“Nevím, čemu se směješ, Reinaldo!” rozčilovala se Gabriela. “Jenom si mě pobavila tím, jak si mi řekla, že mě zabiješ, když řeknu Chrisovi pravdu,” smál se Reinaldo. “Ale já jsem to myslela naprosto vážně!” zakřičela Gabriela, “ty ještě nevíš, čeho jsem schopná, Reinaldo Romero!” hrozila mu. Reinaldo se stále smál. “Tak dost, Gabrielo, pro zasmání by to stačilo,” řekl, poodešel ke vchodovým dveřím a otevřel je, “musím si ještě něco zařídit a pokud by sis ještě chtěla pokecat, tak se uvidíme v práci,” dodal s ironickým úsměvem. Gabriela šla ke dveřím a ještě než odešla, přísně se na Reinalda podívala. “Směj se dokud můžeš, miláčku,” ironicky se na něj usmála, “ale zapamatuj si to, co ti teď řeknu! JÁ jsem si vybrala Christiana Martinéze jako svého budoucího manžela a JÁ si ho taky vezmu! A pokud mi v tom někdo zabrání, tak bude litovat dne, kdy se narodil!” přísahala Gabriela s nenávistí v očích a odešla. Reinaldo zavřel dveře. “Páni, skoro jsem se jí bál,” smál se.

“Slečno, musela jste si mě s někým splést,” řekla Alexandra Rebece, “já nemám žádnou sestru!” zdůraznila a seskočila z horní palandy. “Alexandro, já vím, že mě nenávidíš, ale zkus mě, prosím, vyslechnout,” žádala ji Rebeca. “Mýlíš se, Rebeco,” usmála se Alexandra ironicky, “ale já necítím nenávist! Nemůžu cítit nic k člověku, který pro mě neexistuje! Který je pro mě už sedm let mrtvý!” zdůraznila. “Alexandro, prosím tě, tohle neříkej,” řekla Rebeca zoufale a v očích se jí zalesklo. “Budu to říkat, protože je to pravda!” zakřičela Alexandra, “už sedm let nemám nikoho, na koho bych se mohla spolehnout! Jsem úplně sama!” křičela na Rebecu. “Sestřičko, já vím, že jsme ti ublížili,” vzlykala Rebeca, “ale všichni jsme za to zaplatili! Ani nevíš, jak moc trpíme, když nejsi s námi!” vzlykala a pokusila se k Alexandře přiblížit. “Nepřibližuj se ke mně!” zakřičela na ni Alexandra, “tak vy trpíte? Vy trpíte?” zasmála se ironicky, “tak si nejdřív zkus prožít těch sedm let místo mě a pak si teprve popovídáme o tom, co je to trpět!” křičela celá nepříčetná na Rebecu, “a hlavně se vžij do mé kůže v ten den, kdy se moje vlastní rodina ke mně obrátila zády!” zakřičela Alexandra s nenávistným pohledem. Rebeca plakala a společně s Alexandrou si vzpomněly na ten osudný den.

