Další den ráno klepala Vanessa na dveře Davidova bytu. „Ahoj, Vanesso,“ usmál se na ni David, když otevřel. „Ahoj!“ opětovala mu Vanessa úsměv, políbila ho na tvář a vešla dovnitř. „Vanesso, ať potřebuješ cokoliv, tak mluv rychle, za chvíli musím do práce!“ řekl jí David, zatímco zavíral dveře. „Ja vím, miláčku, taky jsem nepřišla za tebou, ale za Alexandrou!“ odvětila mu Vanessa. „Tak tím lépe. Holky jsou v ložnici,“ řekl jí David. „Holky?“ podivila se Vanessa, „ty máš těch snoubenek snad víc?“ žertovala. „Vtipný!“ ušklíbl se na ni David a políbil ji na tvář, „čau!“ rozloučil se a odešel. Vanessa zamířila do ložnice, kde pootevřenými dveřmi viděla sedět na posteli Alexandru a ještě jednu dívku, kterou byla Rebeca. „Můžu?“ nakoukla Vanessa dovnitř. „Ahoj, Vanesso!“ usmála se na ni Alexandra, přistoupila k ní, chytla ji za ruku a přivedla ji k Rebece. „Rebeco,“ oslovila ji Alexandra a Rebeca se postavila, „tohle je Vanessa Solanová, Davidova a teď už i má kamarádka,“ představila jí Vanessu, „a Vanesso,“ podívala se na ni, „tobě bych chtěla představit svou mladší sestru Rebecu!“ představila jí Rebecu. „Rebeco, konečně tě poznávám!“ usmála se na ni Vanessa a podala jí ruku. „Copak ty už jsi o mně slyšela?“ podivila se Rebeca a stiskla jí ruku. „Když mi David vyprávěl o Alexandře, řekl mi i o tobě!“ vysvětlila jí Vanessa, „takže když jste tu teď spolu, tak jste se vlastně usmířily!“ usmála se. „Ano, včera jsme se usmířily!“ odvětila jí Alexandra a objala Rebecu kolem ramen. „Tak to jsem opravdu moc ráda!“ usmála se Vanessa, „takže na svatbě budeme mít tedy o tři hosty více?“ ujišťovala se. Alexandra přikývla. „Nebude v tom snad problém doufám?“ zeptala se. „Vůbec ne!“ uklidnila ji Vanessa, „na svatbu mám už všechno připravené, ale počítala jsem s oběma variantami, takže žádný problém!“ usmála se. „Už máš všechno připravené?“ podivila se Alexandra. „Moc času jste mi na to nedali, takže jsem si musela pospíšit!“ zasmála se Vanessa, „ale já jsem to dělala ráda!“ usmála se, „a ve čtvrtek ráno počítej s tím, že si tě vyzvednu a půjdeme do jednoho salónu vybrat svatební šaty!“ dodala. „A mohla bych jít s vámi?“ zeptala se Rebeca. „To je přeci samozřejmé!“ usmála se na ni Vanessa, „a aby ve čtvrtek to rozhodování nebylo tak složité,“ z kabelky vyndala katalog svatebních šatů, „tak tady sem přinesla katalog, aby sis zatím mohla vybrat ty největší favority!“ rozesmála se a podala ho Alexandře. Alexandra si sedla na postel, Vanessa a Rebeca vedle ní a začaly katalog prohlížet.

