„Co tady děláš?“ zeptala se Vanessa Chrise. „Chtěl jsem tě vidět! Neviděl jsem tě půl roku!“ odvětil jí Chris, „a už se mi stýskalo!“ dodal se zamilovaným úsměvem. Vanessa znervózněla. „Chrisi, měl by si jít!“ vstala od stolu, „mám moc práce! Nemám čas se s tebou vybavovat!“ zdůraznila mu a chtěla odejít. Chris si ji však k sobě přitáhl a pevně ji sevřel ve svém náručí. „Chrisi, pusť mě!“ požádala ho Vanessa. „Vážně to chceš?“ zeptal se jí Chris. „Ano,“ přikývla Vanessa. „Proč mi lžeš?“ zeptal se jí Chris. „Nelžu ti!“ odvětila mu Vanessa. Chris se pobaveně pousmál a chtěl Vanessu políbit. Ona se mu ale na poslední chvíli vytrhla. „Chrisi, odejdi!“ poručila mu Vanessa. Chris se k odchodu ani trochu nechystal. Všiml si květin, které jí včera poslal a usmál se. „Krásné květiny!“ poznamenal. „Ano, velmi krásné!“ rozzářila se Vanessa. Chris jí totiž nahrál k tomu, aby ho mohla opět pozlobit. „Kdopak ti je poslal?“ zeptal se jí Chris provokativně. „Muž, kterého miluji!“ usmála se na něj Vanessa vítězně. „Opravdu?“ šťastně se na ni Chris usmál, protože se domníval, že myslí jeho, „poslal ti je muž, kterého miluješ?“ ujišťoval se. „Ano!“ zdůraznila mu Vanessa. „Věděl jsem to, miláčku! Věděl jsem, že mě pořád ještě miluješ!“ vydechl Chris zamilovaně, přitáhl si Vanessu k sobě a začal ji líbat. Vanessa se mu nejprve bránila, poté jeho polibkům na chvíli podlehla, ale nakonec ho od sebe odstrčila a nenávistně se na něj zahleděla. „Chrisi, jak se opovažuješ!“ zakřičela na něj. „Vanesso!“ Chris na ni nechápavě hleděl, „vždyť jsi mi teď do očí řekla, že mě miluješ a teď se zase tváříš jakoby nic!“ zakroutil zmateně hlavou. „Já jsem ti řekla, že tě miluju?“ byla Vanessa v šoku, „a kdy prosím tě? Že o tom nic nevím!“ dodala. „Řekla jsi mi, že ti ty květiny poslal muž, kterého miluješ! Takže z toho jsem vydedukoval, že ten muž jsem já!“ vysvětlil jí Chris. „Ano řekla jsem, že mi ty květiny poslal muž, kterého miluji, ale tím mužem jsem myslela Victora! Protože to on mi ty květiny poslal!“ opravila ho Vanessa. „Vanesso, co mi to tu povídáš? Já jsem ti ty květiny poslal!“ řekl jí Chris. „Tyhle jsou ale od Victora!“ vyndala Vanessa z květin vizitku a podala jí Chrisovi. Chris si jí přečetl a zrudnul vzteky. „Ten hajzl!“ zahodil vizitku na zem a vyběhl z kanceláře. „Chrisi, kam jdeš?“ běžela Vanessa za ním.

