“Vanesso?!” bylo to jediné, co ze sebe Chris v tu chvíli dostal. Vanessa se na něj usmála. “No, bylo milé vás všechny vidět, ale už musím jít,” pokrčila rameny a odkráčela z kostela jakoby nic. Všichni svatebčané se za ní dívali a ti, co ji neznali, jen nechápavě kroutili hlavou a ptali se, kdo byla ta dívka a co mělo znamenat to divadlo, které jim právě předvedla před očima. “Chrisi,” oslovila ho Gabriela, “měli bychom pokračovat v obřadu,” řekla mu a snažila se uklidnit svůj vztek. Chris jí na to nic neřekl, ani se na ni nepodíval a místo toho se rozběhl za Vanessou. “Chrisi, Chrisi, kam to běžíš?” křičela na něj Gabriela a rozběhla se za ním. Chris vyběhl z kostela a viděl Vanessu, jak přichází k Davidovi. Chtěl na ni zavolat, ale v tu chvíli Vanessa padla Davidovi do náruče a políbila ho. To už bylo na Chrise příliš. Stále nemohl uvěřit tomu, co se mu právě teď děje. Vanessa a David mezitím nastoupili do auta a když projížděli kolem Chrise, Vanessa mu ještě s úsměvem zamávala. “Chrisi,” doběhla k němu Gabriela, “zapomeň na tu mrchu, která nám teď právě zkazila svatbu a pojďme v obřadu pokračovat,” pobídla ho znovu. Chris se na Gabrielu podíval a vrátil se do kostela. Gabriela si oddychla a následovala ho. Když Chris došel před oltář, otočil se ke zmateným svatebčanům a požádal je o pozornost. Všichni se ztišili a s napětím očekávali, co se bude dít dál. “Mrzí mě, že jste museli cestu sem vážit zbytečně, protože po tom, co se tu před chvíli stalo, musím svou svatbu zrušit!” oznámil jim Chris. Gabriela málem omdlela, ale Jessica ji pohotově zachytila. “Odpusť mi to, Gabrielo,” obrátil se na ni Chris, “ale nemůžu si tě vzít,” dodal a odcházel. Daniel, Alejandro a Gustavo šli hned za ním. “Chrisi, to mi přece nemůžeš udělat?!” křičela za ním Gabriela. “Holčičko, uklidni se,” přistoupila k ní Mirela a objala ji. “Chrisi! Christiane Martinézi, neodcházej! Nemůžeš mě tady takhle nechat!” křičela za ním Gabriela hystericky a Jessica s Mirelou se jí marně snažily uklidnit. Svatebčané postupně vycházeli z kostela a mezi nimi i Carolina a Beatriz. “Carolino, kdo byla ta dívka?” zeptala se jí Beatriz. “Tak na ni se budeš muset zeptat Chrise,” odvětila jí Carolina, “protože po tomhle představení jsem se v tom už trochu ztratila,” zasmála se, “ale vidět Gabrielu, jak hysterčí, to nikdy nezklame!” smála se. Gabriela seděla na zemi před oltářem a hystericky plakala.

