Byla jedna hodina ráno, když Martinézovi probudil zvonek u dveří. „Kdo to otravuje takhle pozdě?“ nadával Chris, když scházel ze schodů. Kousek za ním šel Alejandro. Chris otevřel dveře a dovnitř vešel policista. „Promiňte mi tuto pozdní hodinu, ale potřebuji mluvit s panem Martinézem!“ řekl jim policista. „A se kterým?“ zeptal se ho Alejandro. „S Gustavem Martinézem!“ upřesnil policista. Chris a Alejandro se podívali vzhůru a viděli, že Gustavo i s Beatriz, už přichází. „Co se děje?“ zeptal se Gustavo. „Pan Gustavo Martinéze?“ ujistil se policista. „Ano,“ přikývl Gustavo. „Je mi to líto, pane Martinézi, ale přináším vám špatnou zprávu! Vaše dcera Carolina měla autonehodu!“ oznámil jim policista. „Proboha!“ zhrozil se Gustavo a i ostatní byli ve velkém šoku. „A co je s ní?“ vzpamatoval se jako první Chris. „Byla převezena do nemocnice! Měli by jí právě operovat!“ řekl jim policista, „její stav je ale velmi vážný!“ dodal. „Panebože! Moje holčička!“ vytryskly Gustavovy slzy, „musíme hned jet do nemocnice!“ vyběhl nahoru po schodech a Beatriz běžela za ním. „Ve které je nemocnici?“ zeptal se policisty Chris. Policista mu odpověděl a poté odešel. Chris a Alejandro už také na nic nečekali a běželi se převléct.

Miguel tou dobou už dorazil do nemocnice. Carlos měl, na rozdíl od Caroliny, u sebe telefon, a tak Miguela snadněji kontaktovali. „Prosím vás!“ přiběhl Miguel k recepci, „volala mi policie, že do této nemocnice přivezou mého bratra, který měl autonehodu!“ vysvětloval recepční. „Jak se jmenuje váš bratr?“ zeptala se ho recepční. „Carlos Vidal,“ odvětil jí Miguel. „Počkejte moment, zavolám doktora,“ řekla mu recepční a vytočila číslo. Po chvíli dorazil na recepci lékař. „Pan Vidal?“ oslovil Miguela. „Jak to vypadá s mým bratrem?“ zeptal se ho Miguel vyděšeně. „Je mi to líto, pane Vidale, ale váš bratr zemřel!“ oznámil mu lékař. Miguel úplně ztuhnul. „Váš bratr měl velmi silné vnitřní krvácení a už v sanitce se ho pokoušeli oživovat a my pak pokračovali i tady, ale už jsme nemohli nic dělat!“ vysvětloval mu lékař. „Pane bože!“ chytil se Miguel za ústa a z očí mu vytryskly slzy, „jak se to vlastně stalo?“ zeptal se chvějícím se hlasem. „Váš bratr řídil pod vlivem alkoholu a nezvládl řízení!“ odvětil mu lékař. Miguelovi stékala po tvářích jedna slza za druhou. „Ta dívka, co jela s ním, ještě bojuje o život, ale také to nevypadá dobře!“ dodal lékař. „Dívka?“ zarazil se Miguel, „kdo?“ zeptal se. Lékař se podíval do papírů. „Carolina Martinézová!“ odvětil mu. „Carolina?!“ byl Miguel na dně ještě víc. „Znáte ji?“ zeptal se lékař. Miguel přikývl a z očí mu vytryskly další slzy. „Upřímnou soustrast, pane Vidale!“ podal mu lékař ruku a poté odešel. Miguel se posadil na nejbližší lavici. „Carlosi!“ podíval se vzhůru, „nedokázal jsem se o tebe postarat! Nedokázal!“ plakal, „a Carolina! Ne, ona nesmí umřít! Ona ne!“ plakal ještě víc. Po chvíli vytáhl z kapsy mobil a vytočil Veroničino číslo. Ozvala se mu ale pouze hlasová schránka, a tak jí nechal vzkaz. „Veronico, až si poslechneš tenhle vzkaz, tak za mnou, prosím, přijeď do nemocnice! Carlos zemřel a Carolina bojuje o život!“ plakal do telefonu a poté zavěsil. Nakonec si zabořil hlavu do dlaní a dál usedavě plakal.

