Vanessa a Chris se líbali, ale po chvíli Chris polibek přerušil. „Odejdi, Vanesso!“ odvrátil od ní svůj pohled. „Chrisi, teď nemůžu odejít! Nenechám tě v tomhle stavu samotného!“ řekla mu Vanessa naléhavě. „Nepotřebuji tvůj soucit!“ podíval se na ni Chris, „a už vůbec od tebe nechci polibky z lítosti!“ dodal vážně. „Ale, Chrisi!“ nesouhlasně Vanessa pokroutila hlavou. „Odejdi, Vanesso, prosím!“ požádal ji Chris znovu. „Já ale nechci odejít!“ plakala Vanessa. „Tak odejdu já!“ rozhodl se Chris a postavil se, „už jsem tu dlouho a teď je nejdůležitější, abychom já a moje rodina byli pohromadě!“ dodal a odcházel. „Chrisi!“ zavolala na něj Vanessa a vlastně ani nevěděla proč. Chris se na ni ještě od dveří podíval. „Je mi to opravdu moc líto!“ řekla mu Vanessa smutně. „A tím myslíš co?“ zeptal se jí Chris, „to, co se stalo mé sestře anebo to, až kam jsme se my dva dostali?“ zeptal se, ale na odpověď ani čekat nechtěl. Věnoval jí ještě jeden smutný pohled a odešel. Vanessa se otočila, opřela se a po chvíli se rozplakala. Především kvůli té druhé Chrisově otázce, která ji, ačkoliv on si to nemyslí, trápila. Uvědomila si, že jí její hrdost přerostla přes hlavu a že už ji neumí zastavit.

O šest měsíců později

Vanessa a Victor seděli v kavárně a líbali se. „Přáli jste si platit?“ vyrušil je číšník. Vanessa a Victor se přestali líbat, omluvně se na číšníka podívali a Victor poté zaplatil. „Děkuji vám, krásný den!“ popřál jim číšník a odešel. „Opravdu mě teď necháš samotného?“ dělal Victor na Vanessu smutné obličeje. „Musím!“ smutně se na něj Vanessa usmála, „jsem domluvená s Marisol, že navštívíme Stacie a malou!“ usmála se. „A nemohl bych jít taky?“ zeptal se jí Victor. „Ne, ne!“ pokroutila Vanessa hlavou, „když babinec, tak jen babinec!“ rozesmála se. „Tak jo no!“ vzdychl Victor smutně, „takže to se uvidíme až zítra v práci!“ uvědomil si. Vanessa přikývla. „To ale budu potřebovat menší zásobu polibků, abych to do zítřka vydržel!“ šibalsky se Victor usmál. Vanessa mu úsměv opětovala a poté se oba dlouze políbili. „Stačí?“ zeptala se ho. Victor se zamyslel. „Ne, chci ještě!“ řekl nakonec. Vanessa vzdychla a dala mu ještě jeden malý polibek. „To si se moc nepředala!“ podotkl Victor vážně. „Říkal si menší zásobu, tak jsem ti dala menší!“ zasmála se Vanessa. „Sakra, příště musím říct větší!“ smál se Victor. „Tak příště!“ políbila ho Vanessa na tvář a odešla.

