„Chrisi, co je?“ zeptal se ho Daniel, když se Chris už dlouho chvíli, bez mrknutí oka, díval na displej svého mobilu. „Podívej se, co mi poslala Vanessa,“ předal mu Chris svůj mobil a byl celý rudý vzteky. „Hm,“ díval se Daniel na fotku, na které se Vanessa líbá s Victorem, „takže to je ten Vanessin nový objev,“ pokyvoval hlavou. „Tohle Vanessa vážně přehnala! To jsem si nezasloužil!“ zvolal Chris nenávistně i smutně zároveň. „Tak ti tou fotkou chtěla nejspíš dokázat, že už o tebe opravdu nestojí,“ vrátil mu Daniel mobil, „když jí to pořád nevěříš,“ dodal. Chris se na něj zamračil. „Ano, nevěřím jí to! Vím, že mě pořád miluje a vím, že by chtěla být zase se mnou, akorát její hrdost jí to nechce dovolit!“ zdůraznil mu. „Já ti nevím, Chrisi,“ vzdychl Daniel, „možná už by si na ni měl vážně zapomenout! Jak vidíš, Vanessa už začala nový život a ty by si ho měl začít taky,“ radil mu, „poohlédni se taky někde jinde. Vždyť na škole si holky střídal, jak na běžícím pásu, no a nebylo ti lépe?“ připomněl mu. „Na škole jsem byl hlupák, který nevěděl, co je v životě nejdůležitější! Pak jsem se zamiloval do Vanessy a ta mi otevřela oči a já pochopil, co vlastně od života chci!“ vysvětloval mu Chris, „chci ji! Jen a jen ji! Miluju ji! Už ji mám v hlavě příliš dlouho na to, abych na ni teď zapomněl! To nedokážu!“ kroutil zoufale hlavou, „a pokud ji nebudu mít po svém boku, to raději budu do konce života sám!“ na chvíli se odmlčel, „ne, já nechci být sám! Pokud Vanessa nebude se mnou, pokud ji nebudu moci milovat a pokud ona mi mou lásku nebude opětovat, pak raději umřu!“ dodal vážně a poté se smutným výrazem odešel.

„Ana María mi to určitě nikdy neodpustí!“ zoufala si Gregoria. „Gregorie, udělala si dobře, že si řekla Diegovi pravdu!“ ujišťoval ji Juan José, který s ní seděl na lavičce v parku a snažil se ji utěšit, „kdyby si to neudělala, tak by spíš Diego nikdy Aně Maríi neodpustil, že mu takovou závažnou věc zatajila! A až by se to dozvěděl, tak by se to potom mezi nimi možná už nespravilo!“ dodal vážně. „Doufám, že máš pravdu!“ vzdychla Gregoria, „modlím se, aby Diego stihnul přijít včas a zabránil Aně Maríi udělat tu největší chybu jejího života!“ zoufale vzdychla. „Stihne to, neboj se!“ objal ji Juan José kolem ramen, „dobře to dopadne, uvidíš!“ usmál se na ni. „Juane José,“ usmála se na něj Gregoria, „každým dnem jsem víc a víc radši, že jsme se po těch dlouhých letech zase potkaly! Jsem šťastná, že mám zase v někom oporu!“ usmívala se. „I já jsem za to moc rád!“ opětoval jí Juan José úsměv a políbil ji, „je příjemné mít se s kým podělit o své starosti!“ smutně se usmál, „ty se teď bojíš o Anu Maríu, já mám zase strach o Raquel!“ řekl smutně. „Copak je s ní?“ zeptala se ho Gregoria, „stále Alejandro Martinéz?“ hádala. Juan José přikývl. „Alejandrovi se včera narodil syn, a když ho Raquel uviděla, znovu se jí otevřela už ta skoro zahojená rána!“ vysvětloval, „Raquel se z toho včera večer zase úplně zhroutila a přiznala se mi, že Alejandra miluje tolik, že už mu tu všechnu bolest odpustila a že by moc chtěla být s ním a s jeho synem!“ vyprávěl. „Je mi jí tak líto,“ soucítila s ní Gregoria, „a chození s Antoniem moc nepomáhá, že?“ usoudila. Juan José přikývl. „Vanessa je na tom hodně podobně,“ řekla Gregoria, „sice ona jde do toho vztahu s Victorem naplno a opravdu chce na Christiana Martinéze zapomenout, ale moc tomu nevěřím! Po tom všem, čím si ti dva prošli, to snad ani nejde!“ domnívala se. „Že se naše dcery musely zamilovat zrovna do těch dvou Martinézů,“ vzdychl Juan José, „akorát se jen trápí,“ dodal. Gregoria smutně přikývla.

