„Gabriela se pokusila Vanessu zabít?“ zvolal Chris šokovaně, „to nemůže být pravda!“ nechtěl tomu věřit. „Bohužel je to pravda, Chrisi!“ řekla mu Jessica, „byla jsem toho svědkem!“ dodala vážně. „A kdy to bylo? Jak se to stalo?“ vyptával se Chris. Jessica se nadechla a převyprávěla mu, co se tenkrát večer stalo. „Gabrielo, a čeho tím chceš vlastně dosáhnout?“ zeptala se jí Jessica nechápavě. „No přeci…,“ zarazila se Gabriela, když si všimla Vanessy, která zrovna vyšla z restaurace. Jessica se podívala směrem, kam se Gabriela dívala a také si Vanessy všimla. „Jo takže pánská jízda!“ zvolala Gabriela, „ale s tou mrchou po boku!“ dodala nenávistně a nastartovala. „Gabrielo, co to děláš?“ zeptala se jí Jessica. „Teď se jí zbavím jednou provždy!“ pronesla Gabriela s vítězným úsměvem a vjela na silnici. Sešlápla plyn až dolů a jela přímo proti Vanesse. „Gabrielo, co děláš? Neblázni!“ říkala ji Jessica vyděšeně. Gabriela ale na to nijak nereagovala. Usmívala se a těšila se z toho, že se Vanessy navždy zbaví. Vanessa si až teď všimla rychle jedoucího auta proti ní a z šoku a ze strachu se nemohla ani pohnout. „To je tvůj konec, potvoro!“ zasmála se Gabriela hystericky a její auto bylo Vanesse blíž a blíž. „Ne!“ vykřikla Jessica a na poslední chvíli strhla volant stranou. „Proboha!“ zvolal Chris vyděšeně. „Gabriele jsem slíbila, že to nikdy nikomu neřeknu, ale je to s ní čím dál horší a bojím se, aby neudělala další hloupost!“ vysvětlila mu Jessica, „protože tentokrát by se jí to třeba mohlo i povést!“ dodala vážně. „Ty jsi vlastně Vanesse zachránila život!“ uvědomil si Chris. „Možná Gabriela by s tím dokázala žít, ale já ne! Proto jsem jí v tom na poslední chvíli zabránila!“ odvětila mu Jessica. „Děkuju ti, Jessico! Za to, že si mi to řekla a taky za Vanessu!“ pousmál se na ni, „kdyby se jí něco stalo, nepřežil bych to!“ dodal. „Já vím!“ přikývla Jessica, „tak to je všechno, co jsem ti chtěla říct. Už půjdu!“ zvedla se a šla ke dveřím. „Jessico, počkej!“ vstal Chris od stolu. Jessica se zastavila a otočila se zpátky k němu. „Proč jsi mi to vlastně řekla?“ zeptal se jí Chris, „já myslel, že vždy budeš na Gabrielině straně a že ji budeš podporovat v tom, co dělá!“ divil se. „Jak už jsem ti řekla, Chrisi! Gabriela je na tom čím dál hůř a nechci, aby udělala něco, čeho by mohla do konce svého života litovat!“ vysvětlovala mu Jessica, „a navíc jsem si uvědomila, že život není takový, jaký si ho člověk naplánuje, ale že občas musí udělat i něco pro toho druhého, aby sám dosáhl odpuštění a porozumění!“ dodala vážně. Chris se na ni usmál. Jessica mu úsměv opětovala a odešla.

