„Ty jsi mě neslyšel? Okamžitě ji pusť!“ přikázal Victor Chrisovi. „A mně se zrovna chce ji držet!“ odvětil mu Chris s ironickým úsměvem. Vanessa se na oba střídavě dívala. „Říkám ti to naposledy! Ihned pusť moji přítelkyni!“ zopakoval Victor Chrisovi. „Tvoji přítelkyni?“ rozesmál se Chris. „Co je na tom k smíchu?“ zeptal se ho Victor. „Jenom to, že tvoje přítelkyně miluje mě!“ vysmíval se mu Chris. „Chrisi, mlč!“ okřikla ho Vanessa a díky velkému vzteku se jí podařilo vymanit se z jeho sevření, „a odejdi už, prosím tě!“ ukázala mu, kde jsou dveře. „Ať odejde on!“ ukázal Chris na Victora, „my dva jsme ještě nedomluvili!“ vážně se podíval na Vanessu. „Ale domluvili!“ oponovala mu Vanessa, „běž, prosímtě!“ prosila ho se zoufalým pohledem. Chris se na ni smutně díval. „Tak co stojíš? Vypadni už odsud!“ zakřičel na něj Victor. Chris se na něj nenávistně zahleděl a chtěl se na něho vrhnout, ale Vanessa mu v tom zabránila. „Chrisi, přestaň!“ zakřičela na něj, „nevyvolávej tu zbytečné hádky a rozbroje a běž už konečně!“ přikázala mu. Chris ji neochotně poslechl. Když však prošel kolem Victora, neodpustil si jednu poznámku. „Nemysli si, že jsi vyhrál! Vanessa odjakživa patřila a bude patřit mně!“ zdůraznil mu Chris, podíval se na Vanessu a odešel. „Victore, ještě že si přišel!“ padla mu Vanessa do náruče, „tohle jsem přesně potřebovala! Někoho, kdo mi pomůže se proti Chrisovi bránit!“ podívala se mu do očí, „ať se snažím sebevíc se tomu citu bránit, Chris má nade mnou ještě velkou moc!“ zesmutněla. Victor ji pohladil po tváři a usmál se na ni. „Proto jsem teď tady já, abych ti pomohl,“ usmál se. Vanessa mu úsměv opětovala a oba se políbili.

„Já ji tak nenávidím!“ vešla Jessica do haly v domě Veroniových, kde Gabriela seděla na pohovce a prohlížela si módní časopis. „Koho?“ zeptala se jí Gabriela a dál obracela stránky časopisu. „Tu potvoru Raquel přeci!“ neochotně jí Jessica odpověděla, protože se cítila dotčeně, že to Gabriele hned nedošlo, „tak si představ, že jsem měla pravdu s tím, kde Alejandro předevčírem byl, když jsem ho nemohla sehnat!“ řekla jí. „A jaká pravda to byla?“ nevzpomínala si Gabriela. Jessica se na ni naštvaně podívala a vytrhla jí časopis z ruky. „Gabrielo, copak ty mě vůbec neposloucháš, když ti něco říkám?“ rozčilovala se. „Prosím tě, Jessico, klid,“ nechápala ji Gabriela, proč se tak rozčiluje, „ještě z té hysterie předčasně porodíš!“ zasmála se. Jessica se na ni mračila. „No tak dobře, už tě poslouchám,“ zvážněla Gabriela, „tak kde teda Alejandro předevčírem byl, když jsi ho nemohla sehnat?“ zeptala se. „Byl s ní!“ vztekala se Jessica, „tušila jsem to, ale když jsem se ho zeptala, tak mi to popřel!“ rozčilovala se. „Tak to je přece jasné, že se ti nepřizná, že tě podvedl se svou bývalou!“ smála se Gabriela. „Ale on mě nepodvedl, Raquel ho nakonec vyhodila!“ vysvětlila jí Jessica, „a vůbec? Proč jsi na mě taková? V poslední době v tobě nikdy nemůžu najít zastání!“ zakřičela na ni. Gabriela pokrčila rameny, vstala a přistoupila k Jessice. „Asi mám svých starostí dost a nemám čas se ještě zaobírat těmi tvými!“ řekla jí. „Jsem tvá nejlepší kamarádka!“ připomněla jí Jessica. „Ale no tak, Jessico,“ rozesmála se Gabriela, „na tohle jsme snad nikdy nehrály, ne? Nezačneme si teď vyčítat kdo, co pro koho neudělal, že ne?“ smála se. „To bychom byly hodně rychle hotové!“ podotkla Jessica, „když jsem pro tebe špehovala Chrise, to jsem ti byla dobrá, co? Ale teď se mi akorát dokážeš smát, že moje plány nevyšly tak, jak jsem si myslela!“ vyčítala jí, „za to ty tvoje plány vycházejí dokonale!“ dodala posměšně. „Moje plány vždy vyjdou!“ zdůraznila jí Gabriela, „chce to jen trochu důvtipu a trpělivosti,“ dodala. „Tak až ti trochu toho humoru a té trpělivosti dojde a tvůj plán nevyjde, tak dej vědět! Taky se ráda zasměju!“ ironicky se na ni Jessica usmála a odešla. „Toho se nedočkáš, milá zlatá!“ vítězně se Gabriela usmála, vzala si kabelku a také odešla z domu.

