„Gabrielo, já opravdu nechápu, proč mi tady tohle říkáš,“ řekla jí Vanessa, „mě už hodně dlouho nezajímá, co děláš ty anebo co dělá Chris!“ zdůraznila jí, „pro mě za mě se můžete vzít třeba ještě dnes!“ dodala. „To by se mi líbilo,“ zasmála se Gabriela, „ale vím, že tak rychle to nepůjde! Vím, že Chris potřebuje ještě čas a já budu ráda trpělivě čekat! Čekám už hodně dlouho a další čekání na víc mi už ublížit nemůže,“ řekla jí. „To mě opravdu těší, že ti to čekání neublíží,“ ušklíbla se na ni Vanessa, „a pokud to je všechno, co si měla na srdci, tak už můžeš jít,“ dodala. Gabriela vzdychla a tvářila se, že o něčem přemýšlíš. „Víš, Vanesso, já sice ráda trpělivě budu čekat, ale…!“ „Co ale?“ zeptala se jí Vanessa. „Jakou mám jistotu, že se na mé druhé svatbě s Chrisem nestane to samé, jako na té první? Co když se tam zase nečekaně zjevíš a překazíš to?“ přemýšlela Gabriela, „kdyby se to stalo, tentokrát bych byla opravdu už moc zlá!“ varovala Vanessu. Vanessa otráveně vzdychla. „Gabrielo, už mě tohle rozebírání o ničem opravdu unavuje!“ řekla jí vážně, „nevím, co mám ještě udělat, abych tě už konečně přesvědčila, že mě Chris nezajímá a že už se na tom nic nezmění!“ řekla jí velmi důrazně, „jaké oficiální gesto po mně ještě chceš? Mám ti snad Chrise zabalit do balicího papíru a poslat ti ho jako dárek?“ zeptala se jí ironicky. „Skvělý nápad!“ rozesmála se Gabriela, „ale budu se tvářit, že ti věřím, i když je nám oběma jasné, že si věřit nemůžeme,“ dodala. „Tak to je samozřejmé,“ souhlasila Vanessa. „Ale tak dobře, už tě nechám být a budu ti tedy věřit,“ u slova „věřit“ naznačila Gabriela prsty uvozovky, „a hlavně se budu modlit, aby ti vyšel ten tvůj nový vztah! Protože pak z něj můžeme profitovat obě!“ dodala se smíchem a odešla. Vanessa zrudla vzteky.

Miguel a Veronica se bohužel přesvědčili o tom, že jim Carlos nelhal a právě byli s José Manuelem v jeho cele. „Vždyť si nic neudělal, tak proč tě tady drží?“ zeptal se Miguel José Manuela. „To, že jsem nic neudělal, vím jen já, David a teď vy dva, ale nikdo jiný mi to nevěří!“ zoufal si José Manuel, „ten Davidův kolega je stoprocentně přesvědčený, že jsem to byl já, kdo vykradl ten obchod a zabil toho prodavače!“ řekl smutně. „Ale vždyť proti tobě nemají žádné důkazy!“ řekl mu Miguel. „Mají ale nějakou svědkyni, která jim sestavila můj portrét a která mě už taky identifikovala,“ odvětil mu José Manuel, „a ještě k tomu věřili i té Carlosově nevymáchané puse!“ dodal rozčíleně. „A co se teď bude dít dál?“ zeptala se ho Veronica. „To kdybych věděl,“ vzdychl José Manuel, „jsem úplně na dně, nevím, co mám dělat! Byl jsem jen ve špatnou chvíli na špatném místě a teď mě za to zavřou!“ byl úplně zoufalý. „Ne, José Manueli, oni tě nezavřou! To nesmí, protože ty jsi nic neudělal!“ snažil se ho Miguel povzbudit. „Nevím, proč,“ kroutil José Manuel hlavou, „ale mám pocit, že to dopadne špatně! Že už mě od vězení nic nezachrání!“ zoufal si. „José Manueli, nesmíš myslet hned na nejhorší!“ řekla mu Veronica, „David určitě nedovolí, aby tě zavřeli! Udělá všechno, aby tě odsud dostal,“ usmála se na něj. „Snad máš pravdu, Veronico,“ vzdychl José Manuel. „A co Rebeca? Už o tom ví?“ zeptal se ho Miguel. „Neví vůbec nic,“ odvětil mu José Manuel, „neřekl jsem jí ani to, čeho jsem byl svědkem, natož to, že jsem teď zavřený,“ dodal. „Ale měla by to vědět,“ řekla mu Veronica. „Nechci jí zbytečně přidělávat starosti,“ řekl jí José Manuel. „To, že jsi zavřený, před ní neututláš, ani kdyby si chtěl,“ upozornil ho Miguel. „Já vím,“ vzdychl José Manuel, „ale už tak se trápí kvůli své sestře a teď ještě tohle!“ dodal zoufale. „Neboj se, José Manueli,“ položil mu Miguel ruku na rameno, „ona to zvládne! Všichni to zvládneme! Nejsi v tom sám, nenecháme tě v tom! Máš v nás plnou podporu,“ usmál se na něj. José Manuel mu úsměv opětoval a jeho i Veronicu objal.

