„Já jsem asi špatně slyšela!“ řekla Vanessa a stále na Gabrielu nevěřícně hleděla. „Ne, Vanesso, slyšela jsi dobře! Přišla jsem za tebou, abych tě požádala o odpuštění!“ řekla jí Gabriela vážně. Vanessa nevěděla, co si má o tom myslet. „Vím, že je to to poslední, co by si ode mě kdy čekala!“ řekla jí Gabriela. „Ano, to je!“ přikývla Vanessa. „Ale je to pravda! Opravdu chci, abys mi odpustila!“ dodala Gabriela. „A proč bych ti měla věřit?“ zeptala se jí Vanessa. „Chápu, že je to pro tebe těžké po tom všem, co jsem ti provedla!“ nasadila Gabriela zahanbený výraz, „ale skutečně jsem se změnila. Ten pobyt v sanatoriu ze mě udělal lepšího člověka! Pomohl mi uvědomit si svoje chyby a to, jak moc jsem lidem ubližovala!“ dodala smutně. Vanessa z ní byla úplně zmatená. „Nechci, aby si mi odpouštěla hned teď, protože vím, že to není tak lehké! Ale jenom chci, abys věděla, že už proti tobě nic nemám a že doufám, že ty a Chris se dáte zase dohromady!“ usmála se na ni Gabriela. „Já a Chris se k sobě nevrátíme! Mám teď Victora!“ řekla jí Vanessa. „Copak už pro vás dva neexistuje žádná naděje?“ zeptala se jí Gabriela a tvářila se, jak hrozně ji to trápí. „Ne, žádná!“ odvětila jí Vanessa stroze. „To mě opravdu mrzí!“ zesmutněla Gabriela. „Promiň, Gabrielo, už se musím vrátit k práci!“ řekla jí Vanessa. „Jistě, nechci tě zdržovat!“ usmála se na ni Gabriela, „měj se, Vanesso!“ rozloučila se s ní a odešla. Vanessa se za ní se zmateným výrazem dívala a poté se vydala do ateliéru. Gabriela si přivolala výtah a spokojeně se usmívala. „Jde to jako po másle!“ zasmála se.

Susana prostírala stůl, když do kuchyně vešla Rebeca. „Rebeco, přišla si akorát. Zrovna jsem dovařila oběd!“ usmála se na ni Susana. „Mami, můžeš toho na chvíli nechat?“ chytla jí Rebeca za ruce a usmála se na ni. „Proč? Co se děje?“ zeptala se jí Susana. „Někoho jsem ti přivedla,“ usmála se na ni Rebeca a obrátila se ke dveřím, ve kterých se objevila Alexandra. „Ahoj, mami!“ usmála se na Susanu. „Alexandro!“ běžela ji Susana obejmout, „vrátila ses mi!“ objímala ji. „Ano, vrátila a už tu zůstanu napořád!“ objímala ji Alexandra. „Moment!“ odtáhla se od ní Susana a střídavě se podívala na své dcery, „vy jste přišly spolu!“ uvědomila si, „chcete mi říct, že…?“ usmívala se. „Usmířily jsme se, mami!“ řekla jí Rebeca šťastně, „Alexandra mi už odpustila!“ usmála se na ni. „To je ta nejlepší zpráva, jakou jsem kdy slyšela!“ rozplakala se Susana a obě své dcery objala. „Mami!“ oslovila ji Alexandra, „ještě s někým si musím promluvit!“ řekla jí vážně. „Je ve svém pokoji!“ odvětila jí Susana hbitě, protože věděla, že tím Alexandra myslí svého otce. Alexandra přikývla a šla do Federicova pokoje. Rebeca a Susana šly za ní. Federico seděl ve své posteli, a stejně jako posledních osm let, se díval nepřítomným pohledem do prázdna. „Tati!“ oslovila ho Alexandra. Federico ten hlas okamžitě poznal a začal se celý třást. Pootočil hlavu, aby svou dceru viděl. V tom k ní začal natahovat svou třesoucí ruku. Rebeca a Susana se na sebe šokovaně podívaly, protože za celých osm let, nebyl Federico schopný žádného pohybu. Alexandra chytla Federica za ruku a přisedla si k němu. „A-a-a-le-le-xan-xan-xan-dro, o-o-o-o-dpusť!“ vydal ze sebe Federico. Rebeca a Susana byly v ještě větším šoku. Nejen, že Federico dokázal hýbat rukou, ale po osmi letech i promluvil. „Tati, já už jsem ti odpustila!“ rozplakala se Alexandra a objala ho. Hlavu měla položenou na jeho hrudi a plakala. Susana a Rebeca dojetím plakaly také a Federicovi taktéž po tváři stékaly slzy.

