„Byla řeč o mně?“ usmál se Victor na Vanessu a Marisol. „Ano, byla!“ vstala Vanessa od stolu a objala Victora kolem ramen, „právě jsem tady své nejlepší kamarádce říkala, jak jsem moc šťastná, že jsem se rozhodla s tebou chodit!“ usmála se na něj. „Tak to jste vedly opravdu krásné téma!“ rozesmál se Victor a políbil ji. Marisol si odkašlala, aby se jim připomněla. „Victore, dovol, abych ti představila svou nejlepší kamarádku Marisol Luzardovou,“ představila mu Vanessa Marisol, „a, Marisol, tohle je Victor Mejías, můj nový přítel,“ představila jí Victora. Marisol se postavila a s Victorem si podali ruce. „Moc mě těší, Marisol,“ usmál se na ni Victor, „ty jsi ta má kolegyně fotografka, nemýlím-li se,“ ujišťoval se. „Ano, to jsem já,“ přikývla Marisol, „taky mě těší,“ pokusila se o úsměv a poté se odvrátila. Vanesse se její chování vůbec nelíbilo. „Victore, proč si vlastně přišel?“ změnila téma. „Estela mě pro tebe poslala. Potřebujeme v ateliéru tvou pomoc,“ odvětil jí Victor. „Hned přijdu, jenom se s Marisol rozloučím,“ řekla mu Vanessa. Victor přikývl. „Rád jsem tě poznal, Marisol,“ usmál se na ni. Marisol se na něj křečovitě usmála a Victor odešel. „Marisol, co to mělo znamenat?“ obořila se na ni Vanessa. „Co jako?“ nechápala ji Marisol. „Proč si k němu byla tak nepřátelská?“ zeptala se jí Vanessa, „vždyť ještě ráno si z něj byla nadšená!“ připomněla jí. „Vanesso, já vím, že jsem ti radila, aby ses už nějak rozhodla, a je dobře, že si to udělala, ale…,“ odmlčela se Marisol. „Ale co?“ zeptala se jí Vanessa. „Ty ses rozhodla akorát rozumem! Ale srdcem ještě zdaleka ne!“ upozornila ji Marisol. „Tohle nebudu poslouchat!“ rozzlobila se Vanessa. „Protože nechceš slyšet pravdu! Od té doby, co si prošla tou proměnou, nikdy nechceš slyšet pravdu!“ řekla jí Marisol vážně, „ale jednu pravdu ti teď řeknu! Když jsem dnes mluvila s Chrisem a řekla jsem mu, že o něj nemáš zájem, tak jak jsi mi poručila, tak jsem mu řekla i něco sama za sebe!“ vyprávěla jí, „řekla jsem mu, že mu fandím!“ Vanessa na ni vykulila oči. „Ano, řekla jsem mu, že mu fandím, protože to tak je! Mám Chrise ráda a vím, že on je pro tebe ten jediný pravý!“ zdůraznila jí Marisol. „A to jak mi ublížil, na to už si zapomněla?“ zakřičela na ni Vanessa. „Vanesso, ale to už je víc jak pět let!“ zakřičela na ni i Marisol, „a za tu dobu se z něho stal skvělý, čestný muž, který tě ani na vteřinu nepřestal milovat! Vanesso, vzpamatuj se!“ křičela na ni. „Ne, Marisol, já už tohle opravdu nechci poslouchat!“ rozčilovala se Vanessa, „nechci se s tebou hádat zrovna kvůli němu! Dnes jsem se rozhodla pro Victora a to je moje poslední slovo!“ dodala důrazně, „a promiň, už musím jít,“ a odešla. Marisol zoufale pokroutila hlavou.

