“Gabrielo, pusť mě!” řekla jí Natalia. Gabriela se na ni nenávistně zahleděla a odstrčila ji. “Vždycky jsem to věděla! Věděla jsem to od samého začátku!” křičela Gabriela. “A co jsi jako věděla?” nechápala Natalia. “Já jsem ti neskočila na tu tvoji milou tvářičku,” zdůraznila Gabriela, “hned jak jsem tě uviděla, věděla jsem, že jsi mrcha, která mi chce přebrat Chrise!” křičela na Natalii. “Gabrielo, zhluboka se nadechni a uklidni se,” ironicky se Natalia usmála a chtěla odejít. “Já jsem ještě neskončila!” postavila se jí Gabriela do cesty, “nemysli si, že si vyhrála! To ještě zdaleka ne!” zdůraznila Natalii, “kdyby si neměla tenhle ksicht, tak o tebe Chris nezavadí ani pohledem!” vysmívala se jí Gabriela. “A ty by si můj obličej tak chtěla, viď!” smála se jí Natalia. “Ty si Chrisovi stejně ukradená! Je s tebou jen kvůli tvé podobě s Vanessou!” chtěla ji Gabriela smazat ten úsměv z tváře. “Možná, že se mnou je jen kvůli té podobě,” souhlasila Natalia, “ale hlavní je, že Chrise mám teď já a ne ty!” smála se Gabriele. “Jestlipak Chris zná tuhle tvoji zlomyslnost,” zamyslela se Gabriela, “před ním se prezentuješ jako ta nejhodnější bytost na světě, ale při tom jsi potvora toho největšího kalibru,” vmetla Natalii do tváře, “co by na to Chris asi řekl?” ptala se Gabriela sama sebe. Natalia se ironicky usmála a přistoupila ke Gabriele blíž. “Tak za prvé největší potvorou jsi tady ty! Sama musíš uznat, že první místo jsi právem zasloužíš!” smála se Gabriele, “a za druhé jestli máš v plánu Chrisovi říct, že nejsem zase taková světice, tak si klidně posluž. Ale varuji tě předem před trapasem. Komu si myslíš, že bude věřit? Své bývalé snoubence, se kterou se poslední dobou jenom hádal a stejně ji nikdy nemiloval anebo své současné přítelkyni, kterou naopak miluje nejvíc na světě!” pronesla Natalia s vítězným úsměvem a odešla do šatny. “Bitvu si možná vyhrála, ty potvoro! Ale válku nevyhraješ!” pomyslela si Gabriela s hlubokou nenávistí v očích.

Jessica seděla za svým stolem a pilovala si nehty, když do kanceláře vtrhl Alejandro. “Alejandro!” šťastně se na něj Jessica usmála a odložila pilník na stůl. Alejandro se ale šťastně rozhodně netvářil. Chytil Jessicu za rameno a dotáhl ji do své kanceláře. “Alejandro, prosím tě, pusť mě! To hrozně bolí!” žádala ho Jessica. Alejandro ji pustil a nenávistně se na ni podíval. “Tak tebe to bolí, jo?!” pronesl Alejandro ironicky, “a jak to teprve bolelo mě, když ode mě včera Raquel odešla!” zakřičel na Jessicu. “Ona od tebe odešla?” tvářila se Jessica udiveně. “Nedělej ze sebe blbou, buď tak hodná!” okřikl ji Alejandro, “proč si to Raquel řekla? Co jsem ti udělal, že jsi mi musela zničit život!” křičel na Jessicu. “Teď už k tobě můžu být upřímná, Alejandro,” řekla Jessica klidným hlasem, “vždycky jsem tě milovala!” vyznala Alejandrovi svou lásku a přitiskla se k němu, “a vždycky jsem věděla, že jednou přijde ten okamžik a my dva budeme spolu!” řekla Jessica něžně a chtěla Alejandra políbit. Alejandro se od ní odtáhl. “Já ale miluju Raquel! A budu ji milovat až do smrti!” zdůraznil Alejandro. “Jenže to ti je teď k ničemu, protože ta tvoje Raquel tě teď naopak k smrti nenávidí!” vmetla mu Jessica do tváře. “Buď zticha!” okřikl ji Alejandro. “Smiř se s tím, Alejandro! Mezi tebou a Raquel je už nadobro konec,” zdůraznila Jessica. “Důkladně ses o to postarala, viď!” řekl Alejandro znechuceně, “nestačilo ti, že si jí řekla, že jsme spolu spali, ale ještě sis vymyslela, že jsi těhotná!” obvinil Jessicu ze lži. “Tak ty si myslíš, že jsem si to vymyslela?” urazila se Jessica, “ale to tě budu muset zklamat, protože já jsem skutečně těhotná! Ještě předtím, než sem si došla za tvojí manželkou, tak jsem byla u doktora a ten mi to potvrdil. Klidně mu můžeš zavolat, jestli mi nevěříš!” dodala rozzlobeně, “a upozorňuju tě!” podívala se Alejandrovi zblízka do očí, “že moje dítě nebude vyrůstat bez otce! Bude mít úplnou rodinu! Takže jestli tě v první chvíli napadlo, že se vrátíš k té svojí Raquel a na dítě mi budeš posílat jen alimenty, tak na to rychle zapomeň!” zdůraznila a odešla z kanceláře. Alejandro bouchnul vzteky do stolu. Byl úplně zoufalý z toho, jak rychle se mu jeho život obrátil naruby.

