David, Marisol, Ana María, Diego a Gregoria odcházeli z letiště. “Mami,” objala Ana María Gregorii kolem ramen, “nesmíš si to tak brát! Vždyť Vanessa se zase brzy vrátí,” řekla jí. “Já vím,” vzdychla Gregoria, “ale stejně mi bude smutno,” dodala. “Tak můžeme jet?” zeptal se jich Diego, když zastavili před jeho autem. Obě přikývly, všichni tři se rozloučili s Davidem a Marisol a poté odjeli. “Marisol,” oslovil ji David, “jak to má teď vlastně Vanessa v plánu?” zeptal se jí, “měl jsem teď spoustu práce a vůbec jsem neměl čas si s ní promluvit,” vysvětlil jí. “Vanessa chce…,” chtěla mu to Marisol říct, ale přerušilo ji zvonění Davidova mobilu. “David Morales,” zdvihl ho David, “cože?…utekla? Ale jak je to možné?…dobře, hned tam jedu,” ukončil hovor. “Stalo se něco?” zeptala se ho Marisol, když viděla jeho ustaraný výraz. “Promiň, Marisol, ale musím rychle někam odjet,” řekl jí David, políbil ji na tvář, nastoupil do svého auta a odjel. Marisol šla ke svému autu a nastoupila do něj. Kabelku si položila na sedadlo spolujezdce, podívala se před sebe a vzdychla. “Vanesso, nechala si tu na mě hodně těžký úkol,” řekla vážně, nastartovala a odjela.

“Jessico, děkuju ti, že si přišla,” řekla jí Mirela, když Jessica vešla do jejího domu. “Co se stalo, Mirelo?” zeptala se jí Jessica. “Gabriela má zase hysterický záchvat a nedaří se mi ji uklidnit,” odvětila jí Mirela. “Je ve svém pokoji?” zeptala se jí Jessica. Mirela přikývla a obě vyšly po schodech nahoru ke Gabrielině pokoji. Gabriela ve svém pokoji ničila všechno, co jí přišlo pod ruku. “Gabrielo, uklidni se!” zakřičela na ni Jessica, když s Mirelou vešly do jejího pokoje. “Nemůžu a nechci se uklidnit!” křičela Gabriela, “nic mi nevychází! Všechno je špatně! Vzít Chrisovi ten prsten mi bylo taky k ničemu!” zakřičela a vzteky vyházela svoje šaty ze skříně. “Gabrielo, ale musela si přeci vědět, že když vezmeš ten prsten tak to nebude znamenat, že si Natalia Chrise nevezme!” řekla jí Jessica, “tím si ho jen potrestala, že se s tebou rozešel,” dodala. “Jessico, tímhle jí moc nepomáháš!” upozornila ji Mirela. Gabriela ani Jessicy poznámku nepostřehla, protože měla plno práce s trháním Nataliiných fotek, které nacházela v časopisech. “Gabrielo,” oslovila ji Jessica a šla k ní, “postav se!” řekla jí. Gabriela dál seděla na zemi a trhala fotky, jakoby ani Jessicu nešla. “Gabrielo, podívej se na mě!” řekla jí Jessica a pomohla jí se postavit. “Nech mě, Jessico! Já se nechci uklidnit! Chci ze sebe ten vztek dostat!” zakřičela na ni Gabriela. Jessice už došla trpělivost a vrazila Gabriele facku. “Gabrielo, vzpamatuj se!” zakřičela na ni, “tahle hysterie ti ale vůbec k ničemu nepomůže!” zdůraznila jí. “Jessico, ty jsi mě uhodila!” držela se Gabriela za udeřenou tvář a nechápavě se na ni dívala. “Protože to byl jediný způsob, jak jsem tě mohla zklidnit!” řekla jí Jessica, “a teď už konečně začni uvažovat racionálně! Tahle hysterie ti nic nedá! Ani tím nezískáš zpátky Chrise, ani tím nezničíš Natalii!” upozornila ji, “mysli, Gabrielo, mysli!” poklepala jí na čelo. “A co mám teda dělat?” zakřičela na ni Gabriela, “už jsem zoufalá,” dodala a posadila se na postel. “Gabrielo, vždyť máš v záloze ještě toho detektiva,” připomněla jí Jessica. “To má Jessica pravdu,” přitakala Mirela, posadila se ke své dceři a objala ji, “ten toho může ještě hodně změnit!” dodala. Jessica přikývla a Gabriela si uvědomila, že mají pravdu. Natalia ještě nemá vyhráno.

