„Gabrielo, to jako myslíš naprosto vážně?“ zeptal se jí Chris nevěřícně. „Samozřejmě,“ usmála se na něj Gabriela, „prožili jsme toho spolu tolik, nemůžeme to teď jen tak hodit za hlavu,“ pověsila se mu kolem krku a pokusila se ho políbit. „Gabrielo,“ odstrčil ji Chris od sebe a přešel na druhou stranu, „utkvělo ti aspoň v hlavě něco z toho, co jsem ti předevčírem řekl?“ zeptal se jí. „Předevčírem si byl příliš rozčílený, a proto jsem na všechno zlé, co si mi řekl, raději zapomněla, protože vím, že jsi to tak nemyslel,“ odvětila mu Gabriela. Chris se rozesmál. „Ty si myslíš, že protože jsem byl rozčílený, tak jsem ti řekl něco, co jsem vlastně nechtěl?“ smál se. Gabriela přikývla. Chris zvážněl. „Tak teď jsem naprosto klidný, tak ti to ještě jednou zopakuju a ty si to zapiš za uši, Gabrielo!“ podíval se jí zblízka do očí, „nenávidím tě za to, že si mě a Vanessu rozdělila, a proto tě už ve svém životě dál nechci! Už tě nechci nikdy vidět!“ říkal ji klidným hlasem, ale vše myslel smrtelně vážně. „Ale, Chrisi, já jsem vás nerozdělila! Já jsem Vanesse o té sázce neřekla, přísahám!“ lhala mu Gabriela opět a dívala se mu přitom zpříma do očí. „Gabrielo, proboha, to mi budeš lhát až do konce života?“ zakřičel na ni Chris, „vždyť já už stejně pravdu znám, tak proč se mně tady snažíš přesvědčovat o opaku?“ křičel na ni. „Protože si musíš uvědomit to, že ať už to Vanesse řekl kdokoliv, tak jí ta sázka ublížila a ona se tak k tobě už nikdy nevrátí!“ zakřičela na něj Gabriela. „Prosím tě, už jdi, Gabrielo,“ požádal ji Chris, protože už neměl sílu ani náladu dál se s ní bavit. „Chrisi, copak nechápeš, že ty a Vanessa nemáte a ani nikdy jste neměli budoucnost?!“ zdůraznila mu Gabriela, „tak proč se nechceš vrátit ke mně? Vždyť já tě miluju!“ vytryskly jí z očí falešné slzy. Chris se zamyslel, přistoupil ke Gabriele blíž a znovu se jí podíval zblízka do očí. „Řeknu ti ještě něco, Gabrielo, a to si taky zapamatuj! I když se ke mně Vanessa nevrátí, tak budu radši do konce života sám, než se vrátit k tobě!“ řekl jí důrazně. Gabriela se na něj nenávistně zahleděla. „Však ty mě budeš ještě na kolenou prosit, abych se k tobě vrátila!“ vykřičela mu do tváře. „Sni dál, Gabrielo,“ ironicky se na ni Chris usmál. Gabriela ho probodla pohledem, strčila do něj a uraženě odešla.

