“Vanesso, to myslíš opravdu vážně?” stále David nemohl uvěřit tomu, co mu právě řekla. “Myslím to smrtelně vážně!” ujistila ho Vanessa, “chci začít nový život! A chci ho začít s tebou!” usmála se na něj. David se na ni usmál, chytil její tvář do dlaní a políbil ji. “Ani nevíš, jak dlouho jsem na tuhle chvíli čekal,” vzdychl. “Vím to,” řekla mu Vanessa, “a tvé čekání tímto okamžikem skončilo!” usmála se na něj. Oba se políbili a objali se. David byl velmi šťastný a Vanessa se usmívala, protože měla ze svého rozhodnutí dobrý pocit. Mezitím dorazili do domu Solanových Ana María s Diegem. Seznámili se s Antoniem a po chvíli přišla domů i Gregoria. “Mami, kde jsi tak dlouho?” zeptala se jí Ana María. “Autobus měl zpoždění, ale naštěstí jsem narazila na jednoho starého známého, který mě přivezl,” odvětila jí Gregoria. “A kdo byl ten známý?” zeptala se jí Ana María. Gregorii se o tom teď nechtělo mluvit a navíc si všimla Antonia, se kterým se ještě neseznámila. “Vy musíte být, Antonio,” usmála se na něj a podala mu ruku, “Gregoria Solanová, Vanessina matka, moc mě těší,” představila se mu. “Potěšení je na mé straně, paní Solanová,” stiskl jí Antonio ruku a usmál se na ni, “Antonio Liberde,” představil se jí. “Prosím, říkejte mi jen Gregorie,” požádala ho Gregoria. Antonio přikývl a usmál se. V tu chvíli si vzpomněl na Vanessina slova, která se potvrdila jako pravdivá. Její rodina a přátelé jsou moc milí a on se mezi nimi cítil velmi příjemně. “A kdepak je moje holčička?” zeptala se Gregoria na Vanessu. Marisol jí chtěla odpovědět, ale v tom do kuchyně Vanessa, společně s Davidem, vešla. “Tady jsem, mami,” usmála se na ni. Obě se objaly a byly rády, že jedna druhou zase vidí. Vanessa se poté ještě přivítala s Anou Maríou a Diegem a poté se postavila k Davidovi a chytla ho za ruku. “My bychom vám chtěli něco říct,” podívala se na všechny vážným pohledem. Všichni nehnutě očekávali, co jim chtějí říct. “David a já jsme se dohodli, že se pokusíme být spolu šťastní! Za poslední tři měsíce jsem si totiž uvědomila, že musím začít nový život a chci ho začít s Davidem!” oznámila jim Vanessa s úsměvem. Všichni se v první chvíli zarazili, aby tu informaci vstřebali a jako první se vzpamatovala Gregoria. “Holčičko, tak teď jsi mi udělala dvojnásobnou radost,” zaradovala se a Vanessu i Davida objala, “konečně jsi přišla na to, co já vím už velmi dlouho! Že David je pro tebe ten pravý!” usmála se. Ostatní jim také k jejich rozhodnutí poblahopřáli, jen Marisol si nebyla příliš jistá, jestli Vanessa udělala dobře.