“Dobré ráno, bratranče,” pozdravil Carlos José Manuela a svalil se na pohovku. “Ráno? Víš, kolik je hodin?” zeptal se ho José Manuel. Carlos se podíval na hodinky a s překvapením zjistil, že na ruce je nemá. “Já nemám hodinky!” divil se, “asi jsem je musel nechat u Aurelie,” došlo mu po chvíli. “Nějaký nový objev?” zeptal se ho José Manuel ironicky. “Tak musel jsem si najít někoho jiného, když Carolina je už nepoužitelná,” zašklebil se Carlos. “Vypij to,” podal mu José Manuel šálek kávy, “ať se dostaneš z té kocoviny,” dodal a nechápavě pokroutil hlavou, “vysvětli mi, jak se můžeš takhle každý den opíjet? To si nemůžeš dát ani jeden den pauzu?” zeptal se ho. “Zrovna od tebe to sedí,” zasmál se Carlos a odpil si z kávy, “byl si úplně stejný, dokud si nepotkal tu svoji, ani nevím jméno, a pak se z tebe stal stejně nudný patron jako z mýho bráchy,” zašklebil se. “Jmenuje se Rebeca a děkuju Bohu za to, že mi jí postavil do cesty,” odvětil mu José Manuel, “protože kdybych ji nepotkal, tak je ze mě stejná troska jako teď z tebe,” dodal znechuceně. “A můžeš mi říct, v čem je ta tvoje Rebeca tak výjimečná?” zeptal se ho Carlos, “to je tak strašně dobrá v posteli, že si kvůli ní hraješ na hodného chlapečka?” zasmál se. “My jsme spolu ještě nic neměli,” odvětil mu José Manuel. Carlos zrovna pil kafe a když to uslyšel, samým šokem ho vyprskl. “Cože? Vy jste spolu ještě nic neměli?” hlasitě se smál. “Víš, Carlosi, ve vztahu nejde jen o chlast a sex, tak jak si to provozoval s Carolinou,” ironicky se na něj José Manuel usmál. Carlos nechápavě zakroutil hlavou. “Co se to s vámi všemi stalo?!” ptal se sám sebe, “kde jsou ty časy, kdy jsme si na Ramonových párty užívali všichni? Ty teď chodíš s holkou, se kterou sis ještě ani nevrznul, Veronica chodí s mým blbým bráchou a z Caroliny se teď taky stala světice,” nerozuměl tomu. “Nejspíš jsme dospěli,” odvětil mu José Manuel klidně, “k čemuž ty zřejmě nikdy nedojdeš,” dodal a odešel.

Chris vešel do svého pokoje. Sundal si sako a kravatu, povolil si knoflíčky u košile, posadil se na zem a opřel se o postel. Byl stále tak zmatený z toho všeho, co se právě stalo. Natalia byla celou dobu Vanessa. Jak to tak dlouho mohla hrát? Nechápal, jak mohla předstírat, že nic neví, když se s ní, jako s Natalií, bavil o ní, jako o Vanesse. V tu chvíli si vzpomněl na jeho první setkání s Natalií. „Vanesso? Ty ses mi vrátila?“ zeptal se Chris radostně. Vanessa se na něj dívala a nemohla ze sebe vydat ani hlásku. Nakonec se vzpamatovala, podívala se do země a vstala. Chris se postavil také, ale oči z ní ani na vteřinu nespustil. „Promiňte, ale s někým si mě pletete,“ odvětila Vanessa vážně, „jmenuji se Natalia Alvarado,“ představila se a podala mu ruku. „Christian Martinéz,“ představil se Chris a stiskl jí ruku. “Vždyť já jsem hned poznal, že jsi to ty! Ale ty si mě přesvědčila, že to tak není!” říkal Chris sám sobě a v mysli se mu zjevila další vzpomínka. “Proč se na mě tak koukáš?” znervózněla Natalia. “Nemůžu se na tebe vynadívat,” vzdychl Chris, “a stále nemůžu uvěřit tomu, jak moc se podobáš…” odmlčel se. “Podobám se komu?” zeptala se Natalia, i když moc dobře věděla, co chce Chris říct. “Podobáš se mojí Vanesse,” řekl Chris zasněně. “Tvojí Vanesse?” zopakovala Natalia a nenávistně se na něj zahleděla, když ještě po tolika letech si z Vanessy utahuje. “Ano, mojí,” zdůraznil Chris, “byla to jedna dívka, které jsem moc ublížil a které už jsem nestihl říct, že změnila můj život a že jsem se do ní zamiloval.” Natalia ztuhla. “Jak to myslíš?” zeptala se ho. “Tak jak to říkám,” odpověděl Chris, “dřív než jsem ji stihl říct pravdu, zmizela mi ze života,” dodal smutně a začal vzpomínat. “Vždyť jsem ti tehdy řekl, jak to tenkrát bylo! Tak proč jsi mi neřekla pravdu, že jsi to ty? Proč jsi to všechno udělala?” kroutil Chris nechápavě hlavou a rozplakal se. Do pokoje potichu vešli Alejandro a Gustavo. “Chrisi, můžeme ti nějak pomoct?” zeptal se ho Alejandro. Chris se na ně podíval zoufalým pohledem. “Nechte mě, prosím, samotného,” požádal je. Alejandro a Gustavo přikývli. I když by mu chtěli nějak pomoct, věděli, že se s tím bude muset poprat sám. Oba odešli a Chris vytáhl z peněženky fotku jeho a Vanessy. Tu fotku, kterou tolik let opatroval. “Proč Vanesso? Proč to všechno?” plakal.

