„Co ty tady děláš?“ zeptal se Chris Victora a stále na něj nenávistně hleděl. „Estela mě sem poslala, abych se podíval, jak probíhají přípravy na večer!“ odvětil mu Victor. „Podíval ses, tak můžeš jít!“ ukázal mu Chris cestu ven. „Takhle v této firmě jednáte s každým?“ zeptal se ho Victor, „žádné zdvořilostní fráze, místo toho ho hned vyrazíte?“ dodal ironicky. „Nech si svůj humor pro sebe a vypadni!“ přikázal mu Chris. „Když ti to udělá radost, tak teda odejdu,“ odvětil mu Victor, „ale večer mě tu stejně budeš muset snést,“ upozornil ho, „a hlavně budeš muset snést to, že tu budu s mojí Vanessou!“ dodal s důrazem na slovo „mojí“. Chris ho znovu probodával pohledem a poté ho chytil za sako. „Ještě jednou řekneš o Vanesse, že je tvoje a rozbiju ti hubu!“ zakřičel na něj a odstrčil ho. Victor se pousmál a v klidu si upravil sako. „Tak do toho,“ nabádal Chrise, „klidně mi jednu vraž, když se ti uleví! Ale myslím si, že ti to stejnak nepomůže! Vanessina nenávist se ještě prohloubí, když se dozví, že jsi mě bezdůvodně napadl, tím se mi přiblíží ještě víc a já ti tak budu moct znovu říct, že je jenom moje!“ smál se mu Victor do očí. „Ty, hajzle!“ chtěl se na něj Chris vrhnout, ale v poslední chvíli mu v tom zabránili Alejandro s Gustavem. „Chrisi, co se děje?!“ zeptal se ho Gustavo nechápavě a snažili se ho s Alejandrem držet, co nejdál od Victora. „Pusťte mě, ať tomu hajzlovi můžu ukázat, kde je jeho místo!“ křičel Chris. „No tak, Chrisi, uklidni se!“ okřikl ho Gustavo, „Victore, vysvětli mi to ty,“ obránil se na něj. „Tati, ty ho znáš?“ divil se Chris. „Pracuje u Estely, samozřejmě, že ho znám,“ odvětil mu Gustavo. „Pane Martinézi, opravdu mě tahle nepříjemná věc velmi mrzí,“ omlouval se mu Victor, „ale já jsem v tom nevinně. Zkuste svému synovi domluvit!“ posměsně se díval na Chrise, „uvidíme se večer, na shledanou,“ rozloučil se a odešel. „Idiot!“ zvolal Chris nenávistně, když ho Alejandro a Gustavo pustili. „A teď mi vysvětli, co to mělo znamenat?“ zeptal se ho Gustavo. „Ten magor, co právě odešel, je nový přítel Vanessy,“ odvětil mu Chris. „Aha,“ chápavě Gustavo přikývl, „teď už je mi všechno jasné!“ soucitně ho poplácal po rameni, „ale, prosím tě, Chrisi! Ta přehlídka je opravdu velmi důležitá, tak se večer pokus držet své emoce na uzdě, ano?“ prosil ho. „Pokusím se,“ slíbil mu Chris. Gustavo přikývl a odešel. „Co vyvádíš, brácho?“ zeptal se Chrise Alejandro, „vždyť jsme o tom tuhle mluvily, že nemá cenu se s nimi prát!“ připomněl mu, „tobě by se sice ulevilo, ale ten špatný by si byl zase ty!“ dodal. „Vždyť já vím!“ odsekl mu Chris, „ale já když ho vidím, tak se prostě nemůžu udržet!“ zvolal s nenávistným výrazem. „Naprosto ti rozumím!“ vzdychl Alejandro.