Před sedmi lety

Sedmnáctiletá Alexandra přicházela ke svému domu. Byla velmi smutná a zoufalá. Před několika dny se dozvěděla, že je těhotná. Právě šla od svého přítele, který se na ni vykašlal, jakmile se o těhotenství dozvěděl. Nyní stála přede dveřmi svého domu a velmi se bála, jak na to zareagují její rodiče. Hlavně její otec. Alexandra se zhluboka nadechla a vstoupila do domu. Její otec Federico seděl v křesle a četl si noviny a její matka Susana připravovala v kuchyni večeři. “Holčičko, kdepak si byla celý den?” usmála se na Alexandru její matka a políbila ji na tvář. “Mami, tati, musím vám říct něco vážného,” odvětila Alexandra a sklopila zrak. Federico odložil noviny na stůl a popošel ke své starší dceři. “Co se děje, Alexandro?” zeptal se jí s přísným výrazem. Alexandra se ještě chvíli přemlouvala, než se odhodlala říct jim tu vážnou věc. “Jsem těhotná!” řekla a raději se přitom na své rodiče nedívala. Susana se vyděsila a podívala se na svého manžela Federica, který začal zuřit. “Jak si to mohla dopustit, Alexandro!” zakřičel na svou dceru. “Já jsem se zamilovala,” snažila se Alexandra nějak obhájit. “A předpokládám, že ta tvoje láska skončila ve chvíli, kdy se tvůj přítel dozvěděl, že si těhotná!” zakřičel Federico. Alexandra zahanbeně přikývla. “Jak si mě mohla takhle zklamat, Alexandro! Zrovna ty!” křičel Federico. “Tati, prosím tě, uklidni se,” vzlykala Alexandra. “A co teď chceš dělat?” zeptal se jí Federico už o něco klidněji. “To dítě si nechám,” řekla Alexandra odhodlaně. “To snad nemyslíš vážně!” rozzuřil se Federico, “za rok máš jít na medicínu,” připomněl Alexandře, “nemůžeš se starat o dítě!” dodal. “Tati, ale já to dítě chci!” zdůraznila Alexandra se slzami v očích. “Federico, měli bychom si sednout a promluvit si o tom v klidu,” řekla svému manželovi Susana. “Tady ale není co řešit,” řekl Federico Susaně, “půjdeš na potrat a tím jsme tohle téma uzavřeli!” poručil Alexandře. “K tomu mě nemůžeš přinutit!” zakřičela Alexandra na svého otce. “Ale ano můžu,” odvětil Federico, “buď půjdeš na potrat a příští rok na vysokou školu anebo si měj to dítě, ale v tom případě se mi kliď z domu!” přikázal Alexandře a ukázal na dveře. “Federico, ty si se zbláznil!” zoufala si Susana. Alexandra plakala. Z jednoho pokoje vyšla mladší dcera Federica a Susany, tehdy patnáctiletá Rebeca. “Proč tu tak křičíte?” zeptala se své rodiny, “ty vaše hlasy mi duněly i ve sluchátkách,” smála se. “Tvoje sestra je těhotná a chce si to dítě nechat!” oznámil jí Federico. “Tak to je hezký,” podotkla Rebeca s nezájmem. “Tak jak si se rozhodla, Alexandro?” zeptal se své starší dcery Federico. Alexandra se obrátila na svou mladší sestru. “Rebeco, prosím tě, pomoz mi! Alespoň ty buď na mojí straně,” žádala ji zoufale. “Co sis nadrobila, to si taky sama sněz,” odsekla jí Rebeca, “mám svoje vlastní problémy a nebudu se ještě starat o ty tvoje!” upozornila Alexandru a ta zesmutněla ještě víc, “a omluvte mě, jdu s holkama do kina,” řekla Rebeca a odešla z domu. Alexandra se otočila na svého otce, který stále čekal odpověď na svoji otázku. “To dítě si nechám!” odpověděla Alexandra s důrazem. “Dobrá,” zvolal Federico, “tak si sbal svoje věci a vypadni!” zakřičel na Alexandru. “Federico, to přeci nemůžeš!” vzlykala Susana. “Mlč, Susano!” okřikl ji Federico, “už jsem tak rozhodl a tak to bude!” dodal, sedl si zpět do křesla, začetl se do novin a tvářil se jakoby se nic nestalo. Uplakaná Alexandra se naposledy podívala na svou zoufalou matku, odešla do svého pokoje sbalit si své věci a poté odešla z domu.

Současnost

“Pamatuju si každé slovo,” řekla Alexandra se slzami v očích a se stejnou bolestí v srdci, kterou cítila i tenkrát, “jako kdyby se to stalo včera!” dodala. “Alexandro, ty ani nevíš, jak bych ráda vrátila čas zpět a zachovala se jinak,” plakala Rebeca, “jak ráda bych ti pomohla a byla ti oporou,” vzlykala a dotkla se Alexandřiny ruky. Alexandra se jí ihned vytrhla. “Nedotýkej se mě!” zakřičela na Rebecu, “a už konečně vypadni! Nechci se na tebe dívat! Je mi z tebe zle!” křičela hystericky. Uplakaná Rebeca zavolala na strážného, který ji přišel otevřít celu. Když vyšla z cely a strážný ji zase zavřel, Rebeca se ještě jednou zoufale podívala na svou starší sestru a odešla.

