“Gabrielo, já se budu tvářit, jako že si tu vůbec nebyla! Odejdi a od této chvíle si už nebudeme vzájemně vstupovat do cesty!” řekla jí Vanessa vážně. “Pozdě, děvenko!” ušklíbla se na ni Gabriela a vešla dovnitř. “Co ode mě ještě chceš, Gabrielo?” zeptala se jí Vanessa. “Udělala jsi obrovskou chybu, když jsi se sem vrátila!” odvětila jí Gabriela, “a ještě větší chybu jsi udělala, když jsi mě rozdělila s Chrisem!” dodala nenávistně. “Ty jsi ale s ním nikdy nebyla, Gabrielo! Nikdy tě nemiloval!” upozornila ji Vanessa s vítězným úsměvem. “Protože jsi se objevila ty a všechno si mi zničila!” zakřičela na ni Gabriela. “Gabrielo, já opravdu nevím o co ti jde a ani mě to nezajímá!” zvolala Vanessa otráveně, “prosím, odejdi z mého domu!” požádala ji. “Jak si mohla Chrisovi říct, že jsem ti o té sázce řekla já!” zakřičela na ni Gabriela nenávistně a na její žádost vůbec nereagovala. Jakoby ji ani neslyšela. “Už byl nejvyšší čas, aby se to dozvěděl!” odvětila jí Vanessa klidně. “Já tě tak nenávidím, ty potvoro!” zakřičela na ni Gabriela a chtěla Vanessu znovu uhodit. Vanessa ale její napřaženou ruku včas zachytila. “Dej si pohov, Gabrielo! Já už se teď před tebou nesesypu jako tenkrát!” vítězně se na ni usmála. Gabriela se jí vytrhla a nenávistně se na ni zahleděla. “Co si o sobě vůbec myslíš?!” křičela na ni. Vanessa se zamyslela. “Že mám větší úroveň než ty?!” usmála se na Gabrielu ironicky. “Chrise, ale stejně nedostaneš!” zakřičela na ni Gabriela hystericky. “A kdo říká, že ho chci?” zasmála se Vanessa, “jen si ho klidně nech, Gabrielo! Dělej si s ním, co chceš!” smála se. “A to ti mám jako věřit, že ho nechceš?” zašklebila se na ni Gabriela. “Věř si čemu chceš,” pokrčila Vanessa rameny, “a žádám tě naposledy, aby si odešla,” dodala. “Teprve až potom, co s tebou skoncuju!” zakřičela na ni Gabriela a tentokrát se jí podařilo Vanessu uhodit. Vanessa se na ni nenávistně podívala a facku jí vrátila. Poté na sebe chvíli hleděly vražednými pohledy, až se do sebe pustily. Tahaly se za vlasy, křičely na sebe, že se vzájemně nenávidí a přitom shazovaly věci, co byly na sektorce nebo na stole. Křik a rámus už nenechaly Diega a Gregorii klidnými a vtrhli do kuchyně. “Proboha!” zděsila se Gregoria, když viděla svou dceru jak se pere s, pro ni, neznámou ženou. Diego mezi Vanessu a Gabrielu vtrhl a sevřel Gabrielu v náručí. “Pusť mě!” prala se Gabriela ještě s ním. “No tak uklidni se, holka!” měl Diego, co dělat, aby ji udržel. “Vanesso,” přistoupila k ní Gregoria, “jsi v pořádku?” zeptala se jí. “Ano, mami, nedělej si starosti,” odvětila jí Vanessa. “Vy!” nenávistně se Gregoria podívala na Gabrielu, “jak se opovažujete vtrhnout do mého domu a ubližovat mé dceři!” zakřičela na ni. “Ona mi ublížila daleko víc!” zakřičela Gabriela hystericky a chtěla se na Vanessu znovu vrhnout. “To už by stačilo!” zvolal Diego a dovlekl Gabrielu za dveře. Gabriela na dveře ještě chvíli bouchala a poté odešla. “Vanesso, kdo byla ta žena?” zeptala se jí Gregoria. “To byla Gabriela, mami!” odvětila jí Vanessa. “Ta Gabriela? Ta Chrisova snoubenka?” ujišťovala se Gregoria. “Ano, mami, přesně ta,” přikývla Vanessa, “a stále nemůže přenést přes srdce, že prohrála!” dodala se spokojeným úsměvem.