“Tak jak to dopadlo?” zeptala se Marisol Vanessy a Davida, když vešli do jejího bytu. Vanessa se na ni jen vítězně usmála. “Takže zřejmě dobře,” usoudila Marisol. “Marisol, to bylo ještě lepší, než když jsem si to představovala,” smála se Vanessa, “kdyby si viděla ten Chrisův výraz! Ale ten Gabrielin byl možná ještě lepší!” smála se. “Jak se tomu můžeš smát?” nechápala ji Marisol. “Směju se tak, jak se smál mně před lety Chris,” odvětila jí Vanessa. “A tak vzali se ti dva nebo ne?” zeptala se jí Marisol. “Nevím,” pokrčila Vanessa rameny, “a je mi to jedno,” dodala a posadila se na pohovku, “Marisol, máš nějaký šampaňský?” zeptala se jí, “chtělo by to pořádně oslavit můj úspěch!” smála se. Marisol se podívala na Davida, který jen pokývl, aby ji poslechla. Marisol odešla kuchyně, když někdo zaklepal na dveře. “Já otevřu,” nabídl se David a šel dveře otevřít. Do bytu vešel Daniel. Když tam uviděl Vanessu, jen se pousmál. Marisol se vrátila do místnosti s lahví šampaňského v ruce. “Vidím, že jsem právě přišel včas na oslavu,” podotkl Daniel ironicky, “tak teď už chápu, proč si se mnou na tu svatbu nechtěla jít!” vyčítavě se podíval na Marisol. “Danieli, já ti to vysvětlím,” položila Marisol láhev na stůl a přiblížila se k němu. “A co mi chceš jako vysvětlovat? Vždyť je to všechno jasný! Spolu se svojí kamarádkou si právě zničila mého nejlepšího kamaráda!” zakřičel na ni Daniel. Marisol mu chtěla něco říct, ale do hádky se vložila Vanessa. “Tak podívej se, Danieli,” postavila se před něj, “jestli tady chceš na někoho křičet, tak si křič na mě, ale ne na Marisol, která s tím nemá vůbec nic společného!” zakřičela na něj. “Jak s tím nemá nic společného? Copak ti celou dobu nepomáhala s předstíráním, že jsi slavná modelka Natalia Alvaradová?!” zeptal se jí Daniel ironicky. “Ano, pomáhala a víš, proč?” zeptala se ho Vanessa, “protože je to moje nejlepší kamarádka!” odpověděla si sama, “protože od toho přátelé jsou! Že při tobě stojí v každé situaci! I kdyby to byla ta nejšílenější situace na světě!” zdůraznila mu, “copak ty by si Chrisovi nepomohl, kdyby tě o cokoliv požádal? Neudělal bys cokoliv pro svého nejlepšího kamaráda?” zeptala se ho a věděla, že po této otázce tuto hádku vyhrála. “Marisol,” oslovil ji Daniel, “promluvíme si až tu bude menší dusno,” řekl jí a odešel. Marisol zesmutněla. “Marisol, nic si z toho nedělej,” objala ji Vanessa, “však on vychladne a pak to uvidí všechno jinak,” povzbuzovala ji. Marisol se pousmála.

