“Ano, ano, ano!” zvolala Gabriela nadšeně a padla Chrisovi kolem krku, “ano, lásko moje, vezmu si tě,” šťastně se na něj usmála a políbila ho. “Aspoň někdo si mě chce vzít!” pronesl Chris ironicky. “Chrisi, takhle nemluv!” pohladila ho Gabriela po tváři, “ty víš, že já jsem si tě chtěla vzít vždycky, protože jsem se do tebe zamilovala hned, jak jsem tě poprvé uviděla!” usmála se na něj. “A to si mě chceš vzít po tom všem?” zeptal se jí Chris, “po tom, jak jsem se k tobě zachoval?” nechápavě pokroutil hlavou. “Už jsem to zapomněla,” mávla nad tím Gabriela rukou, “teď je nejdůležitější, že budeme zase spolu!” objala ho. “Vezmeme se, co nejdřív,” navrhl jí Chris. “Ano, lásko, co nejdřív!” souhlasila Gabriela a usmála se, “pokusím se svatbu připravit, co nejrychleji!” Chris přikývl. “Ach, Chrisi, já jsem tak neuvěřitelně šťastná!” chytla mu Gabriela obličej do dlaní a dlouze ho políbila, “musím to jít všem hned říct,” řekla nadšeně, ještě jednou Chrise políbila a odešla. “Mám tě rád, Gabrielo, ale vím, že tě nikdy nedokážu milovat!” vzdychl Chris zoufale, “mít po svém boku tu pravou mi zřejmě není souzeno!” řekl vážně a odpil si z láhve vodky, kterou stále držel v ruce.

New York, USA

“Ano, mami, neboj se, jsem v pořádku,” říkala Vanessa do telefonu Gregorii, zatímco naznačovala Antoniovi, aby vešel do jejího pokoje. Antonio za sebou zavřel dveře a posadil se na pohovku vedle Vanessy. “Mami, už budu muset končit, brzy ti zase zavolám! Všechny pozdravuj, pa pa,” Vanessa zavěsila, položila mobil na stolek a vzdychla, “mamka si o mě pořád dělá starosti,” zasmála se. “Však to je správné,” přikývl Antonio, “aspoň je vidět, jak tě má ráda,” dodal. “Ano, to má,” usmála se Vanessa, “vždycky když jsme měly s mou starší sestrou nějaké problémy, tak jsme věděly, že můžeme za mamkou v klidu přijít a ona nám ráda poradí a pomůže,” vzpomínala, “a vlastně to trvá doteď,” dodala. “Ani nevíš, jak ti tvou rodinu závidím, Vanesso,” vzdychl Antonio, “u nás doma to nikdy nebylo jednoduché! Než jako rodina, jsme spíš byli jako cizí lidé pod stejnou střechou,” řekl smutně. “To je mi líto, Antonio,” řekla mu Vanessa a soucitně ho chytla za ruku. “To nic,” usmál se na ni Antonio, “teď už mě to tak netrápí.” “Antonio, já mám nápad!” zvolala Vanessa. “A jaký?” zasmál se Antonio. “Co kdyby ses pak do Caracasu vrátil se mnou?” navrhla mu Vanessa, “seznámil by ses s mou rodinou a mými přáteli a konečně bys pocítil to pravé teplo domova!” usmála se na něj. “Vanesso, i když vím, že tvá rodina je skvělá, tak ani oni by hned nepřijali pro ně cizího člověka,” řekl jí Antonio. “A v tom se právě mýlíš, Antonio!” zasmála se Vanessa, “v naší rodině stačí, aby jeden člověk tomu svému známému nebo příteli důvěřoval a ostatní členové rodiny si ho také hned oblíbí!” usmála se na něj. “Tak dobře, vrátím se s tebou,” přikývl Antonio a usmál se. “Výborně,” zaradovala se Vanessa a objala ho, “takhle se mi aspoň nebude stýskat,” usmála se na něj.

