„Gabrielo, mluvíš vážně? Ty chceš vážně po tom všem být mou kamarádkou?“ stále na ni Chris nevěřícně hleděl. „Ano, Chrisi,“ přikývla Gabriela, „je to jediný způsob, jak ti být nablízku a jak ti dokázat, že nejsem tak špatná, jak si o mně myslíš,“ zesmutněla. „Gabrielo,“ vzdychl Chris, „ještě nedávno si mi tady dělala žárlivé scény! Řekla si mi, že tě ještě jednou budu prosit, abych se k tobě směl vrátit,“ připomněl jí, „a teď mi tady navrhuješ, abychom byli jen přátelé?“ rozesmál se. „Chrisi, já chápu, že ti to připadá směšné, ale podle mě to je nejlepší řešení naší situace,“ řekla mu Gabriela, „my jsme vlastně nikdy přátelé nebyli a to si myslím, že byl největší kámen úrazu našeho vztahu! Nikdy jsme si spolu nepovídali úplně o obyčejných věcech! Ostatně my jsme spolu nekomunikovali skoro vůbec!“ připomněla mu. „Ano, to máš pravdu,“ souhlasil Chris. „A proto chci začít znovu,“ vysvětlila mu Gabriela, „chtěla bych ti dokázat, že umím být dobrou kamarádkou! A až by ses o tom přesvědčil, možná by sis uvědomil i to, že bych ti podruhé mohla být i lepší partnerkou!“ pousmála se na něj, „já tě pořád miluju, Chrisi! A proto tě žádám, abychom to nejdříve zkusili jako přátelé a kdyby se i přesto tvé city ke mně nijak nezměnily, tak se s tím nějak smířím, protože budu vědět, že tě alespoň budu mít za kamaráda!“ usmála se. Chris se zamyslel a poté přikývl. „Tak dobře, můžeme to zkusit!“ řekl jí. „Chrisi!“ Gabriela se rozzářila a objala ho. „Připravila jsem si tu řeč perfektně! Teď ho mám zase na své straně!“ pomyslela si s vítězným úsměvem. „Přátelé, na to ti tak skočím, Gabrielo! To jsem zvědavý, jak dlouho ti ta nevinná tvář vydrží!“ pomyslel si v duchu Chris. S Gabrieliným návrhem souhlasil jen naoko. Neuvěřil jí ani jedno jediné její slovo, ale napadlo ho, že by mohlo být lepší mít Gabrielu blízko, v případě kdyby něco chystala. Po všech jejích intrikách, které napáchala, aby ho rozdělila s Vanessou, by ho už ani nepřekvapilo, kdyby chystala nějakou další. Navíc ho zajímalo, jak dlouho tu svou roli na hodnou kamarádku vydrží hrát. „Chrisi,“ odtáhla se Gabriela od něj, „opravdu jsi mi udělal velkou radost!“ usmála se na něj. Chris jí úsměv opětoval. „Co kdybychom to naše nové přátelství šli večer někam zapít?“ navrhla mu Gabriela. „To bychom mohli,“ odvětil jí Chris. „V osm?“ navrhla Gabriela. „Stavím se pro tebe,“ řekl jí Chris. „Už se moc těším,“ usmála se Gabriela, políbila Chrise na tvář a odešla. Chris se rozesmál.

