„Gabrielo!“ Chris se přemohl a usmál se na ni, „kdy ses vrátila?“ zeptal se jí. „Včera,“ odvětila mu Gabriela, „copak ti to Jessica neřekla?“ divila se. „I když oba žijeme pod stejnou střechou, tak spolu zase tolik nekomunikujeme!“ vysvětlil jí Chris. „Aha, chápu,“ přikývla Gabriela, „no a jak se máš?“ usmála se na něj. „Vzhledem k okolnostem docela dobře!“ odvětil jí Chris. „Vím, na co narážíš a je mi opravdu moc líto to, co se stalo Carolině!“ soucítila s ním Gabriela, „je tak mladá! Takový osud si nezasloužila!“ dodala smutně, „jak to zvládá?“ zeptala se. „K překvapení nás všech to zvládá nejlépe!“ odvětil jí Chris, „teď je života plná snad ještě víc!“ usmál se. „Tak to je dobře,“ usmála se Gabriela, „já jsem teď na tom také o moc lépe!“ zdůraznila mu, „pobyt v tom sanatoriu mi opravdu pomohl!“ dodala. „To jsem, hlavně za tebe, opravdu rád!“ odvětil jí Chris, „protože teď budeš moct konečně začít žít nový život!“ dodal, „nový život beze mě!“ zdůraznil. Gabriela se snažila udržet si svůj spokojený úsměv. „Protože to, co jsem ti řekl při našem posledním rozhovoru, stále platí!“ upozornil ji Chris, „vzpomínáš si na to?“ zeptal se jí. Gabriela se stále usmívala a přitom si vzpomněla na důležitou část jejich posledního rozhovoru před půl rokem. „Chrisi, já to ale s tím přátelstvím myslela opravdu upřímně!“ snažila se ho o tom Gabriela přesvědčit. „Samozřejmě, jak jinak! Ty jsi vždy upřímná!“ podotkl Chris ironicky, „tak já ti teď taky něco upřímně řeknu!“ podíval se jí zblízka do očí, „dnešním dnem je mezi námi absolutní konec! A když říkám absolutní konec, tak tím myslím absolutní konec! Už nebudeme snoubenci, přátelé, staří známí nebo cokoliv jiného! Už toho mám totiž až nad hlavu, Gabrielo! Přestávám být tolerantní! A dobře ti radím, aby si mně a hlavně Vanesse dala už pokoj! Je zbytečné, aby si tu svou zákeřnou hlavičku trápila vymýšlením dalších nesmyslných plánů na to, jak mně získat zpátky a jak Vanesse ublížit! Už totiž nic nezměníš na tom, že do konce svého života budu Vanessu milovat a tebe nenávidět!“ nenávistně se na ni zahleděl, ze země si sebral sako a odešel. „Samozřejmě, že si vzpomínám a respektuju to!“ přetvařovala se Gabriela, „jenom jsem ti přišla říct, že ten náš poslední rozhovor vlastně dopomohl k tomu, že jsem teď lepší člověk a za to ti děkuju!“ usmála se na něj. „Tak to mě opravdu těší!“ pousmál se na ni Chris, „a teď už mě omluv, mám plno práce!“ řekl jí a vešel do své kanceláře. Gabrielin úsměv se změnil v nenávistný pohled. „Jen počkej! Uvidíme, koho nakonec budeš milovat a koho nenávidět!“ pomyslela si s vítězným úsměvem a odešla.

