“A jak mám vědět, co David myslel?” vymlouvala se Vanessa, “já mu do hlavy nevidím.” “Ale i já mám takový divný pocit,” řekla jí Gregoria, “od té doby, co si se vrátila z New Yorku si se hrozně změnila.” “Mami, to se ti jenom zdá,” usmála se na ni Vanessa, šla k ní a políbila ji na tvář, “jsem stejná jako vždycky,” dodala a objala ji kolem ramen. Gregoria se na ni vážnou tváří podívala. “Nevím, Vanesso,” zakroutila hlavou, “že by si mi řekla, kdyby tě něco trápilo?” zeptala se jí. Vanessa znervózněla, protože jí dělalo potíže Gregorii lhát. “Samozřejmě, že bych ti to řekla, mami,” usmála se na ni a ještě jednou ji políbila na tvář, “a teď už mě opravdu omluv. Jdu si lehnout,” řekla jí a odešla do svého pokoje. “Vanesso, Vanesso,” pomyslela si Gregoria, “co se ti odehrává v hlavě, holčičko?” Vzdychla a odešla do svého pokoje.

Chris zastavil před domem Gabriely. Díval se ven z okénka a čekal až Gabriela vystoupí. “To se na mě ani nepodíváš?” zeptala se ho Gabriela smutně. Chris se na ni otráveně podíval. “Takhle to stačí?” zeptal se jí ironicky. “To se na mě pořád zlobíš?” odvětila Gabriela smutně. “Co po mně chceš, Gabrielo?” zvýšil na ni Chris hlas, “to se mám lusknutím prstu usmívat od ucha k ucha a tvářit se, že se nic nestalo?” “Ale vždyť se opravdu nic nestalo,” odvětila Gabriela jakoby nic, “byla to nehoda. Už jsem ti to vysvětlila.” Chris se znovu zadíval z okénka. “Prosím tě, Gabrielo, už jdi,” požádal ji a snažil se zůstat v klidu, “dneska už vážně nemám na to, poslouchat tvoje výmluvy!” Gabriela se otočila ke Chrisovi zády a zašklebila se. Poté se k němu otočila se smutným výrazem. “Tak dobrou noc,” řekla mu smutně, naklonila se k němu a políbila ho na tvář. “Dobrou noc,” odsekl jí Chris a ani se na ni nepodíval. Gabriela vystoupila z auta a celou cestu k domu nadávala na Natalii. Chris zůstal zamyšleně sedět v autě. “Natalie,” volal na ni, když byl ve vodě a rozhlížel se, jestli se někde nevynořila. Několikrát se ponořil a vynořil než Natalii našel. Doplaval s ní ke břehu a v náručí ji vynesl ven. Natalia byla v bezvědomí. Položil ji na zem a střídavě jí dával dýchání z úst do úst a masáž srdce. “No tak Natalie, tohle mi nedělej,” prosil ji a znovu jí dal dýchání z úst do úst. V tom přišla Natalia k sobě. “A díky bohu,” oddychl si Chris a pomohl jí posadit se. “Co se stalo?” ptala se Natalia a přitom odkašlávala. “Už je to v pořádku,” utěšoval ji Chris a držel ji v náručí. Natalia se rozhlížela kolem sebe a podívala se na Chrise. Pomalu si začala vzpomínat na hádku s Gabrielou. “Ty jsi mě zachránil,” řekla mu šťastně, chytla ho kolem krku a políbila ho. Chris její polibek okamžitě opětoval. “Natalie,” řekl zasněně její jméno, “co to se mnou děláš?” usmál se, nastartoval a odjel.

José Manuel čekal před stadionem, tak jak se s Rebecou domluvili. Každou chvíli se díval na hodinky a netrpělivě přešlapoval sem a tam. “Tak už jsem tu,” ozvalo se mu za zády. José Manuel se otočil a usmál se na Rebecu. “Víš, že jdeš pozdě,” upozornil ji José Manuel s úsměvem. “Já vím, ale to si budeš muset zvyknout,” smála se Rebeca, “nejsem zrovna dochvilná.” José Manuel se usmál. “Tak kam půjdeme?” zeptal se jí. “Vždyť jsme na místě,” odvětila Rebeca se smíchem. José Manuel nechápal. Rebeca se rozesmála a ukázala na stadion. “Co mi tím jako naznačuješ?” stále José Manuel nechápal. “Půjdeme si zabruslit,” odvětila Rebeca se smíchem. “No tak to teda ne,” odmítal rázně José Manuel, “já jsem na bruslích stál naposledy když mi bylo tak osm.” “Tím líp,” odvětila Rebeca, “aspoň bude sranda,” dodal se smíchem, chytla ho za ruku a táhla ho dovnitř. “Ale vždyť tam teď nikdo nebude, jak se tam chceš dostat?” snažil se z toho José Manuel ještě nějak vymluvit. “Já mám od trenéra povoleno sem chodit kdykoliv,” řekla mu Rebeca, “takže je mi líto, ale z tohohle se nedostaneš,” dodala se smíchem a vešli dovnitř.