Rozednilo se. Susana se vrátila domů z nákupu ve chvíli, kdy Rebeca vyšla ze svého pokoje. „Ahoj, mami!“ smutně ji Rebeca pozdravila a posadila se ke stolu. „Rebeco!“ ustaraně se na ni Susana zahleděla, „ty jsi zase celou noc nespala, viď?“ políbila ji na čelo. „Nešlo to! Musím pořád myslet na José Manuela!“ řekla jí Rebeca, „mám strach z toho, co by se mu mohlo stát!“ dodala vážně. „Nesmíš myslet hned na nejhorší!“ radila jí Susana, zatímco vyndávala nákup z tašek, „Davidovi neřekneš, že jsi ho viděla?“ zeptala se jí. Rebeca se své matce svěřila, že pomohla José Manuelovi k útěku, ale že s ním chtěla utéct také, to jí raději zatajila. „Nemůžu mu to říct!“ odvětila jí Rebeca, „roztrhnul by mě jako hada!“ dodala se smíchem. „Aspoň se mi tě podařilo rozesmát!“ usmála se na ni Susana. Rebeca se pousmála. „A co včera setkání s Alexandrou?“ změnila téma, „proběhlo všechno v pořádku?“ zeptala se. Susana s úsměvem přikývla a posadila se. „Jenom mě mrzelo, že jsem ji viděla poprvé po dlouhé době a na naše další setkání zase budu muset dlouho čekat!“ řekla smutně. „Teď už to nebude tak dlouhé jako těch sedm let!“ chytla jí Rebeca za ruku a usmála se na ni, „jsem šťastná, že máš zase obě dcery!“ dodala. „A já věřím, že brzy i ty budeš mít zase svou sestru!“ usmála se na ni Susana. Rebeca smutně pokroutila hlavou. „Já už tomu přestala věřit! Smířila jsem se s tím, že mi Alexandra nikdy neodpustí!“ řekla chvějícím hlasem. Susana se na ni smutně podívala a pevně ji objala.

Jessicu propustili z porodnice a právě dorazila domů. Byla hrozně rozčílená, protože ji Alejandro nevyzvednul, jak se spolu domluvili, a ona se tak musela trmácet autobusem. Vydala se do Alejandrova pokoje připravená mu vynadat, ale v pokoji nebyl. Tak se šla podívat i do ostatních pokojů, ale i ty byly prázdné. Nakonec sešla do kuchyně, aby se zeptala služebných. „Kde je Alejandro?“ vyštěkla na ně bez pozdravu, až se jí služebné lekly, „měl mě přijet vyzvednout do porodnice a úplně se na mě vykašlal! Tak kde je?“ křičela na ně, „jestli se dozvím, že je s Raquel, tak ať si mě nepřeje!“ nadávala, „ale kdybych se vrátila i s tím malým harantem, tak to by tu všichni čekali s otevřenou náručí, jenže jsem se vrátila sama, tak proč by mě měl někdo vítat, že?“ dodala ironicky. Služebné na ni udiveně hleděly a nechápaly, že může tak zle mluvit o svém vlastním synovi. „Co na mě tak koukáte?“ zakřičela na ně Jessica, „ještě jste mi neřekly, kde je Alejandro!“ připomněla jim. „Ještě jste nás nepustila ke slovu, slečno Jessico!“ řekla jí jedna služebná. „Nebuď drzá!“ okřikla ji Jessica, „tak kde je Alejandro?“ zeptala se znovu. „Všichni jsou v nemocnici! Slečna Carolina totiž měla autonehodu!“ odvětila jí další služebná. „Cože?“ zvolala Jessica šokovaně, „a co je s ní?“ zeptala se. „To my nevíme!“ odvětila jí další služebná. „Jak byste taky vy mohly něco vědět!“ opovrženě se na ně Jessica podívala a poté se ihned vydala do nemocnice.