Gabriela byla ve svém pokoji a měla svůj další hysterický záchvat. Opět ničila vše, co jí přišlo pod ruku. Jessica tam byla s ní, ale už se ani nepokoušela jí nějak uklidňovat. Stála v rohu místnosti a čekala, až se Gabriela vyvzteká. Bylo naprosto zbytečné jí v tom bránit. Do pokoje vešla Mirela v doprovodu staršího muže. “Gabrielo,” oslovila svou dceru, ale ta ji vůbec nevnímala. Momentálně měla plno práce s kopáním do své postele. “Gabrielo!” zvýšila na ni Mirela hlas. “Co je?” obořila se na ni Gabriela. “Tady pan doktor,” ukázala Mirela na muže, “ti dá něco na uklidnění,” řekla jí. “Já ale nechci nic na uklidnění, protože já jsem naprosto klidná!” zakřičela na ni Gabriela, vzala z nočního stolku Chrisovu fotku a vyhodila ji z okna. “Pane doktore, prosím vás, udělejte s ní něco,” požádala ho Mirela. “Budu jí muset dát injekci,” odvětil jí lékař, “protože prášek si zřejmě dobrovolně nevezme,” dodal. Mirela přikývla a lékař si začal injekci připravovat. “Pokuste se jí položit na postel,” řekl Mirele a Jessice. “Pokusíme se,” odvětila mu Jessica. Společně s Mirelou chytly Gabrielu silně za ruce a chtěly ji dovézt k posteli. Marně. Gabriela se usilovně bránila a nakonec se jim vytrhla. “Nechte mě být! Jděte pryč! Chci tu být sama!” zakřičela na ně. “Gabrielo, vzpamatuj se! Já vím, že teď hrozně trpíš, ale musíš se dát do pořádku,” řekla jí Mirela. “Já jsem ale v naprostým pořádku! A budu ještě v lepším pořádku až se navždy zbavím té proklaté potvory!” křičela Gabriela hystericky. Lékař už měl injekci připravenou, ale nikdo z nich nevěděl, jak Gabrielino řádění na chvíli zastavit, aby jí tu injekci mohl dát. Po chvíli dostala Mirela nápad. “Dionisio, pojď sem,” zavolala na svého šoféra. Do místnosti vešel vysoký a svalnatý muž. “Dionisio, můžeš, prosím tě, mou dceru podržet do doby, než jí pan doktor píchne injekci na uklidnění?” požádala ho Mirela. “Jistě, paní,” přikývl šofér a šel ke Gabriele. “Neopovažuj se mě dotknout!” pohrozila mu Gabriela. Šofér se podíval na Mirelu. “Neposlouchej ji a udělej to, co jsem ti řekla,” přikázala mu Mirela. Šofér si přitáhl Gabrielu zády k sobě a pevně ji sevřel ve svém náručí. “Pusť mě, ty idiote!” nadávala mu Gabriela a snažila se z jeho sevření dostat. Tentokrát ale neměla šanci. Lékař jí píchl injekci, šofér ji vzal do náruče a položil ji na postel. “Děkuji vám oběma,” poděkovala Mirela lékaři i šoférovi a oba odešli. Jessica se mezitím na spící Gabrielu dívala a Mirela se k ní ihned přidala. “Takhle zle na tom ještě nikdy nebyla,” podotkla Jessica. “Začínám mít o ni vážný strach,” vzdychla Mirela.

