„Vanesso, tebe jsem ale dlouho neviděla!“ přehnaně se Gabriela usmívala, „jak se máš?“ tvářila se, jak kdyby byly staré kamarádky. „Výborně,“ odvětila jí Vanessa a vrátila jí její přehnaný úsměv. „No to vidím,“ prohlédla si Gabriela Victora, „Gabriela Veroniová,“ podala mu ruku. „Victor Mejías,“ stiskl jí Victor ruku. „Chrisi,“ oslovila ho Gabriela, „ty se s Victorem neseznámíš?“ zeptala se ho provokativně. Chris, který doteď Victora vraždil pohledem, se jen ušklíbl. „Já už tady toho pána znám!“ podotkl ironicky. „Vážně?“ podivila se Gabriela, „ale to si mi neřekl, že má Vanessa nového přítele!“ zasmála se. „Ano, mám,“ odpověděla jí místo Chrise Vanessa a ironicky se na něj usmála, „a co vy tady děláte spolu?“ podivila se, „dali jste se zase dohromady?“ zeptala se a jenom pomyšlení na to ji rozčilovalo. „Ne, Vanesso nedali jsme se zase dohromady,“ odvětil jí Chris, „chceme to spolu zkusit jako přátelé,“ vysvětlil jí. „Zajímavé,“ pronesla Vanessa. „Vanesso, nepojedeme už?“ zeptal se jí Victor. „Ano, pojeďme,“ souhlasila Vanessa a chytla Victora za ruku. Chris rudnul vzteky. „Těšilo mě, Gabrielo,“ řekl jí Victor a poté s Vanessou odcházeli k jeho autu. „I mě moc těšilo!“ volala na něj Gabriela a usmívala se. Chris se díval, jak s jeho Vanessou odchází jiný muž, jak ji drží kolem pasu a díval se i na to, jak se políbili, když zastavili u auta. Chris se musel hodně ovládat, aby se za nimi nerozběhl a neodtrhl je od sebe. Měl sto chutí Victorovi říct, aby se k Vanesse už nepřibližoval, protože ona patří jemu, ale zároveň nechtěl porušit slib, který Vanesse dal. Že bude respektovat její rozhodnutí nevrátit se k němu. „Chrisi, no nejsou nádherný pár?“ zeptala se ho Gabriela provokativně. Chris na ni vrhl nenávistný pohled a vešel do restaurace. Gabriela se spokojeně zasmála a odešla za ním. Vanessa a Victor se přestali líbat. „Ten muž to nebyl jen bývalý přítel, viď?“ zeptal se jí Victor. Vanessa pokroutila hlavou. „Moc jsem ho milovala, ale za tu lásku jsem akorát zaplatila bolestí!“ vysvětlila, „oni oba mi moc ublížili,“ zesmutněla. „Chceš mi o tom vyprávět?“ zeptal se jí Victor. „Promiň, Victore, ale ne,“ odvětila mu Vanessa, „kapitolu mého života, do které oba dva patřili, jsem už uzavřela a nechci se k ní víckrát vracet,“ vysvětlila mu. „Chápu,“ přikývl Victor, „ a můžu aspoň vědět jméno muže, který ti ublížil?“ zeptal se. „Christian Martinéz,“ odvětila mu Vanessa. „Z rodiny Martinézových, co vlastní agenturu ESTRELLAS?“ ujišťoval se Victor. Vanessa přikývla. „Proto byl včera v naší agentuře, protože jsme spolu domlouvali něco ohledně té přehlídky,“ vysvětlila mu Vanessa. „A můžu mít ještě jednu otázku?“ zeptal se jí Victor. Vanessa přikývla. „Miluješ ho ještě?“ zeptal se jí Victor. Vanessa smutně vzdychla. „Victore, prosím tě, odvez mě domů,“ vyhnula se jeho odpovědi. Victor přikývl, oba nastoupili do auta a odjeli.