Carolinu celou noc operovali a Martinézovi byli z toho dlouhého čekání, víc a víc nervóznější a vyděšenější. „Já se z toho zblázním, vždyť už ji operují skoro osm hodin!“ zvolal Gustavo zoufale. „Gustavo, doktoři nám přece řekli, že to bude trvat dlouho!“ řekla mu Beatriz, „určitě dělají všechno pro to, aby ji zachránili!“ dodala. Gustavo se znovu rozplakal a Beatriz ho objala. Chris a Alejandro stáli opodál a oba nervózně přešlapovali z místa na místo. V tom vyšel z operačního sálu lékař. „Pane doktore!“ oslovil ho Gustavo a všichni se k němu seběhli. „Mám pro vás dvě zprávy!“ řekl jim lékař, když si sundal roušku, „jednu dobrou a jednu špatnou!“ dodal. „Nejdřív tu dobrou, prosím vás!“ prosil ho Gustavo. „Vaše dcera bude žít!“ pousmál se na ně lékař. Všem okamžitě spadl velký kámen ze srdce a začali se šťastně objímat. „A co je ta špatná zpráva?“ zeptal se Chris lékaře. Lékař smutně vzdychl. „Všechno bude jasnější, až se Carolina probudí, ale měla vážně poraněnou míchu a obáváme se, že už nikdy nebude chodit!“ vysvětlil jim. Jak byli před chvíli všichni šťastní, že to Carolina přežila, po této zprávě se opět ocitli na dně. „Je mi to opravdu moc líto!“ dodal lékař a odešel. „To přeci není možný! Vždyť je tak mladá!“ plakal Gustavo. I Beatriz se rozplakala a objala ho. Chrisovi a Alejandrovi také stékaly po tvářích slzy a po chvíli oba odešli.

„Dobré ráno!“ vyšla usměvavá Vanessa ze svého pokoje. „Koukám, že ses dobře vyspala!“ usmála se na ni Gregoria, která seděla s Anou Maríou u stolu a obě snídaly. „Ještě aby ne!“ odvětila jí Vanessa, obě políbila na tvář a přisedla si k nim, „je neděle! Sluníčko krásně svítí! Já nemusím do práce a celý den tak můžu strávit se svým přítelem!“ usmívala se Vanessa a přitom si mazala rohlík máslem, „a navíc mám ještě dobrou náladu z té včerejší oslavy!“ dodala. „Ano, ta oslava se opravdu moc povedla!“ usmála se Ana María, „a večeře byla naprosto vynikající!“ mrkla na Gregorii. „Jsem ráda, že jste si pochutnaly!“ usmála se Gregoria. „Mami, ty jsi nejlepší kuchařka na světě!“ lichotila jí Vanessa. „Ale, nepovídej!“ smála se Gregoria, „raději mi, děvčata, povězte, co máte na dnešek v plánu?“ zeptala se jich. „Tak pro mě se za chvíli zastaví Diego!“ začala Ana María, „a konečně se půjdeme podívat na ten dům, co chce Diego pro nás koupit!“ usmála se. „Tak ty se mi opravdu odstěhuješ!“ zesmutněla Gregoria, „co si tady sama počnu?“ zeptala se. „Vždyť tu budeš mít ještě Vanessu!“ řekla jí Ana María. „Ale vždyť ta se taky jednou odstěhuje!“ podívala se Gregoria smutně i na Vanessu. „A kdo říká, že pak zůstaneš sama?“ zeptala se jí Vanessa, „co Juan José? Až se vezmete, tak určitě nebudete bydlet odděleně!“ dodala se smíchem a rozesmála i Anu Maríu. „Svatba?“ zděsila se Gregoria, „to teda ne! Všechno hezky pěkně popořadě! Nejdřív se vdají mé krásné dcery!“ usmála se na ně, „a pak se uvidí! To by bylo hrozné, kdybych se vdala dřív než vy dvě!“ zhrozila se. „Co by na tom bylo hrozného?“ zeptala se jí Vanessa. „Ještě si nám neřekla, co budeš dělat dneska ty, Vanesso!“ vyhnula se Gregoria její odpovědi. Vanessa se na ni nazlobeně podívala, že jí neodpověděla, ale pak to nechala být a usmála se. „Já mám sraz s Victorem! Ani nevím, co budeme dělat, ale určitě si ten volný den skvěle užijeme!“ usmívala se. „Takže už seš stoprocentně přesvědčená, že Victor je ten pravý?“ zeptala se jí Ana María. Vanessa se zarazila. „Copak nám dneska píšou hezkého v novinách?“ vyhnula se odpovědi tentokrát ona a vzala si noviny. Podívala se na titulní stranu a ztuhla. Titulní stranu totiž zdobila Carolinina nehoda. Bylo tam vyfocené zdemolované auto a v malém kroužku byla Carolinina fotka, proto se Vanessa ihned vyděsila a do článku se začetla. „Vanesso, co se děje?“ zeptala se jí Gregoria. „Carolina! Chrisova sestra měla v noci autonehodu!“ byla v obrovském šoku, „já musím hned do nemocnice!“ popadla svou kabelku a vyběhla z domu.

