„Chrisi, co to tady vyvádíš? Jak si mohl?“ křičela na něj Gabriela hystericky. „Mohl jsem, protože jsem svobodný!“ odvětil jí Chris klidně, „jsme přeci jen přátelé, nezapomeň!“ připomněl jí. „Vanesso, můžeme si promluvit?“ zeptal se jí Victor. Vanessa, která byla hanbou rudá až za ušima, přikývla. „Vanesso, my dva jsme ale ještě nedomluvili!“ zdůraznil jí Chris. „Domluvili!“ oponovala mu Vanessa, „a nadobro!“ dodala a přistoupila k Victorovi. „Jen si běž a už se víckrát nevracej, ty couro!“ křičela na ni Gabriela, když s Victorem odcházeli. „Gabrielo, přestaň!“ chytl jí Chris silně za zápěstí, „takhle jí říkat nebudeš!“ okřikl ji. „Budu jí říkat, jak se mi zachce!“ zakřičela na něj Gabriela a vytrhla se mu, „jak si mi to mohl udělat, Chrisi? Jak si mě mohl takhle ponížit!?“ vyčítala mu. Chris se rozesmál. „Tak tobě je to ještě k smíchu?“ zvolala Gabriela dotčeně. „Je mi to k smíchu, protože jsem věděl, že tahle situace jednou nastane a opravdu jsem se na ni těšil!“ smál se Chris. „Já nechápu, o čem to tady mluvíš!“ řekla mu Gabriela. „Gabrielo, ty si vážně myslíš, že jsem tak hloupý a že jsem ti skočil na tu tvou báchorku o přátelství?“ zeptal se jí Chris vážně. „Chrisi, já ti nerozumím! Jakou báchorku?“ tvářila se Gabriela nechápavě. „Prosím tě, nehraj to na mě!“ rozesmál se Chris, „moc dobře víš, o čem mluvím! Když si tuhle za mnou přišla s tím návrhem, abychom to zkusili jako přátelé, tak jsem s tím souhlasil jen proto, protože mě zajímalo, jak dlouho si vydržíš hrát na hodnou kamarádku!“ odhalil jí svůj záměr a Gabriela na něj šokovaně hleděla, „věděl jsem, že je to jen tvůj další postoj, kterým jsi mě měla oblbnout, abych se k tobě vrátil! Ale já tě, Gabrielo, moc dobře znám! A už ti nenaletím jako před lety!“ upozornil ji. „Chrisi, já to ale s tím přátelstvím myslela opravdu upřímně!“ snažila se ho o tom Gabriela přesvědčit. „Samozřejmě, jak jinak! Ty jsi vždy upřímná!“ podotkl Chris ironicky, „tak já ti teď taky něco upřímně řeknu!“ podíval se jí zblízka do očí, „dnešním dnem je mezi námi absolutní konec! A když říkám absolutní konec, tak tím myslím absolutní konec! Už nebudeme snoubenci, přátelé, staří známí nebo cokoliv jiného! Už toho mám totiž až nad hlavu, Gabrielo! Přestávám být tolerantní! A dobře ti radím, aby si mně a hlavně Vanesse dala už pokoj! Je zbytečné, aby si tu svou zákeřnou hlavičku trápila vymýšlením dalších nesmyslných plánů na to, jak mně získat zpátky a jak Vanesse ublížit! Už totiž nic nezměníš na tom, že do konce svého života budu Vanessu milovat a tebe nenávidět!“ nenávistně se na ni zahleděl, ze země si sebral sako a odešel. Gabriela tam zůstala stát jako opařená.

Rebeca se vrátila do boudy, kde na ni měl čekat José Manuel. „José Manueli, jsem tady!“ řekla do tmy. Tentokrát ale José Manuel odnikud nevyšel. „José Manueli, to jsem já!“ znovu Rebeca promluvila, když si najednou všimla, že na zemi leží nějaký list. Sebrala ho a poznala, že je to rukopis José Manuela. Protože ale byla v boudě tma, musela jít ven pod rozsvěcenou lampu, aby si ho mohla přečíst.