Chris vešel do jedné hospody a všiml si, že u jednoho stolu sedí Daniel. Daniel si ho také všiml a mávnul na něj. “Chrisi, co ty tady?” zeptal se ho. “Dostal jsem chuť na jedno pivko,” řekl mu Chris a posadil se ke stolu, “ale spíš bych se měl ptát já, co ty tady?” řekl mu, “já myslel, že si dnes plánoval strávit celý den s Marisol,” dodal. “To jsem taky plánoval, ale Marisol si domluvila schůzku s nějakou kamarádkou ze střední školy a nemohla to odvolat, protože ta kamarádka je tu dneska jen na skok,” vysvětlil mu Daniel. “Děvčata si potřebovaly podrbat,” zasmál se Chris. “Přesně tak,” zasmál se Daniel. K jejich stolu přišla servírka, Chris si objednal pivo a Daniel také ještě jedno. “A že ty nejsi s Natalií!” divil se Daniel, “já myslel, že teď využijete každou chvilku kdy spolu můžete cukrovat!” zasmál se. “To si piš, že využíváme,” poťouchle se Chris usmál, “ale dopoledne jsem musel něco zařídit kvůli zítřejšímu focení a Natalia taky něco má, tak se sejdeme až večer,” vysvětlil Danielovi. Daniel chápavě přikývl a odpil si trochu piva, které mu právě donesli. “A teď jak jsem o své lásce mluvil, tak jí musím alespoň zavolat,” zasmál se Chris, vyndal si mobil z kapsy a vytočil Nataliino číslo. Telefon vyzváněl, ale nikdo to nebral. “Vůbec to nebere,” podivil se Chris. “Tak je asi někde, kde to nemůže zvednout,” řekl mu Daniel, “nedělej hned z komára velblouda,” zasmál se. “Máš pravdu,” souhlasil s ním Chris, “nemusím se hned stresovat kvůli takové maličkosti,” zasmál se.

Carolina seděla na zahradě svého domu a ládovala se bonboniérou. Chtěla si obalit nervy, protože nemohla z hlavy dostat včerejší hádku s Carlosem a hlavně Miguela s Veronicou. “Carolino!” zaslechla za sebou právě hlas Veronicy. “Ahoj, Veronico,” pousmála se na ni Carolina a do pusy si dala další bonbón. “Carolino, musím ti toho tolik říct!” usmívala se Veronica a posadila se na židli naproti Carolině. “A copak mi chceš říct?” zeptala se jí Carolina, i když se obávala, že tuší o co půjde. “Carolino, já jsem tak šťastná! Včera jsem s Miguelem strávila tak úžasný den!” zářila Veronica, “vlastně jsem si až včera uvědomila, že to bylo moje první opravdové rande! Vždyť sama víš, jak to chodí na těch Romanových večírcích! Tam se o nějakém kině nebo pizze nedá mluvit!” zasmála se, “a proto jsem ráda, že už jsem tohle období překonala, protože teprve s Miguelem poznávám pravý život!” rozplývala se. “Tak to ti opravdu přeju,” řekla jí Carolina a pokusila se o úsměv. “Včera jsme se už taky políbili a já ten polibek teď nemůžu dostat z hlavy!” usmívala se Veronica. “Už jste se políbili?” pomyslela si Carolina smutně a naštvaně zároveň. “Carolino, nevadí ti to, že ne?” zeptala se jí Veronica, když si všimla jejího výrazu. “Co by mi mělo vadit?” nechápala Carolina. “No že chodím s Miguelem,” řekla jí Veronica. “Mně by mělo vadit, že chodíš s Miguelem?” zasmála se Carolina, “tak to je to úplně poslední, co mě trápí! Já mám přeci Carlose nebo si snad zapomněla?” podotkla ironicky. “Jasně, že jsem nezapomněla, jen jsem měla takový pocit, že ti to vadí,” řekla jí Veronica. “Ne, Veronico, opravdu mi to nevadí! Choď si s Miguelem jak dlouho chceš, klidně si ho vezmi, měj s ním spoustu dětí a žijte spolu šťastně až do smrti!” ironicky se na ni Carolina usmála, “hned jsem zpátky, jdu si ještě pro jednu bonboniéru,” řekla jí a odešla. Byla to ale jen záminka, aby mohla na chvíli odejít, aby se stihla z toho všeho vzpamatovat. Nemohla Veronice přiznat, že jí to vadí víc, než by mělo.

