„Jessico, o jaké hře mi to tu povídáš?“ zeptala se jí Gabriela nechápavě. „Ty moc dobře víš, o čem mluvím!“ odvětila jí Jessica. „Musím tě zklamat, ale vážně nevím!“ zavrtěla Gabriela hlavou. „Dobře, tak když mi to nechceš říct, tak si to nech!“ řekla jí Jessica a chystala se k odchodu. „Počkej, Jessico!“ zastavila ji Gabriela a postavila se. Jessica čekala, co jí Gabriela řekne. „No, dobře, odhalila si mě!“ zašklebila se Gabriela, „v tom blázinci se sice snažili, ale lepšího člověka ze mě neudělali!“ zasmála se, „teda oni si myslí, že ano, jenom já vím, že ne!“ vítězně se usmála, „a teď ještě ty!“ dodala. „Ani tvoje máma to neví?“ zeptala se jí Jessica. „Ta naivně věří, že už do konce života budu její hodná holčička!“ smála se Gabriela. „A k čemu ti tahle hra na hodnou bude?“ zeptala se jí Jessica, „pokud vím, už sis na hodnou hrála před půl rokem, a jak to dopadlo, hm?!“ podotkla. „Jenže teď to mám podložené černé na bílém, že jsem úplně v pořádku a mou novou tvář mi zbaštil každý, na koho jsem se jen usmála!“ odvětila jí Gabriela. „Gabrielo, já ti nechci kazit radost, ale na Chrise se můžeš usmívat třeba od rána do večera, ale na něj už to nezabere!“ upozornila ji Jessica. „Nevím, proč by to nemělo zabrat!“ pokrčila Gabriela rameny, „teď jsem teprve na té správné cestě! Nejdřív jsem mámu nenáviděla, že mě do toho blázince poslala, ale postupně jsem si uvědomila, že to má své výhody!“ spokojeně se usmívala, „protože na Chrise teď budu moct zapůsobit jako opravdu nový člověk!“ dodala vítězně. „Gabrielo, já se ti divím!“ vzdychla Jessica, „proč už nenecháš Chrise na pokoji? Za celý půlrok se o tobě ani jednou nezmínil, takže si mu skutečně nechyběla, za to o kom mluvil neustále, byla…“ „Neříkej to jméno!“ přerušila ji Gabriela, protože rozhodně nechtěla slyšet to, že Chris celou dobu mluvil jen o Vanesse, „a jak vůbec můžeš vyslovit to, že bych Chrise měla nechat?“ nevěřícně na ni hleděla, „zrovna ty! Nebo ty si se snad během doby, co jsme se neviděly, vykašlala na Alejandra?“ zeptala se jí ironicky. „Ne, to ne!“ odvětila jí Jessica, „ale…,“ odmlčela se. „Co ale?“ zeptala se jí Gabriela. „Nic,“ zavrtěla Jessica hlavou, „už budu muset jít! Měj se,“ rozloučila se a odešla. Gabriela se tvářila zmateně, ale nakonec jen mávla rukou, protože proč by se měla zabývat Jessičinými problémy, když jich má sama víc než dost.

