Chris stále sledoval auto před sebou, ve kterém seděli Ana María a Rogelio. Po chvíli se natáhl do přihrádky pro svůj mobil a vytočil Vanessino číslo. Vanesse mobil zazvonil ve chvíli, kdy s Davidem zastavili před jejím domem. Vanessa si vyndala mobil z kabelky a když na displeji uviděla Chrisovo číslo, tak hovor odmítla. “Kdo ti volal?” zeptal se jí David, když oba vystoupili z auta. “Nikdo důležitý,” odvětila mu Vanessa. David zamkl auto a poté oba vešli do Vanessina domu. “To jsem si mohl myslet, že mi to nezvedneš!” nadával Chris a vytočil jiné číslo. Chvíli to vyzvánělo, až nakonec ten dotyčný, hovor přijal. “Marisol, to jsem já Chris! Zavolej Vanesse a řekni jí, ať mi laskavě zvedne ten telefon! Řekni jí, že…!” řekl Marisol všechno, čeho byl svědkem a koho teď sleduje.

Daniel opravoval nějaký počítač, když k němu do pracovny vešla Paola. “Danieli,” usmála se na něj, “neruším?” zeptala se ho. “Ne, nerušíš, už to budu mít hotové,” odvětil jí Daniel, ale ani se na ni nepodíval. “Víš, Danieli, zatím mi nikdo neuložil žádnou práci, tak tu zatím procházím celou agenturu, abych věděla, jak to tady chodí,” řekla mu Paola a pomalu se k němu přibližovala. “Copak Chris tu ještě není?” podivil se Daniel. “Není,” odvětila mu Paola. “Tak zajdi za jeho bratrem Alejandrem,” poradil jí Daniel, “když tu náhodou jeden z nich není, tak ten druhý se o všechno stará,” vysvětlil jí, “běž za ním a on ti řekne, co máš dělat,” dodal. “No, popravdě,” posadila se Paola Danielovi na stůl, “ani se mi moc pracovat ještě nechce! Co kdybychom ten čas využili na to, abychom se lépe poznali,” chtivě se na něj usmála a pohladila ho po tváři. “Paolo,” postavil se Daniel a ona také, “já vím, co jsi zač,” řekl jí. “A co jsem zač?” zeptala se ho Paola nechápavě. “Hrála sis na Marisolinu kamarádku a přitom si spala s jejím snoubencem,” předhodil jí Daniel, že všechno ví, “i v den jejich svatby!” dodal znechuceně. “A to nějak brání tomu, abychom se my dva sblížili?” zeptala se ho Paola nevinně a prstem mu přejela po hrudi. “Ano, brání!” odstrčil ji Daniel, “protože s Marisol chodím! Miluju ji a nedovolím, aby si jí ještě někdy ublížila!” zdůraznil jí. “Ale já ji přeci nechci ublížit,” přiblížila se k němu Paola znovu, “Marisol se o tom přece nemusí dozvědět!” usmála se. “Ale já bych o tom věděl!” řekl jí Daniel, “a radím ti, aby si tady zbytečně neztrácela čas, protože mě a Marisol nikdy nerozdělíš!” zdůraznil jí. “Nikdy, neříkej, nikdy, drahoušku!” zasmála se Paola, “já jsem daleko lepší, než ta tvoje Marisol!” dodala posměšně a chtěla ho políbit.

