“Tak o čem chceš mluvit, Chrisi?” zeptala se ho Vanessa, když oba vešli do pracovny. “Vanesso, netvař se pořád, že nevíš, o co mi jde!” odvětil jí Chris vážně. “Ale já to opravdu nevím,” řekla mu Vanessa nevinně. “Proč, Vanesso? Proč celá ta hra na Natalii?” zeptal se jí Chris. Vanessa se musela zasmát nad jeho absurdní otázkou. “To se mě ptáš úplně vážně?” zeptala se ho. Chris přikývl. “Tak mi nejdřív na něco odpověz ty,” řekla mu Vanessa a přiblížila se k němu, “proč zrovna já? Proč jsi mi musel tak hrozně ublížit tím, když si předstíral, že jsi se do mě tehdy zamiloval?” zeptala se ho a v jejím hlase byla ještě slyšet bolest, kterou stále cítila. Chris zahanbeně sklopil hlavu. “Byl jsem tehdy obrovský idiot! Kdybych mohl vrátit čas, tak bych se už nikdy víc nepropůjčil té hrozné sázce!” řekl jí vážně. “Jenže čas nejde vrátit, Chrisi!” upozornila ho Vanessa, “i já bych se tehdy zachovala jinak, kdybych věděla kam to povede, ale bohužel jsem byla příliš naivní a věřila jsem tvým krásným slovům!” dodala. “Vanesso,” hlesl Chris zoufale. “Ale na jednu stranu ti vlastně musím poděkovat za to, že jsi mi ublížil!” řekla mu Vanessa vážně, “protože, když jsem pak konečně otevřela oči, tak už jsem přestala být tou naivní Vanessou, které si se posmíval! Ukázal si mi, že v životě člověk nic nedostane zadarmo a já se díky tomu stala mnohem silnější! Teď už nikomu nedovolím, aby mi ublížil!” říkala mu s nenávistí v očích. “Vanesso,” udiveně na ni Chris hleděl, “tohle nejsi ty! Ty přeci taková nejsi!” kroutil hlavou. “Jsem to, co jsi ze mě ty udělal!” řekla mu Vanessa s důrazem na slovo “ty”, “a proto jsem také začala s tou hrou na Natalií! Nejen, že jsem se ti chtěla pomstít, ale hlavně jsem ti chtěla dokázat, že už dávno nejsem ta naivní Vanessa, se kterou všichni zametali! Natalia byla mé silnější já. Ona se ti dokázala postavit! Když jsem byla jí, bylo jednoduché si s tebou hrát!” zasmála se, “a díky ní se mi povedlo dovést můj plán pomsty až do konce! Chtěla jsem, aby si trpěl! Aby si věděl, jaké to je, když někomu otevřeš své srdce! Když mu dáš všechno, co máš a pak se dozvíš, že to všechno krásné byla jen pouho pouhá lež!” vykřičela Chrisovi do tváře. Chris na ni chvíli zmateně hleděl, pak ji chytnul za ramena a přitáhl si ji k sobě. “Já chápu, že jsi se mi chtěla pomstít, ale nechápu, proč jsi tu pomstu dokončila, když jsi věděla, že jsem se do tebe nakonec zamiloval! Několikrát jsem ti to jako Natalii přece řekl! A řeknu ti to i teď!” zamilovaně na ni hleděl. “Já to ale nechci slyšet,” vytrhla se mu Vanessa, “a je pravda, že potom, co jsi mi řekl, jak to tenkrát skutečně bylo, jsem hodně váhala, jestli mám v té pomstě pokračovat nebo ne! Jednou jsem dokonce byla jen kousek od toho, abych ti řekla, že