Alejandro nemohl v noci vůbec usnout při představě, že je Raquel s jiným. Potřeboval zjistit, co je pravdy na tom, co mu řekl Chris, a tu pravdu se mohl dozvědět pouze od Raquel. Zastavil před jejím domem ve chvíli, kdy z něj Raquel vyšla za doprovodu Antonia. „Tak Chris měl pravdu!“ pomyslel si Alejandro a přitom Antonia vraždil pohledem. Jenom je viděl stát vedle sebe a div nevybuchl od žárlivosti. Vystoupil z auta a šel k nim. „Tak kam půjdeme?“ zeptala se Raquel Antonia. Antonio už odpovědět nestihl, protože se k nim jako tornádo přiřítil Alejandro a hned dal Antoniovi pěstí do obličeje. „Alejandro, co jsi to udělal?“ zakřičela na něj Raquel, „Antonio, jsi v pořádku?“ dívala se mu na ránu. „Ještě jednou tě uvidím se svojí ženou a zabiju tě!“ vyhrožoval Alejandro Antoniovi. „Mlč, Alejandro!“ okřikla ho Raquel, „Antonio,“ obrátila se na něj, „prosím tě, omluv nás na chvíli,“ požádala ho. Antonio přikývl. Raquel chytla naštvaně Alejandra za ruku a odvedla ho kousek stranou. „Co si myslíš, že děláš, Alejandro?“ zeptala se ho Raquel rozčíleně. „Nemůžu přece dovolit, aby se kolem tebe motal nějaký budižkničemu!“ odvětil jí Alejandro a znovu se nenávistně zahleděl na Antonia. „Jenže tobě už to může být jedno, Alejandro, kdo se kolem mě motá a kdo ne!“ upozornila ho Raquel, „jsme už rozvedeni, na to nezapomínej!“ zdůraznila mu vážně, ale když si v hlavě zopakovala slovo „rozvedeni“, zesmutněla. „Raquel, já moc dobře vím, že už jsme rozvedeni,“ odvětil jí Alejandro smutně, „ale já tě pořád miluju!“ chytil ji něžně za ruku, „a z představy, že si s jiným, šílím!“ dodal zoufale. Raquel měla, co dělat, aby se před ním nerozplakala. „Alejandro,“ vytrhla se mu a vážně se na něj podívala, „už jsme rozvedeni a oba tak můžeme začít nový život. Já ho můžu začít žít s někým jiným a ty už ho vlastně žiješ!“ připomněla mu, „Jessica ti už brzy porodí tvé dlouho vytoužené dítě, které já bych ti nikdy nemohla dát,“ hlas se jí chvěl, „a tak se starej o ni. Starej se o ni a o své dítě, protože to oni jsou teď tvá rodina!“ smutně se na něj podívala a vrátila se k Antoniovi. Alejandro se za ní díval s očima zalitými slzami. „V pořádku?“ zeptal se Antonio Raquel. „Vezmi mě odsud, prosím tě,“ už se Raquel neudržela a rozplakala se. Antonio ji objal kolem ramen a dovedl ji ke svému autu. Nastoupili do něj, a když projížděli kolem Alejandra, tak jak Alejandro, tak i Raquel ještě zachytili zoufalý pohled toho druhého. Alejandro se díval za vzdalujícím se autem a byl ještě zoufalejší z toho, jak si zpackal svůj život. Nejen že kvůli své chybě přišel o svou životní lásku, ale teď se ještě musí smířit s tím, že jeho životní láska už začala nový život.

„Davide, kde to jsem? Co se stalo?“ zeptala se ho Alexandra. David si přisedl k ní na postel, jednou rukou jí chytil za ruce a druhou ji pohladil po vlasech. „Našel jsem tě včera při zátahu! Byla jsi společně s několika desítkami dalších lidí v jednom baru a všechny jsme vás našli předávkované!“ připomněl jí David, co se jí stalo, „hodně lidí to nepřežilo a já se celou noc modlil za to, aby si ty k nim nepatřila!“ řekl jí chvějícím se hlasem, „a Bůh mě vyslyšel! Nechal mi tě tady,“ usmál se na ni a v očích se mu lesklo. Alexandra si na všechno v průběhu jeho vyprávění vzpomněla, a když si uvědomila, že jen o vlásek unikla smrti, rozplakala se. „Davide!“ pevně ho objala. „Klid, už je to dobré!