“Dobře, Chrisi, hned jí zavolám,” řekla Marisol do mobilu a zavěsila. Poté okamžitě vytočila Vanessino číslo. Vanessa seděla s Davidem, Diegem, Gregorií a Antoniem u stolu v kuchyni, když jí telefon zazvonil. “Marisol?” mobil okamžitě vzala. “Vanesso, musíš okamžitě zavolat Chrisovi,” řekla jí Marisol naléhavě. “Marisol, to je ten poslední člověk, na kterého mám teď náladu!” odvětila jí Vanessa otráveně. “Ale o tebe a o něj teď nejde,” vzdychla Marisol, “Chris sleduje Anu Maríu!” oznámila jí. “Cože?” vytřeštila Vanessa oči a všichni kolem ní zpozorněli. “Chris viděl Anu Maríu a Rogelia někde ve městě a teď je sleduje,” vysvětlila jí Marisol. “Díky, Marisol, hned mu zavolám,” odvětila jí Vanessa a zavěsila. “Vanesso, co se děje?” zeptal se jí David. Vanessa mu ale neodpověděla, místo toho hned vytočila Chrisovo číslo. “Chrisi, kde teď jsi?” zeptala se ho, když jí to zvedl. David jen vyvrátil oči v sloup, když zaslechl Chrisovo jméno. “Dobře, Chrisi, hned tam budeme,” řekla mu Vanessa a zavěsila. “Proč si volala tomu chlapovi?” zeptal se jí David naštvaně. “Chris ví, kde je Ana María,” odvětila mu Vanessa. “Cože?” zvolali všichni šokovaně. “Musíme hned jet, cestou vám to vysvětlím,” řekla jim Vanessa a postavila se. Všichni se také postavili. “Vanesso, vysvětli mi to hned teď, protože ty nikam nejedeš!” poručil jí David, “jestli Chris ví, kde Ana María je, tak to tam bude nebezpečné,” varoval ji. “To je mi jedno, já tam musím jet,” zdůraznila mu Vanessa. “Já pojedu taky!” ozvala se Gregoria. “Ne, mami, ty by si radši jezdit neměla,” řekla jí Vanessa, “Antonio, že tady s ní počkáš?” požádala ho. “Samozřejmě,” přikývl Antonio. “Tak už pojďme,” popoháněl Diego Vanessu a Davida a poté všichni tři odešli. “Gregorie,” objal ji Antonio kolem ramen, “nebojte se! Všechno určitě dobře dopadne!” uklidňoval ji. “Doufám, že máte pravdu, Antonio,” vzdychla Gregoria zoufale.

Miguel a Veronica se posadili na terasu jedné restaurace. Chvíli si povídali, když k nim přišla servírka. “Máte vybráno?” zeptala se jich. “Dvakrát Colu,” odvětil jí Miguel a servírka si to zapsala. “A něco k jídlu?” zeptala se jich servírka. “My ještě na někoho čekáme, tak vás potom zavoláme,” řekl jí Miguel. Servírka přikývla a odešla. “Na koho čekáme?” zeptala se Veronica. “Já ti to neřekl?” podivil se Miguel. “Neřekl,” zasmála se Veronica. “Za chvíli by měl dorazit José Manuel, aby nám konečně představil Rebecu,” odvětil jí Miguel, “tak dlouho už spolu ti dva chodí a ještě nebyl čas, abychom se seznámili!” smál se. Veronica se usmála a poté se oba políbili. “A támhle jdou!” zvolal Miguel. José Manuel jim z dálky zamával. “Jsem nervózní,” řekla mu Rebeca. “Nemáš proč! Oni nekoušou!” smál se José Manuel. Když k nim přišli, José Manuel a Miguel si podali ruce a objali se. José Manuel a Veronica se políbili na tvář a poté jim José Manuel představil Rebecu. “Tak moji milí, to je moje láska, Rebeca Olmedová,” představil jim ji a usmál se na ni. Rebeca mu úsměv opětovala. “Rebeco, to je můj bratranec Miguel Vidal,” představil jí Miguela a oba si podali ruce. “Konečně tě poznávám, Rebeco,” usmál se na ni Miguel. “No jo chvíli to trvalo,” zasmála se Rebeca. “A to je Miguelova přítelkyně, Veronica Lorenzová,” představil ji José Manuel Rebece. “Těší mě, Rebeco,” podala jí Veronica ruku a usmála se na ni. Rebeca jí ale ruku nepodala, místo toho si vzpomněla, odkud jí Veronica byla tak povědomá. Rebeca chodila po domě a hledala José Manuela. José Manuel jí sice přinesl pití a strávil s ní pár minut, ale potom se