„Je tak krásný ten můj vnuk!“ rozplýval se Gustavo, když šel spolu s Beatriz nemocniční chodbou. „Ano, je moc krásný,“ usmívala se Beatriz. „Nemyslel jsem si, že ještě někdy budu takhle šťastný!“ vyprávěl jí Gustavo. „Závidím ti,“ trochu Beatriz zesmutněla. „Co ten smutný pohled?“ zastavil ji Gustavo. „Ty se teď raduješ ze svého prvního vnuka a já ani nikdy nezažila ten pocit štěstí z narození svého dítěte!“ vysvětlovala mu Beatriz smutně. „Beatriz,“ chytil ji Gustavo za ruce, „já vím, že to, co ti teď řeknu, ti nemůže vynahradit ten pocit, když se žena stane matkou, ale pokud mi řekneš ano, tak můžeš být alespoň náhradní matkou mým dětem a náhradní babičkou mému vnukovi,“ usmál se na ni. „Gustavo, jak to myslíš?“ zeptala se ho Beatriz s nechápavým smíchem. „Beatriz, od chvíle, co si se vrátila, jsem začal pociťovat něco, co už jsem dlouhá léta necítil,“ vysvětloval jí Gustavo, „stále Lucíu miluju, ale už jsem dlouho sám! A už nechci být sám!“ zhluboka se nadechl, „zamiloval jsem se do tebe!“ usmál se na ni. Beatriz se doširoka usmála. „Já cítím to samé, Gustavo!“ přiznala se mu, „ale kdyby ses nevyslovil, tak bych to nikdy neřekla nahlas! Z úcty k Lucíi bych se nikdy neodvážila!“ vysvětlila mu. Gustavo se zasmál. „Takže ještě štěstí, že se Gustavo narodil, protože jen díky té euforii jsem se dokázal vyslovit!“ řekl jí. „Malý Gustavo přinesl štěstí všem,“ usmála se na něj Beatriz, „i velkému Gustavovi!“ dodala se smíchem. Gustavo se rozesmál, po chvíli oba zvážněli a začali se líbat. Chris a Carolina se už nějakou chvíli dívali přes sklo na malého Gustava. „Chrisi, nechceš něco k pití? Já mám žízeň, tak bych došla pro něco do automatu,“ řekla Carolina. „Ne, děkuju,“ odvětil jí Chris. „Tak já jsem hned zpátky,“ řekla mu Carolina a odešla. Než však došla k automatu, narazila na Gustava a Beatriz, kteří se ještě stále líbali. Carolina na ně s šokovaným úsměvem hleděla. Když se vzpamatovala, rozeběhla se zpátky ke Chrisovi. „Chrisi, pojď honem se mnou,“ chytla ho za ruku a tahala ho pryč. „Carolino, co se děje?“ nerozuměl jí Chris. „Tohle se děje!“ ukázala na Gustava a Beatriz. Chris se usmál. „Tak se tvoje přání splnilo!“ řekl Carolině. „No neříkala jsem to od začátku, že by byli pěkný pár!“ smála se Carolina. „Jsi naše hlavička!“ objal ji Chris kolem ramen a políbil ji na vlasy. „Jdeme za nimi,“ chtěla jít Carolina za nimi, ale Chris ji zadržel. „Prosím tě, teď je neruš! Určitě by jim to nebylo příjemné,“ upozornil ji Chris, „a neměla jsi náhodou žízeň?“ připomněl jí. „Ale já jim jen chtěla poblahopřát,“ řekla mu Carolina. „Na to bude ještě spousta času,“ řekl jí Chris a odvedl ji pryč.