Byl večer a Chris, Alejandro a Gustavo se vrátili z práce domů. Alejandro ještě ani nedovřel dveře, když do haly vběhla s širokým úsměvem Carolina. “Dobrý večer, rodinko,” zasmála se a všechny tři políbila na tvář. “Co že si tak rozesmátá?” zeptal se jí Chris. “Od odpoledne tu totiž na vás čeká jedno překvapení,” usmála se na ně Carolina. “A jaké?” zeptal se jí Alejandro. Carolina se usmála a otočila se na přicházející Beatriz. “Beatriz?” zvolal Gustavo překvapeně. “Ahoj, Gustavo,” nervózně se na něj Beatriz usmála. “Kde se tu bereš?” zeptal se jí Gustavo nevěřícně. “Už bylo na čase se vrátit,” odvětila mu Beatriz. “Moc rád tě zase vidím,” usmál se na ni Gustavo a oba se objali. “Taky tě ráda vidím,” usmála se na něj Beatriz, “vás všechny,” podívala se na své synovce a neteř, “malý Alejandro a malý Chris trochu povyrostli,” zasmála se, “vzpomínáte si na mě ještě?” zeptala se jich. Oba přikývli. “Já jsem Alejandro, teto,” představil se jí Alejandro. “Já vím,” usmála se na něj Beatriz, “sice jste za těch 18 let povyrostli, ale poznám, který je který,” zasmála se. Všichni se rozesmáli a Beatriz se s Alejandrem a Chrisem objala. “Jak dlouho tu zůstaneš?” zeptal se Beatriz Gustavo, “a Rodrigo přijel s tebou?” zeptal se na jejího manžela. “Rodrigo před měsícem zemřel,” odvětila mu Beatriz smutně, “a to byl taky jeden z důvodů, proč jsem se vrátila. Všechno to tam na mě padalo,” vysvětlila. “Promiň, Beatriz, to jsem nevěděl,” omluvil se jí Gustavo, “je mi to líto,” dodal. “Neomlouvej se Gustavo, vždyť si to ani vědět nemohl,” pousmála se na něj Beatriz. “Takže tu už zůstaneš natrvalo, teto?” zeptal se jí Chris. Beatriz přikývla. “Tati,” oslovila Gustava Carolina, “já už jsem tetě navrhla, aby bydlela tady,” řekla mu, “nevadí to, že ne?” zeptala se ho. “Samozřejmě, že ne,” odvětil jí Gustavo, “sám bych jí to teď navrhl,” dodal. “Já si ale klidně nějaké bydlení můžu najít. Nechci vám tu překážet,” řekla Beatriz. “O nějakém překážení nemůže být ani řeč,” řekl jí Gustavo, “tady je místa dost a navíc přeci patříš do naší rodiny,” usmál se na ni. Beatriz mu úsměv opětovala a cítila se velmi šťastně. Měla z návratu trochu strach, protože nevěděla, jak ji rodina její mrtvé sestry po tak dlouhé době přijme, ale teď věděla, že její strach byl naprosto zbytečný. “Tak se půjdeme navečeřet, ne?” navrhla Carolina. Než někdo stačil zareagovat, vešla do domu rozesmátá Gabriela, společně s Jessicou a Mirelou. “Miláčku,” skočila Gabriela Chrisovi kolem krku a políbila ho, “už se zítřka nemůžu dočkat,” usmála se na něj. “Já taky ne,” odvětil jí Chris ne zrovna přesvědčivě. “A kdopak je tohle?” podívala se Gabriela na Beatriz. “Gabrielo, tohle je má teta Beatriz de Elbittarová,” ukázal Chris na Beatriz, “a teto, tohle je má snoubenka Gabriela Veroniová,” ukázal na Gabrielu. “Zítra už manželka,” upřesnila Gabriela a podala Beatriz ruku. “Těší mě,” stiskla jí Beatriz ruku. “Já jsem Mirela de Veroniová, Gabrielina matka,” představila se Beatriz Mirela. “Beatriz de Elbittarová,” podaly si obě ruce. “A já jsem Jessica Mendézová,” představila se Beatriz i Jessica, “čekám Alejandrovo dítě, ale jinak se mnou nechce nic víc mít,” řekla ironicky. “Jessico, teď nezačínej!” obořil se na ni Alejandro. “No myslím, že bude nejlepší, když si půjdeme všichni sednout do jídelny a v klidu se navečeříme,” rozsekl dusno v místnosti Gustavo a všichni se přesunuli do jídelny.