Carolina byla ve svém pokoji. Seděla na kolečkovém křesle a oblékala se, když jí někdo zaklepal na dveře. „Moment!“ zavolala a rychle si oblékla tričko. „Dále,“ zavolala opět a dovnitř vešla Veronica. „Ahoj, Carolino!“ pozdravila ji smutně. „Veronico!“ usmála se na ni Carolina, „proč ten smutný výraz?“ zeptala se jí. Veronice bylo smutno, protože to bylo poprvé, co takhle Carolinu viděla. „Nemusíš mě litovat, já už jsem se s tím smířila!“ řekla jí Carolina, „jsem v pořádku! Vážně!“ usmála se na ni. „Promiň mi to, Carolino!“ řekla jí Veronica. „Za to se omlouvat nemusíš, tenhle výraz vidím u každého, kdo mě takhle vidí poprvé!“ odvětila jí Carolina, „takže se na něj musím usmát, aby věděl, že i on se na mě může usmívat, protože úsměvy já vidím ráda!“ usmála se. Veronica se pousmála. „Já se ti ale neomlouvala za tohle!“ řekla. „Tak za co?“ zeptala se jí Carolina. „Za to, že jsem tehdy řekla Miguelovi o tom našem rozhovoru!“ odvětila jí Veronica, „teď už vím, že to byla chyba. Kdybych mu to neřekla, nešel by za tebou! Nevím, co jste si řekly, ale možná, že by ses pak neocitla v tom autě!“ vyčítala si to. „Veronico, to nebyla tvoje vina!“ zdůraznila jí Carolina, „víš, já si z toho dne moc věcí nepamatuju. I ten rozhovor s Miguel mám jen v útržkách!“ vysvětlila jí, „ale, co rozhodně vím je to, že jsem neměla právo tě žádat o to, aby ses s Miguelem rozešla! Nevím, co to do mě tehdy vjelo! Teď ale vím, že jsem si všechno pokazila sama! A proto je teď Miguel s tebou, protože si zaslouží někoho tak dobrého, jako jsi ty!“ řekla jí zcela upřímně. „Opravdu si to myslíš? Copak ty ho už nemiluješ? Nechceš o něj dál bojovat?“ zeptala se jí Veronica. „Vždyť už jsem to zkoušela, ale protože jsem mu moc ublížila, nechtěl mi odpustit a já to chápu!“ uznala Carolina, „respektuju, že se mnou nechce být. Respektuju, že má tebe, ale milovat ho i tak budu pořád! Na tom se už nic nezmění!“ dodala vážně. „To jsem chtěla slyšet!“ přikyvovala Veronica, „mám tě ráda, Carolino!“ objala ji. „Já tebe taky!“ objala ji Carolina. Veronica se od ní odtáhla a usmála se na ni. „Přeju ti hodně štěstí!“ řekla jí a odešla. Carolina se tvářila zmateně.

Chris vešel do své kanceláře, kde už na něj čekal Reinaldo. „Ahoj, Chrisi!“ pozdravil ho. „Reinaldo!“ pokývl Chris hlavou a sedl si za svůj stůl. „Víš, že tady budu zase pracovat?“ zeptal se ho Reinaldo a posadil se proti němu. „Táta mi to řekl!“ odvětil mu Chris, „co ode mě chceš?“ zeptal se ho podrážděně. „Chrisi, chci se pokusit začít znovu žít a chci začít s čistým štítem! Proto jsem za tebou přišel, abych se ti omluvil!“ odvětil mu Reinaldo. Chris se na něj udiveně zahleděl. „Chci se ti omluvit za to všechno utrpení, kterým sis prošel s Vanessou! Za to, že moji hlavu vůbec napadla ta nesmyslná sázka, která ti zničila život!“ říkal mu Reinaldo sklesle, „byl jsem mladý a hloupý a netušil jsem, co tím způsobím!“ dodal. „To nás bylo víc!“ vzdychl Chris, „nebyla to jen tvoje vina, Reinaldo! Já jsem s tou sázkou nemusel souhlasit! Ale tehdy jsem bohužel netušil, kam až to povede!“ řekl smutně. „Možná, že už to víš, ale aby mezi námi bylo úplné jasno, tak já to nebyl, kdo o té sázce Vanesse řekl! Byla to Gabriela!“ zdůraznil mu Reinaldo. „Už to nějaký čas vím,“ odvětil mu Chris, „a promiň mi, že jsem tě z toho vždycky obviňoval!“ omluvil se mu. „Chrisi, ty se mi nemáš za co omlouvat!“ pokroutil Reinaldo hlavou, „nedivím se ti, že sis to myslel, nechoval jsem se potom k tobě zrovna fér!“ dodal vážně, „a jak si s Vanessou na tom teď?“ zeptal se. „Stále o ni bojuju!“ odvětil mu Chris. „Kdyby si chtěl, mohl bych si s ní zkusit promluvit!“ navrhl mu Reinaldo. „To by bylo nejspíš zbytečné, ale i tak díky za nabídku!“ usmál se Chris. „Takže myslíš, že bychom to spolu znovu mohli zkusit jako přátelé?“ zeptal se ho Reinaldo, „ale tentokrát jako opravdoví přátelé!“ postavil se a podal Chrisovi ruku. „Opravdoví přátelé!“ zopakoval Chris, postavil se a stiskl Reinaldovi ruku. Oba se usmívali.