Caracas, Venezuela

“Mami!” vběhla Gabriela do svého domu, “mami, kde jsi?” volala šťastně na celý dům. “Gabrielo,” vyšla Mirela z obývacího pokoje a vypadala stejně spokojeně jako Gabriela. “Mami, mám pro tebe úžasnou novinu!” řekla jí Gabriela nadšeně. “Já pro tebe taky,” zasmála se Mirela, “právě si se minula s tím detektivem, kterého jsme najaly,” oznámila jí a podala jí žlutou obálku s informacemi o Natalii, “prý budeš hodně překvapená,” vítězně se usmála. “Už jsi se do toho dívala?” zeptala se jí Gabriela. “Ne, čekala jsem na tebe,” odvětila jí Mirela. Gabriela se podívala na obálku a usmála se. “Tak už to otevři!” pobízela jí Mirela netrpělivě. Gabriela se na ni usmála, vešla do obývacího pokoje a obálku hodila do hořícího krbu. “Gabrielo, proboha, co si to udělala!” zděsila se Mirela. “Klid, mami!” zasmála se Gabriela, “já už ty informace k ničemu nepotřebuju!” vysvětlila jí. “Tak teď ničemu nerozumím!” nechápala ji Mirela. Gabriela ji chytila za ruku a obě se posadily na pohovku. “Už ty informace k ničemu nepotřebuju, protože Chris a já se budeme brát!” oznámila jí šťastně. “Tak teď už tomu dvojnásob nerozumím!” zakroutila Mirela hlavou. “Mami!” zasmála se Gabriela a chytla ji za ruce, “Natalia se na Chrise vykašlala!” smála se. “Jak vykašlala?” vykulila na ni Mirela oči. “Prostě vykašlala! Rozešla se s ním! Dala mu kopačky!” vysvětlovala jí Gabriela nadšeně, “a Chris se z toho zhroutil a já jsem za ním hned šla, když jsem se to dozvěděla, a on mě požádal o ruku!” dodala a oči jí zářily štěstím. “Ne, to není možné!” překvapeně na ni Mirela hleděla. “Ale je, mami, je to možné!” smála se Gabriela, “už brzy ze mě bude paní de Martinézová!” pronesla vítězně. Obě zaječely radostí a objaly se. “Konečně si toho dosáhla, Gabrielo!” usmála se na ni Mirela. “Ano, mami,” přikývla Gabriela, “a nikdo mi už nebude stát v cestě!” vítězně se usmála.

O tři měsíce později

Byl to už půl rok, co Marisol a David čekali na letišti na Vanessu, až přiletí z New Yorku. Dnes na letišti stála pouze Marisol, ale opět čekala na svou nejlepší kamarádku Vanessu a na to, jak znovu zamíchá životem Christiana Martinéze. Z východu B12, před kterým Marisol čekala, začali vycházet první cestující. Vanessa pořád nevycházela a Marisol si už začínala myslet, že si to Vanessa třeba všechno rozmyslela, ale v tu chvíli se Vanessa objevila. “Marisol!” Vanessa se k ní rozeběhla a objala ji. “Už jsem si myslela, že z toho východu nevyjdeš,” řekla jí Marisol, “tajně jsem doufala, že sis to třeba rozmyslela,” dodala. “Marisol!” zamračila se na ni Vanessa. “Já vím, už s tím zase začínám,” zasmála se Marisol. Vanessa se také rozesmála a v tom si uvědomila, že nepřijela sama. Antonio stál za ní a trpělivě čekal, až se Vanessa se svou kamarádkou přivítá. Vanessa se na něj otočila a usmála se. “Marisol, dovol mi, abych ti představila mého velmi dobrého přítele Antonia Liberdeho,” představila jí Antonia, “a Antonio, tohle je moje nejlepší kamarádka na světě Marisol Luzardová,” představila mu Marisol. “Konečně tě poznávám, Marisol,” podal jí ruku Antonio, “Vanessa mi toho o tobě hodně vyprávěla,” usmál se na ni. “Také tě ráda poznávám, Antonio” stiskla mu Marisol ruku, “i já už jsem toho o tobě hodně slyšela,” usmála se na něj. “A David nepřijde?” zeptala se Vanessa Marisol. “Volal mi, že na letiště to nestihne, ale později se za tebou zastaví,” odvětila jí Marisol. “Dobře,” usmála se Vanessa, “tak už pojďme,” otočila Marisol a Antonia k východu a zavěsila se do nich, “už se na všechny moc těším!” zasmála se a všichni tři se dali k východu z letiště.

