„Možná bychom vás s Carolinou měli nechat o samotě!“ navrhl Miguel. „Ne!“ odvětili mu Carolina a Chris současně. Chris nechtěl, aby odcházeli, protože by to bylo zbytečné, když Gabrielu hned vyprovodí ven a Carolina zase nechtěla odejít, protože o to vyprovození nechtěla přijít. „Abych odpověděl na tvou otázku, Gabrielo!“ otočil se na ni Chris, „nemám žádný doprovod a ani ho nepotřebuju! Ta svatba se koná tady, takže doprovod skutečně není třeba!“ řekl jí. „Ale i tak!“ nenechala se Gabriela odbýt, „já bych ti ráda ten doprovod dělala!“ usmála se. „Je mi to opravdu líto, Gabrielo, ale jsme domluveni, že na svatbě bude jen rodina!“ vysvětlil jí Chris. „Ale tenhle kluk!“ ukázala Gabriela na Miguela, „není z rodiny, ale podle toho jak je oblečený, tak to vypadá, že na svatbě bude!“ tvářila se dotčeně. „Miguel skutečně na svatbě bude!“ potvrdil jí to Chris, „protože je to Carolinin přítel a do rodiny už v podstatě patří!“ vysvětlil jí. „Ale já jsem taky součástí rodiny!“ rozzlobila se Gabriela. „Gabrielo, byla jsi!“ opravil ji Chris, „a už opravdu dlouho dobu nejsi,“ nadšeně se na ni usmál, „a teď, jestli budeš tak hodná, tak, prosím, odejdi, svatba za chvíli začne!“ dodal. Gabriela se urazila a odešla. „Dobrý, Chrisi!“ zasmála se Carolina, „ale čekala jsem, že se do ní obuješ trochu víc!“ dodala zklamaně. „Rád bych, ale raději to nebudu riskovat!“ odvětil jí Chris. „Proč?“ zeptala se ho Carolina. Chris při rozhovoru s Gabrielou pamatoval na Jessičina slova, že ji nemá podceňovat a pokud možno ji příliš neprovokovat, aby se zase o něco nepokusila. „Nechtěj to vědět!“ odvětil Carolině a odešel z haly.

„Takhle mě vyhodit! Jak nějakého prašivého psa!“ stěžovala si Paola, když se po ulici táhla se svými dvěma kufry, „to se mi ještě nestalo!“ fňukala. Po chvíli u ní zastavilo auto. „Tak se mi to přece jen nezdálo! Jsi to ty, Paolo!“ vystoupil z auta Martín. Paola na něj vykulila oči a postavila kufry na zem. „Martíne!“ zvolala šokovaně. „Vypadáš nějak ztrhaně! Co se ti stalo?“ zeptal se jí Martín, i když mu to bylo jasné. „Můj přítel mě včera večer vyhodil z bytu!“ postěžovala si mu Paola. „Ale ty, chudinko!“ s posměšným úsměvem ji Martín politoval, „copak si mu provedla?“ zeptal se jí. „To je dlouhá historie!“ odvětila mu Paola. „Vážně?“ podivil se Martín, „Marisol mi ji zase tak dlouho nevyprávěla!“ řekl. „Cože?“ zarazila se Paola. „Takže si Daniel vzal moje slova přece jen k srdci!“ rozesmál se Martín. „Cože?“ opět ho Paola nechápala. „Včera jsem se za Danielem zastavil a trochu ho upozornil na to, co jsi ve skutečnosti zač!“ vysvětlil jí Martín. „Takže to ty?!“ rozkřikla se Paola, „to ty jsi mu vnuknul ten nápad, aby si ten diktafon poslechl až do konce!“ křičela na něj. „Jenom jsem mu naznačil, že by nebylo od věci to udělat!“ odvětil jí Martín, „a jak vidím, tak jsem se nemýlil, že sis ten rozhovor mezi tebou a Marisol nechala nahraný jako svůj triumf! Paolo, ty jsi tak hloupá!“ vysmál se jí. „Co jsem ti udělala, že si musel zničit můj vztah s Danielem?!“ zakřičela na něj Paola. „Ty se ptáš mě, co jsi mi udělala?! Ty jsi vážně tak směšná!“ znovu se jí Martín vysmál a chystal se nastoupit do auta. „Martíne, počkej!“ oslovila ho Paola, „nemohl bys mě dovézt alespoň na nádraží?“ vrhla na něj svůj svůdný úsměv, který vždy zabíral. „To si uhádla!“ rozesmál se Martín, nastoupil do auta a odjel. „Idiote!“ zakřičela za ním Paola nenávistně. Vzala si své kufry a pokračovala v cestě.

