„A proč mi to jako říkáš?“ zeptal se David Chrise. „Myslím na tvé dobro! Nechci, aby sis s Vanessou dělal zbytečné naděje!“ odvětil mu Chris s ironickým úsměvem. „O moje dobro se nestarej!“ odsekl mu David, „a jestli si myslíš, že tímhle svým výstupem něčeho dosáhneš, tak to si na velkém omylu!“ dodal. „Já ale ničeho dosáhnout nechci! Jen jsem tě přišel upozornit, že Vanessiny city se za těch pět let ani trochu nezměnily! Stále mě miluje!“ usmál se na něj Chris vítězně. „Martinézi, meleš tady nesmysly a já na ně nemám čas!“ vyjel na něj David. „To nejsou nesmysly, Davide!“ odporoval mu Chris, „Vanessa mi včera dokázala, jak moc mě miluje, když se se mnou líbala!“ dodal s vítězným úsměvem. David na něj nenávistně hleděl. „Martinézi, vypadni odsud, jestli nechceš přijít k úrazu!“ pohrozil mu. „Chceš se prát? Já nejsem proti!“ zasmál se Chris. David obešel stůl a opravdu by se na Chrise vrhl, kdyby do jeho kanceláře zrovna nevešel jeden jeho podřízený. „Šéfe, ve vyšetřovací místnosti už čeká Batista!“ řekl mu. „Dobře, Cortezi, hned tam budu,“ odvětil mu David a Cortez odešel. „Martinézi, máš štěstí, že mám práci!“ řekl mu David, „a Vanessu nech na pokoji!“ pohrozil mu a poté odešel ze své kanceláře. Chris se pobaveně usmál a také odešel.

„Alejandro, kde si zase v noci byl?“ vtrhla do jeho pokoje Jessica. „Měl jsem moc práce a pak jsem v kanceláři usnul,“ odvětil jí Alejandro otráveně. „Taky si mi mohl zavolat! Měla jsem o tebe strach!“ řekla mu Jessica ustaraně. Alejandro se jen ušklíbl a začal se svlékat, protože se chtěl jít osprchovat. „Jessico, promluvíme si později,“ řekl jí, když odcházel do koupelny. Jessica se usmála a následovala ho. „Můžu se přidat?“ objala ho kolem pasu. „Jessico, dej mi pokoj!“ odstrčil ji Alejandro od sebe. Jessica na něj nenávistně hleděla. „Alejandro, buď se ke mně začneš chovat s respektem anebo odsud odejdu a svoje dítě nikdy neuvidíš!“ zakřičela na něj. „Dobře, tak si jdi!“ zakřičel na ni Alejandro. Jessica byla v šoku. Myslela si, že když mu pohrozí ztrátou dítěte, tak se k ní hned začne chovat mile. „Alejandro, to si nemyslel vážně, že ne?“ kroutila nevěřícně hlavou. „Ale ano myslel!“ zakřičel na ni Alejandro, „dělej si, co chceš, Jessico, je mi to jedno!“ křičel na ni. „Alejandro, vzpamatuj se! Vždyť já ti dám dítě, po kterém si tak dlouho toužil a teď ho odmítáš?“ nechápala ho Jessica. „Víš, Jessico, vždy jsem si myslel, že mít dítě je pro mě v životě to nejdůležitější! Ale to jsem se hodně spletl!“ vysvětloval jí Alejandro, „až příliš pozdě jsem si uvědomil, že je pro mě nejdůležitější být se ženou, kterou miluji! A s tou už kvůli své vlastní chybě nejsem!“ dodal vážně. Jessica na něj překvapeně hleděla. „Rád bych se osprchoval, můžeš, prosím tě, odejít!“ požádal ji Alejandro. Jessica zmateně přikývla a odešla. To co jí právě Alejandro řekl, jí ani trochu nepotěšilo. Myslela si, že dítětem si ho k sobě připoutá, ale teď zjistila, že to má úplně opačný účinek. Alejandro neodmítá jen ji, ale i své dítě.