Alejandro a Raquel vyšli ze soudní síně. “Raquel, počkej ještě, prosím,” chytil ji Alejandro za ruku a otočil si ji k sobě. Raquel se mu vytrhla a smutně se na něj podívala. “Alejandro, prosím tě, už dost!” žádala ho zoufale, “právě nás rozvedli, tak to, prosím, respektuj a už mě nech být!” řekla mu vážně. “Já to respektuju,” odvětil jí Alejandro, “jenom jsem ti chtěl říct, že…,” zarazil se, když zahlédl přicházet Jessicu. “Miláčku,” pověsila se mu Jessica kolem krku a políbila ho. Alejandro byl tak překvapený jejím příchodem, že ani nestačil odporovat. “Raquel, ráda tě vidím,” usmála se na ni Jessica, “jak se máš?” zeptala se jí a tvářila se, jakoby vůbec o ničem nevěděla. “Jessico, přestaň!” obořil se na ni Alejandro, “co tady vůbec děláš?” zeptal se jí. “Myslela jsem si, že budeš potřebovat oporu v takový důležitý den,” odvětila mu Jessica a chtěla ho znovu políbit. Alejandro ji od sebe odstrčil a nenávistně se na ni zahleděl. Jessicu to ale neodradilo a dál Raquel provokovala. “Tak už jste tedy rozvedeni?” zeptala se jí, “a proč jste se vy dva vlastně rozvedli?” tvářila se, že přemýšlí, “už jsem si vzpomněla!” zasmála se a pohladila si své břicho. Jessica byla už ve čtvrtém měsíci těhotenství a i když na ní ještě nebylo nic vidět, tak chtěla Raquel připomenout hlavní důvod jejího rozvodu s Alejandrem. Důvod, kvůli kterému se už k Alejandrovi nikdy nevrátí. “Omluvte mě! Není mi dobře,” řekla jim Raquel a odešla. Alejandro se za ní chtěl rozeběhnout, ale Jessica ho zastavila. “Kam si myslíš, že jdeš?” zeptala se ho, “jste rozvedeni! Ta ženská ve tvém životě už nic neznamená!” zdůraznila mu. “Raquel v mém životě vždycky bude něco znamenat! Vždycky to bude žena, kterou miluju nejvíc na světě!” zdůraznil jí zase Alejandro a poté odešel. Jessica zuřila.

Chris a Daniel se sešli na obědě v restauraci blízko agentury. “Jak se cítíš před dnem D?” zeptal se Chrise Daniel. “Už aby to bylo za mnou,” vzdychl Chris. “Tak proč si Gabrielu vůbec bereš?” zeptal se ho Daniel, “když je na tobě vidět, že neoplýváš štěstím, že se zítra budeš ženit!” dodal. “Danieli, vždyť to víš,” řekl mu Chris, “sice Gabrielu nemiluju, ale rád ji mám! A ona tu byla pro mě vždycky! Prošla si se mnou veškerým mým utrpením! A i když jsem jí ublížil, tak mi dokázala odpustit!” připomněl mu, “Gabriela si zaslouží, aby byla šťastná!” dodal. “Gabriela bude skutečně šťastná, až se stane paní de Martinézovou a až bude utrácet peníze tvé rodiny,” podotkl Daniel ironicky. “Vím, že Gabriela není svatá,” přikývl Chris, “ale nikdy se na mě nevykašlala!” zdůraznil. Daniel Chrisovo rozhodnutí chápal, ale také věděl, že jeho manželství s Gabrielou nebude nijak jednoduché. Chris chtěl něco říct, když k jejich stolu přišel číšník s jejich objednaným jídlem. “Dobrou chuť,” popřál jim a odešel. “Co jsi chtěl předtím říct?” zeptal se Chrise Daniel. “Jenom jsem se tě chtěl zeptat, jak ti to teď klape s Marisol?” zeptal se ho Chris. “Teď už je to lepší,” odvětil mu Daniel, “ale po tom, co ti udělala, ty víš kdo,” nechtěl ani vyslovit Nataliino jméno, aby Chrisovi víc nepřitížil, “tak náš vztah trochu ochladl, protože já jsem obhajoval tebe a Marisol obhajovala ji a nedokázali jsme se shodnout,” vysvětlil mu, “ale teď už je to zase dobré,” usmál se. “Neměl jsi se s Marisol kvůli tomu hádat,” řekl mu Chris, “ona přeci nemohla za to, co mi Natalia udělala!” přes zášť, kterou k ní cítil, nemohl její jméno ani pořádně vyslovit. “Teď už to vím,” odvětil mu Daniel, “proto jsem se jí omluvil, všechno jsme si vysvětlili a zase jsme rádi, že máme jeden druhého,” usmál se. “Jsem rád, že jsi šťastný,” usmál se na něj Chris. Daniel by mu řekl nejradši to samé, ale bohužel nemohl. “Tak se dáme do jídla, ne?” navrhl Daniel, “nebo nám to ještě vystydne!” zasmál se a oba se pustili do jídla.

