“Ach, holčičko!” plakala Gregoria, když se od Any Maríi dozvěděla, v jakém manželství žila, “proč si mi nikdy nic neřekla?” zeptala se své dcery. “Měla jsem strach,” plakala Ana María, která se jednou rukou držela své matky a druhou rukou Diega, “vždycky když jsem ti volala, tak to bylo potajmu! Rogelio mi zakazoval, abych s tebou a Vanessou komunikovala! Když jsem třeba přišla jen o pár minut pozdě domů, tak mě zbil!” vysvětlovala Ana María zoufale. “Musela jsi tolik trpět, holčičko moje!” plakala Gregoria a silně Anu Maríu objala. Ve dveřích zachrastily klíče a do domu vešla Vanessa. “Sestřičko!” zvolala překvapeně a rozeběhla se k Aně Maríi. Ana María se postavila, utřela si slzy a objala se s Vanessou. “Ale proč tolik slz?” zasmála se Vanessa, když se podívala do očí své starší sestry a matky, “měly bychom se přece radovat, že se nám Ana María vrátila,” usmála se na svou sestru a poté si všimla Diega, “a přivezla si nám ukázat i svého manžela,” usmála se na něj Vanessa a podala mu ruku. “Diego Peréz, těší mě, Vanesso,” stiskl jí Diego ruku a usmál se. “Diego?” podivila se Vanessa, “já myslela, že tvůj manžel se jmenuje Rogelio,” udiveně se podívala na Anu Maríu. “Víš, proto ty slzy,” řekla Vanesse Gregoria. “Nerozumím,” odvětila Vanessa. Ana María se na Vanessu smutně usmála a i jí převyprávěla svůj příběh. “Ano Marío, to je hrozné!” plakala Vanessa, když Ana María dokončila své vyprávění, “proč si nám to neřekla? Proč si mi to neřekla, když jsme spolu posledně telefonovali?” zeptala se své sestry. “Jak už jsem řekla mamce, měla jsem strach,” odvětila Ana María chvějícím se hlasem, “a posledně jsem ti o tom neřekla, protože jsem si nechtěla připomínat zlé věci, když jsem byla chvíli šťastná,” vysvětlila Vanesse, “a teď, když mám Diega,” usmála se na něj Ana María, “tak už o něj nechci přijít a nechci žít v neustálém strachu!” dodala. “Rozhodla jsi se správně, že si se vrátila domů,” usmála se na Anu Maríu Gregoria, “my nedovolíme, aby ti ten chlap ublížil!” zdůraznila. Ana María se na svou matku vděčně usmála. “Vanesso,” oslovil ji Diego, “ty máš prý nějakého kamaráda, který je policista, že ano?” ujišťoval se. Vanessa přikývla. “Chci mít jistotu, že až se Rogelio dozví, že je Ana María pryč, tak jí nijak neublíží!” vysvětlil Diego, “nemohl by ten tvůj kamarád zařídit, aby Anu Maríu policie chránila?” zeptal se Vanessy, “aspoň na nějaký čas,” dodal Diego. “Hned Davidovi zavolám,” řekla Vanessa rozhodně a vyndala si mobil z kabelky. Vytočila Davidovo číslo, ale ozvala se jí hlasová schránka. “Davide, to jsem já Vanessa. Až si tenhle vzkaz poslechneš, tak se hned stav u nás doma. Je to důležité!” namluvila Davidovi vzkaz a zavěsila. “Půjdu udělat něco dobrého k večeři, aby se nám trochu zlepšila nálada,” usmála se Gregoria a postavila se k sektorce. “Pomůžu ti, mami,” nabídla se Ana María. “Ne, miláčku, ty seď,” usmála se na ni Gregoria, “Vanesso, pojď mi pomoct, ty,” oslovila svou mladší dceru. “Mami, já bych ráda, ale něco mám a nemůžu to odložit,” omluvila se Vanessa, “Ano Marío, zítra ti všechno vynahradím,” usmála se na svou sestru a odešla do svého pokoje. “Copak asi má?” poťouchle se Ana María usmála. “Radši se neptám!” zamračila se Gregoria a dala se do přípravy večeře.

Bogotá, Kolumbie

“Já jsem ale idiot! Jak jsem mohl udělat takovou chybu? Jak mi mohla zmizet?!” nadával sám sobě Raimundo a přitom si balil věci. Věděl, že až se Rogelio dozví, že mu Ana María zmizela, tak to s ním nedopadne dobře. Rychle do kufru házel jeden kus oblečení za druhým, když mu začal zvonit telefon. Leknutím málem dostal infarkt. Na displeji svítilo Rogeliovo jméno. Raimundo se zhluboka nadechl a telefon vzal. “Ano, šéfe?” řekl jakoby nic. “Všechno je nadále v pořádku?” ozval se Rogeliův hlas. “V pořádku! Vůbec nemusíte mít strach!” uklidnil ho Raimundo. “To opravdu rád slyším! Asi za týden se vrátím, tak doufám, že mě má milovaná žena bude čekat s otevřenou náručí!” řekl Rogelio. “Určitě bude,” řekl Raimundo a poté slyšel už jen obsazený tón. Telefon vypnul, dobalil si kufr a rychle odešel z bytu.