„Ahoj, Davide,“ vešla do jeho kanceláře Rebeca. „Rebeco,“ pousmál se na ni David, „posaď se,“ ukázal na židli oproti němu. Rebeca se na jednu židli posadila a na druhou položila svůj batoh. „Víš něco o José Manuelovi?“ zeptala se. David smutně pokroutil hlavou. „Jakoby se po něm zem slehla,“ odvětil jí. „A co když se mu něco stalo?“ strachovala se Rebeca. „Je možné, že je zraněný, ale když dokázal utéct, tak to určitě nebude nic vážného!“ uklidňoval ji David. „Davide, a co bude dál? Co se stane, až ho najdete?“ vyptávala se ho Rebeca. „To ti teď přesně nedokážu říct, ale určitě to pro něj bude mít negativní následky,“ odvětil jí David, „tím, že utekl, vlastně poukázal na to, že je vinný!“ dodal vážně. „Ale, Davide, on to přece neudělal! Ty to víš!“ zdůraznila mu Rebeca. „Vím, že to neudělal, ale tím, že utekl si teď všichni myslí pravý opak!“ upozornil ji David. „Proč se tohle všechno muselo stát?“ zoufale se Rebeca ptala sama sebe. „Rebeco, jak už jsem ti slíbil, udělám i nemožné, abych z toho José Manuela dostal!“ řekl jí David. „Díky, Davide,“ pousmála se na něj Rebeca, „ještě, že ti osud přivedl do cesty Alexandru!“ usmála se, „protože kdyby ne, tak bych na to teď byla sama!“ dodala smutně. David vstal, obešel stůl, přiklekl si k Rebece a objal ji. „Nejsi sama a nebudeš!“ řekl jí. Rebeca se od něj odtáhla a usmála se na něj. „Mimochodem, když už jsi zmínila Alexandru, tak jsem ti včera jednu důležitou věc neřekl,“ uvědomil si David. „Jakou?“ zeptala se ho Rebeca. „Alexandru včera propustili z léčebny,“ odvětil jí David. „Vážně?“ zaradovala se Rebeca, „alespoň jedna dobrá zpráva,“ usmála se, „a jak je na tom? Je v pořádku?“ vyptávala se. „Je na tom moc dobře,“ usmíval se David, „alespoň částečně je zase tím, kým byla!“ dodal. „To jsem moc ráda,“ usmála se Rebeca. „Kdyby si jí chtěla vidět, tak můžeš přijít! Bydlí teď u mě!“ řekl jí David. „Ne, Davide,“ pokroutila Rebeca hlavou, „samozřejmě bych ji ráda viděla, ale tím, že si řekl, že je částečně tím, kým byla, je mi jasné, že mně ještě vidět nechce! Že mi ještě nedokázala odpustit!“ byla smutná, „a teď když je po dlouhých letech zase šťastná, tak jí to štěstí nechci kazit hned ze začátku!“ dodala. „Je mi to líto, Rebeco,“ řekl jí David smutně, „pokusím se Alexandru přesvědčit, aby si s tebou promluvila!“ slíbil ji. „Ne, Davide, nedělej to! Nemělo by to smysl,“ odrazovala ho Rebeca od toho, „to Alexandra se sama musí rozhodnout, jestli si se mnou někdy bude chtít promluvit nebo ne,“ dodala vážně. David souhlasně přikývl.

Od Davida, jela Vanessa s Alexandrou vyzvednout Marisol, a poté se v jednom obchodním centru sešly společně s Anou Maríou, Raquel, Stacie a na poslední chvíli se nechala přemluvit i Gregoria. Vanessa všechny seznámila s Alexandrou a stejně jako Vanessa, ji i ostatní vřele přijaly. Nyní se všechny nacházely v jednom butiku se společenskými šaty a vybíraly si šaty na večerní módní přehlídku. Ana María, Raquel a Gregoria se už do šatů převlékaly v kabince, ostatní zatím vybíraly. „Mami, jak ti ty šaty jsou?“ volala na ni Vanessa, která se stále prohrabovala mezi stojany se šatami. „Vanesso, já nevím, jestli si je mám vůbec zkoušet! Pořád se mi nezdá jako dobrý nápad, abych na tu přehlídku šla taky! Nehodím se mezi ty lidi!“ odvětila jí Gregoria. „Mami!“ přistoupila Vanesse k její kabince, „o tom jsme už přece mluvily několikrát! Na téhle přehlídce jsem se hodně nadřela a chci, aby na ní byli všichni, co mám ráda, takže už nechci slyšet ani slovo! Oblékni si ty šaty a nezlob mě!“ poručila jí. „Teď tak přemýšlím, která z vás je matka a která dcera!“ smála se Ana María z vedlejší kabinky. „Ty se moc nesměj a taky se oblíkej! Taky ti to jde nějak pomalu!