„Představ si, že ona mi na to všechno skočila!“ smála se Gabriela, když seděla s Jessicou v kavárně, a vyprávěla jí, jak přelstila Vanessu svou novou tváří. „Gabrielo, ty opravdu věříš tomu, že ti to na to Vanessa skočila?“ divila se Jessica. „Uvěřila každému mému slova!“ ujistila ji Gabriela. „Gabrielo, já nevím, ale měla by sis uvědomit, že Vanessa už dávno není ta hloupá a naivní holka, co s tebou chodila na střední!“ upozornila ji Jessica, „když dokážeš předstírat ty, proč by nedokázala předstírat ona!“ dodala. „Nesmysl! Toho není schopná!“ zavrtěla Gabriela hlavou. „Gabrielo!“ zvolala Jessica udiveně, „copak ty už jsi zapomněla na Natalii? Na její plán, díky kterému se jí podařilo překazit tvou svatbu s Chrisem, hm?“ připomněla jí. „To bylo taky poprvé a naposledy, co nade mnou vyhrála, ale to už se víckrát nestane!“ zdůraznila jí Gabriela, „já budu nakonec ta, která získá Chrise!“ dodala s vítězným úsměvem. „Gabrielo, ty opravdu nejsi normální!“ kroutila Jessica hlavou, „ty jsi Chrisem tak posedlá, že už nevidíš věci takové, jaké ve skutečnosti jsou! Gabrielo, pochop už konečně, že i kdybys před Chrise nastoupila se svatozáří na hlavě, tak ho nebudeš zajímat! Pro něj už je to konec!“ upozornila ji. „Konec bude teprve, až já rozhodnu, že bude!“ odvětila jí Gabriela. „A to bude kdy?“ zeptala se jí Jessica. „Až se ze mě stane Gabriela Veroni de Martinézová!“ vítězně se usmála. Jessica se škodolibě usmála. „A kdyby se to náhodou nestalo, tak co uděláš?“ zeptala se. „V tom případě budu muset zavést jistá opatření!“ odvětila jí Gabriela. „A jaká?“ zeptala se jí Jessica. „To se rozhodne, až podle toho jaká to bude situace!“ odvětila jí Gabriela. Jessica jen vyvrátila oči v sloup a na nic dalšího se už raději neptala.

Antonio položil na zem obývacího pokoje svého bytu sbalený kufr, když mu někdo zaklepal na dveře. Domníval se, že to bude Raquel se svou odpovědí a měl pravdu. Když dveře otevřel, skutečně za nimi stála Raquel. „Ahoj, Raquel!“ usmál se na ni a políbil ji. Raquel se pousmála a vešla dovnitř. „Už máš sbaleno,“ všimla si kufru. „Právě jsem dobalil!“ odvětil jí Antonio, „a co ty? Máš sbaleno nebo ne?“ zeptal se jí. Raquel smutně pokroutila hlavou. „Tušil jsem to!“ vzdychl Antonio smutně. „Je mi to moc líto, Antonio!“ řekla mu Raquel chvějícím se hlasem. „To nemusí, Raquel!“ přistoupil k ní Antonio a pohladil ji po tváři, „sice jsem si moc přál, aby ses do mě zamilovala, ale věděl jsem, že se to nikdy nestane!“ řekl smířeně. „Antonio, já jsem se opravdu snažila! To mi musíš věřit!“ rozplakala se Raquel. „Já vím,“ přikývl Antonio. „Antonio, taky musíš vědět, že ti budu do konce života vděčná za to, jak ses ke mně hezky choval! Za to, jak si mi byl oporou v nejtěžších chvílích mého života!“ plakala Raquel. „Bylo mi ctí!