Marisol přebalovala Karen, když jí někdo zaklepal na dveře. „Stacie, je otevřeno!“ zavolala, protože věděla, že v tuto dobu Stacie přijde. Dveře se otevřely a dovnitř opravdu vešla Stacie. „Přišla jsi akorát, maminko!“ usmála se na ni Marisol, „před chvíli jsme vstaly a teď se přebalily!“ řekla jí. „To jste ale holky šikovný!“ přisedla si k nim na zem Stacie, „pojď ke mně, ty můj miláčku!“ vzala si Karen do náruče, „ani nevíš, jak moc se mi stýskalo!“ políbila ji na hlavičku. „Nám se taky stýskalo!“ usmála se na ni Marisol. „A jak jste tu noc zvládly?“ zeptala se jí Stacie. „Začátek byl trochu komplikovaný, ale pak už bylo všechno v pořádku!“ odvětila jí Marisol. „Proč byl začátek komplikovaný?“ zeptala se jí Stacie. Marisol jí řekla všechno o Danielovi, i o hádce s Paolou. „Karen, tak ty ses rozplakala, když sem přišla ta zlá čarodějnice Paola?“ zeptala se jí Stacie, „tak to se ti vůbec nedivím! Chápu, že tě vyděsila!“ znovu ji políbila na hlavičku. „Hned jsem ji taky vyhodila!“ řekla Marisol, „neboj, Stacie, ke Karen se vůbec nepřiblížila! To bych jí nedovolila!“ zdůraznila. „Já vím, Marisol, o tom vůbec nepochybuju!“ usmála se na ni Stacie, „ale neměla si Danielovi říkat, že s Martínem nechodíš, že si to jen před ním hrála! Měla si ho ještě nechat, aby se užíral!“ zasmála se. „Vždyť víš, že já tohle neumím!“ odvětila jí Marisol, „neumím nic předstírat ani lhát!“ dodala. „Já vím!“ přikývla Stacie, „a to tě taky šlechtí!“ usmála se. „A jak dopadla večeře s Reinaldem?“ zeptala se jí Marisol. „Den ode dne jsem z něho v čím dál větším šoku!“ odvětila jí Stacie, „nevím, co se sebou v tom zahraničí udělal, ale je jako vyměněný. Teď je z něho pozorný a galantní muž, o kterém sní každá žena!“ nevěřícně se usmála. „Tak to je dobře!“ usmála se Marisol, „moc ti to přeju!“ chytla jí za ruku, „vlastně vám oběma!“ usmála se na Karen.

Daniel opravoval jeden počítač, když do jeho pracovny vtrhla Paola. „Danieli, kam si zase ráno zmizel?“ zakřičela na něj. „Sem, jak vidíš!“ odsekl jí Daniel. „Tak brzy?“ podezřívavě na něj Paola hleděla. „Ano, tak brzy!“ odvětil jí Daniel, „radši jsem šel dřív do práce, než se s tebou zase hádat!“ dodal. „Nevěřím ti! Že si šel zase za ní?!“ zakřičela na něj Paola. „Nešel!“ odvětil jí Daniel. „A proč si byl za ní včera večer?“ stále na něj Paola křičela. „Už jsem ti řekl, že se o tom s tebou nehodlám bavit! Je to moje věc!“ odsekl jí Daniel. „Není to tvá věc! Nezapomínej, že jsem tvá přítelkyně a musím vědět, proč můj přítel chodí za svou bývalou!“ rozčilovala se Paola. „Myslím, že už se tím nebudeš muset trápit!“ řekl jí Daniel. „Jak to myslíš?“ nechápala ho Paola. „Rozejdeme se!“ odvětil jí Daniel klidně. „Co si to řekl?“ rozkřikla se Paola. „Že se rozejdeme!“ zopakoval jí Daniel. Paola vypadala, že jí snad každou chvíli vzteky praskne hlava. „Tak to nikdy, Danieli Castillo! Se mnou se nikdy žádný chlap nerozešel a ty rozhodně nebudeš první!“ křičela hystericky, „to nedovolím! Okamžitě si tu myšlenku vyžeň z hlavy!“ zakřičela na něj a odešla.