„Kam jste schoval vražednou zbraň? A co jste udělal s těmi ukradenými penězi?“ vyslýchal komisař Tacher José Manuela ve vyšetřovací místnosti. „Kolikrát vám mám ještě opakovat, že jsem nic neudělal?“ zakřičel na něj José Manuel, „přiznávám, že jsem v tom obchodě byl a taky přiznávám to, že jsem se zachoval jako zbabělec, když jsem odtamtud utekl, ale já toho prodavače nezabil!“ zdůrazňoval mu. „Co se to tady děje?“ vtrhl do místnosti David, který se právě od svých kolegů dozvěděl, že José Manuela zatkli. „Davide!“ ihned si José Manuel oddychl, když ho viděl. „Eusebio, vysvětli mi, co to tady provádíš?“ zeptal se David svého kolegy Tachera. „Promluvíme si venku,“ odvětil mu Eusebio a vyšel ven. „Hlavně klid,“ řekl David José Manuelovi a odešel za svým kolegou. „Eusebio, co to má znamenat? Tenhle případ si mi dal přece na starosti ty sám!“ připomněl mu David. „To je sice pravda, ale pak jsem se dozvěděl jisté věci, které mě donutily mé rozhodnutí změnit,“ odvětil mu Eusebio. „Jaké věci?“ zeptal se ho David. „No hlavně to, že, ty, hlavního podezřelého moc dobře znáš,“ odvětil mu Eusebio, „takže jsi tím pádem do toho případu osobně zainteresovaný a moc dobře víš, že to nikdy nedělá dobrotu,“ dodal. „Já vím, Eusebio, ale věř mi, že je José Manuel nevinný! Přísahal mi a já mu věřím!“ řekl mu David. „Takže ty už jsi ho podrobil osobnímu výslechu, no to je výborné, Davide,“ pronesl Eusebio ironicky, „Davide, je mi to skutečně líto, ale víš, že s tím nemohu nic dělat! On je jediný podezřelý a všechno ukazuje na jeho vinu,“ dodal vážně. David zoufale zakroutil hlavou. „A jak si se vůbec dozvěděl, že José Manuela znám, což tě pak přimělo vzít si ten případ nazpátek,“ zeptal se. „Cortez trochu moc mluvil,“ odvětil mu Eusebio a vrátil se zpátky do vyšetřovací místnosti. „Zatraceně!“ zanadával David.