Caracas, Venezuela

“Kde jsi byl, Alejandro?” zeptal se svého syna Gustavo, když Alejandro vešel do domu. “Byl jsem za Raquel, ale Juan José mě vůbec nepustil dovnitř,” vysvětlil Alejandro zoufale. “Nedivím se mu,” řekl Gustavo, “být na jeho místě, tak bych tě za Raquel taky nepustil,” dodal. “Díky za podporu, tati,” odvětil Alejandro ironicky. “Alejandro,” oslovil ho Gustavo soucitně, “ty víš, že jsem to tak nemyslel,” objal Alejandra kolem ramen. “Já vím, tati,” přikývl Alejandro, “vždyť já Juana Josého naprosto chápu. Sám sebe bych tam taky nepustil, když vím, jak moc jsem Raquel ublížil!” řekl zoufale, “tati, ale já ji miluju!” podíval se na Gustava lesklýma očima, “já jsem jí přece nechtěl takhle ublížit! Byla to jedna chyba a kvůli ní jsem teď ztratil svou životní lásku!” rozplakal se Alejandro a Gustavo ho soucitně objal. “Alejandro, konečně jsi doma!” ozval se z horního patra něčí hlas. Alejandro se odtáhl od Gustava a podíval se nahoru. “Co ty tady děláš!” obořil se na Jessicu, která právě scházela ze schodů. “Co bych tu dělala?” zasmála se Jessica, “čekám doma na svého budoucího manžela!” usmála se na Alejandra a chtěla ho políbit. “Co to tady vykládáš za nesmysly?!” okřikl ji Alejandro, “jaký doma? Jaký budoucí manžel!” křičel. “Nekřič na mě!” okřikla ho Jessica, “nezapomínej, že čekám tvoje dítě a nesmím se rozrušovat!” připomněla Alejandrovi. “Nezapomněl jsem, že čekáš moje dítě, ale to ještě neznamená, že se musíš nakvartýrovat ke mně domů!” upozornil ji Alejandro. “Asi se ti už vykouřilo z hlavy to, co jsem ti řekla ráno! Řekla jsem ti, že moje dítě bude vyrůstat v úplné rodině a to znamená, že jeho rodiče spolu budou žít pod jednou střechou!” zdůraznila Jessica. Alejandro se zoufalým pohledem podíval na svého otce, který neměl ponětí, co mu poradit.

Vanessa byla v bytě kamarádky Marisol a čekala na Chrise. Když zazvonil zvonek, před zrcadlem si upravila své červené koktejlové šaty, prohrábla si vlasy, usmála se na svůj odraz a šla otevřít dveře. “Natalie,” vydechl Chris úžasem, “jsi nádherná!” usmál se. “Tobě to taky moc sluší,” usmála se Natalia. Chris na ni zamilovaně hleděl a přitom si na něco vzpomněl.

Před pěti lety

Chris zastavil před Vanessiným domem. Vystoupil z auta, zapnul si černé sako a šel ke dveřím. Dnes večer se v jejich škole konal každoroční závěrečný ples a tímto večerem měla být dokončena Chrisova sázka. Chris na tu sázku ale už dočista zapomněl. Po několika posledních týdnech strávených s Vanessou si uvědomil, že už s ní není kvůli sázce, ale že je s ní kvůli ní samotné. I když si to ještě nahlas nepřiznal, zamiloval se do ni. Chris se zhluboka nadechl a zaklepal na dveře. “Hned to bude!” zaslechl Vanessin hlas. Chris se zatím rozhlížel po sousedních domech, když se dveře otevřely. Chris se otočil a hleděl na Vanessu. Nebyla to však Vanessa, na kterou byl zvyklý. Měla na sobě nádherné modrobílé šaty, vlasy měla rozpuštěné a byla krásné nalíčená. Vypadala jako princezna. “Vanesso!” zalapal Chris po dechu, “ty jsi…ty…ty jsi…pře…překrásná!” vykoktal ze sebe. “Děkuji,” usmála se Vanessa, “ty jsi taky velký fešák!” začervenala se. Chris nevěděl, co říct, jenom na ni zamilovaně hleděl. “Chrisi, tak řekni něco,” zasmála se Vanessa. “Já ale nevím, co říct,” usmál se Chris, “tvoje krása mě oslnila!” vydechl láskyplně. “Moje kamarádka mi pomohla se na dnešní večer připravit,” řekla Vanessa, “řekla jsem jí, že dnešek je pro mě velmi důležitý a ona chtěla, aby byl pro mě nezapomenutelný,” usmála se na Chrise. “To bude, lásko moje!” řekl Chris něžně. Vanesse se rozbušilo srdce a rozbušilo se ji ještě víc, když ji Chris políbil. “Tak pojedeme?” usmála se Vanessa. “A tvoje matka je doma?” zeptal se Chris, “chtěl bych se s ní konečně seznámit,” usmál se. “Taky by tě ráda poznala,” usmála se Vanessa, “ale není ji zrovna moc dobře. Tak to necháme na jindy, ano?” usmála se na Chrise. Chris přikývl, nabídl jí své rámě a dovedl ji k autu.