jsem to já!” vysvětlovala mu, “bylo to v ten den, kdy jsi se kvůli mně popral s Reinaldem! Byla jsem hrozně šťastná! Byla jsem na tebe tak pyšná, a když jsem se rozhodla říct ti pravdu, tak jsem zaslechla něco, co mě znovu utvrdilo v tom, abych svou pomstu dokončila!” dodala. “Co jsi zaslechla?” zeptal se jí Chris. “Zaslechla jsem Reinalda jak na tebe po té rvačce nadával. Jak nadával na to, že teď se kvůli mně pereš, ale přitom tenkrát ses tak strašně smál nad tím, když si jemu a svým ostatním kamarádům vyprávěl, jak ti přišlo směšné, že si byl první, kdo mě políbil!” odvětila mu Vanessa nenávistně. Chris si na tu chvíli vzpomněl a nejradši by si za to nafackoval. “Když jsem to uslyšela, tak se ve mně znovu probudila ta bolest, kterou jsem cítila, když jsem se o té sázce dozvěděla! A proto jsem svou pomstu musela dohnat až do konce! Dlužila jsem to sama sobě!” řekla mu Vanessa vážně, “Chrisi, já jsem ti tak moc věřila! Proč jsi to musel udělat!” zakřičela na něj a snažila se před ním nerozplakat. Za to Chrisovi už slzy stékaly po tvářích. “Kdo ti vlastně řekl o té sázce?” zeptal se jí Chris. “Ty to opravdu nevíš?” zeptala se ho Vanessa udiveně. “Vždy jsem podezříval Reinalda,” odvětil jí Chris. “Ne, Reinaldo to nebyl,” zakroutila Vanessa hlavou, “byl to člověk, který si náležitě vychutnával mou bolest, když mi to říkal!” dodala a snažila se zahnat své myšlenky na tu chvíli, která ji vždy donutila k pláči. Nechtěla se před Chrisem sesypat, chtěla zůstat silná. Chris se zamyslel nad Vanessinou odpovědí a napadla ho pouze jedna jediná osoba.

Reinaldo a Paola byli v ateliéru a nad něčím se spolu smáli, když k nim přišla Stacie. “Reinaldo, potřebuju s tebou mluvit,” řekla mu. “A nepočká to?” zeptal se jí Reinaldo, “já se tu teď výborně bavím s Paolou!” zasmál se. “Ne nepočká!” odvětila mu Stacie podrážděně. “No tak já radši jdu! Je tu nějak moc dusno,” ušklíbla se Paola a odešla. “Tak o co jde, Stacie?” zeptal se jí Reinaldo. “Reinaldo, dnes jdu na ten potrat,” řekla mu Stacie. “No výborně,” zasmál se Reinaldo, “takže o čem chceš teda mluvit?” zeptal se jí. “Právě o tom potratu,” odvětila mu Stacie, “Reinaldo, já si stále nejsem jistá, jestli to mám udělat!” dodala vážně. “Stacie, přestaň mě s tím pořád otravovat!” zvolal Reinaldo otráveně, “můj názor přeci znáš,” dodal. “Jenže já bych chtěla, aby si nad tím ještě popřemýšlel! Potrat je hodně závažný krok!” upozornila ho Stacie. “Já nemám nad čím přemýšlet! Žádný dítě nechci!” řekl jí Reinaldo bez záchvěvu výčitek svědomí. Stacie smutně sklopila hlavu. “Půjdeš tam v poledne alespoň se mnou?” zeptala se ho. “Proč bych s tebou chodil? Seš dospělá, tak tam snad trefíš!” odbyl ji Reinaldo a odešel. Stacie si položila ruce na břicho a z očí jí vytryskly slzy.

