„Čemu se směješ, Gabrielo?“ vešla do obývacího pokoje Mirela. Gabriela se na ni usmála. „Jenom mě napadlo, jak se zbavit té potvory, aniž by na mě padlo nějaké podezření, že bych s tím měla něco společného,“ odvětila jí Gabriela. „Co tě napadlo?“ zeptala se jí Mirela. „Promiň, mami, ale nechám si to raději pro sebe,“ odvětila jí Gabriela, „nerada bych to totiž zakřikla,“ dodala a odcházela. „Gabrielo,“ oslovila ji Mirela a Gabriela se na ni otočila. „Nenapadla tě nějaká hloupost, že ne?“ ujišťovala se Mirela. „Jakou hloupost máš na mysli?“ zeptala se jí Gabriela, „Jessica ti snad něco řekla?“ obávala se, že Jessica si pustila pusu na špacír a řekla Mirele o tom, že se pokusila Vanessu zabít. „Co mi měla Jessica říct?“ nechápala ji Mirela. Gabriela si oddechla. „Ale to nic,“ usmála se na Mirelu, „nedělej si starosti, mami, všechno je v nejlepším pořádku,“ dodala a odešla.

„Tak povídej, co se dělo v tvém životě za posledních třicet let?“ zeptal se Juan José Gregorie, když seděli u oběda v jedné restauraci. „Nic zajímavého ale nečekej,“ zasmála se Gregoria. „Mně zajímá i to nezajímavé,“ zasmál se Juan José, „ale co mě hlavně zajímá je, jestli si pořád ještě s Vladimirem?“ zeptal se jí. „Tak to už bude víc jak 25 let, co jsem tohle jméno slyšela naposledy,“ zasmála se Gregoria. „Takže asi nejsi,“ usoudil Juan José se smíchem. „Víš, Juane José, teď když se na to dívám zpětně, tak vlastně Vladimira obdivuju, že se mnou vydržel tak dlouho,“ začala mu Gregoria vyprávět, „myslela jsem si, že potom, co mu řeknu, že jsem těhotná, tak že uteče a já už ho víckrát neuvidím, ale překvapil mě a myslím, že i sám sebe, když se mnou zůstal. Je pravda, že oženit se se mnou nechtěl a ani nebyl schopný dát naší prvorozené dceři Aně Maríi příjmení, ale na to jak byl nezodpovědný se mnou vydržel opravdu hodně dlouho,“ usoudila Gregoria, „teprve až když byly Aně Maríi něco málo přes čtyři roky a Vladimir se dozvěděl, že jsem znovu těhotná, tak až tehdy zřejmě dostal strach, že dvě děti by byly na něj už moc a pár dní potom, co jsem mu to řekla, zmizel a už jsem ho nikdy neviděla,“ dokončila Gregoria své vyprávění, „ale nikdy jsem se jeho odchodem netrápila. Mně, Aně Maríi a mojí druhorozené dceři Vanesse bylo mnohem líp bez něj,“ dodala s úsměvem. „To věřím, že vám muselo být bez něj lépe,“ podotkl Juan José. „Bylo,“ přikývla Gregoria, „měly jsme jedna druhou a nikoho dalšího jsme nepotřebovaly,“ usmála se. Juan José přikývl. „A jaký byl tvůj život?“ zeptala se ho Gregoria. „Po střední škole mi přišlo, že se můj život odehrává v pohádce,“ začal Juan José vyprávět, „potkal jsem úžasnou ženu. Jmenovala se Celeste a po pár dnech chození jsme si uvědomili, že už nechceme žít jeden bez druhého, a tak jsme se vzali,“ usmíval se Juan José, „narodila se nám krásná dcera, kterou jsme pojmenovali Raquel a po jejím narození jsme byli těmi nejšťastnějšími lidmi na světě. Tohle štěstí nám vydrželo jen tři roky,“ zesmutněl Juan José, „Celeste šla jednou ráno na nákup a už se nevrátila. Nějaký bezohledný chlap ji srazil na přechodu a ani se neobtěžoval zastavit,“ vzpomínal Juan José na nejbolestivější okamžik svého života. „Juane José, to je mi moc líto,“ soucítila s ním Gregoria a chytla ho za ruku. „Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho vzpamatoval, ale Raquel mi dala sílu jít dál. Kvůli ní jsem to musel překonat a snažit se ji dobře vychovat,“ dodal Juan José. „Věřím, že si ji dobře vychoval,“ usmála se na něj Gregoria. „Stejně jako si ty dobře vychovala své dcery,“ usmál se Juan José, „Ana María je moc milá a Vanessa určitě také,“ usmál se. „A mimochodem,“ vzpomněla si Gregoria na něco, „jak to, že si Aně Maríi řekl, že jsi rád, že je zase v pořádku doma,“ nechápala to Gregoria, „copak ty víš, co se jí stalo?