Rebeco,

odpusť mi, že jsem na tebe nepočkal, ale uvědomil jsem si, že by to nebylo správné, kdyby si utekla se mnou. Příliš tě miluju na to, abych tě vystavil tak velkému nebezpečí. Navíc tvá rodina tě opravdu potřebuje. Už přišli o jednu dceru a já bych nemohl žít s tím, kdyby přišli i o tu, která jim zbyla. Neměj o mě strach, lásko moje, budu na sebe dávat pozor. Mysli na mě a pořád tak budeme spolu. Věřím, že tahle noční můra brzy skončí a pak budeme moct být zase spolu.

S láskou

José Manuel

„José Manueli!“ stékaly Rebece po tvářích slzy, „miluju tě a počkám na tebe, ať je to jakkoliv dlouho!“ plakala.

Vanessa navrhla Victorovi, aby si šli promluvit do ateliéru, kde budou mít klid. Právě vešli dovnitř a Vanessa se k Victorovi postavila bokem a se sklopenou hlavou. „To se na mě ani nepodíváš?“ zeptal se jí Victor. „Nemůžu se na tebe podívat! Nemůžu se ti podívat do očí po tom, co jsem ti provedla!“ styděla se Vanessa za své chování, „je mi to strašně moc líto!“ dodala smutně. „Vanesso,“ chytl ji Victor za ramena a obrátil si ji k sobě. Vanessa se na něj malinko podívala. „Vanesso, nebudu říkat, že to se mnou nezamávalo, ale já to chápu!“ řekl jí Victor vážně. Vanessa se na něj překvapeně podívala. „Ačkoliv nevím, co přesně se mezi tebou a Chrisem stalo, tak dokážu pochopit, že to bylo hodně silné a že na to nemůžeš tak lehce zapomenout!“ vysvětloval jí Victor, „ale několikrát si mi řekla, že na to zapomenout chceš, jenom potřebuješ někoho, kdo ti s tím pomůže,“ dodal a Vanessa přikývla. „Vanesso, já udělám všechno proto, aby si na něj zapomněla!“ pokračoval Victor, „nejen kvůli tomu, aby si zapomněla na to, jak ti ublížil, ale i já bych byl rád, kdyby si zapomněla, protože bych si přál, kdyby ses jednoho dne zamilovala do mě!“ pousmál se na ni, „já se totiž do tebe zamiloval na první pohled a nehodlám o tebe za žádnou cenu přijít!“ řekl rozhodně, „a to, co se mezi tebou a Chrisem před chvílí stalo, budu brát jako takové vaše rozloučení!“ dodal. „Victore!“ vzdychla Vanessa nevěřícně, „ty jsi tak úžasný muž! Já si tě ani nezasloužím!“ hlas se jí chvěl. „Ne,“ pokroutil Victor hlavou, „to já si nezasloužím tebe!“ řekl vážně. „Děkuju ti, Victore!“ padla mu Vanessa kolem krku a on ji pohladil po vlasech.

