“Paní Solanová, co tu děláte?” divil se Chris. “Co já tu dělám? Co vy tu děláte?” zakřičela na něj Gregoria, “jak je možné, že se znovu pletete do života mé dceři!” křičela na celou agenturu. “Vaší dcery?” podivil se Chris. U recepce se objevila Marisol, která jakmile Gregorii s Chrisem uviděla, vyděsila se a hned k nim šla. “Ale vždyť Vanessa přece není v Caracasu,” dodal Chris udiveně. Gregoria mu chtěla oponovat, ale Marisol jí do toho skočila. “Gregorie, kde se tu bereš?” zeptala se jí se smíchem a snažila se odlehčit napjatou atmosféru. “Marisol, ty znáš matku mojí Vanessy?” divil se Chris. “Chrisi, chce s tebou okamžitě mluvit tvůj otec,” změnila ihned Marisol téma a byla velmi nervózní. Chris se na ni a na Gregorii podezřívavě podíval a odešel. “Marisol, co má tohle znamenat?” rozčilovala se Gregoria, “moje dcera pracuje v jedné agentuře s tímhle chlapem? Ne, moment!” zarazila se, “před chvíli jsem se dozvěděla, že tu žádná Vanessa Solano nepracuje! Tak co se to tu děje?” dožadovala se Gregoria vysvětlení. “Gregorie, prosím tě, jdi domů a Vanessa ti to pak všechno vysvětlí,” odvětila Marisol. “Vysvětli mi to ty, Marisol,” žádala ji Gregoria. “Promiň, Gregorie, ale tohle ti musí vysvětlit sama Vanessa,” řekla Marisol vážně. “Tak dobře,” přikývla Gregoria, políbila Marisol na tvář a odešla z agentury.

Jessica položila Alejandrovi kávu na stůl právě ve chvíli, kdy do jeho kanceláře vešla Raquel. “Lásko moje!” zvolal Alejandro šťastně a vyděšeně zároveň a prudce vstal od stolu. Byl nervózní z toho, že Raquel a Jessica jsou v jedné místnosti. “Neruším tě?” usmála se na něj Raquel. “Ty nikdy, miláčku!” usmál se na ni Alejandro a políbil ji. Jessica se zašklebila. Alejandro a Raquel se na ni podívaly. “Jessico, můžeš jít!” poručil jí Alejandro a chytil Raquel pevně kolem pasu. Chtěl tím Jessice naznačit, že Raquel je stále jedinou ženou, kterou miluje. “Jistě, už jdu,” křečovitě se Jessica usmála a odešla. “Byla jsem s otcem na obědě v té restauraci naproti,” vysvětlovala Raquel Alejandrovi, “a musela jsem tě přijít pozdravit,” usmála se na něj. “Tak to si udělala dobře,” usmál se na ni Alejandro a políbil ji, “a když už jsi tady, tak ti ukážu něco, co si celé dopoledne prohlížím,” dodal, chytl Raquel za ruku a posadil ji ke svému počítači. “Co se děje, Alejandro?” smála se Raquel. Alejandro se natáhnul k myši a na internetu kliknul na jednu složku, kterou měl uloženou v oblíbených položkách. Na obrazovce se objevila stránka jedné adopční agentury. Raquel na obrazovku chvíli nevěřícně hleděla a poté se podívala na Alejandra. “Alejandro, tím mi chceš říct, že…” “…že tě miluju a že s tebou chci mít dítě,” doplnil ji Alejandro a usmál se, “nemůžeme mít dítě přirozenou cestu, ale to nám ještě nebrání, nemít ho vůbec. Někde je osamělý chlapec nebo osamělé děvče, kteří potřebují lásku matky a otce. A já budu tím nejšťastnějším mužem na světě, když mu nebo jí tu lásku dáme my dva,” usmál se a pohladil Raquel po tváři. Raquel se samým štěstím nahrnuly slzy do očí. “Tolik tě miluju, miláčku!” usmála se na Alejandra a skočila mu do náruče. Alejandro ji objal a políbil ji na rameno. Raquel se od něj odtáhla, usmáli se na sebe a poté se dlouze a něžně políbili.