Carolina byla sama v jídelně a obědvala, když do jídelny vešel Gustavo. “Dobré odpoledne, holčičko,” pozdravil ji Gustavo. “Ahoj, tati!” zvolala Carolina překvapeně a políbila Gustava na tvář, “jsi dnes doma nějak brzy,” podotkla, zatímco se Gustavo posadil do čela stolu. “Je pátek, tak jsem si ten pracovní den trochu zkrátil,” odvětil jí Gustavo, “Alejandro a Chris to zvládnou sami. Navíc jsou mladší, takže mají větší výdrž!” dodal se smíchem. “Ale, tati!” smála se Carolina, “tím chceš říct, že jsi starý?” zeptala se ho. “No juchat na diskotéku bych teď už asi nešel!” vtipkoval Gustavo. Carolina zrovna pila, když to řekl, a málem se udusila smíchy. “Tati, tohle mi už nedělej! Nebo mě zabiješ!” smála se. “Nechtěl jsem tě zabít, chtěl jsem tě jenom rozesmát!” smál se Gustavo, “Beatriz mi totiž řekla, že jsi včera večer neměla moc dobrou náladu,” dodal vážně. Carolina se smutně pousmála. “Řekla ti proč?” zeptala se ho. “Ne, to je mezi vámi,” odvětil jí Gustavo, “jenom mi dělá starosti, když tě vidím smutnou!” dodal ustaraně a chytil jí za ruku. “Jsem moc ráda, že se teta vrátila,” změnila Carolina téma. “Já taky,” usmál se Gustavo. “Moc by vám to spolu slušelo!” podotkla Carolina s úsměvem. “Ale, Carolino, co to povídáš!” zasmál se Gustavo. “Jen to, co si myslím,” odvětila mu Carolina, “já vím, že máš maminku pořád rád, ale už je to dlouho, co tu s námi není. Už je to dlouho, co jsi sám!” dodala vážně. “Ale vždyť já nejsem sám! Mám tebe a tvé bratry!” usmál se na ni Gustavo. “Tati, ty víš, jak to myslím!” usmála se na něj Carolina. “Vím,” opětoval jí Gustavo úsměv, “a jsem moc rád, že jsi mi to řekla!” dodal a oba se objali.

“Alejandro, už jsi viděl ty Paoliny fotky?” zeptal se ho Chris, když vešel do jeho kanceláře. “Cože?” probudil se Alejandro ze svých myšlenek na Raquel. “Děje se něco?” zeptal se ho Chris a posadil se na židli proti němu. Alejandro neodpověděl, místo toho Chrisovi podal fotku z ultrazvuku, kterou držel v ruce. Chris se na ni podíval a usmál se. “Můj synovec nebo moje neteř předpokládám!” řekl s úsměvem. Alejandro přikývl. “Jessica mi tu fotku před chvíli přinesla,” vysvětlil Chrisovi. “Nevypadáš, ale moc nadšeně!” podotkl Chris. “Chrisi, já to dítě nemám rád!” přiznal se mu Alejandro. Chris smutně pokroutil hlavou. “Já to dítě pořád vidím jako viníka toho, že teď nejsem s Raquel!” vysvětlil mu Alejandro svůj postoj. “Alejandro, nenaštvi se, ale ty sám dobře víš, že viníkem je tady úplně někdo jiný!” upozornil ho Chris. “Bohužel to vím!” byl Alejandro naštvaný sám na sebe, “ale co mám teď dělat?! Vždycky jsem po dítěti tolik toužil a teď když je na cestě, tak ho nedokážu mít rád!” kroutil hlavou nad ironií osudu. “Alejandro, já tě chápu líp, než kdokoli jiný! Vím, jaké to je být bez ženy, kterou miluješ nejvíc na světě!” řekl mu Chris smutně, “ale hlavně za to neviň to malé stvoření! Ono nemůže za chyby svých rodičů!” dodal vážně. Alejandro souhlasně přikývl. “Musím už přestat vinit za svoje chyby druhé a být zodpovědnější!” řekl rozhodně. “Správně, brácho,” usmál se na něj Chris. “No a jak jsi na tom teď vlastně ty? Co Vanessa?” zeptal se ho Alejandro. “Dnes ráno jsme spolu vedli dlouhý rozhovor a konečně si všechno vysvětlili!” odvětil mu Chris. “Ale přesto jste se k sobě nevrátili,” hádal Alejandro, “to by si totiž vypadal jinak,” dodal. “Uhodl jsi, nevrátili,” odvětil mu Chris smutně, “já bych dal cokoliv za to, aby všechno bylo jako dřív, ale Vanessa má v sobě ještě hodně bolesti,” vysvětlil mu, “a ani se jí vlastně nedivím,” dodal. “Jsme na tom stejně, brácho,” usoudil Alejandro. Chris mohl jedině souhlasně přikývnout.