Daniel seděl u baru, popíjel pivo a čekal na Chrise. Ten po pár minutách dorazil. „Ahoj, brácho!“ podali si s Danielem ruce a Chris si sedl vedle něj, „promiň mi to zpoždění, ale zastihla mě dopravní zácpa!“ omluvil se mu. „To nic!“ mávnul nad tím Daniel rukou, „já jsem hlavně rád, že si vůbec přišel, protože jsme spolu na pivku nebyli ani nepamatuju!“ podotkl, „kromě práce se vlastně vůbec nevidíme!“ dodal. „Já vím,“ přikývl Chris a také si objednal u barmana pivo, „ale vždyť víš, jak to teď u nás je! Za posledních šest měsíců prošla celá naše rodina těžkými zkouškami!“ pronesl smutně, „všichni teď vlastně veškerý náš čas dělíme mezi Carolinu a malého Gustava!“ dodal. „A já to úplně chápu!“ přikývl Daniel, „ale někdy je dobré si pročistit hlavu posezením s nejlepším kamarádem, ne?“ zeptal se. „Asi jo,“ souhlasil Chris, „vlastně už to i potřebuju!“ dodal. Barman před něj postavil pivo a Chris mu poděkoval. „A u tebe je vůbec něco nového?“ zeptal se Daniela. „U mě je všechno při starém! Stále jsem s Paolou!“ odvětil mu Daniel. Chris se raději napil piva, aby si zabránil utrousit poznámku, která by se Danielovi nelíbila. „A stále vám to klape?“ zeptal se a snažil se to říct tak, aby to znělo, že ho to vážně zajímá. „Tak sem tam nějaké nedorozumění proběhne v jako každém vztahu, ale jinak je všechno v pořádku!“ usmál se Daniel. Chris se znovu napil, protože měl na jazyku další poznámku a zase ji nechtěl říct, protože se nechtěl s Danielem hádat. „A co Vanessa?“ zeptal se ho Daniel, „viděl ses s ní teď někdy?“ zeptal se. Chris pokroutil hlavou. „Naposledy jsem ji viděl v nemocnici po té Carolinině nehodě!“ odvětil mu. „Takže si ji neviděl šest měsíců?“ byl Daniel v šoku, „a to si neměl nutkání za ní někdy zajít?“ zeptal se. „To víš, že měl!“ přiznal se Chris, „ale nechtěl jsem zažít další odmítnutí! Bylo mi mizerně kvůli Carolině a nechtěl jsem na tom být ještě hůř!“ vysvětlil mu. Daniel ho soucitně poplácal po rameni.

Šofér otevřel dveře domu Veroniových a dovnitř vstoupila Gabriela. Rozhlížela se po svém domě, ve kterém šest měsíců nebyla, a šťastně se usmívala. Byla ráda, že je zpátky. „Gabrielo!“ vyšla z obývacího pokoje Mirela, „konečně si doma!“ běžela ji obejmout. „Mami, ráda tě zase vidím!“ usmála se na ni Gabriela. „Moc ti to sluší!“ usmívala se na ni Mirela. „Tobě taky, mami!“ odvětila jí Gabriela. „Pojď, půjdeme se posadit!“ objala ji Mirela kolem ramen, „Dionisio,“ oslovila šoféra, „dones kufry mé dcery do jejího pokoje!“ poručila mu. Šofér přikývl a vyšel po schodech nahoru, zatímco Gabriela s Mirelou se usadily v obývacím pokoji na pohovku. „Gabrielo, ani nevíš, jak jsem šťastná, že jsi mi odpustila!“ řekla jí Mirela vážně. „Mami, já ti neměla, co odpouštět!“ usmála se na ni Gabriela, „byla jsem na tom vážně špatně! Neměla jsi na výběr!“ uznala, „a pobyt v tom sanatoriu mi vážně prospěl!“ dodala. „Moc se mi ulevilo, když mě tvůj lékař dennodenně informoval, jaké děláš pokroky!“ usmála se na ni Mirela, „proč si se ale po propuštění nechtěla vrátit rovnou domů?“ zeptala se jí. „Potřebovala jsem si ještě trochu urovnat svůj život, a proto jsem chtěla být daleko odtud!“ vysvětlila jí Gabriela, „bylo mi jedno, kde budu, ale musela jsem být pryč!“ dodala, „a to krásné miamské prostředí mi prospělo ještě víc!“ spokojeně se usmála. „Jsem ráda, že si zase doma a hlavně v pořádku!“ usmála se na ni Mirela. „Já taky!“ opětovala jí Gabriela úsměv a obě se objaly.

