„Vanesso? Ty ses mi vrátila?“ zeptal se Chris radostně. Vanessa se na něj dívala a nemohla ze sebe vydat ani hlásku. Nakonec se vzpamatovala, podívala se do země a vstala. Chris se postavil také, ale oči z ní ani na vteřinu nespustil. „Promiňte, ale s někým si mě pletete,“ odvětila Vanessa vážně, „jmenuji se Natalia Alvarado,“ představila se a podala mu ruku. „Christian Martinéz,“ představil se Chris a stiskl jí ruku. Jakmile se jejich ruce dotkly, oba pocítili chvění po celém těle. „Přišla jsem se ucházet o místo modelky,“ vysvětlila Vanessa a přitom se s Chrisem stále drželi za ruce a dívali se na sebe. „Tak to pojďte se mnou,“ odvětil Chris s úsměvem. „A pustíte mi ruku?“ zeptala se ho Vanessa se smíchem. „Jistě, promiňte,“ omlouval se Chris, když si uvědomil, jak dlouho se drželi, „pojďte do mé kanceláře,“ pozval ji a ukázal ji, aby ho následovala. Vanessa sklopila oči a šla vedle Chrise do jeho kanceláře.

Gustavo stál v hale svého domu a kontroloval v tašce, jestli má s sebou všechny potřebné dokumenty, když ze schodů sešla jeho dcera Carolina. „Carolino, v tomhle jdeš do školy?“ zeptal se jí přísným pohledem, když viděl, co má na sobě. Carolina si sama sebe prohlédla a usmála se na Gustava. „Tati, klid, v tomhle do školy nejdu,“ uklidnila ho Carolina a Gustavo si oddychl, „protože nejdu do školy vůbec,“ dodala. „Cože?“ zvolal Gustavo rozčíleně. „Nemám čas jít do školy,“ vysvětlila Carolina, „mám rande s Carlosem,“ dodala. „Už jsem ti několikrát řekl, že se s tím klukem nebudeš stýkat,“ připomněl jí Gustavo. „A já jsem ti zase několikrát řekla, že mi jedno, co mi říkáš, protože já si budu dělat, co budu chtít,“ řekla Carolina důrazně a odešla. „Carolino Martinézová, zastav se,“ volal na ni Gustavo, ale Carolina už byla pryč.

Chris a Vanessa seděli v jeho kanceláři. Chris si prohlížel album s jejími fotkami a Vanessa čekala na jeho názor. „Natalie, ty fotky jsou úžasný,“ pochvaloval je Chris, „kdo vám je nafotil?“ zeptal se jí. „Jeden můj kamarád z New Yorku,“ odpověděla Vanessa, „tam jsem totiž strávila posledních pár let,“ dodala. „A proč jste se vůbec vrátila? V New Yorku jste měla v modelingu určitě víc příležitostí, ne?“ zeptal se jí Chris. „To je pravda,“ souhlasila Vanessa, „ale tady mám rodinu a oni jsou pro mě důležitější,“ dodala vážně. „Rozumím,“ souhlasil Chris, „a myslím, že to nebudeme protahovat,“ dodal rozhodně, „zkušeností máte spoustu a určitě budete pro naši agenturu velkým přínosem,“ řekl s úsměvem, vstal, obešel stůl, postavil se před ní a podal ji ruku, „jste přijata,“ dodal. Vanessa se s úsměvem postavila a stiskla Chrisovi ruku. „Moc vám děkuju, pane Martinézi,“ poděkovala mu. „Nemáte zač,“ odvětil Chris s úsměvem a zadíval se jí hluboko do očí. Vanessa znervózněla, sklopila zrak a dala si vlasy za ucho. „A nemohli bychom si tykat?“ zeptal se Chris po chvíli ticha. Vanessa se na něj podívala a pomalu přikývla. „Já jsem Chris,“ představil se znovu a podal jí ruku. „A já Natalia,“ odvětila Vanessa a také mu podala ruku. Poté se k sobě naklonili, aby se políbili na tvář, ale přitom se málem skutečně políbili. Stáli nehnutě blízko sebe a oběma bušila srdce o sto šest. „Promiň,“ omlouval se Chris, když si uvědomil, že takhle stojí už dlouho. „Nic se nestalo,“ odvětila Vanessa nervózně. „Tak já tě provedu po agentuře,“ změnil téma Chris, aby přerušil trapné ticho. „Dobře,“ přikývla Vanessa a společně odešli z jeho kanceláře.