Stacie seděla u stolu s Anou Maríou a Diegem a povídali si, když k nim přišla Paola. „Stacie, neviděla si Daniela?“ zeptala se jí. „Jo viděla,“ odvětila jí Stacie a dál se věnovala hovoru s Anou Maríou a Diegem. „No a kde?“ zeptala se jí Paola netrpělivě. „Venku!“ odvětila jí Stacie a zase si jí ihned přestala všímat. „A je tam ještě?“ Paola už začínala být rozčílená, že jí Stacie neodpoví najednou. „Ne, není!“ odvětila jí Stacie opět jednoduše. „Stacie!“ už to Paola nevydržela a vykřikla na ni, „můžeš být tak laskavá a odpovědět mi celou větou a říct mi, kde Daniel je?“ řekla jí rozčíleně. „Promiň, Paolo, ale já jsem ti to všechno najednou nechtěla říct, protože jsem se obávala, aby tě ta zpráva moc nesebrala!“ odvětila jí Stacie vážně, ale přitom měla, co dělat, aby se nezačala smát. „Tak už mi to konečně řekni! Kde je Daniel?“ vyštěkla na ni Paola. „Jak už jsem ti řekla, před nějakou chvíli jsem ho viděla venku, ale teď už tam není, protože společně s Marisol nasedl do svého auta a odjel!“ oznámila jí Stacie s radostí ve tváři. „S Marisol? On odjel s Marisol?“ vykulila Paola oči. „Ano, s Marisol!“ přikývla Stacie, „ale kam odjeli, to už opravdu nevím!“ dodala s posměšným úsměvem. Paola se otočila na podpatku a uraženě odešla. Stacie, Ana María a Diego vybuchli smíchy.

Daniel, držící Marisol v náručí, se zastavil před jejím bytem. „Marisol, kde máš klíče?“ zeptal se jí Daniel. „Že by v kabelce?“ rozesmála se, stále opilá, Marisol. „A vyndáš je prosím tě?“ požádal ji Daniel. „Když tak pěkně prosíš, tak je vyndám!“ smála se Marisol. Jednou rukou jí ale kabelka otevřít nešla, a tak to zkusila i druhou rukou, kterou se doteď držela Daniela kolem krku. „Danieli, představ si, ta kabelka mi nejde otevřít!“ smála se. „To vidím!“ ušklíbl se Daniel a postavil Marisol na zem a opřel ji o zeď vedle dveří. „Prosím tě, hlavně si nestoupni na tu nohu!“ upozornil ji. „Neboj se!“ stále se Marisol smála. Daniel vyndal z kabelky klíče, otevřel dveře a na poslední chvíli stačil Marisol, která ztratila rovnováhu, zachytit „Hups, málem jsem spadla!“ opět měla Marisol důvod ke smíchu. Daniel ji znovu vzal do náruče a vešel do bytu. Nohou kopl do dveří a ty se zavřely. Marisol donesl do ložnice a položil ji na postel. „Všechno se se mnou točí!“ smála se Marisol. Daniel jí mezitím zul druhou botu a poté ji přikryl dekou. „Danieli,“ oslovila ho Marisol, když už napůl spala. Daniel se k ní naklonil, aby ji lépe slyšel. „Miluju tě!“ řekla mu Marisol a poté tvrdě usnula. Daniel jí odhrnul vlasy z tváře, a aniž by o tom přemýšlel, políbil ji. A ani ho nenapadlo, že by měl odejít. Sednul si na postel a pozoroval ji, jak spí.

Veronica si na toaletě myla ruce, když dovnitř vešla Carolina. „Ahoj, Carolino,“ usmála se Veronica na její odraz v zrcadle. „Rozejdi se s Miguelem!“ řekla jí Carolina s vážným výrazem ve tváři. „Cože?“ zvolala Veronica nevěřícně. „Rozejdi se s Miguelem!“ zopakovala jí Carolina ještě jednou, ale tentokrát důrazněji. Veronica zastavila vodu, utřela si ruce a otočila se ke Carolině. „A proč bych to měla dělat?“ zeptala se jí. „Protože chci, aby byl Miguel se mnou!“ odvětila jí Carolina. „Carolino, uvědomuješ si, o co mě tady žádáš?“ zeptala se jí Veronica a stále tomu nemohla uvěřit. „Veronico, já Miguela miluju a on miluje mě!“ řekla jí Carolina, „a ty jsi to jediné, co nám brání být spolu!“ dodala. Veronica se rozesmála, protože jí ta situace přišla směšná. „Tak proč mi ten rozchod nenavrhne Miguel?“ zeptala se jí Veronica. „Protože je moc hodný a nechtěl by ti nijak ublížit!“ odvětila jí Carolina, „proto ten zásadní krok musíš udělat ty!“ dodala. Veronica se znovu rozesmála. „Tohle opravdu nebudu poslouchat!“ chtěla odejít, ale Carolina ji zadržela. „Veronico, prosím!“ zoufale se na ni Carolina podívala, „Miguel je s tebou jen proto, že je naštvaný na mě! Ale obě jinak víme, že Miguel je ten pravý pro mě a ne pro tebe!“ zdůraznila jí. „Carolino, je mi tě vážně líto! Je mi líto, když tě vidím, takhle se ponižovat!“ řekla jí Veronica, „ale musíš mi prominout, ale to, o co mě žádáš, neudělám! Já Miguela miluju a nerozejdu se s ním, jen proto, že mě o to žádáš!“ řekla jí vážně, „já nemůžu za to, že sis napoprvé vybrala špatného bratra a teď kvůli tomu trpíš!“ dodala a odešla. Carolina byla opět na dně.