„Rozejít?“ hleděl Miguel šokovaně na Veronicu, „Veronico, to, že odjedeš na nějaký čas ke své sestře, ještě není důvod k rozchodu!“ upozornil ji. „Já vím!“ přikývla Veronica, „ale tady vůbec nejde o mě nebo o mou sestru! Tady jde o tebe a o to, že my dva k sobě nepatříme!“ vysvětlila mu. „A jak si na to přišla prosím tě?“ zeptal se jí Miguel ironicky. „Migueli!“ smutně se na něj Veronica usmála, „bylo nám spolu hezky, a proto to chci skončit právě teď! Abych mohla vzpomínat na ty krásné chvíle, co jsme spolu prožili, a ne na ty, kdy bychom se hádaly!“ vysvětlila mu, „protože ony by časem přišly!“ dodala. „Veronico, já pořád nevím, o čem to tady mluvíš!“ odvětil jí Miguel. Veronica k němu přistoupila a chytla ho za ruce. „Migueli, ty miluješ Carolinu a ona miluje tebe!“ řekla mu Veronica. „Veronico, to není pravda! To už je dávno za mnou!“ oponoval jí Miguel. „Migueli, já vím, že mi nechceš ublížit,“ usmála se na něj Veronica, „ale když mi přiznáš, že Carolinu miluješ, tak mi neublížíš! Já už dlouho vím, že vy dva patříte k sobě!“ řekla mu vážně, „a když jsem vás spolu předevčírem viděla na tom hřbitově, tak jsem si to jen potvrdila!“ dodala. „Ty jsi tam byla?“ podivil se Miguel. Veronica přikývla. „Věděla jsem, že tam budeš, a tak jsem tě chtěla podpořit, ale pak jsem tě tam uviděla s Carolinou! A viděla jsem ty vaše smutné pohledy! Smutné proto, že jste k sobě nemohly blíž kvůli mně! A já už nechci být zdí, která vás odděluje!“ řekla mu. „Ale to ty přeci nejsi!“ chvěl se Miguelovi hlas. Veronica se na něj usmála a pohladila ho po tváři. „Jsi tak hodný!“ usmívala se, „a já jsem moc šťastná, že jsem se změnila právě díky tobě! Nikdy na tebe nezapomenu!“ utřela mu slzy z tváří, „už na nic nečekej! Běž za Carolinou! Ona je ta, která tě potřebuje!“ vytryskly jí z očí slzy. Miguel jí chytil tvář do dlaní a oba se dlouze políbili. „Nikdy na tebe nezapomenu, Veronico!“ pevně ji objal. Veronica ho se spokojeným úsměvem objímala. Věděla, že se zachovala správně.

Victor vešel do ateliéru a chvíli za ním vtrhl dovnitř Chris s Vanessou v zádech. „Ty hajzle!“ zakřičel na něj Chris a jen co se na něj Victor otočil, dal mu pěstí. Victor spadl na zem. „A teď hezky Vanesse řekneš, jak to bylo s těmi květinami!“ zakřičel na něj Chris. „Chrisi, ty ses úplně zbláznil, okamžitě odsud odejdi!“ zakřičela na něj Vanessa. „Martinézi!“ vstal Victor ze země, „už tě mám vážně plné zuby!“ dal mu pěstí tentokrát on. Chris mu ji okamžitě vrátil a dal by mu další, kdyby mezi ně neskočila Vanessa. „Tak už dost, přestaňte!“ zakřičela na oba, „a ty, Chrisi, už konečně odejdi!“ ukázala na dveře. „Odejdu až teprve potom, co ti tenhle hajzl přizná, že vyměnil vizitky na těch květinách! Protože to já jsem je Vanesse poslal,“ nenávistně Chris hleděl na Victora. „Co to tady ten tupec povídá?“ podíval se Victor na Vanessu. „Já ti dám tupce!“ znovu mu Chris dal pěstí. To už Vanessa nevydržela a dala Chrisovi facku. Chris se chytil za tvář, protože tahle facka od Vanessy ho bolela daleko víc než ta pěst od Victora. „Chrisi, nevím, na co si to tady zase hraješ, ale žádám tě, aby si odsud odešel a víckrát se sem už nevracel!“ zakřičela na něj Vanessa. „Martinézi!“ oslovil ho Victor, „nejspíš si chytil od své bývalé snoubenky kousek jejího šílenství, když tvrdíš, že si Vanesse poslal květiny, které jsem jí ve skutečnosti poslal já!“ smál se mu. Chris by se na něj nejraději znovu vrhnul, ale když viděl ten nenávistný pohled Vanessy, už to raději neudělal. „Vanesso, přísahám ti! Přísahám ti na lásku, kterou k tobě cítím, že jsem ty květiny poslal já!“ smutně se na ni díval, „a Victor ti akorát sprostě lže!“ dodal a odešel. Vanessa se podezřívavě podívala na Victora. „Snad mu nevěříš?“ cítil se Victor dotčeně, „ten chlap udělá všechno proto, aby nás dva rozdělil, a tak si vymyslí jakoukoli hloupost, aby toho docílil!“ zdůraznil jí. „Zajdu do lékárny a ošetřím ti ty rány!“ řekla mu Vanessa a odešla. Přitom však přemýšlela, komu má vlastně věřit.