„Ahoj, mami,“ pozdravila Ana María Gregoriu, když vešla do kuchyně. „Ano Marío, konečně jsi vzhůru,“ přistoupila k ní Gregoria a políbila ji na tvář, „už jsem se na tebe chtěla jít podívat, jestli vůbec dýcháš, když už je skoro poledne!“ dodala ustaraně. „Nemohla jsem v noci vůbec spát,“ posadila se Ana María ke stolu, „pořád jsem přemýšlela o tom těhotenství a usnula jsem až někdy k ránu,“ vysvětlila. „To je mi jasné,“ přisedla si Gregoria k ní a chytila ji za ruku, „musíš to říct Diegovi!“ řekla jí. „Ne, mami, to nemůžu!“ oponovala jí Ana María, „navíc už ani k tomu nebudu mít důvod,“ dodala. „Co tím chceš říct?“ nerozuměla jí Gregoria. „Přemýšlela jsem o tom celou noc! Probírala jsem to ze všech stran a nakonec jsem došla k jednomu jedinému závěru!“ řekla jí Ana María. „K jakému?“ zeptala se jí Gregoria. „Půjdu na potrat!“ odvětila jí Ana María vážně. Gregoria se zhrozila. „Ne, Ano Marío, to nemůžeš udělat!“ kroutila hlavou. „Mami, já to musím udělat! Musím, jinak ztratím Diega!“ rozplakala se Ana María. „Ty si myslíš, že by tě Diego opustil, když by se dozvěděl, že to dítě je Rogeliovo?“ zeptala se jí Gregoria. „Ano, myslím,“ přikývla Gregoria. „Myslíš, ale nevíš a v tom je, holčičko, velký rozdíl!“ upozornila ji Gregoria, „musíš to Diegovi říct! On má právo to vědět a i on má právo se podílet na rozhodnutí, jestli si to dítě necháš nebo ne! Protože i když není jeho biologickým otcem, tak je tvým partnerem! Je mužem, který tě velmi miluje, a nevěřím, že by tě opustil jen kvůli něčemu, za co jsi sama nemohla! Nemohla jsi za to, že ti ten ničema provedl tak hroznou věc a ty jsi zůstala těhotná!“ domlouvala jí Gregoria, „nebo i to je snad důvod, proč chceš jít na potrat? Že to dítě bylo počato při znásilnění?“ dodala smutně. „Ne, mami, to mě popravdě ani tak netrápí,“ utřela si Ana María slzy, „protože přes všechnu bolest, kterou mi Rogelio způsobil, tak teď už vzpomínám jen na chvíle, které byly krásné! A i když se tomu dá těžko věřit, tak málo jich nebylo!“ pousmála se, „ale, mami, já to nemůžu Diegovi udělat!“ znovu se rozplakala, „nemůžu po něm chtít, aby vychovával cizí dítě!“ plakala. „Ano Marío,“ pohladila ji Gregoria po tváři, „prosím tě, ještě si to rozmysli,“ žádala ji se slzami v očích. „Ne, mami, jsem pevně rozhodnutá,“ utřela si Ana María slzy, „hned teď zavolám svému lékaři a domluvím se s ním na nejbližším termínu,“ políbila Gregorii na tvář, vstala a odešla do svého pokoje.

Jen pár minut na to vešel do obchodu José Manuel. Když uviděl prodavačovo tělo ležet v kaluži krve, zpanikařil a utekl pryč. „José Manueli, posloucháš mě vůbec?“ probudila ho z myšlenek Rebeca, když spolu seděli na lavičce v parku. „Promiň, Rebeco, už tě poslouchám,“ pousmál se na ni José Manuel. „Miláčku, tebe něco trápí! Já to na tobě poznám,“ řekla mu Rebeca. „Ne, lásko, vůbec nic mě netrápí, nedělej si starosti,“ pevně ji José Manuel sevřel ve svém náručí. „Nevěřím ti! Něco mi tajíš!“ mračila se na něj Rebeca. José Manuel byl ze včerejšího incidentu velmi rozhozený. Nedokázal se na nic soustředit a připadal si, jak kdyby byl tím samotným viníkem, který toho prodavače zastřelil. „Rebeco, vážně, všechno je v pořádku,“ uklidňoval ji José Manuel. „Ale kdyby se něco dělo, tak by si mi to řekl, že ano?“ ujišťovala se Rebeca. „Samozřejmě,“ usmál se na ni José Manuel a políbil ji. „Miluju tě,“ vyznala mu lásku Rebeca. „Taky tě miluju!“ odvětil jí José Manuel. Rebeca se usmála a oba se něžně políbili.

