„Děkuji ti, Chrisi, ale nemusíš se obtěžovat! Já domů trefím sama!“ zdůraznila mu Vanessa a chtěla se mu vytrhnout ze sevření, ale Chris ji držel pevně. „To věřím, že trefíš sama, ale takhle pozdě v noci tě samotnou prostě jít nenechám!“ zdůraznil jí zase Chris. „A já s tebou prostě nepojedu!“ zakřičela na něj Vanessa. „Ale pojedeš, ať se ti to líbí nebo ne!“ zakřičel na ni Chris. Vanessa se na něj nenávistně zahleděla. „A nepojedu!“ vytrhla se mu a utíkala od něj. Chris jí dohonil a postavil se před ní. „To si spolu budeme hrát na kočku a na myš?“ zeptal se jí. „Když nastoupíš do svého auta a odjedeš, tak nebudeme muset!“ zašklebila se na něj Vanessa. „Tak jedeš se mnou nebo ne?“ zeptal se jí Chris naposledy. „Ne!“ odvětila mu Vanessa velmi důrazně. „Fajn,“ pokrčil Chris rameny. „Díky,“ ušklíbla se na něj Vanessa. „Nemáš zač,“ ironicky se na ni Chris usmál, popadl ji, přehodil si ji přes rameno a nesl ji ke svému autu. „Chrisi, co to děláš! Okamžitě mě dej na zem, slyšíš!“ křičela na něj Vanessa a bušila do něj, ale Chris se tvářil, jakoby ji neslyšel. Naložil ji do auta a Vanessa na něj byla tak naštvaná, že už se ani nenamáhala z auta utéct. Chris nastoupil, pobaveně se na ni usmál, nastartoval a vydal se k Vanesse domů.

„Právě jsme si s Miguelem vyznali lásku,“ oznámila jí Veronica šťastně a padla Miguelovi do náruče. Tento obraz před sebou Carolina viděla po zbytek dne. Právě ležela ve své posteli a plakala. Tolik si vyčítala chyby, kterých se dopustila a kvůli kterým je teď Miguel zamilovaný do jiné. „Proč jsem musela otevřít oči, až když už je pozdě?“ ptala se sama sebe. Otočila se na druhý bok a zrak jí spočinul na jejím mobilu. Najednou jí přepadla obrovská touha slyšet Miguelův hlas. Nevěděla, co mu řekne, ale musela ho slyšet. Natáhla se po mobilu, posadila se a vytočila Miguelovo číslo. „Ano?“ uslyšela Carolina Miguelův hlas. Carolina vzlykala. „Kdo volá?“ ozval se znovu Miguelův hlas. Miguel se nepodíval, kdo mu to volá, ale když se stále nikdo neozýval, došlo mu, že to může být jedině Carolina. Už ji chtěl oslovit, když za sebou uslyšel: „Kdo ti to volá, miláčku?“ Miguel se otočil a usmál se na Veronicu, v jejímž domě se právě nacházel. Veroničin hlas ale v telefonu slyšela i Carolina. „Jsou i teď spolu!“ pomyslela si, rozplakala se ještě víc a hovor ukončila. „Kdo to byl?“ přisedla si Veronica k Miguelovi a objala ho. „Nevím, asi nějaký omyl,“ zalhal jí Miguel. Veronica se na něj usmála. „Jsem s tebou tak šťastná, Migueli!“ řekla mu s úsměvem. „I já s tebou,“ odvětil jí Miguel a myslel to opravdu upřímně. Měl Veronicu rád, protože mu pomohla překonat těžké chvíle, které si zažil kvůli Carolině. A protože měl Veronicu rád, nechtěl jí ublížit přiznáním, že je to právě Carolina, kterou stále miluje. „Na co myslíš?“ zeptala se ho Veronica. Miguel se na ni usmál a místo odpovědi ji políbil.

