Vanessa pozorovala Chrise, jak spí. Hladila ho po vlasech a v hlavě se jí promítala jedna vzpomínka za druhou. Vzpomněla si na den, kdy jí Gabriela řekla o sázce, která jí zničila život. „Vanesso, celou dobu ti lhal! Nikdy tě nemiloval, byla to jen sázka,“ vysvětlovala Gabriela Vanesse všechno, jak to bylo s jejím vztahem s Chrisem. „Ne, to není pravda,“ vzlykala Vanessa a snažila se sama sebe přesvědčit, že jí Gabriela lže. „Vanesso, věř mi! Chris se vsadil se svýma kamarádama, že tě svede a že se do něho zamiluješ. Musela jsem ti říct pravdu. Nemohla jsem se dál dívat, jak si s tebou zahrává,“ vysvětlovala ji Gabriela a předstírala, jak s ní soucítí a přitom se skvěle bavila, když viděla, jak Vanessa trpí. Poté si Vanessa vzpomněla na chvíli, kdy přísahala, že se Chrisovi pomstí. Vanessa bolestí klesla na zem a podívala se na fotku, kterou svírala v ruce. Byla to společná fotka jí a Chrise. Rozbrečela se ještě víc a fotku začala pomalu trhat. Potom nechala dlaň rozevřenou a kousky fotky nechala, aby je spláchnul déšť. “Pomstím se ti, Christiane Martinézi,” zakřičela, “přísahám, že se ti pomstím!” Obličej si zabořila do dlaní a hystericky se rozbrečela. Také si vzpomněla na večer, kdy jí Chris řekl jak to tehdy doopravdy bylo. “Její matka mi neřekla, kam odjela,” řekl Chris smutně, “a já jsem tak neměl šanci říct Vanesse, jak to bylo. Že to sice ze začátku byla jen hra, ale že postupem času jsem se do ní opravdu zamiloval.” Vanessa ho celou dobu pozorně poslouchala a měla, co dělat, aby se před ním nerozbrečela. Teprve až po pěti letech zjistila, jak to skutečně bylo. Uvědomila si, že neměla Gabriele tak slepě věřit. Nakonec si Vanessa vybavila i okamžik, který rozhodl, že svou pomstu skutečně dokončí. “Blbec jeden,” nadával Reinaldo na Chrise, “teď si hraje na spasitele světa a ze mě dělá toho největšího hajzla pod sluncem, ale přitom ještě před pár lety byl stejný jako já! Nikdo ho do té sázky nenutil, ale hned se toho chytil. Kdyby si slyšela, jak nám vždycky nadšeně líčil, co s Vanessou dělali. Jak se vždycky dusil smíchy, když nám vyprávěl, co všechno mu o sobě řekla. Jak se posmíval tomu, že on byl první, kdo ji políbil.” Vanesse po tvářích stékaly slzy. Vanessa na Chrise zmateně hleděla. Pohladila ho po tváři a políbila ho. “Miluju tě, ale musím to udělat!” řekla chvějícím se hlasem, “dlužím to sama sobě,” dodala, položila si hlavu na jeho hruď, objala ho a po chvíli usnula.

“Davide,” usmála se na něj Rebeca, když ho uviděla stát ve dveřích jejího domu, “pojď dál,” pootevřela mu dveře a David vešel dovnitř. “Rebeco, omlouvám se, že jsem přišel tak pozdě, ale dřív jsem to nestihl,” omlouval se jí David, zatímco spolu vešli do kuchyně. Susana a Federico se v obývacím pokoji dívali na televizi. “Davide, vítejte,” přišla ho Susana přivítat. “Paní Susano, jak už jsem řekl Rebece, omlouvám se, že jsem přišel v tuto dobu, ale nemohl jsem přijít dřív,” znovu se jim David omlouval. “Davide, vůbec se neomlouvejte, my chápeme, že máte hodně práce,” řekla mu Susana a Rebeca přikývla. “Je něco nového s Alexandrou?” zeptala se Rebeca Davida. “Ano, kvůli tomu jsem přišel. Nechtěl jsem vám to říkat po telefonu,” řekl jim David. “Prosím, posaďte se,” pobídla ho Susana a všichni tři se posadili ke stolu. “Mám pro vás dobrou zprávu,” usmál se na ně David. “Davide, tak už nás nenapínej,” řekla mu Rebeca. “Podařilo se mi Alexandru přesvědčit, aby se šla léčit a dnes ráno jsme ji převezli do té nejlepší léčebny v zemi,” oznámil jim David. Rebeca a Susana se na sebe usmály a poté na Davida. “To je ta nejlepší zpráva, jakou jste nám mohl říct,” oddychla si Susana. “Davide, tebe nám poslalo samo nebe,” řekla mu Rebeca, “takového strážného anděla jako jsi ty, Alexandra přesně potřebuje,” usmála se na něj. David jí úsměv opětoval. Federico, který stále seděl ve svém kolečkovém křesle v obývacím pokoji, všechno slyšel. I když se nemohl hýbat ani mluvit, vnímat co se děje kolem něj, dokázal. Od své manželky a dcery jednou zaslechl, že je Alexandra ve vězení, a proto byl teď šťastný, že se dá jeho starší dcera zase do pořádku.