“Jestli si mě zase přišel přesvědčovat, policajte, tak akorát ztrácíš čas!” řekla Alexandra Davidovi, když otevíral její celu. “Máš další návštěvu,” ignoroval David její poznámku a otevřel dveře od cely. “Já nechci nikoho vidět!” zakřičela na něj Alexandra. David ji stále ignoroval a pobídl onu osobu, aby vešla. “Jestli to je zase ta osoba, co tu byla minule, tak ji sem nepouštěj!” přikázala Alexandra Davidovi. Nebyla to Rebeca, jak se Alexandra domnívala. Do cely vešla její matka Susana. Alexandra se v tu chvíli nemohla ani pohnout. David zamkl celu a odešel. “Holčičko moje!” oslovila Susana svou dceru chvějícím hlasem a pomalu se k ní přibližovala. Alexandra od ní odstupovala, ale stejně neměla kam utéct. “Tolik mi scházíš, dceruško!” plakala Susana. Alexandra se snažila zadržet své slzy, ale marně. Po tvářích jí stékala jedna slza za druhou. “Alexandro, kdyby si věděla, jak moc si vyčítám, že jsem se tehdy nesnažila víc!” plakala Susana. Alexandra také plakala a v tu chvíli se v ní mísilo tolik pocitů. Celá léta si v sobě pěstovala nenávist ke své rodině, ale nyní, když před ní stála její matka, ji nenávidět nedokázala. A sama sebe nenáviděla za to, že se cítí tak slabá. Susana se k Alexandře přiblížila a chtěla ji obejmout. Moc se bála Alexandřiny reakce, ale takovou, jaká přišla, rozhodně nečekala. Alexandra byla nakonec první, která ji objala. Padla své matce do náruče a rozplakala se jako malé dítě. Susana si ji k sobě přivinula a z očí ji vytryskly slzy štěstí. “Mami!” vyslovila Alexandra slovo, které tolik let nevyslovila, ale moc po tom toužila. Susana ji silně držela ve svém náručí a hladila ji po vlasech. Najednou se jí ale Alexandra vytrhla. “Běž pryč!” požádala Susanu. “Alexandro, to po mně teď nemůžeš chtít!” plakala Susana. “Běž pryč! Nechci tě vidět!” zakřičela na ni Alexandra. David uslyšel až na chodbě Alexandřin křik, a tak přiběhl k cele. Otevřel ji a chytl Susanu kolem ramen. “Pojďte, paní, bude to tak lepší!” řekl vážně a odvedl uplakanou Susanu pryč. Uplakaná Alexandra se sesypala k zemi.