Gregoria stála na autobusové zastávce a každou chvíli se netrpělivě dívala na hodinky. Už se těšila na Vanessu a byla nervózní z toho, že nestihne její příjezd. Znovu se podívala na hodinky, když u ní zastavilo auto. Ona si ho ale vůbec nevšimla a dívala se směrem odkud by měl autobus vyjet. “Gregorie!” oslovil ji někdo. Gregoria se podívala nejprve na auto a poté na muže stojícího u něj. “Juane José?” zvolala překvapeně. “Tak jsem se přece jen nespletl,” zasmál se Juan José. Zabouchl dveře od auta a šel ke Gregorii. “Nemůžu uvěřit tomu, že tě vidím,” usmál se na ni. “Já taky ne,” řekla mu Gregoria, “kolik je to už let?” zeptala se ho se smíchem. Juan José se zamyslel. “Budu hodně daleko, když řeknu třicet let?” zeptal se jí. “Myslím, že jsi to přesně trefil,” zasmála se Gregoria, “však je taky těch třicet let na mě znát!” dodala se smíchem. “Ale prosím tě,” zakroutil Juan José hlavou, “jsi stejně krásná jako před třiceti lety,” usmál se na ni. “A koukám, že ty jsi zase stále stejný lichotník!” zasmála se Gregoria. “Mohl bych tě pozvat někam na kafe?” zeptal se jí Juan José, “rád bych věděl, co se s tebou těch třicet let dělo,” usmál se na ni. “Taky bych si ráda popovídala, ale spěchám domů,” řekla mu Gregoria, “ale někdy jindy se určitě můžeme domluvit,” usmála se na něj. “Tak já tě domů odvezu,” nabídl jí Juan José, “aspoň budu vědět, kde bydlíš,” usmál se na ni. “Tak to by jsi byl hodný,” opětovala mu Gregoria úsměv, “autobus má totiž zpoždění a já dnes opravdu spěchám,” vysvětlila mu. “Tak pojďme,” usmál se na ni Juan José a dovedl ji k autu. Otevřel jí dveře a Gregoria nastoupila. Juan José auto obešel, nastoupil a poté odjeli.

“Dobré odpoledne, slečno Carolino,” pozdravila ji služebná, když se Carolina vrátila domů. “Dobré, Eliso,” usmála se na ni Carolina. “Můžu vám nachystat oběd?” zeptala se jí služebná. “Ano, můžeš, děkuji,” řekla jí Carolina. Služebná přikývla a odešla. Carolina se posadila na pohovku a z batohu si vyndala diář, aby se podívala, co všechno má za úkoly do školy. Carolina se za poslední tři měsíce velmi proměnila. Od posledního rozhovoru s Miguelem svůj přístup k životu radikálně změnila. Začala chodit pravidelně do školy, přestala se silně líčit a začala chodit slušně oblečená. S Carlosem se vídala minimálně. Carolina si uložila diář do batohu a chtěla si ho jít dát do svého pokoje, ale v tom zazněl zvonek u dveří. “Eliso, já otevřu!” zavolala na služebnou a šla dveře otevřít. Za nimi stála velmi elegantně oblečená žena středního věku. “Přejete si?” usmála se na ni Carolina. “Ty musíš být Carolina!” zvolala žena užasle, “hodně se podobáš své matce!” usmála se na ni. Carolina se zarazila. “Vy jste znala moji matku?” zeptala se jí udiveně. “Já jsem tvá teta Beatriz,” představila se jí žena, “mladší sestra tvé matky,” upřesnila. “Ach ano,” usmála se Carolina, “teď si vybavuji fotku, na které jste vy dvě spolu,” řekla a usmála se. Beatriz se na ni usmála. “Pojď dál, teto,” pobídla ji Carolina a Beatriz vešla dovnitř. “Byla bych příliš troufalá, kdybych tě objala?” zeptala se jí Beatriz. Carolina se rozesmála a objala ji ona. “Ráda tě vidím, teto,” usmála se na ni, “a vlastně i poznávám!” zasmála se. “Byla jsem moc dlouho pryč, já vím!” řekla Beatriz smutně. “Prý si odjela pár dní po tom, co jsem se já narodila a co mamka…” zesmutněla Carolina. “Ale tohle jsem nechtěla,” chytla jí Beatriz za ruku, “nechtěla jsem tě svým návratem rozesmutnit,” řekla jí smutně. “Ne, to je v pořádku,” usmála se na ni Carolina, “jsem ráda, že jsi se vrátila! Vždycky jsem tě chtěla poznat!” Beatriz se usmála. Byla ráda, že ji její neteř, kterou viděla naposledy jako novorozeně, tak vřele přijela. “A kde máš zbytek rodiny?” zeptala se jí Beatriz. “Táta i mí bratři jsou v agentuře,” odvětila jí Carolina, “vrátí se večer,” dodala, “ti budou ale překvapení!” usmála se. “Slečno Carolino,” vešla do haly služebná, “oběd máte na stole,” řekla jí. “Děkuji ti, Eliso,” poděkovala jí Carolina, “a připrav, prosím tě, ještě jeden talíř pro moji tetu,” usmála se na Beatriz. “Jistě, slečno,” přikývla služebná a odešla. “Teď se najíme a ty mi při tom o sobě povyprávíš úplně všechno,” řekla Carolina Beatriz. “Nápodobně,” zasmála se Beatriz. Carolina přikývla a poté obě odešly do jídelny.