“ řekla jí Vanessa. Poté se otočila a všimla si Alexandry, která očividně tápala. „Alexandro, nechceš s tím výběrem pomoct?“ přistoupila k ní. „Vanesso, možná mi teď uděláš stejnou přednášku jako svojí matce, ale já se taky necítím na to, jít na takovou akci!“ řekla jí Alexandra. „Alexandro, ničeho se neboj!“ usmála se na ni Vanessa, „ode dneška, ať budeš kdekoliv, budeš už obklopena jen samými lidmi, kteří tě budou mít rádi a ochraňovat tě! Protože tím, že si stala Davidovou láskou, tak si se stala taky členem jedné velké rodiny, která na sebe nedá dopustit!“ usmívala se na ni. Alexandra jí úsměv opětovala. „Víš, je to pro mě nezvyklé,“ řekla. „Já to chápu,“ přikývla Vanessa, „chce to čas,“ dodala. Alexandra přikývla. „Tak teď vybereme ty šaty,“ rozhodla Vanessa a přešly s Alexandrou k dalšímu stojanu. „Marisol, Stacie, jak jste na tom?“ zavolala na ně Vanessa. „Já už jsem našla svého vítěze!“ rozesmála se Marisol a šla do kabinky. „A já stále nemůžu najít šaty, co by byly v pase trochu volnější!“ smála se Stacie, „asi budeme muset najít butik se společenskými šaty, který se specializuje pro těhotné,“ dodala a všechny se rozesmály. Z kabinky vyšla Raquel a hned po ní Ana María. Postavily se před zrcadla a prohlédly si, jak jim vybrané šaty padnou. „Výborně, první dvě kočky tu máme!“ usmála se na ně Vanessa, která v rukou držela šaty, které vybrala pro Stacie. „Stacie, kde tě mám?“ volala a rozhlížela se po butiku. „Tady jsem,“ přiběhla k ní Stacie. „Co tyhle?“ ukázala jí Vanessa šaty, „ty by byly pro tvé bříško ideální,“ usmála se na ni. „Vanesso, ty jsou úžasné!“ zaradovala se Stacie, „jak ty to děláš, že vždycky šáhneš po těch pravých?“ smála se. „To jsou léta praxe!“ zasmála se Vanessa. Stacie odešla do kabinky a Vanessa odešla zpátky za Alexandrou vybírat ještě šaty pro ně dvě. Mezitím vyšla z kabinky Gregoria. „Mami, ty vypadáš nádherně!“ zvolala Ana María užasle. „Táta z tebe bude úplně paf!“ řekla jí Raquel. „Děvčata, nechte toho! To vy vypadáte nádherně! Se mnou v mém věku už nezmůžou nic ani krásné šaty!“ řekla Gregoria vážně. „Kdybys nepovídala,“ vzdychla Ana María, „tak se pojď na sebe podívat,“ nabádala ji. Když se Gregoria uviděla, pousmála se. „Není to tak zlé,“ řekla. „Není to tak zlé?“ přišla k nim Vanessa s Alexandrou, „mami, vypadáš božsky! Souhlasím s Raquel! Juanu José budou všichni chlapi závidět!“ usmála se na ni. „Tak už dost! Nejsem zvyklá na takové lichotky!“ styděla se Gregoria. „Tak si začni zvykat, protože táta je přes ně odborník!“ řekla jí Raquel a všechny se znovu rozesmály. Poté šly do kabinky i Vanessa s Alexandrou a chvíli po nich vylezly z kabinek Marisol a Stacie. Když byly nakonec všechny dámy převlečené, postavily se vedle sebe před zrcadla a spokojeně se usmály. „Sluší nám to!“ zhodnotila Vanessa, „toho jsem přesně chtěla docílit! Abychom dnes večer všechny zářily!“ usmála se na všechny, „a teď to chce ještě společnou fotku na památku!“ dodala se smíchem. „Ty se chceš fotit?“ divila se Gregoria, „copak tam večer nebude fotografů víc než dost?“ dodala. „To sice bude, ale já chci památku na tento den! Na tuto báječnou chvíli, kterou jsme spolu prožily!“ na všechny se Vanessa usmívala, „slečno!“ zavolala na prodavačku, která už přišla s fotoaparátem. „Copak ty sis to domluvila předem?“ divila se i Ana María. Vanessa přikývla. „Tušila jsem, že se tu dobře pobavíme, a tak jsem přinesla foťák a tady slečnu poprosila, jestli by nás nevyfotila, až si všechny vybereme!“ usmála se. „Tak můžeme?“ zeptala se prodavačka. „Můžeme,“ usmála se na ni Vanessa a postavila se mezi svou matku a Alexandru. Vedle Gregorie stála Ana María, vedle ní Raquel, Stacie a Marisol. Prodavačka je vyfotila a udělala jim tak památku na jeden takový neobyčejný nakupovací den.

