“Natalie, stalo se něco?” zeptal se jí Chris znovu, když stále nic neříkala a nenávistně na něj hleděla. Natalia se rychle vzpamatovala a zavrtěla hlavou. “Ne, nic se nestalo,” odvětila. “Jen jsem si na něco vzpomněla,” dodala. “Co potřebuješ?” zeptala se ho, když se před něj postavila. “Tohle dej, prosím tě, Marisol,” řekl Chris a podal Natalii desky. “Je to rozpis dnešního focení. Udělal jsem v něm pár změn,” vysvětlil. Natalia si desky vzala. “Ještě něco?” zeptala se ho. “Ne, to je všechno,” odpověděl Chris. “Tak já půjdu, abyste se mohly připravit,” dodal s čarovným úsměvem. “Dobře,” přikývla Natalia s úsměvem. Jakmile Chris odešel, Nataliin úsměv se proměnil ve Vanessin nenávistný pohled.

José Manuel byl ve svém bytě. Ležel na posteli a pomalu se probouzel. Když se chtěl posadit, bolestí se chytnul za hlavu. “To mě třeští hlava,” zoufal si. “Tady máš kafe na oživení,” smál se Carlos a podal mu hrnek s kafem. José Manuel si kafe vzal a napil se. Carlos si sedl na protější postel. “Seš nějakej čilej,” podotkl José Manuel. “Pokud si dobře vzpomínám, tak jsi s pitím taky nezahálel,” dodal a napil se. “To je pravda,” smál se Carlos, “ale já už mám ty kafe v sobě tři, takže je mi přece jen o něco líp,” dodal se smíchem. “A jak si včera dopadl s tím svým novým objevem?” vyzvídal Carlos. “Jakej objev?” divil se José Manuel, když v tom si vzpomněl na Rebecu. “Proboha Rebeca,” zhrozil se, když si uvědomil, že ji tam nechal samotnou. “Co je? Snad si na ni nezapomněl?” smál se Carlos. “Já ji naposledy viděl, když si jí donesl to pití. Pak jsme se s Carolinou zdejchli, rozumíš,” řekl a poťouchle se usmál. José Manuel se zamyslel a postupně se mu začalo vše vybavovat. “Donesl jsem jí to pití, chvíli jsme spolu kecali a pak jsem si šel pro další tequilu a u baru byla Veronica a…” “…a ta tě už nenechala odejít,” doplnil ho Carlos se smíchem. José Manuel přikývl a nejraději by si nafackoval.

Gabriela přišla do ateliéru, kde se zrovna připravovala Marisol na focení. “Tak jsem tady. Můžeme začít,” oznámila Gabriela Marisol, když přišla. “Kde jsou moje šaty?” “Gabrielo? Co ty tady děláš? Christian ti neřekl že…” “Že co?” v tom přišla do ateliéru Natalia a měla na sobě šaty, ve kterých měla Gabriela fotit. “Ty!? Co ty tady děláš? No počkej, proč má na sobě tahle holka moje šaty!?” zeptala se najednou Gabriela Marisol. Než stačila odpovědět vložila se do toho Natalia. “Děje se tady něco?” “No to si piš, že děje. Okamžitě mi vrať ty šaty!” “Gabrielo, uklidni se. Víš, nastala tady taková změna. A ty fotky bude fotit Natalia.” “Cože? Malá změna? Tahle..no to snad ne!” “Gabrielo, já vážně nevím, proč se rozčiluješ. Není to jedno kdo to nafotí?” zeptala se jí Natalie. “Ty jsi snad upadla nebo co..prej není to jedno? To tedy není! Ty ani nemáš páru co je tohle za zakázku. Ani nemáš páru, že tyhle šaty dělal jeden z nejlepších návrhářů v Paříži, ty nemáš ani nárok mít ty šaty na sobě!” rozčilovala se Gabriela. “Tak a stačí, hned odejdi, Gabrielo. Tady není na hádky čas a ani místo. Tady se pracuje. Jdi si to vyřídit s někým z vedení. Já se jen řídím podle toho, co mi řeknou,” vložila se opět do hovoru Marisol. Gabriela už neřekla ani slovo a naštvaně odešla. “No páni, nemůžu uvěřit, že to tak rychle vzdala,” začala se smát Vanessa. “Jo to já taky ne. Ale myslím, že ta to jen tak nenechá.” “Proč vlastně mám místo ní fotit já?” “Nevím, zeptej se Christiana.” Jen při vyslovení Chrisova jména se Vanessa zašklebila. “Tak jdeme fotit,” řekla Marisol a daly se do práce.