„Co by se mělo dít?“ tvářila se Ana María před Diegem nechápavě. „Takže ono se nic neděje?“ zeptal se jí Diego naštvaně. Ana María přikývla. „Tak proč se mi tedy posledních pár týdnů neustále vyhýbáš, když se nic neděje?“ zvýšil na ni Diego hlas. „Diego,“ byla Ana María zoufalá a nevěděla, jak mu to má vysvětlit. „Vanessa mi sice říkala, že je to nesmysl, ale já se tě na to musím zeptat,“ vážně se na ni Diego podíval, „máš někoho jiného?“ zeptal se jí. „Ne, Diego, nikoho jiného nemám!“ zdůraznila mu Ana María, „jak tě něco takového mohlo napadnout?“ nechápala. „A co si teda mám myslet?“ zakřičel na ni Diego, „vyhýbáš se mi, na poslední chvíli rušíš naše schůzky a když se tě zeptám, kam jdeš nebo co děláš, tak mi neodpovíš!“ křičel na ni. „Prosím tě, Diego, já ti přísahám, že nikoho jiného nemám!“ chytla ho Ana María za ruce, „miluju jen tebe!“ lesklo se jí v očích. „Tak mi teda řekni, co se s tebou děje?“ zeptal se jí Diego zoufale. „To nemůžu,“ vytryskly Aně Maríi slzy z očí. Diego se na ni naštvaně zahleděl. „Dobře,“ odstoupil od ní, „tak až budeš moct, tak se ozvi!“ zvolal rozčíleně a odešel. „Diego!“ rozplakala se Ana María. Diego prošel kuchyní, kde ještě stále u stolu seděly Marisol, Gregoria a Stacie a povídaly si spolu, ani se s nimi nerozloučil a odešel. Všem třem došlo, že se Ana María a Diego pohádali. „Tak my už taky půjdeme,“ řekla Marisol a vstala od stolu. „Děkujeme za výbornou večeři, Gregorie,“ usmála se na ni Stacie a také vstala od stolu. „Jsem ráda, že vám chutnalo,“ usmála se Gregoria a obě objala. „Dobrou noc,“ popřály jí Marisol a Stacie a odešly. Gregoria šla ihned do pokoje za Anou Maríou. Ana María seděla na okraji postele a plakala. „Ano Marío,“ klekla si Gregoria k ní, „proč Diego odešel? Odešel, protože si mu řekla pravdu?“ hádala. Ana María pokroutila hlavou. „Odešel, protože jsem mu jí neřekla,“ vzlykala. Gregoria se na ni smutně podívala a objala ji.

„Davide?“ podivil se José Manuel, když Davida uviděl stát ve dveřích svého bytu. „Můžu s tebou mluvit?“ zeptal se ho David. José Manuel odstoupil do dveří a David vešel dovnitř. „O co jde?“ zeptal se ho José Manuel. „Dnes se mi do rukou dostal jeden spis, kde jsem se dočetl něco šokujícího a nepříjemného,“ odvětil mu David. José Manuel začínal chápat. Znervózněl a sedl si na sedačku. „Jde o toho zastřeleného prodavače?“ zeptal se. „José Manueli?“ vytřeštil na něj David oči a sedl si do křesla, „nechceš mi tím říct, že jsi to byl ty, že ne?“ pohledem ho žádal, aby to popřel. „Davide, já jsem nic neudělal!“ přísahal mu José Manuel, „vešel jsem do toho obchodu náhodou a ten prodavač byl už mrtvý! A když jsem ho tam viděl ležet a všude byla krev, tak jsem zpanikařil a utekl jsem!“ vysvětlil mu. „Jenže kvůli tomu, že jsi utekl, jsi teď hlavní podezřelý,“ řekl mu David vážně, „podle očité svědkyně, kterou jsi prý při útěku skoro srazil, byl sestaven tvůj portrét!“ dodal. José Manuel se chytil za hlavu. „Ale, Davide, já jsem to vážně neudělal, musíš mi věřit!“ byl úplně zoufalý. „Já ti věřím,“ odvětil mu David, „ale tím svým útěkem sis to pořádně zkomplikoval! Kdyby si rovnou zavolal policii, tak jsem tu teď nemusel být!“ dodal. „Já vím, já nechápu, proč jsem tak zpanikařil,“ odvětil mu José Manuel zoufale. David si sedl vedle něj a poplácal ho po zádech. „To zvládneme! Nic jsi neudělal, tak se nemáš čeho bát!“ řekl mu povzbudivě. „Díky, Davide,“ pousmál se na něj José Manuel, „ale Rebece to, prosím tě, neříkej! Nechci, aby si dělala zbytečné starosti!“ požádal ho. „Spolehni se,“ přikývl David, „pokusím se tě z toho dostat, co nejdřív to půjde tak, aby se to nemusela dozvědět,“ dodal. „Moc ti děkuju, Davide,“ objal ho José Manuel.

