„Mami, to přeci nemyslíš vážně?“ zvolala Gabriela šokovaně, „ty mě chceš strčit do blázince?“ zakřičela na Mirelu. „Je to pro tvé dobro, Gabrielo!“ snažila se jí to Mirela říct, co nejpřesvědčivěji. „Já do žádného blázince nepůjdu, protože nejsem blázen!“ zakřičela na ni Gabriela. „Odpusť mi to, Gabrielo, ale nemůžu jinak!“ řekla jí Mirela vážně a v očích se jí lesklo. Poté se podívala na dva zdravotníky a dala jim pokyn, že můžou Gabrielu odvézt. Zdravotníci šli ke Gabriele a ta se jim pokusila utéct, ale marně. „Ne, já s vámi nikam nepojedu!“ křičela na ně, když ji chytili, „pusťte mě!“ zmítala sebou. Zdravotníci s Gabrielou vyšli z pokoje a Mirela šla za nimi. „Pusťte mě! Pusťte mě! Já nejsem blázen! Nejsem blázen!“ křičela Gabriela a pokoušela se zdravotníkům vytrhnout, když ji vedli ze schodů, ale neměla žádnou šanci. „Mami, to mi přece nemůžeš udělat! Mami!“ křičela Gabriela už zoufale, když ji zdravotníci vyvedli z domu. Mirela sešla ze schodů a přistoupila ke Gabrielinu lékaři. „Udělala jste dobře paní de Veroniová! Věřte mi!“ snažil se jí lékař uklidnit. „Ona mi to určitě nikdy neodpustí!“ rozplakala se Mirela. „Odpustí, až si uvědomí, že jste myslela jen na její dobro!“ řekl jí lékař, „dáme ji do pořádku! Nebojte se!“ podal jí ruku, rozloučil se s ní a odešel. Mirela zavzlykala.

Carolina seděla na lehátku v zahradě, v uších měla sluchátka a poslouchala hudbu. Měla přitom zavřené oči, a tak nevěděla, že se k ní blíží Miguel. Až když na ni padl jeho stín, oči otevřela a překvapeně se na něj zahleděla. „Migueli!“ doširoka se usmála, vyndala si sluchátka a postavila se k němu. „Jak si mohla Veronicu požádat o to, aby se se mnou rozešla?“ zeptal se jí Miguel a stále mu to přišlo šílené. „Ona ti to řekla?“ byla Carolina zaskočená. „Ano, řekla, protože před sebou nemáme žádné tajnosti!“ odvětil jí Miguel. „Ona neměla právo ti to říkat! Bylo to jen mezi námi!“ zdůraznila mu Carolina. „A jakým právem si jí ty o to žádala?“ zakřičel na ni Miguel, „co si o sobě myslíš, Carolino? Myslíš si, že když jsi z bohaté rodiny, tak můžeš všechno?!“ křičel na ni. „Aspoň vidíš, jak jsem zoufalá!“ zakřičela na něj Carolina, „klidně jsem se ponížila, jen abys mi dal šanci!“ dodala vážně. „Jenže to bylo zbytečné!“ odvětil jí Miguel, „po tomhle co si udělala, Veronicu tuplem neopustím!“ dodal rozhodně. „Migueli!“ oslovila ho Carolina zoufale. „My dva jsme měli šanci, ale ty si ji propásla,“ řekl jí Miguel vážně a Carolině vytryskly slzy z očí. „Teď mám Veronicu a nechci ji ublížit tak, jako si to ty udělala mně!“ pokračoval Miguel, „nemám ve zvyku lidem ubližovat!“ dodal. „Mně teď ale ubližuješ!“ vzlykala Carolina. Na to Miguel neměl, co říct. „Měj se, Carolino!“ raději se rozloučil a odešel. Carolina chvíli stále na místě a plakala a poté se rozeběhla do domu.

