“Ne, já už to nevydržím!” zvolal Diego a rozhodl se jít podívat, co se stalo. “Pane, zůstaňte tady!” zastoupil mu cestu policista, který jeho, Vanessu a Chrise hlídal. Diego se s ním chtěl začít hádat, ale v tom uviděl, jak od domu vyšel David, podpírající zničenou Anu Maríu, která sotva šla. “Ano Marío!” zavolal na ni Diego a rozběhl se za ní. “Ano Marío!” zvolala Vanessa šťastně, když viděla, že je její sestra živá a také se k ní rozeběhla. Diego už byl u ní a Ana María mu hned padla do náruče a rozplakala se. “Už jsem u tebe, miláčku!” utěšoval ji Diego a pevně ji svíral ve svém náručí. Vanessa k ním mezitím doběhla a objala Davida. Poté se zoufale podívala na Anu Maríu a obě se objaly. “Měla jsem o tebe takový strach!” plakala Vanessa. “Co je s Rogeliem?” zeptal se Diego Davida. “Je mrtvý,” odvětil mu David. Diego si oddychl, protože tím pádem, už všechno zlé bylo za nimi. “Rogelio mě chtěl zastřelit,” vysvětlovala jim Ana María, “ale David byl rychlejší,” dodala, vděčně se na Davida usmála a objala ho. “Pojedeme domů,” položil jí Diego ruku na rameno. Ana María se na něj přes slzy pousmála a znovu mu padla do náruče. “Ještě musím říct něco svým lidem a hned vás odvezu,” řekl jim David a odešel. Ana María plakala v Diegově náručí a Vanessa ji hladila po vlasech. Najednou si uvědomila, že úplně zapomněla na Chrise. Podívala se směrem, kde ještě před chvíli stál a stále tam byl. Celou dobu Vanessu a její rodinu pozoroval a byl šťastný, že to tak dobře dopadlo. Pokývl Vanesse, pousmál se na ni, nastoupil do svého auta a odjel. Vanessa vzdychla. Moc dobře si uvědomovala, že nebýt Chrise, tak teď všechno mohlo být úplně jinak.

“Bylo to krásné odpoledne,” řekla Veronica Miguelovi, když šli spolu ruku v ruce po ulici, “měli bychom si to brzy zase zopakovat,” dodala. “To můžeme,” usmál se na ni Miguel, “nikdy bych si nemyslel, že si jednou budu s José Manuelem tak rozumět! On měl vždycky blíž ke Carlosovi, protože měli stejné zájmy, ale od té doby, co chodí s Rebecou, je to úplně jiný člověk!” vysvětloval jí, “a teď když už Rebecu znám, tak je jasné, proč se José Manuel změnil,” dodal s úsměvem. “Láska dělá divy,” podotkla Veronica a zasmála se, “taky jsem se díky tobě změnila,” usmála se. Oba se zastavili před jejím domem. “To mě těší nejen kvůli mně, ale hlavně kvůli tobě,” usmál se na ni Miguel a pohladil ji po tváři. “Jsem moc šťastná,” usmála se na něj Veronica. “Já taky,” odvětil jí Miguel šťastně a oba se něžně políbili. “Takže zítra pojedu ze školy rovnou k tobě do práce,” řekla mu Veronica. “Už teď se těším,” usmál se na ni Miguel a oba se ještě jednou políbili. Veronica mu věnovala ještě jeden svůj úsměv a odešla do domu. Miguel se s úsměvem vydal na nedalekou autobusovou zastávku. Zašel za roh a najednou mu úsměv z tváře zmizel. Uviděl totiž Carolinu, jak stojí opřená o své auto. “Co tady děláš?” zeptal se jí. Carolina k němu přistoupila. “Chci si s tebou promluvit!” odvětila mu.