Bylo poledne a Antonio už netrpělivě přešlapoval na místě, na kterém se včera poznal s Raquel. „Čekáte dlouho?“ ozvalo se za ním. Antonio se otočil a Raquelina krása ho znovu očarovala. „Na vás bych čekal i roky!“ usmál se na ni. Raquel se pousmála. „Kam půjdeme?“ zeptala se ho. „Nedaleko odtud jsem objevil moc pěknou restauraci! Je tam i terasa, tak bychom si mohli sednout ven, když je tak krásný den!“ odvětil jí Antonio s úsměvem. „Ano, dnes je opravdu krásný den!“ usmála se Raquel. „A to nejen díky počasí! Především kvůli vám!“ polichotil jí Antonio a políbil ji na ruku. Raquel se trochu začervenala. „Takže půjdeme?“ zeptala se ho. Antonio přikývl, nabídl jí své rámě a poté se vydali směrem k restauraci.

„Ahoj, Davide,“ vešla Vanessa s úsměvem do jeho kanceláře. „Ahoj,“ sotva se na ni David podíval. „Stalo se snad něco?“ zeptala se ho Vanessa a posadila se na židli oproti němu. „Ne, vůbec nic,“ odvětil jí David podrážděně. „Takže špatnou náladu máš jen tak pro nic za nic, jo?“ zeptala se ho Vanessa ironicky, „tak mi řekni, co se ti stalo?“ vyptávala se. David odložil desky, do kterých se dosud díval, stranou a vážně se na Vanessu podíval. „Ráno jsem měl dost nepříjemný rozhovor s Christianem Martinézem?“ řekl jí vážně. „Cože?“ zvolala Vanessa šokovaně, „co od tebe chtěl?“ zeptala se ho. „Přišel mi říct, abych si ve vztahu s tebou nedělal zbytečné naděje, protože ty jsi milovala, miluješ a vždycky budeš milovat jeho!“ odcitoval jí David s kyselým výrazem to, co mu přednesl Chris. Vanessa na něj šokovaně hleděla. „Co si o sobě vůbec myslí!“ rozčílila se, „doufám, že jsi mu nevěřil, Davide,“ ujišťovala se. „Nevěřil jsem mu do chvíle, než mi řekl, že jsi mu včera dokázala, jak moc ho miluješ, když jste se líbali!“ odvětil jí David naštvaně. Vanessa nevěděla, co říct. Cítila se velmi provinile. „Takže si to nevymyslel, aby mě naštval!“ usoudil David z Vanessina výrazu. „Davide, já jsem ho nechtěla políbit!“ obhajovala se Vanessa, „já jsem…on…!“ nedokázala se vyjádřit, protože ani nevěděla, jak se mu má za něco takového omluvit. „To je dobrý, Vanesso, nic mi neříkej! Já nejsem naivní a vím, že k tomu chlapovi ještě něco cítíš a že se toho citu nezbavíš ze dne na den!“ chápal ji David, „a ani nemusíš mít výčitky kvůli nám dvěma, protože jsme spolu ještě ani pořádně chodit nezačali,“ uvědomil si, „vždyť jsme ještě neměli ani rande!“ dodal se smíchem. Vanessa se rozesmála. „Díky, Davide,“ usmála se na něj a chytla ho za ruku, „díky, že si tak pozorný a chápavý! A slibuju ti, že se mezi mnou a Chrisem už nikdy nic nestane!“ dodala vážně. David se na ni usmál a pohladil ji po tváři. „A s tím randem bychom to měli napravit,“ řekla mu Vanessa, „co jsem se vrátila, tak se pořád něco dělo a neměli jsme na sebe ani chvíli,“ řekla smutně. „Tak co dneska večer?“ navrhl jí David. „Večeře v té výborné restauraci v centru?“ navrhla mu zase Vanessa. Oba si své návrhy přikývnutím odsouhlasili. „Ale nevím, jestli se pro tebe budu moct zastavit! Dneska tu toho mám hodně!“ řekl jí David. „To nevadí, tak se sejdeme až tam,“ usmála se na něj Vanessa, „tak v osm?“ zeptala se ho. David přikývl. „Šéfe,“ vešel do kanceláře opět jeho podřízený Cortez, „už máme povolení k prohlídce toho baru, kde by se měli prodávat drogy, jak jsme dostali před pár dny ten anonym!“ připomněl Davidovi. „Skvěle, Cortezi,“ pochválil ho David, „připrav auto a hned jsem tam,“ řekl mu. Cortez přikývl a odešel. „Promiň, Vanesso, ale práce volá,“ smutně se na ni David usmál. „Samozřejmě,“ opětovala mu Vanessa úsměv a postavila se. David se též postavil a přiblížil se k ní. „Takže večer v restauraci?“ ujistil se ještě jednou. Vanessa s úsměvem přikývla a poté se oba políbili. Ještě jednou se na sebe usmáli a oba vyšli z jeho kanceláře.

