„Cože?“ vyskočila Gabriely z pohovky, „ty ses do tý potvory zamiloval?!“ zvolala šokovaně. „Ano!“ přikývl Victor, „a neříkej jí potvora!“ zdůraznil jí. „To snad není možný! Pane Bože, co na ní všichni vidíte! Nejdřív Chris a teď ještě ty!“ křičela Gabriela hystericky. „Tak to, co jsem měl na srdci, jsem ti řekl,“ vstal Victor z křesla, „a můžu jít!“ a chtěl odejít. „Tak moment, chlapečku!“ zadržela ho Gabriela, „si myslíš, že mi to jen tak oznámíš tónem, že se vlastně vůbec nic neděje, a teď chceš odejít? Tak to ne! Ještě jsme spolu neskončily!“ křičela na něj. „Já už ti ale nemám, co říct!“ odvětil jí Victor. „To jsem ti snad platila málo? Chceš víc?“ zeptala se ho Gabriela rozčíleně. „Gabrielo, mně vůbec nejde o peníze, copak si to vůbec nepochopila!“ zdůraznil jí Victor, „já jsem se do Vanessy opravdu zamiloval, a proto už nechci žít s tím pocitem, že je to jenom hra! Protože pro mě už to hra není!“ dodal. „Idiote!“ vmetla mu Gabriela do tváře, „a ty si myslíš, že teď dovolím, abyste spolu žili šťastně až do smrti? Myslíš, že budu slavit, že jsem té potvoře dohodila chlapa, se kterým by mohla být šťastná? Tak to ne!“ křičela, „hned teď za ní půjdu a všechno jí řeknu! Řeknu jí, že sis s ní jen zahrával stejně jako tenkrát Chris!“ vysmála se mu. „Dobře!“ souhlasil Victor, „běž za ní a řekni jí to!“ nabádal ji, „ale ještě předtím než to uděláš, tak se nejdřív zamysli, kam by to potom vedlo! Vanessa by mě začala nenávidět, takže by se se mnou okamžitě rozešla a Chris by tak k ní měl opět volnou cestu!“ upozornil ji, „to by si chtěla?“ zeptal se jí s triumfálním úsměvem. Gabriela se na něj nenávistně zahleděla. „Vypadni!“ začala do něj strkat, „vypadni, ty zrádce!“ dostrkala ho až ke dveřím, „nemysli si, že je to konec! Ještě budeš litovat, že jsi mě zradil!“ zakřičela na něj, vystrčila ho ven a vzteky bouchla dveřmi tak silně, že to zaslechla i Mirela, která právě vyšla ze sprchy. Oblékla si župan a šla se podívat, co se děje. Gabriela stále uprostřed haly a hystericky ječela na celý dům. „Gabrielo, proboha!“ vyděsila se Mirela a rychle seběhla ze schodů, „co se stalo?“ objala ji kolem ramen. „Všechno se stalo!“ zakřičela Gabriela a odstrčila ji od sebe, „všechno se stalo!“ křičela hystericky, vyběhla po schodech nahoru a zavřela se ve svém pokoji. Mirela se rozběhla za ní. „Gabrielo, Gabrielo, otevři mi!“ bouchala jí Mirela na dveře. Gabriela neodpovídala, místo toho po chvíli Mirela uslyšela rány, jak Gabriela opět něco rozbíjí.

Další den brzy ráno se Stacie a Reinaldo sešli u snídaně. „Dobré ráno!“ usmál se na ni Reinaldo, „co že jsi tak brzy vzhůru?“ podivil se. „Chci se nasnídat, dokud Karen ještě spí, protože pak už bych to nestíhala!“ odvětila mu Stacie a posadila se naproti němu ke stolu. „Vždyť bych ji mohl pohlídat, aby ses mohla v klidu nasnídat!“ řekl jí Reinaldo. „Já už jsem tak zvyklá! Dřív jsem to ani jinak dělat nemohla, když jsem tu byla sama!“ poznamenala Stacie. Reinaldo chápavě přikývl a opět by se nejradši neviděl. Stacie si nalila čaj a na talíř si nandala ještě teplé koláče, které Reinaldo přinesl z pekárny. „Stacie!“ oslovil ji Reinaldo. „Hm?“ podívala se na něj Stacie a zakousla se do koláče. „Myslíš, že by si mohla pro Karen na dnešní večer sehnat hlídání?“ zeptal se jí Reinaldo. „Proč?“ nechápala ho Stacie. „Chtěl bych tě pozvat na večeři!“ odvětil jí Reinaldo. „A proč?“ zeptala se ho Stacie znovu nechápavě. Reinaldo se na ni usmál. „Chci, aby si mi odpustila, a tak pro to musím něco dělat, abych toho dosáhl!“ řekl jí. „A myslíš, že jedna večeře to vyřeší?“ zeptala se ho Stacie. „Myslím, že ne, ale někde začít musím!“ usmál se na ni Reinaldo. Stacie z jeho úsměvu opět znervózněla, protože jí vždycky nutil k tomu se usmát taky a to ona nechtěla. Zatím ještě ne. „Tak dobře! Zkusím to hlídání zařídit!“ snažila se to říct s co nejvážnější tváři. „Děkuju! Už teď se těším, až bude večer!“ znovu se na ni Reinaldo usmál. Stacii začaly cukat koutky, tak se raději rychle napila čaje.

