Vanessa a Chris se ještě dlouhou chvíli líbali, až se nakonec Vanessa vzpamatovala, odstrčila Chrise od sebe a vrazila mu facku. „Už to víckrát nedělej!“ zakřičela na něj. Chris si prsty přejel po udeřené tváři a poté se na Vanessu zamyšleně podíval. „A proč ne?“ zeptal se jí. „To je ale blbá otázka!“ zašklebila se na něj Vanessa, „protože si to nepřeju!“ zdůraznila mu. „Vážně?“ předstíral Chris údiv, „ale když si mi teď ten polibek vrátila, tak to nevypadalo jako, že si to nepřeješ!“ dobíral si ji. „Protože ty mě vždycky úplně zmateš!“ vyčetla mu Vanessa. „Tak já tě matu?“ divil se Chris stále, „vidíš a já si myslel, že máš, co se týče mě a citům ke mně, jasno,“ opět si ji se smíchem dobíral. „Taky, že jasno mám!“ zdůraznila mu Vanessa, „jenže…jenže…“ když viděla Chrisův vítězný úsměv nenapadalo jí nic, jak by mu to vysvětlila. Byla naštvaná na něj, že ji ve svých výrocích tak snadno trumfnul, ale zároveň byla naštvaná i sama na sebe, že nemůže vymyslet něco, jak by mu to vrátila. „Přišla si o hlas?“ smál se jí Chris. Vanessa se na něj zašklebila. „Už musím jít domů,“ řekla nakonec, aby mu už dál nemusela čelit, a odcházela. „Doufám, že se brzy zase uvidíme!“ volal na ni Chris. Vanessa se na něj za chůze otočila, přehnaně se na něj usmála a šla dál. Chris se rozesmál a vydal se druhým směrem.

„Cože? Stacie, ty jsi se do čista zbláznila!“ zhrozil se Reinaldo. „Ne, Reinaldo, v hlavě mám všechno srovnané!“ odvětila mu Stacie, „a to úplně poprvé v životě,“ dodala. „Nemůžeš si to dítě nechat! Domluvili jsme se přeci, že si ho dáš vzít!“ zakřičel na ni Reinaldo. „Omyl, Reinaldo,“ vstala Stacie od stolu, „to ty jsi se domluvil! Já jsem se o tom s tebou snažila mluvit, že si nejsem jistá, že to chci udělat, ale ty jsi mě nikdy neposlouchal!“ připomněla mu. „Stacie, ty si ze mě děláš legraci, že jo? Byla si na tom potratu, viď?“ zeptal se jí Reinaldo a doufal, že mu Stacie odpoví kladně. „Nedělám si legraci a na tom potratu jsem nebyla!“ odvětila mu Stacie vážně, „ještě jednou ti opakuji, že jsem si to dítě nechala!“ dodala. „Ne, ty jsi se opravdu zbláznila!“ zakroutil Reinaldo hlavou a přešel do obývacího pokoje. Stacie šla za ním. „To chceš vážně naši kariéru vyměnit za pečování o nějaký dítě?“ zeptal se jí Reinaldo nevěřícně. „O naše dítě!“ odvětila mu Stacie. „Možná tak tvoje, ale kdoví jestli i moje!“ podotkl Reinaldo. Stacie se na něj nenávistně podívala a vrazila mu facku. „Jestli narážíš na tu naši posvatební dohodu, že si občas můžem povyrazit i s někým jiným, tak tu jsem už hodně dávno přestala praktikovat!“ zdůraznila mu, „a tím pádem je to dítě bohužel tvoje! Bohužel má sobeckého otce, který ho vůbec nechce!“ dodala naštvaně, ale zároveň z toho byla i smutná. „Ano, nechci,“ zdůraznil jí Reinaldo, „nebudu svou kariéru a svůj pohodlný život měnit za řvaní a počůrávání malýho mimina!“ dodal. Stacie přikývla. „To je tvé poslední slovo?“ zeptala se ho. Reinaldo přikývl. „Tak fajn,“ spráskla Stacie ruce, „když naše dítě nechceš, tak se můžeš sbalit a jít!“ řekla mu. „To má být další pokus o dost nepovedený vtip?“ zeptal se jí Reinaldo. „Nevšimla jsem si, že bych se za dobu našeho rozhovoru zasmála!“ podotkla Stacie ironicky, „zklamu tě, Reinaldo, ale i tohle myslím smrtelně vážně!“ zdůraznila mu. „Nemůžeš mě vyhodit!“ zakřičel na ni Reinaldo. „Pokud si dobře vzpomínám,“ tvářila se Stacie, že přemýšlí, „tak tohle je můj byt! Ty jsi se sem nastěhoval! Takže to znamená, že tě úplně klidně vyhodit můžu!“ ironicky se na Reinalda usmála. „Dobře, tak jak chceš!“ zakřičel na ni Reinaldo a odešel do ložnice sbalit si své věci.