Ana María seděla v čekárně. Dívala se nepřítomným pohledem a vzpomínala na svůj včerejší poslední rozhovor s Gregorií o jejím těhotenství. „Ahoj, holčičko,“ políbila Gregoria Anu Maríu na čelo a přisedla si k ní ke stolu v kuchyni, „mluvila si s Diegem?“ zeptala se jí. Ana María pokroutila hlavou. „Chtěla jsem za ním jít, ale nenašla jsem odvahu! Navíc ani nevím, co bych mu řekla, když pravdu mu říct nemůžu!“ řekla smutně. Gregoria vzdychla. „Ano Marío, ale ty mu ji musíš říct!“ zopakovala jí Gregoria už po několikáté, „ty máš strach, že tě Diego opustí proto, protože čekáš dítě s jiným mužem! Ale co když tě pak opustí proto, že jsi mu o tom vůbec neřekla a sama, bez jeho vědomí, si se rozhodla pro potrat?“ položila jí závažnou otázku, nad kterou doufala, že se Ana María zamyslí. „Ne, mami, já už jsem rozhodnutá!“ ani se nad tou otázkou Ana María nepozastavila, „půjdu na ten potrat! Musím!“ řekla vážně. „Paní Solanová,“ vyšla z ordinace zdravotní sestra. Ana María se probudila ze svých myšlenek a podívala se na ni. „Můžete jít dál,“ řekla jí sestra a vrátila se zpátky do ordinace. Ana María pomalu vstala. Najednou měla pocit, že to vlastně udělat nechce. Nakonec se rozhodla, že dovnitř opravdu vejde, ale v tom se v nemocnici objevil Diego. „Ano Marío, počkej!“ volal na ni, když k ní běžel. „Diego, co tady děláš?“ zeptala se ho Ana María udiveně, když k ní doběhl. „Co já tady dělám? Co ty tady děláš?“ odvětil jí Diego otázkou, „co se to chystáš udělat?“ vyčítavě na ni hleděl. „Mamka ti to řekla!“ došlo Aně Maríi. „Řekla a ještě štěstí, že to udělala!“ odvětil jí Diego, „Ano Marío, jak si mi to mohla zatajit? Něco tak vážného?“ zlobil se na ni. „Pochop mě, bála jsem se! To dítě není tvoje!“ rozplakala se Ana María, „a já po tobě přece nemůžu chtít, aby si vychovával cizí dítě!“ plakala. Diego jí vzal obličej do dlaní a políbil ji. „Ano Marío, ty nemůžeš za to, co ti Rogelio tehdy při tom únosu udělal! A ani to dítě za to nemůže!“ utíral jí slzy, které jí stále tekly z očí, „a nebude to přeci cizí dítě! Ale tvoje dítě!“ upozornil ji, „a jestli si to dítě chceš nechat, tak já ho budu milovat jako vlastní! Budu ho milovat tak moc, jako miluju tebe!“ usmál se na ni. Ana María se na něj přes slzy usmála. „To myslíš vážně?“ zeptala se ho nevěřícně. „Smrtelně vážně!“ ujistil ji Diego, „miluju tě! A nikdy neopustím ani tebe, ani naše dítě!“ usmál se na ni. Když Diego řekl „naše dítě“, Ana María se celá rozzářila. „Miluju tě, Diego!“ padla mu kolem krku a oba se začali něžně líbat. „Paní Solanová,“ vyrušila je sestra. Ana María a Diego se přestali líbat a podívali se na ni. „Jdete tedy dál?“ zeptala se sestra Any Maríi. Ana María se podívala na Diega, který se na ni usmál, a poté zpátky na sestru. „Ne, nejdu! Už to není třeba!“ znovu padla Diegovi kolem krku a ten ji silně objal.