“ zeptala se. „Ano, vím,“ přikývl Juan José. „Ale jak to?“ stále to Gregoria nechápala. „Moje dcera byla totiž manželkou Alejandra Martinéze, což je starší bratr Christiana Martinéze, který…“ vysvětloval jí Juan José. „…zná Vanessu,“ doplnila ho Gregoria. Juan José přikývl. „Chris se o tom únosu Any Maríi dozvěděl od Vanessy a já zase od něj,“ vysvětloval jí Juan José, „chtěl jsem tě pozvat na oběd v ten den, kdy se to stalo, ale právě jsem se tam potkal s Chrisem a ten mi řekl, co se stalo, takže jsem pak za tebou ani raději nešel,“ vysvětlil jí Juan José. Gregoria chápavě přikyvovala. „Říkal si, že tvá dcera byla manželkou Alejandra Martinéze. Takže už není?“ zeptala se Gregoria. „Je to jen pár dní, co se rozvedli,“ odvětil jí Juan José, „Alejandro jí hodně ublížil,“ dodal nenávistně. „To jeho bratr mé dceři taky,“ pronesla Gregoria taktéž nenávistně. „Nebavme se ale už o smutných věcech,“ navrhl Juan José, „jsem rád, že jsem tě po letech zase potkal a nechci to příjemné setkání ničím kazit,“ usmál se. „To já taky ne,“ usmála se Gregoria.

„Davide,“ oslovila ho Alexandra, když seděl u její postele. „Ano?“ usmál se na ni David. „Ta tvoje kamarádka Vanessa je opravdu jen tvoje kamarádka?“ zeptala se ho Alexandra. „Proč se ptáš?“ podivil se David. „Přišla mi až moc hezká na to, abyste spolu jen kamarádili,“ podotkla Alexandra. „Alexandro, ty žárlíš?“ poťouchle se na ni David usmál. „Ne, já nežárlím,“ bránila se Alexandra, „jen mě to tak napadlo,“ dodala jakoby nic. David jí ale stejně nevěřil. Usmál se na ni a políbil ji. Alexandra se na něj usmála. V tom někdo zaklepal na dveře. „Dále,“ zavolal David. Dveře se pomalu otevřely a dovnitř vstoupila Susana. „Mami,“ zaradovala se Alexandra. Když Susana uviděla ten šťastný úsměv na tváři své dcery, rozplakala se a hned šla Alexandru obejmout. „Mami, jsem tak ráda, že jsi tady!“ usmívala se Alexandra. „A já jsem ráda, že jsi mě tady vůbec chtěla!“ plakala Susana. „Mami,“ odtáhla se od ní Alexandra, „já vím, že ty jsi celá ta dlouhá léta trpěla stejně jako já! Ty jediná si chtěla zabránit tomu muži, co si říkal můj otec, aby mě nevyhodil, a obě víme, že ani jedna z nás neměla šanci mu v tom zabránit,“ rozplakala se Alexandra, „ty jsi moje máma! A já tě nedokážu nenávidět, i když jsem si myslela, že dokážu! Ale vždyť ty jsi taky oběť, stejně jako já,“ plakala. „Holčičko,“ pohladila ji Susana po tváři a poté se s Alexandrou silně objaly. David je s úsměvem pozoroval. „Alexandro, co se ti vlastně stalo?“ odtáhla se od ní Susana, „proč jsi tady?“ zeptala se jí. Alexandra jí chtěla odpovědět, ale její šťastný výraz, který doteď měla, se změnil v nenávistný, když do pokoje vešla Rebeca. „Co ta tady dělá?“ dívala se Alexandra na Rebecu nenávistně. „Tvoje sestra tě taky chtěla vidět,“ řekla jí Susana. „Jenže já ji ne!