Stacie seděla ve své posteli a v náručí držela svou dceru, kterou právě dokojila. Usmívala se na ni a po chvíli se ozvalo klepání dveří. Stacie se nejdřív vyděsila, ale pak si uvědomila, že je to vlastně Reinaldo. Ještě si nestačila zvyknout, že tam je. „Pojď dál, Reinaldo!“ zavolala. Reinaldo vešel dovnitř s podnosem se snídaní v rukou. „Dobré ráno, děvčata!“ usmál se. „Reinaldo?“ překvapeně na něj Stacie hleděla. „Nevím, jestli se tvé chutě za dobu, co jsme se neviděli, nezměnily,“ položil Reinaldo podnos na postel, „tak jsem ti toho pro jistotu připravil více, aby sis mohla vybrat, na co máš zrovna chuť!“ usmál se. „Děkuju ti!“ stále na něj Stacie překvapeně hleděla. Za dobu jejich manželství nikdy nezažila, že by jí Reinaldo přinesl snídani až do postele. „Kam jdeš, že máš na sobě oblek?“ divila se. „Jdu do agentury! Chci se Gustava zeptat, jestli by mě vzal zpátky!“ odvětil jí Reinaldo. „Já myslela, že už tam nikdy nevkročíš!“ připomněla mu Stacie. „To jsem si taky myslel, ale poněkud jsem se unáhlil!“ odvětil jí Reinaldo, „když jsem se na všechno zpětně díval, tak jsem si uvědomil, že tam jsem prožil nejlepší chvíle mého života! Že tady jsem doma! Tady s tebou!“ pousmál se na ni. „Reinaldo, já…!“ kroutila Stacie zmateně hlavou. „Ne, Stacie, nic neříkej!“ přerušil ji Reinaldo, „já chápu, že mi nemůžeš tak snadno odpustit! A když mi odpustit nedokážeš, tak to taky pochopím! Vím, že jsem se k tobě a k naší dceři nezachoval správně!“ uznal svou chybu, „chci tu chybu napravit, ať to nakonec mezi námi dopadne jakkoli!“ dodal, a doufajíc v dobrý konec, se usmál. Stacie by se na něj taky nejradši usmála, ale nechtěla mu to tak ulehčit, tak se od něj odvrátila, ale i přesto se malinko usmívala. „Tak já půjdu!“ řekl Reinaldo, naklonil se ke Karen a usmál se na ni. „Pa, maličká!“ pohladil ji po ručičce, a když se odkláněl, zachytil pohled Stacie, která z něj byla úplně naměkko. Reinaldo se na ni usmál a odešel. „Karen!“ podívala se Stacie na svou dceru, „no podívej se, co se mnou ten tvůj tatínek dělá!“ pousmála se.

„Asi si překvapená, že mě vidíš, co?“ usmála se Alexandra na Rebecu. „Hlavně jsem překvapená z toho, že se na mě usmíváš!“ odvětila jí Rebeca a stále na svou starší sestru nevěřícně hleděla. Alexandra se pousmála a přistoupila k ní. „Rebeco,“ chytla ji za ruku, „já už jsem ti odpustila!“ usmála se na ni. Rebeca si z toho šoku druhou rukou zakryla ústa a vykulila oči. „Ty jsi mi odpustila?“ zeptala se nevěřícně, „já tomu nemůžu uvěřit!“ rozplakala se. „Věř tomu, Rebeco!“ usmála se na ni Alexandra, „ty besedy, kterých jsem se během posledních šesti měsíců, účastnila, mi pomohly se na všechno podívat i z jiného úhlu!“ začala jí vysvětlovat, „když jsem slyšela ty smutné příběhy, uvědomila jsem si, že když jsem od života dostala druhou šanci, musím jí naplno využít! Navíc jsem si taky uvědomila, že ty ses ve svých patnácti letech ke mně chovala stejně jako já v těch svých! Když mi bylo patnáct a tobě třináct, taky jsem se o tebe nezajímala! Byla jsi mi na obtíž! Takže si mi to potom jenom vrátila!“ řekla vážně. „Alexandro, to ale bylo přece něco jiného! To nemůžeš srovnávat!“ vzlykala Rebeca, „to, co já udělala tobě, bylo mnohem horší! Nepostavila jsem se za tebe a ty jsi potom tolik dlouhých let trpěla! A sama! Ani nevíš, jak moc si to od toho osudného dne vyčítám!“ plakala. „Rebeco!“ rozplakala se už i Alexandra, „obě jsme si prošly svým peklem, ale už je to za námi!“ pevně držela její ruce v těch svých, „už všechno zlé skončilo! A já chci zpátky svou malou sestřičku!“ plakala. „Alexandro!“ padla jí Rebeca do náruče. Obě se objímaly a po tvářích jim stékaly slzy štěstí. „Alexandro,“ podívala se jí Rebeca do očí, „slibuju ti, že už tě nikdy nezradím! Už navždy budu stát při tobě!“ přísahala jí. „Já vím,“ usmála se na ni Alexandra, „a můžu tě rovnou o něco poprosit?“ zeptala se jí. „Samozřejmě! Můžeš mě požádat o cokoliv!“ odvětila jí Rebeca. „Půjdeš mi na svatbě za svědka?“ požádala ji Alexandra. Rebeca se úplně rozzářila. „Ty a David se budete brát?“ zvolala překvapeně, „ale to je báječné!“ zajásala a, usměvavou Alexandru, objala, „samozřejmě, že ti půjdu za svědka!“ dodala, když se jí znovu podívala do očí. Alexandra se usmála. „Měla bych zavolat Davidovi, že se může vrátit, aby před domem nevystál důlek!“ rozesmála se. „Ten jeho telefonát, to bylo jen jako?“ zeptala se Rebeca. „Ano, volala jsem mu já!“ zasmála se Alexandra, „chtěla jsem se s tebou usmířit, ale chtěla jsem, aby to pro tebe bylo překvapení, tak proto tě sem vylákal!“ vysvětlila jí. Rebeca se pousmála. „Mám tě ráda, Alexandro!“ řekla jí. „Já tebe taky,“ usmála se na ni Alexandra a poté se obě znovu objaly.