Byl další den. Vanessa seděla na posteli a líčila se, když do jejího pokoje vešly Marisol a Stacie. „Ahoj, holky,“ usmála se na ně Vanessa, „co tady děláte tak brzy?“ podivila se. „Chtěly jsme vědět, jak dopadlo tvoje včerejší rande,“ odvětila jí Stacie a posadila se na jednu stranu postele. „A chtěly jsme to vědět, co nejdřív,“ dodala Marisol se smíchem a posadila se na druhou stranu postele. Vanessa odložila líčení stranou a usmála se. „Bylo to úžasné,“ rozplývala se, „cítila jsem se moc dobře,“ usmívala se. „Tak to je báječné,“ usmála se Marisol, „a ani se ti nedivím, že ses měla tak dobře, protože jsme si včera Victora prohlídly, než jste spolu odjeli,“ zasmála se. „Vy jste nás šmírovaly?“ trochu se Vanessa zlobila. „Já bych tomu neříkala šmírování!“ zamyslela se Stacie, „jenom jsme se podívaly z okna a on tam náhodou stál!“ dodala se smíchem a všechny tři se rozesmály. „A polibek byl?“ vyzvídala Marisol. „Byl,“ usmála se Vanessa, „akorát neměl moc dobrý konec,“ zesmutněla. „Proč?“ zeptala se jí Stacie. „Protože nás při něm nachytal Chris s Gabrielou po boku,“ odvětila jí Vanessa. Marisol a Stacie vykulily oči. „Tak to už chápu, že se konec rande moc nevyvedl,“ zhodnotila Marisol. „Jak se Chris tvářil?“ zeptala se Vanessy Stacie. „Já jsem se na něj raději nedívala,“ odvětila jí Vanessa. „Protože by ti ho bylo líto a ty by ses pak cítila provinile?“ zeptala se jí Marisol provokativně. Vanessa se na ni ušklíbla. „Victor se mě pak zeptal, jestli Chrise ještě miluju,“ řekla. „A co jsi mu odpověděla?“ zeptala se jí Stacie. „Nic,“ odvětila jí Vanessa, „nechtěla jsem mu říct, že Chrise pořád miluju!“ dodala smutně. „Vanesso, ty seš tak strašně tvrdohlavá!“ vzdychla Marisol, „Chrise pořád miluješ, ale být s ním nechceš! Victor se ti zřejmě líbí, ale kvůli tomu, že pořád miluješ Chrise, si ho zas tak blízko k sobě pustit nechceš!“ přemítala Marisol, „takže se musíš rozhodnout! Buď Chris nebo Victor! A když ne Victor, tak někdo jiný, ale musíš si vybrat!“ radila jí, „jestli se chceš od Chrise opravdu odpoutat, tak musíš začít chodit navážno s někým jiným, jinak budeš pořád nešťastná!“ dodala vážně. „Marisol má pravdu,“ souhlasila s ní Stacie, „musíš si vybrat!“ vážně se na Vanessu podívala, „když říkáš, že je pro tebe Chris uzavřená kapitola, tak se toho drž! Teď máš příležitost být šťastná se skvělým mužem, tak ji nepromarni a jdi do toho!“ radila jí i Stacie. Vanessa zoufale vzdychla.