„Danieli Castillo, kde si celou noc byl?“ obořila se na něj Paola, jen co Daniel vešel do dveří svého bytu. „Paolo, hlavně se uklidni!“ řekl jí Daniel. „Nemůžu se uklidnit, dokud se nedovím pravdu!“ křičela na něj Paola, „vím, že si včera odjel s Marisol a nesnaž se to popírat!“ křičela. „To ani nechci,“ odvětil jí Daniel. „A to to říkáš tak klidně?“ rozčílila se Paola. „A jak to mám jinak říkat?“ zeptal se jí Daniel. „Danieli, nerozčiluj mě!“ zakřičela na něj Paola, „co se v noci dělo?“ zeptala se ho. „Marisol jsem akorát odvezl domů, to je všechno!“ odvětil jí Daniel. „A co si dělal po zbytek noci? Proč si se nevrátil domů?“ křičela na něj Paola. „Zašel jsem poté do jedné hospody a potkal tam pár známých, tak jsme pokecali!“ zalhal jí Daniel, protože se s ní nechtěl hádat. „A proč si mi nezavolal? Víš, jakej jsem o tebe měla strach?“ řekla mu Paola smutně a pověsila se mu kolem krku. Daniel se od ní odtáhl a posměšně se pousmál. „Měla jsi strach o mě nebo o to, s kým a co dělám?“ zeptal se jí. „A ty se mi snad divíš?“ znovu se na něj Paola rozkřikla, „co kdyby mi tě ta potvora ukradla? To bych nepřežila!“ řekla mu vážně. „Takhle o ní mluvit nebudeš!“ pohrozil jí Daniel zdvihnutým ukazováčkem, „a mimochodem, včera mi Chris řekl, že tě viděl flirtovat s tím fotografem z Esteliny agentury!“ změnil téma. „Cože?“ zvolala Paola šokovaně, „já jsem ti přece řekla, že jsem s ním mluvila!“ připomněla mu. „To ano, ale Chris mi řekl, že si při tom mluvení i flirtovala!“ řekl jí Daniel. Paola se zatvářila, jak největší neviňátko. „A komu teda věříš?“ zeptala se dotčeně, jak o ní vůbec může pochybovat. Daniel se zamyslel. „Mám věřit ženě, která mě rozeštvala s mou bývalou přítelkyní, anebo mám věřit svému nejlepšímu kamarádovi, kterého znám od dětství?“ podotkl ironicky. Paola se urazila. „Jediný, kdo tady někoho rozeštvává je tvůj kamarád! Protože to on nás chce rozeštvat!“ upozornila Daniela. „Jsem unavený, jdu si lehnout!“ už se Daniel nechtěl dohadovat, a tak odešel do ložnice.

„Ahoj, Stacie!“ pozdravila ji Vanessa, když jí Stacie otevřela dveře Marisolina bytu. „Ahoj,“ pozdravila jí Stacie a obě se přivítaly polibkem na tvář. Poté Vanessa vešla dovnitř a Stacie za ní zavřela dveře. „Marisol!“ přisedla si Vanessa vedle ní na pohovku a obě se také políbily na tvář, „co tvá hlava a kotník?“ zeptala se ji se smíchem. Marisol, která měla na čele studený obklad, a na kotníku pytlík s ledem, jenom pokroutila hlavou. „Jasný, chápu!“ zasmála se Vanessa, „radši budu komunikovat se Stacie!“ podívala se na Stacie, která seděla v křesle, „tak co se dělo potom, co jí Daniel přivezl?“ vyzvídala. „Bohužel nic!“ odvětila jí Stacie, „teda nic z toho, co si myslíš!“ dodala se smíchem a i Vanessa se rozesmála, „ale i tak s ní tady Daniel zůstal celou noc!“ dodala s úsměvem. „Vážně?“ udiveně se Vanessa podívala na Marisol. Marisol přikývla. „Byla jsem úplně v šoku, když jsem se ráno probudila!“ řekla, „ale ty jsi prý měla zábavnější noc, jak jsem slyšela!“ poťouchle se usmála. Vanessa se zamračila na Stacie. „No nemrač se na mě, takováhle věc přece musí kolovat!“ zasmála se Stacie, „ale pořád ještě nevíme všechny detaily!“ dodala zvědavě. „Teda úplně všechny detaily znát zase nemusíme!“ opravila ji Marisol, „stačí jen to, co tomu předcházelo a co po tom následovalo!“ i ona se na Vanessu zvědavě usmála. „Není to ale nijak zajímavé!“ upozornila je Vanessa. „Samozřejmě!“ přikývla Marisol. „Ty a Chris nejste nikdy zajímaví!“ dodala posměšně Stacie. Vanessa vzdychla a začala vyprávět. „Vyšla jsem z toalety, když mě Chris přepadl, násilím dostrkal do výtahu a nakonec až do jeho kanceláře. Tam jsme se opět začaly hádat, ale nakonec ta hádka skončila jinak, než jsem si představovala!“ Marisol a Stacie si všimly, že ačkoliv se Vanessa snažila, tak jí po této větě, začaly cukat koutky a že by se nejradši usmála. „A pak když se stalo to, co se stalo!