Gabriela seděla na posteli v Jessičině pokoji a prohlížela si časopis. Do pokoje vešla Jessica. „No to je dost!“ odhodila Gabriela časopis a vstala, „kde si byla? Čekám tu na tebe už hodinu!“ zvolala otráveně. „Co tu děláš, Gabrielo?“ zeptala se jí Jessica překvapeně, „neřekl ti snad včera Chris, že sem nemáš chodit?“ připomněla jí. „A je tady snad, aby mě mohl vyhodit?“ zeptala se Gabriela, „není!“ odpověděla si sama vzápětí, „není tady nikdo z rodiny, takže mě nikdo nemůže prásknout!“ smála se, „a ty sice víš, že jsem tady, ale u tebe mám jistotu, že mě nepráskneš!“ dodala. „Kdybys tak věděla, kde jsem teď byla a co jsem Chrisovi řekla!“ pomyslela si Jessica trochu provinile. „Musím ti říct, že máma už ví, že mě v tom blázinci nepolepšili!“ řekla jí Gabriela, „kvůli těm záchvatům a i tomu, že mě ta hra na hodnou, zase tolik nebavila, se to moc utajit nedalo!“ smála se. „Gabrielo, přestaň s tím!“ řekla jí Jessica. „S čím?“ zeptala se jí Gabriela. „Se vším! Přestaň uhánět Chrise, přestaň si hrát na hodnou, nech na pokoji Vanessu!“ zdůrazňovala jí Jessica, „prostě nech všechno tak, jak to je! Gabrielo, už pochop, že jsi prohrála! Chris tě nikdy nebude milovat! Nikdy si tě nevezme! Konečně se s tím smiř a začni žít nový život, dokud máš ještě příležitost!“ radila jí. Gabriela ji poslouchala a poté se tomu akorát zasmála. „Jessico, ty poslední dobou vážně perlíš!“ smála se. „Já to ale myslím smrtelně vážně!“ odvětila jí Jessica. „Já taky!“ zvážněla Gabriela, „a mně nikdo nebude říkat, že jsem prohrála! Já nikdy neprohrávám!“ vzala si svou kabelku a chystala se k odchodu. „Gabrielo!“ oslovila ji Jessica. Gabriela se na ni ve dveřích otočila. „Snad víš, co děláš!“ vzdychla Jessica, „sbohem!“ rozloučila se s ní. „Snad ahoj, ne?“ zašklebila se Gabriela a odešla.

Raquel seděla na pohovce ve svém bytě a v rukou držela svou svatební fotku s Alejandrem. „Tak jak vypadám?“ vešel do obývacího pokoje Juan José v novém obleku. „Fešák, tati!“ usmála se na něj Raquel. „Budu se zítra Gregorii líbit?“ zeptal se jí Juan José. „Bez pochyb!“ zasmála se Raquel. „Co to máš?“ všiml si Juan José, že něco drží v ruce. Raquel se na fotku smutně usmála. Juan José si přisedl vedle ní. „Aha!“ chápavě přikývl, když fotku viděl. „Musela jsem se na ni podívat! Nějak mě to teď přepadlo!“ vysvětlila mu Raquel, „asi to způsobila ta zítřejší svatba!“ dodala. „Neměla si přece jen raději odjet s Antoniem? Podívej, jak se tady akorát pořád trápíš!“ řekl jí Juan José. „Ne, tati, udělala jsem správně, že jsem s ním neodjela!“ odvětila mu Raquel, „já se tady sice trápím, ale kdybych s Antoniem odjela, trápili bychom se oba dva! A to by si právě on vůbec nezasloužil!“ vysvětlila mu. „Ale co budeš dělat, Raquel? Přece nemůžeš zůstat do konce života sama!“ řekl jí Juan José. „Možná to tak bude nejlepší!“ odvětila mu Raquel smutně, „radši budu nešťastná sama, než s někým, komu bych nedokázala opětovat jeho lásku!“ vysvětlila mu. Juan José se na ni smutně usmál a políbil ji na vlasy. Raquel začal zvonit mobil. Raquel se pro něj natáhla na konferenční stolek, zdvihla ho a ani se nepodívala, kdo jí volá. „Raquel, tady Jessica!“ ozvalo se v telefonu. Raquel byla překvapená. „Co chceš?“ zeptala se jí. Jessica seděla na posteli ve svém pokoji. „Mohla by si za mnou teď hned přijít?!“ požádala ji. „Proč?“ zeptala se jí Raquel. „Potřebuju s tebou o něčem vážném mluvit!“ odvětila jí Jessica, „je to opravdu nutné!“ zdůraznila. „Tak dobře, hned sem tam,“ slíbila jí Raquel. „Děkuju ti,“ poděkovala jí Jessica a zavěsila. „Kdo to byl?“ zeptal se Juan José. „Jessica,“ odvětila mu Raquel, „chce se mnou prý o něčem vážném mluvit!“ dodala a přemýšlela, o čem s ní Jessica může chtít mluvit.