Carolina seděla na pohovce v obývacím pokoji a po telefonu mluvila s Raquel. „Udělala si opravdu dobře, Raquel!“ řekla jí a v tom Raquelino jméno zaslechl Alejandro, který právě scházel ze schodů. Chtěl ten rozhovor slyšet celý, a tak začal scházet velmi pomalu. „Já vím, Raquel, ale bude to tak opravdu nejlepší! Oba si zasloužíte být šťastní!“ říkala Carolina do telefonu a Alejandrovi se to vůbec nelíbilo. „Dobře, pa pa!“ rozloučila se Carolina a zavěsila. „Sestřičko!“ usmál se na ni Alejandro, přisedl si k ní a objal ji kolem ramen, „s kým jsi to mluvila?“ zeptal se jí. „Proč se mě na to ptáš, když to víš,“ odvětila mu Carolina. „A jak bych to mohl vědět?“ tvářil se Alejandro nevinně. „Protože i když jsem se na tebe přímo nepodívala, tak jsem věděla, že se ploužíš po schodech pomalu dolů a to z toho důvodu, že si zaslechl jméno toho, s kým jsem mluvila! A navíc, kdyby si to nevěděl, tak by ses tady na mě takhle nekřenil a nedoufal, že ti řeknu, o čem jsem s tou dotyčnou osobou mluvila!“ předhodila mu Carolina pobaveně. „Já jsem tě jen zkoušel!“ zasmál se Alejandro, „tak o čem jste s Raquel mluvily?“ vyzvídal. „Alejandro, to byl soukromý rozhovor! Nemůžu ti to říct!“ odvětila mu Carolina. „Carolino, prosím!“ udělal na ni Alejandro psí oči. „Neřeknu ti to!“ trvala na svém Carolina. Alejandro na ni udělal ještě smutnější psí oči. „Ty seš hroznej!“ vzdychla Carolina a Alejandro se rozzářil, že ji zlomil. „Ale neřekla jsem ti to!“ varovala ho Carolina, aby o tom nikde nemluvil. „Tenhle rozhovor v podstatě vůbec neproběhl!“ uklidnil ji Alejandro. „Raquel mi řekla, že jí Antonio navrhl, aby s ním odjela do New Yorku a…!“ začala mu Carolina vysvětlovat, ale Alejandro jí nenechal domluvit. „Cože?“ vyskočil z pohovky a ihned se rozběhl ven. „Alejandro, Alejandro, počkej!“ volala na něj Carolina, ale Alejandro byl pryč dřív, než na něj vůbec stačila volat. Carolina vzdychla. „Jen jsem ti ještě chtěla říct, že to Raquel odmítla a že už Antonio odjel!“ dořekla si to aspoň sama pro sebe, „ale podle toho, jak si vyletěl, tak to chceš nejspíš slyšet přímo od Raquel!“ poťouchle se usmála.