„Máš opravdu krásný byt!“ pochvalovala Alexandra Davidovi jeho byt. „Ale prosím tě, žádná sláva to není,“ řekl jí David, „je vidět, že tu bydlí samotný chlap!“ dodal se smíchem a rozesmála se i Alexandra. „Tak uvidíme, co se z něj vyklube, až zasáhne moje ženská ruka!“ smála se. „Změň si to tu, jakkoli budeš chtít. Nebude mi to vadit,“ objal ji kolem pasu, „já budu hlavně rád, když uvidím na tvé tváři ten krásný úsměv!“ usmál se na ni a políbil ji. „Budu se snažit, aby si ho viděl, co nejčastěji!“ usmála se na něj Alexandra. „Tak se mi to líbí!“ znovu ji David políbil, „a teď tě už bohužel budu muset opustit!“ zesmutněl, „musím se vrátit do práce a navíc mám i noční službu!“ vysvětlil jí, „zvládneš to tu sama?“ zeptal se jí ustaraně. „Neboj se, miláčku, budu v pořádku!“ usmála se na něj Alexandra. „Vážně?“ stále se David obával, „mohl bych zavolat Vanesse a Marisol, aby ti přes noc dělaly společnost!“ napadlo ho. „Vanessu, už znám, ale kdo je Marisol?“ zeptala se ho Alexandra nedůvěřivě. „Taky kamarádka,“ odvětil jí David. „Máš nějak moc kamarádek,“ podotkla Alexandra. „Miláčku, ty už zase žárlíš?“ rozesmál se David a políbil ji, „nemusíš žárlit ani na Vanessu, ani na Marisol!“ uklidňoval ji, „obě jsou opravdu jen moje nejlepší kamarádky! A obě už se moc těší, až tě blíže poznají,“ usmál se na ni. „Dobře, věřím ti,“ pousmála se Alexandra, „ale dnes se na setkání s nimi necítím! Už jenom to, že teď budu žít s tebou, je pro mě úplně nové, a proto bych tě novinek bylo na mě moc, kdybych byla celou noc s někým, koho jsem viděla jen jednou nebo vůbec!“ řekla mu Alexandra. „Tak dobře,“ přikývl David a v tom mu začal zvonit mobil, který měl položený na stole. „Ano?“ zdvihl ho, „cože? … Utekl? … Hned jsem tam!“ zavěsil a strčil si mobil do kapsy. „Co se stalo, Davide?“ zeptala se ho Alexandra vyděšeně, když viděla jeho šokovaný výraz. „Miláčku, nemám teď čas ti to vysvětlovat! Ještě ti zavolám,“ políbil ji a než Alexandra stačila něco říct, byl pryč.

„Přejete si?“ zeptala se Susana, když otevřela dveře svého domu a v nich stáli Miguel a Veronica. „Dobrý den, já jsem Miguel Vidal a tohle je má přítelkyně Veronica Lorenzová,“ představil jí je Miguel, „jsme Rebečini přátelé,“ vysvětlil jí, „je Rebeca doma?“ zeptal se. „Ano, je doma,“ přikývla Susana, „já jsem Susana, její matka,“ představila se jim a s oběma si potřásla rukou, „pojďte dál,“ pootevřela jim dveře a Miguel s Veronicou vešli dovnitř. „Běžte zatím do jejího pokoje, já jí řeknu, že jste tady,“ řekla jim Susana a ukázala na Rebečin pokoj. Miguel s Veronicou šli do jejího pokoje, zatímco Susana šla pro Rebecu. Rebeca byla v pokoji svého otce a předčítala mu noviny. „Holčičko,“ položila jí Susana ruku na rameno, „přišli za tebou tví přátelé,“ oznámila jí, „běž za nimi a já tě tady vystřídám,“ řekla jí. Rebeca přikývla, podala noviny své matce, svého otce políbila na tvář a odešla. Miguel a Veronica stáli v Rebečině pokoji a povídali si, když Rebeca