“Marisol,” vešla Vanessa do své šatny, kde už na ni Marisol čekala, “mám velkej problém,” řekla vyděšeně. “To máš pravdu,” odvětila Marisol, “už dávno máš mít na sobě tyhle šaty,” sundala Marisol jedny šaty z věšáku a podala je Vanesse, “a stát v nich před foťákem,” dodala. “Marisol, ten problém je ale opravdu velkej,” řekla Vanessa a odložila šaty na židli, “Natalia nemá kde bydlet!” zdůraznila. “Tak to je opravdu velkej problém, když člověk, kterej neexistuje nemá kde bydlet!” podotkla Marisol ironicky. “Marisol, na ironii teď není čas,” zašklebila se Vanessa, “Chris mě chce večer vyzvednout, ale kde mě má vyzvednout?” zeptala se vyděšeně, “svoji adresu mu dát nemůžu, protože to by mu bylo zřejmě podezřelý, že by Natalia bydlela v tom samém domě, kde Vanessa a u tebe mě taky vyzvednout nemůže, protože ví, že už tam nebydlím, když mě tam Daniel nikdy neviděl,” zdůraznila. “Holka, ty máš takový neuvěřitelný štěstí!” zasmála se Marisol. “Jestli tohle je štěstí, tak nechci vidět, jak vypadá smůla!” odvětila Vanessa. “Zrovna včera mi volala jedna moje kamarádka, že na nějaký čas odjíždí do zahraničí a poprosila mě, jestli bych ji nechodila zalévat kytky,” řekla Marisol. “A proč mi to říkáš?” nechápala Vanessa. “Vanesso, ty si z té pomsty úplně natvrdlá,” zasmála se Marisol, “když do toho bytu budu chodit zalévat kytky, tak to znamená, že mám klíče a že ten byt bude prázdný!” vysvětlila Vanesse. “Marisol, ty si prostě úžasná!” zaradovala se Vanessa, “co bych si bez tebe počala!” usmála se na Marisol a objala ji.

Veronica čekala na autobusové zastávce. Seděla na lavičce a psala smsku. Když autobus přijel, mobil si schovala do malého batohu a nastoupila. Chtěla se posadit na první volné místo, ale v tom si vzadu všimla známé tváře. Prohrábla si vlasy, upravila se a šla dozadu. “Je tu volno?” zeptala se mladého muže. “Ano je,” odpověděl Miguel bez toho, aby se na ni podíval. Veronica se posadila vedle něj. “Ty jsi Miguel Vidal, že jo?” zeptala se ho. Teprve nyní se Miguel podíval, kdo to vedle něj sedí. “Jak to víš?” zeptal se udiveně. “Já jsem Carolinina kamarádka a včera jsme se setkali u ní doma,” připomněla Miguelovi Veronica, “i když je pravda, že jsi si mě skoro nevšiml,” dodala smutně. “Promiň, neměl jsem zrovna nejlepší náladu,” omluvil se Miguel. “Já to chápu,” odvětila Veronica, “Carolina mi všechno řekla!” dodala. “Takže si mi přišla vynadat, že jsem se k ní nezachoval dobře,” usoudil Miguel. “Ne, to rozhodně ne,” zdůraznila Veronica, “já s tebou naopak v mnoha věcech souhlasím,” řekla vážně. “Promiň,…” pohledem se Miguel ptal na jméno. “Veronica, Veronica Lorenz,” představila se Veronica. “Promiň, Veronico, ale nechci se o Carolině bavit! Není to pro mě lehké,” řekl Miguel smutně. “Rozumím,” přikývla Veronica. “A co vůbec holka jako ty dělá v autobuse?” zeptal se Miguel, “když si Carolinina kamarádka, tak o peníze asi nemáš nouzi,” dodal. “To máš pravdu,” zasmála se Veronica, “ale když se rozbije auto, tak i bohatá holka se musí spokojit s autobusem,” smála se. Miguel se zasmál také. “Konečně se směješ,” usmála se Veronica. “Jsi první komu se od včerejška povedlo mě rozesmát,” usmál se Miguel. “Tak to jsem velmi poctěná,” usmála se Veronica. Miguel jí úsměv opětoval a poté se podíval z okénka. “Už vystupuju,” řekl a Veronica se postavila, aby mohl projít. “Uvidíme se ještě?” zeptala se ho. “Jestli chceš,” usmál se Miguel, “tam v té restauraci pracuju,” ukázal na budovu venku, “měj se, Veronico,” rozloučil se a vystoupil z autobusu. Veronica se za ním s úsměvem dívala, dokud jí nezmizel v dálce.