„Je tak krásná moje holčička!“ hladila Susana Alexandru po vlasech, když spala. „Nejkrásnější na světě!“ zasněně se na ni díval David. Susana se na něj usmála. „Máš mou dceru rád?“ zeptala se ho. „Víc jak rád! Miluju ji!“ odvětil jí David, „a udělám všechno proto, aby byla zase šťastná,“ dodal. „To moc ráda slyším, Davide,“ usmála se na něj Susana. David jí úsměv opětoval. „A Davide?“ odvedla ho Susana kousek stranou, aby Alexandru nevzbudili, „mohl by si mi, prosím tě, půjčit telefon?“ požádala ho, „potřebovala bych si zavolat mé sousedce, a požádat ji, aby dohlídla na Federica i přes noc,“ vysvětlila mu, „chci tu s Alexandrou zůstat,“ dodala. „Samozřejmě,“ přikývl David, vyndal z kapsy svůj mobil a podal jí ho, „jsem rád, že tu s ní zůstanete, protože jsem nechtěl, aby tu byla sama. Víte, musím se už vrátit do práce a doma se taky osprchovat a převléknout,“ vysvětlil jí. „Jistě, jen běž, Davide,“ řekla mu Susana, „dám na ni pozor,“ usmála se. „Vyřiďte jí, že za ní zítra přijdu, jen co budu moct,“ řekl jí David. „Vyřídím,“ usmála se Susana. David přistoupil k Alexandře a políbil ji na čelo. „Miluju tě!“ řekl jí. Poté pokývl na Susanu a odešel. Susana se posadila na stoličku vedle Alexandřiny postele a pohladila ji po vlasech. „Davida nám seslal samotný Pánbůh! David tě vyléčí a budeš zase šťastná,“ usmívala se Susana na svou dceru.

„Co takhle poděkování za odvoz?“ nabádal Chris Vanessu, když stáli před jejím domem. „Já jsem se tě o nic neprosila, tak nevím, proč bych ti měla děkovat!“ odsekla mu Vanessa a chtěla odejít. „Vanesso,“ chytil ji Chris za ramena a přitáhl si ji k sobě. Vanessa znervózněla. „Kdy už tě ta tvá tvrdohlavost přejde? Kdy konečně pochopíš, že i přese všechno, co jsme si kdy udělali, k sobě patříme!“ zdůraznil jí Chris. „My dva k sobě nepatříme! Jsi směšný, Chrisi!“ odvětila mu Vanessa, ale nehleděla mu při tom do očí. „Tak já jsem směšný?“ zasmál se Chris, „tak mi ještě jednou řekni, že k sobě nepatříme, ale tentokrát se mi při tom dívej do očí!“ pobídl ji. Vanessa se na něj podívala a znervózněla ještě víc. Vždy, když byla tak blízko něj, tak všechno, co říkala nebo dělala, bylo pravým opakem toho, co si usmyslela, že bude říkat nebo dělat. Oba dva na sebe hleděli dlouhými pohledy a jejich rty se k sobě pomalu začaly přibližovat. „Vanesso!“ uslyšely Gregoriin hlas. Vanessa a Chris se od sebe odtrhli a Vanessa se s rozpačitým úsměvem podívala na svou matku. „Mami,“ přistoupila Vanessa k ní a políbila ji na tvář, „jak to, že ještě nespíš?“ zeptala se jí. „Jak bych mohla, když je tak pozdě a ty ještě nejsi doma!“ odvětila jí Gregoria. „Ale teď už jsem doma, tak už můžeš být klidná,“ usmála se na ni Vanessa. „A kde jsi vůbec celý den byla?“ zeptala se jí Gregoria, „to jsi byla s ním?“ nenávistně se podívala na Chrise. „Ne, paní Solanová,“ odvětil jí Chris, „Vanessu jsem potkal zcela náhodou a když bylo tak pozdě, tak jsem jí domů přivezl. Nechtěl jsem, aby šla sama a pěšky takovou dálku,“ vysvětlil jí. „Za to vám děkuji, že jste mou dceru přivezl a stejně tak vám děkuji za to, že jste nám pomohl nalézt i mou druhou dceru,“ poděkovala mu Gregoria, i když ne zrovna s nadšením, „ale to ještě neznamená, že jsem zapomněla na to, jak jste Vanesse ublížil, a nepřeju si, abyste se s ní stýkal!“ zdůraznila mu. „Paní Solanová, ale já…!“ snažil se Chris nějak obhájit, ale Gregoria mu nedala šanci. „Nic nechci slyšet!“ přerušila ho, „už víckrát vás nechci vidět po boku mé dcery! Příště se jí radši obloukem vyhněte nebo za sebe neručím!“ pohrozila mu, objala Vanessu kolem ramen a obě odešly do domu. Ještě než za sebou Vanessa zavřela dveře, smutně se na Chrise podívala.