“Už jsou tady!” zvolal Antonio radostně, když se díval z okna domu Solanových a uviděl před ním zastavit Davidovo auto. Zničená Gregoria, která seděla v kuchyni u stolu, zpozorněla. Antonio viděl vystoupit Davida, Vanessu, Diega a jako poslední vystoupila z auta i Ana María. “Ana María je s nimi!” usmál se na Gregorii. “Moje holčička!” zvolala Gregoria šťastně a vyběhla ven. Antonio ji následoval. “Mami!” padla Ana María Gregorii do náruče. “Děkuji Bohu, že ses mi zase vrátila!” plakala Gregoria. Ana María se od ní odtáhla a usmála se na ni. Gregorii se bolestí zastavilo srdce, když viděla modřiny na obličeji své dcery a ještě více se rozplakala. “Mami, neplakej! Už je to v pořádku!” utěšovala ji Ana María. “Dceruško, to já bych teď měla utěšovat tebe a ne ty mě!” řekla jí Gregoria a všichni se pousmáli, čímž se trochu odlehčila atmosféra. “Ano Marío,” oslovil ji Antonio, “jsem rád, že jsi v pořádku,” pousmál se na ni. “Děkuji ti, Antonio,” odvětila mu Ana María a objala ho. “Pojďme dovnitř,” řekla Gregoria a všichni vešli do domu. Vanessa, Ana María, Diego a Gregoria se posadili ke stolu a David s Antoniem, na které už nezbylo místo, se opřeli o sektorku. “A co je s tím mizerou?” zeptala se Gregoria na Rogelia, “doufám, že už sedí ve vězení a že tam bude hnít až do konce svého života!” řekla nenávistně. “Rogelio je mrtvý, mami,” odvětila jí Ana María, “David ho zastřelil a tím mi zachránil život,” dodala. “Davide!” vděčně se na něj Gregoria podívala. “Hlavně mi neděkujte!” řekl David, “je to má práce a navíc jsem vám slíbil, že Anu Maríu přivedu zpátky! Živou a zdravou,” dodal. “Ale jak jste mě vlastně našli?” zeptala se Ana María a střídavě se na všechny dívala. “To díky Chrisovi,” zamumlala Vanessa. “Díky komu?” nerozuměla jí Ana María. “Díky Chrisovi,” řekla Vanessa už zřetelně, “viděl tebe a Rogelia dnes ráno někde ve městě a sledoval vás až do toho domu!” vysvětlila jí. “Takže i jemu bych měla děkovat, že jsem teď tady s vámi!” podotkla Ana María vážně. “Je pravda, že on nám při tvém hledání pomohl nejvíce!” musel přiznat David, ač nerad. “Budu za ním muset zajít,” řekl Diego, “Davidovi už jsem děkoval, že mi tě zachránil,” pohladil Anu Maríu po vlasech, “ale Chrisovi musím taky osobně poděkovat !” dodal. “To nemusíš, Diego,” řekla mu Vanessa, “já se o to postarám!” dodala vážně a snažila se vyhnout Davidovu vyčítavému pohledu.

“Myslím, že my dva se už dlouho nemáme o čem bavit!” odsekl Miguel Carolině, obešel ji a chtěl odejít. “Migueli, prosím,” chytla ho Carolina za ruku. Miguel se jí vytrhl a otočil se k ní. “Co po mně chceš, Carolino?” zeptal se jí. “Jen jsem se chtěla zeptat, jak se za ty tři měsíce, co jsme se neviděli, změnil tvůj vztah k Veronice!” odvětila mu Carolina. Miguel se na ni udiveně podíval. “Já snad špatně slyším! Jak se mě na něco takového odvažuješ ptát?!” rozčílil se. “Protože jsem zoufalá!” zakřičela na něj Carolina, “už dál nevydržím to Veroničino básnění o tobě, kterým mě celé tři měsíce krmila!” křičela. “Ale, ale, to je najednou změna!” zasmál se Miguel, “není to moc příjemný, viď? Není příjemný slyšet, jak je někdo šťastný s člověkem, kterého ty miluješ!” podotkl vážně, “já toho měl také plné zuby, když si mě Carlos vychutnával a smál se mi, že ty seš jeho!” dodal. “Migueli,” chytla ho Carolina za ruku, “co kdybychom to spolu teď zkusili! Já už jsem jiná! Už jsem pochopila, co je v životě důležité!” řekla mu vážně. Miguel se pousmál a znovu se jí vytrhl. “A to jenom proto, že ses najednou