Bylo ráno dalšího dne. Gregoria se chystala k odchodu ze svého domu, když někdo zaklepal na dveře. Šla otevřít a před sebou spatřila Chrise. „Dobré ráno, paní Solanová!“ slušně ji pozdravil, „ještě před tím než mi zavřete dveře před nosem, tak vám musím říct, že jdu sice za Vanessou, ale nechci s ní mluvit o nás dvou! Jde o něco jiného!“ řekl jí rychle. Gregoria se pousmála a odstoupila od dveří, aby mohl Chris vejít. Chris vešel dovnitř, ale byl překvapený, že ho pustila tak snadno, bez jakýchkoliv výčitek. Oba vešli do kuchyně. „Christiane,“ oslovila ho Gregoria, „chtěla bych vám říct, že už jsem vám odpustila to, co jste udělal mé dceři!“ řekla mu vážně. Chris byl ještě překvapenější. „Každý děláme chyby, ale vy jste ji olitoval a protrpěl si kvůli ní dost! Už nemám důvod vás nenávidět, když vím, jak moc mou dceru milujete, a vím, že byste jí už nikdy neublížil!“ řekla mu Gregoria. „To vás ujišťuju, už nikdy bych jí neublížil!“ ujistil ji Chris, „děkuji vám, že jste mi to řekla. Moc si vašeho odpuštění vážím, paní Solanová!“ usmál se na ni Chris. „Já jsem Gregoria!“ podala mu Gregoria ruku. „Chris!“ stiskl jí Chris ruku a oba se na sebe usmáli. Do kuchyně vešla Vanessa, a když je viděla, zarazila se. „Co se to tu děje?“ nevěděla, co si má myslet. „Tak já už vás nechám!“ řekla Gregoria a ze stolu si vzala nákupní tašku, „Vanesso, takže ve 12 u Any Maríi!“ připomněla jí. „Ano, mami, budu tam!“ usmála se na ni Vanessa. „Na shledanou, Chrisi!“ rozloučila se s ním Gregoria. „Na shledanou, Gregorie!“ usmál se na ni Chris. Gregoria odešla. „Co to bylo? Ty se přátelíš s mou matkou?“ divila se Vanessa. „Zdá se, že už mě přijali všichni tví blízcí, jen ty ne!“ podotkl Chris smutně. Vanessa nevěděla, co na to říct. „Co tady vlastně děláš?“ raději rychle změnila téma a posadila se ke stolu. „Přišel jsem tě požádat o pomoc!“ řekl jí Chris a přisedl si k ní, „vlastně o pomoc pro Daniela!“ dodal. „Proč já bych zrovna jemu měla pomáhat?“ zašklebila se Vanessa. „Protože Marisol je tvá nejlepší kamarádka, a protože se oba milují!“ řekl jí Chris. „Vážně?“ zasmála se Vanessa ironicky, „tak proč se potom tři čtvrtě roku tahal s tou mrchou Paolou?“ zeptala se ho. „Jak řekla tvá matka, každý děláme chyby a já si myslím, že si každý zaslouží druhou šanci!“ poznamenal Chris, „Daniel už si uvědomil, co udělal a chce to napravit! Chce Marisol získat zpátky, co nejdřív, aby dohnal ten ztracený čas!“ vysvětlil jí. „A zamyslel se ten tvůj povedený kamarád, co třeba chce Marisol? Co když ona se k němu vrátit nechce?“ zeptala se ho Vanessa. „Ty samozřejmě znáš Marisol nejlíp o tom není pochyb, ale já jí taky trochu znám. Každý den ji potkávám v práci a vidím, jak se na Daniela dívá!“ upozornil ji Chris, „navíc ona si hned za něj nenašla náhradu, aby na něj zapomněla!“ dodal. „Narážíš na někoho konkrétního?“ zašklebila se Vanessa. „To víš sama nejlíp!“ odvětil jí Chris. Vanessa se opět zašklebila. „A v čem já mu mám vlastně pomoct?“ zeptala se. „Když teď se mnou pojedeš k Danielovi domů, tak on ti všechno vysvětlí!“ odvětil jí Chris. „A proč za mnou nepřišel sám? Proč posílal tebe?“ zeptala se ho Vanessa. „Protože si myslel, že by si ho nevyslechla!“ odvětil jí Chris. „A proč si myslel, že vyslechnu tebe?“ zeptala se ho Vanessa. „Protože mě vždycky vyslechneš, i když třeba nechceš!“ dobíral si jí Chris. Vanessa se na něj zamračila. „Pojedeme?“ zeptal se jí Chris. „Dobře,“ souhlasila Vanessa, „ale dělám to jen kvůli Marisol, protože chci, aby byla šťastná!“ dodala. „To já taky!“ přikývl Chris. „Tak jdeme!“ zvolala Vanessa a oba se ve stejnou chvíli postavili a svými těly si tak zatarasili cestu. Opět byli tak blízko sebe a oběma srdce hlasitě tloukla. „Tak už pojďme!“ vzpamatovala se Vanessa a obešla ho. Chris se usmál a šel za ní.