Vanessa vešla do ateliéru, a protože viděla, že má Victor zrovna pauzu mezi focením, tak se k němu rozběhla a políbila ho. „Za co to bylo?“ usmál se na ni Victor. „Za ty nádherné květiny!“ odvětila mu Vanessa, „děkuju ti, Victore!“ usmála se na něj. „Jsem rád, že ti udělaly takovou radost!“ usmál se na ni Victor. „A jak velkou!“ usmívala se Vanessa. „Ale teď si tak říkám, že to tvé poděkování nevyvážilo kvantitu těch květin!“ zamyslel se Victor, „budeš muset to své poděkování ještě vylepšit!“ poťouchle se usmál. „Ty opravdu nejsi troškař!“ zasmála se Vanessa a znovu ho políbila. Victor jí polibek opětoval a sevřel ji ve svém náručí. „Tak jsem ti poděkovala!“ přerušila polibek Vanessa, „a jdu zpátky do práce!“ rozesmála se a odešla. Vrátila se zpátky do své kanceláře, kde už jí na stole zvonil mobil. Podívala se na displej a viděla, že je to Gregoria. „Mami?“ zdvihla to, „cože, už? … Hned jsem tam!“ zavěsila a vyběhla z kanceláře. Gregoria jí totiž informovala, že Ana María začala rodit.

Marisol a Martín byli v restauraci a právě si objednávali jídlo. Servírka si od nich vzala jídelní lístky a odešla. „Tak už jsme sami! Můžeš začít!“ pobídla Marisol Martína. „Marisol, nejprve ti chci říct, že je mi strašně moc líto, jak to mezi námi skončilo!“ začal Martín, „nechtěl jsem to tak! I když tomu, potom, co jsem ti udělal, možná neuvěříš, tak jsem tě opravdu miloval! Nechápu, jak jsem mohl podlehnout Paole! Když jsem se k tomu všemu později ve vzpomínkách vracel, zjistil jsem, že vlastně nevím, co jsem na ni viděl! A proč jsem tě s ní podvedl!“ nenáviděl se za to, „a do dneška si to vyčítám! Je mi to moc líto, Marisol, a jenom doufám, že mi jednoho dne budeš moct odpustit!“ dodal sklesle. „Řeknu ti to upřímně, Martíne, po tom, jak to mezi námi dopadlo, jsem se přede všemi muži uzavřela!“ začala mu Marisol vysvětlovat, „nedokázala jsem po tvé zradě někomu důvěřovat. Bála jsem se, že by se mi to stalo znovu a to jsem nechtěla dopustit! Teprve před rokem jsem někomu své srdce dokázala znovu otevřít a tobě jsem tak mohla odpustit!“ vysvětlila mu. „Už jsi mi odpustila?“ pousmál se na ni Martín. „Už jsem pak neměla důvod tě nenávidět! Byl jsi mou minulostí a já začala žít přítomností! Byla jsem zase šťastná, a proto jsem si uvědomila, že náš vztah byl jen část cesty, kterou jsem musela ujít, než jsem potkala toho pravého!“ vysvětlila mu Marisol. „Takže už jsi potkala toho pravého? To jsem opravdu rád!“ usmál se na ni Martín. „Potkala, ale nakonec to dopadlo úplně stejně jako s tebou!“ zesmutněla Marisol. „On tě podvedl?“ zeptal se jí Martín opatrně. Marisol pokroutila hlavou. „Ne, nepodvedl mě! Jenom jeden člověk zapříčinil, že mě začal nenávidět!“ řekla. „Tomu nerozumím! Kdo byl ten člověk?“ zeptal se jí Martín. „Paola!“ odvětila mu Marisol. „Ne! To nemůžeš myslet vážně!“ nechtěl tomu Martín věřit. „Bohužel je to pravda!“ vzdychla Marisol, „Paola se po letech znenadání znovu objevila v mém životě a zničila mi další vztah!“ řekla vážně. Martín jí soucitně chytil za ruku a Marisol se na něj smutně usmála.