Alexandra si už vyzkoušela několikery svatební šaty. Pokaždé ale Vanessa s Rebecou pokroutily hlavou a Alexandra si šla vyzkoušet další. Až nyní se obě rozzářily, protože Alexandra měla na sobě konečně ty pravé. Byly to klasické princeznovské šaty bez ramínek. „Ano, ano, ano! To jsou ony!“ zajásala Vanessa. „Opravdu?“ zeptala se Alexandra. „Alexandro, jsi nádherná!“ usmála se na ni Rebeca. „A i se tak cítím!“ usmála se Alexandra. „Alexandro, já ti tak závidím!“ vzdychla Vanessa, „když tě vidím v těch šatech, hned bych si taky nějaké zkusila! Jen pro ten pocit!“ zasmála se. „A co ti brání?“ zeptala se jí Alexandra, „tak si nějaké zkus!“ pobídla ji. „To se nehodí!“ odvětila jí Vanessa. „Co by se to nehodilo?“ zakroutila Alexandra hlavou a rozhlédla se, které šaty by Vanesse slušely, „tyhle!“ vzala je a podala je Vanesse, „a mazej do kabinky!“ poručila jí Alexandra. „Koukám, že už si od Davida pochytila ty velitelské sklony!“ zasmála se Vanessa a odešla do kabinky. Po chvíli vyšla ve svatebních šatech. „Vanesso!“ usmála se na ni Alexandra, „ty by ses mohla z fleku vdávat!“ řekla jí se smíchem. „Moc ti to sluší, Vanesso!“ řekla jí Rebeca. Vanessa se usmála a vystoupila na stupínek před velké zrcadlo. „Victor by byl z tebe úplně paf!“ řekla jí Alexandra. Vanessa trochu zesmutněla. „Nebo možná i někdo další!“ ozvala se Rebeca, která si všimla, že je skrz výlohu někdo pozoruje. Nejdříve se tím směrem podívala Alexandra a pak také Vanessa. A ta ihned ztuhla, když viděla Chrise. Chris se na ni smutně usmíval. Nevěděl, co si má myslet o tom, co vidí, ale momentálně o tom ani nestihl přemýšlet, protože byl zcela oslepený tím, jak to Vanesse slušelo. Ještě více, než kdy jindy. Po chvíli si uvědomil, že má schůzku a že by už měl jít. Odcházel, ale na Vanessu se stále díval, dokud nezašel za roh. I ona se na něj dívala, dokud jí nezmizel z dohledu. Pak se podívala na Alexandru a Rebecu. „V pořádku, Vanesso?“ zeptala se jí Alexandra. „Já nevím!“ odvětila jí Vanessa zmateně, sestoupila ze stupínku a šla se převléknout. „Alexandro, kdo byl ten muž?“ zeptala se jí Rebeca. „Vanessina velká láska!“ odvětila jí Alexandra.