Gabriela vešla do svého domu a práskla dveřmi. “Taky jsi měla tak úžasný den jako já?” zeptala se jí Jessica, která na ni už nějakou chvíli čekala. “Já ji tak nenávidím!” zakřičela Gabriela nenávistně a svou kabelkou hodila vzteky o zem. “Mně o tom povídej!” pronesla Jessica ironicky, i když měla na mysli úplně jinou osobu. “Když vidím tu její nevinnou tvářičku, tak bych jí nejradši zakroutila krkem!” nadávala Gabriela. “Ona je prostě svatá!” nadávala Jessica. “A jemu je úplně jedno, že se mu vysmála do obličeje! On je z ní pořád úplně hotový!” rozčilovala se Gabriela. “Dám mu dítě, po kterém tak dlouho toužil, ale vůbec se o něj nezajímá!” rozčilovala se Jessica. “Zatracená Vanessa!” pronesla Gabriela nenávistně. “Zatracená Raquel!” pronesla Jessica nenávistně. Poté se na sebe s Gabrielou podívaly, a i když každá mluvila o někom jiném, tak věděly, že bratři Martinézovi jim stále prokluzují mezi prsty. “Co budeme dělat, Gabrielo?” zeptala se jí Jessica. “To ještě nevím, Jessico!” odvětila jí Gabriela, “ale jedno vím jistě! Pokud nebudu mít Christiana Martinéze já, tak ho nebude mít žádná!” přísahala s nenávistí v očích.

Byl večer. Raquel a Juan José se sešli u večeře. “Jaký jsi měl den, tati?” zeptala se ho Raquel. “Byl jsem navštívit jednoho starého známého,” odvětil jí Juan José, “i když raději bych navštívil jednu starou známou,” dodal s úsměvem. “Myslíš Gregorii Solanovou?” zeptala se ho Raquel s poťouchlým úsměvem. Juan José přikývl. “Ale nechci tam chodit, když nevím, co je s její dcerou!” odvětil jí vážně, “ale doufám, že je v pořádku,” dodal. “Taky doufám,” přikývla Raquel, “a tak já bych třeba mohla zavolat Vanesse a zeptat se jí,” navrhla mu, “z agentury se od vidění známe a když bych jí vysvětlila, že chceš její matku někam pozvat, ale že se bojíš, když nevíš, co je s její sestrou, tak by mi určitě řekla, jak to teď u nich vypadá!” dodala. “To by si pro mě udělala?” usmál se na ni Juan José. “Samozřejmě,” opětovala mu Raquel úsměv, “zítra zavolám Chrisovi, aby mi dal Vanessino číslo,” řekla mu, “Chris její číslo určitě bude mít,” dodala se smíchem. “A jaký den jsi měla ty?” zeptal se jí Juan José. “Nijak zvláštní,” odvětila mu Raquel, “i když poznala jsem jednoho muže,” dodala po chvíli. “Koho?” zeptal se jí Juan José. “Jmenuje se Antonio Liberde a je to opravdu sympatický muž,” usmála se Raquel. “A jak jste se poznali?” vyzvídal Juan José. “To radši nechtěj vědět, tati!” odvětila mu Raquel sklesle. “Proč?” nechápal ji Juan José. “On mi vlastně zachránil život,” vysvětlila mu Raquel. “Co se stalo?” zhrozil se Juan José. “Já jsem byla zamyšlená a nedávala jsem pozor na cestu. Vešla jsem na přechod a kdyby nebylo Antonia, tak tu teď sedíš sám!” vysvětlila mu Raquel