“Gabriela!” zvolal Chris nevěřícně. “Ano, Gabriela!” přikývla Vanessa, “Gabriela mi tehdy s obrovskou radostí řekla o té sázce!” řekla mu, “tedy ona se sice tvářila, že je jí mě hrozně líto, ale sám víš, jak se umí Gabriela přetvařovat!” dodala. “A já idiot jsem s ní ještě potom začal chodit! Ona mě utěšovala potom, co si zmizela a ještě tvrdila, že by ráda věděla, kdo ti řekl o té sázce, aby mu mohla vynadat!” vysvětloval jí Chris, “postupem času jsem poznal, že je Gabriela pokrytecká a sobecká, ale nikdy bych si nemyslel, že až tak!” kroutil nevěřícně hlavou. “No,” vzdychla Vanessa, “myslím, že jsme si vše podstatné už řekli, takže půjdu,” řekla, ale než se vůbec stačila otočit ke dveřím, Chris ji opět chytil a přitáhl si ji k sobě. “Vanesso, mě to všechno tak hrozně mrzí! Nechtěl jsem, aby si se o té sázce dozvěděla takhle! Chtěl jsem ti to říct ten den, kdy si zmizela, ale už jsem přišel pozdě!” řekl smutně. “A ty si myslíš, že kdyby si mi to řekl sám, tak že by se něco změnilo?” zeptala se ho Vanessa. “Jsem si jistý, že kdybych tehdy přišel včas, tak jsme mohli být stále spolu! Vím, že by si mě i tak nenáviděla, ale kdyby si věděla, že jsem se do tebe i přes to všechno zamiloval, tak by to bylo jiné! Nemusela by si žít s pocitem nenávisti celých pět let!” řekl jí Chris vážně. “Chrisi, teď už je zbytečné to řešit! Stalo se to, co se nejspíš stát mělo a nikdo to už zpátky nevrátí!” zdůraznila mu Vanessa, “proto bychom teď oba měli začít znovu! A každý sám!” dodala a chtěla odejít. Chris ji ale pevně držel. “Já nechci nic nového začínat a už vůbec ne bez tebe!” řekl jí důrazně. “Ale já už jsem nový život začala a jsem šťastná!” řekla mu Vanessa. “Tím štěstím myslíš Davida?” zeptal se jí Chris ironicky. Vanessa přikývla. “Vanesso, ty sama tomu nevěříš!” zasmál se Chris, “ty nikdy nebudeš šťastná pokud nebudeš se mnou!” řekl jí vážně. “To se pleteš, Chrisi!” odvětila mu Vanessa ne zrovna přesvědčivě, “mám Davida ráda a vím, že s ním budu šťastná, protože on mě vždycky miloval! I když jsem byla ošklivá!” předhodila mu, že v tomhle má David nad ním navrch. “On tě možná miluje, ale ty jeho ne!” řekl jí Chris vítězně. “Miluju ho!” řekla mu Vanessa, aby ho naštvala. Chrise to ale akorát rozesmálo. “Takže mi chceš říct, že když tě David vezme do náruče, tak se chvěješ stejně jako v mé náruči?” zeptal se jí provokativně. Vanessa jen zalapala po dechu a než si rozmyslela, co mu odpoví, Chris ji políbil. Vanessa se ani moc nebránila a po chvíli jeho polibky opětovala. Oddávali se jeden druhému, když je vyrušilo prásknutí dveřmi. Oba se lekli, přestali se líbat a podívali se ke dveřím, kde stála rozzuřená Gabriela. “Asi si toho budete mít teď hodně, co říct!” ironicky se Vanessa na oba usmála a odešla. “Vidím, Chrisi, že vůbec nemáš žádné výčitky svědomí, že si mě nechal stát u oltáře!” zakřičela na něj Gabriela, “místo toho se tu líbáš s touhle potvorou, která mi mou svatbu překazila!” křičela hystericky. Chris se na ni nenávistně zahleděl a chytnul ji silně za rameno. “Ona na to měla právo potom, co si udělala ty jí!” zakřičel na ni. “Co já udělala jí?” divila se Gabriela, “Chrisi, o čem to mluvíš?” nechápala ho. “Už totiž vím, že jsi to byla ty, Gabrielo! Už vím, že jsi to byla ty, kdo řekl Vanesse o té sázce!” zakřičel na ni Chris. Gabriela na něj vyděšeně hleděla. Nečekala, že jí nastane další problém tak brzy.