Marisol již byla zapřažena do práce a právě fotila Reinalda Romera a Stacie Fariovou. Dnes však s jejich prací nebyla vůbec spokojená, protože Reinaldo a Stacie nebyli jen kolegové z práce, ale byli to hlavně manželé. „Tak dost,“ zakřičela na ně Marisol a přestala fotit, „kolikrát jsem vám říkala, že nemáte tahat svoje osobní problémy do práce,“ vynadala jim, „dáme si desetiminutovou pauzu a doufám, že se do té doby srovnáte,“ upozornila je a každý odešel do své šatny. Marisol si šla vyměnit film do foťáku, když se před ní objevil její kolega a přítel Daniel Castillo. „Marisol, tohle ti přišlo,“ řekl a položil na stůl balíček, který přinesl. „Děkuju ti,“ poděkovala mu Marisol, „ale proč mi to nepřinesl poslíček?“ zeptala se ho. „Nabídl jsem se, že to vezmu za něj,“ vysvětlil Daniel, „neměl jsem zrovna, co dělat,“ dodal. „Ale nepovídej,“ oponovala mu Marisol, „každou chvíli někomu opravuješ počítač,“ dodala. „Ale když zmizím na pět minut, tak mě nikdo postrádat nebude,“ odvětil Daniel s úsměvem a Marisol se také usmála. „Mohl bych tě pozvat na oběd?“ zeptal se jí. „Promiň, ráda bych, ale už jsem domluvená s kamarádkou,“ omlouvala se Marisol, „půjdem příště,“ dodala. „Jasně, příště,“ souhlasil Daniel a očividně zklamaný, odešel.

Alexandra Olmedo ležela nahá v posteli a pomalu se začala probouzet. Pomalu otevírala oči a rozhlížela se po pokoji. Poté se prudce pohnula. „Au, moje hlava,“ zaúpěla bolestí a chytla se za ni. Ještě jednou se rozhlédla po pokoji, až si nakonec začala vybavovat svoji bujarou předešlou noc. Vstala z postele a hledala po celém pokoji své oblečení. Postupně ho nacházela a oblékala se. Když už se chystala odejít, bouchla se o židli, na které byly položeny kalhoty jejího partnera, se kterým strávila noc. Poté si všimla peněženky v kapse u kalhot a váhala, zda ji má otevřít. V tom v koupelně přestala téct voda, která doteď byla puštěná, protože se Alexandřin partner sprchoval. Alexandra rychle vytáhla peněženku, sebrala z ní všechny peníze a utekla.

Bogotá, Kolumbie

Ana María přišla do práce. Položila si věci na svůj stůl a šla si do kuchyňky uvařit kávu. Když si kávu zalévala, vešel do kuchyňky její kolega Diego Peréz. „Dobré ráno,“ pozdravil ji a také si nalil kávu. „Dobré,“ pozdravila ho Ana María, ani se na něj nepodívala a chtěla odejít. „Počkej, Ano Marío,“ zastavil ji Diego, „musíme spolu probrat ten zítřejší článek,“ připomněl jí, opřel se o sektorku a míchal si kávu. „Já vím, hned za tebou přijdu,“ odvětila Ana María odměřeně a znovu chtěla odejít, když ji Diego chytil za ruku. „Co se děje?“ zeptal se jí Diego a odhrnul jí její dlouhé vlasy z obličeje, „panebože,“ zhrozil se, když uviděl její modřiny, „ten hajzl zase neměl nic jiného na práci?“ rozčílil se. „Ne, Diego, to ne,“ oponovala mu Ana María, „to mi neuvěříš, jak se mi to stalo,“ odvětila se smíchem, „uklízela jsem nádobí a jak jsem měla otevřené všechny horní poličky, tak jsem se o jedny dvířka praštila,“ snažila se ho oklamat. „Máš pravdu, tomu nevěřím,“ řekl Diego vážně, „já ho zabiju,“ dodal nepříčetně a chtěl si to s ním jít vyřídit. „Ne, Diego, nedělej to, prosím,“ zadržela ho Ana María, „už takhle to mám dost těžký. Nekomplikuj mi to ještě víc,“ prosila ho zoufale. „Ano Marío, takhle to dál nejde,“ upozornil ji Diego, „musíš od něj odejít,“ dodal vážně. „To ale není tak jednoduché,“ odvětila Ana María chvějícím se hlasem, „jestli mi chceš pomoct, tak se do toho nepleť, prosím,“ prosila ho. Diego váhavě přikývl. „Děkuju,“ poděkovala mu Ana María a objala ho.