Miguel šel po ulici směrem do školy. Na zádech měl batoh a v rukách držel učebnici, kterou si pročítal. Protože byl začtený, nedíval se na cestu, a tak do někoho vrazil. “Promiňte mi. Moc se vám omlouvám,” omlouval se, zatímco sbíral ze země učebnici, která mu při nárazu spadla. Když se pak podíval, do koho to vlastně narazil, usmál se. “Carolino?” zvolal překvapeně. “Ahoj Migueli,” pozdravila ho Carolina. “Razíš do školy?” zeptala se ho. Miguel přikývl. “No jo, náš vzorný studentík,” smála se Carolina. “Tak běž, ať nepřijdeš pozdě,” dodala se smíchem a odešla. Miguel se za ní smutně díval a když se mu ztratila za rohem, šel dál.

“Dojdu si pro něco na pití a pak budeme pokračovat. Chceš něco donést?” zeptala se Marisol. “Ne ne, díky.” “Dobře, hned jsem zpátky.” Marisol odešla z ateliéru. Natalia si zatím prohlížela fotografie, co ležely na stole, když do ní někdo strčil. “Nemysli si, že to jen tak nechám být!” křičela na Natalii Gabriela, která čekala jen na vhodnou příležitost, až Marisol odejde. “O co ti jde?” “O co mi jde? Nemysli si, že jsem hloupá, děvenko. Já moc dobře vím, o co ti jde!” “Vážně? A o co mi jde?” “Chceš moje místo, chceš mého snoubence! Chceš všechno, na co ty nemáš, ale já se nedám, rozumíš!” “Jsi vážně blázen.” Natalia se nechtěla hádat, a tak se otočila a chtěla odejít. Jenže Gabriela šla za ní. “Nikam nechoď když s tebou mluvím!” Gabriela chytila Natalii za ruku, ale ta se jí vytrhla. “Můžeš mě nechat být!? O co ti jde? Bojíš se konkurence?” To už byla Gabriela tak vytočená, že vzala kbelík s barvou (na chodbě zrovna malovali) a chrstla ho na Natalii. Natalia stála chvíli jak opařená. “No podívej se na to! Ty jsi zničila tak drahé šaty, na to ti nebude stačit ani tvůj roční plat,” smála se vítězně Gabriela. Ale to už se Natalia znovu vzpamatovala a strčila do Gabriely, která neudržela rovnováhu a spadla na zem. Začala Natalii znovu nadávat a když se pokoušela vstát, chytila se žebříku, na kterém byl další kbelík s barvou a spadl ji přímo na hlavu. Gabriela začala ječet na celé kolo. Mezitím se vrátila Marisol a když viděla tu spoušť, hned se ptala, co se to děje.

Stacie byla ve své šatně. Chtěla si obléknout šaty na focení, když jí na dveře někdo zaklepal. “Stacie, to jsem já Reinaldo. Můžu dovnitř?” ozvalo se za dveřmi. Stacie odhodila šaty a sedla si na pohovku co do nejsvůdnější pozice. Byla pouze ve spodním prádle a věděla, že si tak bude moct s Reinaldem dělat, co chce. “Pojď dál?” zavolala na něj. Reinaldo vešel dovnitř a jakmile ji spatřil, zapomněl, co vůbec chtěl. “Tak co si chtěl, miláčku?” zeptala se ho Stacie a pomalu k němu šla. “No, víš já…” “Ano?” řekla Stacie chtivě a prsty mu přejela po hrudníku. “Přišel jsem se ti omluvit za to, jak jsme se minule pohádali. Tu nabídku nepřijmu. Nemůžu tě nechat samotnou,” omlouval se Reinaldo, zatímco Stacie chodila kolem něj a svými pohledy a dotyky ho provokovala. “Ani nevíš, jak jsem šťastná, lásko, že to říkáš,” řekla Stacie, šla ke dveřím a zamkla je. “A teď bychom to naše usmíření měli zpečetit,” dodala s poťouchlým úsměvem a vášnivě ho políbila. Reinaldo polibek přerušil. “Tady?” upozornil ji Reinaldo na to, kde jsou. “A proč ne? Focení mám až za 20 minut, takže máme času víc, než dost,” odvětila Stacie chtivě a znovu Reinalda vášnivě políbila. Reinaldo její polibky opětoval, vzal ji do náruče a položil ji na pohovku, kde se spolu milovali.