“ pokračovala Vanessa, „tak nás nachytala Gabriela a Victor! S Victorem jsme si to vyříkali a on mi odpustil!“ vděčně se usmála, „a když jsme odcházeli domů, tak se mnou chtěl Chris ještě mluvit, ale místo mě s ním mluvil Victor a když se pak Victor vrátil, tak mu ze rtů tekla krev, protože ho Chris uhodil. Ptala jsem se ho, kvůli čemu ho Chris uhodil, ale nechtěl mi to říct! A to je všechno!“ skončila Vanessa své vyprávění. Marisol a Stacie se na ni usmívaly. „To na to nic neřeknete?“ divila se Vanessa, „to mi tady nezačnete zase o Chrisovi básnit, jak je skvělý, úžasný, romantický, jaký to je hrdina, že se kvůli mně zase popral?“ napodobovala je. „Proč bychom to měly říkat my, když si to teď řekla sama!“ podotkla Marisol a Stacie vyprskla smíchy. Vanessa se na obě zamračila. „No tak změníme téma!“ rozhodla, „přišla jsem vás taky pozvat k nám dnes na večeři, protože mamka připraví takovou menší rodinnou oslavu na počest nového člena rodiny!“ usmála se. „Moc rády přijdeme!“ řekla Marisol a Stacie souhlasně přikývla.

David vystoupil z výtahu ve svém domě a zarazil se, když viděl ze dveří svého bytu vyjít cizího muže. Muž kolem něj s úsměvem prošel, nastoupil do výtahu a odjel. Alexandra sklízela z konferenčního stolku prázdné šálky od kávy, když vešel David dovnitř. „Lásko, kde se tady bereš?“ usmála se na něj Alexandra. „Řekl jsem si, že místo oběda se půjdu podívat, jak se ti daří!“ přistoupil k ní David a políbil ji. „To si mi udělal radost!“ řekla mu Alexandra. „A kdo byl ten muž, co odtud odcházel?“ už to David nevydržel se nezeptat. „To byl Ivan Conti. Psychiatr, co se o mě staral v léčebně!“ vysvětlila mu Alexandra. „Aha,“ přikývl David, „a co chtěl?“ zeptal se. Alexandra smutně vzdychla. „Teď si uvědomuju, že je dobře, že si přišel, protože jinak bychom ani neměli možnost se rozloučit!“ řekla. „Rozloučit?“ vykulil na ni David oči, „co to povídáš?“ zvolal nechápavě. „Davide, sedni si,“ chytla ho Alexandra za ruku a oba se posadili na pohovku. „Alexandro, co se děje?“ zeptal se jí David. „Ivan tady byl proto, protože mi přišel něco nabídnout!“ začala mu Alexandra vysvětlovat, „spolu s ostatními lidmi z léčebny chystá jeden projekt. Chce objíždět všechny střední školy v zemi a pořádat tam besedy na téma drogy a alkohol. A mně nabídnul, jestli bych na těch školách nechtěla vystupovat, když jsem si obojím prošla!“ vysvětlila mu. „A ty jsi tu nabídku přijala!“ usoudil David. Alexandra přikývla. „Byla by to pro mě další terapie, když bych o tom, čím jsem si prošla, neustále mluvila! Dostala bych to ze sebe!“ vysvětlila, „a i někomu dalšímu bych tím mohla pomoct!“ dodala. „Já to chápu,“ pohladil ji David po vlasech, „a jsem na tebe moc pyšný!“ usmál se na ni a Alexandra ho objala. „Jenom se mi bude zase stýskat!“ řekl jí David, když si znovu hleděli do očí. „To mně taky!“ smutně se na něj Alexandra usmála. „A kdy odjíždíš?“ zeptal se jí David. „To je právě to!“ vzdychla Alexandra, „už dnes večer!“ řekla smutně. „Už dnes večer?“ zesmutněl David, „sotva si se mi vrátila, tak mě zase opouštíš!“ vzdychl. „Ale já se přeci zase vrátím!“ slíbila mu Alexandra. „Ale kdy?“ zeptal se jí David. Alexandra pokrčila rameny. „To nevím! Nevím, jak dlouho to bude trvat!“ řekla. David si povzdechl a usmál se. „My dva jsme se hledali tak dlouho, až jsme se našli! A teď, když jsme jeden druhého našli, tak žádné odloučení nebude tak dlouhé, když budeme vědět, že ten druhý na nás čeká!“ zamilovaně se na Alexandru usmál. Alexandra mu úsměv opětovala a oba se něžně políbili. „Takže se už večer, až přijdu z práce, neuvidíme!“ řekl David smutně. Alexandra smutně přikývla. „Půjdu si teď rovnou zabalit věci, pak bych se ráda ještě viděla s mamkou a řekla jí o tom a večer máme s Ivanem a ostatními sraz na nádraží!“ vysvětlila. „Budeš mi každý den volat!“ nakázal jí David. „Slibuju!“ usmála se Alexandra. „Miluju tě!“ řekl jí David. „Já tebe taky!“ odvětila mu Alexandra, oba se políbili a poté objali.