Carolina a Carlos byli v obývacím pokoji jeho bytu a dívaly se na film. Carlose ale film moc nebavil, tak začal Carolinu líbat na krku. Chtěl ji dostat do nálady a zpříjemnit si tak večer. “Carlosi, nech mě!” odstrčila ho Carolina. “Ale no tak, co je to s tebou?” nenechal se Carlos odradit a dál ji líbal, “přece nechceš celou noc sledovat televizi!” zasmál se. “A co když jo?” zeptala se ho Carolina, “to nemůžeme aspoň jeden večer relaxovat jenom díváním se na televizi?” zeptala se ho. “Já znám ale daleko lepší relaxaci,” zasmál se Carlos, povalil ji na pohovku a začal ji líbat. “Carlosi, přestaň!” snažila se ho Carolina od sebe dostat. Carlos ale přestat nechtěl a líbal ji stále dál. “Carlosi, tak už mě pusť!” zakřičela na něj Carolina a strčila do něj tak silně, že se jí podařilo vstát. “Můžu vědět, co ti zas dneska přelítlo přes nos?” zakřičel na ni Carlos. “Prostě dneska nemám náladu!” odvětila mu Carolina, “chtěla jsem aspoň jeden večer strávit nějak jinak! Nemusíme se pořád chodit opíjet na Romanovy večírky a potom spolu skončit v posteli!” dodala otráveně. “Tak promiň, že jsem tak málo originální!” podotkl Carlos ironicky, “a jestli si chtěla strávit večer u televize, tak to si měla začít chodit s mým nudným bratrem a ne se mnou!” dodal. “Co sem pleteš Miguela?” rozčílila se Carolina. “Mně tak trochu připadá, že ti vadí, že Miguel teď chodí s Veronicou, a proto si dneska tak divná!” řekl jí Carlos, “ty snad žárlíš?” zasmál se. “Seš úplně vedle!” zakřičela na něj Carolina, i když musela uznat, že to uhádl, “a mám tě dneska už plný zuby! Jdu domů!” vzala si z křesla svou bundu a odešla. Ve dveřích se srazila s José Manuelem, který se právě vrátil domů. “Jen si jdi! Taky tě mám plný zuby!” křičel za ní Carlos. “Co se stalo?” zeptal se ho José Manuel. Carlos nad tím mávl rukou a odcházel do svého pokoje. “To jí necháš jít samotnou takhle pozdě večer?” podivil se José Manuel. Carlos na jeho poznámku nijak nereagoval a vešel do svého pokoje. “Blbec!” zvolal José Manuel a vyběhl za Carolinou ven, aby ji domů doprovodil.