změnila, se mám na Veronicu vykašlat?” zeptal se jí ironicky. “Vždyť ji nemiluješ!” upozornila ho Carolina. “A jak to víš?” zasmál se Miguel. “Protože vím, že pořád miluješ mě! Vidím ti to na očích!” řekla mu Carolina. “Jsi směšná, Carolino!” odvětil jí Miguel a chtěl odejít. Dřív ale než se stihl otočit, Carolina mu chytla obličej do dlaní a políbila ho. Miguel jí po chvíli polibek opětoval, ale pak ji od sebe odstrčil. “Teď si mi dokázal, že mě miluješ!” usmála se na něj Carolina. “Carolino, nech mě už na pokoji! Já jsem teď šťastný s Veronicou a neopustím ji jen proto, že ses najednou změnila!” upozornil ji Miguel, “nechci riskovat své štěstí s ní za chvilkové poblouznění s tebou, když nemám jistotu, že se nevrátíš ke svému starému životu!” dodal vážně. “To se nikdy nestane! Nikdy nezopakuji ty samé chyby!” ujišťovala ho Carolina, “protože chci, aby si byl na mě pyšný! Chci, aby si byl na mě pyšný, protože tě miluju!” vyznala mu poprvé svou lásku. Miguel na ni beze slova hleděl. “Víš co, Carolino?” řekl po chvíli, “jeď domů a snaž se mi v budoucnu vyhýbat! Bude to tak pro nás oba lepší!” dodal a odešel. Carolina se za ním dívala, jak se jí vzdaluje a po tvářích jí stékaly slzy.

Nastal večer a Chris se vrátil po svém dlouhém dramatickém dni domů. “Chrisi, kde jsi celý den byl?” zeptal se ho Gustavo, ještě než Chris stačil zavřít dveře, “měli jsme o tebe strach!” řekl mu. “Strach?” podivil se Chris a postavil se doprostřed haly, “proč strach?” nechápal. “No víš,” ozval se Alejandro, který byl také v místnosti, “mysleli jsme…” nechtěl ani vyslovit to, co měl na mysli. “Co jste mysleli?” stále Chris nic nechápal a střídavě se díval na svého otce a staršího bratra. “Vůbec jsi se neukázal v práci a ani si nebral mobil, tak jsme se báli, jestli…” ani Gustavo se nedokázal vyjádřit. Chris na něj nechápavě hleděl a poté se obrátil na Alejandra a pohledem ho žádal, aby mu konečně řekl, co se děje. “No víš, báli jsme se, aby si neudělal nějakou hloupost,” řekl mu Alejandro opatrně, “byl tu ten skandál na svatbě a Vanessa s tebou nechce mluvit!” vysvětloval mu. “Vy jste si mysleli, že bych se pokusil o sebevraždu?” až Chris řekl nahlas to, co si jeho rodina myslela a nevěřícně na ně hleděl. “Kvůli Vanesse se trápíš už víc jak pět let a ten skandál na svatbě pro tebe musela být ta poslední kapka, tak jsme se trochu báli!” vysvětlil mu Gustavo. “Tak pro váš klid, zabít se rozhodně nechystám!” zasmál se Chris, ale poté zvážněl, “ne opravdu nemusíte mít strach! To by mě nikdy nenapadlo!” uklidnil je. “A tak kde jsi tedy celý den byl?” zeptal se ho Gustavo. “Včera jsem byl za Vanessou, abych si s ní promluvil,” začal jim Chris vysvětlovat, “ale ona mě vyhodila, protože mi řekla, že není vhodná doba na mluvení, protože její starší sestru unesl její manžel! A dnes ráno po té schůzce s klienty, co jsem měl ve městě, tak jsem Vanessinu sestru i toho jejího manžela viděl, jak nastupují do auta. Takže jsem nasedl do auta a sledoval je. Zavolal jsem Vanesse, která i s policií přijela na místo, které jsem jim řekl a pak jsem jen čekal, jak to dopadne!” vysvětlil jim. “A jak to tedy dopadlo?” zeptal se ho Gustavo. “Naštěstí dobře! Vanessina sestra byla zachráněna a její manžel je už na onom světě!” odvětil mu Chris. “Tak my jsme se báli nejhoršího a ty si přitom měl takový dobrodružný den!” zasmál se Alejandro. “Daleko dobrodružnější den pro mě bude ten den, kdy si konečně promluvím s Vanessou!” odvětil mu Chris, “jen doufám, že to bude brzy!” dodal.