“Tak já se vrátím domů a tady mě vůbec nikdo nevítá!” mračila se Vanessa, když společně s Marisol a Antoniem seděla u kuchyňského stolu v jejím domě. “Já jsem nikdo?” připomněla se jí Marisol. “To byla legrace!” zasmála se Vanessa, “ale že tu ještě není mamka, to je divné,” zakroutila hlavou. “Asi se zdržela v obchodě, ale určitě tu bude, co nevidět,” uklidňovala ji Marisol. V tom někdo zazvonil u dveří. “To bude určitě David!” hádala Vanessa a rozběhla se ke dveřím. Otevřela je a její domněnka se potvrdila. “Davide!” šťastně se na něj usmála a vrhla se mu kolem krku. “Konečně jsi se vrátila!” objímal ji David. Vanessa se od něj odtáhla a usmála se. “Zase tak dlouho jsem pryč nebyla!” řekla mu. “Pro mě to bylo dlouho!” odvětil jí David. Vanessa se usmála. “Pojď,” chytla ho za ruku, “někoho ti představím,” řekla mu a vedla ho do kuchyně. “Antonio,” oslovila ho Vanessa a Antonio se postavil. “Tak to je David,” představila mu Vanessa Davida. “Antonio Liberde, těší mě,” podal mu Antonio ruku. “David Morales, taky mě těší,” stiskl mu David ruku. “Za chvíli budete mít čas, abyste se lépe seznámili, ale já bych si teď ráda ukradla Davida pro sebe,” řekla jim Vanessa, “omluvte nás na chvíli,” omluvila se Marisol a Antoniovi a dovedla Davida do svého pokoje. “Co se děje, Vanesso? Co máš na srdci tak důležitého?” zeptal se jí David. “Posaď se,” pobídla ho Vanessa a oba se posadili na její postel. Vanessa se nervózně usmála. “Vanesso, co se děje?” zeptal se jí David se smíchem, “takhle nervózní jsem tě dlouho neviděl!” zasmál se. “Víš, já ti musím říct něco důležitého a nevím pořádně jak začít!” zasmála se Vanessa. “Tak nejlépe od začátku,” poradil jí David a zasmál se. Vanessa se zhluboka nadechla. “Poslední tři měsíce jsem hodně přemýšlela!” začala Vanessa vysvětlovat, “přemýšlela jsem o všem, co se mi za poslední dobu stalo a co jsem sama udělala! A úplně nejvíc jsem přemýšlela o tobě!” usmála se na něj, “o tom, jak jsi vždy stál při mně! Jak jsi byl vždy trpělivý a snášel moje bláznivé nápady a nic jsi za to nechtěl!” David jí chytil za ruku a usmál se na ni. “Uvědomila jsem si, že zítra skončí jedna etapa mého života,” pokračovala Vanessa, “a chtěla bych tu další etapu začít s tebou!” stiskla mu ruku a usmála se. “Co tím chceš říct, Vanesso?” zeptal se jí David nejistě. “Ráda bych dala nám dvěma šanci!” odvětila mu Vanessa, “chci se pokusit být s tebou šťastná!” usmála se na něj. David na ni nevěřícně hleděl, ale byl velmi šťastný, protože tato slova od ní vždy chtěl slyšet.