“Nerozumím, Gabrielo,” odvětila Natalia nechápavě. “Chrise i tebe znám teprve od včerejška, takže nevím o čem bychom se měly bavit,” dodala. “Jak už víš,” začala vysvětlovat Gabriela a přitom povýšenecky chodila okolo Natalie a prohlížela si ji, “hodně se podobáš jedné osobě, které nemůžu přijít ani na jméno…” “Slyšela jsem,” přerušila ji Natalia. “Nepřerušuj mě!” upozornila ji Gabriela zvýšeným hlasem a zastavila se před ní. “Chci tě jen upozornit, že Chris je můj,” zdůraznila, “a to že se podobáš té osobě ti nijak nepomůže v tom, aby si mi ho přebrala,” dodala. Natalia se ironicky usmála. “Gabrielo, promiň, ale nějak si nemůžu vzpomenout, že jsem někdy řekla, že mám o tvého snoubence zájem,” odvětila. Gabriela se k ní přiblížila a výhružně se ji podívala do očí. “A taky to nikdy neřekneš! Nikdy na to ani nepomyslíš! Chris je můj! A ty ještě nevíš, čeho jsem schopná, když mi někdo bere to, co je moje!” zdůraznila. “Rozumíš mi, Natalie?” zeptala se jí. Natalia se na ni ironicky usmála. “Naprosto,” odpověděla. “Moc dobře,” přikývla Gabriela s ironickým úsměvem a odcházela. “Počkej, Gabrielo,” zastavila ji Natalia. Gabriela se otráveně otočila. “Co ještě?” zeptala se. “Víš, Gabrielo, zajímalo by mě,” řekla Natalia, podepřela si hlavu rukou a zamyslela se, “kdo je ta osoba, co jsem jí tak moc podobná. Zajímalo by mě, proč z ní máš takový strach? Chris ji snad miluje?” zeptala se provokativně. “Chris miluje mě,” zdůraznila Gabriela. “A ta osoba je jen prachsprostá ubožačka, která se nám připletla do cesty, ale která se už nikdy nevrátí!” dodala sebejistě a odešla. “Být tebou, tak bych si nebyla tak jistá,” pomyslela si Vanessa a vítězně se usmála.

V ateliéru se opět Stacie hádala s Reinaldem, ten totiž dostal skvělou pracovní nabídku – bez své ženy, což se Staci vůbec nelíbilo. “Ne, Reinaldo já si prostě nepřeji, aby jsi tuhle nabídku přijal.” “Já tě vážně nechápu, taková skvělá šance. Můžeme se konečně osamostatnit a mít každý svoji kariéru ale ne, tobě se pořád něco nelíbí. Už je na čase jít za další šanci, nemyslíš?” “Jistě, jistě. Tobě se to mluví. Hlavně když jsi svoji šanci dostal jen ty.” “Ale no tak nebude to trvat dlouho a…” “Já už vím o co ti jde! Ty se mě chceš prostě jen zbavit.” “Ty jsi se snad úplně zbláznila, Stacie! Jak jsi na takovou hloupost přišla?” Ještě než mohli pokračovat v hádce přišla do ateliéru Marisol a vložila se do jejich horlivé debaty. “Tak a dost! Co se to tady děje? Jste slyšet až na chodbě.” “Ne ne, já ze sebe nenechám dělat hlupáka,” řekla Stacie, vzala si své věci a odešla z místnosti. “No výborně, a jak teď nafotim vaše společné fotky?” zeptala se Marisol Reinalda. Ten ale beze slova odešel.

Rebece skončil trénink. Všichni už odešli, ale ona jediná zůstala a trénovala dál. Právě skočila piruetu, když jí někdo zatleskal. Rebeca se otočila a podívala se kdo jí to tleská. Uviděla muže, ale zdálky ho nepoznala. Přibruslila k němu blíž a poté v něm už začala poznávat kluka, do kterého včera vrazila. “Co tady děláš?” zeptala se se smíchem. “Nějak na ten náš včerejší náraz nemůžu zapomenout a chtěl jsem tě ještě jednou vidět,” smál se José Manuel. “A jak si mě vůbec našel?” zeptala se Rebeca udiveně. “Měl jsem hold štěstí,” řekl José Manuel s úsměvem. “Včera si říkala, že přijdeš pozdě na trénink, tak jsem šel na to místo, kde jsme srazili a rozhlédl jsem se, co je vůbec okolo za budovy a nejblíž byl tenhle stadion, tak jsem to zkusil a jsem tady,” vysvětlil a čarovně se na ni usmál. “To jsi měl ale vážně štěstí,” usoudila Rebeca. “Taky jsem mohla jen okolo toho stadionu proběhnout a běžet jinam,” dodala. “To jsi mohla,” přikývnul José Manuel, “ale nejspíš to byl osud, že jsem tě našel tak rychle,” dodal s úsměvem. Rebeca se trochu začervenala. “Mohl bych tě teď někam pozvat?” zeptal se jí José Manuel. “Dneska nemůžu. Mám nějaký rodinný povinnosti,” omluvila se Rebeca. “A co zítra?” zeptal se José Manuel. “Zítra by to šlo,” odpověděla Rebeca s úsměvem. “Výborně,” zaradoval se José Manuel. “Tak přijď večer na tuhle adresu,” řekl a podal ji lístek. “Můj kámoš pořádá párty. Skvěle si to tam užijeme,” dodal. Rebeca si přečetla lístek a přikývla. “Fajn,” souhlasila a usmála se. “Tak já běžím, už tě nebudu zdržovat,” řekl José Manuel, ještě jednou se na ni usmál a odešel. Rebeca se znovu začervenala a odbruslila do šatny.

