„Pane Martinézi, ráda vás zase vidím,“ usmála se Vanessa na Gustava a podala mu ruku. „I já tě zase rád vidím, Vanesso,“ opětoval jí úsměv Gustavo a stiskl jí ruku, „děvče, ty si snad den ode dne krásnější,“ polichotil jí. „Děkuji vám,“ usmála se na něj Vanessa, „paní de Elbittarová, i vás zase ráda vidím,“ podala ruku Beatriz. „Jenom Beatriz,“ usmála se na ni Beatriz a stiskla jí ruku. Gustavo, Beatriz, Alejandro a Carolina se mezitím seznámily s Vanessinou rodinou a přáteli, zatímco Vanessa, stále zavěšená do Victora, přistoupila ke Chrisovi a Gabriele. „Gabrielo, sluší ti to,“ řekla jí Vanessa zdvořile. „I tobě,“ odvětila jí Gabriela s malým úšklebkem, „ještě, aby ti to neslušelo, když s Victorem tvoříte tak krásný pár!“ dodala provokativně. „Taky si myslím!“ schválně se Vanessa před Chrisem na Victora zamilovaně usmála. Chris už neměl daleko k vybuchnutí, ale v tom k němu přistoupil jeho otec, položil mu ruku na rameno a pohledem ho žádal, aby si vzpomenul na slib, který mu ráno dal, že bude své emoce držet na uzdě. Chris pokývl hlavou, čímž mu naznačil, aby se nebál. Gustavo se na něj usmál a odešel. „Chrisi, proč mlčíš?“ zeptala se ho Gabriela, „taky nám něco řekni!“ pobízela ho. „Dej mi pokoj!“ zdůraznil jí Chris, „stačí?“ dodal ironicky, smutně se podíval na Vanessu a odešel. Vanessa měla, co dělat, aby se nezačala smát Gabrielinu naštvanému výrazu. „Tak zatím, Gabrielo!“ přehnaně se na ni Vanessa usmála a i s Victorem odešla. Gabriela se tvářila nenávistně.

O pár minut později, když už byli všichni hosté usazeni, se na molu objevili Gustavo s Estelou, kteří přehlídku uvedli, a ta ihned začala. Jakmile se na molu objevila Paola, začaly cvakat desítky fotoaparátů. Mezi fotografy byli i Marisol s Victorem. Marisol byla ráda, že může přehlídku sledovat jen skrz fotoaparát, protože si uměla živě představit, jak se asi Daniel dívá na Paolu, a tak byla ráda, že je toho ušetřena. Alejandro přehlídku moc nesledoval, protože se neustále díval na Raquel, která seděla naproti němu. A i když se Raquel snažila na něj nedívat, i její oči na něm občas spočinuly. A ani Chris vůbec přehlídku nesledoval. Těšilo ho, že se může dívat jen na Vanessu. Vanessa po celou dobu cítila jeho pohled, ale schválně se na něj ani jednou nepodívala. Stále si něco špitala se Stacie a úplně Chrise ignorovala, což ho hrozně rozčilovalo. Přehlídka dopadla velmi dobře a na konci všichni hosté tleskali ve stoje. Poté se všichni rozutekli do různých stran sálu. Pochutnávali si na dobrém občerstvení, popíjeli, tancovali, anebo si jen povídali. „Jak se cítíš?“ zeptal se David Alexandry, když se posadili ke stolu. „Dobře,“ odvětila mu Alexandra, „překvapivě dobře,“ usmála se. „Až budeš chtít jít domů, stačí říct,“ řekl jí David. „Ne, ještě se mi nechce! Líbí se mi tady,“ odvětila mu Alexandra. „To jsem rád,“ usmál se na ni David a políbil ji. „Jsi krásná!“ znovu Diego polichotil Aně Maríi, když spolu tancovali. „To už jsi mi dnes večer řekl několikrát!“ zasmála se Ana María. „A nejspíš ti to ještě několikrát řeknu!“ usmál se na ni Diego, „jsi teď totiž ještě mnohem krásnější,“ dodal. „To bude asi tím těhotenstvím,“ usmála se Ana María, „říká se, že ženy v těhotenství vždy zkrásní!