Alejandro se vrátil domů a Raquel na něj v hale čekala. “Ahoj, lásko,” pozdravila ho Raquel, vrhla se mu kolem krku a políbila ho. “Páni, takové přivítání,” zvolal Alejandro, “to jsem byl asi dneska hodný,” dodal se smíchem. “Nevtipkuj,” smála se Raquel, “pojď si sednout. Musím ti něco říct,” řekla mu, chytla ho za ruku a společně se posadili na gauč. “Jak je Carolině?” zeptal se jí Alejandro. “Myslím, že už líp,” odvětila Raquel, “celý den ležela poctivě v posteli a navíc jsme si taky spolu moc hezky promluvily,” usmála se. “Tak to jsem rád,” usmál se na ni Alejandro. “Alejandro, ale teď ti musím říct něco, co se týká nás dvou,” řekla mu Raquel vážně. “Raquel, neděs mě,” zvolal Alejandro vyděšeně, “co se děje?” “Dneska jsem volala mému gynekologovi, abych se na zítřek objednala a on mě požádal, jestli bychom zítra nemohli přijít oba,” vysvětlila mu Raquel. “Oba?” divil se Alejandro, “a proč?” “Chtěl by nám oběma udělat nějaké testy,” odvětila Raquel, “aby zjistil, proč pořád nemůžu otěhotnět,” dodala opatrně. Alejandro chápavě přikývl. “Dobře, tak půjdeme spolu,” pousmál se na ni. Raquel ho pevně objala. “Mám strach,” řekla mu. “Z čeho?” zeptal se jí Alejandro, když se jí podíval do očí. “Z toho, co nám řeknou výsledky těch testů,” odvětila Raquel. Alejandro se na ni usmál a chytil ji tvář do dlaní. “Ať budou výsledky jakékoli,” řekl jí, “my dva to spolu zvládneme,” dodal a poté se něžně políbili.

“Tak už pojď,” smála se Rebeca na José Manuela, který se ještě neodhodlal vstoupit na led, “vždyť je to hračka,” dodala a přibruslila k němu. “Tobě se to říká, když seš na ledu jak doma,” zlobil se José Manuel. “Ale no tak přece nejseš strašpytel,” smála se Rebeca. “Ty máš štěstí, že trpím na tvůj úsměv,” rozesmál se José Manuel. “Tak pojď,” usmála se na něj Rebeca, podala mu ruku a pomáhala mu vstoupit na led. Jakmile se José Manuel na led postavil, okamžitě sletěl k zemi. “Au, můj zadek,” zaúpěl bolestí. “Ale nepřeháněj,” smála se mu Rebeca a pomohla mu vstát, “druhý pokus už bude lepší.” Rebeca měla pravdu. Podruhé už José Manuel nespadnul a postupně mu to začínalo jít. Drželi se za ruce, bruslili po celém stadionu a užívali si, že tam jsou úplně sami. “Vidíš, říkala jsem ti, že ti to půjde,” usmála se na něj Rebeca. “Neříkej to nebo to zakřikneš,” řekl jí José Manuel. Jen co to dořekl, už ležel na zemi. “Co tam zase děláš?” zeptala se ho Rebeca se smíchem a naklonila se nad něj. “Pomoc, pomoc,” kňoural José Manuel a natáhnul k ní ruce. Rebeca ho chytla, ale místo toho, aby se José Manuel snažil vstát, strhnul ji schválně k sobě. “Co si myslíš, že děláš?” smála se Rebeca, když na něm ležela. “To, co chci udělat už hodně dlouho,” řekl jí José Manuel vážně. Rebeca se přestala smát a také zvážněla. Dívali se na sebe dlouhým pohledem, až se nakonec poprvé políbili.