Martinézovi se sešli v jídelně u snídaně. Snídaně probíhala v poklidu až do příchodu služebné, která pro ně měla nemilou zprávu. „Pane Gustavo, je tu zase slečna Gabriela!“ oznámila mu a všichni vyvrátili oči v sloup. „Chce mluvit s panem Chrisem, ale když jsem jí řekla, že není doma, tak se rozhodla na něj počkat, ale já nechci, aby byl zase pan Chris naštvaný, až ji tady uvidí, když nám navíc nakázal ji sem nepouštět!“ vysvětlila mu služebná. „V pořádku, Tino, my se o ni postaráme!“ řekl jí Gustavo. „Ne, tati, jen v klidu seď, já tam jdu!“ vstal od stolu Alejandro a odešel. Gabriela seděla v hale na pohovce s úsměvem od ucha k uchu. „Gabrielo,“ oslovil ji Alejandro. „Alejandro!“ vstala Gabriela z pohovky a políbila ho na tvář, „jaká byla svatba?“ zeptala se ho. „Krásná!“ odvětil jí Alejandro stroze, „co tady zase děláš?“ zeptal se jí. „Přišla jsem za Chrisem!“ odvětila mu Gabriela. Alejandro se rozesmál. „Gabrielo, zůstane ti v hlavě alespoň něco z toho, co ti lidé říkají?“ zeptal se. „Jak to myslíš?“ nechápala ho Gabriela. „Chris ti nejmíň stokrát řekl, že si nepřeje, abys sem chodila, a ty se tu stejně každý den zjevíš jakoby nic!“ upozornil ji Alejandro. „Já ale nechci o Chrise přijít, pochop to! Chodili jsme spolu víc jak pět let a ty vazby mezi námi nejdou tak snadno zpřetrhat!“ vysvětlila mu Gabriela. „Chris je už dávno zpřetrhal a šlo mu to poměrně snadno!“ posměšně se Alejandro pousmál. „Však on to ještě rád vezme zpátky!“ usmála se na něj Gabriela. „Myslím, že ne!“ zasmál se Alejandro, „a už odejdi, Gabrielo!“ přikázal jí. „Ty mě vyhazuješ?“ zatvářila se Gabriela dotčeně. „Vidíš, ještě trochu chápavá jsi!“ rozesmál se Alejandro. „Nejednej se mnou jako s idiotem!“ obořila se na něj Gabriela. „Tak už běž a nebudu muset s tebou tak jednat!“ odvětil jí Alejandro. Gabriela si z pohovky vzala svou kabelku a nenávistně se na Alejandra zahleděla. „Vyřiď Chrisovi, že ať chce nebo nechce, tak za ním stejně budu dál každý den chodit! Budu za ním chodit tak dlouho, dokud mě znovu nepožádá o ruku! A jestli ho máš rád, tak ho budeš přesvědčovat, aby to udělal, co nejdřív, protože jestli to neudělá, tak by se mu klidně něco mohlo stát!“ vyhrožovala mu Gabriela, „a nejen jemu! Všem, kdo mi bránili s ním být!“ dodala s vážnou tváří a odešla. „To myslela vážně?“ ozvalo se za Alejandrem. Alejandro se otočil a usmál se na Raquel. „Miláčku,“ objal ji kolem pasu, „Gabriela jenom štěká, ale nekouše!“ uklidňoval ji, „neměj strach!“ políbil ji na vlasy a objal ji.