“ pousmála se. „A ty jsi toho důkazem!“ usmál se na ni Diego a oba se něžně políbili. „Gustavo, co budeme dělat?“ zeptala se ho Beatriz, když spolu seděli u stolu. „Co máš na mysli?“ zeptal se jí Gustavo. „Co budeme dělat s tvými dětmi?“ zeptala se ho Beatriz, „podívej se na ně,“ oba se postupně podívali na Alejandra, Chrise a Carolinu, kteří stáli osamoceně v některé části sálu a smutně se dívali na své lásky. „Já vím,“ vzdychl Gustavo smutně, „tolik mě mrzí, když je vidím tak utrápené! A teď když já sám jsem šťastný, tak mě to trápí ještě víc, když oni šťastní nejsou!“ smutně se na Beatriz usmál a políbil ji na ruku. „Na takové velké akci jsem byla naposledy na škole!“ řekla Gregoria Juanu José, když stáli u stolu s občerstvením, „pak už nebylo kdy a ani s kým,“ dodala. „Já jsem taky na ničem podobném dlouho nebyl,“ odvětil jí Juan José, „naposledy se svojí ženou a to už je taky hodně let,“ dodal. Gregoria přikývla. „A rozhodně jsem si nemyslela, že se do společnosti dostanu prostřednictvím své dcery,“ dodala se smíchem, „myslela jsem si, že už budu do konce života zavřená jen doma,“ smála se. „To nebudeš,“ chytil jí Juan José za ruku, „se mnou se ti to nestane,“ usmál se na ni. Gregoria mu úsměv opětovala a oba se políbili. „Marisol, neměla by si tolik pít!“ radila jí Stacie, „víš, že ti to nedělá dobře!“ upozornila ji. „Mně, že to nedělá dobře?“ zvolala Marisol už částečně opilým hlasem, „mně je naprosto skvěle!“ rozesmála se a vzala si od kolemjdoucího číšníka další skleničku šampaňského. „To vidím, že je ti skvěle,“ vzdychla Stacie.

„Hned jsem zase u tebe,“ řekla Veronica Miguelovi, políbila ho a odešla. On se za ní s úsměvem díval, a když se otočil, uviděl před sebou Carolinu. Než však stačil něco říct, Carolina ho začala líbat. Miguel se chvíli nechal, dokonce jí polibek i malinko opětoval, ale pak se vzpamatoval a odstrčil ji od sebe. „Carolino, zbláznila ses?“ zeptal se jí nechápavě. „Ano, zbláznila,“ přikývla Carolina, „ale do tebe! A proto už se nedokážu dál dívat na vás dva! Šílím z toho!“ řekla mu naléhavě. „To ale není můj problém,“ odvětil jí Miguel. „Je to tvůj problém, protože ty za to můžeš, že jsem na tom teď takhle!“ zdůraznila mu Carolina, „Migueli, já tě miluju a strašně trpím, když tě vidím s ní!“ dodala smutně. „Aspoň víš, jak bylo mě!“ odvětil jí Miguel, „nebo si myslíš, že to bylo příjemné dívat se na tebe a Carlose?“ zeptal se jí vyčítavě. „Migueli, já vím, že jsem ti hrozně ublížila, ale tohle je už dávno pryč! Je to minulost!“ upozornila ho Carolina, „teď jsem jiná! Jsem lepší člověk!“ dodala. „Carolino, já vím, že ses změnila a vážně mě to těší,“ odvětil jí Miguel, „především kvůli tobě,“ dodal, „ale…“ „Co ale?“ přerušila ho Carolina. „…ale já se taky změnil,“ pokračoval Miguel, „a mám teď Veronicu! A nechci ji ublížit!“ zdůraznil. „Takže s ní zůstáváš jen proto, aby jí váš případný rozchod neublížil!“ usoudila Carolina. „Ne, Carolino, tak to není!“ zdůraznil jí Miguel, i když si uvědomil, že má částečně pravdu, „Veronica mi hodně pomohla a mám ji rád! Proto s ní chci zůstat!“ dodal, „už si to konečně zapamatuj a nech mě být!“ smutně se na ni podíval a odešel. Carolině se leskly oči.