David seděl ve své kanceláři a přemýšlel, jak z toho José Manuela dostane, když dovnitř vtrhla Rebeca. „Davide, co se děje?“ zeptala se ho vyděšeně, „v telefonu si zněl tak vážně! Něco s Alexandrou?“ obávala se. „Ne, Rebeco,“ pokroutil David hlavou, „o Alexandru tentokrát nejde,“ přistoupil k ní a naznačil ji, aby se posadila. David si sedl naproti ní na okraj stolu a smutně se na ni podíval. „Davide, tak už mi řekni, co se děje?“ bála se Rebeca. „José Manuel je zavřený,“ oznámil jí David. „Cože?“ vyskočila Rebeca ze židle, „proč? Jak to, že je zavřený?“ nechápala to. „Posaď se, prosím tě,“ posadil ji zpátky na židli, „všechno ti vysvětlím,“ řekl jí a odvyprávěl jí všechno o José Manuelově případu. „Davide, ale to je přeci nesmysl to, z čeho ho obviňují!“ rozčílila se Rebeca, když se všechno dozvěděla, „on by nikdy nikomu neublížil! Davide, on to neudělal! On to neudělal!“ opakovala mu stále dokola. „Rebeco, to mi nemusíš říkat, já to přece vím. Vím, že je José Manuel nevinný,“ uklidnil ji David, že je na jejich straně, „ale můj kolega je bohužel přesvědčený o opaku, a proto to s José Manuelem nevypadá dobře,“ řekl jí vážně. „To ne!“ rozplakala se Rebeca, „Davide, chci ho vidět, prosím!“ plakala. „Samozřejmě,“ přikývl David a dovedl ji do José Manuelovy cely. „Rebeco!“ zvolal José Manuel překvapeně, když ji spatřil. Rebeca mu s pláčem padla do náruče. „My už půjdeme,“ řekl Miguel, chytnul Veronicu za ruku, oba pokývli na José Manuela a odešli. David zamknul celu a odešel. „Rebeco, miláčku, prosím tě, neplakej!“ snažil se jí José Manuel uklidnit. Rebeca ale momentálně nedokázala nic jiného než plakat. Jen José Manuela pevně objímala a plakala.