Stacie ukládala Kareniny věci do tašky, když se domů vrátil Reinaldo. „Ahoj, Stacie,“ pozdravil ji, „co to děláš?“ zeptal se jí. „Karen se za chvíli vzbudí a půjdeme spolu na procházku, tak jí balím věci!“ odvětila mu Stacie. „Mohl bych jít s vámi?“ zeptal se jí Reinaldo. „Jak si dopadl v agentuře?“ změnila Stacie téma. „Budu tam zase pracovat!“ usmál se Reinaldo. „Tak to je dobře!“ řekla Stacie a zavřela tašku. „Stacie, můžeme si promluvit?“ zeptal se jí Reinaldo. Stacie přikývla. „Posadíme se?“ ukázal Reinaldo na pohovku. Stacie přikývla a oba se na ni posadili. „Vím, že je to ode mě nevhodná otázka, ale zajímalo by mě, jak si se měla těch devět měsíců! Jak si to zvládla?“ zeptal se jí Reinaldo. „Asi ti to bude divné, ale měla jsem se opravdu moc dobře!“ usmála se Stacie, „za tu dobu jsem získala spoustu nových přátel a myslím, že můžu říct, že se staly mou rodinou!“ usmála se. „Docela mě překvapilo, s kým vším ses spřátelila!“ ukázal Reinaldo za Stacie na fotku, na které Stacie byla s Vanessou, Marisol a ostatními v den, kdy kupovaly šaty na přehlídku. „Těhotenství mě změnilo. Pochopila jsem, že dřív jsem stála za těmi špatnými a těm dobrým ubližovala! Rozhodla jsem se to napravit a získala tak za své přátelé věrné, spolehlivé a milující lidi!“ vysvětlila mu Stacie. „Takže ses vlastně beze mě úplně bez problémů obešla!“ zhodnotil Reinaldo smutně. „Tak snadné to pro mě ale zase nebylo!“ upozornila ho Stacie, „pořád mě mrzelo, že moje dítě bude vyrůstat bez otce!“ dodala smutně. „Stacie!“ chytil jí Reinaldo za ruku, „když ty jsi své chyby už napravila, dovol to i mně, prosím tě!“ žádal ji. Stacie na něj beze slova hleděla a nakonec zmizela v pokoji své dcery. Reinaldo smutně vzdychl.