Po hádce s Miguelem, bloumala Carolina bezcílně městem, až nakonec zakotvila v jednom baru. Byl večer a ona už měla pořádně upito. Házela do sebe jednoho panáka za druhým a přitom myslela na chvíle, kdy Miguelovi svým chováním ubližovala, a které v něm zůstaly natolik, že chce radši zůstat s Veronicou, než aby riskoval to, že se, Carolina, vrátí ke své staré image. “Počkej,” zadržela ho Carolina a přiblížila se k němu. Miguel znervózněl. “Carlos by měl každou chvíli přijít, takže na něj můžeš počkat se mnou,” řekla Carolina. “A co kdybychom ten čas strávili nějak příjemně?” dodala provokativně. “Co myslíš?” nechápal Miguel. “Ty seš tak roztomilej,” rozesmála se Carolina a začala ho líbat. Miguela to nejdříve překvapilo, ale protože byl do Caroliny už dlouho zamilovaný, rád její polibek opětoval. Carolina po chvíli polibek přerušila a začala se smát. “Musím říct, že líbáš fakt docela dobře,” smála se, “ale doufám, že si pochopil, že to byla jen taková hra. Chodím s tvým bratrem.” „Proč jsem se chovala, jak ta největší husa?!“ nadávala Carolina sama sobě a kopla do sebe dalšího panáka. Do baru vešla skupinka mladých lidí a mezi nimi byl i Carlos. „Jdu objednat něco k pití!“ řekl Carlos, zatímco ostatní se šli posadit. Carlos přišel k baru a čekal na barmana, ale v tom si na konci barového pultu všiml Caroliny. „Carolino?“ nevěřícně ji oslovil, když k ní přistoupil. Carolina se na něj podívala a rozesmála se. „Já myslel, že už jsi s tímhle skončila!“ divil se Carlos, že tam je. Carolina se znovu rozesmála, poté Carlose chytla kolem krku a začala ho líbat. Carlos byl v ještě větším šoku, ale to mu nezabránilo v tom její polibek opětovat. „Zrovna dneska se mi zachtělo zavzpomínat na staré časy!“ odpověděla mu Carolina až potom, co polibek přerušila. „Nevím, co to zapříčinilo, ale je to super!“ zasmál se Carlos, „nepřidáš se ke staré partě?“ ukázal na skupinku, se kterou přišel. „Jdeme!“ odvětila mu Carolina, aniž by se na danou skupinku otočila. Vzala si svoje pití a společně s Carlosem, který ji musel podpírat, aby nespadla, šla za nimi.