smutně. “Raquel!” nazlobeně se na ni Juan José podíval, “jako kdyby si nevěděla, co se stalo tvé matce!” připomněl jí. “Já vím, tati, odpusť mi to!” chytla ho Raquel za ruku, “už se to víckrát nestane! Slibuju!” přísahala mu. “To si myslela zase na Alejandra, že jo?” zeptal se jí Juan José. Raquel zahanbeně přikývla. “Holčičko, já chápu, že zapomenout je hrozně těžké, ale nemůžeš se trápit po zbytek života!” upozornil ji Juan José. “Já vím, tati,” souhlasila Raquel, “a i proto jsem přijala Antoniovu nabídku. Zítra máme schůzku!” řekla mu. “Tak to jsem moc rád,” usmál se na ni Juan José, “ty si zasloužíš být šťastná!” dodal vážně. “Ty taky, tati,” usmála se na něj Raquel a oba se objali.

“Ty, Marisol?” podivila se Paola, když uviděla Marisol stát ve dveřích svého bytu. “Musíme si vážně promluvit, Paolo!” řekla jí Marisol a vešla do bytu. “A o čem chceš mluvit?” zeptala se jí Paola a tvářila se, že neví, proč Marisol přišla. “Paolo, ty moc dobře víš, proč jsem tady!” odvětila jí Marisol podrážděně, “chci, aby si se mi konečně přestala plést do života! Chci, aby si nechala Daniela na pokoji!” zakřičela na ni. “A co když ne?” zeptala se jí Paola se smíchem. “Proč mi to děláš, Paolo? Co jsem ti tak hrozného udělala, že mi chceš podruhé zničit vztah?” zeptala se jí Marisol zoufale. “Ale, Marisol, vždyť já myslím jen na tvé dobro,” odvětila jí Paola klidně, “ty si myslíš, že jsem potvora, ale díky mně si alespoň viděla, co je Martín zač! Kdyby tě nepodvedl se mnou, tak by tě podvedl s jinou! Měla by si mi ještě poděkovat!” řekla jí vážně. Marisol se na ni nenávistně zahleděla a vrazila jí facku. Paola se chytla za udeřenou tvář a zasmála se. “V pořádku, asi jsem si to zasloužila,” pronesla jakoby nic, “a co kdybych ti tu laskavost prokázala i podruhé?” zeptala se. “Co tím myslíš?” nechápala ji Marisol. “Co kdybychom se vsadily?” navrhla jí Paola, “já se pokusím Daniela svést a když mě odmítne, tak ti navždy zmizím ze života! Ale pokud mě neodmítne, tak aspoň budeš vědět, že Daniel je stejný jako všichni chlapi a nebudeš tak litovat času strávený s ním. Času, kdy sis s ním plánovala růžovou budoucnost!” vysvětlila jí Paola svůj plán, “co ty na to?” zeptala se jí. Marisol o tom začala přemýšlet. “Rozmysli si to dobře, Marisol!” radila jí Paola. “Tak dobře, souhlasím!” vypadlo nakonec z Marisol. “Výborně,” zasmála se Paola. Marisol už jí neměla co říct, a tak odešla. Ale dřív než Paola začala slavit, tak se Marisol vrátila. “Ne, nesouhlasím!” zdůraznila jí, “Bože, jak mě to vůbec mohlo napadnout souhlasit?!” nadávala sama sobě, “já Danielovi věřím! A nepotřebuji tebe ani nějakou hloupou sázku, abych věděla, že mě Daniel miluje a že mi bude věrný!” vítězně se na Paolu usmála a odešla. Paola se rozesmála.