David přešlapoval po nemocniční chodbě sem a tam a čekal, až mu někdo řekne, jak je na tom Alexandra. Na jednu stranu chtěl, aby už nějaký doktor vyšel a řekl mu, že bude Alexandra v pořádku, ale na druhou stranu se bál, že mu ten doktor může říct i velmi špatnou zprávu. David si až příliš uvědomoval, že Alexandřin stav je velmi vážný. Z jeho myšlenek ho vyrušil očekávaný příchod doktora. „Pane doktore, jak je na tom Alexandra Olmedová?“ zeptal se ho David. „Vy jste nějaký rodinný příslušník?“ zeptal se ho doktor. „Já jsem její snoubenec,“ odvětil mu David pohotově. Věděl, že jinak by mu doktor nic neřekl. Mohl se sice představit jako policista, ale David sám nevěděl proč ho jako první napadlo představit se jako Alexandřin snoubenec. „Vaše snoubenka žije, ale její stav je velmi kritický,“ řekl mu doktor. „A dostane se z toho?“ zeptal se ho David, „pane doktore, prosím, řekněte mi pravdu!“ žádal ho. „Pokud přežije dnešní noc, tak to bude dobré,“ odvětil mu doktor s vážnou tváří. David chápavě přikývl, ale jeho strach o Alexandru se stával silnějším. Nechtěl si vůbec připustit, že by o ni mohl přijít. „Můžu ji vidět?“ zeptal se doktora. „Převezeme ji na pokoj a pak za ní můžete jít,“ odvětil mu doktor a odešel. David se zoufale chytil za hlavu. „Alexandro, nemůžeš mě opustit!“ měl slzy na krajíčku.

Beatriz seděla v hale domu Martinézových a v rukou držela fotografii, na které byl Gustavo, desetiletý Alejandro, sedmiletý Chris a její starší sestra Lucía s velkým břichem, ve kterém byla Carolina. „Naše poslední společná fotka,“ vešel do haly Gustavo a všiml si, jakou fotografii Beatriz drží. „Ano, vzpomínám si,“ přikývla Beatriz a vrátila fotografii na stolek, kde byli i další rodinné fotografie, „v ten den jste slavili vaše výročí,“ smutně se na Gustava pousmála. Gustavo přikývl a posadil se k ní. „Byl to krásný den,“ vzpomínal Gustavo. Beatriz přikývla. „Lucía tehdy zářila štěstím! Prožila další šťastný rok s tebou, Alejandrem a Chrisem a moc se těšila na Carolinu!“ vzpomínala se smutným úsměvem, „byla by pyšná na to, jak si je vychoval!“ usmála se na Gustava. „Snažil jsem se,“ pousmál se Gustavo, „i když s Carolinou jsem pár chyb udělal!“ řekl vážně, „mámu jsem jí nahradit nedokázal!“ dodal smutně. „Ne, Gustavo, ty jsi žádné chyby neudělal!“ chytla ho Beatriz za ruku, „máš tři úžasné děti a jestli si někdy procházeli špatným obdobím, tak jsem přesvědčená o tom, že jsi jim byl vždy nablízku a dělal si všechno proto, aby byli zase šťastní!