přišla. „Migueli, Veronico,“ pousmála se na ně Rebeca, „jsem ráda, že jste přišli,“ oba objala. „Dozvěděli jsme se to o José Manuelovi,“ řekl jí Miguel. Rebeca opět zesmutněla. „Taky jsme se s ním chtěli rozloučit a taky jsme přišli pozdě,“ dodala Veronica. „A proto jsme taky za tebou přišli, aby si věděla, že s námi můžeš kdykoliv počítat, když budeš něco potřebovat,“ usmál se Miguel na Rebecu. „Děkuju vám,“ pokusila se Rebeca o úsměv, „budu teď nejspíš přátelskou pomoc potřebovat, protože vůbec nevím, co mám dělat!“ rozplakala se. „Rebeco,“ objala ji Veronica, „všechno se vysvětlí, dokáže se José Manuelova nevina a brzy tu bude zase s námi,“ snažila se ji utěšit. V tom začal Rebece zvonit mobil. Rebeca si utřela slzy a začala mobil hledat ve svém batohu. „To je David,“ řekla, když se podívala na displej, „ano, Davide?“ okamžitě ho zdvihla. Rebeca byla po tom, co jí David oznámil, ve velkém šoku a strachu. Miguel a Veronica se po sobě jen nechápavě dívali a napjatě očekávali, co jim potom Rebeca řekne.

Jessica seděla na posteli v nemocničním pokoji a s otráveným výrazem listovala jedním časopisem. „Jakpak se má naše novopečená maminka?“ vešla do pokoje Gabriela s ironickým úsměvem od ucha k uchu. Jessica se na ni zamračila. „Asi ne moc dobře!“ zasmála se Gabriela a sedla si na stoličku vedle postele, „už si viděla svého syna?“ zeptala se. „Neviděla a ani o to nestojím!“ zavrčela Jessica, „úplně mi stačí, jak se nad ním rozplývá Alejandro i celá rodina!“ šklebila se. „Jessico, s tímhle přístupem si ale Alejandra kolem sebe tuplem neomotáš!“ upozornila ji Gabriela, „měla by ses z toho kluka radovat stejně jako on!“ dodala. „Jemu možná ten kluk přinesl radost, ale mně jenom bolest! Porod byla ta nejstrašnější věc, kterou jsem v životě zažila, už nikdy víc se k tomu nepropůjčím!“ stěžovala si Jessica. „Nikdo ti ale nepřikazoval, že si to dítě máš nechat! To bylo tvoje rozhodnutí, že si ho necháš a docílíš tak toho, aby se Alejandro a Raquel rozvedli a ty si pak měla Alejandra pro sebe!“ připomněla jí Gabriela. „Gabrielo, jestli si mě přišla rozčílit, tak se ti to povedlo!“ zvýšila na ni Jessica hlas, „a teď už můžeš jít!“ ukázala jí, kde jsou dveře. „Ty se taky hned naježíš kvůli každé prkotině!“ zašklebila se na ni Gabriela, „já jsem ti hlavně přišla říct, že jsem přesvědčila Chrise, abychom šli na tu zítřejší přehlídku spolu!“ pronesla vítězně. „Vidíš, ta přehlídka!“ uvědomila si Jessica, „tolik jsem se na ni těšila a teď budu muset ležet tady!“ vztekala se. „Jessico, zcela upřímně!“ naklonila se k ní Gabriela, „tak jako tak by sis tu přehlídku stejnak neužila! S tím balónem, co si měla místo břicha, by si stejně nemohla nic dělat!“ smála se jí. Jessica se na ni nenávistně zahleděla. „Gabrielo, vážně už raději vypadni!“ vyhazovala ji. „Už jdu, neboj se,“ postavila se Gabriela, „stejně mám ještě spoustu práce! Například si musím jít koupit nové šaty na tu přehlídku! Musím přece Chrise oslnit!“ zasmála se a odešla.