„Rei-rei-naldo!“ vykoktala ze sebe Stacie. „Asi si mě nečekala, co?“ zeptal se jí Reinaldo. „Čekala bych kohokoliv, ale tebe opravdu ne!“ odvětila mu Stacie. „Myslíš, že bych mohl na chvíli dál?“ zeptal se jí Reinaldo. „A proč?“ odvětila mu Stacie otázkou. „Chtěl bych s tebou mluvit!“ řekl jí Reinaldo, „prosím!“ dodal hodně důrazně. Stacie po chvíli přikývla a odstoupila, aby mohl Reinaldo vejít. „Děkuju ti!“ usmál se na ni Reinaldo a vešel dovnitř s kufrem v ruce. Stacie zavřela dveře, zhluboka se nadechla a šla za Reinaldem do obývacího pokoje, kde on už stál. „Tak o čem se mnou chceš mluvit?“ zeptala se ho. „Předně se ti chci omluvit za to, že jsem tě tak nečekaně přepadl!“ omluvil se jí Reinaldo. „V pořádku!“ řekla Stacie. „A pak se ti chci hlavně omluvit za to, jak jsem se k tobě zachoval!“ řekl jí Reinaldo s vážnou tváří, „za to, že jsem tě opustil!“ dodal. Stacie na něj udiveně hleděla. „Víš, Stacie, od chvíle, co jsem od tebe odešel, se mi vůbec nedařilo!“ začal jí Reinaldo vysvětlovat, „nedařilo se mi v osobním životě a ani v práci!“ řekl smutně. „A co já s tím?“ pokrčila Stacie rameny. „Chápu,“ přikývl Reinaldo, „zasloužím si od tebe tenhle přístup!“ uznal. „Co ode mě chceš, Reinaldo?“ zeptala se ho Stacie podrážděně. „Ještě jednu šanci!“ odvětil jí Reinaldo a pousmál se na ni. Stacie byla v ještě větším šoku. Ještě se nevzpamatovala z toho, že se vrátil, že tu před ní stojí a teď ji ještě žádá o jednu šanci. „Stacie?“ oslovil ji Reinaldo, když dlouho mlčela. Stacie už se nadechla, že něco řekne, ale vzápětí si uvědomila, že vlastně neví co, ale v tom ji z jejího nevědění vysvobodil pláč její dcery, který se ozval z druhé místnosti. Stacie za ní běžela a Reinaldo se pousmál. Po chvíli se Stacie vrátila k Reinaldovi s Karen v náručí. Reinaldo k nim přistoupil a na Karen se usmál. „Jak se jmenuje?“ zeptal se. „Karen!“ odvětila mu Stacie. „Tvé druhé jméno!“ usmál se na ni Reinaldo. Stacie přikývla. „Mohl bych?“ nastavil Reinaldo náruč, že by si rád Karen pochoval. Stacie mu ji váhavě podala. „Ahoj, Karen!“ usmál se na ni Reinaldo, „ty jsi tak krásná! A víš po kom? Po tvé mamince!“ usmíval se na ni. Stacie byla opět v šoku, když viděla, jak to Reinaldo se svou dcerou umí. „Usnula!“ řekl jí Reinaldo. „Tak mi ji dej,“ vzala si ji Stacie zpátky, „půjdu ji znovu uložit!“ dodala a odešla. Reinaldo se šťastně usmíval. Stacie se k němu po chvíli vrátila. „Stacie, já mám na tebe ještě jednu prosbu,“ řekl jí Reinaldo opatrně. „Jakou?“ zeptala se ho Stacie. „Mohl bych pár dní, než si něco najdu, zůstat tady?“ požádal ji Reinaldo. „Bude ti stačit gauč?“ zeptala se ho Stacie a ji samotnou překvapilo, že mu to navrhla. Když si představovala, že by se jednou Reinaldo vrátil, tak ve své představě mu okamžitě zavřela dveře před nosem a ve skutečnosti dopadlo všechno jinak. Pozvala ho dovnitř, nechala ho pochovat jejich dceru a nakonec mu dovolila u nich zůstat. „Samozřejmě, že mi stačí gauč!“ odvětil jí Reinaldo, „děkuju ti moc, Stacie!“ usmál se na ni. Stacie znervózněla a šla se raději schovat do pokoje své dcery.

