Bylo ráno. Vanessa byla ve svém pokoji, dívala se na sebe do zrcadla a usmívala se. Na sobě měla džínovou mini sukni a žlutý top. Dnešní den chtěla být, co nejpřitažlivější. “Dnes začnu s poslední fází mé pomsty!” pronesla sebejistě, prohrábla si vlasy a vítězně se usmála na svůj obraz v zrcadle. Gregoria připravovala v kuchyni snídani, když někdo zaklepal na dveře. Utřela si ruce do utěrky a šla otevřít. “Davide!” usmála se něj a políbila ho na tvář, “dlouho jsem tě neviděla,” řekla a pozvala ho dál. “Ano, dlouho jsem tu nebyl,” uvědomil si David, když s Gregorií vešli do kuchyně, “měl jsem teď hodně práce,” dodal. “Nasnídáš se s námi?” zeptala se Gregoria a naservírovala snídani na stůl. “Rád,” usmál se David a posadil se ke stolu. “Vanesso, pojď už!” zavolala Gregoria na svou dceru a posadila se naproti Davidovi. Vanessa vyšla z pokoje a jakmile ji David spatřil, úplně ztuhnul. “Davide, ráda tě vidím,” usmála se Vanessa, políbila ho na tvář a posadila se vedle něj. “Kratší sukni už nemáš?” zeptala se Gregoria ironicky. “Bohužel ne!” zasmála se Vanessa, “víš, mami, dneska totiž musím zářit!” zdůraznila. “Raději se nebudu ptát proč,” odvětila Gregoria nazlobeně. Ještě stále neskousla to, že se chce Vanessa mstít. “Davide, odvezeš mě, prosím, do práce?” zeptala se ho Vanessa. “Samozřejmě,” usmál se David, “alespoň si cestou promluvíme!” zdůraznil. Vanessa se usmála, ale jen co se od něj otočila, vyvrátila oči v sloup. Věděla, že zase dostane další kázání.

Carolinu propustili z nemocnice a Martinézovi ji právě přivezli domů. “Jak se cítíš, holčičko?” zeptal se jí Gustavo ustaraně a posadil se s ní na pohovku. “Už lépe, tati! Neměj strach,” pousmála se Carolina. “Ano, Gustavo, neměj strach,” přidala se Raquel a posadila se vedle Caroliny, “postarám se o ni,” usmála se. Carolina se na Raquel usmála a poté na svého otce. “A taky za mnou přijde Veronica, takže se nemusíš bát, že bych utekla. Budu hlídaná ze všech stran,” zasmála se. “Ale i tak budeš mít u sebe mobil, protože ti každou hodinu zavolám,” upozornil ji Gustavo. “Dobře,” usmála se Carolina. Gustavo se obrátil na své syny, kteří stáli vedle pohovky. “Tak můžeme jet,” řekl, všichni tři se s Carolinou a Raquel rozloučili polibkem na tvář a odešli. “A jsme samy,” usmála se Raquel na Carolinu, “odvedu tě do pokoje a pak ti připravím něco k jídlu,” řekla a pomohla Carolině vstát. “Raquel, já do svého pokoje trefím sama,” smála se Carolina. “Ale si ještě slabá, takže tě doprovodím,” rozhodla Raquel, chytla Carolinu za ruku a odvedla ji do jejího pokoje.

David zastavil před agenturou ESTRELLAS. Vanessa vystoupila a zhluboka se nadechla. Mezitím k ní David přišel. “Jsi si jistá, že tu pomstu chceš dokončit?” zeptal se David opatrně. “Davide, říkala jsem ti to celou cestu,” vzdychla Vanessa otráveně, “nikdy jsem si nebyla ničím jistější!” zdůraznila. “A myslíš, že to zvládneš? Že mu znovu nepodlehneš?” ujišťoval se David s nenávistným výrazem, když si na Chrise vzpomněl. “Málem se to stalo! Ale naštěstí jsem se včas vzpamatovala!” odvětila Vanessa vážně, “nemusíš se bát, Davide! Zvládnu to! Dokončím svou pomstu do posledního detailu. A už nic mě nezastaví!” pronesla s nenávistí v očích. “Už je asi zbytečné přemlouvat tě,” vzdychl David, “každopádně,” řekl a chytil Vanessu za ruku, “víš, že jsem tady. A vždycky tě podpořím!” dodal a zahleděl se jí hluboko do očí. “Ani nevíš, jak jsem šťastná, že mám kamaráda jako jsi ty,” usmála se Vanessa. David při vyslovení slova “kamarád” zesmutněl. Věděl, že k němu Vanessa necítí víc než přátelství, ale stále neztrácel naději. “Nemít tebe a Marisol, nevím co bych dělala,” usmála se Vanessa. David se usmál a políbil Vanessu na tvář. “Už budu muset jet do práce,” řekl. “Já už taky,” usmála se Vanessa. “Uvidíme se,” odvětil David, nastoupil do svého auta a odjel. Vanessa se za odjíždějícím autem dívala, dokud jí nezmizelo v zatáčce. Poté se obrátila k agentuře a se vztyčenou hlavou šla k ní. “Buď silná, Vanesso! Už ti chybí jen pár krůčku ke zničení duše Christiana Martinéze! Už jsi blízko!” pomyslela si s vítězným úsměvem a vešla do agentury.