„Šéfe,“ vešel do Davidovy kanceláře jeho podřízený Cortez, „na vloupačkách toho teď mají moc a tak vás kolega Tacher žádá, jestli byste si mohl vzít na starost pár případů, jelikož my tu teď máme celkem volno,“ podal Davidovi, který seděl za svým stolem, několik složek. „Jasně, Cortezi, to nebude problém,“ odvětil mu David a složky si převzal. „A nechci vám radit, šéfe, ale měl byste se hned teď podívat do té první složky. Ta vás jistě zaujme,“ řekl mu Cortez. David ho tedy poslechl a otevřel první složku. Psalo se tam o vloupání, které skončilo smrtí prodavače. David se tam také dočetl, že na policii vypovídala očitá svědkyně, podle jejíhož popisu byl sestaven i portrét podezřelého. David si prošel veškeré dokumenty, až narazil na onen portrét. „Proboha!“ nemohl uvěřit tomu, co vidí. „Říkal jsem vám, že vás to zaujme,“ připomněl mu Cortez, „že je to ten přítel vaší budoucí švagrové?“ zeptal se ho. David skutečně hleděl na portrét José Manuela. „Ale to je nesmysl! To by José Manuel neudělal!“ rozčílil se David. „No já nevím, šéfe, ale ta očitá svědkyně vypověděla, že ji prý skoro srazil, jak rychle z toho obchodu utíkal!“ podotkl Cortez. „Já jsem to četl, Cortezi, nemusíš mi to připomínat!“ obořil se na něj David. „Tak promiňte,“ omluvil se Cortez. „Ne, Cortezi, ty promiň,“ uvědomil si David, že to přehnal, „a vyřiď, prosím tě kolegu Tacherovi, že se těch případů tedy ujmu,“ dodal. Cortez přikývl a odešel. „José Manueli, do čeho ses to jen namočil?“ pomyslel si David.

Chris a Daniel stáli na chodbě agentury a Chris mu říkal, co mu Gabriela navrhla. „Tak ty si teď budeš hrát na Gabrielina kamaráda?“ smál se Daniel. „Zní to neuvěřitelně, ale je to tak!“ smál se Chris, „jak se říká, přátelé si drž blízko sebe a nepřátelé ještě blíž,“ poznamenal. „Ale Gabriela si myslí, že si s tím souhlasil navážno,“ dodal Daniel. Chris přikývl. „Jen ať si myslí, že jsem tak hloupý, že jí po jedné omluvě na všechno skočím! Aspoň pak bude víc překvapená mou reakcí, až udělá chybu!“ smál se Chris. „A ty myslíš, že ji udělá?“ zeptal se ho Daniel. „Danieli,“ zakroutil Chris hlavou nad tím, jak může Daniel o takové věci pochybovat, „to víš, že chybu udělá! Vždyť je to Gabriela!“ rozesmál se. „To je vlastně pravda!“ rozesmál se i Daniel. „Čemu se smějete?“ přišla k nim Paola a Daniela políbila. Chris nasadil otrávený výraz, ale když se na něj Paola podívala, tak se přehnaně usmál. „Mužské záležitosti,“ odvětil Daniel Paole. Paola se ho chtěla na něco zeptat, ale v tom Daniel uviděl Marisol, a tak schválně začal Paolu líbat. Chris nechápal, co se děje, až teprve když si Marisol také všiml, tak mu to došlo. Marisol zesmutněla a raději rychle zmizela. Chrisovi jí bylo líto. „Vzduch je čistý,“ podotkl ironicky a vrhl na Daniela nenávistný pohled. „No asi bych měla jít pracovat,“ ještě jednou Paola Daniela políbila a odešla. „Baví tě to, Danieli?“ zeptal se ho Chris rozzlobeně. „Nevím, o čem to mluvíš, Chrisi,“ odvětil mu Daniel. „Ale moc dobře to víš!“ zdůraznil mu Chris, „baví tě to schválně Marisol ubližovat?“ zeptal se ho naštvaně. „A že ona ublížila mně, to tě nezajímá?“ zlobil se Daniel, že jeho nejlepší kamarád není na jeho straně. „Ale vždyť ti přeci vysvětlila, jak to bylo! Řekla ti, že tu sázku hned odvolala!“ připomněl mu Chris. „Jenže to si taky mohla vymyslet jen proto, abych se s ní nerozešel!“ odvětil mu Daniel. „A co když si to nevymyslela? Co když Paola je tou, která ti lže?“ zeptal se ho Chris. Daniel si uvědomil, že tuhle otázku si nikdy nepoložil. „No ale to je úplně jedno,“ zvolal nakonec, „s tou sázkou tak, jako tak souhlasila! A to mě zabolelo nejvíc, že o mně vůbec dokázala pochybovat!“ řekl zklamaně. „No, jak myslíš,“ vzdychl Chris smutně, „ostatně je to tvůj život a já ti do něj nemám, co mluvit, ale žádám tě o jedno! Když už teda chceš být s Paolou, tak s ní nedělej Marisol takové naschvály, jako to co si předvedl před chvíli!“ požádal ho, „Marisol je už tak dost utrápená, tak jí to ještě víc nezhoršuj! Mám ji rád a nechci ji pořád vidět s červenýma očima od pláče!“ upozornil ho, „vím, že ani ty to nechceš,“ dodal. Daniel věděl, že má Chris pravdu, ale než aby to přiznal, raději jen letmo pokývl hlavou a odešel.