Daniel procházel chodbou v agentuře ESTRELLAS, když mu cestu zastoupila Paola. “Co zase chceš, Paolo?” zeptal se jí otráveně. “Proč jsi na mě pořád tak ošklivý?” tvářila se Paola smutně. “Zatraceně, Paolo, čím jsem si právě já zasloužil tvou pozornost?” zeptal se jí Daniel naštvaně, “to jenom kvůli tomu, že chodím s Marisol? Chceš jí zase ublížit?” nenávistně na ni hleděl. “Ale to mi křivdíš, Danieli,” zasmála se Paola, “ty ses mi líbil hned při našem prvním setkání,” usmála se na něj a přiblížila se k němu, “a to, že chodíš s Marisol to už je jen takový bonus!” dodala se smíchem. Daniel se na ni ironicky usmál a chytil ji za zápěstí. “Řeknu ti to naposledy, Paolo! Dej mně a Marisol konečně pokoj! My dva se milujeme a tobě se nepodaří nás rozdělit, takže se přestaň snažit, protože akorát zbytečně ztrácíš čas!” řekl jí důrazně, pustil ji a odešel. Paola se chytla za bolavé zápěstí a dívala se za Danielem nenávistným pohledem. Ani jeden nevěděl, že Marisol stála za rohem a pozorovala je. Usmívala se a byla šťastná z toho, co Daniel řekl. Ale taky věděla, že Paola si jen tak pokoj nedá. Proto se rozhodla, že si s ní bude muset hodně brzy vážně promluvit.

“Chrisi, já jsem to nebyla!” znovu mu Gabriela lhala. “Gabrielo, už přestaň lhát!” zakřičel na ni Chris, “Vanessa mi to teď všechno řekla!” dodal. “Já nelžu, to ona ti lhala!” snažila se ho Gabriela přesvědčit o své nevině. “Gabrielo, ty jsi neuvěřitelná!” zakroutil Chris hlavou, “ty mi prostě budeš lhát do očí i teď, když znám pravdu!” zakřičel na ni. “Jak můžeš věřit víc jí, než mně?” zakřičela na něj Gabriela a z očí jí vytryskly falešné slzy, “to se mnou si chodil víc jak pět let a ji si skoro neznal! A já jsem si na rozdíl od ní nehrála na někoho jiného!” upozornila ho. Chris ji pustil a pousmál se nad tím, jak je směšná. “Možná si nepoužívala jiné jméno, ale taky sis hrála na někoho jiného!” zdůraznil jí, “a nebudu ti to tady vysvětlovat, když sama moc dobře víš, o čem mluvím!” dodal, “teď už ti řeknu pouze jedno!” přiblížil se k ní, “vypadni! Vypadni z mého života a už se nevracej! Už tě nikdy nechci vidět!” zakřičel na ni nenávistně. Gabriela byla šokovaná, že se jí něco takového odvážil říct. “Chrisi, tohle mi neříkej! Nedělej něco, čeho by si později mohl litovat!” řekla mu vážně. “Já už teď lituju toho, že sem si s tebou vůbec kdy něco začal! Už teď lituju těch pěti let strávených s tebou!” křičel na ni Chris. “Chrisi,” fňukala Gabriela. “Vypadni, Gabrielo! Zmiz mi z očí!” zakřičel na ni Chris a ukázal na dveře. Gabriela si utřela své falešné slzy a nenávistně se na něj zahleděla. “Nemysli si, že je tohle konec, Christiane Martinézi! Mě se tak snadno nezbavíš!” zakřičela na něj hystericky a naštvaně vyběhla z pracovny.