Marisol šla po ulici a hledala něco v kabelce, a tak si nevšimla, kdo proti ní jde. Až když kolem dotyčného prošla, zastavil ji známý hlas, který ale velmi dlouho neslyšela. „Marisol? Jsi to ty?“ zeptal se jí jakýsi muž. Marisol se zarazila, pomalu se otočila a chvíli nehnutě zůstala stát, když hleděla na Martína Paredese, svého bývalého snoubence. „Marisol!“ užasle na ni Martín hleděl, „moc ti to sluší!“ lichotil jí. „Martíne!“ konečně se Marisol vzpamatovala a dokázala vyslovit alespoň jeho jméno. „Už je to dlouho, co jsme se viděly naposledy!“ řekl Martín. „Víc jak čtyři roky!“ poznamenala Marisol, „na ten den, ale nevzpomínám ráda!“ narážela na jejich svatební den, kdy ho nachytala při nevěře s Paolou. „Věř mi, že já taky ne!“ zesmutněl Martín, „neměl jsem ani možnost tě požádat o odpuštění!“ dodal vážně. „Já o něj v tu chvíli ani nestála!“ řekla mu Marisol, „bylo mi zle a už jsem tě nechtěla vidět!“ dodala vážně. „To naprosto chápu!“ cítil se Martín i po letech velmi provinile, „měla by si chvíli čas?“ zeptal se jí, „rád bych využil toho, že jsme se potkali a pozval tě alespoň na kafe! Chtěl bych si s tebou promluvit!“ řekl jí. „Promiň, Martíne, ale nemám čas!“ řekla mu Marisol. „A to říkáš proto, že je to pravda, anebo je to jen výmluva, aby si se mnou nemusela být?“ zeptal se jí Martín. „Co myslíš?“ odvětila mu Marisol otázkou. „Tu druhou možnost bych si asi zasloužil víc!“ uznal Martín. „To ano!“ přikývla Marisol, „ale říkám ti pravdu! Vážně nemám čas, už mám něco domluveného!“ dodala. „Jasně,“ přikývl Martín, „a někdy jindy by to šlo?“ zeptal se, „opravdu moc bych si to s tebou chtěl vyříkat!“ naléhal na ni. „Tak dobře!“ souhlasila Marisol po chvíli přemýšlení. „Skvělé!“ usmál se Martín, „máš pořád to samé číslo?“ zeptal se. Marisol přikývla. „A ty ho pořád ještě máš?“ divila se. „Já neměl důvod ho mazat, na rozdíl od tebe!“ odvětil jí Martín, „ale taky jsem neměl za ty čtyři roky odvahu to číslo vytočit!“ dodal zahanbeně. „Já bych ti to stejně asi nezvedla!“ řekla mu Marisol. Martín chápavě přikývl. „Takže teď ti můžu zavolat, abychom se domluvili na to kafe?“ ujišťoval se Martín. „Teď ti to možná zvednu!“ odvětila mu Marisol. „Možná! To už je lepší!“ usmál se Martín a Marisol to také donutilo k úsměvu. „Takže někdy v blízké době se uvidíme?“ zeptal se jí Martín. „Uvidíme,“ přikývla Marisol, „a promiň, už opravdu musím jít,“ omluvila se mu. „Jasně, jen běž!“ pobídl ji Martín. Marisol se na něj pousmála a odešla. Martín se za ní chvíli s úsměvem díval a poté se vydal druhým směrem.