Blížil se večer a Gregoria netrpělivě pochodovala po své kuchyni sem a tam. V tom se zarazila, když uslyšela bouchnutí dveří. Doufala, že už to je Ana María, ale do kuchyně vešla Vanessa. „Ahoj, mami,“ usmála se na ni Vanessa. „Ach, to jsi ty,“ řekla Gregoria zklamaně. „Nemusíš to říkat tak nadšeně, mami,“ podotkla Vanessa. „Promiň, holčičko,“ objala ji Gregoria, „samozřejmě, že jsem ráda, že jsi doma,“ políbila ji na tvář, „ale doufala jsem, že to bude tvá sestra! Pořád nevím, jak to dopadlo!“ vysvětlila jí. „Co jak dopadlo?“ nechápala ji Vanessa. Gregoria jí už nestačila odpovědět, protože se znovu ozvalo bouchnutí dveří a tentokrát do kuchyně už vešla Ana María, ale i s Diegem po boku. Oba se usmívali. „Znamená ten úsměv to, co si myslím?“ ujišťovala se Gregoria. Ana María a Diego se na sebe podívali a poté oba s úsměvem přikývli. „Děkuji ti, pane Bože!“ spráskla Gregoria ruce, „Ano Marío, jsem tak šťastná!“ objala svou dceru. „Ne, mami,“ podívala se jí Ana María do očí, „to já musím poděkovat tobě, že si mě neposlechla a řekla Diegovi pravdu,“ usmála se na ni. „Protože jsem věděla, že se zachová správně,“ řekla Gregoria a poté objala i Diega. Vanessa si odkašlala, aby se jim připomněla. Všichni se na ni podívali. „Promiňte mi, že ruším, ale může mi někdo říct, z čeho plyne ta vaše radost?“ zeptala se. Všichni se rozesmáli. Ana María k Vanesse přistoupila a chytla ji za ruce. „Za šest měsíců z tebe bude teta,“ oznámila jí. Vanessa vykulila oči. „Ale to je úžasná zpráva!“ zajásala a Anu Maríu objala, „gratuluju ti, sestřičko,“ usmívala se na ni, „ale proč ty tajnosti?“ nechápala. Ana María trochu zesmutněla. Diego si toho všiml, hned k ní přistoupil, objal ji kolem pasu a políbil ji na tvář. „Protože to dítě je Rogeliovo,“ vysvětlil Vanesse. Vanessa ihned pochopila a bylo jí z toho také smutno. „Ale Anu Maríu jsem ujistil, že stejně jako miluju ji, budu milovat i naše dítě!“ usmál se Diego na Anu Maríu. Když Ana María znovu od Diega slyšela říct „naše dítě“, znovu se rozplakala a opět mu samým štěstím padla do náruče. Gregoria už také plakala a i Vanesse se začaly lesknout oči. Nakonec se všichni objali.

Další den ráno stála Vanessa přede dveřmi Davidova bytu. Zaklepala a po chvíli jí David přišel otevřít. „Vanesso, díky, že jsi přišla,“ přivítali se polibkem na tvář a poté Vanessa vešla dovnitř. „Volal jsi, že je to akutní, tak jsem hned spěchala,“ usmála se na něj Vanessa, „ale doufám, že to nebude na dlouho, protože jsem za půl hoďky domluvená s Marisol, že si půjdeme koupit šaty na tu dnešní přehlídku,“ dodala. „Já vím, a právě proto jsem ti volal,“ řekl jí David, „mohli byste jít nakupovat ve třech?“ zeptal se jí. „No já jsem sice domluvená s Marisol, že ji vyzvednu za půl hodiny, ale jen my dvě bychom stejně nešly! Jde nás víc, takže jeden člověk navíc to ani nebude znát!“ rozesmála se Vanessa, „a koho máš vlastně na mysli?“ zeptala se. Do místnosti vešla Alexandra. „Aha!“ usmála se Vanessa, „Alexandro, jsi zpátky! Opět tě ráda vidím!“ objala ji Vanessa. Alexandra byla trochu nesvá, protože nečekala tak vřelé přijetí. „Už jsem se těšila, až se vrátíš, protože já a Marisol strašně chceme poznat ženu, která nakonec ukradla srdce našemu Davidovi!