„Chrisi, neruším?“ nakoukla do jeho kanceláře Carolina. „Sestřičko, no to je ale překvapení,“ usmál se na ni Chris, vstal od stolu a šel se s ní přivítat, „copak tě sem přivádí?“ zeptal se jí, když se oba usadili k jeho stolu. „Měla jsem cestu kolem, a tak jsem si řekla, že se zajdu podívat, co je tady v agentuře nového,“ odvětila mu Carolina, „dlouho jsem tu nebyla,“ dodala. „To je pravda,“ přikývl Chris, „a opravdu si se přišla zeptat akorát na novinky v agentuře?“ podezřívavě se na Carolinu zahleděl, „jestli si dobře vzpomínám, o agenturu si se vlastně nikdy moc nezajímala, takže co ta změna?“ zeptal se jí. „No vlastně, jsem se tě přišla zeptat na něco jiného,“ přiznala se Carolina. „Věděl jsem to,“ zasmál se Chris, „tak copak má moje malá sestřička na srdci?“ usmál se na ni. „Chtěla jsem se tě zeptat, jestli nevíš, proč už Miguel nepracuje v té restauraci, kde pracoval?“ zeptala se ho Carolina. „Aha, tak odtud vítr vane,“ usmál se ni Chris, „Miguel tam nepracuje, protože má teď novou práci,“ vysvětlil jí. „A jakou?“ zeptala se ho Carolina. „Veronica mu sehnala práci v jedněch novinách,“ odvětil jí Chris, „aby měl mimo školu i nějakou praxi,“ vysvětlil jí, „víš, přeci, že chce být Miguel spisovatelem,“ ujišťoval se. „Ano, vím,“ přikývla Carolina a zesmutněla při vzpomínce na to, jak zle se kdysi k Miguelovi chovala. „Ale no tak, nebuď na svýho bratříčka takovej,“ řekla Carolina Carlosovi, odstrčila ho od sebe a šla k Miguelovi, „stěhuješ se na kolej?“ zeptala se ho. Miguel přikývl. „Tady stejně nejsem vítán,“ dodal a podíval se na Carlose. „A čím chceš bejt, až dostuduješ?“ vyzvídala na něm Carolina. „Spisovatel,“ odpověděl Miguel. „Vážně?“ zvolala Carolina překvapeně, „a píšeš i básničky?“ zeptala se ho. „Někdy,“ odpověděl Miguel. „A napsal bys nějakou i pro mě?“ zeptala se ho Carolina provokativně a pověsila se mu kolem krku. Miguel znervózněl. „Jasně,“ odpověděl s úsměvem. V tom se Carolina podívala na Carlose a oba propukli v hysterický smích. „Migueli, ty seš komik,“ smála se mu Carolina, „tak už jdi a nech nás s tvým bratrem o samotě,“ řekla a chtivě se podívala na Carlose. “Carolino,” probudil ji z myšlenek Chris. “Co?” tvářila se zmateně. “Proč ses na to vlastně nezeptala přímo Miguela?” zeptal se jí Chris. “On by mi to asi stejně neřekl,” zesmutněla Carolina. “Moc ho miluješ, viď?” zeptal se jí Chris. Carolina se slzami v očích přikývla. “Ale moc jsem mu ublížila a on je teď šťastný s Veronicou, která si ho zaslouží víc než já,” řekla vážně. “Třeba se to mezi vámi ještě urovná,” povzbuzoval ji Chris. “To bych si moc přála, ale nevěřím tomu,” odvětila mu Carolina smutně. Chris ji chytil soucitně za ruku. “Chrisi!” vtrhl do kanceláře Gustavo, “Carolino!” byl překvapený, že tam vidí i svou dceru, “to je ale dobře, že jste tu oba,” oddechl si. “Co se děje, tati?” zeptal se ho Chris a oba se s Carolinou postavili. “Právě mi volal Alejandro, že je Jessica v porodnici!” oznámil jim Gustavo. “Cože už?” zvolali Chris a Carolina udiveně. “Tak pojeďme, honem!” popoháněl je Gustavo a všichni tři ihned vyběhli z kanceláře.

“Jessico, připrav se na další stah,” řekla jí Raquel, která pozorovala průběh stahů na monitoru. Jakmile Jessicu převezli na pokoj, Raquel se od ní nehnula ani na chvíli. “Ne, já už to nevydržím!” křičela Jessica. “Musíš, Jessico, ještě chvíli! Už ten stah bude končit!” dívala se Raquel střídavě na monitor a na Jessicu. “Já už to dítě v sobě nechci! Hrozně to bolí, já umřu!” křičela Jessica hystericky. “Jessico, moc tě prosím, snaž se uklidnit a zhluboka dýchat!” žádala ji Raquel. “Jessico!” vběhl do pokoje Alejandro. “Alejandro!” ulevilo se Jessice, že ho vidí. “Raquel!” zvolal Alejandro překvapeně a zmateně na ni hleděl. Raquel se jeho pohledu vyhnula a podívala se na Jessicu. “Otec tvého dítěte už tady je, tak vás tady nechám,” řekla jí a vstala. “Raquel,” chytla jí Jessica za ruku, “děkuju ti za všechno,” přes bolest se pokusila o úsměv. Raquel se na ni pousmála, letmo se podívala na Alejandra a odešla. “Jessico,” sedl si Alejandro na stoličku, na které doteď seděla Raquel a chytnul Jessicu za ruku, “už jsem tady! Všechno bude v pořádku!” pohladil ji po vlasech. “Alejandro!” pevně mu Jessica stiskla ruku. Do pokoje vešla Jessičina lékařka. “Vidím, že už jsme kompletní,” usmála se na Alejandra, “dorazil jste právě včas, tatínku! Právě se chystáme převést Jessicu na sál! Je pravý čas,” usmála se na Jessicu. “Alejandro, já mám strach,” zoufale se na něj Jessica podívala. “Nemusíš se ničeho bát, budu celou dobu s tebou!” usmál se na ni Alejandro a políbil ji na čelo.