Carolina byla v zahradě svého domu. Seděla na dece a hrála si s šestiměsíčním Gustavem. K překvapení všech, se Carolina se svým osudem smířila nejlépe. Brala ho totiž jako trest. Trest za to, jak zle se kdysi chovala ke své rodině, jak zle se chovala k Miguelovi, čímž ho nadobro ztratila, a hlavně ho brala jako trest za to, že zabila svoje dítě. Po tom, co ji propustili z nemocnice, se oni členové její rodiny střídavě starali a ona se zase ráda starala o svého synovce, jehož se stala i kmotrou. „Gustavo, podívej se, jak to autíčko hrozně rychle jede!“ měla Gustava posazeného na klíně, po dece jezdila Gustavovým autíčkem a napodobovala zvuk motoru. Gustavo se vykulenýma očičkama díval na auto. „Gustavo!“ oslovila ho Carolina a Gustavo se na ni podíval, „a kampak tím autíčkem pojedeme, hm?“ zeptala se ho. „Na rehabilitaci!“ odvětil jí druhý Gustavo, který k nim přišel společně s Alejandrem. „Tati, tebe jsem se ale neptala!“ řekla mu Carolina. „Gustavo jako Gustavo!“ pokrčil Gustavo rameny, „viď, Gustavo?“ vzal si malého do náruče. „Já chci taky pochovat!“ natáhla Carolina ruce a usmála se. „Tak já tě teda pochovám, no!“ zasmál se Alejandro, vzal ji do náruče a posadil ji do jejího kolečkového křesla, které stálo vedle deky. „To nebylo moc dlouhé chování!“ dělala Carolina uraženou. „Tak příště!“ usmál se na ni Alejandro a políbil ji na tvář. „A my pojedeme!“ řekl jí Gustavo. Alejandro si od něj vzal svého syna a odešel. Gustavo chytil kolečkové křeslo a pomalu jel s Carolinou k autu. „Tati?“ oslovila ho Carolina. „Ano, holčičko?“ zeptal se Gustavo. „Až mi skončí rehabilitace, mohl by si mě ještě někam zavézt, prosím?“ požádala ho Carolina. „Samozřejmě,“ přikývl Gustavo, „kam by si chtěla?“ zeptal se. „Na hřbitov za Carlosem!“ odvětila mu Carolina. Gustavo se zarazil a přiklekl si k ní. „Vážně tam chceš?“ zeptal se jí nejistě. „Ještě jsem tam nebyla a myslím, že už je na čase!“ odvětila mu Carolina, „ať už to mezi námi bylo jakkoliv, patřil do mého života a já ještě neměla možnost se s ním rozloučit!“ vysvětlila mu. Gustavo na ni s nevěřícným úsměvem hleděl a byl velice pyšný, že má tak silnou dceru. „Samozřejmě, že tě tam odvezu,“ řekl jí. Carolina se na něj usmála. Gustavo ji políbil na čelo, znovu chytil křeslo a pomalu dojeli k autu.

David stál přede dveřmi svého bytu a po kapsách hledal klíče. Když je našel, začal mu zvonit mobil. „Ano?“ zdvihl mobil a otevřel dveře, „ahoj, Gregorie,“ vešel do bytu a zabouchl dveře, „dneska večer mám čas…další rodinná večeře…jasně, přijdu moc rád…tak večer!“ rozloučil se a položil mobil na stůl. Sedl si a se zavřenými oči se pohodlně usadil, protože byl unavený z práce. V tom se něčí ruce dotkly jeho ramen. David se zprudka otočil a šťastně se usmál, protože hleděl na Alexandru. „Ahoj, lásko!“ usmála se na něj Alexandra. David na ni užasle hleděl, protože mu připadala ještě krásnější, než když odjížděla. „Miláčku!“ David vstal a pevně ji objal, „jak si se dostala dovnitř?“ zeptal se jí udiveně, když se jí podíval do očí. „Dal jsi mi přeci před odjezdem klíče!“ připomněla mu Alexandra, „už jsi zapomněl?“ rozesmála se. David se zasmál. „Už ses mi vrátila natrvalo? Už mě nikdy neopustíš?“ zeptal se. „Pokud to sám nebudeš chtít, tak ne!“ odvětila mu Alexandra. „Musel bych být blázen, kdybych to chtěl!“ řekl jí David, „moc se mi stýskalo!“ pohladil ji po tváři. „Mně ještě víc!“ usmála se Alexandra. David jí úsměv opětoval a oba se dlouze políbili.

