Jakmile Vanessa zavolala Davidovi, hned se rozeběhla domů a oznámila své matce, že Anu Maríu někdo unesl. Obě teď seděly v kuchyni a zoufale plakaly. “Jestli se mojí holčičce něco stane, tak umřu!” plakala Gregoria. Vanessa ji objímala a také plakala. Po chvíli do domu vtrhli David a Diego, kterému Vanessa také okamžitě volala. “Vanesso, co se stalo?” zeptal se jí Diego vyděšeně. “Ana María šla po ulici a když procházela kolem jedné bílé dodávky, tak z ní vyskočili dva muži, popadli ji a strčili ji do auta!” odvětila mu Vanessa a stále plakala. “Ale proč zrovna Ana María?” ptala se Gregoria nechápavě, “vždyť my nemáme žádné peníze! Co jim dáme, až si zavolají o výkupné!” plakala. “Tady nejde o peníze, Gregorie,” řekl jí Diego, “v tom má určitě prsty Rogelio!” dodal nenávistně. “Seš si tím jistý?” zeptal se ho David. “Naprosto!” odvětil mu Diego. “Ale vždyť jí přece podepsal rozvodové papíry!” připomněla mu Vanessa, “proč by jí teď unášel?” zeptala se ho nechápavě. “Protože Rogelio je ten nejhorší chlap na světě! Nikdy nevíte, co od něj můžete čekat!” odvětil jí Diego, “Ana María věděla, proč se bojí! Proto ji také hlídala policie, ale potom, co jí podepsal ty rozvodové papíry, tak si myslela, že je všechno za ní! A na to zřejmě Rogelio čekal! Až bude nepřipravená!” vysvětlil. “Takže po něm okamžitě nechám vyhlásit pátrání!” řekl David a odešel. Gregoria se znovu rozplakala a Vanessa a Diego ji objali, aby se tak všichni vzájemně utěšili.

“Danieli,” oslovila ho Marisol, když procházel po chodbě, “chci si s tebou promluvit o tom včerejšku!” řekla mu. “Marisol, teď není vhodná doba!” odvětil jí Daniel a chtěl odejít. “Danieli, prosím tě,” chytla ho Marisol za ruku, “musíme si to všechno vyjasnit!” žádala ho. Oba se začali dohadovat, a tak si nevšimli, že se k nim blíží Paola s úsměvem od ucha k uchu. Marisol k ní stála zády, a tak ji nejdříve nepoznala. “Danieli,” usmála se na něj, “tak se tu budeme opravdu potkávat! Získala jsem to místo!” řekla mu. Marisol se zarazila. Ten hlas jí byl povědomý. Otočila se a ztuhla. “No ne, Marisol, jsi to ty?!” zasmála se Paola, “pracuješ tu jako fotografka?” zeptala se jí. “Co ty tu děláš?” zeptala se jí Marisol nenávistně. “Přišla jsem se ucházet o místo modelky a to místo jsem získala!” odvětila jí Paola, “tak to budeme kolegyně! No není to úžasné!” zasmála se. “Vy se znáte?” divil se Daniel. “Ano,” odvětila mu Paola, “Marisol a já jsme staré kamarádky!” smála se. “Ano, staré!” nenávistně se na ni Marisol podívala. “A vy dva spolu chodíte?” zeptala se jich Paola. Marisol přikývla. “Tak to je ještě lepší!” zasmála se Paola, “ty, Marisol, já a tvůj přítel budeme pracovat spolu! Co mi to jen připomíná!” smála se. “Paolo, vypadni odtud!” zakřičela na ni Marisol. “Klid, Marisol, klid!” smála se Paola, “už jdu! Ale od zítřka mě tu budeš mít dennodenně!” vysmála se jí do očí a odešla. Daniel se zmateně podíval na Marisol. “To byla tamta Paola?” zeptal se jí. Marisol zoufale vzdychla a bez odpovědi vešla do ateliéru.