Setmělo se. Stacie přišla domů a byla velmi unavená. Nejen z práce, ale hlavně z těhotenství. A nejen ze samotného těhotenství, ale také z přemýšlení o něm. Z přemýšlení, jestli má jít na potrat tak, jak se domluvili s Reinaldem anebo jestli si má to dítě nechat. Právě si sundávala v předsíni boty, když k ní přiskočil Reinaldo. “Už jsi to slyšela?” zeptal se jí nadšeně. Stacie se ho vylekala. “Reinaldo, nesmíš mě teď takhle lekat!” vynadala mu a vešla do obývacího pokoje, “co jsem měla slyšet?” zeptala se ho. “Ty mi chceš říct, že to ještě nevíš?” divil se Reinaldo. “Reinaldo, nech těch vytáček! Buď mi to řekni, anebo si to nech pro sebe!” odbila ho Stacie. “Chris si Gabrielu nevzal!” oznámil jí Reinaldo. Stacie na něj vykulila oči. “Cože? Jakto?” zeptala se ho. “Protože se na svatbě objevila Vanessa!” odvětil jí Reinaldo. Stacie nestačila vycházet z údivu. “A to ještě není všechno!” smál se Reinaldo, “Vanessa se tam nejdřív neobjevila jako Vanessa, ale jako Natalia!” vysvětlil jí. “Tak teď jsem se v tom ztratila!” zakroutila Stacie hlavou. “Vanessa a Natalia jsou jedna a táž osoba!” vysvětlil jí Reinaldo, “Vanessa si celou dobu na Natalii jen hrála! Zřejmě proto, aby se tak Chrisovi pomstila!” usoudil. “Zajímavé,” podotkla Stacie a šla do kuchyně. “Zajímavé? To je jako všechno, co k tomu řekneš?” divil se Reinaldo. Stacie si nalila do skleničky vodu a trochu se napila. “Víš, Reinaldo, já bych s tebou teď ráda mluvila o něčem důležitějším!” odvětila mu. “A co je, prosím tebe, důležitější, než tahle bomba všech bomb?!” smál se Reinaldo. “Moje těhotenství,” odvětila mu Stacie vážně. “A o čem chceš jako mluvit?” nechápal Reinaldo, “vždyť to už jsme vyřešili. Půjdeš na potrat!” připomněl jí. “Já vím, Reinaldo, že jsme se domluvili na potratu,” přikývla Stacie, “ale jak se to blíží, tak si nejsem tak jistá, že to chci udělat,” dodala. Reinaldo vyvrátil oči v sloup. “Stacie, vzpamatuj se! My si nemůžeme dítě dovolit! Co by pak bylo s naší kariérou! Uvědom si, že tu nejde jen o tvoji, ale i o moji! Spolupracujeme totiž spolu!” připomněl jí. “Já tohle všechno vím!” zvýšila na něj Stacie hlas, “ale co když je to těhotenství nějaké znamení! Znamení, že máme dospět a být díky tomu dítěti lepšími lidmi!” řekla mu vážně. Reinaldo se na ni udiveně podíval. “Stacie, ty si něco pila!” zasmál se, “protože tyhle tvoje kecy to není normální!” smál se. “Reinaldo, já s tebou mluvím naprosto vážně!” zdůraznila mu Stacie. “Já s tebou taky! Půjdeš na potrat a konec debaty!” poručil jí Reinaldo, šel do obývacího pokoje a pustil si televizi. Stacie byla zoufalá.

Vanessa ležela ve své posteli a v hlavě si přehrávala celý dnešní den. Bylo to dokončení pomsty správné rozhodnutí? Neměla přece jen říct Chrisovi pravdu? Všechno by si vyříkali a teď by si nemusela pokládat tyto otázky. Vanessa měla pocit, že na ni doléhá pocit viny, ale pokaždé ho zahnala tím pocitem, který cítila tehdy, když se od Gabriely dozvěděla, jak to vlastně s Chrisovými city bylo. Jenže přitom si zase vzpomněla na chvíli, kdy jí Chris řekl, že si s ní skutečně ze začátku zahrával, ale že poté se do ní opravdu zamiloval. Vanessa byla zmatená. Nevěděla, co má teď vlastně cítit. Radost? Smutek? Nenávist? To všechno se v ní neustále mísilo a ona si v tu chvíli přála jediné. Usnout. Usnout a alespoň na chvíli zapomenout na své problémy. Nakonec si uvědomila, že je teď už zbytečné přemýšlet nad tím, co se stalo, ale že by měla přemýšlet nad tím, co bude. Zítra začne žít nový život. Znovu se stane Vanessou, i když ne už tou stejnou, jakou bývala kdysi. A to bylo dobře. Nyní už byla dost silná na to postavit se všem, kteří by jí chtěli v budoucnu ublížit. A po dlouhé době přemýšlení, s pocitem zadostiučinění, konečně usnula.

