“Chrisi, jestli to měl být vtip, tak se ti moc nepovedl,” trochu se Gabriela zasmála. “To nebyl vtip, Gabrielo! Myslím to opravdu vážně!” odvětil Chris. “Chrisi, tohle ale už opravdu není vtipné!” začala být Gabriela nesvá. “Já jsem taky nepřišel proto, abych si z tebe dělal legraci,” zdůraznil Chris, “přišel jsem ukončit náš vztah!” zopakoval Gabriele znovu, “už to mezi námi nemá smysl!” dodal. “Chrisi, ty jsi se úplně zbláznil! Co mi to tu říkáš!” křičela Gabriela. “Gabrielo, moc dobře víš, že jsme spolu už dlouhou dobu jen ze zvyku,” připomněl jí Chris. “Možná ty, ale já ne!” zakřičela Gabriela, “Chrisi, vždyť já tě miluju!” přiblížila se k němu a z očí jí vytryskly falešné slzy. “Gabrielo, moc mě to mrzí. Ale věř, že to bude tak pro oba lepší!” řekl Chris. “Ne, tohle není jen tak,” kroutila Gabriela hlavou, “tady se muselo něco stát! To Natalia, že jo? Je zatím ona!” křičela hystericky. “Nebudu ti lhát, Gabrielo. Stejně by ses to dozvěděla,” zhluboka se Chris nadechl, “zamiloval jsem se do Natalie a i ona do mě!” usmál se. “Ne, ty ji nemiluješ!” křičela Gabriela hystericky, “kdyby se nepodobala té zatracené Vanesse, tak si jí ani nevšimneš!” předhodila Chrisovi. “Nerozcházím se s tebou jen kvůli Natalii, ale i kvůli tvé povaze,” zdůraznil Chris, “nechápu, jak jsem s tebou mohl tak dlouho vydržet! Nikdy si mě nerespektovala! Ani mé city k Vanesse! Chápu, že to pro tebe nebylo jednoduché, ale taky jsem tě nikdy nenutil, aby si se mnou byla. Věděla si, že na Vanessu nikdy nezapomenu, ale při každé příležitosti si ji neopomněla nějak urazit nebo mi připomenout, že už se nikdy nevrátí!” připomněl Gabriele, “a i když si věděla, jak mě to bolí, tak si mě tím naschvál trápila! A dál už to snášet nemůžu!” dodal Chris vážně. “Chrisi,” oslovila ho Gabriela a chytla mu obličej do dlaní, “já vím, že jsem se někdy nechovala zrovna nejlépe, ale ty mě přece nemůžeš opustit! Já to nepřežiju!” vzlykala. Chris se od Gabriely odtáhl a pousmál se. “Tohle už na mě neplatí,” odvětil vážně a odcházel. “Chrisi, zastav se!” zakřičela na něj Gabriela. Chris se zastavil a otočil se zpátky ke Gabriele. “Pořádně si rozmysli, co teď uděláš! Jestli teď odejdeš z těch dveří, tak si pamatuj, že ty a ta tvoje Natalia nikdy nebudete mít klid!” křičela Gabriela hystericky, “nedovolím, abyste spolu byli šťastní! Nikdy vám nedám pokoj!” křičela a byla celá rudá vzteky. Chris se pousmál. “Sbohem, Gabrielo!” rozloučil se a odešel. Gabriela vzala ze stolku vázu, kterou měla po ruce a vzteky s ní praštila o dveře.