Současnost

“Chrisi, děje se něco?” zeptala se ho Natalia, když Chris dlouho mlčel. “Ne, nic,” zavrtěl Chris hlavou,”tak půjdeme?” zeptal se Natalie. Natalia přikývla, natáhla se pro kabelku a společně s Chrisem odešli.

“Vítám tě, Davide,” usmála se na něj Gregora a políbila ho na tvář, “pojď dál,” pootevřela dveře a David vešel dovnitř. “Co je tak urgentního? Vanesse se něco stalo?” ptal se David Gregorie zatímco spolu vešli do kuchyně. “Ahoj, Davide,” usmála se na něj Ana María. “Ano Marío, to je ale překvapení!” usmál se na ni David a objal ji. “Děkuji ti, že si přišel tak brzy,” vděčně se Ana María usmála. “Takže ty máš nějaké problémy?” usoudil David. Ana María přikývla. “Ještě předtím než ti všechno řeknu, tak bych ti ráda představila svého přítele,” otočila se na Diega a chytla ho za ruku. “Diego Peréz, těší mě,” podal Diego ruku Davidovi. “David Morales,” představil se David a stiskl Diegovi ruku, “tak o co se jedná, Ano Marío,” obrátil se David na ni. Ana María vzdychla a znovu zopakovala svůj příběh Davidovi. “Davide, myslíš, že bys mi mohl zařídit nějakou ochranu?” zeptala se ho Ana María na závěr. “To je samozřejmé,” odvětil David, “hned zítra to zařídím!” dodal. “Děkuju ti, Davide,” usmála se na něj Ana María. “Davide, dáš si s námi večeři?” zeptala se ho Gregoria, která pokládala příbory na stůl. “Jestli nebudu překážet při rodinné večeři,” odvětil David. “Jaké překážení,” zakroutila Gregoria hlavou, “ty taky přece patříš do rodiny,” usmála se na Davida. David jí úsměv opětoval a podíval se na dveře Vanessina pokoje. “Mám zavolat Vanessu?” zeptal se Gregorie. “Vanessa není doma,” řekla Ana María. “A kde je tak pozdě večer?” zeptal se David ustaraně. “Asi je někde s tím chlapem!” zamumlala Gregoria, zatímco servírovala večeři. David zesmutněl.

“Carolino!” zvolal Carlos překvapeně, když ji uviděl stát ve dveřích. “Můžu dál?” zeptala se Carolina. Carlos jí naznačil, aby vešla dovnitř. “Ahoj José Manueli,” vešla Carolina do kuchyně. “Ahoj,” nechápavě se na ni José Manuel podíval. Carlos stál za Carolinou a šklebil se na José Manuela, protože uhádl, že za ním Carolina přijde sama. “Nechám vás osamotě,” zakroutil José Manuel hlavou a odešel do svého pokoje. “Carlosi,” otočila se k němu Carolina, “přišla jsem se tě zeptat, jestli spolu ještě chodíme?” zeptala se. “A ty chceš, abychom spolu dál chodili?” položil jí Carlos protiotázku. Carolina přikývla. “Tak potom není co řešit!” rozesmál se Carlos a Carolinu políbil. “Vím, že mi to moje rodina neschválí, ale já tě mám ráda!” usmála se Carolina. “Vždyť já tebe taky,” zasmál se Carlos, “a promiň, že jsem za tebou nepřišel, ale tvůj brácha mi naznačil, že nejsem vítán,” ukázal Carlos na svůj monokl. “Promiň mu to,” omlouvala se Carolina za Chrise, “on myslel jen na moje dobro,” dodala. “Však já to chápu,” odvětil Carlos, “jenom se tvoje rodina musí smířit s tím, že to dobro jsem já,” zasmál se a začal Carolinu vášnivě líbat.