Chris, Alejandro, Raquel a Gustavo byli v nemocnici a čekali na doktora, aby jim řekl, co je s Carolinou. “Tati, prosím tě, přestaň chodit sem a tam. Znervózňuješ mě,” řekl mu Alejandro, který seděl spolu s Raquel a Chrisem na lavičce. “Mě zase znervózňuje to vaše sezení,” odvětil Gustavo a stále přešlapoval sem a tam. Z ošetřovny vyšel doktor a všichni se kolem něco hned sesypali. “Pane doktore, co je s mojí dcerou?” zeptal se ho Gustavo ustaraně. “Carolina zřejmě neuposlechla můj příkaz, aby zůstala celý den ležet v posteli. Po takovém zákroku by měla mít alespoň dva dny klid na lůžku,” vysvětlil doktor. “O jakém zákroku to mluvíte?” nechápal Gustavo. “Vaše dcera byla předevčírem na potratu!” řekl doktor, “vy jste to nevěděli?” divil se. Všichni čtyři na něj šokovaně hleděli. “Moje dcera byla těhotná?” zvolal Gustavo udiveně a když se podíval na zbytek své rodiny a uviděl jejich šokované výrazy, tak mu bylo jasné, že nebyl jediný, kdo o tom nevěděl. “Já myslel, že jste to věděli,” řekl doktor, “Carolina mi říkala, že vám to řekla,” dodal nechápavě. “Můžeme ji vidět?” zeptal se doktora Chris, když se probral ze šoku. “Ano, můžete,” přikývl doktor, “ale Carolina by zřejmě chtěla vidět nejdřív vás,” obrátil se na Raquel, “jste Raquel?” zeptal se jí doktor. “Ano, jsem,” přikývla Raquel. “Tak pojďte se mnou, prosím,” požádal ji doktor a zavedl ji ke Carolině. Carolina ležela schoulená v posteli a když uviděla Raquel, hned ji pevně objala. “Carolino, proč si nikomu nic neřekla?” zeptala se jí Raquel, zatímco ji hladila po vlasech. “Já jsem nevěděla, co mám dělat,” řekla jí Carolina, když se od Raquel odtáhla, “přišlo to tak rychle a všechno se na mě sesypalo,” vzlykala. “Ale proč si nepřišla alespoň za mnou?” zeptala se jí Raquel, “vždyť jsem ti řekla, že za mnou můžeš kdykoliv a s čímkoliv přijít,” připomněla Carolině. “Já vím,” plakala Carolina, “ale já si myslela, že to zvládnu sama. A nechtěla jsem ztratit Carlose,” plakala. “Proč by si ho měla ztratit?” nechápala Raquel. “Protože mi řekl, že jestli nepůjdu na potrat, tak se se mnou rozejde,” plakala Carolina. Raquel se na ni zoufale podívala a silně ji objala.

Jakmile Rebeca odešla z cely, Alexandra se začala chovat naprosto nepříčetně. Vylívala si zlost kopáním do palandy a ničením matrací. Strážný o tom informoval Davida, který právě vstoupil do cely. “Alexandro, proboha, uklidni se,” snažil se ji uklidnit. “To ty! To ty za to můžeš!” křičela na něj Alexandra a začala do něj bušit, “proč si ji sem přivedl! Kdo ti dal právo plést se mi do života!” křičela hystericky. “Alexandro, uklidni se!” okřikl ji David a silně ji chytil za ruce, “tvoje sestra tě moc chtěla vidět, tak sem jí řekl, že si tady!” vysvětlil Alexandře. “Ale já jsem nechtěla vidět jí!” zakřičela Alexandra a snažila se Davidovi vytrhnout, ale David ji držel velmi silně, “kvůli tobě jsem si teď musela prožít všechno znova!” křičela na Davida a z očí jí vytryskly slzy, “proč si mi to udělal?! Proč?!” zakřičela Alexandra a už v sobě dál nemohla držet svou bolest. Rozplakala se a padla Davidovi do náruče. David cítil vinu, ale zároveň cítil i potřebu Alexandru chránit. Pohladil ji po vlasech a pevně ji k sobě přitisknul.