V kostele začala hrát hudba. Všichni svatebčané se postavili a zahleděly se směrem ke vchodu, odkud vyšla Alexandra. Její otec ji nemohl kvůli svému stavu k oltáři dovézt, a i když jí Victor nabízel, že ji doprovodí, Alexandra se rozhodla jít sama. Pomalu kráčela k oltáři. Usmívala se a David z ní nemohl spustit oči. Alexandra s úsměvem minula Stacie a Victora, Marisol a Gregorii, svou matku a svého otce. Než se postavila k Davidovi, ještě věnovala úsměv své svědkyni Rebece a Vanesse, svědkyni Davida. Poté už se postavila před Davida a usmála se ještě šťastněji. „Jsi nádherná!“ pošeptal jí David a usmál se na ni. Alexandra mu úsměv opětovala a poté už se obrátili ke knězi. „Sešli jsme se zde dnes, abychom spojili tohoto muže a tuto ženu ve svazek manželský!“ začal kněz svou řeč. David a Alexandra se drželi za ruce a usmívali se na sebe. I ostatní se celou dobu usmívali. Po chvíli se kněz dostal k té nejdůležitější části. „Davide Moralesi Uribe, berete si zde přítomnou Alexandru Olmedo Domínguezovou za svou právoplatnou manželku, budete ji ctít a milovat, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě dokud vás smrt nerozdělí?“ zeptal se kněz Davida. „Ano!“ usmál se David na Alexandru. Alexandře samým štěstím vytryskly slzy z očí. Kněz se obrátil na Alexandru. „A vy, Alexandro Olmedo Domínguezová, berete si zde přítomného Davida Moralese Uribeho za svého právoplatného manžela, budete ho ctít a milovat, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě dokud vás smrt nerozdělí?“ zeptal se jí. „Ano!“ odvětila mu chvějícím se hlasem Alexandra a usmála se. „A nyní vás prohlašuji za muže a ženu! Můžete políbit nevěstu,“ řekl kněz. David a Alexandra se k sobě otočili. „Miluju tě!“ usmál se na ni David. „Taky tě miluju!“ odvětila mu Alexandra šťastně. Oba se na sebe usmáli a poté si dali svůj první manželský polibek. Ostatní jim k tomu nadšeně tleskali.

U Martínezových bylo už vše na svatbu nachystané, čekalo se jen na nevěstu. Beatriz upravovala Gustavovi kravatu. Chris, držící v náručí malého Gustava, se bavil s Carolinou a Miguelem. K nervózně přešlapujícímu Alejandrovi přistoupil Juan José. „Alejandro, musím ti ještě něco důležitého říct!“ řekl mu vážně. „O co jde?“ zeptal se ho Alejandro. „Jenom tě chci upozornit, že ti svou dceru dávám podruhé a naposledy! Jestli jí ještě někdy ublížíš, tak se s ní můžeš navždy rozloučit!“ upozornil ho Juan José. „Neměj strach, Juane José! Ten rok, co jsem byl bez ní, byl pro mě dostatečnou lekcí! Můžu tě ujistit, že už jí víckrát neublížím! Miluju ji a už ji nikdy nechci ztratit!“ uklidňoval ho Alejandro. „Budu ti věřit!“ řekl mu Juan José a poplácal ho po rameni. Nahoře na schodišti se objevila Raquel a Alejandro si ji ihned všiml. Raquel se na něj usmála a scházela dolů, kdy už si jí všimli i ostatní. Raquel měla na sobě žluté šaty bez ramínek, dlouhé nad kolena a vlasy si nechala rozpuštěné. Byla to Raquel, která chtěla svatbu v domě. Už jednou si Alejandra brala v kostele, celá v bílém a moc štěstí jí to nepřineslo. Proto se nyní rozhodla pojmout svatbu skromněji, ale s o to ještě větší láskou a štěstím v srdci. Alejandro k ní přistoupil a chytil ji za ruce. „Přísahám ti, že na podruhé nám to vyjde! Náš život bude už jen plný krásy!“ přísahal jí Alejandro. Raquel se na něj usmála a políbila ho. „Můžeme začít?“ zeptal se oddávající, který si sedal za bílý stůl. Alejandro a Raquel se na sebe usmáli a šli se posadit naproti němu. Ostatní se shlukli kolem nich. Gustavo držel Beatriz kolem pasu, Miguel stál za Carolinou a držel ji za ruku. Juan José držel v náručí svého nového vnuka a usmíval se na něj. Chris se sice navenek usmíval, ale uvnitř se cítil trochu osamělý. Všichni z jeho rodiny už jsou konečně šťastní se svými láskami, jen on je pořád sám. Z myšlenek se probudil ve chvíli, když si všiml, že už se Raquel podepisuje na oddávající listinu. Pak se podepsal Alejandro, po něm Carolina, jako svědkyně Raquel a po ní Chris, jako svědek Alejandra. Oddávající podal novomanželům ruku a poblahopřál jim. Poté si Alejandro a Raquel dali svůj už druhý novomanželský polibek. Ostatní jim zatleskali a ihned jim postupně gratulovali.