“Proč se tohle muselo stát!” plakala Rebeca v José Manuelově náručí, “myslela jsem, že nic horšího, než to, že se mnou má vlastní sestra nemluví, mě už nepotká a teď tohle!” po tváří jí stékaly slzy a José Manuel je ani nestačil utírat, “José Manueli, jestli přijdu ještě o tebe, tak už to nezvládnu! To si raději něco udělám!” plakala. “Rebeco!” zvolal José Manuel rozzlobeně, chytnul ji za bradu a podíval se jí do očí, “to už od tebe víckrát nechci slyšet! Ať to se mnou dopadne jakkoli, tak to spolu nějak zvládneme! Ale ty ani nepomyslíš, na to, co si právě řekla!” vážně na ni hleděl. “Promiň mi to, miláčku!” objala ho Rebeca, “nechci ti přidělávat ještě další starosti,” podívala se na něj, “ale jsem zoufalá!” vytryskly jí z očí další slzy. José Manuel ji pohladil po tváři a začal ji líbat. Rebeca mu jeho polibky opětovala a oba se velmi silně objímali, jakoby se už nechtěli nikdy pustit. Po chvíli je vyrušilo otevírání cely. Přestali se líbat a zahleděli se na Davida. Postavili se před něj a chytli se za ruce. “Mám pro vás špatnou zprávu!” řekl jim David smutně. “Ne, Davide!” rozplakala se Rebeca. “Je mi to líto, José Manueli!” smutně se na něj David díval, “dělal jsem všechno možné, ale můj kolega je přesvědčený o tvé vině a už vydal příkaz, že tě zítra ráno převezou do vězení!” oznámil mu, “myslí si, že se tak snadněji přiznáš!” dodal. “Ne!” rozplakala se Rebeca a padla José Manuelovi do náruče. Ani José Manuel neměl daleko k pláči. “José Manueli, věř mi, že to tak nenechám! Dál budu dělat všechno proto, abych tě z toho dostal!” slíbil mu David. José Manuel smutně přikývl. David sklopil hlavu a nechal je o samotě.

“Slečno Solanová, máte další návštěvu,” vešla do Vanessiny kanceláře sekretářka. “A koho tentokrát?” zeptala se jí Vanessa. “Pana Antonia Liberdeho,” odvětila jí sekretářka. “Antonio,” usmála se Vanessa, “jen ho pošlete dál,” řekla sekretářce. Sekretářka přikývla a odešla. Vanessa mezitím vstala od stolu a ve chvíli, kdy ho obcházela, vešel dovnitř Antonio. “Antonio!” usmála se na něj Vanessa a oba se objali, “tak ráda tě vidím,” usmála se na něj. “Já tebe taky,” opětoval jí úsměv Antonio, “hodně dlouho jsme se neviděli,” dodal. “Ano, já vím,” přikývla Vanessa smutně, “posaď se, prosím tě,” ukázala na židli, na kterou si Antonio sedl a ona se vrátila za svůj stůl, “to víš, nová práce!” vzdychla, “a teď toho mám vůbec hodně na práci před tou přehlídkou,” dodala. “Já vím a nechci tě zdržovat, ale měl jsem nedaleko odtud nějakou schůzku, tak sem si řekl, že se na tebe přijdu podívat,” řekl jí Antonio. “To jsi mi udělal radost,” usmála se na něj Vanessa, “no ale to, že jsme se dlouho neviděli, za to nemůžu jen já,” upozornila ho. “Co tím myslíš?” nechápal ji Antonio. “No kdopak teď tráví veškerý čas se svou novou přítelkyní Raquel a na starou kamarádku Vanessu pak nemá čas?” šibalsky na něj Vanessa mrkla. Antonio se rozesmál. “To máš