“Raquel, proč jsi to udělala?” nechápal Alejandro. “Ty to nevíš!” strčila do něj Raquel, “ty to nevíš?!” křičela. “Ne, nevím,“ zakroutil Alejandro hlavou. “Jak si mohl, Alejandro?!” vzdychla Raquel zoufale, “proč jsi mi to udělal?” zeptala se a z očí jí vytryskly slzy. “Raquel, miláčku, já nevím, o čem to mluvíš,” přiblížil se Alejandro k ní a chytil ji za ruce. “Nedotýkej se mě!” vytrhla se mu Raquel a nenávistně se na něj podívala. “Raquel, prosím tě, konečně mi vysvětli, co se tady děje!” žádal ji Alejandro. “Dneska jsem mluvila s Jessicou a všechno mi řekla!” vmetla mu Raquel do tváře. Alejandro se vyděsil. Nyní už chápal, proč je Raquel taková. “Miláčku, já…já jsem…já…,” nedokázal se Alejandro vyjádřit. Nevěděl jak má omluvit neomluvitelné. “V den, kdy jsem tě nejvíc potřebovala! V den, kdy jsem nejvíc potřebovala tvoji podporu! V den, kdy jsem od tebe potřebovala slyšet, že to zvládneme, že to nezničí naše manželství, tak ty jsi se vyspal s první ženskou, která se ti připletla do cesty!” vyčetla mu Raquel se slzami v očích. Alejandro se na Raquel zoufale díval a nevěděl, co říct. Do očí se mu nahrnuly slzy a pevně Raquel objal. “Lásko moje, vím, že jsem ti moc ublížil! Ani nevíš, jak si to každý den vyčítám,” vzlykal a silně držel Raquel ve svém náručí. Nechtěl ji pustit. Raquel ho neobjímala, jenom plakala. Víc toho v tu chvíli nezvládla. “Raquel, prosím tě, odpusť mi to, moc mě to mrzí!” omlouval se Alejandro dál, “nesmíš mě opustit! Já bych to nepřežil!” vzlykal. Raquel sebrala veškeré síly a odstrčila ho od sebe. “Alejandro, ty asi ještě nevíš to hlavní,” setřela si slzy z tváří a ze země si vzala kufr, “Jessica čeká tvoje dítě!” zdůraznila a odešla z pokoje. Alejandro zůstal stát jako opařený. Chvíli vstřebával poslední Raquelina slova a poté, co se vzpamatoval, se rozběhl za ní.

“Slečno Gabrielo, prosím vás, uklidněte se!” snažila se ji uklidnit služebná. Gabriela byla v obývacím pokoji a ničila všechno, co jí přišlo pod ruku. “Ta mrcha! Já ji zabiju! Zabiju je obě!” křičela nepříčetně a rozbila další porcelánovou sochu. “Gabrielo, co se stalo?!” zhrozila se Mirela, která právě přišla domů. Gabriela ji ale snad ani neslyšela a dál všechno ničila. “Byl tu její snoubenec,” vysvětlila služebná Mirele, “a potom, co odešel, se začala chovat takhle,” dodala a rozhlédla se po spoušti, kterou Gabriela udělala. “Dobře, Lino, můžeš jít,” řekla jí Mirela. Služebná přikývla a odešla. “Nenávidím ji!” křičela Gabriela dál. Chtěla rozbít další porcelán, když jí Mirela zadržela. “Gabrielo, to by stačilo!” okřikla svou dceru, “a teď mi řekni, co se stalo!” zeptala se jí. “Chris se se mnou rozešel! Kvůli té Vanessině napodobenině!” křičela Gabriela hystericky. “Cože? Chris si dovolil se s tebou rozejít?” zhrozila se Mirela. “Já ji tak nenávidím! Proč se mi musela připlést do života! Ale ať si nemyslí, že vyhrála! Chrise budu mít buď já anebo žádná!” přísahala Gabriela s nenávistí v očích. “Správně, Gabrielo,” souhlasila s ní Mirela, “nikdo ti nebude brát to, co je tvoje!” zdůraznila, “teď se posadíme, uklidníme se a s chladnou hlavou něco vymyslíme,” dodala a dovedla Gabrielu k sedačce. Gabriela si zabořila hlavu do dlaní a po pár vteřinách sebou prudce trhla. “Co je, Gabrielo? Napadlo tě něco?” zeptala se jí Mirela. Gabriela se tvářila zamyšleně, protože si právě na něco vzpomněla. “Mami, jak je možný, že to tý zmiji Natalii takhle všechno vychází!” dodala zoufale, posadila se na pohovku a zabořila si hlavu do dlaní. Mirela se zamyslela. “Měla bych jeden nápad,” řekla. Gabriela zvedla hlavu. “Jaký?” zeptala se jí. Mirela si sedla vedle ní a řekla: “Co kdyby sis najala nějakého detektiva, aby o tý potvoře něco zjistil? Každý má nějaké tajemství. Ať už malé nebo velké. A tahle potvora jistě nebude výjimkou!” „Mami, měla jsi pravdu!“ řekla Gabriela. „A v čem?“ nechápala Mirela. „Najmu si detektiva, který najde na tu potvoru nějakou špínu! A budu to pak já, která to řekne Chrisovi!“ pronesla Gabriela s vítězným úsměvem. Mirela se na svou dceru hrdě usmála.