Nastal další den ráno. Chris scházel ze schodů do haly, kde už na něj čekal Gustavo. “Chrisi, v kolik hodin si včera přijel?” zeptal se ho Gustavo a objal ho. “Ani nevím, kolik přesně bylo,” odvětil Chris zamyšleně, “několik hodin jsem projížděl městem sem a tam. Potřeboval jsem si pročistit hlavu.” “A od čeho pak?” zeptal se ho Gustavo, “anebo víš co?” řekl vzápětí, “řekni mi jak ty dva dny proběhly,” dodal a posadil se na gauč. “Tati, vždyť přijedeme pozdě do práce,” připomněl mu Chris, “můžeme to vyřešit po cestě.” “No tak přijedeme pozdě,” zvolal Gustavo se smíchem, “je to přece naše firma. Můžeme si to dovolit,” dodal a naznačil Chrisovi, aby si přisedl. “Máš pravdu,” usmál se na něj Chris a posadil se na gauč. “Tak spusť,” řekl mu Gustavo, “co ty a Natalia?” “Jak co já a Natalia?” zeptal se ho Chris vyděšeně. “No přeci jak jste dojeli. Jak šlo focení a tak,” odvětil Gustavo. “Jo aha,” oddychl si Chris, “dojeli jsme…” “A co si měl tedy na mysli ty?” skočil mu Gustavo do řeči. “Nic,” zavrtěl Chris hlavou, “jen jsem v první chvíli nepochopil tvoji otázku,” vymlouval se. “Chrisi, copak se mezi vámi dvěma stalo?” zeptal se ho Gustavo. “Nic, co by se mělo stát,” pokrčil Chris rameny. “Chrisi, sice už jsem poněkud v pokročilém věku,” smál se Gustavo, “ale slepý ještě nejsem. Ta podoba Natalie a Vanessy přímo bije do očí.” “Tak vidím, že tě neoblafnu,” smál se Chris, “políbili jsme se,” vyhrkl ze sebe. “Oba, jo?” ujišťoval se Gustavo, “nebylo to tak, že ty si políbil ji a ona ucukla,” vyzvídal. “Ne, oba jsem se políbili,” smál se Chris, “a nakonec to byla ona, která udělala ten první krok,” dodal s úsměvem. “A co jsi cítil?” zeptal se ho Gustavo. “Že mám Vanessu zase u sebe,” odpověděl Chris okamžitě, “i když Natalia není Vanessa,” zdůraznil, “jsou si sice podobné jako vejce vejci, ale povahově jsou naprosto odlišné.” “A co vůbec k Natalii cítíš?” zeptal se ho Gustavo, “zamiloval ses do ní nebo tě jen přitahuje pro tu podobu s Vanessou?” “Tak teď si mě zaskočil,” odvětil Chris se smíchem, “já teď ani nevím, co cítím,” řekl už vážným tónem, “mám v tom zmatek. Tati, myslíš, že je možné milovat dvě ženy úplně stejně?” “Tak teď si zase zaskočil ty mě,” zasmál se Gustavo, “tohle je pro mě těžká otázka, na kterou ti nedokážu přesně odpovědět, protože když jsem poznal tvoji matku, byla to láska na první pohled,” vyprávěl a oči se mu rozzářily při vzpomínce na jeho manželku, “miloval jsem ji od prvního setkání až po ten poslední úsměv, který mi věnovala,” dodal smutně. Chris ho soucitně chytnul kolem ramen. “Odpusť mi to, tati,” řekl mu, “nechtěl jsem ti vyvolávat smutné vzpomínky.” “Neomlouvej se, chlapče,” pousmál se na něj Gustavo, “na tvoji matku mám jen krásné vzpomínky,” dodal a chytnul ho za rameno, “ale na jednu věc nezapomeň,” řekl mu vážně, “ať bude tvoje rozhodnutí jakékoli, podpořím tě. Chci hlavně, aby si byl šťastný. Aby si zažil ten pocit štěstí, který jsem já cítil, když jsem byl s tvojí matkou.” “Díky, tati,” usmál se na něj Chris a pevně se objali.

Alexandra spala na lavičce v parku. Po velmi bujaré noci se právě probouzela. Lidé chodili sem a tam a raději se tvářili, že ji nevidí. Alexandra se posadila a ztrhaným výrazem se dívala do prázdna. Najednou kolem ní prošla žena v pokročilém stavu těhotenství a Alexandra si na něco vzpomněla.