Druhý den ráno stály Vanessa a Ana María před policejní stanicí a čekaly na Davida. “Proč jste za mnou nepřišly do kanceláře?” zeptal se jich David, když k nim přišel. “Jsme tu jen na skok, protože se tě potřebujeme na něco zeptat,” odvětila mu Vanessa. “O co jde?” zeptal se jich David. “Já se chci jen ujistit, jestli si tedy v poledne uděláš čas a půjdeš tam se mnou,” odvětila mu Vanessa. “Samozřejmě, že s tebou půjdu! Vždyť jsem ti to slíbil už včera,” usmál se na ni David a políbil ji. Vanessa mu úsměv opětovala. “A co máš na srdci, ty, Ano Marío?” zeptal se jí David. “Já jsem ti jen chtěla říct, že už můžeš stáhnout ty své dva kolegy, kteří mě hlídají,” odvětila mu Ana María. “Co tak náhle?” zeptal se jí David. “Už totiž vím, že mi od Rogelia nic nehrozí. Před pár dny mi od něj přišly podepsané rozvodové papíry,” vysvětlila mu Ana María. “Opravdu?” zvolal David udiveně. “Mě samotnou to překvapilo, ale zřejmě si už za mě našel náhradu, tak neměl důvod mě v tom manželství dál držet,” odvětila mu Ana María. “Dobře, tak jak si přeješ. Ještě dnes jim řeknu, že už tě nemusejí hlídat,” řekl jí David. “Děkuji ti,” usmála se na něj Ana María. Všichni tři se dál bavili a netušili, že z nedaleko stojícího auta je někdo pozoruje. Byl to Rogelio. “Jen se usmívej, Ano Marío! Usmívej se dokud můžeš! Zítra ti ten úsměv z tváře zmizí!” řekl nenávistně.

“Stacie, jak dlouho na tebe ještě budu čekat?” nakoukla do její šatny Marisol. “Marisol, hned jsem tam,” ozvala se Stacie za plentou, “jen co tady vyřeším jeden malý problém,” dodala. “Stacie, co se děje?” vešla Marisol dovnitř. Stacie vyšla z pod plenty. “Ty džíny musí být o číslo menší! Nejdou mi vůbec zapnout,” řekla a už po několikáté si džiny, které měla nafotit, pokoušela zapnout. “Ne, Stacie, ty džíny mají správné číslo,” odvětila jí Marisol. “Tak proč mi teda nejdou zapnout?” zeptala se jí Stacie. Marisol si ji prohlédla a zamyslela se. “Stacie, nejsi ty náhodou těhotná?” zeptala se jí. “Těhotná?” zhrozila se Stacie, “jak tě to napadlo?” zeptala se jí. “Všimla jsem si, že poslední dobou nějak moc jíš,” podotkla Marisol, “a teď ti navíc nejdou zapnout džíny, které ti pokaždé normálně jsou,” dodala. “Jsem ve druhém měsíci,” vypadlo nakonec ze Stacie. “Jo tak ty už to víš, ale děláš tady ze mě blbou,” odvětila jí Marisol. “Marisol, pochop, nesmí se to nikdo dozvědět nebo dostanu padáka,” řekla jí Stacie. “Stacie, myslím, že už tady pracuješ dost dlouho na to, aby si věděla, že tě Gustavo nevyhodí jen kvůli tomu, že jsi těhotná,” upozornila ji Marisol. “Ale on se to tak jako tak stejně nedozví,” řekla jí Stacie. “Proč mám takový pocit, že narážíš na potrat?” zeptala se jí Marisol. “Protože tvůj pocit je správný,” odvětila jí Stacie, “už jsem na pátek objednaná,” dodala. “A Reinaldo vůbec ví, že jsi těhotná?” zeptala se jí Marisol. Stacie přikývla. “Dohodli jsme se na tom potratu oba,” odvětila jí. “Opravdu oba? Nebo jen Reinaldo?” zeptala se jí Marisol. “Chceš slyšet pravdu?” zeptala se jí Stacie. Marisol přikývla. “Pravda je, že jsme se na tom dohodli oba, ale jak se to blíží, tak se mi do toho nějak nechce,” odvětila jí Stacie, “až na ty ranní nevolnosti se mi líbí být těhotná,” zasmála se. “Stacie, tak tady není nad čím přemýšlet! Jestli to dítě chceš, tak ho měj! Reinaldo přece nebude rozhodovat, co se svým životem uděláš, i když je to tvůj manžel!” řekla jí Marisol rázně. “Ale co moje kariéra?” zeptala se jí Stacie. “A co je pro tebe důležitější? Kariéra nebo dítě?” odvětila jí Marisol otázkou. Stacie se zamyslela. “Ještě před dvěma měsíci bych ti odpověděla, že kariéra, ale teď si už nejsem jistá!” odvětila jí. “Stacie,” oslovila ji Marisol, “vím, že jsme nikdy nebyly kamarádky, ale kdyby sis potřebovala popovídat, tak víš, kde mě najdeš,” usmála se na ni. “Díky, Marisol,” vděčně se na ni Stacie usmála.