Gabriela seděla ve své posteli s nenávistným výrazem ve tváři. Neustále si totiž v hlavě přehrávala dokola a dokola jednu vzpomínku, která, kdyby Gabriela měla možnost vrátit čas, by teď vypadala úplně jinak. “Mami, mám pro tebe úžasnou novinu!” řekla jí Gabriela nadšeně. “Já pro tebe taky,” zasmála se Mirela, “právě si se minula s tím detektivem, kterého jsme najaly,” oznámila jí a podala jí žlutou obálku s informacemi o Natalii, “prý budeš hodně překvapená,” vítězně se usmála. “Už jsi se do toho dívala?” zeptala se jí Gabriela. “Ne, čekala jsem na tebe,” odvětila jí Mirela. Gabriela se podívala na obálku a usmála se. “Tak už to otevři!” pobízela jí Mirela netrpělivě. Gabriela se na ni usmála, vešla do obývacího pokoje a obálku hodila do hořícího krbu. “Gabrielo, proboha, co si to udělala!” zděsila se Mirela. “Klid, mami!” zasmála se Gabriela, “já už ty informace k ničemu nepotřebuju!” vysvětlila jí. “Zatraceně!” rozčílila se Gabriela a měla chuť něčím mrsknout o zem, ale neměla čím. Po svatbě, kdy měla poslední záchvat, zničila už úplně všechno, co ve svém pokoji měla. “Jak jsem mohla být tak hloupá! Jak jsem mohla udělat takovou obrovskou chybu!” křičela hystericky, “měla jsem ty informace v ruce! Bylo tam napsané, že Natalia a Vanessa jsou jedna a tatáž osoba, ale já jsem si to nepřečetla! Kdybych tu obálku otevřela, tak už jsem teď mohla být Chrisovou manželkou!” zuřila, “ale jsem zase tam, kde jsem byla! Teď zase musím přemýšlet, jak získat Chrise zpátky a hlavně, jak se navždycky zbavit té proklaté Vanessy!” zvolala nenávistně.

Carolina ležela schoulená ve své posteli a plakala. Nemohla se vzpamatovat z dnešního Miguelova odmítnutí. Věděla, že si za všechno může sama a to ji ničilo ještě víc. “Carolino,” nakoukla do jejího pokoje Beatriz. Carolina si rychle utřela slzy, posadila se a snažila se tvářit, že je všechno v pořádku. “Pojď dál, teto,” pozvala ji. Beatriz vešla do jejího pokoje, zavřela za sebou dveře a posadila se ke Carolině na postel. “Ty jsi plakala, viď?” zeptala se jí ustaraně. “Ne, teto, jak tě to napadlo?” zapírala Carolina. “Vždyť máš oči od pláče úplně červené!” řekla jí Beatriz. “To se ti jenom zdá, teto!” odvětila ji Carolina, “já jsem v pohodě!” dodala a pokusila se o úsměv. Beatriz se na ni smutně usmála a to Carolinu zlomilo. Rozplakala se a padla Beatriz do náruče. “Já jsem tak ráda, že jsi tady, teto!” vzlykala. “Já jsem taky moc ráda, že jsem tady!” usmívala se Beatriz a hladila Carolinu po vlasech, “řekni mi, co se ti stalo?” zeptala se jí. Carolina se od ní odtáhla a utřela si slzy. “Víš, teto, když jsi přijela, tak jsem ti o sobě úplně všechno neřekla!” řekla jí. “To já naprosto chápu, Carolino! Vždyť jsem pro tebe byla v podstatě cizí člověk!” odvětila jí Beatriz. “A mohla bych ti to říct teď?” zeptala se jí Carolina. “Samozřejmě!” usmála se na ni Beatriz. “Ale není to nic pěkného!” upozornila ji Carolina. “Ať to bude cokoliv, tak ti budu v každém případě oporou!” usmála se na ni Beatriz. Carolina jí úsměv opětovala a poté jí převyprávěla o všech důležitých meznících ve svém životě. O svém dřívějším životě, o vztahu s Carlosem, o svém těhotenství a následném potratu a nyní i o neopětované lásce k Miguelovi.