Ke sklu, za kterým v inkubátoru ležel malý Gustavo, nyní přistoupila Raquel. Po tom, co ji v péči o Jessicu vystřídal Alejandro, sice odešla z pokoje, ale z nemocnice ne. Nedokázala odejít, dokud nevěděla, jak to dopadne. Jednu ruku položila na sklo, jakoby přes něj chtěla malého Gustava pohladit a usmála se na něj. „Ahoj, Gustavo,“ začala na něj mluvit, „tak už jsi na světě!“ usmívala se na něj, „něco ti řeknu, Gustavo! Máš ohromné štěstí, protože si se narodil do velké a milující rodiny,“ říkala mu, aniž by tušila, že ji při tom poslouchá Alejandro. Ten se šel na svého syna podívat, ale když tam uviděl Raquel, zůstal stát za rohem a poslouchal ji. „Až trochu povyrosteš a pustí tě domů,“ dál Raquel na Gustava mluvila, „tak tam na tebe bude čekat teta Beatriz, která by ale klidně mohla být tvoje babička, pak tě tam bude čekat tvůj děda Gustavo, po kterém si dostal jméno, a úplně živě vidím, jak tě budou rozmazlovat strýček Chris a teta Carolina,“ usmívala se, „a kdo si tě tam vlastně odnese? Tvoje maminka Jessica,“ při slově „maminka“ se jí nahrnuly slzy do očí, „a hlavně tvůj tatínek Alejandro,“ přes slzy se doširoka usmála, „ten se na tebe nejvíc těšil, protože mít tě bylo jeho největší životní přání, víš?“ rozplakala se, když na ni dolehlo to, že to nemohla být ona, kdo Alejandrovo největší přání nedokázal splnit. „Raquel,“ přistoupil k ní Alejandro, který už se nedokázal jen tak dívat na to, jak trpí. „Alejandro,“ trochu se Raquel lekla a začala si utírat slzy. Alejandro jí ale za ruce chytil a slzy jí utřel sám. Raquel zavzlykala. „To bylo moc krásný, co si Gustavovi říkala,“ pousmál se na ni Alejandro. Raquel se pokusila o úsměv. „Gratuluju ti, Alejandro! Konečně si se stal otcem překrásného syna!“ snažila se potlačit další slzy, které se jí draly do očí. „Tolik bych si přál, abychom se…,“ chtěl jí Alejandro říct, že by si přál, aby se z této chvíle mohli těšit spolu, ale Raquel ho přerušila. „Ne, Alejandro, prosím tě, neříkej to!“ věděla, co jí chce Alejandro říct, ale nechtěla to slyšet, protože by jí to bolelo ještě víc. Alejandro na ni smutně hleděl. Raquel už ze sebe nebyla schopná vydat ani hlásku. Z očí jí vytryskly slzy, které už nedokázala udržet a utekla pryč. I Alejandrovi vytryskly slzy, když se za ní díval. Poté přistoupil ke sklu a zadíval se na Gustava. „To měla být tvoje maminka!“ řekl mu zoufale.

Chris a Carolina popíjeli u automatu kávu, když se k nim přihnala Gabriela. „Právě jsem se dozvěděla, že Jessica začala rodit,“ říkala jim vyděšeně, „tak jak to vypadá?“ zeptala se. „Jessica už porodila,“ odvětil jí Chris, „je to kluk a jmenuje se Gustavo. A je sice kvůli předčasnému porodu v inkubátoru, ale jinak jsou on i Jessica v pořádku,“ osvětlil jí současnou situaci. „Tak to se mi ulevilo! Už jsem se bála, že nastanou nějaké komplikace, když to přišlo předčasně!“ přetvařovala se Gabriela, jak velké jí to dělalo starosti. „Omluvte mě! Jdu se ještě na Gustava podívat,“ omluvila se Carolina a odešla, protože neměla na Gabrielu náladu. „Nechceš se jít na Gustava taky podívat?“ zeptal se Chris Gabriely. „Jistě, za chvíli,“ přikývla Gabriela, „jsem teď z toho celá na rozpacích, že moje nejlepší kamarádka je už máma,“ usmívala se, „kdy to asi čeká mě?“ zeptala se sama sebe. „Copak ty by si chtěla dítě?“ podivil se Chris. „To chce přeci každá žena, ne?“ řekla mu Gabriela samozřejmě. „Tak to si nemyslím,“ oponoval jí Chris, „promiň, Gabrielo, nechci se tě nějak dotknout, ale tebe si s dítětem nedokážu představit,“ řekl jí upřímně. „Ale já mám děti moc ráda!“ zdůraznila mu Gabriela, „a když se teď Jessica stala matkou, tak jsem si uvědomila, že i já bych už dítě chtěla,“ usmála se na něj, „a zbývá mi tak už jen najít pro něj toho pravého otce,“ chytla ho za paži a přimkla se k němu. „Gabrielo,“ odtáhl se Chris od ní, „na čem jsme se domluvili? Jsme teď jen přátelé!“ připomněl jí. „Já vím, Chrisi, promiň mi tu narážku,“ omlouvala se mu Gabriela, „už se to nestane,“ dodala, „půjdeme se teda podívat na Gustava?“ navrhla. Chris přikývl a vyšel jako první. Gabriela šla za ním s vítězným úsměvem, protože věřila, že ho stejně jednou dostane tam, kam chce ona.