Byl další den. V agentuře ESTRELLAS se otevřely výtahové dveře, ze kterých vystoupila velmi atraktivní žena. Postupně přistupovala ke každým dveřím a na cedulkách si četla, kdo za nimi je. Daniel, který právě procházel chodbou, si všiml jejího tápaní, a tak jí nabídl svou pomoc. “Můžu vám nějak pomoct?” zeptal se jí. Žena se na něj otočila a usmála se. Velmi se jí Daniel zalíbil. “Ano, já hledám kancelář Christiana Martinéze,” odvětila mu. “Tak to musíte jít tady za roh a jsou to úplně poslední dveře vlevo,” ukázal jí Daniel cestu. “Děkuji vám za pomoc,” poděkovala mu žena a očima ho žádala, aby jí prozradil své jméno. “Daniel. Daniel Castillo,” představil se jí Daniel a podal jí ruku. “Paola Ortová, těší mě,” stiskla mu žena ruku. “A co od Chrise potřebujete, jestli se můžu zeptat?” zeptal se jí Daniel. “Chci se ucházet o místo modelky,” odvětila mu Paola. “Tak to se třeba ještě někdy potkáme,” usmál se na ni Daniel. “To doufám,” flirtovala s ním Paola. Daniel se na ni ještě jednou usmál a odešel. “Pěknej brouček,” pomyslela si Paola s úsměvem a šla směrem ke Chrisově kanceláři.

Vanessa kráčela s úsměvem po ulici a mířila si to ke svému domů. Právě šla z kadeřnictví, kde se vrátila ke své původní barvě vlasů. Natalia už neexistovala, a tak nepotřebovala mít melíry. U branky svého domu se střetla s Anou Maríou. “Vanesso, moc ti to sluší,” usmála se na ni Ana María a obě se objaly. “Děkuju ti,” opětovala jí Vanessa úsměv, “Natalia je pryč, a tak jsem s ní poslala pryč i svoje melíry,” zasmála se. “Ale i ty melíry ti slušely,” řekla jí Ana María. “Já vím, vždyť mě sluší všechno,” smála se Vanessa, “třeba někdy v budoucnu si je zase dám, ale kvůli začátku nového života jsem chtěla změnu,” vysvětlila jí. “Chápu,” přikývla Ana María. “Kam máš namířeno?” zeptala se jí Vanessa. “Mám sraz s Diegem. Chceme se ještě poohlédnout po nějakém bytě,” odvětila jí Ana María. Vanessa přikývla. “Takže večer?” zeptala se jí Vanessa. “Samozřejmě. Na mámině večeři přece nemůžeme chybět,” odvětila jí Ana María a obě se rozesmály. Poté se rozloučily. Ana María odcházela směrem, kterým předtím Vanessa přicházela a Vanessa se chystala jít do domu. Vyndávala si klíče z kabelky, strčila je do dveří, ale ještě než otevřela, podívala se na Anu Maríu, jak se jí vzdaluje. Ana María v tu chvíli procházela kolem bílé dodávky. Najednou z ní vyskočili dva muži, popadli Anu Maríu a vtáhli ji do auta. “Ano Marío!” zakřičela Vanessa vyděšeně a rozběhla se k autu. Auto ale už nastartovalo a v tu ránu bylo pryč. “Ano Marío, proboha!” křičela Vanessa zoufale. Rychle z kabelky vyndala mobil a namačkala Davidovo číslo. “Davide, musíš hned přijet k nám domů! Anu Maríu někdo unesl!” plakala mu do telefonu.