Ana María a Diego byli v nemocničním pokoji. Ana María seděla v posteli a v náruči držela svého syna. „Usmějte se na mě!“ pobídl je Diego, který na ně mířil fotoaparátem. Ana María se natočila, aby bylo vidět na jejího syna, usmála se do objektivu a Diego je vyfotil. „Miluju vás!“ přistoupil k nim, nejprve políbil Anu Maríu a poté na hlavičku i svého syna. „Můžeme dovnitř?“ nakoukla dovnitř Gregoria. „Samozřejmě!“ usmála se na ni Ana María. Gregoria vešla dovnitř a za ní Vanessa, Raquel a Juan José. „Babička chce chovat asi jako první, že?“ usmála se Ana María na Gregorií a předala jí svého syna. Vanessa, Raquel a Juan José se kolem ní postavili a všichni malého obdivovali. „Věděla jsem, že budu mít vnuka, ale pořád nevím, jak se bude jmenovat!“ řekla Gregoria. „Tak s tím se obrať na Anu Maríu!“ odvětil jí Diego, „jméno jsem nechal na ni!“ dodal. Všichni upřeli svůj pohled na Anu Maríu. „Když jsem se dozvěděla, že to bude kluk, měla jsem o jméně okamžitě jasno!“ podívala se na Diega, „bude mít jméno svého otce!“ usmála se na něj, „bude to Diego!“ dodala. Diego se na ni šťastně usmál a políbil ji. „Jsem ten nejšťastnější chlap pod sluncem!“ řekl jí. „Ne,“ pokroutila Ana María hlavou, „to já jsem ta nejšťastnější žena pod sluncem!“ usmála se na něj a políbila ho. Všichni se na ně šťastně usmívali. „Tak, Diego,“ promluvila Gregoria na svého vnuka, „vítám tě do rodiny!“ usmála se na něj.

Beatriz, s malým Gustavem na klíně, seděla na sedačce v hale a ukazovala mu obrázky v dětské knížce. „A tohle je pejsek a ten dělá haf haf,“ ukazovala Beatriz na zvířátka a předváděla, jak dělají. Gustavo se na obrázky díval s vážným výrazem, jak kdyby tomu rozuměl. Ozvalo se bouchnutí vchodových dveří a Beatriz se usmála na Alejandra. Alejandro jí úsměv opětoval a šel k nim. „Podívej se, Gustavo, kdo to přišel! Táta!“ řekla mu. „Ahoj, miláčku!“ usmál se Alejandro na Gustava, vzal si ho do náruče a políbil ho na tvář, „nezlobil si?“ zeptal se ho a sedl si vedl Beatriz. „Gustavo a zlobit?“ podivila se Beatriz, „to tohle zlatíčko vůbec nedokáže!“ usmála se na Gustava. Ozvalo se další bouchnutí dveří a tentokrát se domů vrátila Jessica. „Jessico, počkej, chci s tebou mluvit!“ řekl jí Alejandro. Jessica se neochotně zastavila. „Co je?“ zeptala se. „Beatriz, vezmeš si ho ještě na chvíli, prosím tě?“ požádal ji Alejandro. „Na to se přeci vůbec nemusíš ptát!“ usmála se na něj Beatriz, vzala si Gustava zpátky do náruče a odešla s ním ven. „Jessico!“ přistoupil k ní Alejandro, „kde si zase byla?“ zeptal se jí. „Tebe zajímá, kde jsem byla?“ divila se Jessica, „a já myslela, že jsem v tomto domě ta poslední, o kterou se tu někdo zajímá!“ zašklebila se. „Kdyby záleželo jen na mně, tak mi je jedno, co děláš, ale nezapomínej, že je tu taky náš syn! Měla by ses o něj víc starat!“ vyčetl jí Alejandro. „Pokud vím, tak je tu dost lidí, co se o něj rádi starají, tak proč i já bych se do toho měla angažovat!“ odsekla mu Jessica a šla po schodech nahoru. „Protože ty jsi jeho matka!“ připomněl jí Alejandro. Jessica se zastavila a otráveně vzdychla. „Co po mně chceš, Alejandro?“ otočila se k němu. „Když tě tvůj syn vůbec nezajímá, proč si ho vlastně chtěla?“ zeptal se jí Alejandro nechápavě. „Protože jsem si naivně myslela, že tě pomocí toho dítěte získám!“ odvětila mu Jessica, „ale nezískala jsem nic! Prohrála jsem! Už to vím!“ dodala smířeně, vyšla zbývající schody a zmizela v horním patře.