Byl večer. Ana María a Gregoria večeřely, když se domů vrátila Vanessa. „Dobrý večer,“ pozdravila je Vanessa unaveně a sedla si k nim ke stolu. „Dneska si přišla později než obvykle,“ řekla jí Gregoria. „Vím, mami, dneska jsem toho měla v práci moc,“ odvětila jí Vanessa, „a nejen v práci! Celkově byl ten den až na pár výjimek hrozný!“ zašklebila si, když si vybavila dnešních několik nepříjemných rozhovorů. „To je mi líto,“ soucítila s ní Gregoria a vstala od stolu, „tak snad ti aspoň trochu zlepší náladu něco malého k snědku,“ položila před Vanessu talíř s její večeří a posadila se zpátky na své místo. „Díky, mami,“ usmála se na ni Vanessa a hned se dala do jídla, „a kde je Diego?“ zeptala se, „copak s námi dneska nebude večeřet?“ podivila se. „My jsme se s Diegem včera pohádali,“ vysvětlila jí Ana María. „Pohádali?“ zvolala Vanessa šokovaně, „kvůli čemu?“ zeptala se. „Promiň, Vanesso, ale nechci o tom mluvit,“ řekla jí Ana María. „Mami, ty to víš?“ obrátila se Vanessa na Gregorii. Gregoria přikývla. „Omluvte mě, už si půjdu lehnout,“ vstala Ana María od stolu a odešla do vedlejšího pokoje. „Mami, co se s Anou Maríou děje?“ zeptala se Vanessa Gregorie. „Holčičko, ráda bych ti to řekla, ale slíbila jsem tvé sestře, že ti to neřeknu,“ odvětila jí Gregoria. „Dobře,“ přikývla Vanessa trochu smutně, protože jí bylo líto, že jí Ana María nedůvěřuje, „a to je to až tak moc vážné?“ chtěla vědět alespoň to. Gregoria přikývla. „Tvá sestra se chystá zítra udělat největší chybu svého života a já jí to nedokážu rozmluvit,“ řekla zoufale. Vanessa byla zmatená.