vypařil a už ho neviděla. Rebeca procházela mezi lidmi s velice bujarou náladou. Někteří se víc a víc opíjeli, některé páry mizely v pokojích celého domu a občas se mezi některými strhla i rvačka. Rebece tam nebylo příjemně, ale protože byla slušně vychovaná, tak nechtěla odejít jen tak a chtěla se s José Manuelem rozloučit. Když ho ale našla, pomyslela si, že ho raději hledat neměla. José Manuel stál u baru, líbal se s nějakou holkou a na Rebecu už dozajista zapomněl. Rebeca zesmutněla a rychle z domu utekla. Až nyní Rebeca věděla, kdo byla ta holka, kvůli které ji tehdy José Manuel nechal samotnou. “Rebeco, je ti něco?” zeptal se jí José Manuel, když byla už chvíli mimo sebe. “Omluvíte nás?” zeptala se Rebeca Miguela a Veronicy a odtáhla José Manuela stranou. “Rebeco, co se děje?” zeptal se jí José Manuel nechápavě. “Není ti blbý, že mě seznamuješ s holkou, kvůli které ses na mě jednou vykašlal?” zeptala se ho Rebeca naštvaně. “Rebeco, já ti nerozumím,” zakroutil José Manuel hlavou. “Ty už jsi zapomněl na ten večírek, na který si mě pozval na naše, dejme tomu, první rande, a pak si mě tam nechal samotnou jako kůl v plotě a místo toho ses líbal s touhle Veronicou?” připomněla mu Rebeca jeho prohřešek. José Manuel si na to po chvíli také vzpomněl. “Zlato, tohle jsme si ale už dávno vysvětlili, ne?” zeptal se jí, “já nevěděl, že tě to ještě trápí! A popravdě jsem si to ani neuvědomil,” řekl smutně. “Už mě to netrápí, ale když jsem ji viděla, tak se mi to všechno vybavilo,” vysvětlila mu Rebeca. “Ale to už je všechno dávno pryč! Vždyť jsem se od té doby hodně změnil, ne?” zasmál se José Manuel. “To ano,” usmála se Rebeca. “A Veronica je už taky úplně jiný člověk od té doby, co chodí s Miguelem,” řekl jí José Manuel, “budeš ji mít ráda,” dodal s úsměvem. Rebeca mu úsměv opětovala a poté se vrátili k Miguelovi a Veronice. “Promiňte mi, že jsem byla před chvílí taková protivná,” omluvila se jim Rebeca, “Veronico, moc mě těší,” podala jí tentokrát ruku jako první a usmála se na ni. “Nic se nestalo,” stiskla jí Veronica ruku a poté se Rebeca a José Manuel posadili. Všichni si postupně objednali a strávili společně příjemné odpoledne.

Marisol vešla do Danielovi pracovny ve chvíli, kdy od sebe Daniel Paolu odstrčil. “Paolo, řekl jsem ti snad jasně, abys mi dala pokoj!” zakřičel na ni. “Marisol, vidím, že sis teď vybrala zřejmě dobře,” řekla jí Paola se smíchem, “tenhle ti asi bude věrný!” smála se. “Paolo, okamžitě odtud vypadni!” ukázala jí Marisol, kde jsou dveře, “jednou se ti podařilo mi přebrat muže, kterého jsem milovala, ale podruhé ti to nedovolím!” zakřičela na ni. “Vy jste se to snad naučili jako básničku!” střídavě se Paola na oba dívala, “mluvíte skoro stejně!” smála se. “Vypadni, Paolo, nebo se neznám!” zakřičela na ni Marisol. “Z tebe jde normálně strach,” smála se jí Paola, “ale když nejsem vítána, tak už půjdu,” šla ke dveřím, ale ještě než odešla, poslala Danielovi vzdušný polibek, ušklíbla se na Marisol a pak teprve odešla. “Ona se ani trochu nezměnila! Je tady první den a už se tě pokoušela svést, mrcha jedna!” rozčilovala se Marisol. “Marisol,” přistoupil k ní Daniel a políbil ji, “nedělej si s tím zbytečné starosti! To se jí nikdy nepodaří!” usmál se na ni. Marisol mu úsměv opětovala a objala ho. “Já vím,” vzdychla šťastně. “Kdyby tu byl Chris, tak už dávno pracovala a mohli jsme se téhle hádce s ní vyhnout,” řekl jí Daniel. “To jsem ti přišla říct,” podívala se na něj Marisol. “Co?” zeptal se jí Daniel a Marisol mu řekla všechno, co jí řekl Chris.