Gustavo a Beatriz byli na procházce s malým Gustavem. Seděli na lavičce, malý Gustavo seděl na klíně svého dědy a Beatriz ho krmila přesnídávkou. „No ty jsi ale šikovný kluk, všechno jsi to snědl!“ usmívala se na něj Beatriz. „Má apetit po tátovi!“ podotkl Gustavo, „když byl Alejandro malý, museli jsme před ním jídlo doslova schovávat, abychom zabránili tomu, že by šel do první třídy jako cvalík!“ smál se. „Vzpomínám si!“ smála se Beatriz, zatímco malému Gustavovi utírala ubrouskem pusu. „Dobrý den!“ pozdravil je někdo. Byla to Raquel. „Raquel!“ oba se na ni usmáli. „Taky jsi na procházce?“ zeptala se jí Beatriz. „Ano,“ přikývla Raquel a přitom nespustila oči z malého. Gustavo a Beatriz její pohled nemohli přehlédnout. Usmáli se na sebe a Gustavo jí pak bez ptaní malého předal. „Ahoj, Gustavo!“ usmívala se na něj Raquel a přitom si vzpomněla na chvíli, kdy ho viděla poprvé. „Ahoj, Gustavo,“ začala na něj mluvit, „tak už jsi na světě!“ usmívala se na něj, „něco ti řeknu, Gustavo! Máš ohromné štěstí, protože si se narodil do velké a milující rodiny,“ říkala mu, aniž by tušila, že ji při tom poslouchá Alejandro. Ten se šel na svého syna podívat, ale když tam uviděl Raquel, zůstal stát za rohem a poslouchal ji. „Až trochu povyrosteš a pustí tě domů,“ dál Raquel na Gustava mluvila, „tak tam na tebe bude čekat teta Beatriz, která by ale klidně mohla být tvoje babička, pak tě tam bude čekat tvůj děda Gustavo, po kterém si dostal jméno, a úplně živě vidím, jak tě budou rozmazlovat strýček Chris a teta Carolina,“ usmívala se, „a kdo si tě tam vlastně odnese? Tvoje maminka Jessica,“ při slově „maminka“ se jí nahrnuly slzy do očí, „a hlavně tvůj tatínek Alejandro,“ přes slzy se doširoka usmála, „ten se na tebe nejvíc těšil, protože mít tě bylo jeho největší životní přání, víš?“ rozplakala se, když na ni dolehlo to, že to nemohla být ona, kdo Alejandrovo největší přání nedokázal splnit. Raquel se opět rozplakala. „Raquel!“ postavila se k ní Beatriz a pohladila ji po vlasech, „neplakej!“ řekla jí soucitně. „Je moc krásný!“ předala jí Raquel malého, „celý táta!“ zavzlykala a rychle utekla pryč.