Vanessa se ve své šatně oblékala do večerních šatů, které měla za chvíli fotit. Do šatny vešla Marisol. “Marisol, prosím tě, zapni mi ty šaty,” poprosila ji Vanessa. Marisol k ní přišla a vzadu jí zapnula zip. “Děkuju,” poděkovala jí Vanessa a otočila se k ní. “Před chvíli tu byla tvoje matka a mluvila s Chrisem,” vyhrkla na ni Marisol. “Cože?!” vykulila Vanessa oči, “máma mu něco řekla?” vyptávala se. “Ne,” zakroutila Marisol hlavou, “přišla jsem dřív, než si stačili něco říct,” dodala a Vanessa si oddychla, “ale Chris se dost divil, že tvoji matku znám,” řekla Marisol znepokojivě, “ale teď už je to vlastně jedno,” zasmála se, “už si s Chrisem mluvila?” zeptala se Vanessy s úsměvem. “Nemluvila a ani mluvit nebudu,” zdůraznila Vanessa. “Proč ne?” nechápala Marisol. “Protože mu nemám, co říct,” odvětila Vanessa podrážděně. “Tak moment! Tomu nerozumím,” řekla Marisol zmateně, “před chvíli jsi mi tu celá šťastná oznámila, že řekneš Chrisovi pravdu, že skončíš s tou svojí pomstou a teď jsi zase změnila názor? Co se stalo, Vanesso?” nechápala Marisol. “Něco mi připomnělo všechnu tu bolest, kterou mi Chris způsobil a já nebudu mít klid, dokud si to bolest neprožije i on!” pronesla Vanessa nenávistně. “Vanesso, proč?” vzdychla Marisol zoufale, “proč se chceš dál ničit? Stejně akorát ublížíš nejvíc sobě!” upozornila Vanessu. “Nech to na mě, Marisol,” uklidnila ji Vanessa. “Jak myslíš!” vzdychla Marisol, “ale je ti jasný, že teď už budeš muset říct Gregorii pravdu!” připomněla Vanesse. “Vím a jsem na to připravená!” řekla Vanessa rozhodně.

Večer byli Carolina a Carlos na jedné z jejich obvyklých párty. Ve velkém domě hrála hlasitě hudba, lidé se mačkali jeden na druhého, popíjeli všelijaký alkohol a náramně se bavili. Jediný, kdo se nebavil, byla tentokrát Carolina. Seděla v koutku místnosti a s bolestivým výrazem se držela za břicho. “Carolino, co ti je?” zeptal se jí Carlos, když si k ní přisedl. Carlos byl už dost opilý. “Carlosi, není mi dobře,” zaúpěla Carolina bolestí a stále se držela za břicho, “chtěla bych jít domů,” požádala Carlose. “Neblázni, Carolino, vždyť je brzo,” smál se Carlos, “na napij se a hned ti bude líp,” smál se a podával Carolině láhev whisky. “Carlosi, já mluvím vážně,” zoufala si Carolina, “opravdu mi není dobře! Vezmi mě, prosím tě, domů,” požádala ho znovu. “Já odtud teď rozhodně neodejdu,” zdůraznil Carlos, “jestli chceš jít domů, tak si jdi,” odbyl Carolinu, vstal a odešel. Carolině bylo do pláče. Ze všech sil, co jí zbyly, vstala, prodrala se mezi lidmi, vyšla z domu a pomalým krokem šla na autobus.

Bogotá, Kolumbie

Ana María a Diego byli již po večeři a Diego ji dovezl domů. Právě stáli ve dveřích jejího bytu. “Diego, děkuji ti za krásný večer,” usmála se na něj Ana María, “už hodně dlouho mi nebylo tak dobře,” dodala. “Tak to jsem rád,” usmál se na ni Diego a pohladil ji po tváři. “Nechceš jít ještě na skleničku?” vyhrkla ze sebe Ana María. Diego přikývl a vešel do bytu. Ana María šla do kuchyně pro šampaňské a Diego se zatím procházel po bytě. “Diego, kde jsi?” zavolala na něj Ana María, když vešla do obývacího pokoje. “Tady,” ozval se Diegův hlas z ložnice. Ana María znervózněla a vešla dovnitř. “Tak na co si připijeme?” zeptala se Diega, když mu podala skleničku šampaňského. “Na naši lásku,” usmál se na ni Diego, přiťukli si a napili se. Ana María se usmála, Diego vzal obě skleničky a postavil je na noční stolek. “Diego, já…” chtěla něco Ana María říct, ale Diego ji políbil. Chvíli se líbali a poté Ana María polibek přerušila. “Diego, už by si měl jít,” řekla nervózně a odstoupila od něj. Diego si ji k sobě přitáhl a podíval se jí hluboko do očí. “Proč mě žádáš, abych odešel, když to ve skutečnosti nechceš!” řekl vážně, “vím, že mě miluješ, stejně jako já miluju tebe! A chápu, že máš strach z Rogelia, ale když mi dáš šanci, nedovolím, aby ti ještě někdy ublížil. Budu s tebou a ochráním tě!” usmál se na Anu Maríu. Ana María se na něj dívala, poslouchala jeho krásná slova a definitivně se rozhodla. “Miluju tě, Diego,” vyznala mu lásku a Diego se celý rozzářil, “už ti to musím říct. Mám sice z Rogelia strach, ale ještě větší strach mám z toho, že bych naši lásku ztratila ještě dřív, než bych ji měla,” usmála se a Diega políbila. Diego její polibky ihned opětoval, lehli si na postel, kde se spolu poprvé něžně milovali. Zatímco si užívali vzájemnou lásku, Rogeliův bodyguard Raimundo byl na střeše protějšího domu a fotil je.

