“Davide, co to děláš?” podivila se Vanessa, když polibek přerušila. “To co ty,” odvětil David se smíchem a pokusil se ji znovu políbit. Vanessa se od něj odtáhla. “Počkej, Davide,” zadržela ho. “Ty jsi to asi špatně pochopil. Já jsem tě políbila jen proto, aby mě Chris neviděl,” vysvětlila. “Já vím,” odvětil David, “ale ty jsi při tom polibku nic necítila?” zeptal se váhavě. “Tak to ne, Davide, tohle ne,” řekla Vanessa s přísným výrazem ve tváři. “Já myslela, že tě to za těch pět let už přešlo,” dodala vážně. Přistoupila k Davidovi blíž a podívala se mu zblízka do očí. “Davide, mám tě moc ráda,” řekla mu s úsměvem, “ale jen jako přítele,” zdůraznila. David zesmutněl. “Nechci ztratit naše dlouholeté přátelství kvůli vztahu, který by stejně nikam nevedl,” upozornila ho. “Vanesso, já ale…” “Nic neříkej,” přerušila ho Vanessa. “A promiň, už budu muset jít domů. Musím se nachystat do práce,” řekla, rozloučila se s Davidem polibkem na tvář a odešla. David se smutně díval za ní, jak odchází a poté se otočil a odešel druhým směrem.

Chris a Gabriela seděli v restauraci. Chris si pročítal jídelní lístek, zatímco Gabriela se s kyselým výrazem rozhlížela okolo sebe. “Proč jsi mě vzal zrovna sem? Do takový špeluňky,” odvětila Gabriela znechuceně. “Mám to tu rád,” řekl Chris, aniž by se na Gabrielu podíval. “A jestli to tu je pod tvoji úroveň, tak tě nenutím, aby si tu byla,” dodal a zavřel jídelní lístek. “Ne, lásko moje,” řekla Gabriela a pověsila se Chrisovi kolem krku. “Jsem tu s tebou a to je pro mě to hlavní,” dodala s úsměvem a políbila ho. Za pár vteřin k jejich stolu přišel číšník. Byl to Miguel. “Tak co si dáte,” zeptal se jich a připravil si papír a tužku. Chris se na něj podíval a řekl. “To mě ani nepozdravíš?” Teprve teď se Miguel podíval koho vlastně obsluhuje. “Chrisi,” zvolal překvapeně. Chris se postavil a podali si s Miguelem ruce na přivítanou. “Dlouho jsi tu nebyl,” podotkl Miguel, když se Chris posadil. “To víš, málo času,” povzdechl Chris. “A co ve škole?” zeptal se Chris. Než se Miguel stačil nadechnout, přerušila ho Gabriela. “Promiňte, že ruším vaši debatu, ale ráda bych si objednala,” odvětila naštvaně. “Promiň, Gabrielo,” omluvil se Chris. “To je Miguel,” představoval jí Miguela, když se na chvíli zarazil a podíval se na něj. “Já vlastně ani neznám tvoje příjmení,” dodal se smíchem. “Miguel Vidal,” představil se Miguel rovnou a podal Gabriele ruku. Gabriela mu ji nechtěně podala také. “Gabriela Veroni,” představila se. “Chrisova snoubenka,” nezapomněla zdůraznit. “A jestli vám to nebude vadit, tak už bych si konečně objednala,” řekla zvýšeným hlasem. Poté si objednali a Miguel odešel. “Taky si mohla být trochu příjemnější,” vynadal jí Chris. “Promiň, Chrisi, ale já se nepaktuju na potkání s každým chudákem jako ty,” zdůraznila Gabriela pohrdavě. Chris na to raději nereagoval. Nechtěl se s ní zase hádat.

Na druhé straně města seděli Daniel a Marisol oproti Chrisovi a Gabriele ve velice luxusní restauraci. “Danieli, tady je to ale strašné drahé,” zhrozila se Marisol, když viděla ceny v jídelním lístku. “Na ceny se vůbec nekoukej,” odvětil Daniel. “Já jsem tě pozval, já platím,” dodal. Marisol se na něj trochu usmála a znovu se zadívala do jídelního lístku. Daniel odložil jídelní lístek stranou a chytil Marisol za ruku. Marisol ale okamžitě ucukla. “Co se děje?” divil se Daniel. “Danieli, promiň, ale neměla jsem tvé pozvání přijmout,” řekla Marisol a chtěla odejít. Daniel ji zadržel. “Marisol, prosím tě, neodcházej,” prosil ji psíma očima. Marisol po chvíli povolila a znovu si přisedla. “Marisol, proč se mě bojíš? Proč mi nechceš dát šanci, abych tě miloval?” zeptal se Daniel nechápavě. “Danieli, musíš na mě pomalu,” požádala ho Marisol. “Jestli chceš, aby mezi námi někdy něco bylo, musíš mi dát čas. A nemluv, prosím, o lásce. Ještě ne,” prosila ho. “Dám ti času, kolik budeš chtít,” odvětil Daniel s úsměvem. “Ale proč jsi taková? Proč jsi tak uzavřená a nechceš k sobě nikoho pustit?” zeptal se opatrně. “Jednou ti to možná řeknu,” řekla Marisol smutně. “Až přijde pravý čas,” dodala. Daniel chápavě přikývl. Marisol se pousmála a znovu se zadívala do jídelního lístku. Daniel ji mezitím zamilovaně pozoroval.