“Ach můj bože!” plakala Gregoria, když jí a Vanesse Ana María řekla o všem, co jí Rogelio při únosu udělal. “Doufám, že se ten hajzl teď smaží v pekle za to všechno, co ti udělal!” zvolala Vanessa nenávistně se slzami v očích. Ana María chytla svou matku a mladší sestru za ruku a pevně je stiskla. “Víte bude se vám to zdát divné, ale to že mě Rogelio zbil a znásilnil nebylo zdaleka to nejhorší! To se stalo za naše manželství tolikrát, že už mi to ublížit nemohlo,” vzlykala Ana María, “ale mnohem horší bylo, když mi řekl, že mě odveze někam daleko a že už Diega a vás dvě nikdy neuvidím!” plakala. “Dceruško, už na to nemysli!” pohladila ji Gregoria po vlasech, “už je to všechno za tebou! Ten člověk ti už víckrát neublíží!” utěšovala ji. “Máš pravdu, mami!” pousmála se Ana María, “dnes jsem se navždy Rogelia Leala zbavila! Už nikdy víc se mi nepřiplete do života!” zvolala s obrovskou úlevou v hlase. Vanessa a Gregoria se na ni usmály a poté se všechny tři pevně objaly.

Bylo ráno. Beatriz scházela v domě Martinézových ze schodů, když se rozezněl zvonek u dveří. “Přejete si?” zeptala se mladé ženy, když dveře otevřela. Ta žena jí byla povědomá, ale nemohla si rychle vzpomenout, kde ji viděla. “Dobrý den, já jsem Vanessa Solanová!” představila se jí Vanessa, “přišla jsem za Chrisem,” dodala. Až teď si Beatriz vzpomněla, že Vanessa je ta dívka, kvůli které Chris zrušil svou svatbu s Gabrielou. “Pojďte prosím dál,” pozvala ji Beatriz a Vanessa vešla dovnitř. “Já jsem Beatriz de Elbittarová, Chrisova teta!” představila se jí Beatriz a podala jí ruku. “Moc mě těší, paní!” stiskla jí Vanessa ruku, “nevěděla jsem, že má Chris tetu,” řekla udiveně. “Dlouhá léta jsem tu nebyla a vrátila jsem se teprve před pár dny!” vysvětlila jí Beatriz. Vanessa chápavě přikývla. “Dojdu tedy pro Chrise,” řekla Beatriz a odešla po schodech nahoru. Vanessa se zatím rozhlížela po domě, ve kterém byla úplně poprvé. “Vanesso?” uslyšela za sebou známý hlas. Vanessa se otočila a viděla Chrise, jak schází ze schodů. “Ahoj, Chrisi!” pozdravila ho. Chris se k ní přiblížil a nechápavě se na ni podíval. “Ne že bych tě nerad viděl, ale nečekal jsem, že přijdeš!” zvolal udiveně. “Já jsem ti jen přišla poděkovat za to, jak jsi nám pomohl s hledáním mojí sestry!” odvětila mu Vanessa. “Nemáš mi za co děkovat! To by udělal každý!” usmál se na ni Chris. Vanessa na něj chvíli jen tak hleděla a poté od něj raději odvrátila svůj pohled. “Ale stejně ti děkuju! Nebýt tebe, tak už bych Anu Maríu nemusela nikdy vidět!” poděkovala mu Vanessa znovu. “Jsem rád, že jsem ti mohl pomoct!” odvětil jí Chris a pomalu se k ní začal přibližovat. “Už budu muset jít!” vyhrkla ze sebe Vanessa, když už byl skoro u ní. Obešla ho, ale Chris ji chytil za rameno a přitáhl si ji k sobě. Vanessa znervózněla. “Vanesso, promluvme si, prosím!” žádal ji Chris. “My se nemáme o čem bavit!” odvětila mu Vanessa a chtěla odejít, ale Chris ji nepustil. “Máme se o čem bavit a ty to moc dobře víš!” připomněl jí Chris vážně. “Tak dobře,” přikývla Vanessa, “asi není vyhnutí!” dodala. Chris ji pustil a ukázal ji, aby ho následovala do pracovny.