„Haló, je někdo doma?“ zavolal Miguel do prázdna, když společně s Veronicou vešli do bytu Carlose a José Manuela. Prošli celý byt, ale nikde nikdo. „To je divné! Byli jsme s José Manuelem domluvený, že se sejdem tady,“ řekl Miguel. „Tak se třeba někde zdržel a za chvíli dorazí,“ uvažovala Veronica. „Nejspíš,“ přikývl Miguel. „Zatím si to čekání můžeme zpříjemnit,“ poťouchle se Veronica usmála, Miguelovi se pověsila kolem krku a oba se začali líbat. „Podívejme se na naše roztomilé hrdličky,“ vyrušil je po chvíli Carlosův hlas. Miguel a Veronica se přestali líbat a zahleděli se na Carlose. „Když jste spolu začali chodit, nevěřil jsem, že vám to vydrží tak dlouho!“ smál se Carlos. „Buď tak laskav a odpusť si ty komentáře, Carlosi,“ řekl mu Miguel. „Tolik jsem toho zase neřek!“ bránil se Carlos. „Nevíš, kde je José Manuel?“ zeptal se ho Miguel. „Vím,“ rozesmál se Carlos. „A řekneš nám to?“ byl Miguel otrávený, že to z Carlose leze jak z chlupaté deky. „Tak hádejte,“ smál se Carlos. Miguel a Veronica vyvrátili oči v sloup. „To si radši počkáme, až nám pak José Manuel řekne, kde se zdržel, než hrát ty tvé stupidní hry,“ rozhodl Miguel. „Tak to budete čekat hodně dlouho!“ vyprskl Carlos smíchy. „Carlosi, tak už nám řekni, kde José Manuel je anebo raději mlč!“ okřikl ho Miguel. „Tak já vám to teda řeknu,“ šklebil se Carlos. Přistoupil k nim blíž a tvářil se, jak má pro ně úžasnou novinu. „José Manuel je v base!“ oznámil jim se šíleným smíchem. Miguel a Veronica se na sebe udiveně podívaly. „Carlosi, ty už jsi zase namol, když říkáš takové blbosti!“ znechuceně se na něj Miguel podíval. „Tak to ne, brácho, teď jsem ještě střízlivý!“ zdůraznil mu Carlos, „a není to žádná blbost, co jsem vám právě řekl! Ráno tu byla policie a zatkla ho za krádež a zabití!“ vysvětlil jim, „a pokud mi nevěříte, tak se běžte na policejní stanici sami přesvědčit,“ dodal se smíchem a odešel do svého pokoje. Miguel a Veronica na sebe zmateně hleděli. „Co když říkal pravdu?“ zeptala se ho Veronica. „Raději se na tu policejní stanici zajdeme podívat,“ rozhodl Miguel. Veronica přikývla, oba se chytli za ruku a odešli.

Na policejní stanici právě docházelo ke konfrontaci. „Nikam nespěchejte, paní Torrealbová! Máte čas, tak si ty muže pořádně prohlédněte a poté ukažte na toho, kdo vás při svém útěku málem srazil!“ řekl komisař Tacher svědkyni, která policii pomohla vytvořit portrét José Manuela. Oni dva a ještě David byli v místnosti za sklem, odkud pozorovali pět stojících mužů, z nichž jednoho měla svědkyně identifikovat a mezi nimiž stál i José Manuel. Žena si muže pozorně prohlédla, až nakonec na jednoho z nich ukázala prstem. „To je on! Číslo 3!“ řekla. David se chytil za hlavu. Číslo 3 měl právě José Manuel. „Jste si jistá, paní Torrealbová?“ ujišťoval se komisař Tacher. „Naprosto,“ odvětila mu žena. „Tak to bude všechno! Moc vám děkujeme, paní Torrealbová, velmi jste nám pomohla!“ potřásl si s ní rukou a žena odešla. „Eusebio, to ale přece vůbec nic nedokazuje! Ano, to José Manuel ji málem porazil, ale to ještě neznamená, že vyloupil ten obchod a zabil toho prodavače!“ přesvědčoval ho David, „navíc se u něj nenašly ani ty ukradené peníze, ani vražedná zbraň!“ dodal. „Však on nakonec přizná, kam to schoval, až mu poteče do bot!“ byl Eusebio zcela přesvědčený o José Manuelově vině. David byl zoufalý. Vyšel na chodbu a přemýšlel, jak José Manuelovi pomoci. A zda je to vůbec ještě možné. V tom si vzpomněl na slib, který José Manuelovi dal. „To zvládneme! Nic jsi neudělal, tak se nemáš čeho bát!“ řekl mu povzbudivě. „Díky, Davide,“ pousmál se na něj José Manuel, „ale Rebece to, prosím tě, neříkej! Nechci, aby si dělala zbytečné starosti!“ požádal ho. „Spolehni se,“ přikývl David, „pokusím se tě z toho dostat, co nejdřív to půjde tak, aby se to nemusela dozvědět,“ dodal. „Moc ti děkuju, Davide,“ objal ho José Manuel. „Vím, že jsem ti slíbil, že to Rebece neřeknu, ale teď už je to moc vážné a ona musí vědět, co se s tebou děje!“ pomyslel si David. Vytáhl z kapsy mobil a vytočil Rebečino číslo. „Rebeco, to jsem já David! Přijď okamžitě za mnou na stanici! Musím ti říct něco vážného!“ řekl jí do telefonu.