“ povzbudivě se na něj usmála. „Díky, Beatriz,“ položil svou ruku na její a usmál se na ni. „Ahojky!“ vešla do domu usměvavá Carolina. Gustavo a Beatriz se na ni otočili, poté se podívali zpátky na sebe a poté zase na Carolinu. Před sebou totiž viděli živý důkaz toho, co Beatriz právě Gustavovi řekla. Carolina si sice prošla špatným obdobím, ale Gustavo i celá její rodina jí byli nablízku, a proto je z ní teď lepší a šťastnější člověk. „Proč se na mě tak usmíváte?“ zeptala se jich Carolina, „jsem z toho nervózní!“ zasmála se. „Pojď si k nám sednout,“ natáhl k ní Gustavo ruku. Carolina se posadila vedle něj, Gustavo ji políbil na vlasy a objal ji. „O čem jste si povídali?“ zeptala se Carolina. „Trochu jsme vzpomínali,“ odvětila jí Beatriz a usmála se na Gustava. Gustavo jí úsměv opětoval. „Děvčata, měl bych takový nápad,“ řekl Gustavo. „Jaký?“ zeptala se ho Carolina. „Alejandro a Chris jdou dnes večer někam posedět, tak co kdybychom někam vyrazili i my tři?“ navrhl jim Gustavo, „třeba na nějakou dobrou večeři,“ dodal. „Já jsem rozhodně pro,“ souhlasila Carolina a usmála se. „Beatriz?“ obrátil se Gustavo na ni. Carolina jí přikyvováním hlavou naznačovala, aby taky souhlasila. „Já jsem taky pro,“ zasmála se Beatriz. „Tak se večer hezky oblečte, abych se za vás nemusel stydět!“ vtipkoval Gustavo. „No, aby to pak nedopadlo tak, že bychom se my styděly za tebe, tati!“ vrátila mu to Carolina se smíchem. Všichni tři se rozesmáli, Gustavo je obě objal kolem ramen a přitisknul si je k sobě.

Reinaldo si sbalil kufr a vrátil se do obývacího pokoje ke Stacie. „Nerozmyslela sis to?“ zeptal se jí. „A ty?“ odvětila mu Stacie otázkou. „Pořád trváš na tom, že si to dítě necháš?“ zeptal se jí Reinaldo. „Pořád trváš na tom, že ho nechceš?“ zeptala se ho Stacie, „a tím pádem i mě,“ dodala. „Takže tím jsme zřejmě skončili,“ usoudil Reinaldo. „Když to chceš, tak ti nemůžu bránit,“ odvětila mu Stacie. „Doufám, že se budeš mít dobře,“ popřál jí Reinaldo. „Budeme se mít dobře,“ odpověděla mu Stacie za sebe i své dítě, „a přejeme ti to samé,“ dodala. Reinaldo přikývl, svoje klíče od bytu položil na konferenční stolek, ještě jednou se na Stacie podíval a poté odešel. „Odpusť mi, děťátko,“ vzdychla Stacie a pohladila si břicho, „nechtěla jsem, aby si přišlo o svého otce, ale bude nám bez něj líp,“ usmála se.