Odpoledne po práci zašla Marisol za Stacie. Stacie ji právě uvedla do obývacího pokoje a obě se posadily na pohovku. „Karen spinká?“ zeptala se Marisol. „Reinaldo s ní šel na procházku!“ odvětila jí Stacie. Marisol vykulila oči. „A ty jsi mu ji svěřila? Copak o ni nemáš strach?“ divila se. „Taky jsem se divila, ale Reinaldo to s ní opravdu umí, takže nemám strach!“ odvětila jí Stacie, „navíc je to její otec! Nemůžu mu to zakázat!“ dodala. „Ale potom jak se k tobě zachoval, by si to zasloužil!“ poznamenala Marisol. „Já vím!“ přikývla Stacie, „ale kdyby si je spolu viděla!“ usmála se, „Reinaldo je teď úplně jiný!“ dodala. Marisol nevěřícně pokroutila hlavou. „A proč si vlastně přišla?“ zeptala se jí Stacie, „ne že bych tě nerada viděla, ale určitě ses nepřišla jen tak podívat, že?“ usmála se. „Mám teď nějaké problémy!“ odvětila jí Marisol. „S Martínem?“ zeptala se jí Stacie. „Ne, s ním ne! Včera jsme si to spolu všechno vyříkaly a pak se docela i příjemně pobavily!“ odvětila jí Marisol, „Daniel mi dělá problémy!“ upřesnila. „Jaké?“ zeptala se jí Stacie. „On asi žárlí!“ řekla jí Marisol a sama tomu nechtěla věřit. „Neříkej!“ rozesmála se Stacie. „Nejdřív se rozčílil, když mě viděl objímat se s Chrisem a teď zase sleduje každý můj telefonát a potřebuje vědět, s kým jsem mluvila!“ vysvětlila jí Marisol. „Hm, tak i na něj došlo!“ posměšně se Stacie pousmála, „nejspíš už začíná litovat, že tě vyměnil za tu potvoru Paolu!“ dodala nenávistně. Marisol nejistě pokrčila rameny. Do bytu vešel Reinaldo s Karen v náručí. „Jsme zpátky!“ usmál se na Stacie, „ahoj, Marisol!“ usmál se i na ni. „Všechno v pořádku?“ přistoupila k nim Stacie a podívala se na malou. „Až na to, že potřebujeme vyměnit plínku, všechno v pořádku!“ zasmál se Reinaldo. „Dej mi ji, já ji přebalím!“ chtěla si ji Stacie vzít. „Ne,“ odtáhl se od ní Reinaldo, „já to zvládnu!“ usmál se na ni a odešel do druhé místnosti. Stacie se otočila na Marisol. „Tak si to viděla na vlastní oči!“ řekla jí. Marisol se ještě z toho šoku, jak je Reinaldo proměněný a jak se dokáže postarat o svou dceru, nedokázala vzpamatovat.

Vanessa doprovodila Antonia na letiště. Seděli v hale a čekali na Antoniův odlet. „Tak co myslíš? Komu mám věřit?“ zeptala se Vanessa, když Antoniovi převyprávěla ranní incident mezi Chrisem a Victorem. „A komu chceš věřit?“ odvětil jí Antonio otázkou. „Jak to myslíš?“ nechápala ho Vanessa. „No jestli chceš věřit Chrisovi, tak má pravdu Chris. Ale jestli chceš věřit Victorovi, tak má pravdu Victor!“ odvětil jí Antonio. Vanessa se zamyslela. „Antonio, uvědomuješ si doufám, že si mi ani trochu nepomohl!“ podotkla ironicky. „Uvědomuju!“ zasmál se Antonio, ale vzápětí zvážněl, „Vanesso, oba víme, že jsi s Victorem jenom proto, aby si trápila Chrise!“ řekl jí vážně. Vanessa mu chtěla oponovat, ale Antonio ji nepustil ke slovu. „Vanesso, ty pořád miluješ Chrise a vždycky ho milovat budeš!“ slovo „vždycky“ řekl hodně důrazně, „jak už jsem dnes Raquel řekl, že mezi ní a Alejandrem je ta opravdová láska, na kterou se nedá zapomenout, tak ty a Chris jste ten samý případ! Já vím lépe než kdokoli jiný, jak moc si kvůli němu trpěla, ale to on taky! Ale i přesto se pořád milujete! Tak už, Vanesso, zahoď tu svou tvrdohlavost a začněte spolu znovu, ale tentokrát od lepšího začátku! Protože jinak nikdy nebudeš šťastná! S Victorem se o to můžeš pokoušet ze všech svých sil, ale nebude ti to nic platné! Jednoho dne se začnete nenávidět! A věř mi, že ten den nastane! Já už si to uvědomil, a proto jsem se smířil s tím, že Raquel není žena mého života! Kdybychom spolu zůstali, oba bychom byli nešťastní! A takhle dopadneš ty s Victorem, jestli se konečně neumoudříš, Vanesso!