Caracas, Venezuela

Vanessa přišla velmi pozdě domů. V celém domě byla tma, a tak Vanessa předpokládala, že její matka už spí. Potichu šla do svého pokoje, když se v kuchyni rozsvítilo světlo. Vanessa se ohlédla a u stolu uviděla sedět svou matku, která se tvářila rozzlobeně. “Jestli sis, mladá dámo, myslela, že když přijdeš domů pozdě, tak tě tenhle rozhovor mine, tak to si se spletla,” řekla Gregoria Vanesse, “teď si tady hezky sedneš a řekneš mi všechno, co přede mnou tajíš!” upozornila ji. Vanessa se už ani nesnažila protestovat, protože věděla, že by to bylo zbytečné. Sedla si ke stolu a začala Gregorii vyprávět celý příběh. “Všechno začalo před pěti lety. Jednoho dne se mi začal dvořit ten nejkrásnější kluk ze školy a i když jsem nemohla pochopit, proč se zajímá zrovna o mě, po čase jsem o tom přestala přemýšlet a naplno jsem se do něj zamilovala. Zamilovala jsem se do Christiana Martinéze. Všechno bylo krásné. Připadala jsem si jako v pohádce. Ale pohádka skončila ve chvíli, kdy jsem se mu oddala nejen svou duší, ale i tělem. Najednou jsem ho nemohla nikde sehnat, jakoby se propadl ze země. Z mého tápaní mě nakonec vyvedla Chrisova nynější přítelkyně a snoubenka Gabriela. Prozradila mi, co se ve skutečnosti skrývalo za Chrisovou láskou. Byla to pouhá sázka. Chris se vsadil se svými kamarády, že mě svede a že se do něj zamiluju. Tehdy ve mně umřela ta romantická dívka, která snídávala o princi na bílém koni. Musela jsem někam pryč, a proto sem neměla ani sílu ti to říct, mami,” vzlykala Vanessa a Gregoria ji soucitně chytla za ruce, “potřebovala jsem začít znovu. Někde jinde. Sama. A nakonec se mi to podařilo. Stala se ze mě nová Vanessa jak zvenčí, tak uvnitř. A vrátila jsem se jen kvůli tomu, abych se Chrisovi pomstila! Začala jsem pracovat v agentuře jeho rodiny, ale ne jako Vanessa Solano a ne jako finanční ředitelka, ale už tři měsíce tam pracuju jako modelka jménem Natalia Alvarado,” Gregoria na ni šokovaně hleděla, “a tím vlastně celý příběh končí,” řekla Vanessa, “teda úplně skončí ve chvíli, kdy dokončím svou pomstu,” zdůraznila. “Holčičko, já nevím, co říct,” vzdychla Gregoria a setřela Vanesse slzy z tváře, “proč jsi mi to neřekla, když jsi se vrátila?” zeptala se jí. “Protože vím, že by si mi to vymlouvala,” odvětila Vanessa, “ale mě nic a nikdo nepřesvědčí, abych se té pomsty vzdala! Dlužím to té staré Vanesse, kterou v sobě ještě mám! Která touží potom, aby Chris zažil tu samou bolest, co ona!” pronesla Vanessa nenávistně, ale přitom stále plakala. Gregoria zoufale zakroutila hlavou a Vanessu silně objala.