“ usmál se na ni Antonio, „a doufám, že jednoho dne dostanete ty a Alejandro druhou šanci, protože je jasné, že jeden bez druhého nemůžete žít!“ dodal. „V to už jsem doufat přestala!“ odvětila mu Raquel, „ale milovat ho budu pořád! Snažila jsem se tu lásku potlačit, ale nešlo to!“ dodala zoufale. „Nešlo to, protože mezi vámi dvěma je ta opravdová láska, na kterou nejde zapomenout!“ řekl jí Antonio a pousmál se, „snad ji taky jednoho dne poznám!“ dodal smutně. „Určitě ji poznáš! Jsem si tím jistá!“ usmála se na něj Raquel, „protože neznám nikoho, kdo by si lásku zasloužil víc než ty! A věřím, že ji poznáš už velmi brzy!“ usmála se. „Snad máš pravdu!“ pousmál se Antonio. „Odpusť mi to, Antonio!“ znovu se mu Raquel omluvila a vytryskly jí další slzy. Antonio se na ni usmál a objal ji. Raquel ho objala a vzlykala v jeho náručí. „Raději už běž!“ odtáhl se od ní Antonio, „nebo si to ještě rozmyslím, zavřu tě tady a odvezu si tě násilím!“ vtipkoval. Raquel se rozesmála. „Tohle si chci pamatovat!“ pohladil ji Antonio po tváři, „tvůj úsměv a ne tvé slzy!“ usmál se na ni. Raquel si utřela slzy a usmála se na něj. „Nádhera!“ usmál se na ni Antonio. „Odpoledne s tebou pojedu na letiště!“ nabídla se Raquel. „Nemusíš, už se mnou jede Vanessa!“ odvětil jí Antonio, „navíc nesnáším loučení, tak mi bude stačit, když se budu loučit jen s jednou osobou!“ dodal. „Takže to je sbohem?“ zeptala se ho Raquel. „Já doufám, že jen na shledanou!“ odvětil jí Antonio. „Na shledanou!“ podala mu Raquel ruku. „Na shledanou!“ stiskl jí Antonio ruku a políbil ji na tvář. Raquel se pousmála. Antonio ji šel doprovodit ke dveřím. Otevřel dveře, Raquel se na něj naposledy podívala, políbila ho a odešla.

David vešel do své kanceláře a než se stačil posadit, vtrhl dovnitř Cortez. „Šéfe, mám pro vás bombastickou novinu!“ oznámil mu nadšeně. „Podle tvého výrazu to opravdu vypadá na velkou bombu!“ smál se David. „Taky, že jo!“ přikývl Cortez, „komisař Tacher zrovna sepisuje výpověď s jedním klukem, který se přiznal k té krádeži a zabití, z nichž byl obviněn váš budoucí švagr!“ vysvětlil mu. David ztuhnul a jen co se vzpamatoval, vyběhl z kanceláře. Doběhl k vyšetřovací místnosti ve chvíli, kdy z ní vycházel policista s jistým mladíkem v poutech a za nimi jeho kolega Eusebio Tacher. „Eusebio, co se děje?“ zeptal se ho David, „Cortez mi řekl, že se ten kluk přiznal k té krádeži a zabití!“ dodal. „Ano, je to pravda!“ přikývl Eusebio, „ten kluk přišel sám od sebe. Trápily ho totiž výčitky svědomí! Chtěl jenom krást a zabití toho prodavače byla prý jen nešťastná nehoda!“ vysvětlil mu. „Takže José Manuel je už z toho nadobro venku?“ ujišťoval se David. „Z tohohle ano,“ přikývl Eusebio, „ale pořád bude muset být potrestán za ten útěk a skrývání se!“ upozornil ho. „Já vím, já vím, ale s tím už se dá něco dělat!“ pousmál se David, „teď ho jenom najít!“ dodal.