“ zakřičela Alexandra, „Davida jsem požádala, abys za mnou přišla ty a ne ona!“ křičela. „Alexandro, prosím,“ rozplakala se Rebeca. „Ať jde pryč! Nechci ji vidět!“ křičela Alexandra hystericky. „Rebeco, pojď se mnou,“ chytil ji David kolem ramen. Rebeca se na Alexandru dívala zoufalým pohledem a poté s Davidem odešla. „Alexandro, prosím tě, uklidni se,“ snažila se ji uklidnit Susana. „Ona je stejně vinná jako on! Kdyby se mě ona zastala, tak on by svojí oblíbenou dceru poslechl a teď jsme tady já ani ty, nemusely být, cožpak to nechápeš, mami?!“ plakala Alexandra. Susana se na Alexandru zoufale podívala a objala ji. „Rebeco, je mi to líto,“ řekl jí David, když vešli na chodbu, „myslel jsem si, že Alexandra ráda uvidí i tebe,“ domníval se David, „když se tolik proměnila k lepšímu,“ dodal. „Alexandra možná změnila svůj pohled na tebe, na mámu a na svůj život obecně, ale stále mi nemůže zapomenout, že jsem se jí tehdy nezastala,“ odvětila mu Rebeca vážně, „náš táta měl vždycky raději mě a kdybych se tehdy Alexandry zastala, tak by ji určitě z domu nevyhodil, ale já byla tehdy příliš sobecká a myslela jsem víc na sebe než na svoji sestru,“ zesmutněla, „proto se teď musím smířit s tím, že mě Alexandra bude už navždy nenávidět,“ rozplakala se a vyběhla z nemocnice.

„Ahoj, Marisol,“ vešla Vanessa do jejího bytu, „neuvěříš, co všechno mám za novinky,“ smála se, otočila se k Marisol a až teď si všimla, že má Marisol oči červené od pláče. „Marisol, co se ti stalo?“ vyděsila se Vanessa. „Daniel se se mnou včera rozešel?“ rozplakala se Marisol. Vanessa na ni šokovaně hleděla. „Proč? Co se stalo?“ zeptala se Vanessa. „Paola přece jen dosáhla svého!“ pronesla Marisol vážně. „Co ti ta mrcha udělala?“ zeptala se jí Vanessa nenávistně. Marisol se posadila na pohovku, zabořila si obličej do dlaní a znovu se rozplakala. „Marisol,“ posadila se Vanessa vedle ní a soucitně ji objala. „Proč, Vanesso?“ podívala se na ni Marisol uplakanýma očima, „co jsem Paole udělala, že mi musí zničit každý vztah, do kterého jdu naplno,“ plakala. „A co vlastně udělala?“ zeptala se jí Vanessa. „Ono je to tak trochu i moje vina,“ vzlykala Marisol. Vanessa na ni nechápavě hleděla. „Předevčírem jsem za Paolou šla, abych jí řekla, aby nechala Daniela na pokoji,“ začala jí Marisol vysvětlovat, „a ona mi dala nabídku. Řekla mi, že se pokusí Daniela svést a že když ji odmítne, tak mi navždy zmizí ze života. Ale že pokud ji neodmítne, tak já aspoň budu vědět, že by mi Daniel byl stejně dřív nebo později nevěrný a že bych tak potom nelitovala toho času strávený s ním,“ vysvětlovala Marisol, „a ona mě tak zmátla, že jsem s tím nejdřív souhlasila, ale hned potom jsem to zase vzala zpátky,“ zdůraznila Marisol slovo „hned“, „jenže Paola si to vyložila stejnak po svém! Daniela se opravdu pokusila svést, a když jí odmítnul, tak to zřejmě urazilo její ješitnost, a pustila mu nahrávku, na které jsem s tím vším souhlasila,“ domluvila Marisol. „Ta mrcha si váš rozhovor nahrála?“ nevěřila Vanessa vlastním uším. Marisol přikývla. „A když jsem se to pak Danielovi snažila vysvětlit, jak to skutečně bylo, tak mě nechtěl poslouchat,“ vzlykala Marisol. Vanessa se na ni smutně podívala a objala ji. „Nech ho chvíli vypěnit, však on se umoudří,“ doufala Vanessa.