pravdu,” uznal, “jsem teď vlastně pořád s Raquel, ale vůbec mi to nevadí,” dodal se smíchem. “Úplně tě chápu,” usmála se na něj Vanessa. “Jsem šťastný, Vanesso,” řekl jí Antonio. “Ani nevíš, jak ráda to slyším,” řekla mu Vanessa. “Jenom …,” trochu Antonio zesmutněl. “Jenom co?” zeptala se ho Vanessa. “Jenom musím být ještě trpělivý, protože vím, že Raquel ještě nepřestala milovat svého bývalého manžela,” vysvětlil jí Antonio. “Dej jí čas,” radila mu Vanessa, “Raquel byla za Alejandra vdaná víc jak osm let a hodně toho spolu prožili a na to se nedá jen tak zapomenout,” vysvětlila mu. “Však já vím,” přikývl Antonio, “ono vůbec se na muže z rodu Martinézových těžko zapomíná, že?” narážel na Vanessu a Chrise. Vanessa se na něj zamračila. “Já myslela, že se bavíme o tobě a o Raquel, tak nevím, co jsem teď pleteš tohle!” trochu se urazila, “a ty to vlastně ještě nevíš, ale já mám teď taky nového přítele,” chlubila se, “s Victorem je mi moc dobře a s ním na Chrise zapomenu raz dva!” dodala vítězně. “To zní hodně přesvědčivě,” podotkl Antonio, “tak až se ti to podaří, tak s tím zapomínámím pomož i Raquel, moc tě prosím!” požádal ji. “Spolehni se!” usmála se na něj Vanessa.

Martinézovi netrpělivě čekali před porodním sálem. Chris si povídal s Carolinou, Beatriz seděla naproti nim, prohlížela si časopis, ale jeho obsah nevnímal a Gustavo chodil nedočkavě sem a tam. “Tati, sedni si, prosím tě!” řekl mu už po několikaté Chris. Gustavo mu na to chtěl už po několikaté odpovědět stejně, že nemůže jen tak nečinně sedět, ale než to stačil říct, vyšel ze sálu Alejandro. Všichni se kolem něj shlukli a čekali, co jim řekne. Alejandro si sundal rošku a usmál se na ně. “Je to kluk!” zvolal nadšeně. “Je to kluk!” zopakovali všichni šťastně a začali se objímat. “A je v pořádku?” zeptal se Alejandra Gustavo. “Je sice kvůli předčasnému porodu malinký, takže ho dali do inkubátoru, ale doktorka říkala, že jinak je všechno v pořádku a jen co trochu povyroste, budeme si ho moct vzít domů!” vysvětlil jim Alejandro. “A co Jessica?” zeptala se ho Beatriz. “Taky je v pořádku! Za chvíli ji převezou na pokoj!” odvětil jí Alejandro. “Tak ze mě už je děda!” byl Gustavo dojatý. “A náš Alejandro se konečně stal otcem!” poplácal ho Chris po rameni a usmál se na něj. Alejandro se šťastně usmál. “Promiňte,” přišla k nim zdravotní sestra, “pane Martinézi,” oslovila Alejandra, “už máte pro svého syna vybrané jméno?” zeptala se ho. Alejandro se podíval na svou rodinu a poté se otočil zpátky na sestru. “Ano, máme vybrané jméno,” odvětil jí, “bude to Gustavo,” usmál se na svého otce. Sestra si to poznamenala a odešla. “Můj vnuk se bude jmenovat po mně?” byl Gustavo ještě dojatější, “tak teď už ty slzy vážně neudržím!” štěstím mu ihned vytryskly slzy z očí a silně Alejandra objal. A tehdy už v sobě slzy neudržel ani Alejandro. Chris objal kolem pasu plačící Carolinu a Beatriz a ani on sám neměl daleko k slzám.