Chris, Alejandro a Gustavo netrpělivě čekali před Carolininým pokojem na to, s čím Raquel přijde. Když Raquel z pokoje vyšla, hned se všichni tři kolem ní obklopili. “Tak co? Co ti řekla?” zeptal se jí Alejandro. Raquel vzdychla. “Nebudete z toho nadšení,” upozornila je. “Raquel, už mluv,” pobídl ji Gustavo. “Carolina mi řekla, že se to na ni všechno sesypalo a nevěděla, co má dělat,” vysvětlovala Raquel, “myslela si, že to vyřeší sama, ale spíš to za ni vyřešil Carlos,” dodala. “Jak to myslíš?” zeptal se jí Chris. “Carlos jí řekl, že jestli nepůjde na potrat, tak se s ní rozejde,” vysvětlila Raquel rozčíleně, “a protože je do něj Carolina slepě zamilovaná, tak ho poslechla,” dodala smutně. “Ten hajzl!” rozzuřil se Chris a odešel. “Chrisi, počkej!” volal na něj Gustavo, ale Chris už byl pryč. “Carolina by vás chtěla vidět,” řekla Raquel Alejandrovi a Gustavovi, “ale právě v téhle chvíli jí nic nevyčítejte. Jediné, co teď potřebuje je silné objetí,” dodala. Alejandro a Gustavo přikývli. Gustavo vešel do pokoje jako první, Alejandro objal Raquel kolem pasu a Gustava následovali.

“To je divné, že dneska nikdo z vedení nepřišel do práce,” řekla Vanessa Marisol, když spolu stály na chodbě agentury. “Tebe ale stejně z celého vedení zajímá jen jeden člověk, že?” smála se Marisol. “Ale už ne tak, jak si myslíš,” odvětila Vanessa, “ještě včera touhle dobou by mě trápilo, že jsem Chrise ještě neviděla, ale dnes mě spíš trápí to, že jsem ještě nemohla začít s mou pomstou!” dodala nenávistně. “Vanesso, Vanesso,” vzdychla Marisol, “holka, ty mě trápíš,” řekla smutně. “Jak se vede, dámy?” zeptal se jich Daniel, když k nim přišel a políbil Marisol na tvář. “Natalia je smutná, že ještě dneska neviděla Chrise,” vysvětlila mu Marisol a zašklebila se na Natalii. “A ani dneska neuvidí,” zasmál se Daniel. “Jakto?” divila se Natalia. “Zrovna jsem s Chrisem mluvil a byl pořádně rozčílený,” odvětil Daniel. “Kvůli čemu?” vyptávala se Natalia. “Nikdo z Martinézových nedorazil proto, protože Carolinu odvezli do nemocnice,” vysvětlil Daniel. “Co se jí stalo?” zeptala se Marisol vyděšeně. “Nevím, jestli to řeknu dobře, protože Chris mi to řekl takovou rychlostí, že jsem se v tom málem ztratil,” řekl Daniel se smíchem a poté zvážněl, “Carolině se udělalo špatně, protože neodpočívala tak, jak by po potratu měla,” vysvětlil. “Carolina byla těhotná?” zvolaly Natalia a Marisol současně s udiveným výrazem. “A ten její přítel ji zřejmě přinutil k potratu,” dodal Daniel, “dál už jsem se Chrise neptal a radši jsem zavěsil, protože jel autem a takhle rozčilenému by se mu mohlo ještě něco stát,” řekl ustaraně. “To je hrozné,” vzdychla Marisol, “jejich rodina jde taky pořád z problému do problému,” dodala a vyčítavě se podívala na svou nejlepší kamarádku, která jednomu členu rodiny už brzy také přidělá další problém.

Cartagena, Kolumbie

Rogelio přišel do hotelového pokoje, ve kterém bydlel, posadil se do křesla, z kapsy vytáhl svůj mobilní telefon a vytočil číslo svého bodyguarda. Raimundovi telefon zazvonil, když seděl v autě před budovou, kde pracovala Ana María. “Ano, šéfe?” řekl do telefonu. “Raimundo, jak to vypadá? Chová se moje manželka slušně?” zeptal se Rogelio. “Nemusíte se bát, šéfe,” uklidňoval ho Raimundo, “vaše manželka chodí akorát z domu do práce a z práce domů a vždy sama,” zalhal Rogeliovi a přitom se díval na fotky, na kterých se Ana María milovala s Diegem. “Výborně,” zaradoval se Rogelio, “ale kdyby se náhodou něco změnilo, tak mi okamžitě zavolej!” poručil Raimundovi a zavěsil. “Pokusím se z téhle prácičky vyždímat, co nejvíc to půjde!” zasmál se Raimundo.