Chris stál u svého auta a z dálky pozoroval dům, do kterého vešli Ana María s Rogeliem. Po chvíli u Chrise zastavilo auto, ze kterého vystoupili Vanessa, David a Diego. “Chrisi, kde je moje sestra?” zeptala se ho Vanessa. “Je támhle v tom domě,” ukázal Chris na dům. Diego se dal okamžitě tím směrem. “Diego, kam si myslíš, že jdeš?” zastavil ho David. “Přece tady nebudu jen tak stát a čekat, až jí ten mizera něco udělá!” zakřičel na něj Diego. “To ale budeš muset!” zakřičel na něj David, “já a moji lidé se o to postaráme,” dodal. Jakmile to dořekl, zastavilo u nich několik policejních aut. “Vy tři počkáte tady!” přikázal David Vanesse, Chrisovi a Diegovi, “ale radši tu s vámi nějaký policista zůstane, aby vás nenapadla nějaká hloupost,” dodal a začal svým podřízeným ukazovat, kudy se k domu vydají. Ti ho ihned poslechli a pomalu se odebírali k domu. David vyšel jako poslední, ale Vanessa ho ještě zastavila. “Davide,” oslovila ho. David se na ni otočil. “Buď opatrný, prosím tě,” požádala ho Vanessa vystrašeně. “Neměj strach,” pohladil ji David po tváři, usmál se a vydal se za svými lidmi. Vanessa zoufale vzdychla, otočila se a její zrak spočinul na Chrisovi, který na ni celou dobu hleděl. Vanessa od něj nervózně odvrátila svůj pohled a postavila se k Diegovi. Oba se chytli za ruce a s velkými obavami čekali, jak tohle všechno skončí. Chris stál kousek od nich a také čekal, jak to dopadne.

“Rogelio, prosím tě, pusť mě!” snažila se ho Ana María znovu přesvědčit. “Ano Marío, víš moc dobře, že to udělat nemůžu, tak se mě nesnaž zbytečně rozčílit tím, že mě o to budeš pořád prosit!” zakřičel na ni Rogelio. “Rogelio, prosím!” plakala Ana María. “Drž už hubu!” zakřičel na ni Rogelio a uhodil ji. Ana María seděla schoulená v koutku jedné z místnosti v domě a po další facce, kterou jí Rogelio opět uštědřil, se rozplakala ještě víc. Rogelio si ještě kontroloval jestli má všechno potřebné na to, aby mohli konečně odjet, když do místnosti vtrhl jeden z jeho bodyguardů. “Šéfe, jsou tu poldové!” snažil se bodyguard popadnout dech. “Co to meleš?” zakřičel na něj Rogelio. “Jsou kolem celého domu! Jsou všude!” řekl mu bodyguard. “No tak se jich zbavte!” zakřičel na něj Rogelio a bodyguard odešel. Rogelio se podíval na Anu Maríu, která když uslyšela, že jsou tam policisté, viděla v tom naději na záchranu a celá se rozzářila. “Rogelio, prosím tě, vzdej se! Nemá to smysl!” žádala ho. “Takže náš odjezd bude poněkud dramatičtějšího rázu!” pronesl Rogelio zamyšleně, do kapsy u saka si strčil potřebné doklady a vzal si pistoli. Ana María se na něj vyděšeně dívala. “Vstaň!” chytil ji Rogelio za vlasy a Ana María se s bolestí ve tváři postavila. “Rogelio, co chceš dělat?” plakala. “Uvidíš!” zasmál se Rogelio a strkal ji kupředu.