Gregoria a Juan José se procházeli po městě a Gregoria mu říkala o svých starostech s Anou Maríou. „Pořád jí říkám, aby Diegovi řekla pravdu, ale ona zarytě trvá na tom, že mu to neřekne a že na ten potrat půjde,“ zoufala si Gregoria a posadila se na lavičku. Juan José si sedl vedle ní. „Tak když mu to nechce říct Ana María, tak mu to řekni ty,“ radil jí Juan José. „Juane José?!“ zhrozila se Gregoria, „nemůžu přeci zradit důvěru své dcery,“ upozornila ho. „To já chápu, ale tady jde o vážnou věc,“ odvětil jí Juan José, „uvědomuje si Ana María vůbec, že by po tom potratu už mít děti nemusela?“ zeptal se jí. „Uvědomuje, ale přesto na tom potratu trvá,“ odvětila mu Gregoria smutně, „myslí si, že jí Diego opustí. Že to dítě nepřijme,“ vysvětlila mu. „Ale myslet si a vědět, v tom je velký rozdíl!“ podotkl Juan José. „To jsem jí řekla taky,“ odvětila mu Gregoria, „ale ona si nedá říct,“ dodala smutně. Juan José jí soucitně chytil za ruku. „Juane José, já jsem tak ráda, že jsem tě potkala,“ usmála se na něj Gregoria, „aspoň se mám komu se svými starostmi svěřit,“ vzdychla smutně. „I já jsem moc rád, že jsem tě po těch dlouhých letech zase potkal,“ usmál se na ni Juan José, „a nejen proto, že si mám s kým povídat, ale i kvůli jiným věcem,“ dodal. „Jakým věcem?“ zeptala se ho Gregoria. „Třeba to, že tě můžu držet za ruku,“ odvětil jí Juan José, „to bych na střední nemohl,“ zasmál se. Gregoria se usmála. „Byla jsem tehdy moc hloupá, že jsem si tě nevšímala,“ řekla smutně. Juan José se pousmál. „Asi to tak mělo být! Asi jsme si oba museli prožít hezké i špatné věci každý sám a potkat se až ve chvíli, kdy se budeme opravdu potřebovat,“ usmál se. Gregoria mu úsměv opětovala. „Gregorie, můžu udělat něco, co jsem na střední taky nemohl?“ zeptal se jí Juan José a naklonil se k ní trochu blíž. Gregoria ihned pochopila, na co naráží a usmála se. „Můžeš to zkusit, jenom nevím, jestli sem to už za ty léta nezapomněla,“ zasmála se. „Tak to jsme dva,“ rozesmál se Juan José, „ale myslím, že to zvládneme,“ řekl vážně a poté se oba poprvé políbili.

„Alejandro,“ vešel do jeho pokoje Chris, „máš pro mě ty podklady k té přehlídce?“ zeptal se ho. Alejandro vyndal z šuplíku modré desky a předal je Chrisovi. „Mělo by tam být všechno,“ řekl mu. Chris se do nich jen letmo podíval a poté přikývl. „Díky moc,“ poděkoval mu a chtěl odejít. „No počkej, to mi ani neřekneš, jak dopadlo tvoje včerejší přátelské posezení s Gabrielou?“ smál se Alejandro. „Ale tak celkem to šlo,“ odvětil mu Chris a přisedl si k němu na postel. „Co si mám představit pod „celkem to šlo“?“ zeptal se ho Alejandro. „Gabriela celou dobu něco říkala a mně to šlo jedním uchem tam a druhým ven,“ vysvětlil mu Chris, „nedokázal jsem ji vnímat, protože jsem před sebou pořád viděl Vanessu s tím…!“ ani nevěděl, jak má Victorovi říkat, jak byl vzteklý od žárlivosti. „S kým?“ nechápal ho Alejandro. „Vanessa má totiž nového přítele,“ ušklíbl se Chris, „nejradši bych mu jednu vrazil, když vidím, jak na ni sahá!“ rozčiloval se. „Mně o tom povídej,“ vzdychl Alejandro, „já mám s Raquel to samé! Jen když si ji představím s tím pitomcem Antoniem!“ vztekal se, „myslel jsem si, že když jsem mu tenkrát jednu vrazil, tak že si nechá zajít chuť a on se stal pravý opak!“ rozčiloval se. „Myslím, že ani mně by to nepomohlo, kdybych tomu Victorovi jednu vrazil,“ vzdychl Chris, „a navíc jsem Vanesse slíbil, že budu respektovat její rozhodnutí nevrátit se ke mně, ale stejně!“ byl zoufalý, „tolik ji miluju a pokaždé, když ji vidím, tak bych ji nejradši vzal do náruče, líbal ji a miloval!“ řekl zamilovaně a nešťastně zároveň. „Naprosto tě chápu, Chrisi,“ vzdychl Alejandro smutně, „Raquel tolik miluju a i když vím, že nemůžeme být spolu, tak předevčírem jsem to už prostě nevydržel a alespoň na chvíli jsem jí v náruči držel,“ šťastně se usmál, když si na ten okamžik vzpomněl. Chris na něj překvapeně hleděl. „Ty jsi byl s Raquel?“ podivil se. Alejandro s úsměvem přikývl. „Nechybělo málo a milovali bychom se spolu, ale nakonec mě Raquel vyhodila,“ zesmutněl, „řekla mi něco, co jsem si zasloužil a akorát jsme si zase ublížili,“ dodal vážně. „Máme to těžký, Alejandro,“ podotkl Chris smutně a Alejandro nemohl jinak, než souhlasit. „Já jsem to věděla!“ pomyslela si Jessica, která si chtěla s Alejandrem promluvit, ale když zaslechla přes dveře Raquelino jméno, tak zůstala za nimi a poslouchala, „věděla jsem, že jsi byl s ní! No počkej, ty potvoro, tohle ti nedaruju!“ tvářila se nenávistně.