Když se Veronica ráno probudila, poslechla si vzkaz od Miguela a okamžitě běžela do nemocnice. Přiběhla na recepci a tam uviděla Miguela sedět. Momentálně neplakal, jenom nepřítomně hleděl do prázdna. „Miláčku!“ přisedla si Veronica k němu a chytla ho za ruce. „Veronico!“ smutně se na ni Miguel podíval, znovu to na něj padlo a rozplakal se. „Jenom plač!“ objala ho Veronica, „dostaň to ze sebe!“ vytryskly slzy i jí. „Nedokázal jsem se o něj postarat! Nedokázal!“ plakal Miguel, „mamce jsem na smrtelné posteli slíbil, že se o Carlose postarám a já ji zklamal!“ plakal. „Ne, Migueli, to není pravda! Ty jsi ji nezklamal!“ podívala se mu Veronica do očí, „dělal jsi, co si mohl, aby se Carlos změnil, ale on nechtěl! A hlavně si nesmíš dávat za vinu to, co se stalo! Tomu si nemohl zabránit!“ snažila se ho uklidnit. Miguel jí znovu padl do náruče a Veronica ho objímala, jak nejsilněji mohla. V tom kolem nich prošla Beatriz, která byla na toaletě. „Paní Beatriz!“ všimla si jí Veronica. „Veronico, Migueli!“ utřela si Beatriz slzy, „upřímnou soustrast, Migueli!“ podala mu ruku. „Děkuju vám,“ stiskl jí Miguel ruku a také si utřel slzy. „Víte už něco o Carolině?“ zeptala se jí Veronica. „Bude žít!“ smutně se na ně Beatriz usmála. „Díky Bohu!“ oddechl si Miguel. Nechtěl si vůbec představovat, že by měl přijít i o Carolinu. „Ale taky nám doktor řekl, že se obávají, že Carolina už nikdy nebude chodit!“ rozplakala se Beatriz znovu, když se slyšela to vyslovit. „Už nikdy nebude chodit?!“ zopakoval Miguel nevěřícně a z očí mu znovu vytryskly slzy. Veronica ho políbila na tvář, položila si hlavu na jeho rameno, objala ho a také plakala.