Když Gabriela odešla na toaletu, zašel Chris k baru za Miguelem. “Migueli, omlouvám se za Gabrielu. Někdy bývá nesnesitelná,” omlouval se Chris. Poté se na chvíli zamyslel a dodal. “Vlastně ještě jsem neviděl, že by se k někomu chovala příjemně kromě…” “Kromě tebe,” dodal Miguel se smíchem a připravoval pití pro zákazníky. “Nemusíš se omlouvat. Vždyť jsi mi o ní už vyprávěl, tak teď jsem to zažil na vlastní kůži,” podotkl s úsměvem. “Dobře, tak změňme téma,” odvětil Chris. “To tvoje příjmení mi je nějaký povědomý. Kde jsem ho jen slyšel?” přemýšlel. “Už to mám,” zvolal po chvíli. “Moje sestra chodí s jedním Vidalem. A nejsme z něho doma zrovna dvakrát nadšení,” podotkl vážně. Když to Miguel uslyšel, zarazil se. “A jak se ten kluk jmenuje?” zeptal se. “Carlos,” odpověděl Chris. “A tvoje sestra se jmenuje Carolina?” ujišťoval se Miguel. “Jak to víš?” podivil se Chris. “Carlos je totiž můj bratr,” vysvětlil Miguel. “To snad není možný,” řekl Chris překvapeně. “Jak dlouho tu pracuješ?” zeptal se ho. Miguel se zamyslel. “Asi půl roku,” odpověděl. “Tak my se známe už půl roku a nebyli jsme schopný si říct svoje příjmení,” odvětil Chris se smíchem. “Škoda, že se Carolina nezakoukala do tebe, Migueli. Ty by ses mi k ní líbil mnohem víc. Snad by se i zklidnila,” uvažoval. Miguel se zarazil, protože i on by byl rád, kdyby si ho Carolina všimla.

Byl večer. Rebeca dorazila na místo, na které ji pozval José Manuel. Vystoupila z taxíku před velkým domem. Když vešla dovnitř, málem ohluchla. Vevnitř byla puštěná hlasitá hudba a na každém kroku stály houfy lidí. Rozhlížela se kolem a hledala José Manuela. Po chvíli ji někdo chytil za rameno. Prudce se otočila a spatřila José Manuela. “Konečně jsi přišla,” řekl José Manuel. “Cože?” zeptala se Rebeca a naznačovala, že ho neslyšela. José Manuel se zasmál a zakřičel jí to do ucha. “Pojď, s někým tě seznámím,” řekl, chytil ji za ruku a vedl ji ke Carlosovi a Carolině. “To je můj bratranec Carlos a jeho holka Carolina,” představil je, “a to je Rebeca,” představil ji. Všichni se vzájemně pozdravili. “Dáš si něco k pití?” zeptal se José Manuel Rebecy. “Jen trochu vody, děkuji,” odpověděla. Carolina s Carlosem se začali smát. “Holka, tady je všechno, jen ne voda,” smála se Carolina. “Tady, dej si tequilu,” řekl Carlos a podal jí skleničku. “Já ale nepiju,” odvětila Rebeca podrážděně. Carolina s Carlosem se znovu rozesmáli. “No tak nesmějte se jí,” okřikl je José Manuel. “Nějaký nealko se tu určitě najde,” řekl Rebece s úsměvem a odešel pro pití. Carolina a Carlos se jí ještě chvíli posmívali a potom se před ní začali vášnivě líbat. Rebeca se decentně otočila na druhou stranu a cítila se v tom prostředí nesvá.