Raquel položila Carolině na klín tác se snídaní, když do Carolinina pokoje vešla služebná. “Paní Raquel, přišla za vámi Jessica Mendéz. Prý s vámi musí mluvit o něčem důležitém,” řekla služebná. “Co to může být?” divila se Raquel, “prosím tě, Rito, doveď ji do mého pokoje,” požádala služebnou, “hned tam přijdu,” dodala. Služebná přikývla a odešla. “Carolino, za chvíli se vrátím, ano?” řekla Raquel své švagrové. “Raquel, prosím tě, v klidu,” smála se Carolina, “tu chvíli, než přijde Veronica, tu sama zvládnu,” smála se. Raquel se usmála a odešla. Jessica byla v ložnici Alejandra a Raquel a s vítězným úsměvem si ji prohlížela. “Už zítra budu paní tohohle domu já,” pomyslela si s úsměvem. “Ahoj, Jessico,” vešla do ložnice Raquel a políbila Jessicu na tvář, “jak se máš?” zeptala se. “Výborně!” usmála se Jessica, “lépe než kdy jindy!” dodala s širokým úsměvem. “Tak to mě těší,” usmála se Raquel, “a o čem jsi tedy se mnou chtěla mluvit?” zeptala se. “Jsem těhotná!” vyhrkla ze sebe Jessica. Raquel se navenek usmívala, ale uvnitř jí bylo velmi smutno, protože ona tuhle větu Alejandrovi nikdy nebude moct říct. “Gratuluji ti,” poblahopřála Jessice, “nevěděla jsem, že teď s někým chodíš,” dodala udiveně. “Já vlastně teprve až teď začnu,” zasmála se Jessica. “Jak to myslíš?” nechápala Raquel. “Víš, on je ten muž totiž ženatý!” zdůraznila Jessica a přistoupila k Raquel blíž, “ženatý s tebou!” dodala s úsměvem. Raquel ztuhla. “Ano, Raquel, je to tak!” usmívala se Jessica a vychutnávala si Raquelin šokující výraz, “otcem mého dítěte je tvůj manžel!” zdůraznila s vítězným úsměvem. Raquel tomu nechtěla věřit.

“Slečno Carolino,” vešla do jejího pokoje znovu služebná, “máte návštěvu,” oznámila jí. “Rito, říkala jsem ti, aby si Veronicu poslala rovnou za mnou,” připomněla Carolina služebné v domnění, že tou návštěvou je její kamarádka Veronica. “To ale není vaše kamarádka,” odvětila služebná, “přišel za vámi pan Miguel Vidal,” vysvětlila. “Miguel?” divila se Carolina, “tak ho pošli dál,” řekla po chvíli rozmýšlení. Služebná přikývla a odešla. Carolina se začala mezitím upravovat, aby vypadala před Miguelem hezky. Ani nevěděla proč to dělá. Miguel jí přece nikdy nezajímal. “Ahoj, Migueli!” usmála se na něj Carolina, když vešel do pokoje, “tebe bych opravdu nečekala,” zasmála se, “neviděli jsme se už tak dlouho,” dodala. “Ano, to je pravda,” souhlasil Miguel, “naposledy jsme se viděli, když…” nedořekl větu a zavzpomínal. Carolina vzpomínala také. “Řekneš mi už konečně, co ti Carlos udělal?” zeptal se jí Miguel opatrně. “Nic mi neudělal!” rozčílila se Carolina a vyčítavě se na něj podívala, “jen teď mezi sebou máme nějaké problémy. Víš, to tak většinou ve vztahu bývá, ale to ty zřejmě nevíš, když s nikým nechodíš!” Miguel zesmutněl. Carolina si uvědomila, že to přehnala. “Migueli, promiň,” omluvila se mu, “já jsem to tak nemyslela!” dodala a chytla ho za ruku. “To nic. Vždyť máš pravdu!” odvětil Miguel, “s nikým nechodím a ta, se kterou bych chtěl chodit je zadaná a navíc o mě nemá ani trochu zájem,” dodal smutně. Dívali se na sebe dlouhými pohledy, až ho nakonec Carolina začala líbat. Miguel byl z toho překvapený stejně jako při jejich prvním polibku, ale její polibek samozřejmě velmi rád opětoval. Chvíli se líbali, když nakonec Carolina polibek přerušila. “Děkuju!” smutně se na něj usmála a odešla. “Jak se cítíš?” zeptal se Miguel poté, co se vrátil do reality. “Už lépe,” odvětila Carolina, “asi víš, co se stalo,” domyslela si a raději se na Miguela nepodívala. “Proto jsem přišel,” odvětil Miguel. Carolina se na něj nechápavě podívala. “Kvůli čemu?” zeptala se. “Chtěl jsem se tě zeptat, jak se cítíš po tom, co si zabila svoje dítě kvůli klukovi, který se na tebe stejně jednoho dne vykašle!” zeptal se Miguel s vážnou tváří. Carolina nevěděla, co mu má na to říct. Nikdy by jí nenapadlo, že jí někdo položí takovou otázku. Hlavně ona sama si ji nepoložila.