„Chrisi!“ vtrhl do jeho kanceláře Daniel. „Co je?“ podivil se Chris nad Danielovým zlostným výrazem. „Proč si se objímal s Marisol?“ zeptal se ho Daniel naštvaně. „Cože?“ nechápal ho Chris. „Před chvíli jste se spolu v ateliéru objímali a já chci vědět proč!“ zakřičel na něj Daniel. Chris se chvíli tvářil vážně a pak se rozesmál. „Můžeš mi vysvětlit, co je tady k smíchu?“ zvolal Daniel rozčíleně. „Ty!“ smál se mu Chris. „To teda nevím, proč!“ byl Daniel naštvaný čím, dál víc. „Danieli, ty mi jako chceš naznačit, že si myslíš, že mezi mnou a Marisol něco je?“ zeptal se ho Chris. „Mám asi oči, ne?“ odsekl mu Daniel. Chris se znovu rozesmál a vstal od stolu. „Tak za prvé, Danieli, já jsem svobodný, Marisol je svobodná, takže kdybychom spolu chtěli chodit, tak úplně klidně můžeme!“ řekl mu Chris samozřejmě a Daniel už na něj začal startovat, ale Chris mu naznačil, ať ho nechá domluvit. Daniel se malinko uklidnil. „Jenže za druhé,“ pokračoval Chris a přitom obcházel stůl, „tu je ten fakt, že já jsem zamilovaný do její nejlepší kamarádky a Marisol je zase zamilovaná do mého nejlepšího kamaráda,“ postavil se před Daniela, „takže spolu chodit nemůžeme, i kdybychom chtěli!“ uklidnil ho, „a navíc bych si to vůbec nerisknul se o Marisol pokoušet, když mi tu teď můj nejlepší kamarád dělá žárlivou scénu a vypadá, že kdybych mu jeho domněnku potvrdil, tak mi jednu vrazí!“ dodal s pobaveným úsměvem. „Já nedělám žárlivou scénu!“ rozčílil se Daniel. „Ne, vůbec!“ smál se Chris, „jenom si málem vyletěl z kůže při představě, že by Marisol měla někoho jiného!“ posmíval se mu. „Seš úplně mimo, Chrisi!“ odsekl mu Daniel a odešel. „Tak já jsem mimo, a co seš pak ty?“ pronesl Chris se smíchem a vrátil se ke své práci.

Do Esteliny agentury vešel poslíček s obrovským košem červených růží v rukou. Přišel k recepci, kde ale momentálně nikdo nebyl. „Přejete si?“ přišel k němu Victor. „Dobrý den, mám tyhle květiny doručit slečně Vanesse Solanové!“ odvětil mu poslíček. Victorovi okamžitě došlo, od koho ty květiny jsou. „Můžete mi je dát, já jí je předám!“ řekl poslíčkovi. „Dobře,“ předal mu poslíček koš, „tady mi to, prosím, podepište!“ vyndal z tašky propisku a formulář o převzetí. Victor položil koš na stůl, podepsal se, poslíček mu poděkoval a odešel. Victor vyhledal mezi růžemi vizitku, na které stálo: „Miluji tě! Moc mi chybíš! Chris“ Victor se posměšně pousmál, vizitku zmačkal a hodil ji do nejbližšího koše. Z recepce si vzal papír a propisku, koš s květinami a odešel do skladu. Koš postavil na zem a na papír napsal: „Miluji tě! Jsem šťastný, že zrovna já mohu být po tvém boku! Victor“ Papír umístil mezi květiny a spokojeně se usmál. „Máš to marné, Martinézi!“ vítězně se usmál a přitom si na něco vzpomněl.