“ upozornil ji Antonio s vážnou tváří. Vanessa nesnášela, když musela přiznat, že pravdu má někdo jiný a ne ona. Naštěstí to teď Antoniovi přiznat nemusela, protože se ozvalo hlášení, že cestující do New Yorku mohou nastupovat do letadla. „Až dorazíš, tak zavolej!“ řekla mu Vanessa, když oba vstali. „Zavolám!“ slíbil jí Antonio, „a ty zase ode mě všechny pozdravuj! Řekni jim, že mi bylo ctí mezi ně patřit!“ usmál se na ni. „Ty mezi nás patříš! A vždycky budeš!“ tentokrát slovo „vždycky“ zdůraznila Vanessa. Antonio se usmál a oba se objali. Políbili se na tvář, Vanessa se na něj usmála a odešla. Antonio šel k nástupišti, ale na poslední chvíli si všiml stánku s novinami, a rozhodl se, si nějaké koupit, aby se v letadle nenudil. Došel ke stánku a natáhl ruku po prvních nejbližších novinách. Jenže v tu samou chvíli se po nich natáhla ještě jedna ruka. „Promiňte, vezměte si je!“ omluvil se Antonio. „Ne, vezměte si je vy!“ řekla mu Veronica. „Tak si vezmu další!“ usmál se Antonio. „Tyhle noviny jsou ale poslední!“ řekl mu prodavač. Veronica a Antonio se na sebe podívali. „Vezměte si je vy!“ trval na tom Antonio, „koupím si jiné! Nemusím mít zrovna konkrétně tyto!“ dodal. „Tak dobře, děkuji vám!“ usmála se na něj Veronica. Zaplatila a odešla. Antonio se za ní chvíli s úsměvem díval, poté si vybral jiné noviny a šel k nástupišti.

Rebeca a Alexandra strávily celý den spolu a povídaly si, aby co nejrychleji dohnaly těch ztracených osm let. Rebeca jí vyprávěla hlavně o José Manuelovi a o tom, jak moc ji chybí. „Určitě se to už brzy vyřeší a José Manuel se k tobě vrátí!“ uklidňovala ji Alexandra, když spolu seděly na pohovce v obývacím pokoji. „Moc bych si to přála!“ smutně se Rebeca usmála. V tom přišel domů David. „Ahoj, miláčku!“ políbil Alexandru, „ahoj, Rebeco!“ políbil ji na tvář, poté se nad ně postavil a usmíval se. „Co se děje?“ zeptala se ho Alexandra. „Rebeco, mám pro tebe skvělou zprávu!“ oznámil jí David. „Našel si José Manuela?“ napadlo hned Rebecu a radostně vyskočila z pohovky. „To ještě ne, ale i tak je to pořád dobrá zpráva!“ odvětil jí David. „Davide, tak už nás nenapínej!“ řekla mu Alexandra a postavila se vedle Rebecy. „Dnes se přišel na stanici přiznat pravý viník toho zločinu, ze kterého byl José Manuel obviněn! Takže všechna obvinění proti němu byla stažena!“ oznámil jim David s úsměvem. „Davide!“ skočila mu Rebeca šťastně kolem krku. David ji objal a Alexandra se šťastně usmívala. „Takže až José Manuela najdeš, tak už nebude muset do vězení?“ ujišťovala se Rebeca, když se od Davida odtáhla. „No pořád tu bude problém s tím jeho útěkem a skrýváním se, ale pokusím se přemluvit soudce, aby mu napařil jen veřejně prospěšné práce a mohlo by se to snad obejít i bez podmínky!“ odvětil jí David. Rebeca se dojetím rozplakala. „Tak vidíš, měla jsem pravdu!“ objala ji Alexandra. „Rebeco, neplač, teď už nemáš důvod!“ usmál se na ni David, „právě naopak máme důvod k oslavě. Tak co kdybychom si zašli na nějakou výbornou večeři?“ navrhl. „Výborný nápad!“ usmála se Alexandra. „Jdeme!“ utřela si Rebeca slzy a usmála se. David jim úsměv opětoval a poté odešli.