„Měla jsem se opravdu moc dobře! Hodně mi to pomohlo!“ usmívala se Alexandra potom, co Davidovi dovyprávěla o svých zážitcích za posledních šest měsíců. „Ta spokojenost z tebe úplně sálá!“ usmál se na ni David, „jsem šťastný i za tebe!“ políbil ji. „Já jsem taky moc šťastná!“ usmívala se Alexandra, „a díky těm besedám jsem taky udělala jedno zásadní rozhodnutí!“ řekla vážně. „Jaké?“ zeptal se jí David. „Nejdřív mi řekni, co jsi mi chtěl před chvílí říct ty!“ řekla mu Alexandra. David se na ni usmál a políbil ji. „Počkej chvíli!“ řekl jí a odešel do své ložnice. Po chvíli se vrátil s rukama schovanýma za zády a s šibalským úsměvem. „Co se děje?“ usmála se na něj Alexandra. David si přisedl zpátky k ní na pohovku a usmál se na ni. „Tohle jsem měl připravené už před půl rokem, ale měl jsem tě u sebe tak krátce, že nebyla příležitost kdy ti to dát!“ řekl jí David. „Co mi chceš dát?“ zeptala se ho Alexandra. David jí ukázal svou dlaň, na které byla malá krabička. Alexandra na něj vykulila oči. „Alexandro Olmedová!“ otevřel David krabičku a v ní zářil prsten, „vezmeš si mě?“ požádal ji o ruku. „Ano, ano, vezmu si tě!“ odvětila mu Alexandra šťastně a ani na vteřinu o svém rozhodnutí nezapochybovala. David se šťastně usmál, vyndal prsten z krabičky a nasadil ho Alexandře na prst. Alexandra mu padla kolem krku a poté se dlouze políbili. „Davide, tolik tě miluju!“ řekla mu Alexandra dojatě. „Taky tě miluju!“ usmál se na ni David, „a už tě nikdy nikam nepustím!“ políbil ji na ruce. „Já se budu vdávat!“ zvolala Alexandra nevěřícně, ale šťastně. David se na ni usmál, chytil její obličej do dlaní a políbil ji. „Davide,“ oslovila ho Alexandra, „uděláš pro mě něco?“ zeptala se ho. „Pro tebe všechno na světě!“ odvětil jí David a usmál se. Alexandra mu úsměv opětovala a poté mu řekla své přání.

Gustavo jak slíbil, dovezl Carolinu na hřbitov. Právě zastavili u Carlosova hrobu. Carolina položila na náhrobní kámen květiny a smutně se usmála. „Tati?“ oslovila Gustava, „nech mě tu, prosím, o samotě!“ požádala ho. „Až budeš chtít jet, tak na mě zamávej, ano?“ políbil ji Gustavo na vlasy. Carolina přikývla a Gustavo šel ke svému autu. „Ahoj, Carlosi, přišla jsem se s tebou rozloučit!“ začala na něj Carolina mluvit, „musela jsem! I když náš vztah nebyl ideální, něco jsme spolu prožili! A svým způsobem jsem tě tehdy i milovala! A proto na tebe nikdy nezapomenu!“ odmlčela se a dál se smutným výrazem myslela na jejich společné chvíle. Neměla ani tušení, že se k ní váhavým krokem blíží Miguel. V ruce držel květiny, které pravidelně na hrob svého bratra nosil. Když viděl Carolinu sedět na kolečkovém křesle, bylo mu do pláče. Ani nevěděl, jestli tam má vůbec teď jít, protože netušil, co Carolině řekne. Naposledy ji viděl to osudné ráno v den nehody a během šesti měsíců v sobě nenašel dost odvahy, aby za ní zašel. Nyní ale už pokládal květiny na hrob a postavil se proti ní. „Migueli!“ pousmála se na něj Carolina. Miguel se na ni díval a bylo mu jí tak líto, že ji nedokázal ani pozdravit. Přemýšlel, co by jí řekl, ale jediná otázka, která ho napadala, byla „Jak se máš?“, ale ta by vyzněla v tomto případě hodně směšně, a tak ji hned zavrhnul. „Jestli se mě chceš zeptat, jak se mám, tak se klidně zeptej!“ odhalila Carolina jeho tápání, „já ti totiž odpovím, že se mám dobře!“ usmála se na něj. „Carolino, je mi to strašně líto!“ vysoukal Miguel nakonec ze sebe. „To nemusí!“ pousmála se na něj Carolina, „musela jsem být nějak potrestána ze své chyby!“ dodala vážně. „Takhle nemluv, prosím tě!“ řekl jí Miguel zoufale, „Carolino, co se ten večer vlastně stalo?“ zeptal se jí opatrně. „Ráda bych ti to řekla, ale nemůžu, protože si na nic nevzpomínám!“ odvětila mu Carolina. Miguel chápavě přikývl. „Jsi pořád s Veronicou?“ zeptala se ho Carolina. Miguel přikývl, ale raději se jí přitom nedíval do očí. „To je dobře!“ usmála se Carolina, „ty si zasloužíš někoho tak dobrého jako je Veronica!“ dodala a myslela to opravdu upřímně. Miguel na ni nešťastně hleděl. „Měj se, Migueli!“ rozloučila se s ním Carolina, otočila své kolečkového křeslo a jela k autu. Když jí Gustavo viděl, že se vrací, šel jí naproti. Miguel se za ní díval a po tvářích mu stékaly slzy.