„Vy jste z New Yorku?“ podivila se Raquel, když spolu s Antoniem, seděla na terase jedné restaurace. „Ano,“ přikývl Antonio, „mí rodiče se tam přestěhovali, když mi bylo osm let,“ vysvětlil jí. „A jak dlouho se tady zdržíte?“ zeptala se ho Raquel. „Ještě nevím,“ odvětil jí Antonio, „přijel jsem sem s jednou kamarádkou, která mě chtěla seznámit se svou rodinou a musím říct, že zatím se mi tu velice líbí!“ usmál se na ni a upřeně se na ni zahleděl. Raquel trochu znervózněla. „Nemohli bychom si tykat?“ navrhl jí Antonio. Raquel s úsměvem přikývla. „Já jsem Antonio,“ podal jí Antonio ruku. „Raquel,“ stiskla mu Raquel ruku. Antonio se k ní naklonil a políbil ji na tvář. „Moc mě těší,“ usmál se na ni. Raquel ještě více znervózněla, ale v tu chvíli její nervozita alespoň na malý okamžik mohla odpadnout. „Raquel?“ uslyšela za sebou své jméno. Otočila se a usmála se. „Chrisi!“ zvolala s úsměvem a šla ho obejmout, „ráda tě vidím!“ řekla mu. „A já tebe!“ usmál se na ni Chris, když se od sebe odtáhli, „jak se ti vede?“ zeptal se jí. „Mívala jsem i lepší období,“ odvětila mu Raquel. „Jsem na tom nějak podobně!“ pousmál se Chris. „Slyšela jsem, co se stalo na tvé svatbě,“ řekla mu Raquel ustaraně. „Ano, nastal tam takový menší nečekaný zvrat!“ dnes už se tomu Chris musel zasmát. „A jak na tom teď s Vanessou jsi?“ zeptala se ho Raquel. „Jsem vlastně tam, kde jsem byl,“ odvětil jí Chris, „no ale co je nového u tebe?“ zeptal se jí. „V celku nic,“ odvětila mu Raquel. „A co ten muž, s kterým jsi seděla u stolu?“ zeptal se jí Chris. Raquel si uvědomila, že na Antonia úplně zapomněla. „Pojď, představím vás,“ rozhodla se to napravit a dovedla Chrise k Antoniovi. Antonio se postavil. „Antonio, chtěla bych ti představit svého bývalého švagra,“ řekla mu Raquel, „Christian Martinéz,“ představila mu ho, „a Chrisi, tohle je Antonio Liberde,“ představila mu Antonia. „Těší mě,“ podal mu Chris ruku. „Takže to vy jste ten slavný Christian Martinéz,“ řekl mu Antonio, když si s ním potřásl rukou. „Slavný?“ podivil se Chris, „nevím o tom, že bych byl slavný!“ zasmál se. „Kdyby vám někdo o někom říkal pět let téměř každý den, tak by vám to tak taky připadalo!“ řekl mu Antonio. „Kdo vám o mně říkal?“ zeptal se ho Chris. „Vanessa,“ odvětil mu Antonio, „poznali jsme se v New Yorku, kam odjela potom, co se jí stalo!“ řekl zdvořile. Nechtěl říct, že tam odjela potom, co jí Chris udělal. „Aha, chápu,“ přikývl Chris, „takže jste o mě slyšel hodně nepěkných věcí!“ usoudil. „Ano, něco jsem zaslechl,“ odvětil mu Antonio. „Chrisi,“ vmísila se do jejich rozhovoru Raquel, aby se ten rozhovor moc nevyostřil, „asi to nebudeš vědět, ale když už jsme se potkali, tak se tě zeptám,“ řekla mu. „Ptej se na co chceš,“ usmál se na ni Chris. „Asi nevíš, jak je na tom Vanessina sestra, že?“ zeptala se ho Raquel, „táta si dělá starosti, jak to zvládá jejich matka!“ dodala. „Ana María je v pořádku!“ odpověděli jí Chris a Antonio současně. „Vidíš, Antonio, ty to taky vlastně musíš vědět, když znáš Vanessu!“ zasmála se Raquel, „a tak je její sestra vážně v pořádku?“ zeptala se. „Shodou okolností jsem byl u toho, když se Anu Maríu podařilo zachránit a od předvčerejška už je doma!“ odvětil jí Chris. „Tak to jsem ráda,“ usmála se Raquel, „a jak tátovi se uleví,“ dodala. „Řekni mu, že teď už Gregorii může klidně někam pozvat!