Chris donutil Daniela, aby se osprchoval a aby vypil hodně silné kafe a podařilo se mu tak, aby Daniel alespoň trochu vystřízlivěl. „Vypij ještě jedno,“ postavil Chris před Daniela ještě jedno kafe. „Nechci, už jsem v pohodě,“ odsekl mu Daniel. „V pohodě, jo?“ posadil se Chris ke stolu, u kterého seděl i Daniel. „Jo v pohodě,“ zamračil se na něj Daniel. „Tak se zkus znovu zamyslet nad tím, co se včera večer stalo a pouvažuj nad tím, na čí straně je pravda,“ radil mu Chris. „Na čí straně je pravda? Tady přece není nad čím uvažovat,“ odvětil mu Daniel, „ta nahrávka, co mi ji Paola pustila, mluvila za všechno,“ dodal. „Dobře tak Marisol udělala chybu, když s tím souhlasila, ale přece ti řekla, že to pak hned vzala zpátky,“ připomněl mu Chris. „A tomu mám jako věřit? To řekla jen proto, abych se s ní nerozešel,“ odvětil mu Daniel. „Nemyslím si, že by ti Marisol lhala. Ona taková není,“ řekl mu Chris. „Jo tak Marisol by mi nelhala,“ zasmál se Daniel, „a to už si zapomněl na to, jak dobrá herečka Marisol je? Copak si zapomněl, že to ona hrála po celou dobu s Vanessou tu komedii na Natalii? A že to byla Marisol, která ti nalhala, že Natalia odjela a navykládala ti přitom spoustu dalších lží?“ připomněl mu Daniel. „To ale bylo přece úplně něco jiného! To všechno dělala jen kvůli Vanesse, protože je to její nejlepší kamarádka, a proto jí chtěla pomoct,“ řekl mu Chris, „a vím, že tenkrát, když mi to o tom Nataliině odjezdu říkala, tak jí z toho nebylo dobře. Ten smutek nepředstírala,“ dodal. „Říkej si, co chceš, Chrisi, ale pro mě už Marisol přestala existovat! To, že zapochybovala o mojí lásce a věrnosti, jí nezapomenu,“ řekl Daniel rázně. „A co chceš teď dělat? To jí budeš i v práci ignorovat?“ zeptal se ho Chris. „Nejspíš,“ pokrčil Daniel rameny, „a když si myslí, že jsem děvkař, tak jí to teda dokážu,“ dodal. „Co to meleš, Danieli?“ zakroutil Chris hlavou. „Uvidíš,“ odvětil mu Daniel. Chris vyvrátil oči v sloup.

„Nezajdeme do kina?“ navrhla Veronica Miguelovi, když šli spolu ruku v ruce po ulici. „Můžeme,“ odvětil jí Miguel, „a na co by si chtěla jít?“ zeptal se jí. „Na nějaký horor,“ odvětila mu Veronica. „Na horor?“ podivil se Miguel, „a nebudeš se bát?“ zeptal se jí. „Budu, ale aspoň se k tobě můžu tulit,“ zasmála se Veronica. „Já tě miluju,“ rozesmál se Miguel. Veronica se zarazila. Bylo to poprvé, co jí Miguel vyznal lásku. I Miguela to překvapilo. Vypadlo to z něj a ani nevěděl, jestli to myslel vážně. „Já tě taky miluju!“ šťastně se na něj Veronica usmála a políbila ho. Miguel se tvářil rozpačitě, nevěděl, co má dělat dál. „Jsem tak šťastná, Migueli,“ usmála se na něj Veronica a znovu ho políbila. Poté ho silně objala a Miguel se začal cítit provinile. Nemyslel to vyznání totiž tak, jak ho Veronica pochopila. Ale nemohl jí říct pravdu teď, když mu ona sama lásku vyznala. Veronica ho se šťastným úsměvem objímala a v tom si všimla někoho známého. „Není to…?“ odtáhla se od Miguela a dívala se jedním směrem, kam se poté podíval i Miguel. „Carolino!“ zavolala na ni Veronica. Carolina se ohlédla, a když Miguela s Veronicou spatřila, nejraději by se rychle ztratila. Bolelo ji, když je viděla spolu. Ale nesměla to na sobě dát znát, a tak šla k nim. „Ahoj,“ pozdravila je. „Carolino!