„Chrisi,“ vešla do jeho kanceláře Marisol, „tady máš ty fotky, co jsi chtěl,“ předala mu obálku s fotkami. „Díky, Marisol,“ usmál se na ni Chris a obálku si vzal. Marisol mu úsměv opětovala a chtěla odejít. „Počkej, Marisol,“ zastavil ji Chris. Marisol se na něj otočila. „Potřebuješ ještě něco?“ zeptala se ho. „Posaď se, prosím tě, na chvíli,“ požádal ji Chris. Marisol se posadila na židli oproti němu. „Marisol, můžu mít na tebe jednu otázku?“ zeptal se jí Chris. „Samozřejmě,“ přikývla Marisol. „Co mám dělat, abych Vanessu získal zpátky?“ zeptal se jí Chris. Marisol smutně vzdychla. „Chrisi, neslíbil si jí náhodou, že už ji necháš být?“ připomněla mu. „Já vím, co jsem jí slíbil!“ trochu Chris zanadával sám sobě, že vůbec něco takového vypustil z úst, „ale nemyslel jsem si, že si tak brzy někoho najde! Když ji vidím s tím Victorem, tak mi dělá dost práce se ovládnout a jednu mu nevrazit!“ rozčiloval se. „Chrisi, já chápu, že tě to trápí, ale nevím, co ti mám poradit,“ zesmutněla Marisol, „znáš Vanessu stejně dobře jako já, a proto víš jak je tvrdohlavá! Když si ještě hrála na Natalii, tak jsem se jí snad stokrát snažila přesvědčit, aby té pomsty nechala a zvlášť potom, co se dozvěděla, jak to před těmi pěti lety skutečně bylo, ale ona si prostě nedala říct! Kdyby se trochu umoudřila, mohly jste mít všechny tyhle problémy už za sebou a být spolu, ale to Vanessa nechtěla! Jednou se pro tu pomstu rozhodla a tak ji chtěla dokončit! Stejně jako teď se rozhodla se k tobě nevrátit, tak to chce dodržet!“ vysvětlovala Marisol. „Tím si mě ale vůbec nepotěšila, Marisol!“ zesmutněl Chris, „ani malou naději si mi nedala,“ dodal. „Je mi to líto, Chrisi,“ dívala se na něj Marisol smutně, „ráda bych ti řekla něco pozitivního, ale bohužel nemůžu! Vanessa je už jinde!“ řekla vážně. Chris smutně vzdychl. „Ale zkoušet to získat ji zpátky můžu dál, ne?“ zeptal se jí Chris. „Budu ti držet palce, aby ti to vyšlo,“ usmála se na něj Marisol, „vždycky jsem ti fandila!“ dodala a oba se rozesmáli. „Díky, Marisol,“ usmál se na ni Chris. „A já děkuju tobě za to, co jsi řekl Danielovi, aby mě přestal trápit provokováním s Paolou!“ poděkovala mu Marisol. „Nemáš mi za co děkovat! Řekl jsem mu jen to, co bylo potřeba!“ řekl jí Chris, „můj nejlepší kamarád je pořádný hlupák, když nechal tak skvělou ženu jako jsi ty,“ usmál se na ni. „Moje nejlepší kamarádka je pořádně hloupá, když nechce být s tak úžasným mužem jako jsi ty!“ opětovala mu úsměv Marisol. „Můžu tě obejmout?“ zeptal se jí Chris. Marisol s úsměvem přikývla. Oba se postavili, obešli stůl a objali se.