“Pane doktore, jak na tom Gabriela je?” zeptala se ho Mirela. Doktor, který včera Gabriele píchl injekci na uklidnění, ji přišel pro jistotu zkontrolovat. Přistoupil k Mirele a oba se podívali na spící Gabrielu. “Vaše dcera by měla mít teď absolutní klid! Ničím ji nerozrušujte! Nejlepší bude, když stráví několik dní v posteli!” odvětil jí doktor. “Víte s mojí dcerou je to dost těžké, ale pokusím se o to,” odvětila mu Mirela. “I kdybyste jí tady měla zavřít, aby nikam nechodila, tak to udělejte!” radil jí doktor, “její psychický stav opravdu není dobrý,” dodal. Mirela přikývla. “Takové záchvaty mívá často?” zeptal se jí doktor. “Občas ano, ale nebývají tak silné jako ten včerejší,” odvětila mu Mirela. “A co včera ten záchvat zapříčinilo?” zeptal se jí doktor. “Gabriela se včera měla vdát, ale kvůli jistým okolnostem, její snoubenec na poslední chvíli svatbu zrušil!” odvětila mu Mirela. Doktor přikývl. “Takže tím pádem jí určitě nedovolte vycházet z domu! Hlavně ať se nesejde s tím svým snoubencem, protože by mohla dostat další záchvat!” upozornil ji doktor. “Dobře, pane doktore, nepustím ji ani na chvilku z očí!” uklidnila ho Mirela. Doktor přikývl a odešel. Mirela si přisedla ke Gabriele, pohladila ji po vlasech a smutně vzdychla.

Chris zastavil před domem Solanových. Chtěl si to s Vanessou všechno vysvětlit. Vystoupil z auta, šel ke dveřím, zhluboka se nadechl a zaklepal. Přišla mu otevřít právě Vanessa. Chrise zarazilo, že má oči červené od pláče. “Vanesso, musíme si promluvit!” řekl jí vážně. “Za prvé se mi s tebou mluvit nechce a za druhé teď opravdu není vhodná doba!” odvětila mu Vanessa a chtěla zavřít. Chris jí v tom ale zabránil. “Podívej, Vanesso, nemůžeš mi po tom včerejšku jen tak zavřít dveře před nosem!” upozornil ji. “Chrisi, já teď opravdu nemám čas ani náladu řešit naše problémy!” vzdychla Vanessa zoufale. “A kdy ten čas mít budeš?” zeptal se jí Chris ironicky. “Až se najde moje sestra!” odvětila mu Vanessa, “její šílený manžel jí totiž před pár hodinami unesl!” vysvětlila mu, “stačí ti to jako odpověď?” ironicky se na něj usmála a zabouchla mu dveře před nosem. Chris byl v šoku a pochopil, že teď opravdu není vhodná doba na rozhovor. Vrátil se ke svému autu a když ho otevíral, zastavilo za ním jiné auto, ze kterého vystoupil Juan José. “Chrisi!” zvolal Juan José překvapeně. “Juane José!” byl Chris též překvapený, “kde ty se tady bereš?” zeptal se ho. “Jdu navštívit moji spolužačku ze střední školy, se kterou jsem se předevčírem potkal poprvé po třiceti letech!” odvětil mu Juan José se smíchem, “bydlí tady v tom domě,” dodal a ukázal na dům Solanových. “Tou spolužačkou myslíš Gregorii Solanovou?” zeptal se ho Chris udiveně. Juan José přikývl. “Ty ji znáš?” divil se. “Tak trochu,” odvětil mu Chris, “hlavně znám její dceru! Moji Vanessu!” dodal. Juan José na něj překvapeně hleděl. “Takže Raquel měla přece jen pravdu!” zasmál se Juan José, “říkal jsem jí o Gregorii a když jsem jí řekl její příjmení, tak jí hned napadlo, že tvoje Vanessa by mohla být její dcera! Ale taky jsme si mysleli, že je to jen shoda jmen!” řekl mu. “Vidím, že je ten svět opravdu malý!” podotkl Chris. “A jak na tom po včerejšku jsi?” zeptal se ho Juan José, “Carolina včera Raquel volala a řekla jí, co se stalo na tvé svatbě,” vysvětlil mu, jak o tom ví. “Zatím nevím, jak na tom jsem!” vzdychl Chris, “právě proto jsem přijel, abych si o tom s Vanessou promluvil, ale teď není vhodná doba!” odvětil mu, “ani ty tam raději nechoď, protože dopadneš stejně jako já,” radil mu. “Proč? Stalo se snad něco?” zeptal se ho Juan José nechápavě. “Vanessa mi řekla, že její starší sestru před pár hodinami unesl její manžel!” odvětil mu Chris. “Ale to je hrozné!” zhrozil se Juan José. Chris přikývl. “Raději přijď za Gregorií někdy jindy! Až bude zase všechno v pořádku,” poradil mu znovu. “To je samozřejmé,” přikývl Juan José. “Tak já už budu muset jet! Musím se ještě vrátit do práce,” řekl mu Chris, “a pozdravuj ode mě Raquel,” dodal. “Budu,” usmál se na něj Juan José. Oba si podali ruce na rozloučenou a poté odjeli.