Veronica seděla v letadle a četla si noviny. „To jsem si ty jiné noviny nemusel kupovat!“ ozvalo se nad ní. Veronica se podívala a uviděla toho muže, se kterým se o ty noviny „přetahovala“. „Vy?“ podivila se. „Zbytečně jsem utratil peníze za další noviny a přitom jsem si mohl přečíst ty noviny, které jsem chtěl, kdybych věděl, že budeme sedět vedle sebe!“ sedl si Antonio vedle ní, „pokud byste mi je tedy půjčila, až byste je dočetla!“ dodal. „Myslíte, že bych vám je půjčila?“ zeptala se ho Veronica. „Vypadáte sympaticky, takže si myslím, že ano! Půjčila byste mi je!“ odvětil jí Antonio. Veronica se rozesmála. „Veronica Lorenzová!“ představila se mu a podala mu ruku. „Antonio Liberde!“ stiskl jí Antonio ruku, „neviděli jsme se už?“ zmateně se na ni podíval. „To má být klasická věta, kterou muži používají pro začátek flirtování?“ zeptala se ho Veronica. „Je pravda, že už jsem ji párkrát použil!“ přiznal se Antonio a Veronica se pousmála, „ale tentokrát to myslím vážně. Opravdu mám pocit, že jsme se viděli!“ dodal. „Já už ten pocit taky začínám mít!“ odvětila mu Veronica. Oba se nejspíš zahlédli tenkrát na té přehlídce, ale tehdy tam byl každý s někým jiným, a tak si nevěnovali tolik pozornosti. „Tak možná na to časem přijdeme, kde už jsme se viděli. Let je dlouhý!“ usmál se Antonio. Veronica mu úsměv opětovala.

Byl večer. Gabriela scházela ze schodů ve svém domě, když se rozezněl zvonek u dveří. Přemohla se a šla otevřít. „Co tady děláš?“ vytřeštila oči na jistou osobu, „říkala jsem ti, že sem nemáš chodit! Mohl by tě tu někdo vidět, je to nebezpečné!“ řekla jí. Osoba se ale k odchodu nechystala. „Dobře pojď dál!“ pootevřela jí Gabriela dveře a obě vešly do obývacího pokoje. Gabriela si sedla na pohovku a daná osoba do křesla vedle ní. „Tak co chceš?“ zeptala se jí Gabriela. „Přišel jsem ti jenom říct, že končím s naším plánem!“ odvětil jí Victor, „už nebudu s Vanessou proto, že jsi mě k tomu najala, abych se jí držel a nepouštěl ji ke Chrisovi!“ dodal. „Jak končíš?“ vyštěkla na něj Gabriela, „skončíš teprve, až já ti řeknu!“ zakřičela na něj. „Gabrielo, ty jsi mě nenechala domluvit! Končím sice s naším plánem, ale to neznamená, že končím s Vanessou!“ uklidnil ji Victor. „Tak potom tomu nerozumím!“ nechápala ho Gabriela. „Už nechci být s Vanessou jen proto, že to chceš ty! Chci být s Vanessou, protože s ní chci být já sám! Ale nemůžu s ní být, když mám za zády tebe! Proto chci tu naši domluvu ukončit!“ vysvětlil jí Victor. „Victore, já ti pořád nerozumím! Proč mi to tady všechno říkáš?!“ stále byla Gabriela zmatená. „Říkám ti to proto, aby si věděla, že jsem se do Vanessy opravdu zamiloval!“ oznámil jí Victor. Gabriela byla na omdlení.