Daniel měl polední pauzu, a tak si zajel domů pro jeden opravený notebook, který kvůli tomu, aby se ráno nesetkal s Paolou, zapomněl. Ukládal ho do tašky, když mu někdo zaklepal na dveře. Daniel šel otevřít a za dveřmi uviděl nečekaného hosta. „Ahoj, Danieli!“ pozdravil ho Martín, „mohl bych s tebou chvíli mluvit?“ zeptal se ho. „Proč bych s tebou měl mluvit?“ zeptal se ho Daniel, „ani tě neznám!“ dodal. „Ale máme dvě společné známé! Marisol a Paolu,“ odvětil mu Martín. Daniel jen ustoupil z cesty a Martín vešel dovnitř. „Marisol mi řekla, že tě Paola taky oblbla!“ řekl mu Martín. „Ano, ale už jsem z toho venku!“ odvětil mu Daniel. „Víš, to jsem si taky kolikrát řekl, ale pak jsem se zase k Paole poslušně vrátil!“ začal mu Martín vyprávět, „já nevím, jak ona to dělá, ale ona má v sobě zřejmě nějaký magnet, který tě k ní přitáhne, i když se tomu zprvu bráníš! A když se jí to podaří dostat tě do jejích spárů, už tě nepustí! Pokud tedy ona sama nebude chtít!“ vysvětlil mu. „Proč mi to říkáš?“ zeptal se ho Daniel. „Protože Paola je schopná čehokoliv, jen aby dosáhla toho, co si umane!“ odvětil mu Martín, „Marisol mi řekla, jak se Paole podařilo vás rozdělit. Nebyl jsem u toho, takže to nemůžu úplně přesně posoudit, ale tak jako tak věřím Marisol, protože ona nikdy nelže! Když ti řekla, že s tou sázkou sice zprvu souhlasila, ale že to hned vzala zpátky, tak to byla pravda!“ zdůraznil mu, „Danieli, tebe nikdy nenapadlo si ten diktafon poslechnout až do konce?“ zeptal se ho. „Nenapadlo!“ pomyslel si Daniel. „Nechci ti radit, ale myslím, že by nebylo od věci to udělat!“ řekl mu Martín, „Paola si tu nahrávku jistě nechala jako svůj triumf! Přemýšlej!“ dodal a odešel. Danielovi to začalo vrtat hlavou. Co když je to pravda? Co když přišel o Marisol kvůli takové hlouposti? Ihned vběhl do ložnice a začal prohledávat Paoliny šuplíky. Po chvíli hledání ten diktafon skutečně našel. Pustil ho a zjistil, že měl Martín pravdu. Ten rozhovor mezi Marisol a Paolou tam ještě byl. “Co kdybychom se vsadily?” navrhla jí Paola, “já se pokusím Daniela svést a když mě odmítne, tak ti navždy zmizím ze života! Ale pokud mě neodmítne, tak aspoň budeš vědět, že Daniel je stejný jako všichni chlapi a nebudeš tak litovat času strávený s ním. Času, kdy sis s ním plánovala růžovou budoucnost!” vysvětlila jí Paola svůj plán, “co ty na to?” zeptala se jí. Marisol o tom začala přemýšlet. “Rozmysli si to dobře, Marisol!” radila jí Paola. “Tak dobře, souhlasím!” vypadlo nakonec z Marisol. “Výborně,” zasmála se Paola. Marisol už jí neměla co říct, a tak odešla. Ale dřív než Paola začala slavit, tak se Marisol vrátila. “Ne, nesouhlasím!” zdůraznila jí, “Bože, jak mě to vůbec mohlo napadnout souhlasit?!” nadávala sama sobě, “já Danielovi věřím! A nepotřebuji tebe ani nějakou hloupou sázku, abych věděla, že mě Daniel miluje a že mi bude věrný!” vítězně se na Paolu usmála a odešla. Daniel diktafon vypnul a vzteky s ním mrsknul o zem. „Panebože, já jsem takovej idiot!“ zakřičel nenávistně sám na sebe.