Chris se opíral o zeď a nenávistným pohledem se díval na Vanessu a Victoru, jak spolu tancují. Victor jí stále špital něco do ucha a Vanessa se šťastně usmívala. Chris, se především kvůli slibu svému otci držel, ale dělalo mu to velké potíže. „Chrisi,“ přistoupila k němu Gabriela, „vyzveš mě alespoň k tanci?!“ zeptala se ho naštvaně. „Ne!“ odvětil jí Chris klidně a ani se na ni nepodíval. „Tak proč si mě sem vůbec zval, když si mě nevšímáš?“ rozčílila se Gabriela. Chris otráveně vzdychl a podíval se na ni. „To ty jsi mě k tomu přemluvila, pokud si už zapomněla!“ připomněl jí, „kdyby to bylo na mně, tak ty by si byla ta poslední, kterou bych pozval!“ dodal. Gabriela ho probodla pohledem a uraženě odešla. Chris se začal opět věnovat sledování Vanessy a Victora. Po chvíli skončila píseň, Vanessa něco Victorovi řekla a odešla ze sálu. Toho Chris využil a šel za ní. Schovával se za dveřmi toalety a čekal, dokud Vanessa nevyjde. Když Vanessa vyšla, Chris ji zezadu popadl. Jednou rukou jí chytil kolem pasu a druhou jí přikryl ústa. „Klid, miláčku, to jsem já!“ uklidňoval ji, protože Vanessa se zmítala, „teď se hezky uklidníme, já dám tu ruku z tvých úst pryč a hezky si spolu promluvíme, ano?“ řekl jí a Vanessa přikývla. Když však Chris dal ruku pryč, Vanessa ihned začala volat o pomoc, a tak jí Chris ústa znovu zakryl. „Dobře, Vanesso, mohlo to být po dobrém! Teď to bude po zlém!“ řekl jí vážně. Vanessa sebou zmítala, snažila se mu utéct, ale Chris byl silnější. Podařilo se mu dotlačit ji až do výtahu, kde ji teprve pustil. „Christiane Martinézi, tobě asi přeskočilo!“ zakřičela na něj Vanessa. „Tak trochu,“ nevinně se Chris usmál. „Tohle ti jen tak neprojde!“ zakřičela na něj Vanessa, „pomoc, pomoc!“ volala neustále o pomoc, ale Chris se tomu jen smál. „Jen si křič, tady už tě nikdo neuslyší!“ smál se. Vanessa, jakoby ho neslyšela, volala o pomoc dál. Výtahové dveře se otevřely v patře, kde byly kanceláře. Chris chytil Vanessu za ruku a snažil se ji dovést do své kanceláře. „Já s tebou nikam nejdu!“ chytala se Vanessa různých věcí a snažila se udržet, aby mu v tom zabránila. Chris se jen opět rozesmál, popadl ji a hodil si ji přes rameno. „Chrisi, pusť mě na zem! Okamžitě!“ křičela na něj Vanessa hystericky. Chris ji ale postavil na zem, až když byli v jeho kanceláři. „Už jsi na zemi, spokojená?“ posměšně se na ni usmál. „Nemysli si, že tu zůstanu!“ zakřičela na něj Vanessa a chtěla odejít, ale Chris si ji k sobě přitáhl a nepustil ji. „Buď si jistá, že tu zůstaneš!“ řekl jí Chris klidně, „protože my dva si tu teď pár důležitých věcí vysvětlíme!“ dodal vážně. Vanessa na něj nenávistně hleděla.