Nastal večer. Daniel se sprchoval, když zaslechl zvonek u dveří. Natáhl se pro ručník, obmotal si ho kolem pasu a šel otevřít. „Ty?“ zvolal překvapeně. Paola si ho chtivě prohlédla a říkala si, že nemohla přijít ve vhodnější chvíli. „Co tu děláš, Paolo?“ zeptal se jí Daniel. „Přišla jsem na návštěvu,“ odvětila mu Paola a vešla do bytu. „Já jsem tě dovnitř nepozval,“ upozornil ji Daniel a naznačoval ji, aby odešla. „Ale, Danieli, zavři ty dveře!“ zavřela Paola dveře místo něj, „ještě z toho průvanu nastydneš,“ zasmála se. „Paolo, co ode mě ještě chceš?“ zeptal se jí Daniel otráveně, „kolikrát ti mám říkat, že miluju Marisol a že jí nehodlám ublížit tak, jako její bývalý snoubenec!“ upozornil ji. „Dobrý, Danieli, nemusíš mi to opakovat stále dokola! Já jsem docela chápavá!“ zasmála se Paola. „Tak mi tedy vysvětli, co tady teď děláš?“ zeptal se jí Daniel. „No chtěla jsem vědět, jestli budeš mluvit stejně,“ přistoupila k němu Paola blíž, „i když nebudeš mít Marisol nablízku,“ dodala a začala ho líbat.

David se od odpoledne nehnul od Alexandry ani na krok. Seděl u její postele, držel ji za ruku a mluvil na ni. Úplně zapomněl, co je za den, kolik je hodin a kde má touto dobou být. Všechno mu bylo jedno. V tu chvíli dokázal myslet jen a jen na Alexandru. V duchu se stále modlil za to, aby byla Alexandra v pořádku. Modlil se nejen za to, aby přežila dnešní noc, ale také za to, aby se šla léčit a aby pak mohla zase v klidu žít. Udělal by cokoliv, aby se úplně uzdravila. „Alexandro,“ oslovil ji a pohladil ji po vlasech, „prosím tě, nevzdávej to! Já vím, že sis prožila hodně špatných věcí a že už ti docházejí síly k tomu vidět život pozitivně, ale moc tě, prosím, vrať se zpátky ke mně! Udělám všechno, aby si život zase viděla ve veselejších barvách! Prosím, vrať se ke mně! Neopouštěj mě! Já bez tebe nemůžu žít!“ žádal ji se slzami v očích. Poté se k ní naklonil a políbil ji. „Nesmíš mě opustit,“ něžně se na ni zahleděl, „vždyť já tě miluju!“ vyznal se jí ze své lásky a vlastně poprvé si to sám sobě přiznal. Alexandra se mu vryla do srdce hned při jejich prvním setkání, ale při všech dalších problémech, co měl, si nikdy nenašel čas zamyslet se nad tím, co k ní vlastně cítí. Až nyní si uvědomil, jak moc ji miluje. Až nyní, ve chvíli, kdy ji možná navždy ztratí.

„Davide, tak kde jsi?“ volala mu Vanessa na mobil snad už po desáté. Už hodinu na něj čekala v restauraci, ale marně. David nebral mobil ani telefon u něj doma. „To se nám to první rande teda vydařilo!“ pronesla Vanessa otráveně a mobil hodila do kabelky. „Dáte si ještě něco, slečno?“ zeptal se jí číšník. „Ještě jednu minerálku,“ odvětila mu Vanessa. Číšník přikývl a odešel. Vanessa si myslela, že nic víc ji už tento večer pokazit nemůže, ale to se změnilo v okamžiku, kdy se podívala ke vchodovým dveřím restaurace. Ještě ve skrytu duše doufala, že jimi projde zrovna David, ale místo Davida se ve dveřích objevil Alejandro a hned za ním Chris. „Bože, proč mi to děláš?