Svatební hostina Davida a Alexandry se konala v domě jejích rodičů. David a Alexandra spolu tancovali, Gregoria se bavila se Susanou, Stacie o něčem horlivě diskutovala s Victorem a Vanessa odtáhla stranou Marisol, protože jí musela říct o Victorově návrhu. „Victor chce, abys s ním někam odjela?“ podivila se Marisol, „koukám má to všechno dobře naplánované!“ dodala ironicky a odpila si ze skleničky šampaňského. „Co všechno? Proč o něm mluvíš takovým zlým tónem?“ nechápala ji Vanessa. „Protože jsem na něj naštvaná!“ odvětila jí Marisol. „A kvůli čemu?“ zeptala se jí Vanessa. „Kvůli tomu, co udělal s těmi květinami! Takhle hnusně Chrise podrazit!“ zlobila se Marisol. „Ty myslíš, že to vážně udělal?“ nechtěla tomu Vanessa věřit. „Vanesso, já vím, že ti ty květiny Chris poslal, takže to musel udělat!“ upozornila ji Marisol. „Tak třeba ty květiny poslali oba, ale ty Chrisovi nedošly a on si pak myslel, že ty od Victora jsou ty jeho!“ stále Vanessa Victora obhajovala, protože si nechtěla připustit, že by byl tak zákeřný. Marisol nad tím raději mávla rukou, protože už bylo zbytečné něco Vanesse říkat, když ona si stále trvala na svém. „Marisol, poraď mi! Mám s Victorem odjet nebo ne?“ zeptala se jí Vanessa. „A co chceš slyšet?“ zeptala se jí Marisol, „Vanesso, popravdě, já nevím, co ti poradit, protože už se v tobě nevyznám! Chrise pořád miluješ, ale přesto se stále odmítáš k němu vrátit! Je to kvůli Victorovi nebo jen kvůli tvé zapřísáhlé tvrdohlavosti? Já vážně nevím, Vanesso!“ povzdychla si. „Máš něco nového?“ raději Vanessa změnila téma. „Ráno byl za mnou Daniel a řekl mi, že včera vyhodil Paolu z bytu, protože už se dozvěděl, jak to tehdy bylo. Že jsem mu nelhala já, ale Paola!“ řekla jí Marisol. Vanessa na ni vykulila oči. „No, podívejme se, mladý pán se konečně probudil!“ podotkla posměšně, „a co jsi udělala?“ zeptala se. „Vyhodila jsem ho!“ odvětila jí Marisol. „Správně,“ pochválila ji Vanessa, „si přece nemůže myslet, že mu hned padneš do náruče po tom všem!“ odfrkla, „no a jestli tě bude dál přesvědčovat, aby ses k němu vrátila, uděláš to?“ zeptala se. „A vrátíš se ty ke Chrisovi?“ odvětila jí Marisol otázkou. „Vanesso,“ přistoupil k nim Victor, „smím prosit?“ požádal ji o tanec. „Dořešíme to později!“ řekla Vanessa Marisol. „To jistě!“ pronesla Marisol ironicky a napila se. „Jdeme!“ usmála se Vanessa na Victora a přidali se k Davidovi a Alexandře, kteří také stále ještě tancovali.