“ samým štěstím jí Veronica objala, „víš, co se právě stalo?“ zeptala se jí. „To nevím,“ odvětila jí Carolina. „Právě jsme si s Miguelem vyznali lásku,“ oznámila jí Veronica šťastně a padla Miguelovi do náruče. Carolina si připadala, jakoby jí někdo vrazil nůž přímo do srdce. Měla co dělat, aby se před nimi nerozplakala. Miguel to na ní poznal a až nyní si uvědomil, že ho Carolina opravdu miluje. Myslel si, že si s ním Carolina zase jen hraje, když mu několikrát vyznala lásku, ale když teď viděl její smutné oči, poznal, že mu nelhala. „Tak to vám gratuluju,“ poblahopřála jim Carolina a pokusila se o úsměv, „už budu muset jít. Omluvte mě,“ otočila se a odcházela od nich, co nejrychleji. Nechtěla, aby viděli, jak pláče. Miguel ale její pláč přesto cítil a byl zoufalý. Veronice teď řekl něco, co tak nemyslel, ale ublížilo to Carolině. Když řekne pravdu Veronice, ublíží to zase jí. Měl rád obě dvě, i když každou trochu jinak, a nechtěl, aby kterákoliv z nich trpěla.

Byl večer. Alejandro celý den, co byl v práci, přemýšlel o tom, co mu řekla Raquel. Nemohl dostat z hlavy její slova, která se týkala Jessicy a jejich dítěte. Přitom si vybavil i to, co mu řekl Chris a uvědomil si, že oba mají pravdu. „Alejandro, prý si se mnou chtěl mluvit,“ vešla do jeho pokoje Jessica. „Posaď se, prosím tě,“ ukázal Alejandro na postel. Jessica se posadila a Alejandro si sedl na židli oproti ní. „Jessico, já bych se ti chtěl omluvit,“ začal Alejandro, „chtěl bych se ti omluvit za to, jak jsem se k tobě poslední dny choval. Obviňoval jsem tě z toho, že kvůli tobě skončilo moje manželství s Raquel, ale už jsem si uvědomil, že jediným viníkem toho všeho jsem já,“ řekl jí. Jessica na něj překvapeně hleděla. Nemyslela si, že by to někdy Alejandro uznal. „To co se mezi námi stalo, byla chyba, ale ta chyba už teď nejde vrátit,“ pokračoval Alejandro, „z té chyby se za pár měsíců narodí dítě, které vůbec za nic nemůže, a já nechci, aby za ty chyby trpělo právě naše dítě,“ poprvé řekl slovo „naše“, „a proto chci být odteď všeho součástí,“ dodal. Jessica se usmívala. „Až půjdeš příště k doktorovi, tak půjdu s tebou. Půjdu s tebou kamkoliv, kde se to bude týkat našeho dítěte!“ řekl jí Alejandro. „Alejandro!“ objala ho Jessica, „tak dlouho jsem čekala, až mi tohle řekneš a jsem šťastná!“ usmívala se, odtáhla se od Alejandra a políbila ho. „Ne, Jessico,“ odstrčil ji Alejandro, „ujasněme si ještě jednu věc,“ řekl jí, „chci s tebou dobře vycházet, ale jen kvůli našemu dítěti. Mezi námi se jinak nic nezmění. Ty budeš stále ve svém pokoji a já zase v tom svém!“ zdůraznil jí. Nyní už Jessica tak šťastná nebyla, ale před Alejandrem se tvářila, že s tím souhlasí. „Tak dobře,“ přikývla, „už si půjdu lehnout. Jsem unavená,“ rozloučila se s Alejandrem a poté odešla. Zastavila se na chodbě a usmála se. „Budeme spolu vycházet kvůli dítěti, fajn. To je ta první vlašťovka! Teď už chybí jen málo k tomu, aby sis uvědomil, že já jsem daleko lepší než ta tvoje Raquel!“ pomyslela si s vítězným úsměvem.