I Raquel se o Carolinině nehodě dozvěděla z novin a ihned se také vydala do nemocnice. Nejen proto, že chtěla utěšit Alejandra, ale i kvůli Carolině samotné, protože to nebyla jen její bývalá švagrová, ale vždy ji považovala i za svou mladší sestru. V nemocnici nejprve narazila na Gustava, který ji o Carolinině osudu řekl, a poté se vydala hledat Alejandra. Po chvíli ho našla u automatu na kávu. Alejandro si chtěl kávu koupit, ale místo toho mu automat sežral peníze. A po této maličkosti už mu ruply nervy. Vztekle do automatu bušil a kopal. „Alejandro!“ přistoupila k němu Raquel, „Alejandro, přestaň!“ zvýšila na něj hlas, aby ji vůbec slyšel. „Raquel!“ překvapeně se na ni Alejandro podíval, „Carolina už nebude nikdy chodit!“ řekl jí zoufale. „Já vím!“ stékaly Raquel po tvářích slzy, „tvůj táta už mi to řekl!“ dodala. „Chápeš to? Moje malá sestřička už nebude nikdy chodit!“ rozplakal se Alejandro. Raquel smutně přikývla a Alejandro jí padl do náruče. „Raquel, lásko moje, prosím tě, drž mě!“ žádal ji Alejandro zoufale, „drž mě! Nepouštěj mě! Moc tě teď potřebuju!“ plakal. „Držím tě a nepustím!“ plakala Raquel, „už tě nikdy nepustím!“ plakala. Oba toho druhého k sobě tiskli, jakoby se už opravdu nikdy nechtěli pustit. Po chvíli je v objetí našla Jessica. Protože ale už také věděla, jaký osud stihnul Carolinu, pochopila, že teď není vhodná chvíle dělat scény. Navíc si dobře uvědomovala, jak moc teď Alejandro trpí a že jediný, kdo mu v téhle hrozné chvíli může alespoň trochu pomoci, je právě Raquel. Proto beze slova odešla, protože věděla, že ji nikdo nepotřebuje.

Chris seděl v nemocniční kapli a myslel na chvíle s Carolinou. Na to, jak byla usměvavá a veselá a na to, jak těžké pro ni bude, až se dozví, že se už nikdy nepostaví na nohy. „Chrisi, pojď honem se mnou,“ chytla ho za ruku a tahala ho pryč. „Carolino, co se děje?“ nerozuměl jí Chris. „Tohle se děje!“ ukázala na Gustava a Beatriz. Chris se usmál. „Tak se tvoje přání splnilo!“ řekl Carolině. „No neříkala jsem to od začátku, že by byli pěkný pár!“ smála se Carolina. „Jsi naše hlavička!“ objal ji Chris kolem ramen a políbil ji na vlasy. „Jdeme za nimi,“ chtěla jít Carolina za nimi, ale Chris ji zadržel. „Prosím tě, teď je neruš! Určitě by jim to nebylo příjemné,“ upozornil ji Chris, „a neměla jsi náhodou žízeň?“ připomněl jí. „Ale já jim jen chtěla poblahopřát,“ řekla mu Carolina. „Na to bude ještě spousta času,“ řekl jí Chris a odvedl ji pryč. Chris se po této vzpomínce usmíval, ale když si pak uvědomil realitu, znovu se rozplakal. Do kaple vešla Vanessa, a když ho viděla, srdce jí pukalo bolestí. Než ho našla, tak se také stačila všechno o Carolině dozvědět. Potichu si ke Chrisovi přisedla. „Co tady děláš?“ poznal Chris, že je to ona, ani se na ni nemusel dívat, „přišla si se podívat, jak trpím?“ zeptal se, „to ty totiž vidíš ráda!“ dodal ironicky. „Chrisi, teď jsi ke mně nespravedlivý!“ řekla mu Vanessa smutně, „ale dokážu si představit, jak ti teď musí být a že si na někom potřebuješ vylít vztek! A pokud se ti pak uleví, tak jen do mě!“ dodala. Chrisovi po tvářích stékala jedna slza za druhou. „Proč musí být život tak krutý!“ ptal se Chris zoufale, „Carolině ještě není ani dvacet, proboha!“ zakřičel, „a dokonce života se už nezvedne z invalidního vozíku!“ plakal. Vanessa už plakala také a byla zoufalá z toho, že neví, co říct. Všechno, co jí napadalo, jí přišlo absurdní, a tak raději mlčela, aby neřekla nějakou hloupost. Pouze Chrise chytla za ruku a smutně na něj hleděla. Chris její ruku sevřel do svých a políbil ji na ni. Poté se na Vanessu podíval. „Děkuju ti, že si přišla!“ přes slzy se na ni pousmál. Vanessa mu úsměv opětovala a zcela bezmyšlenkovitě ho políbila. Poté se oba na sebe zmateně podívali a nakonec se jejich rty opět spojily v jeden dlouhý něžný polibek.