Natalia a Chris seděli v luxusní restauraci a číšník jim právě přinesl láhev šampaňského. “Na co si připijeme?” pozvedla Natalia sklenku. Chris také pozvedl sklenku a zamilovaně se na Natalii usmál. “Na to, že jsem znovu našel lásku,” usmál se. “Na nás!” řekla Natalia. Přiťukli si a napili se. “Ještě stále nemůžu uvěřit tomu, že jsi tu se mnou!” chytil Chris Natalii za ruku a zasněně vzdychl. “Tak tomu věř!” usmála se Natalia, naklonila se ke Chrisovi a políbila ho. “Zatančíme si?” navrhl Chris. “Velmi ráda,” usmála se Natalia. Chris vstal a podal Natalii ruku. Ruku v ruce došli na taneční parket a při romantické písničce začali tancovat. “Tolik tě miluju, lásko!” zašeptal Chris. “I já tě miluju!” odvětila Natalia, která měla hlavu položenou na Chrisově rameni a oči měla zavřené. “Musíš to vydržet, Vanesso! Už jsi dost daleko na to, aby si to vzdala!” povzbuzovala se Vanessa v duchu. “Natalie,” oslovil ji Chris a Natalia se mu podívala do očí. Chris jí chtěl něco říct, ale když se jí zadíval do očí, tak slova najednou byla zbytečná. Sevřel Natalii pevněji do náruče a něžně ji políbil.

O týden později

“Gustavo!” vtrhla Mirela do jeho kanceláře. “Děje se něco, Mirelo?” zeptal se jí Gustavo, ale přitom se dál věnoval své práci. “Kromě toho, že moje dcera trpí, protože se s ní rozešel tvůj syn, tak se nic neděje!” řekla Mirela ironicky. Gustavo odložil dokumenty, na kterých pracoval, stranou a podíval se na Mirelu. “Mirelo, mrzí mě, že se teď Gabriela trápí, ale ona se s tím srovná! Musí si uvědomit, že bylo lepší, když k ní byl Chris upřímný teď, než aby se pár měsíců po svatbě rozváděli!” řekl Gustavo vážně. “Moji dceru žádná upřímnost nezajímá! Cožpak si nikdo neuvědomujete, že Chrise miluje!” řekla Mirela zoufale. “Mirelo, co chceš?” zeptal se jí Gustavo, “já jsem vždy respektoval rozhodnutí svých dětí a jestli se Chris s Gabrielou rozešel, protože věděl, že jim to už neklape, tak s jeho rozhodnutím souhlasím!” zdůraznil. “Ty moc dobře víš, že ten rozchod nebyl jen tak!” zdůraznila Mirela, “a právě proto jsem přišla! Chci, aby si vyhodil tu potvoru Natalii!” pohrozila Gustavovi. “Mirelo, to nemyslíš vážně!” zakroutil Gustavo hlavou. “Ale myslím!” zdůraznila Mirela, “jak se má Gabriela s tím rozchodem srovnat, když neustále vídá muže, kterého miluje s jinou!” dělala z Gabriely trpitelku. “Je mi to líto, ale já Natalii nevyhodím!” řekl Gustavo vážně, “ve své profesi je jedna z nejlepších a potřebujeme ji tady!” dodal. “To jsem si mohla myslet!” zašklebila se Mirela, “utrpení mé dcery vůbec nikoho nezajímá!” dodala a uraženě odešla.

Chris vešel do své kanceláře. Posadil se ke stolu a položil si na něj kufřík. Otevřel ho a vytáhl z něho malou krabičku. Otevřel ji a uvnitř se třpytil briliantový prsten. “Dnes večer!” usmíval se a zamilovaně se na prsten díval. Krabičku zavřel a chtěl si ji uložit zpátky do kufříku. V tom ale do jeho kanceláře vešla Jessica. “Chrisi, máš jít hned do ateliéru,” řekla mu a odešla. Chris ihned odešel a přitom nechal krabičku s prstenem ležet na stole. Po pár vteřinách vešla do jeho kanceláře Gabriela. Malá krabička ji ihned zaujala. Otevřela ji a nenávistně se na prsten podívala. “Tak to už je tedy příliš!” rozčílila se, “se mnou byl Chris zasnoubený víc jak dva roky, ale prsten mi nikdy nekoupil! A tý potvoře dá prsten po týdnu?” byla celá rudá vzteky. Poté ji napadlo prsten si zkusit. Nasadila si ho a s úsměvem si ho na své ruce prohlížela. “Jak mi sluší!” rozplývala se. V tom uslyšela, že se Chris vrací. Vyděsila se a rychle si prsten sundávala. “Zatraceně, ten prsten mi nejde sundat!” zhrozila se.