Gabriela vletěla bez zaklepání do Chrisovi kanceláře. “Christiane! Okamžitě vyhoď tu pitomou káču!” “Proboha, co se ti to stalo? A o čem to mluvíš?” zíral na ni překvapeně Chris a zadržoval smích. Gabriela tam stála, obličej, vlasy i oblečení měla od žluté barvy, která skapávala na podlahu. “To mi udělala ta nána Natalia, no podívej se na to! Musíš ji okamžitě vyhodit!” “Počkej, počkej, pomalu. Co se stalo?” “No co by…” Gabriela ale v tu chvíli nemohla přijít na žádnou lživou historku, která by ji ukázala jako světici. “Prostě jsme se nepohodly. A ona je tak agresivní, že mě na chodbě shodila a takhle to dopadlo.” “A kde je teď?” Gabriela se už začínala radovat, že se Chris na Natalii zlobí a konečně vyhrála. Ten měl, ale naopak obavy jestli je Natalia v pořádku. “Nevím, asi v ateliéru. No podívej se na to. To nikdy nedostanu z vlasů,” stěžovala si Gabriela, ale Chris ji nevěnoval pozornost. “Počkej tady já za chvíli přijdu.” “Počkej. A kam jdeš?” “Musím se podívat na..tu spoušť.” “To jsi mi připomněl, že Natalia zničila ty šaty z Paříže, měl by jsi…” “Dobře já se podívám i na ty šaty…ale počkej…zůstaň tady. Nemusí být ten svinčík po celé firmě. Pošlu ti někoho s oblečením.” Chris vyšel z kanceláře a nechal tam Gabrielu stát jako opařenou. Ta už se těšila jak bude mít scénu kdy Chris vyhazuje Natalii v přímém přenosu.

David byl na policejní stanici ve své kanceláři. Právě s kolegou domlouval poslední podmínky na zítřejší policejní zátah, když do kanceláře vešla Gregoria. “Gregorie, to je ale překvapení!” zvolal David. “Posaď se,” pobídl ji. Gregoria přikývla a posadila se. “Cortezi, tak jsme domluveni. Vyřiď to ostatním,” řekl David svému kolegovi a poslal ho pryč. “Pročpak si přišla, Gregorie? Děje se snad něco?” zeptal se jí David a posadil se do svého křesla naproti ní. “Promiň, Davide, že tě otravuju v práci, ale mám starosti o Vanessu,” odvětila Gregoria ustaraně. “Vůbec mě neotravuješ,” řekl David. “A proč se bojíš o Vanessu?” zeptal se jí. “Od té doby, co se vrátila domů, se strašně změnila. Mám pocit, že mi něco tají, ale nechce mi to říct,” řekla Gregoria smutně. “Nevíš, co jí je?” zeptala se Davida. “Nezlob se na mě, Gregorie, ale o tom by sis měla promluvit s Vanessou. Nemůžu zradit její důvěru,” podotkl David. “Máš pravdu,” souhlasila Gregoria. “Co mě to jen napadlo?” zvolala vážně. “Tak už tě nebudu víc zdržovat,” dodala a postavila se. David vstal a šel jí otevřít dveře. “A ještě sem ti vlastně chtěla něco říct,” zarazila se Gregoria. “Co?” zeptal se jí David. “Vím, že máš Vanessu rád a ne jenom jako dobrý přítel,” řekla Gregoria a naznačila tak Davidovi, že ví o jeho citech. David sklopil zrak a trochu se zastyděl. “A opravdu bych byla ráda, kdyby jednou Vanessa procitla a uvědomila si, jak skvělého muže má vedle sebe,” dodala Gregoria s úsměvem. David se smutně pousmál a vyprovodil ji ven.

Chris přišel do ateliéru, kde byla jen Marisol. “Ahoj…kde je Natalia?” “Je ve sprše. Chrisi, omlouvám se za to, co se tady stalo. Sice jsem u toho nebyla, ale Nat za to určitě nemůže a ty šaty…” nestihla ani domluvit a Chris byl pryč jako by ji ani neposlouchal. Vanessa byla zrovna ve sprše a přemýšlela, jak tenhle incident vysvětlí. “Natalie?” ozvalo se najednou. “Chrisi?” poznala hlas okamžitě. “No to snad není možný. Co ten tady dělá? Že bych dostala tak rychle padáka?” pomyslela si Vanessa. “Jo…” “Co…co tady…co tady děláš?” “Víš já…přišel jsem…se podívat na…” podíval se na šaty, které ležely na židli vedle něj “na šaty.” “Aha, víš…no počkej chvíli.” Vanessa vypnula vodu a chvíli váhala. Pak si kolem sebe omotala ručník a vyšla ze sprchy. “Moc mě to mrzí, ty šaty. Já….” Chrise ale v tu chvíli šaty vůbec nezajímaly a nemohl z Natalie spustit oči. “Chrisi?” “Ano?” probral se najednou. “Ty šaty. Jsou na tom asi dost špatně a…” “A ty jsi v pořádku?” “Já? Ano…jsem,” řekla Natalia překvapeně. “Vážně?” “Jo…je to jen…barva…ale víš ty šaty…” “Jsou to jen šaty,” usmál se Chris na Natalii a dlouze se na sebe podívali, když někdo zakašlal. “Neruším?”