Před kostelem se začali scházet první svatebčané. Mezi nimi byli i Miguel a Veronica, kteří se neustále drželi za ruce a vyměňovali si úsměvy a polibky. U kostela zastavilo auto, ze kterého vystoupily Carolina a Beatriz. Byly zapovídané, a tak si teprve těsně u vchodu všimly Miguela s Veronicou. Carolina úplně ztuhla, ale snažila se nedat najevo svůj smutek. “Ahoj, Carolino,” usmála se na ni Veronica a políbila ji na tvář. “Nevěděla jsem, že taky přijdete,” řekla jim Carolina. “Chris mě osobně pozval,” odvětil jí Miguel, “víš přeci, že jsme kamarádi,” dodal. “Ano, vím,” přikývla Carolina, “jen jsem si to nějak neuvědomila,” dodala. Nastalo trapné ticho, které nakonec přerušila Beatriz. “Carolino, nepředstavíš mi své přátele?” zeptala se jí. “Jistě, teto,” odvětila jí Carolina, “tohle je má kamarádka Veronica Lorenzová a její přítel Miguel Vidal,” slovo “její” dělalo Carolině při představování velké problémy, “a tohle je má teta Beatriz de Elbittarová,” představila jim Beatriz. Všichni si vzájemně podali ruce a poté Miguel a Veronica odešli do kostela. Carolina se musela kousat do rtu, aby překonala vztek, když se musela dívat, jak spolu v objetí odcházejí. Beatriz si toho všimla. “Carolino, že ty si mi včera o svém životě ještě něco neřekla?” zeptala se jí. “Co myslíš, teto?” nechápala ji Carolina. “Třeba o tomhle mladíkovi si mi nic neřekla,” odvětila jí Beatriz, “a podle toho, jak si se na něj dívala, to vypadá, že ti na něm hodně záleží,” dodala. “Teto, řeknu ti to jindy, ano?” odvětila jí Carolina, “teď mi úplně stačí, když přežiju tuhle nesmyslnou svatbu,” dodala. Beatriz přikývla, objala Carolinu kolem ramen a také vešly do kostela.

“Nevypadáš zrovna jako šťastný ženich!” řekl Chrisovi Daniel. Chris, který už měl na sobě svatební oblek, se na něj zamračil. “Blbej vtip,” zasmál se Daniel. “Když ti řeknu, hlavu vzhůru, tak mě taky pošleš někam, že jo?” zeptal se Chrise Alejandro. “Jen si ze mě dělejte srandu aspoň to budu lépe snášet,” pousmál se Chris. “Pánové,” vešel do místnosti Gustavo, “nechali byste mě s mým synem na chvíli osamotě?” požádal Daniela a Alejandra. Oba přikývli a odešli. “Chrisi,” položil mu Gustavo ruce na ramena, “ještě máš čas si to rozmyslet,” řekl mu. “Ne, tati, už si nemám, co rozmýšlet,” oponoval mu Chris, “vezmu si Gabrielu,” dodal. “Ale vždyť ji nemiluješ!” zakroutil Gustavo hlavou. “Mně není láska souzená!” odvětil mu Chris, “měl jsem dvě lásky a obě mě opustily!” řekl smutně, “a teď když si vezmu Gabrielu, tak už je to jedno. Už nemám víc, co ztratit!” dodal zoufale. “Jak myslíš, chlapče,” vzdychl Gustavo, “ale víš, že jsem tady vždycky pro tebe!” usmál se na něj. “Mám tě rád, tati,” usmál se na něj Chris. “Já tebe taky, synku,” řekl mu Gustavo a oba se objali.