“Reinaldo?” vešla Stacie do jejich bytu, “Reinaldo?” volala z předsíně, kde si zouvala boty, “Reinaldo?” vešla do obývacího pokoje, ale Reinaldo nikde. Vešla do kuchyně, kde si na stolku všimla vzkazu. Byl od Reinalda a stálo v něm, že šel s pár přáteli do hospody. “Takže tebe vůbec netrápí, že si mě nechal jít samotnou do nemocnice! Teď se ještě opíjíš v hospodě a děláš jakoby se nechumelilo!” nadávala na něj Stacie a hodila vzkaz do koše. “Ale mně je to už jedno!” usmála se a šla do své ložnice, kde se postavila před zrcadlo. Natočila se na bok, pohladila si své břicho a usmála se. “Teď už mi záleží jen na tobě, děťátko!” usmívala se, “budu ti dobrou matkou! To ti slibuju!” mluvila na své břicho a cítila se tak šťastně, jak ještě nikdy nebyla.

Bylo dopoledne dalšího dne a Vanessa šla navštívit Antonia. “Vanesso, to je dobře, že jsi tady!” přivítal se s ní Antonio a pozval ji do bytu, který si po příjezdu do Caracasu pronajal. “Co se děje?” smála se Vanessa, když viděla, jak je nervózní. “Kterou košili?” vyndal Antonio ze skříně dvě košile. “Tu modrou,” poradila mu Vanessa po chvíli přemýšlení, “máš snad rande, že jsi tak poděšený?” smála se mu. “Mám,” odvětil jí Antonio, “poznal jsem ji včera a natolik mě okouzlila, že to první rande nesmím ničím pokazit!” vysvětlil jí. “A kdopak je ta šťastná?” vyzvídala Vanessa. “Jmenuje se Raquel Arismendiová,” odvětil jí Antonio, “a je tak nádherná!” dodal zasněně. “Raquel?” vykulila na něj Vanessa oči. “Ty ji znáš?” divil se Antonio. “Hnědovláska, o něco vyšší než já a moc hezká?” ujišťovala se Vanessa. Antonio přikývl. “Tak to je bývalá Chrisova švagrová!” vysvětlila mu Vanessa, jak se s Raquel zná. “Podívejme se,” zakroutil Antonio hlavou, “ale to slovo bývalá se mi moc líbí!” zasmál se. “Antonio, ale radím ti, aby si na ni nespěchal! Sice Raquel až tak dobře neznám, jen od vidění, ale vím, že Alejandra, to je Chrisův starší bratr, moc milovala a možná, že ještě i miluje, tak si nedělej moc velké iluze,” varovala ho Vanessa. “A co se vlastně mezi ní a tím Alejandrem stalo?” zeptal se jí Antonio. “Promiň, Antonio, ale já nemám právo na to ti to říct!” odvětila mu Vanessa vážně, “Raquel ti to určitě řekne sama, až se lépe poznáte!” dodala. “Máš pravdu,” přikývl Antonio. “A jak jste se vůbec poznali?” vyzvídala Vanessa. Antonio se usmál a převyprávěl jí průběh jeho včerejšího setkání s Raquel.

David byl ve své kanceláři a psal si fixem na tabuli poznámky k nějakému případu, když do jeho kanceláře vešel Chris. “Co ty tady děláš?” zeptal se ho David nenávistně. “Nerad tě ruším, Davide,” omlouval se mu Chris, “ale přišel jsem, abychom si mi dva ujasnili jednu věc,” řekl vážně. “A to jakou?” odložil David fix na okraj tabule a postavil se za svůj stůl. “Možná si myslíš, že máš teď přede mnou navrch, když s Vanessou chodíš, ale věř mi, že to nebude dlouho trvat!” smál se mu Chris do očí, “Vanessa miluje mě! Vždycky milovala a vždycky bude!” pronesl vítězně. David ho probodával pohledem.