Bylo sedm hodin večer a Chris zastavil před Gabrieliným domem. Vystoupil z auta a ne moc spokojeně se dobelhal ke dveřím. Zaklepal a po chvíli mu přišla otevřít služebná. „Dobrý večer, pane Martinézi!“ pozdravila ho. „Dobrý večer,“ vešel Chris dovnitř, „je Gabriela připravená?“ zeptal se. „Za chvíli je dole,“ odpověděla mu místo služebné Mirela, která zrovna scházela ze schodů. Služebná odešla. „Ahoj, Mirelo,“ pozdravil ji Chris a oba se přivítali polibkem na tvář. „Taky se tak těšíš na dnešní večer jako Gabriela?“ zeptala se ho Mirela. „No to určitě!“ pomyslel si Chris znechuceně. „Ale jo těším!“ přetvařoval se před Mirelou. „Půjdu říct Gabriele, aby si pospíšila,“ řekla mu Mirela a vyšla po schodech nahoru. „Jak se asi můžu těšit na to, že budu trávit večer s Gabrielou?!“ pomyslel si Chris a otráveně vyvrátil oči v sloup, „to kdybych měl jít na tu přehlídku s Vanessou!“ začal se usmívat a před očima se mu zjevila její tvář. „Chrisi!“ uslyšel hlas Gabriely, která stála nahoře na schodech. Chris zvedl hlavu vzhůru, ale v tom uviděl Vanessu. Pomalu scházela ze schodů, usmívala se na něj a on se cítil velmi šťastný. Když k němu přišla, usmál se na ni a zamilovaně vzdychl. „Jsi nádherná!“ pronesl šťastně. „Děkuji ti, Chrisi!“ odvětila mu Vanessa hlasem Gabriely. V tom se Chris vzpamatoval a uvědomil si, že to byla pouze jeho představa. Že ve skutečnosti tu před ním stojí Gabriela. „Gabrielo,“ vzdychl zklamaně, „půjdeme?“ nastavil jí své rámě. „Jistě,“ usmála se na něj Gabriela a chytla se ho. Jeho zklamaného tónu si ani nevšimla, protože byla příliš nadšená z jeho lichotky. Se svou matkou na sebe vítězně mrkly, protože se obě domnívaly, že nové šaty zabraly, a poté všichni tři odešli z domu.

Zbytek rodiny Martinézových byl už na přehlídce a u vchodu vítali první hosty. Jako první je vítal Gustavo s Beatriz a po nich Alejandro s Carolinou. Na přehlídku vcházeli samí důležití lidé, ale Carolina nikoho z nich neznala, a tak ji ta vítací ceremonie začala po chvíli nudit. Najednou se ale rozzářila, když viděla přicházet Miguela. Upravila si vlasy a šťastně se usmála. Jenže její úsměv vzápětí zmizel, když uviděla i Veronicu, které si zprvu v davu lidí nevšimla. „Samozřejmě, že přišli spolu! Vždyť spolu chodí! Co jsem si jen myslela?“ pomyslela si Carolina smutně. Mezitím se už Miguel a Veronica dostali ke Gustavovi a Beatriz. „Pane Martinézi,“ podal mu Miguel ruku, „moc vám děkujeme za pozvání,“ poděkoval mu i za Veronicu. „Jste přece přátelé naší rodiny, tak jste tu nemohli chybět,“ usmál se na ně Gustavo. Poté se Miguel a Veronica přivítali s Beatriz a Alejandrem, až nakonec došli ke Carolině. „Carolino!“ objala ji Veronica, „dlouho jsme se neviděly! Proč se někdy neozveš?“ zeptala se jí. „Měla jsem toho teď hodně ve škole,“ vymluvila se Carolina. „Aspoň někdo je tu poctivý,“ zasmála se Veronica, „protože od té doby, co chodím s Miguelem, nějak na školu zapomínám!“ poťouchle se na Miguela usmála a políbila ho na tvář. Carolina začala rudnout vzteky. „Migueli,“ oslovila ho, „gratuluji ti k tvé nové práci,“ usmála se na něj. „Jak o ní víš?“ divil se Miguel. „Chris mi to řekl,“ odvětila mu Carolina. Miguel přikývl. „Tak se asi půjdeme posadit, ne?“ navrhla Veronica Miguelovi, „za chvíli to začne,“ usmála se, „zatím, Carolino,“ usmála se na ni a táhla Miguela pryč. Miguel se na Carolinu pousmál a poté jí zmizely v davu. „Carolino,“ přistoupila k ní Beatriz, která celý rozhovor mezi ní, Miguelem a Veronicou potají sledovala a bylo jí líto, jak při něm Carolina trpí, „jsi v pořádku?“ soucitně ji objala kolem ramen. „To už asi nebudu nikdy, teto,“ odvětila jí Carolina smutně.