Nastal další den. Gustavo pracoval ve své kanceláři, když mu někdo zaklepal na dveře. „Vstupte!“ zavolal a do kanceláře vešla Stacie. „Gustavo, mohla bych s tebou na chvíli mluvit?“ zeptala se ho. „Jen pojď, Stacie, a posaď se,“ ukázal Gustavo na židli oproti němu a Stacie se posadila. „Stejně jsem s tebou chtěl mluvit, protože přijdu po víkendu do práce a koukám, že na stole mi leží Reinaldova výpověď,“ podal jí Gustavo list s Reinaldovou výpověďí, „co mi k tomu řekneš, Stacie?“ zeptal se jí. „Reinaldo a já jsme se rozešli a to tak vážně, že už spolu nemůžeme ani pracovat,“ vysvětlila mu Stacie. „A co se mezi vámi stalo?“ zeptal se jí Gustavo, „tedy já nechci vyzvídat, ale zajímalo by mě, proč jsem přišel o zaměstnance,“ dodal. „Kvůli tomu jsem vlastně přišla,“ odvětila mu Stacie, „vysvětlit ti, proč jsme se vlastně rozešli, protože by ses to stejně dřív nebo později dozvěděl,“ dodala. Gustavo jí pokývnutím hlavy naznačil, aby pokračovala. „Jsem těhotná,“ řekla mu Stacie a Gustavo na ni šokovaně hleděl, „a to byl hlavní důvod našeho rozchodu. Já jsem to dítě chtěla a Reinaldo ne!“ vysvětlila mu. „Takže Reinaldo zbaběle utekl?“ kroutil Gustavo nevěřícně hlavou. „Tak nějak, ale mně je to jedno!“ řekla mu Stacie, „těším se na svoje dítě a nic jiného mě nezajímá!“ usmála se. „Moc ti blahopřeju, Stacie,“ usmál se na ni Gustavo. „Děkuji ti,“ opětovala mu Stacie úsměv, „ale něco mě vlastně ještě zajímá a i kvůli tomu jsem přišla,“ řekla vážně. „Jde o tvou práci?“ hádal Gustavo. Stacie přikývla. „Vím, že už modelku moc dlouho dělat nebudu moct, ale teď když na to dítě budu sama, tak práci potřebuju víc, než kdy jindy,“ vysvětlovala mu Stacie, „a tak mě napadlo, že bych pak třeba ostatní holky mohla líčit nebo česat. Nebo bych nějak mohla pomáhat Marisol s fotkami,“ navrhovala, „Gustavo, budu dělat cokoliv, jenom mě tu prosím tě, nechej dál pracovat,“ žádala ho. „Stacie, o to mě vůbec nemusíš žádat. To je úplně samozřejmé,“ usmál se na ni Gustavo, „své zaměstnance beru jako svoji druhou rodinu, a tak přece nevyhodím člena své rodiny a už vůbec ne teď, když za chvíli přivede na svět dalšího člena,“ usmíval se. „Gustavo, mockrát ti děkuji,“ šťastně se na něj Stacie usmála a šla ho obejmout.

José Manuel připravoval v kuchyni pro Rebecu snídani do postele, když se rozrazily dveře a do kuchyně vešel Carlos. Jak jinak než s kocovinou po další proflámované noci. „No ne!“ otočil se na něj José Manuel, „bratranče, tebe jsem neviděl ani nepamatuju!“ zasmál se. „Ne, tak nahlas!“ držel se Carlos bolestí za hlavu a vzal z podnosu šálek s kávou a vypil ho. „Hele, to nebylo pro tebe!“ zamračil se na něj José Manuel. „No tak se nezblázni, ti udělám další!“ zašklebil se na něj Carlos. „To nebylo pro mě, ale pro Rebecu,“ odvětil mu José Manuel. „Pro koho?“ udiveně na něj Carlos hleděl. „Tobě nemá smysl něco v tomhle stavu říkat,“ vzdal to José Manuel a postavil na podnos talíř s tousty. „Jo Rebeca to je ta tvoje holka, už vím!“ vzpomněl si Carlos, „a proč ho děláš jí?“ nechápal to, „no neříkej mi!“ začal se Carlos smát, „ona je tady? Konečně si ji dostal do postele? Konečně sis vrznul!“ smál se hystericky. „Drž hubu, Carlosi,“ okřikl ho José Manuel, „běž se vyspat z té kocoviny a nekomentuj věci, o kterých nemáš ani páru!“ zdůraznil mu. „Hm, tak podle tvé nálady soudím, že ty dlouhé měsíce čekání vyšly naprázdno,“ podotkl Carlos, „byla moc špatná?