“Pane Alejandro,” vešla do jeho pokoje služebná, “v hale na vás čeká pan Bernardo Peréz,” řekla mu. “Bernardo Peréz?” zamyslel se Alejandro, jestli někoho toho jména zná, ale nikoho si nevybavil. “Dobře, Rito, děkuju ti,” řekl služebné a spolu s ní odešel do haly. Bernardo Peréz stál v hale a rozhlížel se po domě. “Bernardo Peréz?” zeptal se ho Alejandro, když k němu se služebnou přišel. Bernardo se na něj otočil. “Alejandro Martinéz?” zeptal se ho. Alejandro přikývl. “Dáte si kávu, pane?” zeptala se služebná Bernarda. “Ne, děkuji,” odpověděl jí Bernardo. Služebná se podívala na Alejandra. “Taky si nedám, Rito, můžeš jít,” řekl jí Alejandro a služebná odešla. “Co ode mě potřebujete?” zeptal se Alejandro Bernarda. “Dovolte mi, abych se vám pořádně představil,” řekl mu Bernardo, “jsem Bernardo Peréz, advokát vaší manželky,” představil se mu. Teď už bylo Alejandrovi všechno jasné. “Vaše manželka mě požádala, abych začal váš rozvod vyřizovat, co nejdříve,” vysvětlil mu Bernardo, “a proto jsem se tu zastavil ještě dnes, abych vám předal předvolání k prvnímu rozvodovému stání,” řekl mu a podal mu desky, které měl v ruce. Alejandro se podíval do desek a zesmutněl. Věděl, že tahle chvíle přijde, ale nikdy by na ni nebyl dostatečně připravený. Do domu vešla Jessica. “Dobrý den,” pozdravila Bernarda, postavila se k Alejandrovi a podívala se, co to Alejandro čte. “Tak to je ode mě všechno,” řekl Bernardo, “na shledanou, pane Martinézi,” podal Alejandrovi ruku. Alejandro mu ruku stiskl, Bernardo pokývl na Jessicu a odešel. “Tak vidím, že jsem měla pravdu,” zasmála se Jessica, která si mezitím přečetla, co bylo v deskách napsané, “tvoje milovaná Raquel už podala žádost o rozvod,” vítězně se usmívala, “jaká radost!” zasmála se. Alejandro na ni vrhl nenávistný pohled a odešel do svého pokoje. Momentálně neměl sílu ani náladu se s ní dohadovat.

José Manuel a Rebeca vycházeli ze zimního stadiónu. “No vidíš, už se lepšíš!” smála se Rebeca, “teď už bruslíš mnohem líp, než když jsme spolu byli poprvé,” smála se. “Když mám takovou báječnou trenérku, tak se není co divit,” usmál se na ni José Manuel a políbil ji. “Já jsem ti vlastně ještě neřekla tu báječnou novinku,” uvědomila si Rebeca a usmála se. “Jakou novinku?” zeptal se jí José Manuel. “Včera k nám domů přišel David a řekl nám, že Alexandru odvezli do léčebny,” odvětila mu šťastně, “moje sestra bude zase v pořádku,” usmála se. “To je opravdu skvělá zpráva,” usmál se na ni José Manuel, “říkal jsem ti, že to dobře dopadne,” dodal. Rebeca se na něj usmála, José Manuel ji objal kolem pasu a odcházeli od stadiónu. V tu chvíli před nimi zastavilo policejní auto, z kterého vystoupil David. “Davide,” usmála se na něj Rebeca, “co tady děláš?” zeptala se ho. “Ahoj Rebeco,” pozdravil ji David, “José Manueli,” oba na sebe pokývli, “Rebeco, je mi to líto, ale mám pro tebe špatnou zprávu,” řekl jí David smutně. “Davide, prosím tě, neděs mě!” řekla mu Rebeca vystrašeně, “co se stalo?” zeptala se ho. “Ta naše včerejší radost, že se Alexandra vyléčí a bude zase jako dřív, byla trochu předčasná,” odvětil jí David vážně. “Davide, co se stalo?” zeptala se ho Rebeca a obávala se nejhoršího. “Alexandra dnes ráno z léčebny utekla,” oznámil jí David, “zřejmě s tou léčebnou souhlasila jen proto, aby se jí podařilo lehčeji utéct,” dodal. “To není možné!” smutně Rebeca zavrtěla hlavou, “proč to udělala? Jak dlouho se chce ještě ničit!” rozplakala se a padla José Manuelovi do náruče.