Vanessa, Ana María, Diego a Gregoria seděli u stolu v kuchyni a čekaly na příjezd Raquel, Juana Josého, Antonia a Victora, aby všichni společně mohli vyrazit na přehlídku. „Jak je krásná naše nastávající maminka!“ pohladil Diego Anu Maríu po tváři a ta se na něj usmála. „A co nastávající teta a babička?“ zeptala se ho Vanessa a tvářila se uraženě, že jí a Gregorii nesložil poklonu. „I vy jste samozřejmě moc krásné!“ na obě se Diego usmál, „ale když já mám oči jenom pro Anu Maríu!“ usmál se na ni a políbil ji. „Tak v tom případě je všechno v pořádku!“ zasmála se Vanessa a v tom se rozezněl zvonek u dveří. „Už běžím,“ vstala Vanessa od stolu a rozběhla se ke dveřím. Ana María, Diego a Gregoria se mezitím postavily. Do kuchyně vešel nejprve Juan José a za ním Raquel s Antoniem. „Gregorie!“ užasle na ni Juan José hleděl, „vypadáš úchvatně!“ přistoupil k ní a políbil ji na ruku. „Děkuji ti,“ červenala se Gregoria. V tom do kuchyně vešel i Victor, který nemusel zvonit, protože dveře zůstaly otevřené. „Dobrý večer všem,“ všechny pozdravil, ale jeho zrak spočinul především na Vanesse. „Vanesso!“ byl jí tak okouzlen, že nenacházel slova. „Já vím, i já vypadám úchvatně!“ pochválila se Vanessa sama a rozesmála se. Victor k ní přistoupil a políbil ji. Vanessa se na něj usmála. „Nepojedeme už?“ ozval se Antonio, který držel v objetí Raquel. „Ano, už je nejvyšší čas,“ odvětila mu Vanessa, „Marisol a Stacie už budou určitě na místě,“ dodala a všichni vyšli z domu. Gregoria nastoupila do auta s Juanem José, Raquel a Antoniem, a Vanessa, Ana María a Diego nastoupili do auta k Victorovi. Obě auta se rozjely a vydaly se směrem k agentuře ESTRELLAS.

Ačkoliv ještě přehlídka nezačala, Daniel už seděl v první řadě pod molem, aby co nejlépe viděl na Paolu. „Budeš mít na Paolu dobrý výhled?“ zeptal se ho Chris ironicky a přisedl si k němu. „Ten nejlepší,“ ušklíbl se na něj Daniel, „a kdepak máš Gabrielu?“ zeptal se ho. „Nevím, někde tady bude,“ pokrčil Chris rameny, „nejspíš pózuje novinářům, aby měla zítra fotku hned na titulní straně se sloganem Nejkrásnější šaty večera!“ řekl a Daniel se rozesmál. „Danieli, měl bych ti asi něco říct,“ zvážněl Chris. „Co ten vážný výraz?“ zeptal se ho Daniel se smíchem. „Ráno jsem totiž viděl Paolu flirtovat s Vanessiným novým přítelem!“ řekl mu Chris. „Já vím, řekla mi to,“ odvětil mu Daniel. „Řekla ti to?“ divil se Chris. Daniel přikývl. „Řekla mi, že se seznámila s fotografem z té druhé agentury, takže mi hned došlo, že je to ten Vanessin nový přítel,“ vysvětlil, „ale o flirtování nemůže být řeč,“ dodal. „Já jsem ale ráno viděl něco jiného!“ podotkl Chris. „Chrisi, já vím, že Paolu nemáš v lásce, ale nevymýšlej si o ní lži, protože pořád je to má přítelkyně!“ upozornil ho Daniel. „Takže ty si myslíš, že ti lžu?“ zvolal Chris nevěřícně. „Chrisi, už se v tom nebudeme babrat! Já budu respektovat to, že ti Paola nesedí a ty zase respektuj to, že já ji mám rád!“ řekl mu Daniel. „Ty ji máš rád?“ rozesmál se Chris, „to zkus říct někomu, kdo tě nezná, protože ten ti možná uvěří! Ale mě, svému nejlepšímu kamarádovi, který tě zná od dětství, se nepokoušej nakukat takový nesmysl!“ řekl mu vážně a odešel.