Nastal večer a Marisol se Stacie přišly Vanesse pomoct vybrat oblečení na rande s Victorem. „Tak které?“ postavila se Vanessa před Marisol a Stacie se dvěma šatami v rukách. „Ani jedny,“ odvětily Marisol a Stacie, které seděly na Vanessině posteli, jednohlasně. „Vanesso, sedni si,“ chytla ji Stacie za ruku a posadila ji na své místo, „já ti něco vyberu,“ začala se prohrabovat ve Vanessině skříni. „Co tyhle?“ vytáhla po chvíli růžové šaty. „A já bych k tomu přidala,“ vstala Marisol a vyndala ze skříně bílé sako, „tohle,“ přiložila ho k šatům. „Holky, já vás nemít,“ rozesmála se Vanessa a šaty se sakem si od nich vzala. Marisol a Stacie se posadily zpátky na postel. „Já jsem tak nervózní, jak kdyby to bylo moje první rande v životě,“ smála se Vanessa. „Taky, že je! Je to tvé první rande s někým jiným, než s Chrisem!“ poznamenala Marisol. „Díky, Marisol, to mi vážně pomohlo!“ ušklíbla se Vanessa. „Promiň,“ zesmutněla Marisol. „Ne, ty, promiň, Marisol, nechtěla jsem být taková,“ klekla si Vanessa před ní a usmála se. Marisol přikývla. „Tak ale už nebuď smutná,“ řekla jí Vanessa. „To není kvůli tobě,“ odvětila jí Marisol, „jen jsem si zase vzpomněla na dnešní odpoledne,“ vysvětlila jí. „Co se stalo?“ zeptala se jí Vanessa. „Daniel mi to dnes zase udělal! Uviděl mě a schválně se začal líbat s Paolou!“ zlobila se Marisol. „To je ale prevít!“ nadávala Vanessa, „Chris by se mohl přestat zajímat sám o sebe a zkusit svému nejlepšímu kamarádovi domluvit! Na to on ale nemá zřejmě čas!“ šklebila se. „To se pleteš, Vanesso,“ řekla jí Stacie, „Chris právě dnes Danielovi promlouval do duše,“ vysvětlila jí. „Jak to víš?“ zeptala se jí Vanessa. „Náhodou jsem zaslechla jejich rozhovor,“ odvětila jí Stacie, „ne že bych se o cizí rozhovory zajímala, ale to se nedalo přeslechnout,“ dodala vážně a Vanessa s Marisol vyprskly smíchy. „No to jsem přesně věděla, že se začnete smát,“ zlobila se Stacie, ale nakonec se i ona rozesmála. „A co tedy Chris Danielovi řekl?“ zeptala se jí Vanessa. „Prosil ho, aby přestal Marisol dělat ty naschvály, že už tak je dost utrápená, tak ať jí to ještě víc nezhoršuje! Že ji má rád a že ji nechce pořád vidět s očima červenýma od pláče!“ odvětila jí Stacie. „Chris je prostě zlatíčko,“ usmála se Marisol. „To ano,“ souhlasila Stacie, „žena, do které je zamilovaný, by měla být tou nejšťastnější ženou pod sluncem,“ řekla provokativně a s Marisol se vážným pohledem podívaly na Vanessu. Vanessa se jejich pohledům raději vyhnula. „Půjdu se tedy převléknout! Victor tu bude, co nevidět,“ změnila téma a odešla do koupelny. „To se dalo čekat, že uteče,“ podotkla Stacie. Marisol přikývla. „Děvčata,“ vešla do pokoje Gregoria, „doufám, že zůstanete na večeři,“ usmála se. „Nevím, jak Marisol, ale my už máme hlad,“ pohladila si Stacie své břicho a usmála se. „Já sice budu jíst jen sama za sebe, ale taky bych něco zakousla,“ zasmála se Marisol. „Výborně,“ usmála se Gregoria, „za chvíli vás zavolám,“ dodala a odešla z pokoje.