Večírek se nachýlil ke konci. Všichni hosté postupně odcházeli. K odchodu se chystala i Vanessa, v doprovodu své matky a Juana Josého, ale na poslední chvíli ji ještě zastihnul Chris. „Vanesso,“ chytil ji Chris za rameno, „nesmíš jen tak odejít!“ řekl jí. Vanessa ani nestačila odpovědět, protože se tam objevil Victor. „Pusť ji!“ poručil Chrisovi. Chris ho neochotně poslechl. „Běž do auta, hned jsem tam,“ řekl Victor Vanesse. Vanessa přikývla, naposledy se na Chrise podívala a odešla. „Nezdržím tě dlouho, Chrisi, jenom ti chci říct, že ten tvůj vítězný úsměv, který si měl, když jsem tě s Vanessou nachytal, byl poněkud předčasný,“ vysmíval se mu Victor, „Vanesse jsem odpustil a ujistil jsem ji, že se jí za nic na světě nevzdám a to teď tady říkám i tobě!“ zdůraznil mu, „Vanessa je totiž žena, kterou by chtěl mít každý muž! A já jsem neuvěřitelně poctěný, že tím mužem, který ji nakonec získá, budu já!“ vítězně se usmál, „protože tak to taky bude! To já si jednoho dne Vanessu vezmu, to já s ní budu mít kopu dětí, to já s ní strávím celý zbytek života!“ usmíval se. Chris ho poslouchal s nenávistným výrazem ve tváři a poté se zmohl akorát na jediné. Dal Victorovi pěstí a ten spadl na zem. Chris si urovnal kravatu a odešel, jak kdyby se nic nestalo. Victor vstal ze země a utřel si krev, která mu tekla ze rtu. „Já vím, pravda bolí, Martinézi!“ rozesmál se a vyšel ven.