“ objímal ji David. „Davide, pomoz mi! Já už nechci takhle dál žít!“ plakala Alexandra. „Pomůžu ti! Udělám pro tebe všechno!“ objímal ji David s úsměvem. Alexandra se od něj odtáhla. „Odpusť mi,“ požádala ho Alexandra. „Co ti mám odpouštět?“ nechápal ji David. „To jak jsem se k tobě chovala! To že jsem utekla z té léčebny,“ plakala Alexandra. „Já ti nemám, co odpouštět,“ pohladil ji David po tváři, „hodně sis v životě vytrpěla a pro všechno, co si udělala, si měla své důvody,“ uklidňoval ji, „ale já bych chtěl tvůj život změnit! Chci ti pomoct, aby si na všechno zlé zapomněla!“ usmál se na ni David. „Miluju tě, Davide!“ přes slzy se na něj Alexandra usmála. David se pousmál. „To jsou dvě věci, které bych si nemyslel, že od tebe uslyším,“ zasmál se, „myslel jsem si, že moje jméno ani neznáš a s vyznáním lásky bych už vůbec nepočítal,“ smál se. Alexandra se rozesmála. „Máš tak krásný úsměv,“ řekl jí David zamilovaně. Alexandra se trochu začervenala. „Tvé jméno jsem si ihned zapamatovala! Stejně jako každé slovo, co si mi kdy řekl! Stejně jako jsem si zapamatovala tvůj pohled, když si mě poprvé držel v náručí,“ usmívala se na Davida „při našem prvním setkání,“ dodala. „Já tě taky miluju,“ vyznal jí lásku i David, „od chvíle, co jsem tě držel v náručí, jsem na tebe nemohl zapomenout a toužil jsem po tom ti pomoct,“ přiznal se jí. Alexandra se na něj usmála a políbila ho. „Museli jsme skončit až tady, abychom si uvědomili, co k sobě cítíme,“ podotkl David. Alexandra přikývla. „Dostala jsem od života další šanci a tu už nechci promarnit,“ řekla mu, „nechci promarnit možnost být s tebou šťastná,“ dodala s úsměvem. „Udělám tě tou nejšťastnější ženou na světě,“ přísahal jí David. „Děkuju,“ usmála se na něj Alexandra a poté se oba něžně políbili. „Davide, můžu tě o něco požádat?“ zeptala se ho Alexandra, když polibek přerušili. „Tvé přání je předem splněno,“ odvětil jí David. „Chtěla bych vidět svoji mámu,“ řekla mu Alexandra, „zavolej jí, prosím, a řekni jí, ať za mnou přijde,“ požádala ho. „Moc rád ji zavolám,“ odvětil jí David s úsměvem. Alexandra mu úsměv opětovala a oba se znovu políbili.

Daniel se po rozchodu s Marisol vrátil do svého bytu a svůj žal začal utápět v alkoholu. „Je otevřeno!“ zavolal, když mu někdo zaklepal na dveře. Dovnitř vešel Chris. „Danieli?“ udiveně na něj Chris hleděl, „co se stalo?“ zeptal se ho. „Chrisi, kamaráde,“ smál se Daniel, „to jsem rád, že jsi přišel,“ těžko se mu vstávalo ze země, „tak rád tě vidím,“ objal Chrise. „Danieli, co se stalo?“ zeptal se ho Chris znovu. Daniel se od něj odtáhl a udiveně se na něj podíval. „Ono se něco stalo?“ potácel se Daniel sem a tam. „Jsi úplně na mol, takže zřejmě se něco stalo,“ řekl mu Chris. „Já jsem na mol?“ divil se Daniel, „tomu nevěřím,“ smál se. Jeho smích byl silnější než jeho nohy, a tak se svalil k zemi. „Danieli,“ pomohl mu Chris posadit se na pohovku, „tak už mi řekneš, co se stalo?“ přisedl si Chris vedle něj, „pohádali jste se snad s Marisol?“ hádal. „Marisol? Kdo je Marisol?“ ptal se Daniel sám sebe. „V tomhle tvém stavu se od tebe zřejmě nic nedozvím, takže ti nejdřív půjdu udělat silný kafe,“ rozhodl se Chris. Vstal a mířil do kuchyně. „Chrisi, už jsem si vzpomněl,“ zasmál se Daniel. Chris se k němu otočil. „Já a Marisol jsme se rozešli!“ vybuchl Daniel smíchy. Chris si znovu přisedl k Danielovi a nevěřícně na něj hleděl. „Rozešli jste se? Proč?