“ řekl jí Chris. „Vyřídím,“ usmála se Raquel. „No, už vás nebudu zdržovat,“ řekl Chris, „moc rád jsem tě viděl, Raquel,“ políbil ji na tvář, „těšilo mě, Antonio,“ řekl trochu ironicky a poté odešel. Raquel a Antonio se znovu posadili ke stolu. „Asi tě teď zajímá, proč je Chris můj bývalý švagr!“ řekla mu Raquel. „Ráno jsem o tobě Vanesse říkal a po chvilce jsme se dostali k tomu, že tě vlastně zná, a tak mi řekla, že jsi rozvedená, ale pokud o tom nechceš mluvit, tak nemusíš,“ řekl jí Antonio, „ještě se neznáme, tak dlouho, aby si mi o takové osobní věci říkala!“ dodal. „Dej mi čas,“ požádala ho Raquel. „Kolik budeš potřebovat!“ usmál se na ni Antonio. Raquel mu úsměv opětovala.

„Tati, ještě se trochu napij,“ řekla Rebeca Federicovi, když v ruce držela skleničku vody s brčkem. Federico jí ale očima naznačil, že už pít nechce. Rebeca vzdychla a postavila skleničku na stolek v obývacím pokoji. „Tati,“ smutně se na Federica podívala. Federico měl na klíně svou spiritistickou tabulku, která mu umožňovala komunikovat se svou rodinou. Nejdříve prstem ukázal na písmeno A, poté na L a nakonec na E. Ani nemusel ukazovat dál, protože Rebeca věděla, na koho se ptá. Ptal se na Alexandru. „Alexandra je v pořádku! Nedělej si starosti, tati,“ zalhala mu Rebeca. Musela mu lhát. V jeho stavu se nesměl ničím rozrušovat. Federico, ale přesto poznal, že mu jeho mladší dcera lže, ale nemohl s tím nic dělat. „Jsem doma,“ ozval se z kuchyně Susanin hlas. „Hned se vrátím, tati,“ usmála se na něj Rebeca a odešla do kuchyně za svou matkou. „Snědl něco?“ zeptala se jí Susana, zatímco vyndávala z tašky nákup. „Jenom trochu,“ odvětila jí Rebeca, „ale hlavně se mě zase ptal na Alexandru! A já už mu nechci pořád lhát!“ dodala zoufale. „Holčičko, víš, že musíš!“ řekla jí Susana. „Já vím,“ přikývla Rebeca smutně, „ale vadí mi, že mu musím říkat, že je Alexandra v pořádku, a přitom nemáme ani ponětí, kde je! A jestli v pořádku opravdu je!“ dodala vážně. „Rebeco, a víš, jak to trápí mě?“ zeptala se jí Susana, „každý večer se modlím za to, aby se mojí Alexandře nic nestalo! Aby se vrátila domů, živá a zdravá!“ rozplakala se. „Mami,“ objala ji Rebeca, „musíme věřit, že se Alexandra brzy objeví! A hlavně, že bude v pořádku!“ také se rozplakala.

David a jeho lidé se shromáždili před barem, na který se chystali udělat zátah. Před pár dny dostali anonymní tip, že by se zde měli ve velkém prodávat drogy. „Policie! Všichni zůstaňte stát!“ vtrhli dovnitř se zbraněmi v ruce. Najednou ale všichni začali dávat zbraně dolů a nevěřili tomu, co vidí. Jejich příkaz, aby všichni zůstali stát, byl v tu chvíli naprosto bezvýznamný. Před sebou totiž viděli ležet několik desítek zdrogovaných lidí, bez známek života. Bylo to jako pohřebiště. „Proboha!“ zvolal David šokovaně, „tak rychle podívejte se, jestli jsou vůbec ještě naživu a zavolejte do nemocnice!“ zakřičel na své podřízené. Všichni se postupně rozutekli do všech stran a začali se dívat, jak na tom ti lidé jsou. I David začal chodit kolem dokola a kontroloval jim tep, když najednou mezi tou hromadou lidí uviděl i jednu známou tvář. „Ne, jen to ne!“ zakroutil vyděšeně hlavou a rozběhl se k Alexandře. „Alexandro!“ vzal jí do náruče, „tohle mi nedělej!“ zkontroloval jí tep. Byla ještě naživu, ale její tep byl velmi slabý. „Ať je tu okamžitě sanitka!“ zakřičel na své podřízené, „Alexandro!“ hladil ji po vlasech, „prosím tě, vydrž!“ žádal ji chvějícím se hlasem.