Bogotá, Kolumbie

Byl večer. “Rogelio, prosím tě, nedělej to!” žádal ho Raimundo. Oba byli v tmavé prázdné uličce. Rogelio stál proti Raimundovi a mířil na něj pistolí. Raimundo před ním klečel na kolenou a se slzami v očích ho žádal, aby ho nezabíjel. “Rogelio, prosím tě, nezabíjej mě!” žádal ho Raimundo, “já vím, že jsem to zvoral, ale přísahám ti, že už se to nestane! Napravím to, slibuju!” vzlykal. “Proboha, chovej se trochu jako chlap!” řekl mu Rogelio znechuceně. “Rogelio, já nechci umřít! Prosím tě, smiluj se!” stále ho Raimundo žádal o milost. “Měl sis to promyslet lépe,” řekl mu Rogelio, “a dřív než si dovolil, aby ode mě Ana María odešla!” zakřičel na něj, “rozluč se se životem, Raimundo!” zasmál se. “Neee!” stačil Raimundo zakřičet, než ho Rogelio zastřelil. “Emiliano,” zavolal Rogelio na svého bodyguarda, který všemu přihlížel. “Ano, šéfe?” přistoupil k němu Emiliano. “Postarej se o jeho tělo,” přikázal mu Rogelio. Emiliano přikývl, Rogelio odešel ke svému autu a nastoupil do něj. “A teď si na řadě ty, Ano Marío! Teď ty zaplatíš za svou zradu!” přísahal Rogelio s hlubokou nenávistí v očích.

New York, USA

Vanessa po dlouhém letu a problémech na letišti dorazila do svého hotelového pokoje. Únavou klesla do velkého křesla, když někdo zaklepal na dveře. Vanessa se usmála, protože věděla, kdo to je. Otevřela dveře a usmála se ještě víc. “Antonio!” zvolala nadšeně, když spatřila svého přítele, kterého poznala před pěti lety a který jí pomohl v jejích nejtěžších chvílích. “Ty jsi za ty tři měsíce snad ještě víc zkrásněla!” polichotil jí Antonio. “Nemluv hlouposti a obejmi mě!” zasmála se Vanessa. Antonio se rozesmál a oba se objali. Poté vešli do obývacího pokoje, kde se posadili na pohovku. “Jakou jsi měla cestu?” zeptal se jí Antonio. “Hrůza a děs!” zvolala Vanessa. “Jakto?” zeptal se jí Antonio. “Víš, že létání nemám moc v lásce, a tak mě ten dlouhý let znavil,” vyprávěla mu Vanessa, “a aby toho nebylo málo, tak se mi ještě na letišti ztratil kufr,” dodala. “A co je tohle?” zeptal se jí Antonio a ukázal na kufr, který stál vedle pohovky. “Naštěstí mi ho zase našli!” zasmála se Vanessa. “No a jak dopadl tvůj plán kvůli kterému si se hlavně vrátila domů?” zeptal se jí Antonio. “Víceméně tak, jak jsem si naplánovala,” odvětila mu Vanessa. “Co si mám představit pod víceméně?” zeptal se jí Antonio. “Asi bude jednodušší, když ti řeknu všechno a od začátku,” vzdychla Vanessa. Antonio přikývl a Vanessa mu dlouho vyprávěla všechno, co se jí za poslední tři měsíce stalo.

Caracas, Venezuela

Marisol byla ve svém bytě. Seděla nad talířem s večeří, ale nedokázala pozřít ani sousto. Byla nervózní z toho, jak dopadne rozhovor, který na ni čekal. Napila se vody a v tom zazvonil zvonek u dveří. Šla ke dveřím, zhluboka se nadechla a otevřela. “Ahoj Chrisi, pojď dál,” pootevřela mu dveře a Chris vešel dovnitř. “Marisol, co se děje? Proč si mi to nemohla říct po telefonu?” zeptal se jí Chris, zatímco Marisol zavřela dveře. “Chrisi, musím ti říct něco vážného!” řekla mu Marisol sklesle. “Marisol, co se to tady děje?” zeptal se jí Chris znovu, “kde je Natalia? Celý den jí volám na mobil, ale nebere mi to! Stalo se jí snad něco?” zeptal se jí vyděšeně. “Víš, Chrisi, pravda je taková, že…” špatně se Marisol mluvilo, “…že Natalia je pryč! Dnes ráno odletěla do New Yorku!” řekla mu vážně. Chris se na ni zmateně podíval a nechápal, co to má znamenat.