“ zeptal se. „Carlosi, konečně zavři hubu nebo přes ni dostaneš!“ už se José Manuel napřahoval, že mu ji vrazí. Carlos se mu začal smát, došoural se do svého pokoje, kde padl na postel a okamžitě usnul. José Manuel dal na podnos džus, podnos vzal a vešel do svého pokoje, kde už se Rebeca probírala. „Dobré ráno, lásko,“ položil podnos na stůl, přisedl si k Rebece a políbil ji. „Dobré ráno,“ protáhla se Rebeca a poté José Manuela objala. „Jak si se vyspala?“ zeptal se jí José Manuel. „Tak krásně jako dnešní noc jsem se ještě nevyspala,“ odvětila mu Rebeca. „Jinou odpověď jsem ani nečekal,“ řekl José Manuel a oba se rozesmáli. „Slyšela jsem hlasy,“ řekla Rebeca, „s kým jsi to mluvil?“ zeptala se. „Carlos se uráčil ukázat doma a zase měl plnou pusu hloupých keců,“ vysvětlil jí José Manuel, „ale kocovina ho zmohla a už spí,“ dodal. „A co budeme dělat teď my?“ zeptala se ho Rebeca. „Dáme si tu báječnou snídani, co jsem ti připravil,“ odvětil jí José Manuel. „A je tam i něco sladkého?“ zeptala se ho Rebeca. „Není, ale můžu ti něco sladkého ještě pak udělat,“ řekl jí José Manuel. „Ale já chci něco sladkého hned teď,“ řekla mu Rebeca. „A na co by si tak měla chuť?“ zeptal se jí José Manuel. Rebeca se tvářila, že přemýšlí. „Na sladký polibek?“ odvětila mu otázkou. „To by se dalo zařídit,“ zasmál se José Manuel a poté se oba políbili.

Marisol vystoupila z výtahu v agentuře ESTRELLAS. Na očích měla černé sluneční brýle, aby tak zakryla kruhy pod očima po probdělé a proplakané noci. Z jedné z kanceláří zrovna vyšel Daniel, který v rukou nesl rozbitý notebook. Marisol si sundala brýle a smutně se na něj podívala, ale Daniel kolem ní prošel jakoby ji ani neviděl. Této situace si všimla Stacie, která právě vyšla z Gustavovy kanceláře. Marisol se po úplné Danielově ignoraci rozplakala a utekla do ateliéru. Stacie šla za ní. Marisol seděla na stoličce a plakala. „Marisol,“ přiklekla si Stacie k ní, „co se ti stalo?“ zeptala se jí ustaraně. „Daniel se se mnou předevčírem rozešel,“ vzlykala Marisol. „Co?“ zvolala Stacie překvapeně, „a proč?“ zeptala se. Marisol jí převyprávěla všechno o tom, co Paola udělala. „To je ale potvora!“ nadávala Stacie. „Ale je to i moje vina,“ plakala Marisol. „Ne, Marisol, není to tvoje vina,“ oponovala jí Stacie, „sice si s tou sázkou v první chvíli souhlasila, ale hned si to zase odvolala a to je důležité! Nemáš se za co vinit, protože jsi nic špatného neudělala!“ uklidňovala ji Stacie, „to Paola to všechno uhrála tak, abys jako viník vypadala ty, ale ty víš, že to tak není!“ dodala. „Jenže Daniel to neví,“ vzlykala Marisol. „Tak to je jeho smůla! Je jeho smůla, že přijde o tak skvělou ženu jako jsi ty,“ odvětila jí Stacie vážně, „když to nechce slyšet, tak ať nechce. A proto si nezaslouží ani jednu jedinou tvou slzu!“ zdůraznila jí. Marisol se přes slzy trochu usmála. „Díky, Stacie,“ poděkovala jí. „Nemáš zač,“ usmála se na ni Stacie, „už jsem pochopila, že žádný chlap nestojí za to, aby se kvůli němu žena trápila,“ vysvětlila jí, „proto se taky vůbec netrápím tím, že ode mě Reinaldo odešel,“ dodala Stacie. Marisol na ni vykulila oči. „Slyšela si dobře, Marisol,“ přikývla Stacie, „rozhodla jsem se na potrat nejít, Reinaldo byl proti tomu, a tak si sbalil svoje věci a šel,“ vysvětlila jí. „Jsou to ale idioti, ti chlapi,“ podotkla Marisol. „To je správná řeč,“ pochválila ji Stacie a obě se rozesmály.