David vešel do Alexandřiny cely. “Jak ti je?” zeptal se jí ustaraně. Alexandra seděla na palandě a s uslzenýma očima se na něj podívala. “Proč mi to děláš?” zeptala se ho zoufale. David na ni nevěřícně hleděl. Ještě ji neviděl tak zničenou. Ještě nezažil, že by na něj promluvila jinak než křičením. “Co ti dělám?” zeptal se Alexandry a posadil se vedle ní. “Proč je sem vodíš? Proč sem vodíš moji rodinu?” plakala Alexandra. “Protože tě mají rádi a mají o tebe starost,” odvětil David. Chtěl Alexandru chytnout za ruku, ale netroufl si. “Mají mě rádi! Mají o mě starost!” zopakovala Alexandra ironicky, “tak proč mě tedy neměli rádi, když jsem je nejvíc potřebovala?” zeptala se Davida a z očí jí vytryskly další slzy. “Alexandro,” oslovil ji David a tentokrát se odhodlal a chytil ji za ruku, “nevím, co přesně se mezi vámi stalo, ale důležité je, že teď ti chtějí pomoci! Chtějí, aby si se vyléčila a vrátila se domů! Kdyby si před chvíli viděla svou matku, jak byla šťastná, že tě mohla obejmout,” usmál se na ni. Alexandra se mu zadívala hluboko do očí. David se jí také zahleděl do očí a nechápal, proč je tak nervózní. Najednou mu Alexandra chytla obličej do dlaní a políbila ho. David její polibek okamžitě opětoval. Líbali se tak vášnivě, jako kdyby po tom už dlouho toužili. Po chvíli Alexandra polibek přerušila. “Jdi už, prosím tě,” požádala Davida a odvrátila se od něj. David ji poslechl, protože sám nevěděl, jak se v té situaci má zachovat.

Gregoria postavila na stůl v kuchyni tašky s nákupem, když někdo zaklepal na dveře. Gregoria otevřela dveře a zůstala stát jako opařená. “Ano Marío?” zvolala překvapeně, když spatřila svou starší dceru. “Ahoj mami!” pozdravila ji Ana María chvějícím se hlasem. “Já tomu nemůžu uvěřit!” zvolala Gregoria a pevně Anu Maríu objala, “jsi to vážně ty, holčičko!” přesvědčovala samu sebe. “Ano, mami, jsem to já,” odtáhla se od ní Ana María a usmála se, “vrátila jsem se domů,” dodala šťastně. “A to musí být tvůj manžel,” usmála se Gregoria na Diega, který po celou dobu s úsměvem pozoroval šťastné shledaní matky a dcery. “Ne, mami,” zavrtěla Ana María hlavou, “tohle je Diego Peréz,” představila Diega Gregorii, “muž, kterého miluji,” dodala Ana María hrdě. “Ale co tvůj manžel?” nechápala Gregoria. “Mami, musím ti toho hodně říct,” odvětila Ana María sklesle. “Tak pojďte dovnitř,” pozvala je Gregoria dál a Ana María s Diegem vešli dovnitř. “Udělám vám kávu,” řekla Gregoria a postavila se k sektorce, zatímco Ana María a Diego se posadili ke stolu. “Ne, mami, prosím tě, sedni si,” požádala Ana María Gregorii. Gregoria se posadila vedle své dcery a chytila ji za ruku. Ana María se zhluboka nadechla a odvyprávěla Gregorii všechno o jejím manželství s Rogeliem.

“Jak se opovažuješ sem přijít!” obořil se Juan José na Alejandra, který stál ve dveřích jeho bytu. “Juane José, já chápu, že bys mi teď nejradši jednu vrazil,” řekl Alejandro chápavě. “To si uhod!” zvolal Juan José nenávistně. “Juane José, vím, že jsem Raquel ublížil, ale já ji pořád miluju!” snažil se Alejandro obhájit, “potřebuju s ní mluvit! Musím jí to vysvětlit!” dodal zoufale. “Když jsem ti svou jedinou dceru u oltáře předával, slíbil si mi, že jí neublížíš!” připomněl Juan José svému zeti. “Moc dobře si to pamatuju,” odvětil Alejandro, “a věř mi, že jsem Raquel nechtěl ublížit! Vím, že za všechno můžu já, ale já Raquel nechci ztratit! Nemůžu bez ní žít!” byl zoufalostí celý bez sebe. “Tak to je mi líto, ale už si ji ztratil! Svojí vlastní vinou!” řekl Juan José důrazně a zabouchl Alejandrovi dveře před nosem.

“Co potřebujete?” zeptal se detektiv Gabriely a Mirely, když seděly u něj v kanceláři. Gabriela vytáhla z kabelky fotku Natalie a podala ji detektivovi. “Tahle potvora se jmenuje Natalia Alvarado! Potřebuju o ní zjistit úplně všechno! Chci o ní vědět všechno ode dne jejího narození až po den, kdy mi tu zprávu předáte!” vysvětlila mu Gabriela své požadavky. “Pokud svou práci splníte, velká finanční odměna vás nemine,” řekla detektivovi Mirela. Detektiv se podíval na fotku Natalie a poté na Gabrielu. “Nebojte se, slečno, zdokumentuju pro vás celý život této ženy!” prohlásil detektiv. Gabriela a Mirela se na sebe podívaly s vítězným úsměvem.