„Ahoj, tati,“ pozdravila Raquel Juana Josého, když se vrátila domů. Juan José seděl na sedačce a sledoval televizi, ale když se podíval na svou dceru, okamžitě poznal, že něco není v pořádku. „Raquel, co se stalo?“ zeptal se jí, když vypnul televizi. Raquel si k němu přisedla. „Alejandro se dnes stal otcem,“ oznámila mu Raquel, „narodil se mu syn,“ dodala. „Už dnes?“ podivil se Juan José, „není to nějak brzo?“ zeptal se. „Jessica porodila předčasně,“ vysvětlila mu Raquel, „nejspíš k tomu dopomohla naše ranní hádka,“ dodala sklesle. „Zase jste se hádaly kvůli Alejandrovi?“ hádal Juan José. „Kvůli komu jinému,“ vzdychla Raquel. „Ale ta hádka je to poslední, co tě trápí, viď?“ zeptal se jí Juan José. Raquel přikývla. „Tolik to bolí, tati!“ rozplakala se, „dívala jsem se na Alejandrova syna, který mohl být i můj, kdyby se to všechno nepokazilo! Proč zrovna my dva, tati?“ zoufale plakala, „proč zrovna my dva můžeme mít děti s kýmkoli jiným, jenom ne spolu? Proč nemůžu mít děťátko s tím, koho miluju nejvíc na tomto světě? Proč, tati, proč?“ usedavě plakala a Juan José mohl udělat pouze jediné. Pořádně ji obejmout. „Tolik mě to mrzí, Raquel!“ pevně ji držel ve svém náručí, „dal bych cokoliv za to, abych tě zase viděl šťastnou!“ hladil ji po vlasech. „Tati,“ podívala se mu Raquel do očí, „já bych taky chtěla být zase šťastná, ale dnes mi došlo, že šťastná můžu být jen s Alejandrem!“ plakala, „tolik se snažím Antonia milovat, ale nejde mi to!“ zlobila se sama na sebe, „a dnešní den mě jenom utvrdil v tom, že to ani nikdy nepůjde! Tolik toužím po tom být zase s Alejandrem! Chtěla bych být s ním i s jeho synem! Mně by nevadilo, že není můj, protože já už jsem se stejně do něj zamilovala hned, jakmile jsem ho uviděla!“ přes slzy se usmála, „miluju jeho a miluju Alejandra! Alejandra miluju tolik, že už jsem mu i všechnu tu bolest odpustila! Jenže stejně s ním nemůžu být! Nemůžu s ním být!“ zoufale plakala a Juan José ji znovu přivinul do své náruče, aby se jí pokusil alespoň trochu utěšit.

Nastal další den. David seděl ve své kanceláři, s hlavou zabořenou v dlaních, když dovnitř vešla Rebeca. „Ahoj, Davide,“ pozdravila ho. David se na ni podíval a smutně se usmál. „Ahoj, Rebeco,“ pozdravil ji. „Přišla jsem se ještě s José Manuelem rozloučit, než ho převezou,“ řekla mu Rebeca smutně. David přikývl. „Já mám ale pro tebe špatnou zprávu, Rebeco,“ řekl jí sklesle. „Co ještě může být horší než to, že José Manuela odvezou do vězení?“ zeptala se Rebeca zpola ironicky, zpola smutně. „To, co ti chci říct, horší až tak nebude, to je pravda, ale v tuto chvíli vlastně ano,“ odvětil jí David. „Tak co je to, Davide?“ zeptala se ho Rebeca. „Můj šéf změnil čas toho převozu, takže José Manuel je už pryč,“ oznámil jí David. „Cože?“ zalesklo se Rebece v očích, „takže jsem se s ním ani nestihla rozloučit?“ vytryskly jí slzy. „Rebeco,“ vstal David od stolu, přistoupil k ní a chtěl ji obejmout. „Ne, Davide,“ odstoupila Rebeca od něj, „promiň, ale teď potřebuju být sama,“ rozplakala se a utekla z kanceláře. David se posadil zpátky ke stolu. „Zatraceně!“ vzteky do něj bouchnul pěstí a znovu si zabořil hlavu do dlaní. Po chvíli uslyšel, že do kanceláře někdo vstoupil. „Nechci teď nikoho vidět!“ zvolal naštvaně, aniž by věděl, kdo tam stojí. „Ani mě nechceš vidět?“ ozval se známý hlas. David se zarazil a konečně se podíval, kdo za ním přišel. Po počátečním šoku se začal usmívat. Hleděl totiž na Alexandru. Byla to ale jiná Alexandra, než na kterou byl doposud zvyklý. Byla upravená a byla krásnější nejen zvnějšku, ale ten, kdo znal její příběh, ihned poznal, že je krásnější i zevnitř. „Alexandro!“ zvolal David šťastně a běžel ji obejmout. Alexandra se šťastně usmívala, když byla v Davidově náručí a David, objetí milované osoby, právě potřeboval víc, než kdy jindy.