“Raquel, prosím tě, neodcházej,” seběhl Alejandro schody a postavil se před Raquel, která už stála u dveří. “Alejandro, nedělej mi to ještě těžší a nech mě odejít,” žádala ho Raquel zoufale. “Ne, to já nemůžu! Nemůžu tě nechat odejít!” odmítal to Alejandro. Raquel se ho pokusila obejít, ale Alejandro ji nepustil. “Alejandro, prosím tě, nezhoršuj to!” žádala ho Raquel znovu. “Co se to tu děje?” vešel do haly Gustavo. “Gustavo, můžeš, prosím tě, požádat svého syna, aby mě nechal odejít,” poprosila ho Raquel. Gustavo se na svého syna i snachu nechápavě podíval. “Tvůj syn mě totiž podvedl s Jessicou a ta teď čeká jeho dítě!” vysvětlila Raquel Gustavovi. “Alejandro?!” zvolal Gustavo šokovaně. Alejandro sklopil hlavu a podíval se na Raquel. “Raquel, prosím, neodcházej! My to spolu zvládneme,” prosil ji se slzami v očích. “To si mi měl říct tehdy,” odvětila Raquel chvějícím se hlasem. V tom se otevřely dveře a domů přišel Chris. “Jdu pozdě na rodinnou sešlost?” vtipkoval. Ihned mu ale úsměv z tváře zmizel, když viděl výrazy na tvářích své rodiny. Raquel se naposledy smutně podívala na Alejandra, pokývla na Gustava a Chrise a odešla. Chris se nechápavě podíval na Alejandra. Alejandro už neměl sílu nic vysvětlovat a vyběhl po schodech nahoru do svého pokoje. Chris přistoupil ke Gustavovi, který mu celou situaci objasnil.