“ nerozuměl tomu. „No včera jsem za mnou přišla ta…ta…,“ nemohl si Daniel vzpomenout na Paolino jméno, „no ta nová modelka z agentury. Ta, co ji nemá Marisol ráda,“ stále si nemohl vzpomenout. „Paola,“ pomohl mu Chris. „Jo, Paola!“ zvolal Daniel se smíchem, „Chrisi,“ chytil ho Daniel za rameno, „ještě, že tě mám,“ smál se. „Takže přišla sem za tebou Paola a…?“ snažil se Chris zjistit, co se dělo dál. „Vystartovala po mně, já ji odmítnul, pak mi řekla, že to Marisol ji za mnou poslala, aby si ozkoušela mou věrnost, a pak jsme se s Marisol rozešli,“ řekl mu Daniel tak rychle, že to Chris nestihl pobrat. „Marisol poslala za tebou Paolu schválně, aby si ozkoušela, jestli Paole odoláš nebo ne?“ ujišťoval se Chris, jestli to pochopil správně. „Bingo!“ rozesmál se Daniel. „Tomu nevěřím! To si Paola musela vymyslet,“ řekl mu Chris. „Jenže já jsem Marisol slyšel, jak s tou sázkou souhlasila! Paola si ji nahrála na diktafon,“ smál se Daniel. „To musí být nějaký omyl! Marisol taková není!“ kroutil Chris nevěřícně hlavou. „Chrisi,“ objal ho Daniel kolem ramen, „je to přece kamarádka Vanessy, tak co tě to překvapuje!“ smál se Daniel. „Půjdu ti udělat to kafe, protože takhle ti to ani trochu nemyslí,“ řekl mu Chris a odešel do kuchyně.

Juan José zaklepal na dveře domu Solanových. Chtěl konečně Gregorii pozvat na oběd a dozvědět se, jak vlastně posledních třicet let žila. „Přejete si?“ otevřel mu dveře Diego. „Dobrý den, mé jméno je Juan José Arismendi,“ představil se mu Juan José, „je doma Gregoria?“ zeptal se ho. „Vydržte, zavolám vám ji,“ řekl mu Diego a odešel. Po chvíli se ve dveřích objevila Gregoria. „Juane José,“ usmála se na něj, „kde se tu bereš?“ zeptala se ho. „Rád bych tě pozval na oběd,“ odvětil jí Juan José, „už je to skoro týden, co si mi slíbila, že si spolu někam zajdeme, abychom si popovídali,“ připomněl jí. „Já vím, Juane José, ale měla jsem teď těžké období,“ vysvětlila mu Gregoria. „Já o tom vím, a právě proto jsem přišel až dnes, aby si měla čas se z toho dostat,“ odvětil jí Juan José. Gregoria se na něj udiveně zahleděla a než se ho stačila zeptat, jak může vědět o jejích těžkostech, přišla ke dveřím Ana María. Diego jí totiž řekl, že za její matkou přišel nějaký muž a ona byla zvědavá, co je to za muže. „Dobrý den,“ usmála se na Juana José, „já jsem Ana María Solanová,“ podala mu ruku. „Juan José Arismendi,“ stiskl jí ruku Juan José, „moc mě těší, že vás poznávám, Ano Marío, a jsem rád, že jste zase v pořádku doma,“ usmál se na ni. Nyní se na něj udiveně zahleděla i Ana María. „Asi se obě divíte, jak vím, co jste měli v posledních dnech za těžkosti,“ řekl Juan José. Ana María a Gregoria přikývly. „Je to takové komplikované, ale, Ano Marío,“ podíval se Juan José na ni, „vaše matka vám to později vysvětlí, jen co přijme mé pozvání na oběd, abych to vysvětlil jí,“ usmál se na Gregorii. „Juane José, je mi to líto, ale já teď nemůžu,“ řekla mu Gregoria. „Jak nemůžeš, mami?“ zeptala se jí Ana María, „jen jdi a hezky se bav,“ pobízela ji Ana María. „Já nevím,“ kroutila se Gregoria. „Dojdu ti pro kabelku,“ rozhodla to za ní Ana María, odešla a vzápětí se vrátila s Gregoriinou kabelkou. „Vlastně s tebou půjdu ráda na oběd,“ uvědomila si Gregoria a usmála se na Juana Josého. Juan José jí nabídl své rámě, Gregoria se do něj zavěsila a šli k jeho autu. „Do setmění ať je doma,“ zavolala Ana María se smíchem na Juana Josého. Gregoria a Juan José se rozesmáli, nastoupili do auta a odjeli.