Autobus, ve kterém seděl José Manuel spolu s dalšími několika vězni, byl už nějakou chvíli na cestě do věznice. José Manuel hleděl z okna a vzpomínal na nejkrásnější chvíle s Rebecou. Rebeca mu úsměv opětovala a políbila ho. „José Manueli?“ oslovila ho. „Ano?“ usmál se na ni José Manuel. „Mohla bych tu dnes v noci zůstat s tebou?“ zeptala se ho Rebeca. „Samozřejmě,“ odvětil jí José Manuel, „lehnu si v pokoji na podlahu a budu hlídat tvůj spánek,“ usmál se na ni. „Já jsem to ale myslela jinak,“ řekla mu Rebeca. Až teď José Manuelovi došlo, na co naráží. „Vážně to chceš?“ zeptal se jí. Rebeca vstala a podala mu ruku. „Chci,“ odvětila mu. José Manuel jí chytnul za ruku, vstal a oba odešli do jeho pokoje. Začali se líbat, pomalu se přesunuli na postel, kde se spolu poprvé milovali. „Rebeco!“ zasněně José Manuel vzdychl, když najednou uslyšel obrovskou ránu. Poté už nestačil nic vnímat, protože se všechno odehrálo velmi rychle. Policista, který řídil, se bavil s druhým policistou, a tak nedával pozor a dostal na silnici smyk. Autobus se velkou rychlostí vyřítil ze silnice a narazil do stromu. Uběhlo pár minut, než se jako první probral José Manuel. Z čela mu tekla krev, protože se při nárazu uhodil hlavou o opěradlo před sebou, ale kromě pár dalších odřenin, nebyl nijak vážně zraněn. Rozhlédl se kolem sebe a uviděl, že on je jediný, který se zatím probral. Pomalu se dobelhal k policistům, jednomu vytáhl z kapsy mobil, který naštěstí fungoval a zavolal záchranku. A poté ho napadlo jediné. Uvědomil si, že má teď jedinečnou příležitost k útěku a že na svobodě bude mít více možností, jak dokázat svou nevinu. Z kapsy druhého policisty vytáhl klíče od pout, odemkl je a poté, jak nejrychleji mu jeho zranění dovolovalo, utekl pryč.

Chris scházel ze schodů ve svém domě, když někdo zazvonil na dveře. Šel otevřít a dovnitř vešla Gabriela. „Dobré ráno, Chrisi,“ usmála se na něj. Chris si pomyslel, že on ho má díky ní právě zkažené, ale předstíral, že je rád a úsměv ji opětoval. „Copak chceš, Gabrielo?“ zeptal se jí, „nemám teď moc času, za chvíli máme takovou menší rodinnou poradu,“ dodal. „Nezdržím tě dlouho, Chrisi!“ uklidnila ho Gabriela, „jde mi o tu zítřejší přehlídku,“ vysvětlila mu důvod své návštěvy. „Co je s ní?“ zeptal se jí Chris. „Jenom jsem tě přišla požádat, jestli bys mi prokázal tu laskavost a šel jsi tam se mnou,“ odvětila mu Gabriela, „já vím, že jsme se domluvili, že teď budeme přátelé a to taky hodlám dodržet!“ ujistila ho, „ale, víš, jde mi o to, že na takovou velkou společenskou akci prostě nemůžu přijít sama! To by pro mě bylo velké ponížení!“ vysvětlila mu, „a tak tě chci požádat, jestli bychom alespoň před novináři nemohli předstírat, že jsme se k sobě zase vrátili! Byl by to jenom jeden večer! Chrisi, moc tě o to, prosím!“ žádala ho Gabriela, „i kvůli vzpomínce na ty krásné chvíle, které jsme spolu prožili, a nemůžeš popřít, že nebyly!“ dodala vážně. Chris se na ni zamyšleně díval.