Bylo ráno. Natalia ještě spala, když do ložnice vešel Chris s podnosem se snídaní. Posadil se na postel a podnos položil stranou. Pohladil Natalii po vlasech, políbil ji a zamilovaně se na ni usmál. Natalia se pomalu probudila a usmála se na něj. Objala ho a něžně ho políbila. “Byla to nádherná noc,” usmál se na ni Chris. “Ano, to byla!” usmála se na něj Natalia. “Tady jsem ti něco připravil,” řekl jí Chris a položil jí podnos na klín. “Teda ty mě rozmazluješ!” rozesmála se Natalia a zakousla se do sendviče. “Ty si to zasloužíš!” řekl jí Chris a pohladil ji po tváři. “A proč už jsi oblečený?” divila se Natalia, “já myslela, že si zpříjemníme ještě ráno!” poťouchle se na něj usmála a políbila ho. “To bych moc rád!” zasmál se Chris, “ale i když mám dnes volno, tak stejně musím něco zařídit kvůli zítřejšímu focení!” dodal. “To je škoda!” zesmutněla Natalia. “Však takových nocí a rán prožijeme ještě spoustu!” usmál se na ni Chris. “Máš pravdu!” řekla mu Natalia, i když věděla, že to tak nebude. “Už budu muset jít. Během dne ti zavolám a uvidíme se večer,” řekl jí Chris a políbil ji. “Budu se těšit!” usmála se na něj Natalia. Chris jí úsměv opětoval, chtěl vstát, ale Natalia ho nepustila. Objala ho kolem krku a dlouze ho políbila. Chtěla si ten polibek vychutnat naplno, protože jen ona věděla, že bude poslední. “Natalie, co mi to děláš? Po takovém polibku mám čekat až do večera? To nevydržím!” zasmál se Chris. “Už běž!” řekla mu Natalia. Chris se na ni usmál, odcházel, ale ve dveřích se ještě zastavil. “Miluju tě!” usmál se na ni. “Taky tě miluju!” usmála se na něj Natalia a přála si, aby už byl pryč. Nechtěla se před ním rozbrečet. Chris se na ni ještě jednou usmál a odešel. Vanessa čekala až se za Chrisem zaklapnou dveře a poté se rozplakala. Po chvíli si slzy začala utírat. “Tak dost, Vanesso! Teď se nemůžeš sesypat!” říkala sama sobě. Vstala z postele, z kabelky si vytáhla mobil a vytočila číslo Marisol. Marisol to zvedla okamžitě. “Marisol, já jsem připravená! Sejdeme se u mě doma!” řekla jí Vanessa.

“Přiveďte mi sem pacientku Alexandru Olmedo!” řekl doktor jedné zdravotní sestře. Zdravotní sestra přikývla a odešla z lékařovy kanceláře. Po pár minutách se vrátila s vyděšeným výrazem. “Pane doktore, ona je pryč!” řekla mu. “Kdo je pryč?” zeptal se jí doktor. “Ta pacientka Alexandra Olmedo!” odvětila mu sestra, “přišla jsem do jejího pokoje a našla jsem na zemi ležet sestru, která se o ni starala! Ta pacientka ji něčím uhodila do hlavy a utekla!” vše mu vysvětlila. “Tak co tady stojíte? Informujte o tom ochranku!” řekl jí doktor. Sestra přikývla a odběhla vše zařídit. Alexandra ale byla už dávno pryč. Podařilo se jí nepozorovaně utéct z budovy a schovat se pod deku na zadním sedadle auta jednoho muže, který přišel navštívit nějakého pacienta. Alexandře bylo jedno, kde ten člověk zastaví, hlavně, že ji odveze pryč z léčebny, do které šla stejně jen proto, aby mohla utéct. Muž právě zastavil u svého domu, vystoupil a šel otevřít bránu. V tu chvíli Alexandra vylezla z auta a rychle utekla pryč.

“Danieli!” zvolala Marisol překvapeně, když otevřela dveře svého bytu, “co tady děláš?” zeptala se ho. “Co bych tu dělal?” zasmál se Daniel, políbil ji a vešel do bytu, “máme dnes volno, tak jsem tě přišel někam pozvat,” řekl jí. “Danieli, mě to moc mrzí, ale já teď nemám čas,” řekla mu Marisol. “A co máš tak důležitého, že to má přednost přede mnou?” zeptal se jí Daniel, přitáhl si ji k sobě a políbil ji. “Danieli, já opravdu spěchám,” řekla mu Marisol mezi polibky. “A kam teda jdeš?” zeptal se jí Daniel. “Mám schůzku s jednou známou,” zalhala mu Marisol. “A kdo je ta známá?” podezřívavě se na ni Daniel podíval. “Jedna kamarádka ze střední školy. Skoro deset let jsme se neviděly, a tak si chceme trochu podrbat,” vymýšlela si Marisol. “A to to nemůžete posunout aspoň o jeden den?” zeptal se jí Daniel, “já jsem se tak těšil, že dneska strávíme celý den spolu,” dodal smutně. Marisol se na něj smutně usmála a pohladila ho po tváři. “Posunula bych to, ale ona je tu jen dneska na skok a večer zase odjíždí na cesty,” vymýšlela si dál, “ale vynahradím ti to. Slibuju!” usmála se na něj. “Tak dobře,” řekl Daniel smutně, “ale chci to částečně vynahradit už teď!” poťouchle se usmál. “A jak?” tvářila se Marisol nechápavě. Daniel si ji k sobě přitáhl a oba se dlouze políbili. “Ale teď už opravdu musím jít,” řekla mu Marisol. “Tak běž, když jinak nedáš,” vzdychl Daniel. Marisol se na něj usmála, políbila ho a poté oba vyšli z jejího bytu.

