se na něj. Chris se na ni naštvaně podíval. “Gabrielo, jestli nechceš, abych tě po cestě někde vyložil, tak na mě už nemluv,” zakřičel na ni a šel ke svému autu. Gabriela se zašklebila a šla za ním.

Bogotá, Kolumbie

Ana María stála u okna své ložnice. Pozorovala mladý pár, který šel ruku v ruce po ulici a jejich zamilovanost byla vidět na dálku. Přitom si vzpomněla na dnešní polibek s Diegem. “Myslím, že bych už měla jít pracovat,” znervózněla Ana María a vytrhla se mu. Postavila se a odcházela. Diego se postavil a na poslední chvíli ji chytil za ruku. Přitáhl si ji k sobě, co nejblíž. Ana María znervózněla. “Ano Marío, chci ti pomoct,” řekl jí Diego, “nemůžu se už dál dívat na to, jak ti Rogelio ubližuje.” Ana María chtěla něco říct, ale Diego ji umlčel polibkem. Anu Maríu to nejdřív zaskočilo, ale jeho polibek po chvíli opětovala. Po několika vteřinách ho ale od sebe odstrčila. “Diego, tohle se nikdy nestalo,” zdůraznila mu. “Ano Marío, já tě miluju,” vyznal jí lásku Diego, “miluju tě od první chvíle, co jsem tě spatřil.” “Tohle mi neříkej,” prosila ho Ana María zoufale. Diego si ji k sobě přitáhl. “Říkám ti to,” řekl jí, “a budu ti to opakovat každý den, dokud mi nedovolíš, abych ti pomohl.” “Nikdo mi nemůže pomoct,” řekla Ana María vážně a odešla. “Nikdo,” vzdychla Ana María. “Co nikdo?” zeptal se jí Rogelio, když ji zezadu chytil kolem pasu. “Ale nic,” odvětila Ana María vyděšeně. Rogelio si ji otočil k sobě a začal ji líbat. Ana María jeho polibky s odporem opětovala. “Jaký si měla den?” zeptal se jí Rogelio a vedl ji k posteli. “Normální, jako vždy,” odpověděla Ana María a pokusila se o úsměv. “Tak po tomhle ten den bude mnohem lepší,” řekl jí Rogelio chtivě a položil ji na postel. “Rogelio, já teď nechci,” řekla mu Ana María zoufale, zatímco ji Rogelio rozepínal halenku. “Ale no tak, miláčku,” řekl jí Rogelio a políbil ji, “já vím, že to chceš,” dodal a začal ji vášnivě líbat na krku. Ana María se snažila zadržovat slzy po celou dobu, co se spolu milovali.

Caracas, Venezuela

Stmívalo se. Štáb vysadil Natalii před domem Marisol. “Díky za odvoz. Uvidíme se zítra,” rozloučila se se všemi a šla k Marisol, která na ni už čekala. “Ahoj, kámoško,” pozdravila ji Marisol a objala ji. “Ani nevíš, jak jsem ráda, že tě vidím,” řekla jí Vanessa, když se jí podívala do očí. “Hm, jak tak vidím ten tvůj obličej,” zamyslela se Marisol, “tak se za uplynulé dva dny stala spousta věcí, že mám pravdu?” dodala se smíchem. “Marisol, ty si ani nedokážeš představit, co všechno se stalo,” vzdychla Vanessa. “No tak mě už nenapínej a spusť,” žádala ji Marisol netrpělivě. “Všechno ti řeknu po cestě,” řekla jí Vanessa a společně s Marisol šly k jejímu autu, “máma už určitě stojí u okna a vyhlíží mě,” dodala a postavila se ke dveřím spolujezdce. “Dobrá,” odvětila Marisol a otevřela auto, “ale řekneš mi každičký detail. Ne aby si něco vynechala,” upozornila ji se smíchem a obě nastoupily. “Neboj, řeknu ti úplně všechno,” řekla jí Vanessa, “to ani nejde něco vynechat, protože všechno na sebe navazuje,” dodala a připásala se. “Prosím tě, už začni nebo tu nedočkavostí prasknu,” odvětila Marisol se smíchem a nastartovala auto. Vyjely a Vanessa jí řekla všechno, co se za dva uplynulé dny stalo mezi ní a Chrisem.