Martín vezl Marisol do práce. Když si předevčírem všechno vyříkaly, uvědomily si, že si vždy rozuměly především jako přátelé a domluvily se, že se o to teď pokusí znovu. „Je opravdu krásná!“ usmívala se Marisol, když hleděla na fotografii Martínovy přítelkyně, „jak jste spolu dlouho?“ zeptala se ho. „Za měsíc to bude rok!“ odvětil jí Martín. „Páni, tak to je opravdu vážné!“ usmála se Marisol, „takže už jsi taky našel tu pravou?“ zeptala se ho. „Já doufám, že ano,“ usmál se Martín. Po chvíli dorazili před budovu agentury. Oba vystoupili z auta a Martín ho obešel, aby se s Marisol mohl rozloučit. „Děkuji ti za odvoz, Martíne!“ děkovala mu Marisol, zatímco se políbili na tvář. „Já děkuju tobě za to, že jsi mi odpustila a že to se mnou ještě jednou zkusíš alespoň jako s kamarádem!“ usmál se na ni Martín. Marisol mu úsměv opětovala. „Marisol!“ ozvalo se za nimi. Marisol a Martín se otočili a uviděli mračícího se Daniela. „To je Daniel!“ pošeptala Marisol Martínovi. „Potrápíme ho trošku?“ napadlo hned Martína. „Jestli ti to nebude vadit!“ zasmála se Marisol. Martín Marisol objal a provokativně se přitom díval na Daniela, který div nevyskočil z kůže. Martín a Marisol se políbili, Martín nastoupil do auta a odjel. Marisol si to namířila do agentury a když procházela kolem Daniela, snažila se tvářit, co nejšťastněji. „Co to mělo znamenat?“ zadržel ji Daniel, „kdo byl ten chlap?“ vyzvídal. „Martín, můj přítel!“ zalhala mu Marisol. „Cože?“ vykulil na ni Daniel oči, „ale to je jen shoda jmen, že jo? Není to ten tvůj bývalý snoubenec, že ne?“ zeptal se jí. „Ano, je to on!“ odvětila mu Marisol. „A ty ses k němu vrátila?“ zvolal Daniel šokovaně, „copak si zapomněla, jak ti ublížil?“ zeptal se jí. „Když jsem začala chodit s tebou, tak jsem mu odpustila! A když jsem ho před nedávnem náhodně potkala, všechno jsme si vyříkaly a znovu se v nás probudily ty staré city!“ vymýšlela si Marisol. „To nemyslíš vážně, Marisol! Ty ho přece nemiluješ! Nemůžeš ho milovat, když…!“ nevěděl Daniel, jestli to má doříct. „Když miluju tebe?“ udělala to za něj Marisol, „ty si vážně myslíš, že tě ještě miluju? Ty jsi ale naivní!“ vysmála se mu a odešla. Daniel byl plný žárlivosti a vzteku a Marisol se vítězně usmívala nad tím, jak mu to natřela.

„Kdy vás pustí domů?“ zeptala se Vanessa Any Maríi, když u ní byla na návštěvě v nemocnici. „Až v sobotu! Takže bohužel nebudu na svatbě Davida a Alexandry!“ odvětila jí Ana María. „To je škoda!“ zesmutněla Vanessa. „Taky mě to mrzí! Těšila jsem se na ni!“ dodala Ana María. Vanessa chtěla něco říct, ale právě jí zazvonil mobil. Vyndala ho z kabelky a podívala se na displej. „To je Chris!“ podívala se na Anu Maríu. „Tak to zvedni!“ pobídla ji Ana María. Vanessa ještě chvíli váhala, ale nakonec hovor přijala. „Ano, Chrisi?“ řekla nejistě. „Ahoj, Vanesso, neruším tě?“ zeptal se jí Chris, který seděl ve své kanceláři. „Nerušíš,“ odvětila mu Vanessa, „děje se něco?“ zeptala se ho. „Jenom jsem se ti chtěl omluvit za ten včerejšek! Nechtěl jsem dělat scény! Neměl jsem to v plánu!“ vysvětlil jí Chris. „V pořádku!“ odvětila mu Vanessa. „Ale omlouvám se jen tobě, že si té scéně musela být přítomna!“ zdůraznil Chris, „jinak za to, že jsem Victorovi pár vrazil, za tím si stojím, protože si je zasloužil! Znovu ti, Vanesso, přísahám, že jsem ti ty květiny poslal já!“ opět zdůraznil. „Dobře!“ přikývla Vanessa zmateně. „Miluju tě!“ řekl jí Chris. „Dobře, tak se měj!“ řekla Vanessa, co nejrychleji a zavěsila. Podívala se na Anu Maríu, která se pobaveně usmívala. „Co je?“ zeptala se jí Vanessa. „Máš s sebou zrcátko?“ zeptala se jí Ana María. „Proč?“ nechápala ji Vanessa. „Aby si viděla, že stačí, aby si s Chrisem mluvila jen po telefonu, a okamžitě zrudneš jak rajče!“ smála se jí Ana María. Vanessa se zašklebila. „Proč ti vlastně volal?“ zeptala se jí Ana María. „Chtěl se mi omluvit za včerejšek!“ odvětila jí Vanessa. „A co se včera stalo?“ zeptala se jí Ana María. „On a Victor se poprali!“ vysvětlila jí Vanessa. Ana María na ni vykulila oči. „Vanesso, tím si měla začít hned, jak si přišla!“ smála se, „tak proč se poprali?“ vyzvídala. Vanessa vzdychla a převyprávěla jí všechno, co se včera stalo.