“Raquel,” vešel Juan José do jejího pokoje. Raquel seděla na své posteli a rovnala si věci do kabelky. “Copak tati?” pousmála se na něj. “Chtěl jsem ti říct, že už je hotová snídaně, ale vidím, že se někam chystáš,” řekl jí Juan José. Raquel se postavila a upravila si svůj béžový kostýmek. “Ano, chystám,” přikývla, “mám domluvenou schůzku s právníkem,” dodala. Juan José chápavě přikývl. “Chceš začít vyřizovat rozvod!” řekl vážně. “Chci to mít, co nejdřív za sebou,” vzdychla Raquel. Juan José k ní přistoupil a políbil ji na čelo. “Je mi tak líto, že tvé manželství takhle skončilo!” řekl jí smutně, “tolik jsem Alejandrovi věřil. Věřil jsem mu, že mou jedinou holčičku udělá šťastnou a on přitom…” “Tati, prosím tě, už o tom nemluv!” přerušila ho Raquel, “ještě moc mě to bolí, a tak bych byla ráda, kdyby se přede mnou jméno Alejandro Martínez zmiňovalo, co nejméně!” dodala smutně. “Jak si přeješ, holčičko,” přikývl Juan José. Raquel se podívala na hodinky. “Už musím jít nebo přijdu pozdě,” řekla, políbila Juana Josého na tvář a odešla.

Blížilo se poledne, když se Chris vrátil domů ze zařizování ve městě. Vešel do domu a v hale na pohovce seděl Alejandro. “Ahoj brácho,” letmo ho Alejandro pozdravil. “Copak se děje?” zeptal se ho Chris a přisedl si k němu. Až tehdy si všiml, že Alejandro drží v ruce svatební fotku. “Už chápu,” dodal Chris smutně. “Jak jsem mohl všechno tak zničit!” vzdychl Alejandro smutně a přejel prsty po Raquelině usmívající se tváři. “Alejandro, nesmíš se pořád obviňovat! To ti nepomůže! Už to nevrátíš zpátky!” řekl mu Chris soucitně. “Že mi to říkáš zrovna ty!” řekl mu Alejandro, “copak si už snad nepamatuješ, jak dlouho si se užíral vinou potom, co ti Vanessa odjela?” zeptal se ho. “Právě, že si to moc dobře pamatuju!” odvětil mu Chris, “a právě proto vím, že ti sebedelší sebeobviňování nijak nepomůže! I kdyby ses rozkrájel na milion kousků, tak čas a svoje činy už zpátky nevrátíš!” dodal. “Máš pravdu!” vzdychl Alejandro, “ale je to hrozně těžký zapomenout na to, jak jsem ublížil ženě, kterou miluju nejvíc na světě!” dodal smutně. “To mi povídej!” vzdychl Chris, “ale třeba se to mezi tebou a Raquel ještě nějak vyřeší!” snažil se Alejandra povzbudit. Alejandro se na Chrise podíval a pohledem se ho ptal, jestli to myslel vážně. “To byla hodně chabá útěcha, co?” pousmál se Chris. “Ještě víc než hodně!” zasmál se Alejandro. “Ale aspoň se mi podařilo tě rozesmát, brácho!” smál se Chris a objal Alejandra kolem ramen. “Díky, trochu se mi i ulevilo!” usmál se na něj Alejandro. “Kdykoliv budeš potřebovat rozesmát, stačí říct!” smál se Chris. “Aspoň že někdo má teď důvod k úsměvu pořád!” usmál se na něj Alejandro, “přeju ti tvé štěstí s Natalii!” dodal. “Díky, Alejandro,” usmál se na něj Chris, “jsem teď opravdu moc šťastný!” dodal zamilovaně.