„Kde jsou všichni?“ podivil se Gustavo, když vešel do jídelny a tam byla jen Beatriz. „Alejandro a Jessica jsou na tom cvičení pro těhotné,“ začala mu Beatriz vysvětlovat, zatímco Gustavo se posadil do čela stolu, „Chris a Gabriela šli někam na skleničku a Carolina je u sebe v pokoji. Říkala, že nemá hlad,“ domluvila a odpila si ze skleničky vody. „Kde, že je Chris?“ zeptal se jí Gustavo znovu, protože nemohl uvěřit tomu, co slyšel. „Taky jsem se takhle udiveně tvářila, když mi to Chris říkal,“ rozesmála se Beatriz, „ ale má to logické vysvětlení,“ dodala a vysvětlila Gustavovi, co Chris s Gabrielou zamýšlí. „To vůbec není špatný nápad! Taky si myslím, že je lepší si držet Gabrielu poblíž a mít ji tak pod kontrolou po tom všem, co Chrisovi provedla!“ zhodnotil Gustavo. Beatriz přikývla a pokračovala ve večeři, zatímco Gustavo se na ni díval. Uvědomil si, že jsou teď sami a že má tak jedinečnou příležitost se jí vyznat ze svých citů. „Beatriz,“ oslovil ji. „Ano?“ usmála se Beatriz. „Já bych ti potřeboval něco říct,“ začal být Gustavo nervózní. „Tak říkej,“ pobídla ho Beatriz. „Víš, já…já ani nevím, kde začít…tohle jsem nedělal tak hrozně dlouhou dobu,“ těžko se Gustavovi mluvilo. Stále to nějak zaobaloval, a když už se rozhodl říct ji narovinu, že se do ní zamiloval, vešla do jídelny Mirela. „Dobrý večer!“ usmívala se od ucha k uchu, s oběma se přivítala polibkem na tvář a posadila se ke stolu. „Mirelo, to je ale milé překvapení!“ podotkl Gustavo ironicky a vrhl na ni nazlobený pohled za to, že ho přerušila. „Nechtělo se mi být doma sama, a tak jsem si řekla, že se za vámi přijdu podívat,“ vysvětlila jim Mirela, „navíc bychom měli oslavit to, že se naše děti zase daly dohromady!“ usmívala se. „Mirelo, oni se ale nedali dohromady! Domluvili se, že to spolu zkusí jako přátelé!“ upozornil ji Gustavo. „Ale tak to je jen taková formalitka!“ mávla nad tím Mirela rukou, „všichni víme, že má dcera byla pro tvého syna vždy tou nejlepší partií! A věřím, že to nepotrvá dlouho, Chris se umoudří a brzy se znovu začne chystat svatba!“ usmívala se. Gustavo a Beatriz se na sebe podívali a snažili se, nad Mirelinou naivitou, nevybuchnout smíchy.