Vanessa si chtěla s Davidem vysvětlit včerejší večer a také mu nějak opatrně říct, že by se měli rozejít. Šla proto za ním na stanici, kde se ale dozvěděla, že David byl celou noc v nemocnici u nějaké Alexandry Olmedové. Vanessu zajímalo, co je to za ženu, kvůli níž ji David nechal čekat samotnou v restauraci, a tak se do nemocnice vydala. „Promiňte,“ oslovila Vanessa zdravotní sestru na recepci, „můžete mi říct, ve kterém pokoji leží Alexandra Olmedová?“ zeptala se jí. Sestra se podívala do počítače. „V pokoji číslo 9,“ odpověděla Vanesse. „Děkuji vám,“ poděkovala jí Vanessa a začala hledat pokoj číslo 9. Když ho našla, zaklepala na dveře a za nimi se ozval ženský hlas, který jí vyzýval, aby vešla. Vanessa nakoukla dovnitř, Alexandru si prohlédla a až poté vešla do pokoje úplně. „Vy jste Alexandra Olmedová?“ zeptala se jí Vanessa. Alexandra přikývla. „A kdo jste vy?“ zeptala se Vanessy. „Já jsem Vanessa Solanová,“ představila se jí Vanessa, „jsem…“ nedořekla to, protože v tu chvíli vešel do pokoje David. „Vanesso?“ zvolal překvapeně, „co tady děláš?“ zeptal se jí, ale v tom mu došlo, proč Vanessa zřejmě přišla. Chtěla vědět, proč včera nedorazil na jejich rande. „Davide, kdo je ta žena?“ zeptala se ho Alexandra. „Vanessa je moje…“ nevěděl, jak jí má David představit. Nechtěl ji představit jako svou přítelkyni potom, co Alexandře vyznal lásku a zároveň nechtěl Vanessu představit jako svou kamarádku, když byli momentálně víc jak přátelé. Vanessa na něm poznala, že tápe, a tak to vyřešila za něj. „Jsem Davidova kamarádka,“ podala Alexandře ruku. „Těší mě,“ stiskla jí Alexandra ruku. „Davide,“ obrátila se Vanessa na něj, „mohli bychom si promluvit o samotě?“ požádala ho. David přikývl. Vanessa šla ke dveřím, zatímco David šel k Alexandře a chytil ji za ruku. „Hned jsem zpátky,“ řekl jí. „Vrať se brzy,“ požádala ho Alexandra a usmála se na něj. David jí úsměv opětoval a poté s Vanessou odešel na chodbu. Posadili se na první volnou lavičku a David se jí hned začal omlouvat, že včera nedorazil. „Davide, vůbec se neomlouvej. Kvůli omluvě a ani kvůli vysvětlení, proč jsi nedorazil, jsem už vlastně nepřišla,“ přerušila ho Vanessa. „Tak proč tedy?“ zeptal se jí David. „Myslela jsem si, že to bude těžší, ale po tom, co jsem poznala Alexandru, si mi to ulehčil,“ řekla mu Vanessa. „Co jsem ti ulehčil?“ nechápal ji David. „Davide, myslím, že bychom se měli rozejít,“ řekla mu Vanessa.