Stacie si pochutnávala na obědě, který si pro sebe a své dítě uvařila, když se domů vrátil Reinaldo. „Čau!“ letmo ji pozdavil a hned si nalil do hrníčku kafe. Bylo očividné, že se ještě neprobral z kocoviny. „To je od tebe milé, že si se uráčil vrátit domů!“ podotkla Stacie ironicky. „Bez poznámek, Stacie!“ odsekl jí Reinaldo. „To se ani nezeptáš, jak jsem včera dopadla?“ zeptala se ho Stacie. „A co bylo včera?“ nevzpomínal si Reinaldo. „Že mě to ani nepřekvapuje, že si to nepamatuješ!“ zasmála se Stacie. „Nemůžu si přece pamatovat všechno!“ zašklebil se na ni Reinaldo, „a mimochodem, to jako chceš všechno tohle sníst?“ zeptal se jí, „uvědom si, že si musíš držet linii!“ připomněl jí. „Teď už nemusím!“ odvětila mu Stacie. „Jak nemusíš?“ zeptal se jí Reinaldo. „No, že na příštích sedm měsíců si linii udržovat nemusím a vlastně ani nemůžu!“ odvětila mu Stacie. Reinaldo se na ni nechápavě díval. „Stacie, vysvětli mi, o čem to tady mluvíš!“ zvýšil na ni hlas. „Jenom to, že linii si teď držet nemůžu, protože musím jíst za dva!“ vysvětlila mu Stacie, „včera jsem totiž na tom potratu nebyla! Nechala jsem si naše dítě!“ dodala vážně. Reinaldo na ni šokovaně hleděl.

Když Vanessa odešla z policejní stanice, tak se ještě rozhodla nakoupit si něco hezkého na sebe na to její dnešní první rande s Davidem. Zrovna vycházela z obchodního centra, když se jí někdo připletl do cesty. „Tak ty mi jdeš zrovna do rány!“ řekla Chrisovi naštvaně. „Tak to mě vážně těší!“ zasmál se Chris. „Co si o sobě vůbec myslíš? Kdo ti dal právo chodit za Davidem a říkat mu ty nesmysly o tobě a o mně!“ křičela na něj Vanessa. „Tak za prvé, já si přeci můžu dělat, co chci a to znamená, že klidně můžu chodit i za tvým přítelem!“ ušklíbl se Chris, „a za druhé, já jsem mu žádné nesmysly nevykládal! Řekl jsem mu jen čistou pravdu!“ řekl vítězně. „Dobře, možná to s tím polibkem byla pravda, ale to si mu taky říkat nemusel!“ zakřičela na něj Vanessa, „a ten zbytek, že jsem tě milovala, miluju a vždycky budu, no tak to bylo vůbec směšný!“ předstírala smích. „Ale vždyť to je taky pravda!“ vítězně se na ni Chris usmál. „To teda není! Ani trochu!“ zdůraznila mu Vanessa, „už si jednou provždy zapamatuj, že je mezi námi konec! Přestaň se mi už plést do života! Nenávidím tě!“ křičela na něj hystericky. Chris s úsměvem poslouchal její výstup. „Už si skončila?“ zeptal se jí se smíchem. „Ano!“ odsekla mu rozčíleně a vydala se k odchodu. Když ale kolem něj prošla, tak ji Chris chytil za rameno, přitáhl si ji k sobě a začal ji líbat. Vanessa se chvíli bránila, ale poté upustila na zem nákupní tašky, pověsila se mu kolem krku a se stejnou vášní, s jakou jí Chris líbal, mu jeho polibky vracela.