Na dveře bytu Arismendiových někdo usilovně bouchal. Raquel šla otevřít a dovnitř vletěl Alejandro. „Raquel, ty nesmíš odjet! Nesmíš s tím chlapem odjet!“ řekl jí zoufale. „Alejandro?“ překvapeně na něj Raquel hleděla, „jak o tom vůbec víš?“ zeptala se ho, ale vzápětí si uvědomila, že mu to mohla říct jedině Carolina. „Carolina mi to nechtěla říct, ona za nic nemůže, to já to z ní dostal!“ obhajoval Alejandro svou mladší sestru, „ale ještě, že jsem to udělal, protože já nedovolím, aby si odjela! Nemůžeš odjet! Nesmíš!“ byl úplně zoufalý. „Alejandro, uklidni se, prosím tě!“ uklidňovala ho Raquel, „Antonio odjel už včera!“ oznámila mu. „Takže…“ začal se Alejandro usmívat. „Nemohla jsem jeho nabídku přijmout, protože by to vůči němu nebylo fér! Měla jsem ho ráda, ale nemilovala jsem ho a nechtěla jsem mu dávat zbytečné naděje, protože vím, že bych se do něj nikdy, i kdybych se moc snažila, zamilovat nedokázala!“ vysvětlila mu Raquel, „a i když vím, že my dva už spolu nikdy nebudeme, tak tě stejně budu navždy milovat!“ dodala se smutným úsměvem. „Raquel!“ hlesl Alejandro zamilovaně a objal ji. Raquel měla co dělat, aby se nerozplakala. Alejandro se od ní odtáhl a chytil její tvář do dlaní. Raquel na něj smutně hleděla. Alejandro ji chtěl políbit, ale Raquel se uhnula, a tak ji políbil jen na tvář. „Měl by si už jít!“ řekla mu Raquel smutně. Alejandro smutně přikývl a šel ke dveřím. „Alejandro!“ oslovila ho Raquel. Alejandro se na ni s nadějí ve tváři, že mu řekne, aby neodcházel, podíval. „Dej za mě pusu svému synovi!“ požádala ho Raquel. Alejandro se na ni pousmál a přikývl. Raquel mu úsměv opětovala a Alejandro odešel. Raquel za ním zavřela dveře, opřela se o ně a zoufale vzdychla.

Carolina seděla ve svém kolečkovém křesle na zahradě a četla si knížku, když k ní přišel Gustavo. „Carolino!“ oslovil ji. „Ano, tati?“ usmála se na něj Carolina. „Přišel ti dopis!“ předal jí Gustavo bílou obálku. „Není tu napsané, od koho to je!“ divila se Carolina. „Otevři to a uvidíš!“ pobídl ji Gustavo s úsměvem. Carolina mu úsměv opětovala a začala obálku otvírat, zatímco Gustavo odešel. Carolina vytáhla dopis z obálky, a když ho otevřela, viděla, že to není dopis, ale na první pohled to vypadalo spíš jako báseň. Překvapeně se usmála a začetla se.

Láska je kouzlo
Je to jednoduchá fantazie
Je jako sen
Který jsem konečně potkal
Je jako světlo
Které se rozptyluje po mé duši
A prochází jako voda
Dokud nenaplní mé srdce

Ty jsi to kouzlo
Ty jsi ten sen
Ty jsi to světlo
To ty jsi má láska, Carolino Martinézová

Carolina se podívala před sebe a uviděla tam stát Miguela. Usmíval se na ni, a když Carolině došlo, co to všechno znamená, rozplakala se. Miguel k ní přistoupil a vzal ji do náruče. „Co to děláš, Migueli?“ zeptala se ho Carolina. „Chci tě políbit a držet tě přitom v náručí!“ odvětil jí Miguel. „A uvědomuješ si, že mě budeš muset takhle držet až do konce mého života?“ zeptala se ho Carolina. „Bude mi ctí a potěšením!“ usmál se na ni Miguel a políbil ji. Carolina mu polibek ihned opětovala. Zpovzdálí je pozorovali Gustavo a Beatriz. Usmívali se a nakonec se také políbili. Carolina a Miguel se líbali velmi pomalu a něžně. Byl to totiž jejich první polibek jako páru a oba byli velmi šťastní, že se ho konečně dočkali.