U Solanových se opět konala poněkud větší rodinná večeře. Gregoria s Vanessou dodělávaly poslední detaily na prostřeném stole a ostatní seděli okolo a povídali si. Juan José si povídal s Raquel a Antoniem, Marisol s Victorem a Diego se zamilovaně usmíval na Anu Maríu, která měla ruce položené na svém již devítiměsíčním břichu. „Kde je zase ten David? Proč on vždycky chodí jako poslední?!“ zlobila se Vanessa. „Vanesso, jako by si ho neznala!“ odvětila jí Marisol, „pozdní příchody jsou přeci jeho parketa!“ dodala se smíchem a všichni se rozesmáli. V tom někdo zaklepal na dveře. „Davide, je otevřeno!“ zavolala Gregoria, protože se domnívala, že to bude on. A měla pravdu. David to skutečně byl, ale ruku v ruce s Alexandrou. „Dobrý večer!“ na všechny se Alexandra usmála. „Alexandro!“ zaradovala se Vanessa a běžela ji obejmout, „to je dobře, že jsi tady zase s námi!“ usmála se na ni. „Já jsem taky moc ráda!“ usmála se Alexandra. Postupně se s ní přivítali i ostatní a mezi posledními byli Ana María s Diegem. „Ano Marío, Diego, moc vám gratuluju!“ usmála se na ně Alexandra, „David mi řekl, že jste se vzali!“ usmála se. „Děkujeme!“ poděkovala jí Ana María. „Chtěli jsme, aby se naše dítě narodilo do úplné rodiny!“ dodal Diego a políbil Anu Maríu na tvář. V tom Vanessin zrak padl na Alexandřin levý prsteníček. „Alexandro!“ zvolala udiveně a chytla jí za ruku, aby se ujistila, jestli dobře vidí, „co se ti to tady leskne?!“ usmívala se. Alexandra se usmála na Davida. „David mě dnes požádal o ruku!“ oznámila šťastně. „Ale to je ohromná zpráva!“ zaradovala se Vanessa a jako první oběma pogratulovala. Ostatní nezůstali pozadu a také Davidovi a Alexandře pogratulovali. „Takže si myslím,“ ozvala se Gregoria, „že se dnešní večeře promění v zásnubní večeři!“ usmála se. „To přímo musí!“ souhlasila Vanessa. Všichni se usadili ke stolu a užili si spolu další příjemný večer.