Rebeca vystoupila z autobusu na adrese, kterou jí dal José Manuel, a ihned se vydala směrem, kudy jí José Manuel řekl. Obešla motel a za ním uviděla starou boudu, ve které měl José Manuel být. „José Manueli?“ vstoupila opatrně dovnitř. „Rebeco!“ vyšel José Manuel zpoza tmavého rohu. Rebeca upustila věci, které držela, na zem a poté si padli s José Manuelem do náruče. Pevně se objali a poté se dlouze políbili. „José Manueli!“ vytryskly Rebece z očí slzy štěstí, „tolik jsem se o tebe bála!“ plakala. „Už se neboj, jsem v pořádku!“ usmál se na ni José Manuel a políbil ji. „Ty jsi ale zraněný!“ vyděsila se Rebeca, když si všimla jeho rány na čele. „To nic, to je jen takový malý škrábanec,“ uklidnil ji José Manuel, „přinesla jsi mi ty věci?“ zeptal se jí. Rebeca přikývla a podala mu tašku. „Díky, miláčku, vím, že teď kvůli mně hodně riskuješ!“ řekl jí José Manuel. „Pro tebe udělám cokoliv!“ usmála se na něj Rebeca. „Rebeco,“ vzdychl José Manuel smutně, „nerad to neříkám, ale měla by si už jít!“ řekl jí. „Ne, miláčku!“ padla mu Rebeca kolem krku, „teď když jsem zase s tebou, nechtěj po mně, abych odešla!“ objímala ho. „Já to taky nechci, ale musí to tak být,“ podíval se jí José Manuel do očí. „A kam vůbec půjdeš?“ zeptala se ho Rebeca. „Ještě nevím,“ odvětil jí José Manuel. V tom Rebecu něco napadlo. „José Manueli, já uteču s tebou!“ zvolala nadšeně. „Rebeco, to přeci nemůžeš!“ kroutil José Manuel hlavou. „Můžu a udělám to!“ zdůraznila mu Rebeca, „ve dvou to zvládneme lépe!“ dodala. José Manuel nebyl moc přesvědčený, že je to dobrý nápad. „Rebeco, a co tvoje rodina? Oni tě potřebují!“ připomněl jí. „Já vím, ale ty mě teď potřebuješ víc!“ řekla mu Rebeca, „já se teď vrátím domů, sbalím si ty nejnutnější věci, napíšu mamce vzkaz, ve kterém se jí to pokusím nějak vysvětlit a hned jsem zpátky!“ prozradila mu svůj plán. José Manuel chvíli váhal, ale nakonec přikývl. „Tak dobře, počkám tu na tebe!“ usmál se. Rebeca mu úsměv opětovala a políbila ho. „Za chvíli jsem zpátky!“ usmála se na něj, ještě jednou ho políbila a vyběhla ven.

„O žádných věcech, které bychom si měli vysvětlit, nevím!“ řekla Vanessa Chrisovi. „Tak já začnu a ty se přidáš!“ řekl jí Chris. „Fajn!“ ušklíbla se Vanessa, „ale aspoň mě pusť!“ přikázala mu. „Pustím tě, ale radím ti, aby ses nesnažila utéct, protože mně stejně neutečeš!“ řekl jí Chris a poté ji pustil. Vanessa si překřížila ruce a naštvaně se na Chrise podívala. „Tak spusť!“ pobídla ho. „Takže začnu tím, že už dál nestrpím to tvoje cukrování s Victorem! Nedá se na to dívat!“ pronesl Chris rozhořčeně. „Tak se na to nedívej a máme vyřešeno!“ zašklebila se na něj Vanessa a chtěla odejít. „Ještě jsem nedomluvil!“ postavil se jí Chris do cesty. Vanessa od něj odstoupila a otráveně vzdychla. „Věř mi, že bych se na to raději nedíval, ale ty mě k tomu nutíš!“ zakřičel na ni Chris. „Já tě k tomu nutím?“ tvářila se Vanessa nechápavě, „promiň, já si ale nevzpomínám, že bych ti přikázala, že se na nás musíš dívat!“ upozornila ho. „A co ta fotka? Ta měla znamenat, co?“ zeptal se jí Chris. „Jaká fotka?“ nechápala ho Vanessa. „Prosím tě, Vanesso, nedělej hloupou!“ zakřičel na ni Chris, „ta fotka, kterou si mi poslala! Ta, na které se líbáš s tím magorem!“ křičel na ni. „Já vůbec nevím, o čem to tady mluvíš!“ zakřičela na něj už i Vanessa. „Už jsem od tebe zvyklý na hodně věcí, ale s tou fotkou si to vážně přehnala! A ještě ten vzkaz, co si k tomu napsala!“ křičel na ni Chris rozčíleně. „Přestaň tu na mě křičet!“ okřikla ho Vanessa, „říkám ti, že nevím, o jaké fotce mluvíš!“ zdůraznila mu. „Dobře, tak když máš krátkou paměť, tak ti ji připomenu,“ vyndal mobil z kapsy a podal jí ho, „podívej se!“ pobídl ji. Vanessa si mobil vzala, přečetla si vzkaz a podívala se na fotku. Nechápavě na mobil hleděla. „Já jsem ti to neposlala!“ řekla mu. „Vanesso, nezapírej!“ okřikl ji Chris. „Já nezapírám! Tu fotku ani ten vzkaz jsem neposlala!“ zdůraznila mu Vanessa. „Ne?“ podivil se Chris, „tak kdo jiný to mohl být?!“ zamyslel se, „že by třeba Natalia?“ dodal ironicky. „Mysli si, co chceš, ale říkám ti, že já jsem to nebyla!“ řekla mu Vanessa znovu. „Vanesso, proč mi lžeš? Vím, že mi chceš všemožně ubližovat a ta fotka byla jeden z tvých způsobů! Tak proč se sakra nepřiznáš?“ křičel na ni Chris. „Tak dobře, poslala jsem ti ji, seš spokojený?“ vykřikla Vanessa, aby už od něj měla pokoj. „Jak jsi mohla, Vanesso?“ nevěřícně kroutil Chris hlavou, „já myslel, že to nejhorší už máme za sebou!“ dodal smutně. „No jo, jsem mrcha, co naděláš!“ pokrčila Vanessa rameny a tvářila se, že jí to vůbec netrápí. Oba na sebe chvíli hleděli, a poté ji Chris přitáhl k sobě a políbil ji. Vanessa ho od sebe odstrčila a dala mu facku. Oba se na sebe znovu zahleděli, vzrušeně dýchali, až si nakonec padli do náruče a začali se líbat. Velmi rychle ze sebe strhali oblečení, a poté se spolu vášnivě milovali.