“Hodně se to tu změnilo,” řekla Beatriz Gustavovi, když dokončili prohlídku po agentuře ESTRELLAS. “18 let je dlouhá doba,” odvětil jí Gustavo a dovedl ji do své kanceláře. “Ano to je,” souhlasila Beatriz a posadila se na židli. Gustavo se posadil za svůj stůl naproti ní. “Víš, Gustavo, chtěla jsem vám hodněkrát zavolat!” začala Beatriz vyprávět, “vždycky mě zajímalo, jak se ty a mí synovci s neteří máte, ale když jsem se k tomu odhodlala, tak jsem si pokaždé vzpomněla na Lucíu! Na to, že ona už k tomu telefonu nebude moci přijít!” zesmutněla při vzpomínce na svoji starší sestru, “vždyť víš, jak jsme si byli blízké a když potom odešla! Bylo to tak náhlé!” vzdychla smutně. “O tom jak to bylo náhlé mi nemusíš říkat!” odvětil jí Gustavo smutně, “v jeden okamžik jsem byl tak šťastný, že se mi narodila dcera a vzápětí jsem přišel o ženu, kterou jsem miloval nejvíc na světě!” vzpomínal na nejbolestivější okamžik ve svém životě a v očích se mu lesklo. “Odpusť mi, že jsem tehdy tak rychle odjela!” smutně se na něj Beatriz podívala. “Beatriz,” chytil ji Gustavo za ruku, “já ti přeci nemám co odpouštět! Každý jsme se s tím museli vyrovnat po svém!” vzdychl smutně, “já jsem měl to štěstí, že jsem měl svoje děti!” pousmál se, “oni mi dali sílu jít dál! A navíc v každém z nich vidím něco, co mi Lucíu neustále připomíná, a tak mám pocit, že je tu pořád s námi!” usmál se. “Máš úžasné děti! Vychoval jsi je moc dobře,” usmála se na něj Beatriz. “A ty a Rodrigo jste děti neměly?” zeptal se jí Gustavo opatrně. Beatriz pokroutila hlavou. “Několikrát jsem se o to pokoušely, ale zřejmě nám to nebylo souzeno!” řekla vážně, “proto když Rodrigo zemřel, zůstala jsem úplně sama! A nezvládala jsem to! Proto jsem se vrátila domů!” dodala. “Jsem moc rád, že jsi se vrátila!” usmál se na ni Gustavo. Beatriz mu úsměv opětovala.

Před domem, ve kterém Rogelio držel Anu Maríu se strhla střílečka. Rogeliovi bodyguardi se snažili policistů zbavit, ale policie byla v přesile, a tak do posledního muže je policisté postříleli. “Rogelio Leale, vzdej se a vyjdi s rukama nad hlavou!” řekl David do megafonu. Po chvíli se začaly pomalu otevírat vchodové dveře. Všichni policisté byli připraveni ke střelbě. Dveře se naplno otevřely a v nich stál Rogelio, který držel Anu Maríu jako rukojmí a mířil na ni zbraní. “Nechte nás odjet a nic se jí nestane!” zakřičel Rogelio a sešel s Anou Maríou ze schodů. “Rogelio, pusť ji! Ty jí přeci nechceš ublížit! Je to tvá žena! Miluješ ji, tak proč by si jí ubližoval!” snažil se ho David přesvědčit, aby ji pustil. “Nezkoušej na mě tyhle vyjednavačský žvásty, policajte!” zakřičel na něj Rogelio a couval s Anou Maríou ke svému autu. “Rogelio, prosím!” plakala Ana María. “Drž hubu!” okřikl ji Rogelio. Na Rogelia mířilo několik desítek zbraní, ale on byl v klidu, protože věděl, že když má Anu Maríu u sebe, tak se mu nemůže nic stát. Už byl skoro u svého auta, když si šlápl na kámen, který mu stál v cestě, podvrtnul si nohu, ztratil rovnováhu a spadl na zem. Ana María spadla s ním a okamžitě využila příležitosti, že ji Rogelio nedržel a rozeběhla se pryč. Rogelio se nenávistně díval, jak od něj utíká a natáhl se pro zbraň, která mu při pádu vypadla z ruky. Namířil na Anu Maríu a padl výstřel. Vanessa, Chris a Diego výstřel uslyšeli a vyděsili se, protože si mysleli, že už se střílet nebude. Nevěděli, kdo to ještě vystřelil a na koho, a tak dostali strach. Vanessa byla vystrašená nejvíc a nevědomky chytla Chrise za ruku. Chris se na stisk její ruky podíval a poté se podíval na její vyděšenou tvář, a tak jí stiskl, co nejpevněji, aby jí byl oporou. Mezitím Rogelio upustil zbraň z ruky a podíval se směrem, odkud padl výstřel. Viděl Davida, který na něj ještě stále mířil a poté se podíval na svou košili, která byla od krve. Rogelio pohledem vyhledal Anu Maríu, která už stála u jednoho z policistů. Ana María se na něj vyděšeně dívala. Rogelio jí věnoval nenávistný pohled, zalapal po dechu a jeho tělo padlo k zemi. Byl mrtvý.