„Davide,“ rozzářila se Alexandra, když David vešel do jejího pokoje, „já myslela, že přijdeš až večer po práci,“ divila se. „To jsem si taky myslel,“ přisedl si David k ní na postel a políbil ji, „ale nemohl jsem to bez tebe vydržet,“ políbil ji znovu. Alexandra se na něj usmála. „A navíc mám pro tebe jednu novinku,“ řekl jí David. „Jakou?“ zeptala se ho Alexandra. „Celou noc jsem myslel na to, co jsi mi včera řekla. O tom, že chceš svůj život změnit,“ připomněl jí David a Alexandra přikývla, „a tak jsem hned ráno zavolal do té léčebny, kde jsi už byla a jakmile tě propustí z nemocnice, tak tě tam očekávají,“ oznámil jí, „nezlobíš se na mě za to, že jsem se tě nejdřív nezeptal, že ne?“ zeptal se jí opatrně. „Na tebe se nedokážu zlobit,“ usmála se na něj Alexandra, „vím, že tam musím jít. A vím, že to nebude lehké vrátit se zpátky do normálního života, ale kvůli tobě to udělám,“ usmívala se, „a slibuju, že podruhé už neuteču,“ dodala se smíchem a i David se rozesmál. „Miluju tě,“ řekla mu Alexandra. „Taky tě miluju,“ odvětil jí David a usmál se, „spolu to všechno zvládneme,“ dodal a Alexandra přikývla. Oba se políbili a poté pevně objali.

Chris zastavil kousek od domu Solanových. Potřeboval si s Vanessou promluvit stůj, co stůj. Zrovna chtěl vystoupit z auta, když si všiml, že z domu vyšla Gregoria. Chrisovi se tak ulevilo, že se nebude muset opakovat situace ze včerejšího večera. Počkal, až Gregoria zajde za roh a poté vystoupil a vydal se k domu. Zaklepal na dveře, které mu po chvíli otevřela Ana María. „Chrisi,“ usmála se na něj. „Ano Marío, rád tě vidím,“ opětoval jí Chris úsměv, „jak se ti daří?“ zeptal se jí. „Jsem doma a v bezpečí, takže o moc lépe,“ odvětila mu Ana María. „To jsem rád,“ usmál se Chris. „Asi si přišel za Vanessou, viď?“ hádala Ana María, „ona zrovna není doma, ale každou chvíli by se měla vrátit, tak na ni můžeš počkat uvnitř,“ pootevřela mu dveře. „Děkuju,“ poděkoval jí Chris a vešel dovnitř. Společně vešli do kuchyně, kde seděl Diego. „Dobré ráno,“ pozdravil ho Chris. „Dobré,“ odvětil mu Diego a postavil se. „Chrisi,“ oslovila ho Ana María, „já jsem moc ráda, že tě vidím, protože jsem ještě neměla příležitost osobně ti poděkovat za to, co jsi pro mě udělal. Nebýt tebe, tak už bych tu teď s tebou nemusela mluvit,“ zesmutněla a Diego ji starostlivě objal kolem pasu. „Ano Marío, ty mi nemáš za co děkovat. Byl jsem jen ve správnou chvíli na správném místě, to je všechno,“ odvětil jí Chris. „Jenže každý by se tak nezachoval. Většina lidí si hledí sama sebe a ani by je nenapadlo pomoct někomu jinému, takže ti máme hodně za co děkovat,“ oponoval mu Diego. Chris se skromně pousmál. „My jsme se sice už viděli, ale v tu chvíli nebylo na žádné oficiální seznamování čas, takže já jsem Diego Peréz,“ podal Chrisovi ruku. „Christian Martinéz,“ stiskl mu Chris ruku, „ale pro přátele jen Chris,“ dodal. „Děkuji ti, Chrisi, že jsi zachránil ženu mého života,“ poděkoval mu Diego a podíval se na Anu Maríu, „nevím, co bych si bez ní počal,“ dodal. „Chápu tě, Diego a závidím ti, že máš ženu svého života u sebe,“ usmál se na něj Chris, „co já bych za to dal,“ zesmutněl. „Hlavně to, Chrisi, nevzdávej. Ona se určitě umoudří,“ povzbuzovala ho Ana María. „Kéž by,“ vzdychl Chris. „Co tady děláš?“ ozvalo se mu za zády. „My vás necháme o samotě,“ prohlásila Ana María a společně s Diegem odešli do druhé místnosti. „Ptala jsem se tě, co tady děláš!“ ozvala se Vanessa znovu. Chris se k ní otočil a vážně se na ni zahleděl. „Potřebuju se tě ještě na něco zeptat! A ať bude tvá odpověď jakákoliv, slibuju ti, že ji budu respektovat!“ řekl jí s vážnou tváří. Vanessa na něj zmateně hleděla, protože se obávala, jak jeho otázky, tak i své odpovědi.