Raquel připravovala v kuchyni oběd, když někdo zazvonil na dveře. “Už jdu!” zavolala, utřela si ruce do zástěry a šla otevřít. Za dveřmi stála Carolina a pro Raquel ještě jedna neznámá žena, kterou byla Beatriz. “Carolino, to je překvapení!” zaradovala se Raquel a obě se objaly. “Nejdeme nevhod?” zeptala se jí Carolina a ukázala na její zástěru. “Vařím, abych se nenudila!” odvětila jí Raquel se smíchem, “ale pojďte dál!” pozvala je dovnitř a zavřela dveře. “Carolino, tobě to tak sluší!” polichotila jí Raquel, “nemůžu se na tebe vynadívat!” usmála se na ni. “Proč mi to teď každý říká, to nechápu!” zasmála se Carolina. “A vy budete zřejmě Beatriz předpokládám!” usmála se Raquel na ni, “Carolina mi už o vás říkala!” dodala. “Beatriz de Elbittarová, moc mě těší, Raquel,” podala jí Beatriz ruku, “o vás mi Carolina taky hodně vyprávěla!” usmála se na ni. Raquel jí stiskla ruku a usmála se na ni. “Jsem ráda, že jste se vrátila a že má Carolina v domě zase nějakou spřízněnou duši,” řekla jí Raquel. “Nejradši bych vás tam měla obě!” řekla Carolina smutně a naštvaně zároveň. Raquel zesmutněla. Carolina se chytla za hlavu. “Raquel, promiň mi to,” omluvila se jí, “to byla ale blbá poznámka! Já jsem tak hloupá!” nadávala si. “Ne, Carolino, nic se nestalo,” pousmála se na ni Raquel, “už jsem si zvykla, že bydlím zase doma! Teď jsi jen musím zvyknout na to, že už jsem zase svobodná žena!” pronesla vážně. Carolina se na ni smutně usmála. “Ale nebudeme mluvit o smutných věcech, ale právě naopak o těch hezkých!” rozhodla Raquel a usmála se, “jídlo mám už skoro dovařené, tak vás zvu a přitom si spolu hezky popovídáme, co vy na to?” navrhla jim. Carolina a Beatriz s úsměvem přikývly.

Nastal večer. Marisol vyšla ze sprchy. Měla na sobě bílý župan a sušila si mokré vlasy. Chtěla si jít připravit něco k večeři, když někdo zaklepal na dveře. Marisol je šla otevřít a spatřila Daniela. “Danieli, jestli se chceš se mnou zase hádat, tak teď už na to nemám sílu,” řekla mu vážně. “Ne, přišel jsem v míru,” odvětil jí Daniel, “přišel jsem se ti omluvit,” dodal. Marisol se na něj udiveně podívala a pootevřela mu dveře, aby mohl vejít dovnitř. “Posadíme se?” zeptal se jí Daniel. Marisol přikývla a oba se posadili na pohovku. “Marisol, chci se ti omluvit za to, jak jsem na tebe včera vyjel! A vůbec, jak jsem tě odsuzoval za to, že jsi pomáhala Vanesse v tom jejím plánu na Chrisovo zničení,” omluvil se jí Daniel, “hodně jsem o tom přemýšlel a uvědomil jsem si, že ty jsi v tom zcela nevinně! Že jsi jen pomáhala své nejlepší kamarádce! Stejně jako já bych pomohl Chrisovi, kdyby mě o cokoliv požádal, jak správně podotkla právě Vanessa!” pousmál se nad tím, že právě díky ní si to uvědomil, “promiň mi to, Marisol! Odpusť mi to!” žádal ji. Marisol se na něj pousmála a pohladila ho po tváři. “Miláčku, já ti přece nemám co odpouštět! Já jsem chápala tvou reakci! Taky bych z toho asi nebyla nadšená, kdyby to bylo naopak!” přiznala se mu Marisol, “ale teď už je to za námi! Teď už si to Vanessa a Chris budou muset vyřešit sami!” dodala. Daniel přikývl a políbil ji. “A, Marisol?” oslovil ji. “Ano?” zeptala se ho Marisol. “Nechci tě tím zase rozzlobit, ale ta Paola z dnešního rána byla opravdu ta Paola, kterou si nachytala se svým snoubencem?” zeptal se jí Daniel opatrně. Marisol smutně přikývla. “A znovu se mi připletla do života! Zase s ní budu muset pracovat!” řekla nenávistně. “Netrap se tím, lásko,” pohladil ji Daniel po vlasech, “teď máš mě a já nedovolím, aby ti ještě někdy někdo ublížil!” usmál se na ni. Marisol mu úsměv opětovala a oba se dlouze políbili. Jejich polibek přerušilo zvonění Marisolina mobilu. Marisol se natáhla na noční stolek, kde mobil ležel, a vzala ho. “Prosím?” usmála se. Její úsměv se ale po chvíli začal měnit ve vážný a šokovaný výraz. Volala jí totiž Vanessa a sdělila jí tu smutnou zprávu o Aně Maríi.