Nastalo ráno. Chris procházel chodbou agentury a chtěl vejít do své kanceláře, když ho zastavila Marisol. „Chrisi, měl bys na mě chvilinku?“ zeptala se ho. „Na tebe vždycky!“ usmál se na ni Chris, „půjdeme ke mně!“ dodal a oba vešli do jeho kanceláře. „Posaď se,“ ukázal na židli a Marisol si sedla, „tak copak máš na srdci?“ zeptal se jí, když si sedl do svého křesla proti ní. „Měla bych něco osobního,“ odvětila mu Marisol. „O co jde?“ zeptal se jí Chris. „Proč si Vanessu za poslední půl rok ani jednou nevyhledal?“ zeptala se ho Marisol. „Proč se mě na to ptáš?“ nechápal ji Chris. „Prosím, odpověz mi!“ požádala ho Marisol, „potom ti to vysvětlím,“ dodala. „Nevyhledával jsem ji, protože jsem nechtěl zažít další odmítnutí!“ odvětil jí Chris, „byl jsem na tom teď hodně špatně kvůli Carolině a nechtěl jsem na tom být ještě hůř!“ vysvětlil jí. „Naprosto ti rozumím!“ přikývla Marisol. „A proč ses mě na to teda ptala?“ zeptal se jí Chris. „Protože se mě na to včera ptala Vanessa a já nevěděla, jak jí na tu otázku mám odpovědět!“ odvětila mu Marisol s úsměvem. „Vanessa se tě ptala, proč jsem za ní nepřišel?“ zvolal Chris nevěřícně. Marisol přikývla. „Nakonec to sice zamluvila, že je vlastně ráda, že jsi ji poslechl a že už ji nepronásleduješ, ale na očích jí bylo vidět, že ji hodně trápí, že tě tak dlouho neviděla!“ vysvětlila mu, „bylo na ní vidět, že se jí stýská a že jí chybí ta tvoje nečekaná přepadení!“ u slova přepadení naznačila prsty uvozovky. Chris se rozesmál. „Takže myslíš, že mám pořád šanci?“ zeptal se jí, když zvážněl. „Myslím, že máš!“ přikývla Marisol, „a hodně velkou!“ široce se usmála, „Vanessa má sice tvrdou hlavu, ale srdci nedokáže poručit, ani kdyby chtěla!“ dodala. „Srdci se poručit nedá! Mluvíš mi z duše!“ řekl Chris. Marisol smutně vzdychla, protože i ona na tom byla s Danielem úplně stejně. „Díky, Marisol, za tu užitečnou informaci!“ usmál se na ni Chris, „hned s tím něco udělám!“ dodal rozhodně. „Rádo se stalo!“ usmála se na něj Marisol a odešla.

Vanessa neměla moc, co na práci, a tak využila chvíle volna a prohlížela si časopis se svatebními šatami. Včera při večeři se totiž nabídla, že Davidovi a Alexandře svatbu připraví. „Vanesso,“ vešel do její kanceláře Victor, „mám vyvolané ty fotky,“ řekl jí. „Díky, polož mi je na stůl!“ řekla mu Vanessa a přitom neodtrhla oči od časopisu. Victor se zarazil, že ho tak odbyla, a šel se podívat, co ji momentálně zajímá více. „Aha!“ zvolal chápavě, když se nad ní naklonil, „svatební šaty jsou zajímavější!“ zasmál se. „Já vím, že bych si to měla nechat až na doma, ale já mám z té svatby takovou radost, že mi to prostě nedalo!“ zasmála se Vanessa, „a navíc, když mám na přípravu jen čtyři dny, tak musím nahánět čas, kde se dá!“ dodala. „Ale tak svatební šaty si Alexandra vybere sama, ne?“ zeptal se jí Victor. „To ano, ale poradit jí přeci můžu!“ řekla Vanessa samozřejmě. „Jistě,“ přikývl Victor a usmál. „Třeba tyhle by jí slušely!“ ukázala Vanessa na jedny. „A víš, komu by slušely tyhle?“ ukázal Victor na vedlejší šaty. „Komu?“ zeptala se ho Vanessa. „Tobě!“ usmál se na ni Victor. Vanessa se zarazila. „Vanesso,“ oslovil ji Victor a Vanessa se na něj nejistě podívala, „kdy se vezmeme my dva?“ zeptal se jí. Vanessa jen zalapala po dechu a nevěděla, co říct. Na tuto otázku nebyla připravená. „Victore!“ byla úplně zmatená. „Klid, miláčku, to byla jen legrace!“ zasmál se Victor. „Legrace?“ Vanessin vyděšený výraz se pomalu měnil v předstíraný smích. „Víš přeci, že tě nechci do ničeho nutit!“ usmál se na ni Victor. Vanessa se pokusila o úsměv. „Tak jen dál vybírej,“ políbil ji Victor, „musím se vrátit k práci!“ usmál se na ni a odešel. Vanessa se tvářila vyděšeně. Uvědomila si, že říkat si, že začne žít nový život je jednodušší, než ho skutečně začít žít. S Victorem jí sice bylo dobře, ale momentálně si nedokázala představit, že by s ním měla žít až do konce svého života. A navíc, když se ještě nedokázala odprostit od toho, co cítí ke Chrisovi.