Raquel se bavila s Carolinou, když k nim přišel Alejandro. „Sestřičko, mohla by si nás nechat chvíli o samotě?“ požádal Carolinu. Carolina s úsměvem přikývla a odešla. „Raquel!“ oslovil ji Alejandro, „jsi dnes večer tak nádherná!“ vzdychl zamilovaně. „Děkuji ti!“ pousmála se Raquel a snažila se nedat najevo svou nervozitu, „s Gustavem všechno v pořádku?“ změnila téma na jeho syna. Alejandro s úsměvem přikývl. „Každý den se na něj chodím dívat! A doktorka mě ujistila, že za pár měsíců z něj bude silný chlapec, na kterém nebude znát, že se narodil předčasně!“ vysvětlil jí. „To jsem moc ráda!“ usmála se Raquel. „Raquel!“ vzdychl Alejandro zoufale, „tolik bych si přál, aby si Gustavovou matkou byla ty!“ řekl smutně. „Alejandro, proč mi to říkáš?“ chtělo se Raquel plakat, „víš, jak mě to hrozně bolí?“ vyčítala mu. „Vím, jak moc tě to bolí, protože mě to bolí stejně!“ odvětil jí Alejandro, „ale já ti to musel říct!“ dodal, „musel jsem to ze sebe dostat! A navíc vím, že i ty by si chtěla to samé! Došlo mi to ve chvíli, jak si na Gustava mluvila!“ smutně se na ni usmál. „Co bych chtěla nebo nechtěla, na tom vůbec nezáleží, Alejandro!“ upozornila ho Raquel, „nezapomínej na to, že je tu pořád Jessica!“ dodala smutně. „A kdyby tady nebyla, dokázala by si mi odpustit a vrátit se ke mně?“ zeptal se jí Alejandro s nadějí v hlase. Raquel zalapala po dechu. „Já už jsem ti odpustila a moc bych se k tobě chtěla vrátit!“ pomyslela si, ale říct nahlas to nedokázala. „Raquel? Dokázala bys mi odpustit?“ zeptal se jí Alejandro znovu. Raquel nevěděla, co mu má říct, ale v tom k nim přišel Antonio, který tak její odpovědi zabránil. „Raquel,“ objal ji kolem pasu, „všechno v pořádku?“ zeptal se a ne moc příjemně se podíval na Alejandra. „V pořádku!“ usmála se Raquel, „s Alejandrem jsme se jen bavili o jeho synovi!“ vysvětlila mu. „Samozřejmě,“ přikývl Antonio, „gratuluji vám,“ podíval se na Alejandra. „Děkuji,“ snažil se Alejandro, co nejzdvořileji usmát, a poté raději ihned odešel.