„Ahoj, holčičko,“ políbila Gregoria Anu Maríu na čelo a přisedla si k ní ke stolu v kuchyni, „mluvila si s Diegem?“ zeptala se jí. Ana María pokroutila hlavou. „Chtěla jsem za ním jít, ale nenašla jsem odvahu! Navíc ani nevím, co bych mu řekla, když pravdu mu říct nemůžu!“ řekla smutně. Gregoria vzdychla. „Ano Marío, ale ty mu ji musíš říct!“ zopakovala jí Gregoria už po několikáté, „ty máš strach, že tě Diego opustí proto, protože čekáš dítě s jiným mužem! Ale co když tě pak opustí proto, že jsi mu o tom vůbec neřekla a sama, bez jeho vědomí, si se rozhodla pro potrat?“ položila jí závažnou otázku, nad kterou doufala, že se Ana María zamyslí. „Ne, mami, já už jsem rozhodnutá!“ ani se nad tou otázkou Ana María nepozastavila, „půjdu na ten potrat! Musím!“ řekla vážně. „Proč zrovna obě moje dcery musí být tak tvrdohlavé!“ zlobila se Gregoria, „to jste po svém otci zdědily opravdu tu nejlepší vlastnost!“ dodala ironicky. „Mami, prosím, už se o tom nebavme,“ chytila ji Ana María za ruku, „jediné, co teď potřebuju, je tvá podpora, moc tě o ni prosím!“ smutně se na ni dívala. Gregoria ji políbila na čelo a objala ji. „Samozřejmě, že tě podpořím!“ podívala se jí do očí, „i když s tvým rozhodnutím nesouhlasím, jsem tvá matka a vždy se na mě můžeš spolehnout!“ pousmála se na ni. Ana María jí úsměv vrátila. „A kde jsi byla, mami?“ zeptala se jí. „S Juanem José!“ odvětila jí Gregoria a trochu se při své odpovědi začervenala. Aně Maríi to neušlo. „Mami, ty se červenáš!“ rozesmála se, „copak se mezi vámi stalo?“ vyzvídala. „Nebudeš se mi smát, když ti to řeknu?“ zeptala se jí Gregoria. „Nebudu,“ odvětila jí Ana María. „Políbili jsme se,“ trochu se Gregoria styděla. „Proč bych se tomu měla smát? Mami, vždyť to je báječné!“ zajásala Ana María a objala ji, „kdy bude svatba?“ zeptala se jí, když se jí podívala do očí. „No Ano Marío, ty máš nápady!“ rozesmála se Gregoria a svou dceru silně objala.

Jessica se potom, co odešla od Gabriely, vydala za Raquel, aby si s ní vyjasnila tu předvčerejší záležitost s Alejandrem. U Arismendiových ale nebyl nikdo doma, a tak už nějakou chvíli postávala před jejich domem. Čekání se ale vyplatilo, protože Jessica právě uviděla k domu přijíždět auto, ve kterém Raquel seděla. Schovala se za roh a čekala, až se Raquel rozloučí s Antoniem. Raquel a Antonio se políbili a Raquel poté vystoupila z auta. Odjíždějícímu Antoniovi ještě zamávala, a když chtěla vejít do svého domu, cestu jí zastoupila Jessica. „Jessico, co tady děláš?“ divila se Raquel. „Ty to moc dobře víš!“ zakřičela na ni Jessica. „Ne, opravdu to nevím!“ odvětila jí Raquel. „Takže ty už jsi zapomněla, že tě předevčírem navštívil tvůj bývalý manžel?“ zakřičela na ni Jessica. Raquel ztuhla. „Ty o tom víš?“ byla v šoku. „Představ si, že ano!“ ironicky se Jessica zasmála, „a přišla jsem tě varovat, aby se to už víckrát neopakovalo, nebo budeš litovat! Alejandra mám teď já a tobě ho rozhodně zpátky nevrátím, tak se mu přestaň vnucovat!“ křičela hystericky. „Já se Alejandrovi nevnucuju!“ zdůraznila jí Raquel, „a uklidni se, Jessico, ať neublížíš miminku!