“To přeci není možné!” nechtěla Raquel uvěřit tomu, co jí Jessica řekla. “Ale je to možné, má milá!” usmála se Jessica ironicky, “Alejandro a já jsme se spolu vyspali a teď jsem těhotná!” smála se. “To nemůže být pravda!” vykřikla Raquel a do očí se jí nahrnuly slzy, “to by mi Alejandro neudělal!” přesvědčovala samu sebe. “Jenže ti to udělal! Podvedl tě!” vysmívala se jí Jessica, “a řeknu ti přesně kdy! V ten den, kdy jste se dozvěděli, že spolu nemůžete mít dítě!” vmetla Raquel do tváře. Raquel stékaly po tvářích slzy a přitom si vzpomněla na ráno, den poté. Na to, co jí Alejandro řekl. “Žádné ale Alejandro!” zakřičela na něj Raquel, “ty jsi se hlavně choval jako ten největší sobec! Myslel jsi akorát na sebe! Že ty trpíš! Ale co já?!” z očí ji vytryskly slzy, “já jsem tady taky, Alejandro, uvědom si to! Mně to taky bolelo, když nám doktor řekl, že spolu nikdy mít děti nebudeme. A v tu chvíli jsem nejvíc potřebovala tvoji podporu a ty jsi se na mě vykašlal! Nechal si mě tam samotnou!” Alejandro ji pevně objal. “Já vím, já vím, prosím tě, odpusť mi to,” prosil ji zoufale, “slibuju ti, že se změním,” odtáhl se od ní a chytil jí tvář do dlaní, “přísahám, že odteď v tom budeme spolu. Už tě nikdy nenechám samotnou!” Raquel se na něj smutně usmála, políbili se, objali a Raquel si položila hlavu na jeho rameno. “A kde jsi vlastně spal?” zeptala se ho. Alejandro měl štěstí, že Raquel neviděla jeho vyděšený a provinilý výraz. “V kanceláři,” odpověděl Alejandro, “potřeboval jsem si pročistit hlavu, tak jsem chvíli pracoval a nakonec jsem tam usnul.” “Raquel, chápu, že teď asi trpíš,” probudila ji Jessica ze vzpomínek, “ale je ti jasné, co všechno tohle znamená?” zeptala se. Raquel ze sebe nedokázala vydat jediné slovo. Jenom plakala. “Tak já si teda odpovím sama,” zasmála se Jessica, “ty víš nejlépe ze všech, jak moc si Alejandro přál dítě! A to mu teď dám já! Ale nedovolím, aby moje dítě vyrůstalo bez otce! Proto doufám, že si natolik inteligentní, aby si Alejandrovu přání nestála v cestě!” pronesla s vítězným úsměvem a odešla. Raquel klesla na postel. “Proč, Alejandro? Proč?!” zakřičela zoufale a ještě víc se rozplakala.