Před šesti měsíci

Vanessa ukončila hovor a na displeji uviděla fotku, kterou dnes nafotila s Victorem. Dívala se na jejich polibek a usmívala se. „Slečno Solanová!“ vešla do její kanceláře sekretářka, „máte jít hned za paní Estelou!“ řekla jí. „Už jdu!“ položila Vanessa mobil na stůl, zvedla se od stolu a odešla. Pár vteřin na to vešel do její kanceláře Victor. Posadil se do křesla, do ruky si vzal Vanessin mobil a začal psát smsku, která zněla: „Drahý, Chrisi! Posílám ti něco, aby ses přesvědčil o tom, že už mě opravdu absolutně vůbec nezajímáš! Už nikdy tvá Vanessa!“ Poté pod zprávu přiložil ještě fotografii, na které se s Vanessou líbá, a oboje poslal Chrisovi. „Už vidím tvé nadšení, Martinézi!“ smál se Victor.

Současnost

„Všechno mi to vychází opravdu skvěle!“ usmíval se Victor. Koš s květinami vzal do rukou a odnesl ho do Vanessiny kanceláře.

Marisol procházela chodbou agentury, když uviděla z Gustavovy kanceláře vycházet Reinalda. „Reinaldo?!“ šokovaně na něj hleděla. „Ahoj, Marisol!“ usmál se na ni Reinaldo. „Co tady děláš?“ zeptala se ho Marisol. „Vrátil jsem se! Budu tu zase pracovat!“ odvětil jí Reinaldo. Marisol byla opět v šoku. „A kde si se tu tak najednou vzal? Ví o tom Stacie?“ zeptala se ho. „Vrátil jsem se včera a Stacie o tom ví. Nechala mě totiž bydlet u sebe, než si něco najdu!“ odvětil jí Reinaldo. Marisol byla v ještě větším šoku. „No nic, musím jít, zítra se uvidíme!“ usmál se na ni Reinaldo a odešel. Marisol se za ním dívala a byla úplně zmatená. Rozhodla se, že hned Stacie zavolá, ale než stačila vytočit číslo, volal někdo jí. „Ano?“ zdvihla to. „Marisol, tady Martín!“ ozvalo se v telefonu. „A a ahoj!“ trochu to Marisol zaskočilo. „Neruším?“ zeptal se Martín, který šel po ulici. „Ne, já jenom jsem nečekala, že mi zavoláš tak brzy!“ odvětila mu Marisol. „Vím, asi jsem až moc dotěrný a nemám na to právo!“ uznal Martín, „ale opravdu moc bych si s tebou chtěl o tom všem promluvit!“ dodal, „měla by si teď někdy čas?“ zeptal se. Marisol se podívala na hodinky. „Za hodinu mám pauzu na oběd!“ odvětila mu. „Tak tě můžu pozvat?“ zeptal se jí Martín. „Můžeš mě pozvat!“ odvětila mu Marisol a docela za to byla i ráda. Uvědomila se, že i jí by jejich rozhovor mohl pomoci. Mohla by tak konečně tuto část kapitoly jejího života zcela uzavřít. „Vyzvedneš mě nebo se někde sejdeme?“ zeptala se. Tuto otázku zaslechl Daniel, který kolem Marisol prošel. To ho zarazilo. „S kým se chce scházet?“ pomyslel si podrážděně. „Dobře, vím, kde to je, tak za hodinu!“ rozloučila se Marisol a ukončila hovor. Otočila se a lekla se, když před sebou uviděla Daniela. „S kým jsi to mluvila?“ zeptal se jí Daniel. „Už jsem ti to dneska jednou řekla!“ vzdychla Marisol otráveně, „a co je ti po tom?!“ ironicky se na něj usmála a odešla. Daniel zrudnul vzteky.