Před sedmi lety

Alexandra se probudila v nemocničním pokoji. Rozhlížela se kolem a nechápala, kde je. Do pokoje vešel doktor. “Slečno Olmedová,” oslovil ji. “Kde to jsem?” zeptala se ho Alexandra zmateně. “Jste v nemocnici, slečno Olmedová,” odpověděl jí doktor. “A proč jsem tady? A co moje dítě?” zeptala se ho Alexandra vyděšeně. Doktor se zhluboka nadechl a oznámil jí tu smutnou zprávu. “Je mi to líto, slečno Olmedová,” řekl jí smutně, “ale vaše dítě se už nám nepodařilo zachránit.” “Ne, to ne,” zvolala Alexandra chvějícím se hlasem. “Nějací lidé vás našli ležet na ulici. Krvácela jste a když vás sem dovezla sanitka, bylo už moc pozdě. Je mi to opravdu líto,” soucítil s ní doktor. “Ne, to není pravda! To není pravda,” zakřičela na něj Alexandra. “Chcete, abychom zavolali někomu z rodiny?” zeptal se jí doktor opatrně. “Já nemám žádnou rodinu!” zakřičela na něj Alexandra, “nemám nikoho! Jsem sama! Jsem úplně sama!” křičela se slzami v očích a oběma rukama se chytla za břicho, “a teď už nemám ani svoje miminko!” rozbrečela se ještě víc. Doktor se jí pokoušel nějak uklidnit. “Slečno…” “Vypadněte!” zakřičela na něj Alexandra, “nechte mě tu samotnou! Vypadněte!” Doktor už raději nic neříkal a odešel. Alexandra se držela za břicho a brečela. Byla naprosto zoufalá. Po chvíli se její zoufalý pohled změnil v nenávistný. “Za to můžete vy! Vy, co jste si říkali moje rodina! Ale tohle vám nikdy neodpustím! Nikdy vám neodpustím, že jsem vaší vinou přišla o svoje miminko!” Poté se znovu rozbrečela a její pláč dlouhou dobu neustával.

Současnost

Alexandra měla nyní ten samý nenávistný pohled jako tehdy. “Nikdy! Nikdy!”

Marisol a Daniel byli v ateliéru a líbali se. “Danieli, počkej,” snažila se vymanit z jeho náruče, zatímco ji Daniel stále líbal, “co když nás někdo uvidí,” strachovala se a rozhlížela se kolem sebe. “Tak aspoň uvidí, že patříš jenom mně,” usmál se na ni Daniel. Marisol jeho úsměv opětovala a začali se líbat. Do ateliéru vešla Natalia. Marisol uslyšela vrznutí dveří, hned se od Daniela odtáhla a oba se podívali, kdo je to vlastně vyrušil. “Pokračujte, pokračujte,” smála se Natalia, “jako bych tu nebyla,” dodala a odešla do své šatny. “Danieli, uvidíme se později,” řekla mu Marisol, “musím si s Natalií promluvit.” “Dobře,” odvětil Daniel, políbil ji a odešel. Marisol šla za Natalií. Natalia byla ve své šatně a probírala se šatami, které dnes bude fotit. Marisol vešla dovnitř. “Tak kde jsme to včera skončily?” zeptala se. “Já myslím, že jsme si včera už všechno řekly,” odbyla ji Vanessa a z věšáku sundala jedny šaty. “Myslím, že ne,” oponovala jí Marisol. Vanessa se k ní otočila. “Marisol, teď mámě obě hodně práce, takže dořešíme to jindy, ano?” vymluvila se Vanessa. “No co mám s tebou dělat,” vzdychla Marisol. “Fajn,” usmála se na ni Vanessa, “tak já se převléknu, abychom mohly začít.” Marisol přikývla a odcházela. “Jo ještě jsem ti vlastně neřekla,” zastavila se ve dveřích, “že David se zase trošku rozčílil, když jsem mu řekla, že si odjela s Chrisem,” řekla se smíchem. “Tak to si umím živě představit,” zvolala Vanessa se smíchem a začala Davida napodobovat, “já toho chlapa nemám rád. Co když jí ten parchant něco udělá?” Obě propukly v hlasitý smích.

Chris a Gustavo vystoupili z auta a mířili do agentury. “Christiane Martinézi?” ozvalo se z dálky. Chris i Gustavo se zastavili a Chris se podíval, kdo to na něj volá. Viděl nějakého muže, ale z dálky ho nepoznal. “Tati, běž napřed,” řekl Gustavovi, “zjistím, kdo to je a hned přijdu.” Gustavo přikývl a vešel do agentury. Chris šel pomalu k muži, který na něj volal. I ten muž šel Chrisovi naproti. Když se k sobě začali přibližovat, Chris už toho muže začínal poznávat. Byl to David. “Ty jsi ten Nataliin kamarád,” usmál se na něj Chris, “ty jsi…”nemohl si vzpomenout na jméno. “David,” doplnil ho David. “Jasně David,” zvolal Chris se smíchem, “potřebuješ něco?” zeptal se ho. David se na něj vážně podíval. “Ano, potřebuju,” řekl. “Tak pokud to bude v mých silách, rád ti pomohu,” řekl Chris mile. “Myslím, že to v tvých silách bude,” řekl David ironicky, “potřebuju nebo vlastně chci, aby si nechal Natalii na pokoji!” zdůraznil. Chris na něj nechápavě hleděl.