Caracas, Venezuela

Carolina a její přítel Carlos Vidal seděli u něho v bytě na gauči a vášnivě se líbali, když je vyrušil Carlosův bratr Miguel. „Migueli, ty seš ještě tady?“ zvolal Carlos naštvaně. „Neboj se, hned jsem pryč,“ odpověděl Miguel a zapínal si kufr. „Ale no tak, nebuď na svýho bratříčka takovej,“ řekla Carolina Carlosovi, odstrčila ho od sebe a šla k Miguelovi, „stěhuješ se na kolej,“ zeptala se ho. Miguel přikývl. „Tady stejně nejsem vítán,“ dodal a podíval se na Carlose. „A čím chceš bejt, až dostuduješ?“ vyzvídala na něm Carolina. „Spisovatel,“ odpověděl Miguel. „Vážně?“ zvolala Carolina překvapeně, „a píšeš i básničky?“ zeptala se ho. „Někdy,“ odpověděl Miguel. „A napsal bys nějakou i pro mě?“ zeptala se ho Carolina provokativně a pověsila se mu kolem krku. Miguel znervózněl. „Jasně,“ odpověděl s úsměvem. V tom se Carolina podívala na Carlose a oba propukli v hysterický smích. „Migueli, ty seš komik,“ smála se mu Carolina, „tak už jdi a nech nás s tvým bratrem osamotě,“ řekla a chtivě se podívala na Carlose. Miguel se na ni smutně podíval, vzal kufr a odešel. Jakmile se za Miguelem zabouchly dveře, Carolina povalila Carlose na gauč, kde se nakonec milovali.

„Takže večer na párty u Ramóna,“ ukončil hovor s jedním ze svých kamarádů, José Manuel Ferrari. Strčil si mobil do kapsy u kalhot a šel po ulici. Na druhé straně ulice běžela mladá dívka s batohem na zádech. Podívala se na hodinky a ještě zrychlila. Běžela tak rychle, že na rohu ulice nestihla zastavit, vrazila do mladého muže a každý spadl na jednu stranu chodníku. „To nemůžeš koukat na cestu?“ vynadal jí José Manuel, když si potom, co vstal, oprašoval kalhoty. „Promiň, já jsem hrozně spěchala, a když jsem tě uviděla, tak už bylo pozdě,“ vysvětlila Rebeca se smíchem, která stále seděla na chodníku. Až teď se na ni José Manuel podíval a když uviděl její usměvavou tvář, začal se usmívat taky. „Promiň, že jsem na tebe tak vyjel,“ omlouval se jí, podal jí ruku a pomohl ji vstát. „To nic, asi bych taky byla naštvaná, kdyby do mě někdo najel jako tank, tak jako já do tebe,“ smála se Rebeca, „ježíš, já už musím,“ zhrozila se, když se podívala na hodinky, „nebo zase přijdu pozdě na trénink,“ dodala a rozběhla se pryč. „Počkej, jak se jmenuješ?“ zavolal na ni José Manuel. Rebeca se na něj otočila a v poklusu běžela pozpátku. „Rebeca,“ zavolala na něj, otočila se a běžela, co nejrychleji dál. „Rebeca,“ řekl José Manuel s povzdechem a odešel.

„A tady je fotoateliér,“ řekl Chris a pobídl Vanessu, aby vstoupila dovnitř, „a támhle vzadu máme takové menší molo pro přehlídky, které jsou pořádány pro naše investory nebo ho využíváme pro různé akce,“ vysvětloval Chris. „A tohle je naše skvělá fotografka,“ ukázal na Marisol, která k nim šla, „Marisol Luzardo,“ představil ji Vanesse. „My se známe,“ oznámila mu Vanessa. Chris se na obě překvapeně podíval. „To je pravda,“ souhlasila Marisol, „byla jsem to vlastně já, kdo řekl Natalii, jestli nemá zájem tu pracovat,“ vysvětlila Chrisovi, „snad ti to nevadí?“ zeptala se ho opatrně. „Jasně, že ne,“ přikývl Chris, „jsem moc rád,“ dodal a podíval se na Vanessu. Ta raději uhnula pohledem. „A tohle je Reinaldo Romero a Stacie Faria,“ představil je Chris, když k nim také přišli, „a to je Natalia Alvarado, naše nová modelka,“ představil jim Vanessu. Stacie si přeměřila Vanessu od hlavy až k patě a násilím se na ni usmála. „Miláčku, tady jsi, hledám tě po celé firmě,“ ozval se ženský hlas. Všichni se otočili a uviděli Gabrielu, která se Chrisovi hned pověsila kolem krku a začala ho líbat. Všichni se decentně dívali jinam, jediná Vanessa se na ně nenávistně dívala. „Gabrielo, ovládej se, nejsme tu sami,“ odstrčil ji Chris od sebe. „Ale tak, lásko, nebuď taková upejpavka,“ škádlila ho a objala ho kolem pasu, „všichni přece vědí, že jsem tvoje snoubenka a že se už brzy budeme brát,“ dodala a ještě jednou ho políbila. Chris se od ní znovu odtáhl a Gabriela si teprve tehdy všimla Vanessy. Vytřeštěně se na ni dívala a leknutím ji spadla kabelka z ruky. „Ty?“ zakřičela na ni.