„Jessico?“ nakoukla Raquel do jejího pokoje, „Jessico?“ vešla dovnitř, když se nikdo neozýval. V pokoji nikdo nebyl. „To je divné!“ pomyslela si Raquel. Z vedlejší místnosti se ozval dětský pláč. Raquel vešla dovnitř a uviděla Gustava plakat v ohrádce. „Gustavo, miláčku!“ hned k němu Raquel přiběhla a vzala si ho do náruče, „ty seš tady sám? Kdepak máš maminku?“ zeptala se ho. Po chvíli konejšení přestal Gustavo plakat. „Už je dobře!“ usmála se na něj Raquel, „podám ti nějakou hračku,“ nahnula se do ohrádky, aby vzala nějakou hračku, ale v tom si mezi hračkami všimla obálky se svým jménem. Raquel to bylo ještě divnější. Obálku si vzala a s Gustavem v náručí se vrátila do ložnice, kde si sedla na postel. Gustava si posadila na klín, otevřela obálku a začetla se do dopisu, který v ní byl.

Raquel,

vítej zpátky doma! Asi budeš po přečtení tohoto dopisu hodně překvapená, ale vím jistě, že budeš po jeho přečtení také velmi šťastná.

Už jsem si totiž uvědomila, že rozdělit tebe a Alejandra byla moje velká chyba, kterou jsem navíc nic nezískala. Sice jsem vás od sebe rozdělila, ale vaši lásku jsem už rozdělit nedokázala. Alejandro tě velmi miluje a celou dobu ti byl věrný. To, co se mezi námi tehdy stalo, byla jen jedna opilecká noc, o které jsem si myslela, že mi něco přinese. Nakonec spíš přinesla něco vám – Gustava. Vím, že ty budeš pro Gustava ta pravá matka! Vím, že ho miluješ už teď! A už vím, že ty, Alejandro a Gustavo patříte k sobě!

Snad mi jednoho dne, budeš moci odpustit a doufám, že dítě, které vás před rokem rozdělilo, vás nyní zase spojí.

Sbohem

Jessica

Raquel už pořádně na ten dopis neviděla, jak měla oči zalité slzami. Dopis odložila stranou, Gustava si postavila proti sobě na klín a usmála se na něj. „Gustavo, chlapečku můj!“ plakala. Gustavo se na ni usmál. Raquel se rozplakala ještě víc a pevně ho přivinula do svého náručí. Ve chvíli kdy Raquel četla dopis, nastupovala Jessica do autobusu. Zaplatila za lístek a posadila se na jednu ze sedaček. Hleděla ven z okénka a usmívala se. Měla dobrý pocit z toho, že poprvé za svůj život, udělala něco správného.

Byl večer. Vanessa byla sama doma a ve svém pokoji si vybírala, co si zítra vezme na svatbu Davida a Alexandry. Na posteli měla rozložené všechny svoje šaty a stále váhala, které budou nejlepší. Z přemýšlení ji vyrušil zvonek u dveří. Šla otevřít a ztuhla, když uviděla ve dveřích Chrise. „Dobrý večer!“ pousmál se na ni Chris. „Co tady děláš, Chrisi?“ zeptala se ho Vanessa. „Pozveš mě dál?“ zeptal se jí Chris. Vanesse se moc nechtělo, ale nakonec mu ustoupila z cesty a Chris vešel dovnitř. Vanessa zavřela dveře a následovala ho do kuchyně. „Proč si přišel?“ zeptala se ho znovu. „Nemůžu z hlavy dostat ten dnešní obraz, co jsem viděl,“ řekl jí Chris, „byla jsi v těch svatebních šatech tak nádherná!“ vydechl zamilovaně. „Děkuju!“ odvětila mu Vanessa nervózně. „Ale zároveň mě trápí to, jestli to znamená to, co si myslím!“ řekl jí Chris, „Vanesso, ty se budeš vdávat?“ zeptal se jí a doufal v zápornou odpověď. Vanessa mu uhnula pohledem.