Bogotá, Kolumbie

“Už jdu,” zvolal Diego a šel otevřít dveře svého bytu. “Diego, pomoz mi! Nevím, co mám dělat!” plakala Ana María a objala ho. “Ano Marío, proč pláčeš? Co se stalo?” zeptal se jí Diego ustaraně a dovedl ji do obývacího pokoje. Ana María se posadila na sedačku. “Donesu ti trochu vody na uklidnění,” řekl Diego a chtěl odejít do kuchyně. “Ne, Diego, prosím tě, poslouchej mě,” chytla ho Ana María za ruku a Diego se posadil vedle ní. “Rogelio mě nechal sledovat!” vyhrkla ze sebe Ana María, “jeho bodyguard má fotky, na kterých se spolu milujeme!” vysvětlila Diegovi, “Diego, jestli ty fotky Rogelio uvidí, tak mě zabije!” dodala vyděšeně. “Ano Marío, uklidni se,” snažil se ji Diego uklidnit. “Ten chlap mě vydírá! Jestli mu nedám víc peněz než Rogelio, tak mu ty fotky pošle!” řekla Ana María vyděšeně, “Diego, co budu dělat? Já žádné peníze nemám,” vzlykala. “Dal bych ti ty peníze,” odvětil Diego, “jenže tím pádem bych tě zase poslal do Rogeliovy náruče a to nechci! Teď když tě mám, tak už tě nechci ztratit!” řekl vážně. “Ale co potom budeme dělat?” zeptala se Ana María. “Jeden nápad bych měl,” odvětil Diego. “Jaký?” zeptala se Ana María. “Odjedeme odtud! Odjedeme do Caracasu ke tvé rodině,” navrhl Diego. “Ale já nemůžu odjet! A už vůbec ne domů! To by bylo první místo, kde by mě Rogelio hledal,” řekla Ana María. “Ale co jiného chceš dělat?” zeptal se Diego, “chceš se celý život někde skrývat a žít v nejistotě, že tě jednou Rogelio najde a ublíží ti?” upozornil Anu Maríu. “Ne, to nechci! Chci, aby to už skončilo!” řekla Ana María zoufale. “Tak odjedeme za tvou rodinou. Říkala si mi, že si svou matku a sestru neviděla už několik let a že se ti po nich moc stýská,” připomněl jí Diego. “Ano, moc se mi stýská,” vzlykala Ana María. “A taky si mi říkala, že kamarád tvé sestry je policista,” vzpomněl si Diego, “takže když mu řekneme o tvé situaci, tak ti určitě zařídí policejní ochranu! A já ani tvá rodina bychom taky nedopustili, aby se ti něco stalo!” uklidnil Anu Maríu. “Vím, že je to riskantní, ale nemám na výběr,” uvědomila si Ana María, “uděláme to, jak říkáš! Pojedu domů!” řekla rozhodně. “Pojedeme,” opravil ji Diego s úsměvem, “ještě teď si zabalíme, ráno dáme výpověď v práci a potom nasedneme na první letadlo,” rozhodl. “Diego, tolik tě miluju,” řekla Ana María chvějícím se hlasem. “A já miluju tebe,” usmál se Diego. Ana María mu úsměv opětovala a něžně se políbili.

Caracas, Venezuela

Juan José Arismendi seděl v obývacím pokoji svého bytu a sledoval zprávy v televizi, když někdo zaklepal na dveře. Juan José vstal a šel otevřít. “Raquel?” zvolal udiveně, když spatřil svou jedinou dceru. Raquel upustila kufr na zem a padla svému otci do náruče. “Raquel, co se stalo?” objal ji Juan José. “Mezi mnou a Alejandrem je konec!” rozplakala se Raquel znovu, když to vyslovila. Juan José tomu nerozuměl, ale svou dceru moc dobře znal, a tak věděl, že teď není nejvhodnější doba na to, aby se ptal. Jenom Raquel ještě silněji objal.

Bylo ráno. Daniel zastavil před agenturou ESTRELLAS a podíval se na Marisol, která seděla vedle něho. “Byla to nádherná noc,” usmál se a políbil ji na ruku. “Ano, to byla,” usmála se Marisol. “Miluju tě,” řekl Daniel, naklonil se k Marisol a políbil ji. “Taky tě miluju,” usmála se Marisol a znovu se políbili. “Teď už bychom měli jít,” zasmála se Marisol, “mám toho dneska moc,” dodala a vystoupila z auta. Daniel vystoupil také, zamknul auto, obešel ho, chytil Marisol kolem pasu a společně šli k agentuře. “Musím se ještě před focením s Chrisem na něčem domluvit,” řekla Marisol. “Jestli ale dneska Chris dorazí,” zasmál se Daniel. “Proč by nedorazil?” divila se Marisol. “Jestli se včera opravdu rozešel s Gabrielou, tak jak měl v plánu, tak je možný, že teď leží v nemocnici, protože Gabriela mu přinejmenším zpřerážela všechny kosti v těle,” smál se Daniel. “To ale není moc vtipný,” řekla Marisol. “Já vím, já vím,” zvážněl Daniel, “ale jsem zvědavý, jak to včera dopadlo,” dodal. “Já jsem hlavně zvědavá, jak to celé dopadne,” řekla Marisol a myslela přitom na Vanessu. “Jak to myslíš?” zeptal se Daniel. “To nic,” zavrtěla Marisol hlavou a poté vešli do agentury.