“Alejandro,” vešla do jeho kanceláře usměvavá Jessica. “Co chceš, Jessico? Mám práci,” odbyl ji Alejandro a ani se na ni nepodíval. Jessica se na něj zašklebila a poté se znovu usmála. “Něco pro tebe mám,” odvětila mu a posadila se na židli naproti němu. “Jessico, já teď opravdu nemám čas na tvoje vtípky,” řekl jí Alejandro a stále měl hlavu zabouřenou v různých dokumentech. “Ale na tohle si určitě čas uděláš!” usmála se Jessica a vyndala z kabelky fotku jejich dítěte z ultrazvuku, “podívej se,” podala mu ji. Alejandro konečně zvedl hlavu od práce, vzal si od ní fotku, jedním okem se na ni podíval, odložil ji stranou a znovu se vrátil do práce. Jessica vykulila oči. “A to je všechno? To mi ani nic neřekneš?” vyštěkla na něj. “A co ti jako mám říct?” zeptal se jí Alejandro a obrátil se od dokumentů ke svému počítači. Jessica vůbec nerozuměla jeho chování. Myslela si, jakou radost mu tou fotkou udělá, ale Alejandrovi to bylo úplně jedno. Postavila se a naštvaně se na něj podívala. “Tak já ti přinesu fotku z ultrazvuku v domnění, že ti udělám radost a ty se na ni sotva podíváš a pak ji odložíš, jak kdyby to byl jen seznam věcí, který máš koupit!” vyčetla mu. “Jessico, řekl jsem ti, že mám hodně práce!” připomněl jí Alejandro, “prohlídnu si tu fotku doma!” dodal a opět začal psát něco na počítači. “Ale kdyby ti tu fotku přinesla Raquel, to by ses div rozplýváním nerozpustil, viď?!” zakřičela na něj Jessica. Alejandro přestal psát a nenávistně se na Jessicu podíval. “Jessico, s tímhle nezačínej!” upozornil ji. “No jo, já vlastně zapomněla, že to jen já čekám tvoje dítě! A co jsem vlastně já? Ano, jen ta, co čeká tvoje dítě!” ironicky se Jessica usmívala, “ale kdyby Raquel čekala tvoje dítě, to by byla jiná!” “Jessico, přestaň!” okřikl ji Alejandro. Jessica se opřela o jeho stůl a naklonila se k němu. “Raquel ale tvoje dítě nečeká a taky nikdy čekat nebude, tak už se s tím smiř!” zdůraznila mu, “to já jsem tady ta, co nosí pod srdcem tvoje dítě, tak mě už konečně začni trochu respektovat!” dodala a uraženě odešla. Alejandro bouchnul vzteky pěstí do stolu. Poté mu zrak spočinul na fotce z ultrazvuku. Vzal si ji a až nyní si ji pořádně prohlédl. Usmál se a vzdychl. “Promiň mi to, děťátko, já vím, že ty za nic nemůžeš!” smutně se na fotku usmíval, “ale moc mi chybí moje láska! Moje Raquel!” položil si hlavu o opěradlo, zavřel oči a v hlavě si promítl své nejhezčí okamžiky s Raquel.

Raquel šla po ulici a nevnímala svět okolo sebe. Opět myslela na Alejandra. Čím víc se snažila na něj zapomenout, tím víc na něj myslela. A obzvlášť když byla osamotě, tak se jí nedařilo dostat Alejandra z hlavy. Byla tak zamyšlená, že si vůbec neuvědomila, že vstoupila na přechod. Nevnímala, že se k ní blíží jedoucí auto. Ze svých myšlenek se probrala až ve chvíli, kdy jí někdo na poslední chvíli strhl zpátky na chodník. Vyděšeně se rozhlížela kolem sebe a až nyní si uvědomila, co se vlastně mohlo stát. “Jste v pořádku?” zeptal se jí muž, který ji včas zachytil. “A-a-ano,” vykoktala Raquel ze sebe, “vy jste mě zachránil!” uvědomila si. “Bylo mi potěšením zachránit tak nádhernou ženu!” polichotil jí Antonio. Raquel se pousmála. “Mé jméno je Antonio Liberde,” představil se jí Antonio a podal jí ruku. “Raquel Arismendiová,” stiskla mu Raquel ruku. “Příště si dávejte pozor na cestu, Raquel,” řekl jí Antonio vážně. “Budu! To vás mohu ujistit,” odvětila mu Raquel. “Muselo to být něco důležitého,” podotkl Antonio. “O čem to mluvíte?” nechápala ho Raquel. “To, na co jste myslela,” upřesnil Antonio, “nebo na koho?” dodal tázavě. “Raději bych o tom nemluvila,” odvětila mu Raquel. “Odpusťte mi, já jsem nechtěl být dotěrný,” omluvil se jí Antonio. “Ne, neomlouvejte se,” pousmála se na něj Raquel, “já jen o tom nechci mluvit, protože bych na to raději zapomněla,” dodala smutně. Antonio chápavě přikývl. “Nemohl bych vás někam pozvat?” zeptal se jí Antonio, “rád bych vám zlepšil náladu! Chtěl bych vidět váš krásný úsměv!” lichotil jí. “Jste velmi milý,” usmála se na něj Raquel, “ale už teď něco mám,” dodala. “A co zítra?” zeptal se jí Antonio. “Tak dobře,” souhlasila Raquel po chvíli. Antonio jí byl sympatický a věděla, že jednou bude muset začít nový život. “Zítra kolem poledne tady?” navrhla. “Budu se těšit,” usmál se na ni Antonio a galantně jí políbil na ruku. Raquel se na něj usmála, rozloučila se a odešla.