Raquel a Antonio šli po ulici. Raquel něco vyprávěla, ale Antonio byl duchem nepřítomný. „Antonio!“ oslovila ho Raquel, „co je s tebou? Proč jsi dnes tak zamlklý?“ zeptala se ho. „Dnes ráno mi volali mí přátelé a kolegové z New Yorku, že mě tam prý potřebují!“ odvětil jí Antonio, „a já si pak taky uvědomil, že už jsem tu dlouho a že v New Yorku na mě čeká práce! I když je mi tady moc dobře a našel jsem tu svou druhou rodinu, tak i v New Yorku jednu mám!“ vysvětloval jí. „Co mi tím chceš říct?“ postavila se Raquel před něj a oba se zastavili. „Budu se muset vrátit, Raquel!“ řekl jí Antonio smutně. „Vrátit?“ zvolala Raquel šokovaně, „ale co my dva?“ zeptala se ho. „Měl bych jedno řešení!“ odvětil jí Antonio. „Jaké?“ zeptala se ho Raquel. „Pojeď se mnou!“ navrhl jí Antonio. Raquel jeho návrh zaskočil. „Antonio, ale jak si sám řekl, já tu mám taky rodinu! Nemůžu opustit svého otce!“ upozornila ho. „Já to chápu, taky po tobě nechci odpověď hned! Rozmysli si to!“ řekl jí Antonio. „Kolik mám času?“ zeptala se ho Raquel. „Jenom do zítřka!“ odvětil jí Antonio, „musím se do New Yorku vrátit, co nejdřív!“ dodal. „Do zítřka?“ zoufale na něj Raquel hleděla. „Raquel, nechci tě do ničeho nutit! Ale taky tě nechci ztratit!“ řekl jí Antonio a objal ji. Raquel ho objala a netušila, co bude dělat.

Ana María a Diego se nacházeli v domě, který Diego po jejich svatbě koupil. „Ano Marío, nech oči zavřené!“ řekl jí Diego, když ji vedl do dětského pokoje. „Mám je zavřené!“ smála se Ana María. Diego ji přivedl doprostřed místnosti. „Tak už je můžeš otevřít!“ pobídl ji. Ana María otevřela oči a úžasem oněměla. „Diego, ten pokoj je překrásný!“ šťastně se usmívala. Celý pokoj i věci v něm byly laděny do modré barvy, protože věděli, že to bude kluk. „Diego!“ podívala se na něj Ana María, „připravil si to úžasně!“ usmála se na něj. Diego jí chytil za ruce a políbil ji. „Pro tebe a pro našeho syna udělám cokoliv!“ usmál se na ni. Ana María byla dojatá. Pokaždé ji dojalo, jak Diego mluvil o jejich synovi, i když ve skutečnosti jeho biologickým otcem nebyl. „Miluju tě, víš to?“ zeptala se ho. „Vím,“ usmál se na ni Diego a políbil ji, „a ještě jsem ti něco neukázal!“ vzpomněl si, přistoupil ke skříni a otevřel ji. Ana María se usmívala, ale v tom ustrnula a chytla se za břicho. „Diego!“ oslovila ho, „vezmi klíče od auta a tašku! Jedeme do nemocnice!“ řekla mu. „Cože?!“ trhl sebou Diego a podíval se na ni. „Už je to tady!“ řekla mu Ana María. „Ale vždyť máš termín až za týden!“ zhrozil se Diego. „Jenže našemu synovi se ten pokoj tak líbí, že v něm asi chce být už o týden dřív!“ odvětila mu Ana María. „Dobře!“ snažil se to Diego vstřebat, „takže tašku!“ sebral ji ze země, „a klíče!“ vyndal si je z kapsy, „miláčku, hlavně buď klidná, všechno bude v pořádku!“ uklidňoval ji, ale hlavně sám sebe. „Já jsem naprosto klidná, za to o tobě se to říct nedá!“ zasmála se Ana María. „Tak jedeme!“ chytnul ji Diego kolem pasu a vyšli z pokoje.

Vanessa vešla do své kanceláře, kde jí okamžitě do oka padl obrovský koš s červenými růžemi. Usmála se a šla se podívat, od koho je. Po přečtení vizitky zjistila, že jsou ty růže od Victora. Znovu se usmála a přivoněla si k nim. Nakonec se rozhodla, že musí jít Victorovi osobně poděkovat. Vyšla ze své kanceláře a mířila si to chodbou do ateliéru, když za sebou uslyšela hlas, který vždy slyšela nerada. „Vanesso!“ běžela za ní Gabriela. Vanessa se k ní otočila a přehnaně se na ni usmála. „Gabrielo! Nevěděla jsem, že už jsi zpátky!“ řekla jí. „Včera jsem se vrátila!“ odvětila jí Gabriela, „a první to, co od návratu dělám je to, že chodím za lidmi, kterým jsem ublížila a prosím je o odpuštění!“ řekla jí s vážnou tváří. „Cože?“ zarazila se Vanessa. „Ano, Vanesso, přišla jsem za tebou, abych tě požádala o odpuštění!“ řekla jí Gabriela. Vanessa na ni překvapeně hleděla.