Jessica a Mirela se spolu bavily, když do místnosti vešla Gabriela ve svatebních šatech. “Holčičko, ty jsi tak nádherná!” vydechla Mirela úžasem. “Ano, Gabrielo, moc ti to sluší,” přidala se Jessica. Gabriela se usmála a podívala se na sebe do zrcadla. “Už jsem si nemyslela, že se tohoto dne dočkám!” řekla svému odrazu. “A dočkala jsi se,” objala ji Mirela kolem ramen, “my obě jsme se dočkaly!” vítězně se usmála na svůj odraz, “teď už ustanou pomluvy a dluhy, které nám zanechal tvůj otec a znovu budeme na společenské výši!” dodala. “A já už jsem se taky dočkala,” objala Gabrielu i Jessica a také se usmála na svůj odraz, “konečně v domě Martinézových budu mít spřízněnou duši,” zasmála se. “Už za pár minut! Už za pár minut ze mě bude paní Gabriela Veroni de Martinézová!” vítězně se Gabriela usmála. Všechny tři se rozesmály a objaly se.

“Dobré poledne,” usmál se Juan José na Raquel, která právě vešla do kuchyně. “Dobré,” pousmála se na něj Raquel, která byla ještě v noční košili, a posadila se ke stolu. “Spala si dobře?” zeptal se jí Juan José. “Chvíli mi trvalo, než jsem zabrala, protože se mi před očima stále přehrával včerejší den,” řekla smutně s myšlenkami na poslední rozvodové stání s Alejandrem, “ale potom ani nevím jak jsem usnula a probudila jsem se až teď,” dodala. “To je dobře,” chytil ji Juan José za ruku, “potřebovala si se pořádně vyspat,” usmál se na ni. Raquel mu úsměv opětovala a pohledem zavadila o kalendář, visící na zdi. “Dnes se vlastně žení Chris,” uvědomila si, když si všimla kolikátého je. “Chtěla si na tu svatbu jít?” zeptal se jí Juan José. Raquel pokroutila hlavou. “Chris mě sice pozval, ale sám mi i řekl, že pochopí když nepřijdu,” odvětila mu, “že chápe, že se nebudu moct dívat na Alejandra a Jessicu,” dodala, “a měl pravdu,” zesmutněla. “Už na to nemysli, Raquel,” pohladil ji Juan José po vlasech, “už jsi zase svobodná žena! Tak by si měla začít znovu žít,” řekl jí. “Nevím, jestli to bude tak jednoduché,” odvětila mu Raquel smutně, “ale teď se o tom nechci bavit!” řekla nakonec, “co je nového u tebe?” zeptala se ho. “A víš, že něco ano?” zasmál se Juan José, “včera jsem potkal jednu spolužačku ze střední školy, kterou jsem neviděl dlouhých třicet let,” odvětil jí. “Páni, to je teda dlouhá doba,” zvolala Raquel překvapeně, “a kdo to je?” vyzvídala. “Jmenuje se Gregoria Solanová a přiznávám dobrovolně, že jsem do ní byl tehdy úplný blázen,” odvětil jí Juan José s úsměvem. “A nikdy jste spolu nic neměli?” zeptala se ho Raquel. “Bohužel ne,” odvětil jí Juan José smutně, “ona tehdy chodila s jedním ne moc dobrým klukem a na konci posledního ročníku otěhotněla. A já pak poznal tvou matku a už jsme se nikdy neviděli,” vyprávěl jí, “až včera,” dodal. “Tak když vám to nevyšlo tenkrát, tak vám to třeba vyjde teď,” usmála se na něj Raquel. “Nejsem na takovéhle věci už starý?” zeptal se jí Juan José se smíchem. “Tati, co blázníš? Jsi v nejlepších letech,” odvětila mu Raquel, “a na lásku člověk nikdy není dost starý,” dodala s úsměvem. Juan José jí úsměv opětoval a políbil ji na čelo. “Tati a jak, že se jmenuje?” zeptala se ho Raquel, “zapomněla jsem to,” zasmála se. “Gregoria Solanová,” odvětil jí Juan José. “Solanová?” zopakovala Raquel, “kde jsem jen to příjmení slyšela?” zeptala se sama sebe a zamyslela se, “ale ano, už vím!” vzpomněla si po chvíli. Juan José ji pohledem žádal, aby se s ním podělila o své myšlenky. “Chrisova velká láska Vanessa se taky jmenuje Solanová,” řekla mu Raquel, “mohla by to být její dcera,” uvažovala, “anebo to je taky jen shoda jmen,” dodala. “Tak až se s Gregorií setkám, tak se jí zeptám, jestli má dceru jménem Vanessa,” řekl jí Juan José. “A setkáš se s ní?” zeptala se ho Raquel. “Rád bych,” usmál se Juan José. Raquel mu úsměv opětovala a zamyslela se. “Kde je Vanesse asi konec?” zeptala se sama sebe.