Vanessa a Raquel seděly v nemocničním bufetu. „Vanesso, víš o tom, že se Antonio zítra vrátí do New Yorku?“ zeptala se jí Raquel. „Ano, vím. Ráno mi to volal!“ odvětila jí Vanessa, „bude mi chybět!“ dodala smutně. „To mně taky!“ souhlasila Raquel, „i když…!“ odmlčela se. „I když co?“ zeptala se jí Vanessa. „Navrhl mi, abych odjela s ním!“ řekla jí Raquel o Antoniově nabídce. „A co si mu na to řekla?“ zeptala se jí Vanessa. „Zatím nic. Nechal mi čas na rozmyšlenou,“ odvětila jí Raquel. „A máš si vůbec co rozmýšlet?“ zeptala se jí Vanessa. „Jak to myslíš?“ nechápala ji Raquel. „Podívej, Raquel, já mám Antonia moc ráda! Hodně mi pomohl, když jsem byla na dně, a proto nechci, aby mu někdo ublížil!“ řekla jí Vanessa vážně. „Já přeci taky nechci, aby mu někdo ublížil!“ uklidnila ji Raquel. „Já vím,“ přikývla Vanessa, „a proto ti radím, aby si nejezdila, pokud Antonia opravdu nemiluješ! Akorát bys mu dávala plané naděje a nakonec byste oba trpěli!“ řekla vážně. „Já mám Antonia ráda,“ řekla Raquel. „Ale pořád miluješ Alejandra!“ doplnila ji Vanessa. Raquel zoufale přikývla. „Tak buď k Antoniovi upřímná!“ radila jí Vanessa. „Budu!“ smutně Raquel vzdychla, „a ty by si to měla udělat taky!“ dodala. „Co myslíš?“ nechápala jí tentokrát Vanessa. „Buď upřímná k Victorovi a řekni mu, že i když jsi s ním šťastná, tak stejně pořád miluješ Chrise!“ řekla jí Raquel. Vanessa nevěděla, co jí na to má říct, ale v tom k nim přišli Gregoria a Juan José, a tak byla Vanessa ráda, že se té odpovědi vyhne.

Chris vyšel z agentury a šel ke svému autu. Odemykal ho, když k němu přišel Daniel. „Chrisi, můžu s tebou mluvit?“ zeptal se ho. „Jistě,“ odvětil mu Chris. Kufřík si položil na sedadlo, zavřel dveře a ruku si opřel o střechu auta. „O čem chceš mluvit?“ zeptal se Daniela. „Chci se ti omluvit za ten dnešní výstup, co jsem ti udělal!“ omluvil se mu Daniel, „přehnal jsem to,“ dodal. „To je dobrý, Danieli, já to úplně chápu! Pořád Marisol miluješ, a tak si jednoduše žárlil, když sis myslel, že má někoho jiného!“ řekl mu Chris. „Ale to není pravda!“ nesouhlasil Daniel, „jenom mi prostě ujely nervy! To bylo všechno!“ vysvětlil mu. „Jasně, ujely ti nervy!“ dusil se Chris smíchy. „A, Chrisi, nevíš, jestli fakt Marisol někoho nemá?“ zeptal se ho Daniel. „Tak to opravdu nevím!“ zasmál se Chris. „Ptám se proto, protože si představ, že si dneska s někým po telefonu domlouvala schůzku!“ vysvětlil mu Daniel. „Cože? Marisol, která je svobodná a bez závazků, si dovolila si s někým domlouvat schůzku?“ tvářil se Chris, že je v hlubokém šoku, „to je ale potvora! No, že se nestydí!“ dodal ironicky. „Vidím, že máš ze mě dneska akorát srandu, tak už radši jdu!“ urazil se Daniel a odešel. Chris se smál. Nastoupil do auta a vydal se směrem domů. Přitom přemýšlel, jak se asi Vanessa tvářila na květiny, které jí poslal. To, co mu ráno řekla Marisol ho znovu vybudilo k tomu, aby o Vanessu dál bojoval. Proto ho napadlo začít květinami, protože ty žena nikdy neodmítne. „A zítra se ti přijdu ukázat! Aby ses už nebála, že se mi něco stalo a hlavně, aby si věděla, že tě pořád miluju a že o tebe budu dál bojovat!“ pronesl se zamilovaným úsměvem.