Chris, Carolina, Miguel, Gustavo, Juan José a Beatriz seděli u stolu v jídelně a pochutnávali si na slavnostním obědě. Alejandro a Raquel je před chvíli opustili, protože chtěli být sami. Všichni si povídali o vydařené svatbě, když do jídelny vešel Daniel. „Dobrý den, promiňte mi, že vás vyrušuji!“ omluvil se, „ale nutně potřebuju mluvit s Chrisem!“ zoufale se na něj podíval. „Omluvte mě!“ pokývl Chris na svou rodinu a odešel s Danielem do haly. „Co se děje, Danieli?“ zeptal se ho. „Včera jsem vyhodil Paolu z bytu!“ odvětil mu Daniel. Chris se pousmál a Daniela objal. Chytil ho za ramena a upřeně se mu zahleděl do očí. „Jsem na tebe velmi pyšný, chlapče!“ rozesmál se. „Hele, nedělej si srandu, tady jde o vážnou věc!“ řekl mu Daniel. „Promiň, promiň!“ přestal se Chris smát, „co tě k tomu vlastně dovedlo?“ zeptal se. „Včera se za mnou zastavil Marisolin bývalý snoubenec a upozornil mě, že nemám tolik Paole věřit. Tak jsem našel ten Paolin diktafon, ale tentokrát jsem si ho pustil až do konce, a tak jsem zjistil, že mi Marisol celou dobu říkala pravdu a Paola to na mě všechno nahrála!“ vysvětlil mu Daniel. Chris mlčel. „No tak dělej, jen mi to řekni!“ pobídl ho Daniel. „Co ti mám říct?“ dělal Chris nechápavého. „Řekni mi, že si mi to celé měsíce říkal a že jsem hlupák! No dělej, řekni mi to, jen do mě!“ pobízel ho Daniel. „Teď už ti to říkat nemusím, teď už si na to přišel!“ odvětil mu Chris. „Ráno jsem byl za Marisol a řekl jsem jí to,“ řekl mu Daniel. „A co ona? Předpokládám, že tě vyhodila!“ hádal Chris. „Jak to víš?“ divil se Daniel. „Protože být jí, tak bych to udělal taky!“ řekl mu Chris. „Chrisi, musíš mi pomoct! Musím získat Marisol zpátky!“ snažně ho Daniel prosil. „A jak to chceš udělat? Uvědomuješ si vůbec, jak moc jsi jí ublížil? To nebude tak jednoduché!“ upozornil ho Chris. „Já vím, já vím! Vím, že jsem to strašně pokazil!“ zlobil se na sebe Daniel, „a vím, že to proto musí být něco velkého! Musím udělat něco velkého, abych jí získal zpátky!“ dodal. „Hodně velkého!“ opravil ho Chris. „Už mě i něco napadlo, ale potřebuji tvou pomoc, Chrisi, moc tě prosím!“ žádal ho Daniel. „Samozřejmě, že ti pomůžu! Jsi přeci můj nejlepší kamarád!“ usmál se na něj Chris. „Díky, Chrisi!“ objal ho Daniel, „a teď ti řeknu, co mě napadlo!“ oba se posadili na pohovku a Daniel Chrisovi řekl vše o svém nápadu.

Alejandro a Raquel spolu byli na procházce. Došli až do vzdáleného parku. Vyšli po schodech na terasu, ze které bylo vidět celé město. Zastavili se na okraji schodů, postavili se k sobě a chytli se za ruce. „Moc tě miluju, Raquel!“ vyznal jí lásku Alejandro. „Já tě taky moc miluju, Alejandro!“ usmála se na něj Raquel. „Ani nevíš, kolikrát jsem za uplynulý rok o téhle chvíli snil!“ povzdechl si Alejandro, „a teď je tady!“ usmál se. „Taky jsem o téhle chvíli mnohokrát snila!“ usmála se na něj Raquel, „o chvíli, kdy budeme zase spolu!“ zasněně vzdychla. „Jsem tak šťastný, lásko moje!“ pohladil ji Alejandro po tváři, „už nás dva nikdy nic a nikdo nerozdělí, to ti přísahám!“ políbil ji na ruce. „Já ti věřím, lásko! Vím, že to tak bude!“ odvětila mu Raquel, „ale nezapomínej, že už nejsme jen my dva!“ upozornila ho. „Máš pravdu!“ vzpomněl si, teď už, na jejich syna, „takže se musím opravit! Už nás tři nikdy nic a nikdo nerozdělí!“ usmál se. „Miluju tě!“ znovu mu Raquel vyznala lásku. „Na světě neexistuje šťastnější chlap než já!“ šťastně se na ni Alejandro usmál, „miluju tě!“ i on jí znovu vyznal lásku a poté se oba začali něžně líbat.