Rebeca seděla na své posteli, objímala svého plyšového psa a myslela na José Manuela. Byla zoufalá, když nevěděla, kde je, jestli je v pořádku. V tom jí začal zvonit mobil. Podívala se na displej, na kterém blikalo neznámé číslo. „Kdo to může být?“ pomyslela si. „Ano, prosím?“ zdvihla ho. „Rebeco, to jsem já!“ uslyšela hlas José Manuela a celá se rozzářila. „José Manueli, miláčku, kde jsi? Jsi v pořádku?“ ptala se ho šťastně a vystrašeně zároveň. „Jsem v pořádku, neměj strach, ale budu potřebovat tvou pomoc,“ řekl jí José Manuel, který volal z telefonní budky poblíž jednoho motelu. Na sobě měl oblečení, které při útěku ukradl ze šňůry s pověšeným prádlem u jednoho domu. „José Manueli, měl by si zavolat Davidovi! On ti pomůže!“ radila mu Rebeca. „Ne, Rebeco, to nemůžu udělat! Vím, že by mi David teď pomoci nedokázal a já do vězení nepůjdu, když jsem nic neudělal!“ řekl jí José Manuel. „Tak co chceš dělat?“ zeptala se ho Rebeca nešťastně. „Budu se zatím skrývat a nevrátím se, dokud nenajdu toho pravého viníka!“ odvětil jí José Manuel. „Ale, José Manueli, jak ho chceš najít?“ zeptala se ho Rebeca. „To ještě nevím,“ odvětil jí José Manuel, „ale rozhodně vím to, že nechci jít do vězení za něco, co jsem nespáchal!“ řekl odhodlaně, „a proto potřebuji tvou pomoc!“ dodal. „Řekni mi, co potřebuješ?“ zeptala se ho Rebeca. „Potřebuju, aby ses zastavila u mě doma a sbalila mi tam pár kusů oblečení a peníze a přinesla mi je!“ řekl jí José Manuel. „Dobře, miláčku, udělám to!“ odvětila mu Rebeca rozhodně, „řekni mi, kde jsi?“ zeptala se ho a José Manuel jí nadiktoval adresu místa, kde se právě nachází.

Čas začátku přehlídky se už pomalu naplňoval, ale Martinézovi stále ještě nepřivítali všechny hosty. Přicházeli další a další hosté, se kterými si všichni Martinézovi podávali ruce. Po rozhovoru s Danielem se ke své rodině přidal i Chris, aby také hosty přivítal. „Chrisi, tady jsi,“ přistoupila k němu Gabriela. „A kde bych měl být?“ odvětil jí Chris ironicky, ale přitom se stále usmíval na přicházející hosty. „Nemohla jsem tě najít,“ řekla mu Gabriela smutně, chytla se ho za ruku a přitiskla se k němu. „Tak jsi mě našla! Volejme, třikrát sláva!“ podotkl Chris znovu ironicky. „Chrisi, proč jsi na mě takový?“ zeptala se ho Gabriela smutně. Chris jí neodpověděl, protože její otázku už ani nevnímal. Do sálu totiž vešla Vanessa a za ní její rodina a přátelé. Ke Chrisově nelibosti, ale v čele nebyla Vanessa sama, ale do sálu vešla v objetí s Victorem. Chris z ní nemohl spustit oči. Byla tak nádherná. A on byl zoufalý z toho, že po jejím boku nemůže stát on.