Byl večer. Stacie a Reinaldo byli u Marisol, protože jí přinesli jejich dceru, aby ji pohlídala. „Marisol, vážně ti to nevadí?“ ptala se jí Stacie už po několikáté. „Už asi po sté ti říkám, že nevadí! Právě naopak!“ usmála se Marisol, „ráda se postarám o tohohle andílka!“ usmála se na Karen, která ležela v přenosném košíku. „Dobře, ale kdyby se cokoliv dělo, tak okamžitě volej!“ řekla jí Stacie. „Neboj se, všechno bude v pořádku!“ uklidňovala ji Marisol. „Dobře!“ vzdychla Stacie a usmála se, „ještě jednou děkuju!“ poděkovala jí a objala ji. Poté se šla rozloučit se svou dcerou a Marisol mezitím přistoupila k Reinaldovi. „Radím ti, aby si byl na ni hodný, jinak uvidíš!“ hrozila mu Marisol. „Neboj, Marisol, změnil jsem se. Už vím, jaký poklad v obou dvou mám!“ uklidnil ji Reinaldo. „Konečně ti to došlo!“ poznamenala Marisol. Reinaldo přikývl. „Stacie, půjdeme?“ oslovil ji. Stacie ještě jednou políbila svou dceru a poté s Reinaldem odešli. „A jsme samy, Karen!“ usmála se na ni Marisol, „tak co budeme dělat? Co myslíš, že teta Marisol vymyslela na dnešní večer za plán?“ zeptala se jí se smíchem. Chtěla si ji vzít do náruče, ale někdo jí zaklepal na dveře. „Mamka mi chce asi ještě jednou poděkovat!“ zasmála se a šla otevřít. Jenže Stacie to nebyla. „Co tady chceš?“ zeptala se Marisol. „Promluvit si!“ odvětil jí Daniel.

„Slečno Gabrielo!“ podivila se služebná, když Gabriela vešla do domu Martinézových. „Co na mě tak vejráš?“ obořila se na ni Gabriela. „Promiňte, jenom jsem vás dlouho neviděla!“ odvětila jí služebná. „To snad ani není tvoje starost!“ upozornila ji Gabriela, „zavolej mi Chrise!“ poručila jí. „Pan Christian ještě není doma!“ odvětila jí služebná. „Tak si na něj počkám!“ usadila se Gabriela pohodlně na pohovku. „Ale pan Christian…!“ chtěla služebná něco říct, ale Gabriela ji přerušila. „Pane Bože, ty jsi ještě tady?“ rozčílila se Gabriela, „vypadni něco dělat!“ zvýšila na ni hlas. Služebná nechtěně odešla. Chris totiž služebnictvu přikázal, aby Gabrielu nepouštěli do domu, ale služebná nebyla natolik silná, aby jí vzdorovala. Gabriela si z konferenčního stolku vzala Chrisovu fotografii a usmála se na ni. V tom jí začala zvonit mobil. Fotografii vrátila, mobil vytáhla z kabelky, ale nepodívala se, kdo jí to volá. „Co je? Proč mi zase voláš?“ vstala z pohovky, „už se třeseš strachy, abych té tvé lásce neřekla pravdu?“ smála se do telefonu. Byla otočená zády ke vchodovým dveřím, a tak netušila, že se Chris právě vrátil domů. „Říkám ti to znovu! Ještě budeš litovat, že jsi mě zradil, Victore!“ řekla Gabriela vztekle a zavěsila. „Victore?“ ozval se za ní Chrisův hlas. Gabriela ztuhla a pomalu se ke Chrisovi otočila. „S jakým Victorem jsi to mluvila?“ zeptal se jí Chris s podezřívavým výrazem ve tváři. Gabriela na něj vyděšeně hleděla.