Byl večer. Stacie se vrátila ze svatby domů. Vešla do obývacího pokoje, kde si Reinaldo četl noviny. „Jaká byla svatba?“ zeptal se jí Reinaldo a přistoupil k ní. „Moc krásná!“ usmála se Stacie, „děkuji ti, že si Karen pohlídal a že jsem tak mohla jít!“ poděkovala mu. „To bylo přeci samozřejmé!“ usmál se na ni Reinaldo. „Všechno jste spolu zvládli?“ zeptala se ho Stacie. „Je to to nejhodnější dítě pod sluncem!“ odvětil jí Reinaldo. Stacie se usmála. „Promiň, jdu se osprchovat a lehnout si. Jsem opravdu hodně unavená!“ zívla a chtěla odejít. „Stacie, počkej ještě chvíli!“ chytil ji Reinaldo za rameno a otočil si ji k sobě. Stacie znervózněla. „Já vím, že jsem ti slíbil, že budu trpělivý a že tě nebudu do ničeho nutit a to hodlám dodržet!“ řekl jí Reinaldo, „ale teď tě předem prosím o odpuštění! Musím to udělat!“ dodal a políbil ji. Stacie zůstala stát jako opařená. „Promiň!“ ještě jednou se jí Reinaldo omluvil a chtěl odejít. Tentokrát ho ale nenechala odejít Stacie. Chytla jeho obličej do dlaní a políbila ho. „Odpouštím ti!“ usmála se na něj. „Uff, to se mi ulevilo!“ oddychl si Reinaldo, „bál jsem se, že za ten polibek dostanu!“ zasmál se. „Já nemyslela jen ten polibek! Myslela jsem všechno!“ zdůraznila mu Stacie. „Cože?“ překvapeně se na ni Reinaldo zahleděl. „Já jsem ti nejspíš odpustila hned, když jsem tě viděla stát ve dveřích!“ přiznala se mu Stacie, „jenom jsem chtěla mít jistotu, jak moc to se mnou a Karen myslíš vážně! A teď už vím, že nás opravdu miluješ!“ usmála se na něj. „Ano, moc vás miluju!“ usmál se na ni Reinaldo. „My tebe taky!“ odvětila mu Stacie. Oba se šťastně usmáli, padli si do náruče a začali se líbat.

David otevíral dveře svého bytu. Alexandra do něj byla zavěšená a šťastně se usmívala. Když David otevřel, chtěla Alexandra vejít dovnitř. „Moment!“ zastavil ji David, vzal ji do náruče a přenesl ji přes práh. „Málem jsem zapomněla!“ rozesmála se Alexandra. David ji postavil na zem a oba se políbili. „Jsi šťastná?“ zeptal se jí David. „Jako nikdy předtím!“ odvětila mu Alexandra. Oba se znovu políbili. David ji otočil zády k sobě a Alexandra si až nyní všimla, že cesta do ložnice je poseta plátky červených růží. David ji chytil za ruku a dovedl ji do ložnice, která byla celá plná červených růží a i postel byla poseta jejich plátky. „Davide, to je překrásné!“ užasla Alexandra. „Zasloužíš si jen to nejlepší!“ usmál se na ni David a políbil ji. Alexandra se zachvěla. „Jsi nervózní?“ zeptal se jí David. „Bude to poprvé,“ pousmála se Alexandra, „z lásky!“ dodala. „Neboj, bude to krásné!“ pošeptal jí David do ucha. „Já vím, že bude!“ usmála se na něj Alexandra. David ji dovedl k posteli. Usmál se na ni a chytil její obličej do dlaní. Líbali se a po chvíli ji David položil na postel, kde se spolu poprvé milovali.