V kostele se rozezněla hudba a svatebčané povstali. Dívali se směrem k přicházející nevěstě, kterou vedl k oltáři Gustavo. Gabriela se na všechny široce usmívala a nejvíce na Chrise. Ten nervózně postával u oltáře a Daniel, který mu šel za svědka, ho poplácal po rameni, aby ho trochu povzbudil. Naproti Danielovi stála Jessica, která šla za svědka Gabriele, a šťastně se na svou nejlepší kamarádku usmívala. V duchu si představovala, že i ona se jednou dočká a Alejandro si ji vezme. Gustavo předal Gabrielu Chrisovi, popřál jim hodně štěstí a šel se posadit vedle Alejandra. I když byl kostel narvaný k prasknutí, ženich s nevěstou znali jen hrstku hostů. Vedle Alejandra seděla Carolina a Beatriz a za nimi Miguel a Veronica. Na protější straně seděla Mirela a ostatní svatebčany představovali především klienti a společníci agentury ESTRELLAS se svými rodinami. Byla to velkolepá svatba, a tak se na ni sešli všichni významní lidé z Caracasu. Samotný obřad již začal a kněz se právě dostal k velmi důležité otázce. “Jestli někdo z přítomných si myslí, že tito dva mladí lidé by neměli vstoupit do svazku manželského, ať promluví teď nebo ať mlčí navždy!” Gabriela se usmála na Chrise, protože věděla, že nikdo teď promluvit nemůže a že nikdo jí tuto dlouho očekávanou svatbu už nepřekazí. Jak velmi se mýlila. V tu chvíli začaly být slyšet něčí kroky. Všichni svatebčané se otáčeli na osobu, která se blížila k oltáři, a jako poslední se otočili i ženich a nevěsta. Tou osobou byla žena, která ale nebyla poznat, protože byla zahalena černým pláštěm s kapucí a hlavu měla sklopenou. Pár metrů před oltářem se zastavila a podívala se na ženicha s nevěstou. Nikdo stále netušil kdo to je, až když si ta žena sundala kapuci, všichni co ji znali, v ní poznali Natalii. “Natalie!” zvolal Chris překvapeně a nechápavě zároveň. Gabriela začala rudnout vzteky. Natalia se jen usmála, rozepnula svůj plášť a nechala ho spadnout na zem. Všichni uviděli, že má na sobě staré nemoderní šaty. Vanessiny šaty. Chris nechápal, co to má znamenat. Vanessa se ještě více usmála a z jedné kapsy u šatů si vyndala gumičku a stáhla si vlasy do culíku. Z druhé kapsy si vyndala velké brýle a nasadila si je. Dala si ruce v bok a vítězně se usmála, když viděla Chrisův šokovaný výraz. Její pomsta byla dokonána. Chris tomu nemohl uvěřit. Natalia, ta, do které se zamiloval a ta, která mu tolik ublížila, nebyl nikdo jiný, než jeho Vanessa. Ta, které tolik ublížil, ale která se nakonec stala jeho životní láskou.