Stacie seděla v nemocniční čekárně. Byla velmi nervózní, protože si stále nebyla jistá, jestli jít na potrat je správné rozhodnutí. Myslela na ranní rozhovor s Reinaldem, když ji oslovila žena v pokročilém stádiu těhotenství, která si k ní přisedla. “Promiňte, mohla byste mi podat ten časopis,” požádala ji, “už jsem si sedla a než bych se s tímhle břichem zvedla, tak už bych mohla jít rovnou do ordinace!” zasmála se. Stacie se také zasmála a podala ženě časopis. “To bude vaše první?” zeptala se jí. “Ne, už druhé,” odvětila jí žena, “doma už mám jednoho malého raubíře,” zasmála se, “a vy jste ve kterém měsíci?” zeptala se. “Ve druhém,” odvětila jí Stacie. “To jste v tom příjemném období ranních nevolností!” žertovala žena a Stacie se rozesmála. “Nikdy mi nebylo líp,” vtipkovala i Stacie. “To chápu,” smála se žena, “ale věřte mi, že těch devět měsíců stojí za to!” zvážněla, “když vám totiž potom dají ten malý uzlíček poprvé do náruče, změní se vám život!” vysvětlovala jí spokojeným hlasem, “najednou si uvědomíte, že všechny starosti a problémy, které jste předtím považovala za důležité ve skutečnosti nestojí ani za řeč. Stačí, aby na vás ten malý človíček vykulil své oči a zjistíte, že už nikdy víc pro vás nic a nikdo nebude důležitější! Jen štěstí a zdraví vašeho dítěte!” usmála se, “být matkou je ten nejkrásnější pocit, co jsem zažila!” dodala. Stacie ji celou dobu se zaujetím poslouchala a najednou byla ještě zmatenější než předtím. “Paní Fariová,” vyšla z ordinace sestra, “můžete jít k panu doktorovi,” řekla jí. Stacie přikývla a postavila se. “Přeju vám hodně štěstí,” popřála ji žena. “Já vám taky,” odvětila jí Stacie, “a děkuju,” usmála se na ni a vešla do ordinace.

“Nemusíte kolem mě pořád běhat,” říkala Ana María Vanesse, Diegovi a Gregorii, kteří ji od včerejška nespustili z očí. “Musíme a navíc chceme,” řekl jí Diego, posadil se k ní na postel a políbil ji. Ana María se na něj usmála. “Miláčku, co ti mám udělat k obědu?” zeptala se jí Gregoria. “Nic, mami,” odvětil jí Ana María a natáhla k ní ruku. Gregoria ji chytla a posadila se na postel z druhé strany. “Už jsi se mnou opravdu nedělejte starosti,” řekla jim Ana María. Gregoria chtěla něco namítnout, ale vyrušil je zvonek u dveří. “Já tam dojdu,” řekla Vanessa a šla otevřít vchodové dveře. “Ty!” zvolala udiveně, když před sebou uviděla stát Gabrielu. Gabriela se na ni ušklíbla a poté jí vrazila facku. Vanessa se chytila za tvář a nenávistně se na Gabrielu zahleděla. “Neměla jsi se sem nikdy vracet!” opětovala jí Gabriela nenávistný pohled.