“Danieli,” vešla Natalia do místnosti, kde pracoval, “nevíš, kdy přijde Chris?” zeptala se. “To nevím,” odvětil Daniel, “ani dnes nikdo z vedení nepřišel?” zeptal se. “Právě že Gustavo a Alejandro přišli, ale Chris zatím ne,” odvětila Natalia. “Tak to má asi nějaké zařizování ve městě,” usoudil Daniel, “a proč ho potřebuješ? Jestli to je něco pracovního, tak zajdi za Alejandrem,” poradil Natalii. “Ne, o práci nejde,” zavrtěla Natalia hlavou, “je to něco osobního,” dodala. “Tak to potom jo,” poťouchle se Daniel usmál. “Tak díky a měj se,” usmála se Natalia a odešla. Když procházela chodbou narazila na Stacii a Reinalda. “Stacie, Reinaldo, jak se máte?” usmála se na ně. Stacie a Reinaldo se na sebe udiveně podívali. Natalia je nikdy tak vlídně nepozdravila. “Co chceš?” zeptala se jí Stacie podezřívavě. “Co bych chtěla?” nechápala Natalia, “to nemůžu pozdravit svoje kolegy?” usmála se. “Tak ahoj,” provokativně se na ni Reinaldo usmál. Stacie ho praštila do ramene. “Nehraj si na hodnou holku! To ti opravdu nezbaštím!” zdůraznila Natalii. “Máš pravdu! To mi nejde,” usmála se Natalia ironicky, “jenom jsem vám chtěla říct, že je mi opravdu líto, že vám nevyšly ty výhružky, kterými jste zasypaly Chrise,” dodala se smíchem. “Nemysli si, že si vyhrála, ty potvoro!” usmála se Stacie ironicky, “stejně Gabriele o tobě a Chrisovi řeknu!” dodala s vítězným úsměvem. “Stacie, neobtěžuj se,” zasmála se Natalia, “Chris jí to řekne dnes večer sám!” zdůraznila s vítězným úsměvem a odešla. “To myslela vážně?” divil se Reinaldo. Stacie se zašklebila a odešla.

“Migueli, proč se mě na tohle ptáš?” znervózněla Carolina. “Vždyť je to tak jednoduchá otázka, Carolino!” odvětil Miguel, “tak proč mi neodpovíš?” zeptal se. Carolina vstala z postele a postavila se před Miguela. “Co ty se do toho vůbec pleteš?” zakřičela. “Protože chci pochopit, jak jsem se mohl zamilovat do člověka jako jsi ty!” vykřičel jí Miguel do tváře. “Zamilovat?” hlesla Carolina. “Já hlupák jsem se do tebe zamiloval na první pohled!” vyznával se Miguel ze svých citů, “a kvůli tomu jsem přehlížel všechny ty tvoje urážky, posměšky a ponížení, protože jsem si myslel, že se změníš! Ale to jsem byl opravdu hodně naivní!” řekl smutně, “ty jsi zašla ještě mnohem dál! Jenom proto, aby si neztratila flakáče a opilce, kterým je můj bratr, si zabila svoje dítě! Je mi z tebe zle!” zakřičel na Carolinu se znechuceným výrazem. Carolina vyslechla všechno, co měl Miguel na srdci, se slzami v očích. Musela mu dát za pravdu. “Migueli, pochop mě, já neměla na vybranou! Nemohla bych vychovávat dítě v tomhle věku!” snažila se nějak obhájit. “Měla jsi na vybranou! Měla jsi spoustu možností!” říkal Miguel klidným hlasem, “máš milující rodinu, která by tě ve všem podpořila, ale ty si se ani nezabývala tím, že by si jim to řekla! Mohla si to dítě dát k adopci! Je tolik párů, kteří spolu nemůžou mít děti! I tvůj bratr a jeho žena k nim patří!” připomněl Carolině, “ale ty jsi byla příliš sobecká na to, aby ses nad tímhle vším zamyslela!” řekl smutně a odcházel. “Migueli, počkej!” snažila se ho uplakaná Carolina zadržet, ale Miguel se vůbec nezastavil a odešel. Mezitím u vchodových dveří domu Martinézových někdo zazvonil. Služebná šla otevřít a dovnitř vešla Carolinina kamarádka Veronica. “Carolina je ve svém pokoji?” zeptala se služebné. Služebná přikývla a Veronica šla po schodech nahoru. Když byla nahoře, srazila se s Miguelem. “Promiňte,” omluvil se jí Miguel, letmo se na ni podíval a odešel. Za to Veronica si ho za tu chvíli prohlédla dostatečně a ihned se jí zalíbil. “Carolino, kdo byl ten pěknej kluk?” zeptala se své kamarádky, jakmile vešla do jejího pokoje. Carolina se na ni podívala uplakanýma očima a objala ji.

Chris vešel do své kanceláře. Kufřík si položil ke stolu a sako si přehodil přes opěradlo. Chtěl se posadit ke stolu, když do kanceláře vešla Natalia. “Chrisi, konečně jsi přišel!” usmála se. Chris jí úsměv opětoval a nechápavě se na ni díval. Natalia se rozesmála, rozběhla se k němu a políbila ho. Chris byl ještě zmatenější. “Co se děje?” zeptal se. “Chrisi, já už to dál nemůžu tajit,” usmívala se Natalia, “nemůžu to tajit sama před sebou a už vůbec ne před tebou!” řekla šťastně a zahleděla se Chrisovi hluboko do očí, “Chrisi, já tě miluju!” vyznala mu své city s láskyplným výrazem. Chris nemohl uvěřit tomu, co slyší, ale cítil se velmi šťastně.