Marisol stála na chodbě agentury a s někým telefonovala. Usmívala se přitom, což zneklidňovalo Daniela, který ji potají pozoroval. „Určitě zase mluví s nějakým tím chlapem!“ pomyslel si rozčíleně. Když Marisol domluvila, hned se za ní Daniel vydal. Dostihl ji až v ateliéru. „S kým jsi to mluvila?“ chytil ji silně za paži. Marisol se na něj nenávistně zahleděla. „Laskavě mě pusť!“ vytrhla se mu, „nevím, kolikrát ti to mám ještě opakovat, ale nic ti potom není!“ zdůraznila mu. „Marisol, prosím, řekni mi to!“ požádal ji Daniel s naštvaným pohledem. „Mluvila jsem s Anou Maríou, Vanessinou sestrou, která včera porodila syna! A protože jsem se na ni včera nemohla přijít podívat, tak jsem jí blahopřála alespoň po telefonu!“ odvětila mu Marisol, „stačí ti to jako vysvětlení?“ dodala naštvaně. „A proč si za ní nemohla včera přijít? Souviselo to s tou schůzkou, co si včera měla?“ zeptal se jí Daniel. „Tak to už je vážně vrchol!“ rozesmála se Marisol, „Danieli, my dva už spolu dost dlouho dobu nechodíme, takže tím pádem si můžu dělat, co chci, kdy chci a s kým chci!“ zdůraznila mu. Chtěla odejít, ale Daniel si ji přitáhl do náruče. „To teda nemůžeš, protože…!“ ani nevěděl, co chce říct. „Protože, co?“ zeptala se ho Marisol. Do ateliéru vešla Paola. „Danieli!“ rozkřikla se na něj. Daniel a Marisol se na ni podívali a když viděli její zuřící pohled, tak Daniel Marisol pustil. „Tvá přítelkyně tě přišla zkontrolovat!“ usmála se na něj Marisol ironicky a odešla do své šatny. „Danieli!“ přistoupila k němu Paola, „co to bylo?“ zakřičela na něj. „Nic!“ odsekl jí Daniel a odešel z ateliéru.

Veronica seděla na pohovce v bytě, kam se po Carlosově smrti a José Manuelově útěku, přestěhoval Miguel. Usmívala se, protože si právě vzpomněla na svůj první polibek s Miguelem. „Veronico, nevím, co to se mnou děláš, ale za tyhle dva dny jsem se cítil moc šťastný,” usmál se na ni, “asi tě začínám mít rád!” dodal a myslel to opravdu upřímně. Uvědomoval si, že ještě stále miluje Carolinu, ale k Veronice začal taky něco cítit. A chtěl konečně začít opravdu žít. A měl pocit, že Veronica je ten správný krok k novému životu. “Migueli?” oslovila ho Veronica, “na co myslíš?” zeptala se ho. Miguel se probudil ze svých myšlenek, usmál se na ni, chytnul jí obličej do dlaní a poté se oba poprvé políbili. Z myšlenek Veronicu probudil Miguelův příchod. „Ahoj, Veronico,“ usmál se na ni Miguel a políbil ji. Veronica se pousmála. „Tak přece jen za svou sestrou pojedeš?“ zeptal se jí Miguel smutně, když si všiml kufru vedle pohovky. „Ano, jedu,“ postavila se Veronica, „přišla jsem se s tebou rozloučit!“ dodala. „Bude se mi stýskat!“ odvětil jí Miguel smutně. „To mně taky!“ odvětila mu Veronica, „ale nepřišla jsem se s tebou jen rozloučit,“ odmlčela se, „ale taky rozejít!“ dodala s vážnou tváří. Miguel na ni šokovaně hleděl.

Vanessa vešla do své kanceláře. Na stůl si položila kabelku a s úsměvem si přivoněla ke květinám, které včera dostala od Victora. Sedla si za stůl a rozevřela červené desky. Hledala jeden dokument, který ale v deskách nenašla. Bylo jí to divné, protože si byla jistá, že ho uložila zrovna tam. Nejdříve se podívala, jestli ho nemá někde na stole, a poté ho začala hledat v šuplíkách. Hledala ho už v dolním šuplíku, a protože byla skloněná pod stolem, nevěděla, že do její kanceláře někdo vešel. „Mám to!“ zajásala Vanessa, narovnala se a v tom teprve zjistila, že v kanceláři není sama. „Ahoj, Vanesso!“ usmíval se na ni Chris. Vanesse bilo srdce jako splašené a to se jí vůbec nelíbilo. Myslela si, že setkání s Chrisem po tak dlouhé době na ni už nebude mít vliv, ale opět se jí z něj roztřásla kolena.