“ upozornila ji. Na tuhle větu byla už Jessica alergická. „Dejte mi s tím harantem už všichni pokoj!“ zakřičela. Raquel na ni jen šokovaně hleděla. „Pořád jen dokola slyším, ať neublížím dítěti, ale že všichni ubližují mně, to vůbec nikoho nezajímá! Že já, jsem tady ta jediná oběť, vůbec nikdo nevidí!“ byla Jessica úplně nepříčetná, „a za všechno můžeš ty!“ chtěla Raquel uhodit, když v tom ucítila prudkou bolest v břiše. Chytla se za něj a zakřičela bolestí. „Jessico!“ vyděsila se Raquel. „Co se to děje? Hrozně to bolí!“ křičela Jessica bolestí. Raquel se podívala pod ní. „Jessico, praskla ti voda! Začínáš rodit!“ řekla jí šokovaně. „Ale vždyť mám termín až za dva měsíce!“ vzlykala Jessica. „Jenže miminko chce na svět už teď!“ řekla jí Raquel, vyndala z kabelky mobil a zavolala sanitku. Sanitka byla za pár minut na místě. Právě pokládali Jessicu na nosítka, zatímco se jí Raquel snažila uklidnit. „Neboj se, Jessico, všechno bude v pořádku!“ uklidňovala ji. „Raquel!“ chytla ji Jessica za ruku, „pojeď se mnou, prosím tě, mám hrozný strach!“ plakala. Raquel v tu chvíli zapomněla na všechnu bolest, co jí Jessica způsobila a okamžitě souhlasila. „Ano, Jessico, pojedu s tebou,“ přikývla. Jessicu naložili do sanitky, na lůžko vedle ní si sedl doktor a vedle něj Raquel, která ji chytla za ruku a celou cestu do nemocnice se snažila být jí oporou.

„Slečno Solanová, někdo za vámi přišel,“ vešla do Vanessiny kanceláře její sekretářka. „Kdo?“ odtrhla Vanessa oči od počítače. „Gabriela Veroniová,“ oznámila jí sekretářka. „Gabriela?“ povzdechla si Vanessa, „tak ať vejde,“ řekla. Sekretářka odešla a místo ní přišla Gabriela. „Vanesso!“ přehnaně se na ni Gabriela usmála. „Co chceš, Gabrielo?“ zeptala se jí Vanessa, když vstala od stolu. „Chtěla jsem vědět, kde teď pracuješ!“ odvětila jí Gabriela. „A co ještě si chtěla vědět?“ zeptala se jí Vanessa, „protože jen moje nová práce tě určitě nezajímá!“ dodala. „Chytrá holka!“ ušklíbla se Gabriela, „ještě bych se něco ráda dozvěděla o tom tvém novém příteli! Jak vám to klape?“ vyzvídala. „Klape nám to výborně a to je všechno, co ti k tomu řeknu!“ odvětila jí Vanessa, „do mého soukromého života ti totiž nic není,“ zdůraznila jí. „No vidíš a já si myslela, že když je teď všechno zlé za námi, že by z nás mohly být třeba kamarádky!“ přetvařovala se Gabriela. Vanessa se rozesmála. „Myslím, že úplně stačí, když teď kamarádíš s Chrisem!“ u slova „kamarádíš“ naznačila prsty uvozovky, „a pokud máš ještě něco na srdci, tak mi to řekni, a pokud ne, tak odejdi, mám tu dost práce!“ řekla jí. „To kamarádství s Chrisem si opravdu vystihla!“ zasmála se Gabriela, „no a jenom ti chci ještě říct, že to, že si mi překazila svatbu, jsem ti už odpustila!“ řekla vážně. „Gabrielo, tak to se mi nesmírně ulevilo! Teď už budu moci konečně v klidu spát, když vím, že mám tvé odpuštění!“ ironicky se na ni Vanessa usmívala. Gabriela jí její ironický úsměv opětovala. „Odpustila jsem ti hlavně proto, že si jen oddálila to, co se stejně jednou stane!“ vysvětlila jí, „stejně to nakonec budu já, kdo se stane Chrisovou manželkou!“ dodala s vítězným smíchem a Vanessa jí za to vraždila pohledem.