Marisol právě fotila Natalii pro novou kolekci plavek. “Naty, teď hlavu malinko doleva,” řekla jí Marisol. Natalia hned poslechla a Marisol pokračovala ve focení. Za několik vteřin vešel do ateliéru Chris. Šel se s Marisol o něčem poradit, když však uviděl Natalii jen v plavkách, zůstal stát jako opařený. Protože ho ani jedna ještě nespatřila, když se vzpamatoval, schoval se za roh a Natalii pozoroval. “Je tak nádherná,” pomyslel si. V tom ho někdo chytil za rameno. “Co tady děláš?” zeptal se Daniel se smíchem. “Fuj, tys mě vyděsil,” oddechl si Chris. “Jo tak ty šmíruješ,” smál se Daniel, když uviděl koho Chris pozoruje. “Já nešmíruju,” bránil se Chris, “já jen sleduju, jestli obě pracují, tak jak mají,” vysvětlil. “Samozřejmě,” souhlasil Daniel a zasmál se. “Chrisi, Danieli, potřebujete něco?” zeptala se jich Marisol, která si jich právě všimla. “Já vlastně nic,” řekl Daniel a utekl pryč. “Já se chci s tebou jen domluvit na té příští kolekci,” řekl Chris a šel k Marisol s dokumenty, které přinesl. Marisol si dokumenty od Chrise vzala a společně se domlouvali na řešení. Natalia je chvíli pozorovala a poté se ke Chrisovi přiblížila. “Nechcete poradit?” zeptala se a provokativně se přes Chrise naklonila, aby na dokumenty také viděla. Chris ucítil vůni jejích vlasů a začalo mu dělat problém soustředit se na to, co mu Marisol říká. “Takže jsme domluveni?” zeptala se ho Marisol poté, co dokončila svůj monolog. “Jistě, takhle to uděláme,” souhlasil Chris, když se vzpamatoval. “Tak pokračujte ve focení,” řekl a odcházel. Předtím, ale ještě zachytil Nataliin uhrančivý pohled a málem vrazil do Stacie, která právě přišla. “Chrisi, kam koukáš?” smála se Stacie. Chris raději neodpověděl a rychle odešel.

Bogotá, Kolumbie

Diego a Ana María vycházely z budovy, ve které pracovali. “Opravdu nechceš odvézt domů?” zeptal se Diego starostlivě. “Ne, nedělej si starosti,” odvětila Ana María a pokusila se o úsměv. “Ano Marío!” zakřičel na ni přísně Rogelio, který právě přijel. Ana María se otočila a vyděšeně se na něj podívala. “Rogelio, co co tady děláš?” vykoktala ze sebe. Rogelio vystoupil ze svého auta a přišel k nim. “Přijel jsem tě vyzvednout,” odpověděl. “A udělal jsem dobře jak vidím,” dodal, když se podíval na Diega. “Rogelio, to je…” “Mě nezajímá kdo to je!” okřikl ji Rogelio. “A ty,” ukázal prstem na Diega, “ještě jednou tě uvidím se svou ženou a zabiju tě,” vyhrožoval mu. “Jdeme,” řekl Aně Maríi, silně ji chytil za ruku a vedl ji k autu. “Rogelio, pusť mě, to bolí,” prosila ho Ana María zoufale. “Buď zticha!” okřikl ji Rogelio a strčil ji do auta. Poté nastoupil do auta a odjeli. Diego pozoroval jak odjíždějí a marně přemýšlel, jak Aně Maríi pomoct.

Caracas, Venezuela

Alexandra spala na ulici na lavičce. Opět prožila bujarou noc a ani nedošla domů. Právě se probouzela a opět ji zasáhla prudká bolest hlavy. Posadila se a držela se za hlavu. Nedaleko od ní šla po ulici Rebeca, která se právě vracela z tréninku. Když se přiblížila k lavičce, zastavila se před ní. “Slečno, můžu vám nějak pomoct?” zeptala se jí, když viděla v jakém je stavu. Alexandra se na ni podívala. “Alexandro,” zvolala Rebeca překvapeně, “jsi to ty?” “Nejsem,” odsekla jí Alexandra. “Alexandro, ani nevíš, jak dlouho už tě hledám,” řekla Rebeca a přisedla si k ní. “Sestřičko, chci ti toho tolik říct. Chci se ti omluvit,” dodala. “Já nemám sestru!” vyštěkla na ni Alexandra. “Nemám sestru. Nemám matku. Nemám otce. Nemám nikoho!” zdůraznila. “Alexandro, já vím, že jsem ti hrozně ublížila, ale…” “Mlč!” okřikla ji Alexandra. “Nechci tě poslouchat! Nechci tě znát! Nenávidím tě,” zakřičela na ni s nenávistným pohledem a odeběhla k nedaleko stojícímu taxíku. “Alexandro, prosím tě, počkej,” volala na ni Rebeca zoufale, ale marně. Alexandra nasedla do taxíku a odjela pryč.