“Slečno Solanová, máte další návštěvu,” vešla do Vanessiny kanceláře její sekretářka. “Další?” podivila se Vanessa, “a teď to je kdo?” zeptala se. “Slečna Marisol Luzardová,” odvětila jí sekretářka. “Další příjemná návštěva,” usmála se Vanessa, “pošlete mi ji sem,” řekla sekretářce. Sekretářka odešla a místo ní vešla do kanceláře Marisol. “Ahoj, Marisol,” usmála se na ni Vanessa, “já mám dneska den plný návštěv,” rozesmála se. “A kdopak už tě dnes poctil svou návštěvou?” zeptala se jí Marisol se smíchem a posadila se proti Vanesse. “Tak nejdřív Chris, který to na mě zase zkoušel,” tvářila se Vanessa, jak jí to bylo nepříjemné, “potom Gabriela, která mi přišla předhodit to, že i když jsem jí překazila svatbu s Chrisem, tak že si ho nakonec stejně vezme!” říkala nenávistně, “a před chvíli tu byl Antonio a teď ty,” usmála se, “takže ten závěr byl lepší než začátek,” dodala se smíchem. “To že tu byl Chris vím, mluvili jsme spolu,” řekla jí Marisol. “A o čem?” zeptala se jí Vanessa. “Ptal se mě, co má dělat, aby tě získal zpátky,” odvětila jí Marisol. “Ten má ale drzost!” rozčílila se Vanessa, “a co si mu řekla?” zeptala se. “To, co si chtěla,” odvětila jí Marisol, “že si se rozhodla se k němu nevrátit a že to hodláš dodržet,” dodala. “To si řekla správně,” pochválila ji Vanessa. “No a ty mi řekni, co všechno ti řekla Gabriela,” řekla jí Marisol. “Znáš ji,” ušklíbla se Vanessa, “pořád mlela dokola jedno a to samý! Že se stejně jednou stane Chrisovou manželkou!” byla rozčílená. “A tobě to vadí, viď?” poznala to na ní Marisol. “Je mi to úplně jedno!” zdůraznila jí Vanessa, “je mi jedno, co dělá Chris nebo co dělá Gabriela! Jak jsem jí ráno řekla, pro mě za mě se můžou vzít třeba ještě dnes!” tvářila se, že jí to vůbec netrápí. Marisol jen vyvrátila oči v sloup. “Asi přejdeme k tomu, proč jsem vlastně tady,” rozhodla. “To bude nejlepší,” souhlasila Vanessa. “Jak tu byl ráno Chris, tak ti tohle zapomněl dát,” předala jí Marisol nějaké dokumenty, “je to něco k té přehlídce,” vysvětlila jí. Vanessa se do dokumentů podívala a přikývla. “A proč mi to nepřinesl sám?” zeptala se. “Chtěl, ale už to nestihl,” odvětila jí Marisol, “a protože jsou ty dokumenty důležité, tak mi z nemocnice volal, abych ti je donesla ještě dnes,” vysvětlila jí. “Z nemocnice? Co se mu stalo?” vyděsila se Vanessa. Marisol se rozesmála. “Vanesso, já myslela, že je ti Chris už úplně volný!” smála se. “Marisol, přestaň se smát a řekni mi, co se mu stalo!” zvýšila na ni Vanessa hlas. “Vanesso, uklidni se, Chris je úplně v pořádku,” uklidnila jí Marisol, “v nemocnici je proto, protože Jessica začala rodit,” vysvětlila jí. Vanessa si oddychla. “Marisol, ty si mě ale vyděsila!” vynadala jí. “Promiň, já si neuvědomila, že tě tak vyděsí představa, že by se Chrisovi něco stalo!” dobírala si ji Marisol. “Marisol, přeci nejsem tak necitelná, aby se mě nedotklo, kdyby se Chrisovi něco stalo!” upozornila ji Vanessa. “Já vím, že nejsi necitelná, právě naopak,” odvětila jí Marisol, “Vanesso,” naklonila se k ní, “já vím, že to co ti řekla Gabriela s tebou zamávalo a teď si se tady málem sesypala při představě, že se Chrisovi něco stalo!” upozornila ji, “co z toho vyplývá?” zeptala se jí. “Vůbec nic!” odvětila jí Vanessa rázně, protože věděla, na co Marisol naráží, “nevrátím se ke Chrisovi! Už jsem se rozhodla pro Victora!” řekla jí důrazně. “Slyšel jsem dobře své jméno?” vešel do kanceláře Victor. Vanessa se na Victora křečovitě usmála a Marisol jen bezmocně vzdychla.