Vanessa seděla ve své kanceláři a myslela na rozhovor, který ráno vedla s Marisol a Stacie. Přemýšlela o tom, jak jí radily, aby začala s někým opravdu vážný vztah, pokud chce na Chrise skutečně zapomenout. A uvědomila si, že mají pravdu. „Chtěla jsi se mnou mluvit?“ nakoukl do kanceláře Victor. „Pojď, prosím, dál,“ pozvala ho Vanessa. Victor vešel dovnitř, zavřel za sebou dveře a Vanessa k němu mezitím přistoupila. „Chtěla bych ti odpovědět na otázku, kterou jsi mi včera položil, ale na kterou jsi odpověď nedostal,“ řekla mu. Victor ji pohledem vyzval, aby pokračovala. „Včera ses mě ptal, jestli Christiana Martinéze ještě miluju a moje odpověď zní ano,“ řekla mu Vanessa. Victor zesmutněl. „Ale on a já nemáme budoucnost,“ pokračovala Vanessa, „jak jsem ti včera řekla, že mi moc ublížil, tak ani já jsem k němu nebyla úplně fér! Je to strašně dlouhý příběh, ke kterému se už opravdu nechci vracet, ale proč ti to tady vlastně říkám,“ pousmála se, „líbíš se mi, Victore. A i když jsem tě ty tři měsíce, co se známe pořád odmítala, tak to bylo hlavně proto, protože bych ti nechtěla ublížit! Víš, já potřebuju na Chrise zapomenout a sama to nedokážu,“ řekla smutně, „proto se tě chci zeptat, jestli by si zvládl začít se mnou chodit navážno, i když bys věděl, že tě nemiluju tak, jak by sis zasloužil,“ trochu se styděla, že mu to vůbec navrhuje, „ale věřím, že se do tebe časem dokážu zamilovat, protože za tu dobu, co tě znám, si mě nesmírně okouzlil,“ dodala s úsměvem. Victor k ní přistoupil blíž, jednou rukou jí chytil za ruku a druhou jí pohladil po tváři. „Říkal jsem ti přece, že jsem trpělivý,“ připomněl jí, „a budu trpělivý i nadále. Od první chvíle jsem z tebe nemohl spustit oči, a proto se tě už nevzdám,“ usmál se na ni a políbil ji. Vanessa se usmála a oba se objali.