José Manuel seděl u stolu a snídal, když do kuchyně vešel Carlos. “Mně ta hlava asi praskne!” zaúpěl Carlos bolestí a držel se za hlavu. “Od tebe po ránu už ani jinou větu neslyším,” řekl José Manuel ironicky. “Koukám, že si se špatně vyspal,” zašklebil se Carlos. “Já jsem se vyspal výborně,” odvětil José Manuel, “a kdy půjdeš za Carolinou?” změnil téma. “Proč bych za ní chodil?” pokrčil Carlos rameny. “Protože teď prožívá nejtěžší chvíle svého života a částečně je to taky tvoje vina!” připomněl mu José Manuel. “Prosím tě, nepřeháněj,” zasmál se Carlos, “a do toho jejího baráku nevkročím. Stačilo mi, jak se na mně předevčírem vyřádil její brácha a znovu to absolvovat nebudu. A navíc, Carolina za mnou stejně přijde sama!” zdůraznil. “Seš si tím nějak moc jistý,” řekl José Manuel. “Můžeme se klidně vsadit,” zasmál se Carlos, “Carolina za mnou přijde sama, protože beze mě nemůže žít!” smál se. “A tobě to imponuje, že udělá všechno co ty chceš!” podotkl José Manuel. “Kápl si na to, bratranče,” zasmál se Carlos. “Nějak mě přešla chuť,” řekl José Manuel znechuceně, položil na talíř nedojedený rohlík a odešel.

Natalia vešla do ateliéru a v tom ji někdo chytil zezadu kolem pasu. “Jak se má ta nejkrásnější žena pod sluncem?” zeptal se jí Chris a políbil ji na tvář. “Teď už dobře, když jsem s tebou,” odvětila Natalia. Chris si ji k sobě otočil a políbil ji. “Natalie, ty ani nevíš, jak moc jsem teď šťastný! Po strašně dlouhé době vím, že jsem znovu našel lásku,” usmál se Chris a pohladil Natalii po tváři. Natalia se pousmála. Na jednu stranu jí lichotilo slyšet Chrisova slova a bylo pro ni těžké lhát mu do očí, ale musela se přemoct a vydržet to. Vzpomínky na to, že i on jí tenkrát lhal a předstíral svou lásku, ji činily silnější. “Na co myslíš?” zeptal se Chris, když Natalia dlouho mlčela. Natalia ho místo odpovědi něžně políbila. “To byla krásná odpověď,” usmál se Chris. Natalia mu úsměv opětovala. “Co kdybychom si dnes večer někam vyšli?” zeptal se Chris. “Moc ráda,” usmála se Natalia. “Tak já něco vymyslím a zastavím se pro tebe,” usmál se Chris, “a kde vlastně teď bydlíš?” zeptal se Natalie. “Panebože, kde Natalia bydlí?” pomyslela si Vanessa vyděšeně. “U Marisol už předpokládám nebydlíš, protože Daniel říkal, že tě tam nikdy neviděl,” podotkl Chris. “Já bydlím…já bydlím…,” nemohla Natalia přijít na vhodnou výmluvu. “Chrisi,” vešel do ateliéru Gustavo, “prosím tě, pojď se mnou! Je to nutné!” pobídl ho. “Už jdu, tati,” odvětil Chris, “domluvíme se později,” usmál se na Natalii, políbil ji a odešel s Gustavem. “Kde mám teď rychle shánět bydlení?” pomyslela si Vanessa. “Tady jsi, ty potvoro!” ozvalo se Natalii za zády. Natalia se otočila a spatřila Gabrielu. “Gabrielo, nemám náladu se hádat,” odvětila Natalia a chtěla odejít. “Ale já náladu mám!” zakřičela Gabriela a chytila Natalii silně za rameno, “teď mě budeš hezky poslouchat!” řekla s nenávistí v očích.