„Stacie, jak probíhá tvé těhotenství? Všechno v pořádku?“ zeptala se jí Gregoria u večeře, na které byli ještě Marisol, Ana María a Diego. „Díky bohu, je všechno v pořádku,“ usmála se Stacie, „paní doktorka mě pokaždé chválí, jak pečlivě dodržuju její pokyny, aby se děťátko u mě mělo, co nejlépe,“ pohladila si své břicho a usmála se. „A už víš, co to bude?“ zeptala se jí Gregoria. „Nevím a ani to nechci vědět. Chci se nechat překvapit,“ odvětila jí Stacie, „a nakonec mi je i jedno, jestli to bude kluk nebo holka, hlavně aby bylo zdravé,“ dodala. „Úplně ti rozumím,“ usmála se Gregoria, „ani u Any Maríi, ani u Vanessy jsem si nedala říct, co to bude a pak jsem si jen užívala ten okamžik, když mi ty malé uzlíčky daly do náruče,“ vzpomínala se šťastným úsměvem. „Taky se už toho okamžiku nemůžu dočkat,“ usmála se Stacie. „Narození dítěte je to to nejkrásnější, co se ženě může stát,“ poznamenala Gregoria a dívala se přitom na Ana Maríu. Ana María vzdychla. Věděla, že se toto stane. Věděla, že její matka nepozvala Stacie na večeři jen z dobré vůle, ale hlavně proto, aby ji přesvědčila, aby si ještě rozmyslela ten potrat. „Ano Marío,“ oslovil ji Diego, „pozítří máme prohlídku toho domu, co si chceme koupit,“ připomněl jí. „Pozítří?“ zarazila se Ana María, „to já ale nemůžu,“ řekla. „Proč ne?“ zeptal se jí Diego. „Už něco mám,“ odvětila mu Ana María. „A co?“ zeptal se jí Diego. „Diego, to ti nemůžu říct,“ odvětila mu Ana María a nedívala se mu přitom do očí, protože mu nerada lhala, „prosím, neptej se mě na nic víc,“ dodala. „A tím víc mě zajímá, proč nemůžeš,“ naštvaně Diego položil příbor na stůl. „Možná byste si měli jít popovídat vedle do pokoje,“ navrhla jim Gregoria, aby tak ušetřila Marisol a Stacie být součástí té trapné situace. „Dobrý nápad,“ řekla Ana María, zvedla se a šla do svého pokoje. Diego ji následoval. „Tak Ano Marío,“ zavřel Diego dveře a vážně se na ni podíval, „a teď mi vysvětli, co se to tady děje?“ zvýšil na ni hlas.

„Byl to opravdu příjemný večer, Victore,“ řekla mu Vanessa, když spolu vyšli z jedné restaurace. „To skutečně byl,“ přikývl Victor, „za to to stálo, tak dlouho čekat,“ dodal a oba se rozesmáli. „Nepřestává mě překvapovat, že jsi byl tak trpělivý,“ pousmála se Vanessa, „jiný by to zabalil po prvním odmítnutí,“ řekla vážně. „Já jsem byl vždycky trpělivý. A když mi o něco nebo o někoho opravdu jde, tak vydržím rád čekat tak dlouho, dokud je potřeba,“ vysvětlil jí Victor. „Takže bych si vlastně měla vážit toho, že jsem jednou z těch, na kterou rád trpělivě počkáš,“ usmála se Vanessa. „To bys měla!“ zdůraznil jí Victor a oba se rozesmáli. „Vanesso,“ zvážněl Victor. Vanessa se usmála. „Smím tě políbit?“ zeptal se jí Victor, „když jsi mě včera políbila, tak já sem z toho překvapení ani nestačil zareagovat a tak bych to rád napravil,“ usmál se. „Tak to naprav,“ pobídla ho Vanessa a usmála se. Victor jí chytil obličej do dlaní a políbil ji. Vanessa se dotkla jeho rukou a jeho polibek opětovala. Líbali se, když náhle uslyšeli ženský hlas: „Ale, podívejme se!“ Odtáhli se od sebe a spatřili Chrise a Gabrielu. Gabriela se výborně bavila, Chris se smutně díval na Vanessu a Vanessa se tvářila trochu provinile.