Potom, co Anu Maríu násilím strčili dva Rogeliovi bodyguardi do auta, tak ji uspali chloroformem a odvezli ji do opuštěného domu na konci města, kde ji zavřeli v jednom pokoji. Až nyní se Ana María začala probouzet. Byla ještě trochu omámená, a tak si nepamatovala, co se vlastně stalo, kde teď vůbec je. Pomalu se posadila a rozhlédla se po tmavém pokoji. Najednou se rozsvítila lampička a Ana María si musela zakrýt oči před nečekanou září světla. Po chvíli začala rozpoznávat osobu, která seděla v křesle vedle lampičky. “Rogelio!” zhrozila se. “Taky tě rád vidím, miláčku,” usmál se na ni Rogelio ironicky. “Rogelio, kde to jsem? Kam jsi mě to odvezl?” zeptala se ho Ana María vyděšeně. Rogelio vstal z křesla a přiblížil se k ní. “Ano Marío, neříkej mi, že máš ze mě strach!” zasmál se. “Rogelio, co ode mě ještě chceš?” zakřičela na něj Ana María. “Ty to nevíš?” podivil se Rogelio, “vzal jsem si přece jen to, co mi patří! Svoji ženu!” usmál se na ni. “Už nejsem tvoje žena! Podepsal si přece rozvodové papíry!” připomněla mu Ana María. “Ano, to je pravda!” přikývl Rogelio, “ale musím ti říct, že ty už nejsi Ana María Solanová, manželka Rogelia Leala! Od zítřka totiž budeš úplně někdo jiný! Stejně jako já!” vítězně se na ni usmál. Ana María vstala z postele a postavila se před něj. “O čem to mluvíš, Rogelio?” zeptala se ho nechápavě a vyděšeně zároveň. “Zítra ráno si zajedeme k mému známému pro falešné doklady a odjedeme odtud někam hodně daleko!” odvětil jí Rogelio klidně, “a ty už nikdy neuvidíš svoji matku, svoji sestru, ani toho svého milovaného Diega!” zakřičel na ni. “Ne, to ne!” rozplakala se Ana María. “Ale ano!” zakřičel na ni Rogelio a vrazil jí facku, “co sis myslela, Ano Marío? Že tě jen tak nechám odejít! Že ti podepíšu rozvodové papíry a bude po všem?!” křičel na ni. “Prosím tě, Rogelio, neubližuj mi!” žádala ho Ana María zoufale, “jestli si mě někdy alespoň trochu miloval, tak mě nech odejít, prosím!” plakala. “Já tě miluju a právě proto tě nemůžu nechat odejít!” zakřičel na ni Rogelio, “a víš, jak jsi mě hrozně zklamala tím, jakým způsobem si ode mě odešla?!” “A co jsem měla dělat, Rogelio?” zakřičela na něj Ana María, “čekat až se vrátíš z té své cesty, říct ti, že tě opouštím a ty by si to v klidu přijal?” “Samozřejmě, že ne,” zasmál se Rogelio, “ale Raimundo mohl žít, kdyby si to tak udělala!” ironicky se na ni usmál. “Ty jsi ho zabil?!” vyděsila se Ana María. “Nesplnil svůj úkol! Neohlídal tě, a tak musel zaplatit!” odvětil jí Rogelio jakoby nic. “A co teď chceš dělat se mnou?” zeptala se ho Ana María. “Ano Marío, ty máš nějakou krátkou paměť,” zasmál se Rogelio, “už jsem ti to říkal, že si zítra zajedeme pro falešné doklady a pak odtud navždy zmizíme! Je pravda, že bych si pro ně mohl zajet sám, ale nehodlám riskovat to, aby si zase ukecala nějakého tupce, který pro mě pracuje a on by tě pustil!” vysvětlil jí. “Rogelio, prosím, pusť mě!” snažně ho Ana María prosila. “Je mi to líto, ale nejde to,” vzdychl Rogelio, “a teď bychom si mohli zpříjemnit tuto noc!” úlisně se na ni usmál a sevřel ji v náručí. “Ne, Rogelio, prosím, ne!” plakala Ana María. Rogelio se jen usmál, pustil ji a vrazil ji takovou facku až spadla na postel. Ana María se pokusila utéct, ale neměla šanci. Rogelio ji znovu uhodil a poté si na ni sedl, jednou rukou jí držel ruce a druhou jí bil. “Rogelio, ne!” plakala Ana María zoufale. Snažila se bránit, co jí síly stačily, ale nebylo jí to nic platné. Rogelio jí stále dával jednu facku za druhou, a když byla napůl v bezvědomí, tak ji ještě znásilnil.