“ poťouchle se usmála na Davida a poté i na Alexandru. „David mi říkal, že jste na mě zvědavé,“ pousmála se Alexandra, „ale nevím, jestli vám o mně řekl všechno,“ trochu zesmutněla. „Řekl nám všechno, my před sebou nemáme žádné tajnosti,“ řekla jí Vanessa, „a nemusíš se tím vůbec trápit! Každý z nás má nějakou minulost, ale důležité je, jak se s ní člověk dokáže poprat a jak dokáže naložit s novou šancí na život!“ usmála se na ni, „a jak jsem slyšela, tak ty už jsi jeden boj vyhrála!“ dodala. Alexandra se šťastně usmála. Měla strach ze setkání s Davidovými přáteli, ale teď věděla, že už se nemá čeho bát. „Takže vyrazíme na ty nákupy,“ rozhodla Vanessa, „vidíš, Davide,“ otočila se na něj, „ty si na tu přehlídku nechtěl jít, že nebudeš mít žádný doprovod a teď už se na to nemůžeš vymlouvat, takže hezky půjdeš!“ řekla mu Vanessa se smíchem. „No jo, co mám dělat,“ vzdychl David otráveně. Poté z kapsy u kalhot vyndal peněženku a z ní vyndal platební kartu, kterou podal Vanesse. „Kup Alexandře nějaké krásné šaty na večer, ale i ostatní oblečení! Na co si ukáže, to jí kup,“ řekl jí David. „Davide, ty riskuješ,“ mávala mu Vanessa kartou před obličejem, „když mám v ruce kartu, tak se neznám!“ smála se, „aby ti na té kartě něco zbylo!“ varovala ho. „I kdyby mi tam nic nezbylo, nevadí! Hlavně, že budu mít Alexandru!“ zamilovaně se na ni David usmál. „Božínku, ty jsi sladký!“ usmála se Vanessa na něj a políbila ho na tvář, „tak půjdeme?“ zeptala se Alexandry. Alexandra přikývla. David k ní přistoupil a políbil ji. „Uvidíme se večer, a kdyby tě Vanessa, Marisol a já nevím, kdo všechno ještě na těch nákupech bude, zlobily, tak mi zavolej a já je srovnám!“ řekl jí. Alexandra se rozesmála a políbila ho. „Seš vážně vtipnej, Davide!“ zašklebila se na něj Vanessa, „radši bys měl být milejší, aby se nestalo, že o tobě Alexandře něco řeknu. Víš přeci, že vím o každém tvém trapasu!“ zasmála se, chytla Alexandru za ruku a než stačil David zareagovat, byly tatam.

Victor vešel do budovy agentury ESTRELLAS. Na recepci se na něco zeptal a recepční mu ukázala, kudy se má vydat. Po chvíli vešel Victor do velkého sálu, kde se už vše připravovalo na večerní přehlídku. „Hledáte někoho?“ všimla si ho jako první Paola. „Ani ne,“ odvětil jí Victor, „jenom mě moje šéfka vyslala, abych omrknul, jak probíhají přípravy,“ vysvětlil jí, „jsem totiž z té druhé agentury, která tu dnes také bude pořádat přehlídku,“ dodal. „Ale to je zajímavé!“ usmála se na něj Paola. „Victor Mejías,“ podal jí Victor ruku, „fotograf,“ představil se. „Ale to je ještě zajímavější!“ usmála se na něj Paola vyzývavěji, „já jsem Paola Ortová,“ stiskla mu ruku, „budu na dnešním večeru hlavní modelkou, tak doufám, že váš fotoaparát bude směřovat stále na mě!“ flirtovala s ním. „Uvidíme,“ trochu od ní Victor odstoupil. „Paolo, nemáš být náhodou na molu?“ vešel do sálu Chris, který ale zatím Victora, který mu stál zády, nepoznal. Paola jen převrátila oči v sloup. „Těšilo mě!“ věnovala ještě jeden svůj úsměv Victorovi a odešla. „Hledáte někoho?“ zeptal se Chris Victora, stále netušící, že je to on. Victor se na něj otočil a Chris ho okamžitě začal vraždit pohledem. „Ani ne!“ odvětil mu Victor stejně jako před chvíli Paole a poté se na něj vítězně usmál.