“ podívala se Vanessa zoufalým pohledem vzhůru. Chris a Alejandro zamířili k baru a Vanessa rychle čapla jídelní lístek, otevřela ho a schovala se za něj, aby ji Chris neviděl. Její zvědavost ale byla silnější, a tak koutkem oka Chrise pozorovala. „Už si dáte něco k jídlu?“ zeptal se jí číšník, když před ní postavil sklenici minerálky. „Ne, nic,“ odvětila mu Vanessa a přitom stále pozorovala Chrise. „Takže jste si ještě nevybrala?“ zeptal se jí číšník. „Ne, nic si nedám,“ odvětila mu Vanessa. Číšník se jí radši už na nic neptal a odešel za bar. „Ještě stále trpělivě čeká?“ zeptal se ho jeho kolega. Číšník přikývl. „Ale řekl bych, že už jí to nebaví,“ odvětil mu, „ale docela se divím tomu, kdo ji tady nechal sedět samotnou! Taková hezká holka!“ dodal. Jejich rozhovor neutekl Chrisovi ani Alejandrovi a otočili se směrem, kam se oba číšníci dívali. Vanessa si rychle celý obličej schovala za jídelní lístek, ale Chris si jí stejně všiml. „Alejandro, omluv mě na chvíli,“ pobaveně se na něj usmál a odešel za Vanessou. „Doufám, že mě neviděl!“ říkala si Vanessa v duchu a opatrně dávala jídelní lístek dolů, aby se o tom přesvědčila. Jenže Chris už stál nad ní a usmíval se. „Ahoj, Vanesso, to je ale příjemná náhoda, že jsme se tu potkali!“ usmíval se. „Příjemná, jak pro koho!“ odsekla mu Vanessa. „Co, že jsi tu sama?“ přisedl si Chris k ní. „Nedovolila jsem ti sednout,“ obořila se na něj Vanessa. „Promiň, ale hrozně mě bolí nohy,“ odvětil jí Chris ironicky, „a tak co, že jsi tady sama?“ zeptal se jí znovu. „Nejsem tu sama,“ odvětila mu Vanessa, „jsem tu s Davidem!“ zdůraznila. Chris se rozhlédl kolem. „A kde je?“ zeptal se jí. „Je na toaletě,“ vymyslela si Vanessa. „Tak já ti tu budu dělat společnost do doby, než se vrátí!“ usmál se na ni Chris. „To nemusíš,“ odvětila mu Vanessa. „Ale já nechci, aby si tu byla pořád sama!“ řekl jí Chris. „Jak pořád?“ znejistila Vanessa. „Je mi to líto, Vanesso, ale já vím, že David vůbec nepřišel,“ odvětil jí Chris s předstíraným soucitem, „číšníci se o tobě bavili, že tu stále trpělivě čekáš!“ dodal. Vanessa se na něj nenávistně zahleděla. „Vidím, že se výborně bavíš!“ zašklebila se na něj. „Musím se přiznat, že docela ano,“ zasmál se Chris, „ale jak je možné, že tě tu David nechal na ocet?“ zeptal se jí nechápavě. „On mě tu nenechal na ocet!“ zdůraznila mu Vanessa, „nejspíš se zdržel v práci,“ dodala. „To je tak smutné, Vanesso,“ vzdychl Chris, „jako Natalii ti každý chlap zobal z ruky a teď když je z tebe zase Vanessa, tak si zase osamělá!“ dobíral si ji, „hold Natalia měla víc sexappealu než ty,“ dodal se smíchem. „Idiote!“ vrhla na něj Vanessa nenávistný pohled a vstala od stolu, „ty dvě minerálky platí on!“ zavolala na číšníky a odešla. Chris se vrátil k Alejandrovi a ještě stále se smál. „Co si jí proboha řekl, že tak rychle odešla?“ smál se Alejandro. „Asi se bála, že bych jí zase začal líbat, a tak nechtěla riskovat, že by mi zase podlehla!“ smál se Chris.

„Idiot!“ vyšla Vanessa rozčílená z restaurace, „hlupák! Blbec! Bože můj, já ho tak nenávidím!“ vztekala se, a tak si kvůli tomu nevšimla, že vstoupila bez rozhlédnutí na silnici. Vzpamatovala se až ve chvíli, kdy ji oslnila světla rychle jedoucího auta. Vanessa se vyděsila a úplně celá ztuhla.