„Komisař Tacher,“ ukázal Carlosovi svůj odznak Davidův kolega, když stál ve dveřích jeho bytu s několika dalšími policisty, „bydlí zde José Manuel Ferrari?“ zeptal se ho. „Bydlí,“ promnul si Carlos oči, protože ho vzbudilo až klepání policistů, „co se děje?“ zívnul. „Máme povolení k prohlídce,“ předal mu komisař dokument s povolením a všichni policisté vešli dovnitř a začali byt prohledávat. „José Manuel něco udělal?“ zeptal se ho Carlos. „Je podezřelý z krádeže a zabití,“ odvětil mu komisař. „Cože?“ podivil se Carlos, „a kdy se to mělo stát?“ zeptal se. „Předevčírem odpoledne,“ odvětil mu komisař. Carlos se zamyslel. „Jo tak pro tebe byl tak protivnej,“ rozesmál se po chvíli, „tak teď už se nedivím,“ smál se. „Co tím myslíte?“ zeptal se ho komisař. „No ten den přišel domů a byl hrozně rozčílený! Celej se klepal, a když jsem se ho zeptal, co se mu stalo, tak na mě začal křičet a nakonec mi i vyhrožoval, že mě zabije!“ pronesl Carlos vážně. „A měl s sebou nějakou tašku?“ zeptal se ho komisař. „Tašku?“ zamyslel se Carlos, „tak to si nevzpomínám,“ zavrtěl hlavou. „Nevadí, i tak vám děkuji, pane…“ neznal komisař jeho jméno. „Carlos Vidal, José Manuelův bratranec,“ představil se mu Carlos. „Děkuji vám, pane Vidale, moc jste mi pomohl,“ pokývl na něj komisař. „Šéfe, nic jsme nenašli,“ řekl mu jeden z jeho podřízených. V tom se domů vrátil José Manuel, a když tam viděl policii, úplně ztuhl. „Však on už nám to pan Ferrari řekne sám,“ zvolal komisař, „José Manueli Ferrari zatýkáme vás pro podezření z krádeže peněz z obchodu s potravinami a následného zabití prodavače,“ oznámil mu a jeden z policistů začal okamžitě José Manuelovi nasazovat pouta. „Máte právo nevypovídat! Cokoliv řeknete, může být použito proti vám u soudu!“ dodal komisař. José Manuel se z šoku a ze strachu ani na slovo stejně nezmohl.

Vanessa pracovala na počítači ve své kanceláři, když jí někdo zaklepal na dveře. „Dále,“ zavolala a stále hleděla do počítače. Do kanceláře vstoupil Chris, ale Vanessa se na něj podívala až po chvíli. „Co tady děláš?“ znejistila. „Měl jsem schůzku s Estelou a musel jsem tě vidět,“ odvětil jí Chris. „Tak jsi mě viděl a můžeš zas jít,“ odbyla ho Vanessa a pokračovala ve své práci. „Vanesso, nechovej se takhle!“ řekl jí Chris. „A jak se chovám?“ nechápala ho Vanessa. „Ty to moc dobře víš! Tváříš se, jak kdyby mezi námi nic nebylo,“ řekl jí Chris. „Však taky není,“ ironicky se na něj Vanessa usmála. Chris obešel stůl, otočil si židli, na které Vanessa seděla k sobě, a naklonil se k ní. Vanessa znervózněla. „Takže nic?“ bavil se nad její nervozitou. „Vůbec nic,“ uhnula mu Vanessa pohledem. „Proč se mi jen tvým slovům nechce věřit?“ zeptal se jí Chris posměšně. „Mně je jedno, jestli mi věříš nebo ne!“ ušklíbla se na něj Vanessa, „a co kdyby si mě už nechal na pokoji a běžel za svojí staronovou přítelkyní Gabrielou,“ dodala ironicky. „Řekl jsem ti, že jsme se k sobě nevrátili,“ zdůraznil jí Chris. „Takže jsou z vás teď jen přátelé?“ zasmála se Vanessa, „tak tomu zase nevěřím já!“ dodala důrazně. „Žárlíš?“ zeptal se jí Chris. „Já a žárlit?“ rozesmála se Vanessa, „pokud si zapomněl, tak mám teď nového přítele a ty jsi mi už úplně volný!“ zdůraznila mu. „Jsem ti volný?“ zeptal se jí Chris pobaveně. „Absolutně!“ ironicky se na něj Vanessa usmála. Chris jí ironický úsměv opětoval, poté jí chytl za ramena a zvednul ji ze židle. Vanessa znovu znervózněla, když byla tak blízko něj. „Takže tě vlastně můžu políbit, protože to s tebou nic neudělá!“ uvažoval Chris. „Ani to nemusíš zkoušet, máš to marné!“ přehnaně se na něj Vanessa usmála, ale přitom se toho polibku bála, protože Chrisovým polibkům nikdy nedokázala odolat. „Za zkoušku nic nedám,“ odvětil jí Chris se smíchem a chtěl ji políbit. „Co kdyby si ji pustil!“ vešel do kanceláře Victor. Chris na něj nenávistně hleděl a Vanessa mu byla vděčná, že tam přišel v pravou chvíli.