Daniel vyšel z budovy, aby se nadýchal čerstvého vzduchu a na schodech viděl sedět Marisol. „Marisol?“ přistoupil k ní. Marisol se na něj podívala a začala se šíleně smát. Stacie totiž nedokázala Marisol zabránit v pití, a tak se Marisol hrozně opila. „Marisol, ty jsi opilá?“ nevěřícně na ni Daniel hleděl. „Teda tobě to pálí!“ smála se Marisol. „A proč tady sedíš na těch studených schodech?“ zeptal se jí Daniel. „Protože se mi zlomil podpatek, já jsem upadla a asi sem si vyvrtla kotník!“ vysvětlovala mu Marisol, „ale díky tomu, že jsem opilá, necítím žádnou bolest!“ smála se. „Za to ráno ucítíš bolesti rovnou dvě!“ podotkl Daniel. „Dvě?“ divila se Marisol. „Ráno se totiž probudíš s pořádnou kocovinou, takže kromě kotníku tě bude bolet i hlava!“ řekl jí Daniel. Marisol se opět rozesmála. „Teda, Danieli, ty si vážně tak strašně chytrej!“ smála se. „A představ si, že taky umím řídit, takže toho využiju a odvezu tě domů!“ řekl jí Daniel. „Tak to teda ne!“ zakroutila Marisol hlavou, „na přehlídku jsem přijela se Stacie, takže s ní taky odjedu!“ zdůraznila mu. „Jenže ona by ten tvůj stav ve svém stavu nemusela zvládnout!“ odvětil jí Daniel. Marisol vyprskla smíchy. „To s těma stavama bylo dobrý! Danieli, ty jsi i vtipnej!“ smála se. „Fajn, tak já ti cestou domů ještě nějakej vtip řeknu!“ řekl jí Daniel, vzal ji do náruče a nesl ji ke svému autu. Marisol byla tak opilá, že ji ani nenapadlo protestovat, jenom se pořád smála. Když ji naložil do auta, vyšla z budovy Stacie, která Marisol už nějakou chvíli hledala. Stacie si všimla Daniela, jak nastupuje do auta a poté si všimla i Marisol. „Zajímavé!“ pronesla Stacie se smíchem a s klidem se vrátila dovnitř.

„Chrisi, zapomeň na to, co se tady teď stalo!“ řekla mu Vanessa, když si zapínala šaty. „Cože?“ zvolal Chris nevěřícně a oblékl si košili, ale nezapnul si ji. „To co se teď tady stalo, nic nemění na naší situaci!“ otočila se k němu Vanessa, „nevrátím se k tobě!“ zdůraznila mu. „Vanesso, já ti opravdu nerozumím!“ pokroutil Chris hlavou, „po téhle nádherné chvíli, co jsme spolu prožili, se chceš tvářit, že se vlastně nic nestalo?“ zeptal se jí. „Přesně tak,“ odvětila mu Vanessa a chtěla odejít. Chris ji však nepustil a přitáhl si ji k sobě. „Vanesso, přestaň si už se mnou konečně hrát nebo se z toho vážně zblázním!“ zvýšil na ni hlas. „Já si s tebou nehraju, od začátku ti říkám, jak se věci mají!“ připomněla mu Vanessa. „A to, co se teď stalo, mělo znamenat, co?“ zeptal se jí Chris. „To bylo pouze chvilkové poblouznění, které se už nikdy víc nebude opakovat!“ zdůraznila mu Vanessa, „mám totiž přítele a on je ten s kým chci být!“ dodala vážně. „Vanesso, proč mi tohle děláš?“ zeptal se jí Chris zoufale, „už jsme si snad vzájemně ublížili víc než dost, tak proč si pořád tak tvrdohlavá a nechceš začít znovu?!“ křičel na ni. „Protože nemůžu!“ zakřičela na něj Vanessa, „příliš jsem se změnila na to, abych dělala stejné chyby!“ řekla mu. „Stejné chyby?“ zvolal Chris nevěřícně, „copak jsem ti už tolikrát nedokázal, jak moc tě miluju?! Že už bych ti nikdy víc nemohl ublížit?!“ ptal se jí zoufale. „Chrisi, je pozdě! Už je moc pozdě!“ odvětila mu Vanessa. „Nikdy není pozdě!“ oponoval jí Chris, „rozhodně ne, když cítím, jak se pokaždé chvěješ, když jsi v mém náručí!“ vzdychl a než na to Vanessa stačila zareagovat, začal ji líbat. Vanessa se bránila, ale nakonec jeho polibkům stejnak podlehla. Znovu se líbali tak vášnivě, že ani neslyšeli, že do kanceláře někdo vešel. „Christiane Martinézi!“ zakřičela Gabriela hystericky. Vanessa a Chris se od sebe odtrhli. Chris se vítězně usmíval, za to Vanessa by se nejradši hanbou propadla, protože s Gabrielou tam stál také Victor.