Carlos se v trochu podnapilém stavu vrátil domů. Hned ve dveřích se na něj obořil Miguel, který na něj celý den čekal. “Co jsi udělal Carolině?” zeptal se ho. Carlos se na něj podíval a začal se smát. “Co bych jí asi dělal? Nevíš?” odsekl mu a šel do obývacího pokoje. Miguel šel za ním. “Něco si jí udělat musel,” řekl mu, zatímco se Carlos rozvalil na gauči, “potřebovala s tebou nutně mluvit. Byla hrozně smutná. Co jsi jí udělal?” vyptával se dál. “Nic,” zakřičel na něj Carlos, “a i kdyby, tak to není tvoje starost!” “Možná by si mu to měl říct,” řekl mu José Manuel, který vyšel z koupelny, “třeba by ti mohl poradit, co dělat,” dodal, z křesla si vzal bundu a oblékl si ji. “Takže se přece jen něco stalo,” zvolal Miguel. Carlos se vypotácel z gauče. “Tak pánové,” řekl jim, “s Carolinou chodím já a ne vy dva! Takže to, co je mezi námi dvěma je jen naše věc,” zdůraznil. “No dobře, já se s tebou dohadovat nehodlám,” odvětil José Manuel, “mám rande a nechci přijít pozdě,” dodal a šel ke dveřím, “a nepoperte se tady,” zavolal na ně a odešel. Carlos odcházel do svého pokoje. “Kam jdeš?” zeptal se ho Miguel. “Představ si, že spát,” odvětil Carlos ironicky. “A neměl by si Carolině zavolat?” připomněl mu Miguel. Carlos k němu přistoupil a podíval se mu zblízka do očí. “Tak ještě jednou, bratříčku,” řekl mu naštvaně, “Carolina je moje holka. Vím, že bys byl radši, kdyby si všimla tebe, ale bohužel. Je moje a tak to taky zůstane,” dodal s důrazem a odešel do svého pokoje.

Marisol zastavila před Vanessiným domem. Ona i Vanessa vystoupily z auta a postavily se před něj. “Takže abych to shrnula,” řekla Marisol zamyšleně, “porouchalo se vám auto. Museli jste strávit noc v jednom pokoji, kde jste se po několika menších neshodách dostali k tématu Vanessa, tedy k tobě. Chris ti, tedy Nataliii, začal vypravovat o Vanesse, tedy o tobě, a řekl ti, tedy Natalii, že se do Vanessy, tedy do tebe, opravdu zamiloval. Ty jsi to nevydržela a políbila ho. Po tom si se vymluvila, že vlastně Chris nelíbal tebe, tedy Natalii, ale že líbal Vanessu, tedy tebe. Druhý den si u něj našla vaši společnou fotku, čímž ti zase dokázal, že tě, tedy Vanessu, opravdu miluje a když jste si o tom chtěli promluvit, objevila se Gabriela, která tě málem zabila. Chris tě ale zachránil a ty si ho za to odměnila polibkem a vymluvila si se na zmatenost. Vynechala jsem snad něco?” zeptala se se smíchem. “Hlavně, že se dobře bavíš,” podotkla Vanessa ironicky. “Dobře, tak teď vážně,” řekla Marisol, “znamená to tedy, že se teď s Chrisem dáte zase dohromady, když víš, že tě celá ta léta miluje?” “Samozřejmě, že se dohromady nedáme,” odvětila Vanessa vážně, “sice se do mě možná zamiloval…” “Možná?” zvolala Marisol, “o tom snad už není pochyb.” “…ale to i tak nesmaže tu bolest, kterou sem si prožila,” dokončila větu Vanessa. Marisol chtěla něco říct, ale z domu vyšla Gregoria. “Jak dlouho tady mám ještě čekat, než mě moje dcera obejme,” postěžovala si. Vanessa se na ni usmála, rozběhla se k ní a objala ji. “Promiň, mami, musely jsme si s Marisol ještě něco říct,” omluvila se jí, “Marisol, uvidíme se zítra,” zavolala na ni. “A dořešíme ten náš rozhovor,” upozornila ji Marisol, nastoupila do auta a odjela. Gregoria a Vanessa se chytly kolem ramen a vešly do domu. “Mami, jsem hrozně unavená,” zvolala Vanessa, “půjdu si lehnout. Zítra ti všechno řeknu,” dodala, políbili ji na tvář a odcházela do svého pokoje. “Vanesso, počkej ještě,” zadržela ji Gregoria. Vanessa se na ni otočila a usmála se na ni. “Ano, mami?” řekla. “Dnes odpoledne tu byl David,” řekla jí Gregoria, “a řekl mi, že má o tebe strach, že se ženeš do něčeho, co ti hodně ublíží.” Vanessa znervózněla. “Co tím myslel?” zeptala se jí Gregoria. Vanessa nevěděla, co jí na to má říct.