Byl další den. Vanessa seděla v kuchyni u stolu a snídala. “Miláčku, jdu do krámu. Chceš něco koupit?” zeptala se jí Gregoria. “Ne, mami. Nic nechci, děkuju,” usmála se Vanessa a zakousla se do rohlíku. V tom zazvonil zvonek u dveří. “To bude David,” usoudila Vanessa. “Volala jsem mu, aby přišel,” dodala. Gregoria přikývla a šla otevřít. Ve dveřích se s Davidem přivítali, Gregoria šla na nákup a David za Vanessou. “Ahojky,” pozdravil ji, když přišel do kuchyně. “Co se ti stalo?” zeptal se udiveně, když viděl co má na sobě. Vanessa totiž nevypadala jako v posledních pár dnech, ale před Davidem seděla ta Vanessa, kterou znal před pěti lety. Měla na sobě své staromódní šaty, vlasy měla stažené v culíku a na očích velké brýle. “Chyběla mi stará Vanessa,” odpověděla. “Natalia je fajn a jsem díky ní silnější, ale nejsem to já,” dodala smutně. David chápavě přikývl. “Tak proč jsi chtěla, abych přišel?” zeptal se. “Půjdeme se projít?” nabídla Vanessa a vstala od stolu. “A to chceš jít takhle?” divil se David. “A proč ne?” podotkla Vanessa. “Co kdyby tě viděl Chris?” upozornil ji David. “Prosím tě,” mávla rukou Vanessa, “co by v týhle čtvrti dělal,” dodala. Poté dala prázdný talíř do dřezu a společně s Davidem odešli.

Marisol seděla ve svém bytě a kontrolovala, jestli má všechny věci v kabelce. Poté otevřela dveře a před sebou uviděla něčí ruku držící červenou růži. “Danieli, co to má být?” zeptala se, protože okamžitě věděla, kdo za rohem stojí. Daniel se před ni postavil a usmál se na ni. “To je můj další pokus, jak tě přesvědčit, aby si šla se mnou alespoň na snídani,” odpověděl. “Danieli, já…” “Ne, nic neříkej,” přerušil ji Daniel. “Nemůžeš pořád chodit jenom z domu do práce a z práce domů. Musíš si taky trochu užívat života. A chci to být já, kdo ti pomůže změnit tvůj život,” řekl a podíval se na ni psíma očima. “Půjdeš se mnou na snídani?” poprosil ji. Marisol se chvíli tvářila vážně, ale pak se usmála. “Dobře, jdeme,” odpověděla a Daniel málem radostí vyskočil do stropu. Marisol si od něho vzala růži, s úsměvem si k ní přivoněla a odešli.

Vanessa a David šli po ulici a povídali si. “Vanesso, nechceš si to s tou pomstou ještě rozmyslet?” přemlouval ji David. “Uvidíš, že ti to ublíží ještě víc než jemu,” upozornil ji. “Davide, co to má znamenat?” rozčílila se Vanessa. “Vy jste se na mě s Marisol domluvili, nebo co?” “Proč to říkáš?” zeptal se David nechápavě. “Protože mi říkala úplně to samý,” odpověděla Vanessa. “Tak to bude asi tím, že o tebe oba máme strach,” odvětil David vážně. “Ale k tomu nemáte důvod, protože…” “Vanesso, co je?” zeptal se David, když z ničeho nic přestala mluvit. “Tamhle je Chris,” řekla Vanessa vyděšeně a ukázala kousek dál na právě přijíždějící auto, ve kterém seděl Chris s Gabrielou. David se otočil a podíval se. “A prý, co by v týhle čtvrti dělal,” podotkl ironicky. “Nech toho,” strčila do něj Vanessa. “Co budeme dělat? Co když mě takhle uvidí?” vyděsila se. Chris s Gabrielou mezitím vystoupili z auta a blížili se k nim, protože měli namířeno do restaurace, u které Vanessa s Davidem stáli. “Co mám dělat? Co mám dělat?” ptala se Vanessa sama sebe. Než stačil David něco navrhnout, Vanessa ho objala a začala ho líbat. Davida to nejdřív překvapilo, ale poté její polibek opětoval. Chris s Gabrielou okolo nich prošli a ani si jich nevšimli. “To bylo o fous,” oddychla si Vanessa, když přestala Davida líbat. “Díky za pomoc,” poděkovala mu se smíchem. David na to nereagoval, místo toho Vanessu znovu políbil.