Vanessa byla na letišti a loučila se se svými nejbližšími. “Diego, moc ráda jsem tě poznala!” usmála se na něj a objala ho, “dávej tu pozor na moji sestru!” přikázala mu. “Spolehni se,” usmál se na ni Diego. “Ano Marío,” oslovila Vanessa svou starší sestru, “jsem ráda, že si se vrátila a že tu teď aspoň mamka nebude sama!” usmála se na ni. “Vrať se brzo a dávej na sebe pozor!” řekla jí Ana María a obě se objaly. Gregoria stála vedle Any Maríi a kapesníkem si utírala slzy. “Mami!” oslovila ji Vanessa smutně, “přestaň už plakat, prosím!” žádala ji. “Jak mám přestat plakat, když už mi zase odjíždíš!” vzlykala Gregoria. Vanessa ji objala. “Mami, ale tentokrát to nebude na tak dlouho. Slibuju, že se vrátím, co nevidět!” řekla jí. Gregoria se od ní odtáhla. “Tentokrát to budou jen čtyři roky místo pěti?” zeptala se jí ironicky. “Mami!” nazlobeně se na ni Vanessa podívala, “řekla jsem ti, že to bude jen pár měsíců! Věř mi!” pousmála se na ni. Gregoria ji pevně objala. “Mám tě moc ráda, holčičko!” vzlykala Gregoria. “Já tebe taky, mami!” řekla jí Vanessa chvějícím se hlasem. Obě se od sebe odtáhly a Gregoria ji pohladila po vlasech. “Až dorazíš, tak mi okamžitě zavolej!” připomněla jí. “Neboj, mami,” usmála se na ni Vanessa. “Vanesso,” oslovila ji Marisol, “ještě se rychle rozluč se mnou nebo ti uletí letadlo, což by byla hrozná škoda!” smála se. “Marisol,” objala ji Vanessa, “děkuju ti za všechno! Za všechno, co jsi pro mě udělala!” odtáhla se od ní. “Nemáš zač, jsme přece kamarádky!” usmála se na ni Marisol, “i když se mi tedy nelíbí, že to nejhorší necháváš na mně!” dodala vážně. “Já vím, ale musí to takhle být!” řekla jí Vanessa, “ale o velké finále se postarám já. To se nemusíš bát!” uklidnila ji. “Buď tak hodná! Kdybych ještě musela jít na operaci, abych se ti podobala, to už bych asi nezvládla!” zasmála se Marisol. “Tak to ti nehrozí!” smála se Vanessa a obě se objaly. Vanessa se podívala na své nejbližší a poté se podívala ke vchodu letiště. “Volala jsem Davidovi, ale říkal, že neví, jestli to stihne,” řekla jí Marisol, která ihned pochopila koho vyhlíží. “Tak mu řekni…ale nic,” rozmyslela si to Vanessa, ještě jednou všechny čtyři objala a šla se postavit k nástupišti do fronty. “Vanesso!” zaslechla po chvíli své jméno. Otočila se a zahlédla jak se davem lidí prodírá David. Vystoupila z fronty a když k ní David přiběhl, padli si do náruče. “Už jsem myslel, že tě nestihnu!” řekl jí David. “Ještě že si stihl přijít včas, protože bych byla nesvá, kdybychom se my dva nerozloučili!” usmála se na něj Vanessa. “Dávej na sebe, prosím tě, pozor!” žádal ji David. “Nemusíš se bát, Davide! Tam kam jedu mi bude moc dobře,” uklidnila ho Vanessa, “ty tu hlavně dávej na všechny pozor!” prosila ho. David přikývl. “Mám tě ráda,” usmála se na něj Vanessa a políbila ho na tvář. “A ty víš, jak moc rád mám já tebe!” řekl jí David. Vanessa se na něj pousmála a poté se opět zařadila do fronty. Ještě jednou se podívala na své blízké a bylo jí do pláče. Nerada je zase opouštěla, ale uklidňovala se tím, že to bude jen na chvíli. Věděla, že se musí vrátit, aby udělala poslední krok k dokončení své pomsty.