„Ta je tak nádherná!“ rozplývala se Vanessa nad Staciinou dvouměsíční dcerou Karen, kterou držela v náručí. „Celá máma!“ podotkla Marisol a mrkla na Stacie. Stacie se usmála. „Je mi to líto děvčata, ale Karen už bude muset jít spinkat!“ řekla. „Ona už stejně spí!“ usmála se Vanessa. „Tak jí půjdu uložit do postýlky!“ řekla Stacie a vzala si Karen do náruče, „vy ale klidně dál seďte, hned sem zpátky!“ dodala a odešla do vedlejší místnosti. „Ty, Marisol!“ oslovila ji Vanessa. „Hm?“ tázavě se na ni Marisol podívala. „Ty se potkáváš s Chrisem!“ řekla Vanessa samozřejmě, ale zároveň i trochu otázkou. „Jelikož spolu pracujeme, tak se občas opravdu potkáme!“ zasmála se Marisol. Vanessa se ušklíbla. „A je s ním všechno v pořádku?“ zeptala se. „Na co narážíš?“ nerozuměla jí Marisol. „Já jen, že už jsem ho půl roku neviděla!“ odvětila jí Vanessa. „A ty by si chtěla?“ zeptala se jí Marisol se smíchem. „Ne!“ odvětila jí Vanessa rázně, „já jen, že je mi to divné, že za mnou ani jednou nepřišel!“ dodala. „Takže by si chtěla, aby za tebou přišel?“ provokovala ji Marisol. „Ne!“ zdůraznila jí Vanessa znovu, „jenom jsem překvapená, že už mě nepronásleduje!“ vysvětlila jí. „Vždyť si to přeci chtěla!“ odvětila jí Marisol, „chtěla si, aby tě nechal na pokoji!“ připomněla jí. „Já vím a jsem ráda, že mě konečně poslechl!“ odvětila jí Vanessa hodně nepřesvědčivě. Marisol se pobaveně usmívala. „Co probíráte?“ vrátila se do místnosti Stacie. „Vanessu trápí, že už ji Chris nepronásleduje!“ řekla jí Marisol se smíchem. „To není pravda!“ rozčílila se Vanessa, „a už bychom měly jít!“ raději změnila téma a obě se s Marisol zvedly. „Vanesso, vyřiď své matce, že bych moc ráda zase na večeři přišla, ale že teď kvůli malé nemůžu!“ řekla jí Stacie. „To je přeci jasné!“ usmála se Vanessa. „Tak všechny někdy pozvu na večeři já!“ napadlo Stacie. „Dobrý nápad!“ usmála se Vanessa. „Tak se mějte!“ rozloučila se s nimi Stacie a Vanessa s Marisol odešly. Stacie sklidila z konferenčního stolku prázdné šálky od kávy a odnesla je do kuchyně. Když je dávala do dřezu, někdo jí zaklepal na dveře. Šla otevřít, a když dveře otevřela, úplně ztuhla. „Ahoj, Stacie!“ pozdravil ji Reinaldo. Stacie ze sebe nedokázala vydat ani hlásku.

„Ahoj, Jessico!“ přivítala se s ní Mirela, když Jessica přišla do jejího domu. „Ahoj, Mirelo,“ pozdravila ji Jessica, „přišla jsem se podívat na Gabrielu! Je už zpátky?“ zeptala se. Mirela přikývla a v tom za sebou Jessica uslyšela Gabrielin hlas. „Jessico, kamarádko!“ usmívala se na ni Gabriela a objala ji, „tak ráda tě zase vidím! Moc se mi po tobě stýskalo!“ usmívala se. Jessica na ni hleděla jak na zjevení. Tohle přece nebyla Gabriela, kterou znala. „Pojď, Jessico!“ chytla jí Gabriela za ruku, „půjdeme ke mně do pokoje a povyprávíš mi všechno o tvém synovi!“ usmála se na ni a vedla ji po schodech nahoru do svého pokoje. „Tak povídej!“ pobídla ji Gabriela, když vešli dovnitř, „jaký je tvůj syn?“ posadila se na svou postel, „a vůbec? Proč si ho nepřivedla s sebou?“ zeptala se, „tak ráda bych ho konečně viděla!“ usmála se. „Kdo jsi a co jsi udělala s mou nejlepší kamarádkou?“ zeptala se jí Jessica nevěřícně. „Jessico, já jsem přeci tady!“ smála se Gabriela, „tak už povídej! Nemáš alespoň Gustavovu fotku?“ dál se vyptávala na jejího syna. „Gabrielo, ty mě vážně děsíš!“ byla z ní Jessica úplně zmatená. „Děsím? A čím?“ smála se Gabriela. „Gabrielo, já tě znám! Tohle nejsi ty!“ vrtěla Jessica hlavou, „a nevěřím na zázraky, takže nevěřím tomu, že z tebe v tom blázinci udělali lepšího člověka! Řekni mi pravdu! Tahle ta hodná a milá Gabriela je jenom další z tvých her, že mám pravdu?“ zeptala se. Gabriela na ni nechápavě hleděla.