Vanessa a Marisol byly u Marisol v bytě a dívaly se na film. Pojídaly při tom brambůrky a skvěle se bavily. “Vanesso, můžu ti něco říct?” zeptala se Marisol. “No jasně,” odpověděla Vanessa a vzala si další brambůrku. “Daniel mě dneska pozval na snídani a já to přijala,” vyhrkla Marisol ze sebe. Vanesse v tu chvíli zaskočilo a málem se udusila brambůrkou. “Dobrý?” ujišťovala se Marisol, když jí poplácala po zádech. “Už jo,” zakašlala Vanessa. Napila se vody a vypnula televizi. “Už tady sedíme dvě hodiny a ty mi to řekneš až teď!” pokárala Marisol. “Takže chci slyšet všechny detaily,” vyzvídala a pohodlně se usadila. “Tak ono není v podstatě co,” mávla Marisol rukou. “Jak není co?” rozčílila se Vanessa. “To pozvání jsi přijala, takže mi teď hezky všechno řekneš,” upozornila ji. “Tak dobře,” vzdychla Marisol. Vanessa napjatě poslouchala. “Byli jsme spolu v jedné luxusní restauraci, nasnídali jsme se a popovídali jsme si,” řekla Marisol. Vanessa vyvrátila oči v sloup. “Ale o čem jste si povídali?” vyzvídala. “Už spolu chodíte?” zeptala se. “Vanesso, zbláznila jsi se?” rozčílila se Marisol. “No co?” bránila se Vanessa. “Daniel je sympaťák a hodili byste se k sobě,” dodala. “Vanesso, ty ale moc dobře víš, že…” “Jo vím,” přerušila ji Vanessa. “Ale ty si zasloužíš být šťastná. Kvůli jednomu spálení nesmíš na všechny zanevřít,” upozornila ji. “Že to říkáš zrovna ty,” podotkla Marisol. “Proč ty sis za těch pět let někoho nenašla?” připomněla jí. Vanessa nevěděla, co na to říct. “Takže dokoukáme ten film?” navrhla. “Výborný nápad,” souhlasila Marisol. Pustily si film a po zbytek večera se už k tématu – muži – nevrátily.

U Martinézových se konala rodinná večeře. Byli přítomní všichni členové rodiny kromě Caroliny a navíc tu byly i Gabriela s Mirelou. “Takže kdy konečně dojednáme termín svatby našich dětí?” obrátila se Mirela na Gustava. Chris ztuhnul. “Myslím, že teď na to není vhodná doba,” řekl Gustavo. “Taky si myslím,” podpořil jeho názor Chris. “Ale miláčku nač to dál odkládat?” odvětila Gabriela s úsměvem a políbila Chrise na tvář. “Já už se naší svatby nemůžu dočkat?” dodala šťastně. “Ještě je brzo domlouvat termín,” odsekl Chris. “Brzo?” divila se Gabriela. “Chodíme spolu pět let a to je na tebe brzo?” připomněla mu vyčítavě. “Nechci se do toho plést,” ozval se Alejandro a všichni se na něj podívali, “ale myslím, že to je pouze věc Chrise a Gabriely, tak ať si to vyřeší v soukromí,” podotkl. “Souhlasím,” přikývl Gustavo. Chris Alejandrovi pohledem děkoval, za to Gabriela ho pohledem vraždila.

Rebeca chodila po domě a hledala José Manuela. José Manuel jí sice přinesl pití a strávil s ní pár minut, ale potom se vypařil a už ho neviděla. Rebeca procházela mezi lidmi s velice bujarou náladou. Někteří se víc a víc opíjeli, některé páry mizely v pokojích celého domu a občas se mezi některými strhla i rvačka. Rebece tam nebylo příjemně, ale protože byla slušně vychovaná, tak nechtěla odejít jen tak a chtěla se s José Manuelem rozloučit. Když ho ale našla, pomyslela si, že ho raději hledat neměla. José Manuel stál u baru, líbal se s nějakou holkou a na Rebecu už dozajista zapomněl. Rebeca zesmutněla a rychle z domu utekla.

Byl další den. Natalia byla v práci. Seděla v ateliéru a čekala na Marisol. Ruce měla opřené o stůl a tvářila se zamyšleně. “Na co myslíš?” ozvalo se jí za zády. Natalia se otočila a spatřila usměvavého Chrise.

Před pěti lety

Vanessa seděla v knihovně nad několika otevřenými knihami. V jedné ruce držela tužku nad prázdným papírem a druhou rukou si podpírala hlavu. Měla psát seminární práci, ale vůbec se nedokázala soustředit. Stále musela myslet na Chrise, který se jí čím dál víc dvořil. V tu chvíli ji z myšlenek vyrušil právě Chrisův hlas. “Na co myslíš?” Vanessa se na něj otočila a oči se jí rozzářily. Chris si k ní s úsměvem přisedl. Vanessa se na něj bez mrknutí dívala. “Proč se na mě tak koukáš?” zeptal se Chris s úsměvem. “Zjišťuju, jestli se mi jen nezdáš?” odpověděla Vanessa se smíchem. “A ty chceš, abych se ti jen zdál?” zeptal se Chris smutně. “Ne, to ne,” zavrtěla Vanessa hlavou. “Já jenom, že tomu nemůžu uvěřit. Že se o takovou obyčejnou šmudlu zajímá nejhezčí kluk ze školy,” dodala nevěřícně. Chris se k ní naklonil a podíval se jí zblízka do očí. “Kdo o tobě říká, že jsi šmudla, ten tě nezná. Já jsem tě poznal a jenom já vidím tu krásu, kterou skrýváš uvnitř sebe,” řekl něžně a pohladil ji po tváři. Vanessa měla v tu chvíli srdce až v krku.

Současnost

“Děje se něco?” zeptal se Chris Natalie, když dlouho nic neříkala. Natalia se probudila ze vzpomínek a nenávistně se na Chrise podívala. “Natalie, proč se na mě tak díváš?” divil se Chris, když viděl její pohled.