Byl další den ráno. David přišel do své kanceláře na stanici. Sedl si a po chvíli k němu přišel jeden jeho podřízený. “Šéfe, je tady Rebeca Olmedo. Sestra té vězeňkyně. Prý ji očekáváte,” řekl podřízený. “Ano, jistě. Pošli ji sem,” pobídl David podřízeného a ten odešel. David vstal od stolu a do místnosti vešla Rebeca společně s José Manuelem. “Dobré ráno, Rebeco,” pozdravil ji David a podal jí ruku. “Dobré,” odvětila Rebeca a stiskla mu ruku, “to je můj přítel, José Manuel Ferrari,” představila José Manuela Davidovi. “Těší mě,” řekl José Manuel Davidovi a podal mu ruku. “David Morales, taky mě těší,” odvětil David a stiskl José Manuelovi ruku. “Jak je na tom moje sestra?” zeptala se Rebeca Davida. “Nebudu vám lhát,” odvětil David, “je ve velmi špatném psychickém stavu,” dodal smutně. Rebeca zesmutněla. “Chcete tedy za ní jít?” zeptal se jí David. “Ano, chci,” přikývla Rebeca. “Počkám na tebe,” usmál se José Manuel na Rebecu a políbil ji. Rebeca mu úsměv opětovala a poté s Davidem odešla. Alexandra ležela v cele na posteli a dívala se do stropu. Ke mřížím přišel David a otevřel je. “Co zase chceš, policajte?” obořila se na něj Alexandra. “Máš tu návštěvu!” odsekl jí David a odstoupil od mříží. Do cely vešla Rebeca. Alexandra sebou trhla a posadila se. David zamkl celu a odešel. “Ahoj, sestřičko,” pozdravila ji Rebeca opatrně. Alexandra se na ni nenávistně dívala.

Rodina Martinézových se postupně scházela u snídaně. “Dobré ráno,” pozdravili Alejandro a Raquel Gustava a posadili se ke stolu. “Dobré ráno,” odvětil Gustavo a usmál se, “máte dnes nějak podezřele dobrou náladu,” smál se. “Máme důvod,” odvětil Alejandro a usmál se na Raquel. “Dobré ráno všem,” vešel do jídelny Chris a posadil se ke stolu. “Chrisi, proboha, co se ti stalo?” zděsila se Raquel, když viděla jeho potlučený obličej. “Včera jsem měl menší neshodu s Reinaldem,” vysvětlil jí Chris a do skleničky si nalil pomerančový džus, “ale nechci si jím kazit další den, takže důvody raději necháme u ledu,” smál se. “Jaký je tedy ten důvod vaší dobré nálady?” vrátil se Gustavo k předchozímu tématu a obrátil se na Alejandra a Raquel. Alejandro a Raquel se na sebe usmáli. “Včera jsme se rozhodli pro adopci,” oznámila Raquel s úsměvem. “Tak to je opravdu skvělá zpráva,” zaradoval se Gustavo. “Myslím, že jste se rozhodli správně,” usmál se Chris na svého staršího bratra a švagrovou, “už je na čase, aby po domě běhalo malé dítě,” dodal s úsměvem. “Však si taky jedno můžeš pořídit. Gabriela by byla určitě nadšená,” posmíval se mu Alejandro. “Tak to beru za opravdu nepovedený vtip,” řekl Chris ironicky a všichni se rozesmáli. Do jídelny vešla Carolina. “Carolino, co je ti?” zděsil se Gustavo, když viděl v jakém je Carolina stavu. Carolina byla v obličeji bílá jako stěna a celá se klepala. “Tati, hrozně mě bolí břicho,” stačila uplakaná Carolina říct ještě předtím, než omdlela. Gustavo ji chytil do náruče. “Carolino, holčičko!” křičel vyděšeně, “zavolejte sanitku,” řekl ostatním. Raquel odběhla zavolat sanitku a Chris s Alejandrem se obklopili kolem své mladší sestry.

Reinaldo otevřel dveře svého bytu a dovnitř vešla Gabriela. “Tebe bych nečekal,” smál se Reinaldo, “co se děje?” zeptal se. “Co to mělo včera znamenat, Reinaldo!” obořila se na něj Gabriela, “jak si mohl Chrisovi říct, že to já jsem řekla Vanesse tu upravenou pravdu!” křičela na něj. “Tak moment, Gabrielo! Já jsem Chrisovi neřekl, že jsi to byla ty, jenom jsem řekl, že jsem to nebyl já,” bránil se Reinaldo. “Ale Chris není blbej a samozřejmě mě z toho hned obvinil!” zakřičela na něj Gabriela. “A co já s tím mám dělat?” pokrčil rameny Reinaldo, “jednou se to stejně dozví,” dodal. “To se nikdy nestane!” pohrozila Gabriela Reinaldovi se vztyčeným ukazováčkem, “Chris se o tom nikdy nedozví! A kdyby si mu to náhodou chtěl říct, tak se připrav na to, že to bude to poslední, co v životě uděláš! Protože potom tě zabiju!” vyhrožovala mu s nenávistí v očích. Reinaldo se nad jejími výhružkami výborně bavil.