Bylo ráno. Marisol se pomalu probouzela a ihned se chytila za hlavu. „Bože, to je bolest!“ zaúpěla a pomalu se posadila. „Dobré ráno,“ vešel do ložnice Daniel. „Kriste pane!“ lekla se ho Marisol, „co tady děláš?“ zeptala se ho. „Uvařil jsem ti kafe,“ odvětil jí Daniel a šálek s kávou postavil na noční stolek, „aby tě ta kocovina rychleji přešla,“ dodal. „Jak si se sem vůbec dostal?“ byla Marisol zmatená. „Ty si toho asi moc nepamatuješ, viď?“ zasmál se Daniel a posadil se k ní na postel. „Nepamatuju si vůbec nic!“ znovu Marisol zaúpěla bolestí a držela se přitom za hlavu. „Vypij to!“ podal jí Daniel kafe a Marisol si ho vzala. „Tak já ti řeknu, co se včera stalo,“ začal jí Daniel vyprávět, „našel jsem tě sedět na schodech před agenturou a byla si hrozně opilá. Seděla si tam proto, protože se ti zlomil podpatek a vyvrtla sis kotník. A pak jsem tě naložil do auta a odvezl domů! Konec příběhu!“ dovyprávěl. „A ty jsi tady byl přes noc?“ divila se Marisol, „nestalo se mezi námi nic, že ne?“ obávala se. „Ne, nic se mezi námi nestalo,“ odvětil jí Daniel. „A tak proč jsi tady vlastně zůstal?“ nechápala to Marisol. „Já vlastně ani nevím,“ pokrčil Daniel rameny, „přišlo mi to prostě správné!“ dodal. „Tak ti děkuji, že si se o mě postaral, ale teď už můžeš jít,“ řekla mu Marisol. „Ještě se postarám o ten tvůj kotník!“ řekl jí Daniel, „dojdu pro led,“ dodal, a než mu Marisol něco stačila říct, odešel. Než však vešel do kuchyně, někdo zazvonil u dveří. Daniel šel otevřít a za nimi stála Stacie. „Danieli?“ podivila se Stacie, „ty jsi tady byl celou noc?“ zvolala nevěřícně. „Není to tak, jak si myslíš!“ řekl jí Daniel. „Jak víš, co si myslím?“ zasmála se Stacie. „Jdeš dál?“ změnil Daniel téma a pootevřel jí dveře. „Díky,“ ušklíbla se na něj Stacie a šla za Marisol. „Stacie,“ přes bolest se na ni Marisol usmála. „Marisol, holka, ty vypadáš!“ smála se jí Stacie. „Prosím tě, směj se trochu tišeji!“ žádala ji Marisol, rukama si držela hlavu a snažila se tu bolest potlačit. Do ložnice vešel Daniel. „Danieli, teď když je tu Stacie, tak už vážně můžeš jít! Ona se o mě postará!“ řekla mu Marisol. „Dobře,“ přikývl Daniel, „tak já teda jdu,“ usmál se na Marisol a odešel. „No páni!“ zvolala Stacie užasle a přisedla si k Marisol, „já myslela, že tě jen odveze domů, ne že tu zůstane celou noc!“ smála se, „tak co se dělo?“ vyzvídala. Marisol jen vyvrátila oči v sloup.

Poté, co se Gabriela a Mirela vrátily z přehlídky, dostala Gabriela další ze svých hysterických záchvatů. Nyní byl, po Gabrielině řádění, celý dům opět vzhůru nohama. Gabriela seděla na zemi ve svém pokoji mezi rozbitými a poházenými věcmi. „Jak to, že můj plán nevyšel?! Jak to, že můj plán nevyšel?!“ ptala se Gabriela stále dokola, „bylo to vymyšlené přeci perfektně! Tak proč to nevyšlo? Proč to nevyšlo?“ zakřičela hystericky, „Chris se měl ke mně vrátit! Měl se před mnou plazit na kolenou a prosit mě o odpuštění!“ křičela. Do pokoje vešla Mirela. „Gabrielo!“ oslovila ji. „Jdi pryč, mami!“ zakřičela na ni Gabriela, „musím být sama a musím přemýšlet, co budu dělat dál! Co budu dělat dál? Co budu dělat dál? Co budu dělat dál?“ opakovala stále dokola a celá se přitom třásla. Mirele bylo do pláče, když ji takhle viděla. „Mami!“ oslovila ji Gabriela po chvíli, „co budu dělat dál?“ zeptala se i jí. „Nevím, Gabrielo,“ odvětila jí Mirela, „ale vím, co musím udělat já!“ řekla vážně, otevřela dveře a někoho zavolala. Dovnitř vešli dva muži v zdravotnických uniformách. „Je mi to moc líto, Gabrielo, ale už je to příliš vážné! Musíš se jít léčit!“ řekla jí Mirela, „tito pánové tě odvezou do jednoho sanatoria, kde se o tebe postarají!“ dodala. Gabriela se na všechny vyděšeně dívala.