„Dobrý večer,“ vešel do jídelny, ve které byl Chris, Gustavo a Beatriz, Alejandro a posadil se na své místo. „Kdepak si byl?“ zeptal se ho Gustavo. „Byl jsem se podívat na malého!“ usmál se Alejandro, „a pochopitelně i na Jessicu,“ dodal. „Kdy ji propustí?“ zeptala se ho Beatriz. „Zítra ráno,“ odvětil jí Alejandro, „právě jsem se s ní domlouval, že ji vyzvednu,“ vysvětlil. Služebná mu právě donesla večeři, Alejandro jí poděkoval, a ona odešla. „A taky jsem se dozvěděl něco velmi zajímavého!“ pronesl Alejandro vážně, „hlavně tebe to bude zajímat, Chrisi!“ podíval se na svého mladšího bratra. „O co jde?“ zeptal se ho Chris. „Jessica mi řekla, že Gabrielu dnes ráno odvezli do blázince!“ oznámil jim Alejandro. Všichni z toho šoku přestali jíst. „Cože?“ zvolal Chris šokovaně. „Je to tak,“ přikývl Alejandro, „včera po té přehlídce prý měla další záchvat a Mirela už ji nedokázala zvládnout, a tak jí Gabrielin lékař doporučil, že bude lepší, když se Gabriela bude nějaký čas léčit!“ vysvětlil jim. „Nevěděla jsem, že je to s ní tak vážné!“ zhrozila se Beatriz. „Já jsem věděl, že má psychické problémy, ale nemyslel jsem si, že to zajde tak daleko!“ divil se Gustavo. „To, co se stalo včera na té přehlídce, pro ni byla zřejmě ta poslední kapka!“ podotkl Alejandro a všichni upřeli svůj pohled na Chrise. „Co se na mě tak díváte? Já za to nemůžu!“ obhajoval se Chris, „Gabriela vždycky věděla na čem je a podle toho se mohla rozhodnout, ale ona se vždycky rozhodla špatně a za to já opravdu nemůžu!“ řekl vážně. Všichni uznali, že má Chris pravdu a pokračovali ve večeři. „Kde je vlastně Carolina?“ zeptal se po chvíli Gustavo. „Od rána jsem ji neviděla!“ odvětila mu Beatriz. „Já ji dnes neviděl vůbec!“ řekl Chris. „Tak je asi někde venku s kamarádkami!“ domníval se Alejandro. Všichni tento nápad brali jako nejpravděpodobnější a v klidu pokračovali ve večeři.

Vanessa vyšla ze svého domu, aby se před večeří nadýchala čerstvého vzduchu. Jen co ale vyšla, zastavily před domem dvě auta, ze kterých vystoupily Marisol se Stacie a Raquel s Juanem José a Antoniem. Vanessa se se všemi objala a ti postupně vcházeli do domu. Po chvíli zastavilo před domem další auto, ze kterého tentokrát vystoupil Victor. „Victore!“ usmála se na něj Vanessa. „Miláčku!“ přistoupil k ní Victor a políbil ji. „Bolí tě to ještě?“ zeptala se Vanessa ustaraně a dotkla se jeho modřiny na rtu, kterou mu včera udělal Chris. „Vůbec ne!“ odvětil jí Victor, „kvůli tobě bych vydržel jakoukoli bolest!“ dodal. Vanessa se pousmála. „Victore,“ oslovila ho nejistě, „vážně mi neřekneš, proč tě vlastně Chris uhodil?“ zeptala se. „Není to vůbec důležité, nedělej si starostí!“ odvětil jí Victor a políbil ji. Vanessa tomu nevěřila, ale před ním se usmála, jako že je všechno v pořádku. „Půjdeme dovnitř?“ zeptal se jí Victor. Vanessa chtěla přikývnout, ale v tom viděla přijíždět Davidovo auto. „Už je tady David s Alexandrou, počkám na ně a pak přijdu!“ řekla Victorovi. Victor přikývl, políbil ji a vešel do domu. V té chvíli už David vystoupil z auta a šel k Vanesse. „Kde máš Alexandru?“ divila se Vanessa. „Opustila mě!“ odvětil jí David. Vanessa vykulila oči. „Ne, dělám si srandu!“ rozesmál se David a poté jí řekl o nabídce, kterou Alexandra dostala. „To je dobře, že to přijala!“ usmála se Vanessa, „taky si myslím, že by jí to mohlo ještě více pomoci se z toho všeho dostat!“ usmála se. David s úsměvem přikývl. „A co ty a Victor? Je to mezi vámi po včerejšku dobré?“ zeptal se. „Naštěstí ano!“ oddechla si Vanessa, „Victor je skvělý muž a dokázal mi odpustit!“ šťastně se usmála. „A s Chrisem si mluvila?