Další den ráno David nadával svým podřízeným, že se ještě v případu Any Maríi nikam nepohnuli. “Jak je možné, že jste to auto ještě nenašli! Máte popis i poznávací značku, tak mi neříkejte, že se jedna blbá bílá dodávka propadla pod zem!” křičel na ně, “a znovu vám připomínám, že teď pracujeme pouze na případu Any Maríi Solanové a dokud se nenajde, tak nikdo z vás nepůjde domů! Jasný?” “Jasný, šéfe!” sborově mu jeho podřízení odpověděli. “A teď vypadněte!” vyhodil je David ze své kanceláře. Podřízení postupně odcházeli a poslední vycházející se ve dveřích srazil s Vanessou. “Vanesso,” pozval ji David dovnitř a zavřel za ní dveře. “Ach, Davide!” padla mu Vanessa do náruče, “já mám o Anu Maríu takový strach!” plakala, “už něco víte?” podívala se na něj. David pokroutil hlavou. “Ještě nemáme žádnou stopu, ale najdeme ji, Vanesso, to ti přísahám!” snažil se ji povzbudit. “Promiň, že jsem přišla takhle brzy, ale už jsem to doma nemohla vydržet,” řekla mu Vanessa a posadila se. David se posadil na roh stolu a chytil ji za ruku. “Mamka pořád pláče a já už nemám sílu ji uklidňovat, že to bude dobrý, když to neuklidňuje ani mě!” plakala Vanessa. “Vanesso, já chápu, jak je to pro vás obě těžké, ale právě proto byste měly být spolu,” pohladil ji David po tváři. “Já vím, Davide,” přikývla Vanessa, “však půjdu hned zpátky domů. Jenom jsem si myslela, že když se projdu na čerstvém vzduchu, tak to bude trochu lepší,” vysvětlila mu, “a navíc jsem i chtěla vědět, jestli už něco víš,” dodala. David se na ni pousmál. “Tak já tě zpátky odvezu, aby Gregoria nebyla dlouho sama,” nabídl se. “Mamka není sama. Diego byl celou noc s námi a teď ráno nás přišel podpořit i Antonio,” odvětila mu Vanessa. “Ale i tak tě odvezu,” řekl jí David a oba vyšli z jeho kanceláře.

Chris vycházel spolu se svými klienty z jedné restaurace v centru města. “Zítra dopoledne se tedy sejdeme v mé kanceláři a podepíšeme tu smlouvu,” řekl jim Chris, se všemi se rozloučil podáním ruky a šel ke svému autu, které bylo zaparkované poblíž restaurace. Ještě než k němu došel, díval se před sebe a uviděl, jak nějaký muž drží silně za rameno nějakou ženu a doslova ji po té ulici táhne. Žena měla na očích černé brýle, ale i zdálky byly vidět na jejích tváří a na jejím krku modřiny. Chris se zarazil, když si ženu ještě jednou pozorně prohlédl, a uvědomil si, že je to Vanessina sestra. Pokud je ale Vanessinou sestrou skutečně ta žena, kterou mu Vanessa jednou představila jako svoji sestru Normu. Jeho přemýšlení o tom, jestli to je skutečně Vanessina sestra, ustalo v okamžiku, když pozorovaný pár přišel k jednomu z aut, nedaleko stojícímu od toho Chrisova. Muž strčil ženu do auta velmi surově a tehdy Chris pochopil, že je to opravdu Vanessina sestra, kterou, jak se od Vanessy dozvěděl, unesl její manžel, jímž byl právě onen muž. Rogelio nastoupil do auta a odjel. Chris nelenil, rychle nastoupil do svého auta a začal je sledovat.