„Rebeco, co se stalo?“ zeptal se jí ustaraně José Manuel, když se Rebeca objevila uplakaná u dveří jeho bytu. „José Manueli!“ padla mu Rebeca do náruče a znovu se rozplakala. José Manuel ji dovedl do obývacího pokoje, kde se oba usadili na pohovku. „Tak co se stalo?“ pohladil Rebecu po vlasech. „David našel Alexandru,“ odvětila mu Rebeca. „Ale to je přeci výborná zpráva!“ zaradoval se José Manuel, „tak proč pláčeš?“ zeptal se jí. „Protože jsme za ní hned s mamkou šly a Alexandra mě zase vyhodila,“ vzlykala Rebeca, „José Manueli, ona mi nikdy neodpustí!“ rozplakala se a José Manuel jí silně objal. „A jak zareagovala na vaši matku?“ zeptal se jí José Manuel. „Moc dobře,“ usmála se Rebeca, „s ní se smířila,“ dodala. „Tak vidíš! Nepotrvá dlouho a usmíří se i s tebou!“ povzbuzoval ji José Manuel. „Nevím,“ kroutila Rebeca hlavou, „moc jsem ji zklamala!“ plakala. „Rebeco, věř mi, že Alexandra potřebuje jen čas! Jestli se chtěla usmířit s vaší matkou, tak se jistě chce usmířit i s tebou! Jen potřebuje čas, aby si to přiznala!“ povzbuzoval ji José Manuel i nadále. Rebeca se na něj přes slzy usmála. „Děkuju ti,“ usmála se na něj. „Za co mi děkuješ?“ zeptal se jí José Manuel. „Za to, že jsi se mnou,“ odvětila mu Rebeca. „Vždycky budu s tebou,“ usmál se na ni José Manuel. Rebeca mu úsměv opětovala a políbila ho. „José Manueli?“ oslovila ho. „Ano?“ usmál se na ni José Manuel. „Mohla bych tu dnes v noci zůstat s tebou?“ zeptala se ho Rebeca. „Samozřejmě,“ odvětil jí José Manuel, „lehnu si v pokoji na podlahu a budu hlídat tvůj spánek,“ usmál se na ni. „Já jsem to ale myslela jinak,“ řekla mu Rebeca. Až teď José Manuelovi došlo, na co naráží. „Vážně to chceš?“ zeptal se jí. Rebeca vstala a podala mu ruku. „Chci,“ odvětila mu. José Manuel jí chytnul za ruku, vstal a oba odešli do jeho pokoje. Začali se líbat, pomalu se přesunuli na postel, kde se spolu poprvé milovali.

Chris jel autem domů, když si všimnul, že po chodníku kráčí Vanessa. Zastavil a vystoupil z auta. „Vanesso,“ zavolal na ni. Vanessa se na něj otočila a vyvrátila oči v sloup. „Co tady děláš tak pozdě?“ přistoupil Chris k ní. „Celé odpoledne jsem utěšovala Marisol po tom, co se s ní tvůj povedený kamarád rozešel!“ odvětila mu Vanessa naštvaně. „Aby si věděla, tak Daniel na tom taky není zrovna nejlíp!“ zdůraznil jí Chris, „taky jsem s ním celé odpoledne byl,“ dodal. „Hm, tak to ti asi řekl, jak hnusně se k Marisol zachoval, že?“ podotkla Vanessa vážně. „Svoje důvody k tomu zřejmě měl,“ odvětil jí Chris. „No jo, vy chlapi vždycky máte nějakej důvod k tomu, proč ženám ubližujete!“ zašklebila se Vanessa. „Narážíš na někoho konkrétního?“ zeptal se jí Chris a ironicky se na ni usmál. „Ne, vůbec,“ zakroutila Vanessa hlavou, „to byla jen taková obecná poznámka,“ dodala, otočila se a odcházela. Chris jí došel a chytil ji za rameno. „Co děláš?“ zeptala se ho Vanessa podrážděně. „Myslíš, že tě nechám jít takhle pozdě samotnou?“ odvětil jí Chris otázkou, „já tě odvezu!“ řekl jí. Vanessa se na něj mračila.