Caracas, Venezuela

“Co tu děláš?” zeptal se otráveně Carlos Miguela, když otevřel dveře svého bytu. “Přišel jsem za José Manuelem,” odvětil Miguel a vešel dovnitř, “za tebou jsem skutečně nepřišel,” dodal a ironicky se na Carlose usmál. “José Manuel tu není,” odfrkl mu Carlos a šel do obývacího pokoje. Miguel šel za ním. “Já vím, ale volal mi, že za chvíli dorazí,” řekl Miguel, “chtěl mi představit svou přítelkyni, jenže se to prý dneska nakonec nehodí, ale i tak se mnou chce o něčem mluvit,” vysvětlil Carlosovi důvod své návštěvy. “Svou přítelkyni,” zašklebil se Carlos, “co s ní začal chodit, tak už s ním není řeč,” dodal otráveně. “To bude asi tím, že se zamiloval,” odvětil Miguel, “jenže tomu ty nemůžeš rozumět,” zdůraznil. Carlos se zašklebil. U dveří zazvonil zvonek. “To si zase zapomněl klíče?” zvolal Carlos otráveně v domnění, že za dveřmi stojí José Manuel. Miguel šel otevřít, ale za dveřmi stál rozzuřený Chris. “Chrisi, kde se tu bereš?” divil se Miguel. “Kde máš toho svého povedeného bratříčka?” zeptal se ho Chris a vešel dovnitř. Jakmile Carlose objevil v obývacím pokoji, dal mu pěstí do obličeje. Než se stačil Carlos zorientovat, Chris s ním praštil o pohovku a začal ho bít pěstmi do obličeje. “Chrisi, přestaň! Ty si se zbláznil!” snažil se ho Miguel od svého bratra dostat, až se mu to po chvíli podařilo. “Přeskočilo ti?” obořil se Carlos na Chrise a utíral se krev, která mu stékala ze rtu. “Měl bych tě zabít, ty hajzle!” zakřičel na něj Chris. “Chrisi, můžeš mi vysvětlit, co se stalo?” zeptal se ho Miguel. “Tenhle hajzl!” ukázal Chris na Carlose a nenávistně se na něj podíval, “donutil moji sestru k potratu a ta kvůli němu teď leží v nemocnici!” křičel. “Carolina byla těhotná?” zvolal Miguel šokovaně. “Ano, byla,” odvětil Chris, “a tvůj bratříček jí vyhrožoval, že jestli nepůjde na potrat, tak se s ní rozejde! A ona byla zaslepená a poslechla ho,” vysvětlil Miguelovi, “a ty!” obrátil se Chris na Carlose, “se už k mojí sestře v životě nepřiblížíš!” zakřičel na něj, “pohlídám si tě, chlapečku,” dodal nenávistně a odešel. “Kretén!” zvolal Carlos rozčíleně a odešel do koupelny. Miguel zůstal sám a všechno, co se právě dozvěděl, se mu neustále honilo hlavou.

Byl večer. Jessica byla ve svém bytě. Stála v koupelně před zrcadlem a v rukou držela těhotenský test. Poslední dobou měla ranní nevolnosti a první, co ji napadlo, bylo těhotenství. Zapípali ji hodinky a Jessica se podívala na test. Poté se podívala na sebe do zrcadla a s vítězným úsměvem si na něco vzpomněla. “Pojď sem,” utěšovala ho Jessica, pomohla mu postavit se a objala ho. Alejandro se stěží držel na nohou. Jessica se od něj odtáhla. “To se určitě nějak vyřeší, uvidíš,” uklidňovala ho a se chtivým výrazem mu přejela prstem po rtech. Alejandro se na ni chvíli zmateně díval a nakonec ji začal vášnivě líbat. Jessica jeho polibky stejně vášnivě opětovala. Alejandro ji k sobě pevně tiskl, mezitím shodil ze stolu všechny věci a položil ji na něj. Doslova z ní serval halenku a začal ji líbat na krku. Jessica mu prsty zajela do vlasů a se slastným výrazem si vychutnávala tuto chvíli, na kterou tak dlouho čekala. Na chvíli, kdy se bude s Alejandrem milovat. “Čekám dítě Alejandra Martinéze!” prohlásila Jessica s vítězným úsměvem.