“ zeptal se jí David. Vanessa pokroutila hlavou. „Naposledy jsem ho viděla včera, když jsme odcházeli z té přehlídky a pak jenom vím, že s Victorem mluvil a nakonec ho Chris uhodil, ale nevím proč! Victor mi to nechce říct!“ řekla rozzlobeně. „Já vím, proč ho Chris uhodil!“ řekl jí David. Vanessa na něj znovu vykulila oči. „Ne že bych schválně poslouchal, ale čekal jsem na Alexandru, která byla na toaletě, a tak nějak, jak jsem tam stál, jsem jejich rozhovor vyslechl!“ vysvětlil jí David. „A tak o čem mluvili?“ vyzvídala Vanessa. „On to ani tak nebyl rozhovor, jako spíš Victorův monolog!“ opravil se David, „řekl Chrisovi, že ti odpustil a že se tě za žádnou cenu nevzdá a že to nakonec bude on, kdo tě získá!“ řekl Vanesse zkrácenou verzi, ale to podstatné tam bylo, „a potom, co si ho Chris vyslechl, mu dal pěstí! A popravdě já být na jeho místě, tak to udělám taky!“ dodal vážně. „Davide!“ udiveně se na něj Vanessa zahleděla, „neříkej mi, že už i ty začínáš Chrisovi fandit!“ byla v šoku. „Vanesso, ty víš, že jsem ho dřív neměl rád, ale to bylo hlavně proto, že jsem si myslel, že jsem do tebe zamilovaný, a tak jsem ho považoval za svého soka!“ vysvětloval jí David, „ale jinak si myslím, že je to férový chlap, který tě opravdu miluje!“ dodal a pousmál se. „No,“ vzdychla Vanessa, „myslím, že si můžeš podat ruce s Marisol a Stacie!“ ušklíbla se a vešla do domu. David se rozesmál a také vešel do domu. „No kde jste?“ zeptala se jich Gregoria, když vešli do kuchyně, kde už všichni hosté seděli u krásně prostřeného stolu, „čekáme jen na vás!“ dodala Gregoria. „Jenom jsme něco potřebovali probrat!“ odvětila jí Vanessa a posadila se vedle ní a Victora. „Davide, kde si nechal Alexandru?“ zeptala se ho Gregoria. David jim řekl o Alexandřině nabídce a všichni se shodli na tom, že udělala dobře, když ji přijala. „Myslím, že než se pustíme do večeře, měli bychom si připít!“ Gregoria se postavila a pozvedla sklenku šampaňského. Všichni udělali to samé. „Chci připít na svou dceru a svého budoucího zetě!“ usmála se Gregoria na Anu Maríu a Diega, kteří byli v čele stolu, „a na první vnouče, které mi dáte!“ usmívala se. „Ať jste spolu všichni tři šťastní!“ dodala Vanessa s úsměvem. „Ať jste šťastní!“ řekli všichni najednou, postupně si s každým ťukly a napily se. Ana María a Diego se políbili a všichni jim zatleskali. Aně Maríi dojetím vytryskly slzy. „A teď se pustíme do té večeře,“ ozvala se Stacie, „nevím, jak vy ostatní, ale my nastávající maminky!“ mrkla na Anu Maríu, „už máme hlad!“ dodala a všichni se rozesmáli.

Byla skoro půlnoc, když Carolina a Carlos vyšli z baru. Oba byli velmi opilí, podpírali jeden druhého a hrozně se tomu smáli. „Kam teď?“ zeptal se Carlos. „Co k tobě domů?“ navrhla Carolina. „Myslíš zavzpomínat i na tyhle staré časy?“ zeptal se jí Carlos chtivě. „To přesně myslím!“ zasmála se Carolina a oba se začali vášnivě líbat. „Tak jedeme!“ smál se Carlos a oba nastoupili do jeho auta. „Nečekal jsem, že budu mít tak příjemnou noc!“ smál se Carlos, když nastartoval. „Já taky ne!“ smála se Carolina. Už nějakou chvíli jeli, ale kvůli alkoholu se Carlos nedokázal udržet ve svém pruhu. Teprve když na něj protijedoucí auto zatroubilo, tak se vzpamatoval a vrátil se do svého pruhu. Oběma to přišlo velmi směšné. Neustále se smáli, a tak nepostřehli, že se blíží ke stopce. A už vůbec netušili, že z druhé strany jede auto. Když dojeli ke stopce, Carolina si auta všimla. „Carlosi, pozor!“ zakřičela na něj. Carlos strhl volant stranou, ale poté už nemohl dělat nic. Jejich auto vyletělo ze silnice na louku, kde se několikrát převrátilo, až nakonec zůstalo ležet na střeše.