„Mami, mami, mami,“ vběhla šťastná Rebeca do svého domu. „Potichu, Rebeco,“ řekla jí Susana, když se srazily v kuchyni, „tvůj otec právě usnul,“ vysvětlila jí. „Promiň, mami, to jsem nevěděla,“ omluvila se jí Rebeca, „ale mám pro tebe úžasnou zprávu!“ usmívala se Rebeca. „Jakou?“ zeptala se jí Susana. „Právě mi volal David, že našel Alexandru,“ odvětila jí Rebeca nadšeně. „Našel moji Alexandru?“ nevěřila Susana vlastním uším. Rebeca přikývla. „A prý tě chce vidět,“ dodala. „Tak to jdu hned za ní,“ řekla Susana rozhodně, „kde je?“ zeptala se Rebecy. „Mami, musím ti ještě něco říct, ale nelekej se, ano?“ uklidňovala ji Rebeca. „Co? Proč? Alexandře se snad něco stalo?“ vyděsila se Susana. „Mami, říkám ti, aby si byla v klidu,“ uklidňovala ji Rebeca, „Alexandra je sice v nemocnici, ale David mi řekl, že bude v pořádku, že se uzdraví,“ usmála se. „Tak pojďme, už neztrácejme čas, chci svoji holčičku vidět,“ popoháněla ji Susana. „Ano, pojďme,“ usmála se Rebeca. „Jenom se stavíme vedle u sousedů a poprosím Ricardu, aby dohlédla na Federica, než se vrátíme,“ dodala Susana. Rebeca přikývla a poté obě odešly z domu.

„Tedy, nemyslím, abychom tím skončili naše přátelství, ale spíš ten vztah, který vlastně ani nikdy nezačal,“ opravila se Vanessa. David se pousmál. „Vidíš, zrovna to jsem ti chtěl navrhnout, až bychom se viděli,“ zasmál se. „Davide, ty ani nevíš, jak se mi ulevilo, že to říkáš,“ vydechla si Vanessa, „já jsem se hrozně bála, že ti tím ublížím,“ dodala. „Možná, kdyby si mi to řekla včera dopoledne, tak by si mi tím ublížila, ale teď už ne. Teď už jsem si uvědomil, co doopravdy cítím,“ vysvětli jí David. „Co doopravdy cítíš ke mně a co doopravdy cítíš k té Alexandře?“ zeptala se ho Vanessa. David s úsměvem přikývl. „Já jsem si vždycky myslel, že jsem zamilovaný do tebe, ale co je to láska jsem poznal teprve, až když jsem poznal Alexandru,“ zamilovaně se usmál. Vanessa se na něj usmívala. Ještě ho nikdy neviděla tak šťastného. „A odkud se vlastně Alexandra vzala? Jak dlouho ji už miluješ? Proč si mi o ní neřekl?“ vyzvídala Vanessa. „To je nějak moc otázek najednou,“ zasmál se David, „Vanesso, všechno ti povím, ale později. Teď chci být s Alexandrou. Nechci ji nechat dlouho samotnou,“ vysvětlil ji. „To chápu,“ přikývla Vanessa, „jsem ráda, že jsi šťastný,“ usmála se na něj. „Jsem rád, že jsme zase přátelé,“ usmál se na ni David, „jsme doufám?“ ujišťoval se se smíchem. „Samozřejmě, že jsme,“ zasmála se Vanessa, „tak už běž, ať Alexandra nečeká,“ popoháněla ho. „Mám tě rád,“ usmál se na ni David. „Já tebe taky,“ opětovala mu Vanessa úsměv. David se na ni ještě jednou usmál, políbil ji na tvář a vrátil se do Alexandřina pokoje. Vanessa se usmívala. Byla šťastná, že její přátelství s Davidem bude trvat i nadále.

Gabriela seděla na pohovce ve svém domě. V ruce držela skleničku whisky a hlavou se jí honila stále dokola jedna věta, kterou jí dnes ráno řekl Chris. „I když se ke mně Vanessa nevrátí, tak budu radši do konce života sám, než se vrátit k tobě!“ „To si jen myslíš, Christiane Martinézi! Však ty se ke mně ještě moc rád vrátíš!“ pronesla Gabriela jistě. Vstala z pohovky a začala chodit sem a tam. „Ale jak to udělat, aby si sám přišel na to, že už o tebe ta potvora nemá zájem a aby sis uvědomil, že to já budu vždycky ta, která ti bude za jakékoliv situace nablízku?!“ přemýšlela. Dopila whisky, skleničku postavila na stolek a v tom se začala usmívat. „Tohle by šlo! Takhle se jí zbavím, aniž by na mě padlo nějaké podezření! A Chris uvidí, že už ta potvora nemá absolutní zájem!“ hystericky se rozesmála.