Na dveře Davidova bytu někdo zaklepal a David šel otevřít. „Ahoj, Davide,“ usmála se na něj Rebeca. „Ahoj, Rebeco!“ opětoval jí David úsměv a oba se políbili na tvář, „pojď dál,“ pozval jí a Rebeca vešla dovnitř. „Chtěl si se mnou mluvit, tak jsem tady!“ řekla mu Rebeca. „Ano, chtěl, jde o to, že…“ David nedomluvil, protože mu začal zvonit mobil. Sebral ho ze stolu a zdvihl ho. „Ano? … U telefonu. … A je to jisté? … Dobře, hned jsem tam!“ zavěsil a podíval se na Rebecu. „Rebeco, promiň, ale musím nutně odejít!“ řekl jí a šel ke dveřím. „Tak já přijdu jindy!“ chtěla Rebeca odejít. „Ne, počkej tady, já jsem za chvíli zpátky! Chovej se jako doma,“ řekl jí David a odešel. Rebeca se dál dívala na zavřené dveře, a tak nevěděla, že za ní vyšla z druhé místnosti Alexandra. „Rebeco!“ oslovila ji. Rebeca úplně ztuhla. Chvíli ji trvalo, než se vzpamatovala, a když se nakonec otočila, znovu byla v šoku, protože tam Alexandra před ní nejen stála, ale také se na ni usmívala.

„Marisol,“ vešel Chris do ateliéru, „tak už jsem začal jednat!“ řekl jí. „Tak držím palce,“ usmála se na něj Marisol, „jo a Chrisi, kdyby náhodou, tak Vanesse neříkej, že jsem ti o tom našem rozhovoru řekla, protože by mě určitě zabila!“ dodala se smíchem. „Neboj se,“ usmál se na ni Chris, „a ještě jednou ti moc děkuju!“ objal ji. „Jak už jsem ti řekla, rádo se stalo!“ objímala ho Marisol. Do ateliéru vešel Daniel, a když je viděl objímat se, pocítil drobet žárlivosti. Odkašlal si, aby ho vůbec zaregistrovali. Chris a Marisol se od sebe odtáhli a oba se na Daniela nevinně usmáli. „Ještě jednou díky, Marisol,“ naposledy jí Chris poděkoval a odešel. „Proč jste se objímali?“ vyčítavě se Daniel na Marisol podíval. „A co je ti potom?“ odsekla mu Marisol a také z ateliéru odešla. Chris se vracel směrem do své kanceláře, když z dálky uviděl vystupovat z výtahu Gabrielu. Nejraději by někam zmizel, ale bylo pozdě, protože Gabriela si ho už všimla a se šťastným úsměvem k němu běžela. „Chrisi!“ padla mu do náruče, „tolik jsem se na tebe těšila!“ usmála se na něj. Chris jí věnoval pouze předstíraný úsměv a nejradši by v tu chvíli byl neviditelný.