David a Alexandra jeli autem na svatební cestu. Docházel jim však benzin, a tak zastavili u benzinové pumpy. David vystoupil z auta a natankoval. Alexandra mu mezitím držela peněženku, a když dotankoval, podala mu ji. „Chceš něco koupit?“ zeptal se jí. „Něco sladkého!“ odvětila mu Alexandra. „Já myslel, že ti stačí tohle!“ zasmál se David a políbil ji. „Ještě bych si dala něco k tomu!“ rozesmála se Alexandra. David ji znovu políbil a odešel dovnitř zaplatit a něco Alexandře koupit. „Slečno, nechcete umýt přední sklo?“ přistoupil k ní jistý mladík. „Můžete!“ usmála se na něj Alexandra. Mladík začal sklo mýt a Alexandra si začala prohlížet jeho tvář. Přišlo jí, že už ho někde viděla. Mladík si všiml, jak si ho prohlíží, a tak si do obličeje narazil svou kšiltovku ještě víc a sklo domyl, co nejrychleji. Alexandra vystoupila z auta a podala mu peníze. „Děkuji vám, slečno, příjemnou cestu!“ rozloučil se a odcházel. „José Manuel?“ zvolala Alexandra nejistě. José Manuel se zarazil a otočil se zpátky k ní. Sundal si kšiltovku. „Jak …?“ nechápal, odkud ho ta žena může znát, ale pak si uvědomil, že i on ji vlastně zná. „Alexandra?“ vzpomněl si na její fotku, kterou mu kdysi ukazovala Rebeca. „Tak jsem tady!“ přistoupil David k Alexandře a podíval se, na koho se to dívá. „José Manueli!“ zvolal šokovaně. „A sakra, David!“ vyděsil se José Manuel. „Ani se nehni, José Manueli!“ zakřičel na něj David, „čeho sis myslel, že tím svým útěkem dosáhneš?“ přistoupil k němu a dal mu na rukou pouta. „Davide, já jsem nemohl jít do vězení za něco, co jsem neudělal a myslel jsem si, že najdu toho pravého viníka!“ obhajoval se José Manuel. „A nenašel si ho, co? Když ten už od úterka sedí ve vězení!“ řekl mu David. „Vážně?“ ulevilo se José Manuelovi. „Davide, proč jsi mu dal ty pouta?“ zeptala se ho Alexandra. „Protože je pořád obviněný z toho, že utekl a skrýval se!“ připomněl jí David, „musíme to obrátit a dovézt ho na stanici!“ dodal. „A nešlo by to na pár dní odložit?“ zeptala se ho Alexandra, „vždyť nikdo neví, že jsi ho našel dnes a ne až za týden, kdy nám skončí líbánky, hm?“ usmála se na něj. „Alexandro, o co mě to žádáš?“ nevěřícně na ni David hleděl, „jsem policista! Mám nějaké povinnosti!“ upozornil ji. „Jenže mně se nechce jet takový kus zpátky a pak zase tu dlouho cestu absolvovat znovu!“ vzdychla Alexandra, „a když vezmeme José Manuela s sebou, tak i tak bude mít policejní dohled!“ dodala, „a navíc mě něco napadlo!“ šibalsky se usmála. „Co?“ zeptali se jí David a José Manuel současně. Alexandra se rozesmála.

„Tak a jsme hotovi!“ usmála se Raquel na malého Gustava, když ho dooblékla. „A teď půjdeš s maminkou na procházku!“ řekla mu Carolina, která s nimi seděla v hale. „S maminkou!“ vzdychla Raquel nevěřícně a vzala si malého do náruče. „Ano, Raquel, jsi máma!“ usmála se na ni Carolina. „Stalo se to všechno tak strašně rychle, že tomu pořád nemůžu věřit!“ usmála se Raquel. „Jsem moc ráda, že jsi tady zase s námi!“ řekla jí Carolina. „Já taky!“ usmála se na ni Raquel, „moc jste mi všichni chyběli!“ objala ji. Do domu vešel Miguel. „Dobré poledne!“ na obě se usmál, „jak se máme?“ políbil Carolinu a poté na tvář i Raquel. „Máme se výborně!“ odvětila mu Carolina. „A já doufám, že to tak bude i po zbytek dne!“ usmál se na ni Miguel, „Raquel!“ obrátil se na ni, „můžu ti Carolinu ukrást?“ zeptal se jí. „Jen ber!“ zasmála se Raquel. Miguel chytil Carolinino kolečkové křeslo a vezl ji ke dveřím. „Kam jdeme?“ ptala se Carolina. „Chci ti něco ukázat!“ odvětil jí Miguel a vyjeli ven. Raquel se podívala na Gustava. „A my vyrazíme na tu procházku, ano?“ řekla mu. Gustavo se pousmál. „Dobře!“ rozesmála se Raquel a vstala z pohovky, „ještě jenom dojdeme pro kočárek!“ řekla mu a vyšli z haly.

„Jsme doma!“ zastavil Diego před svým domem. Vystoupil z auta, obešel ho a otevřel zadní dveře, kde seděla Ana María a v náručí držela malého Diega. Ana María vystoupila. Šťastně se usmála na dům, na svého syna a na Diega. „Jsme doma!“ řekla Diegovi. „A budeme tu všichni tři moc šťastní!“ řekl jí Diego a políbil ji. Ana María se na něj usmála a poté vešli do domu. Když Diego otevřel dveře, a Ana María s malým vstoupila dovnitř, Gregoria, Stacie, Reinaldo, Juan José a Victor zvolali: „Překvapení!“ V celé místnosti byli balónky, spousta jídla a za hosty visel nápis, na kterém stálo: „Vítejte doma!“ „Ale ne!“ rozesmála se Ana María, „tohle jsem vážně nečekala!“ smála se. „Vítejte doma, holčičko!“ objala ji Gregoria a svého vnuka políbila na čelo. „Diego, ty jsi o tom věděl?“ zeptala se ho Ana María. „Něco málo!“ odvětil jí Diego se smíchem. „Dej mi toho miláčka!“ řekla Gregoria své dceři a vzala si od ní Diega, „že chceš pochovat od své babičky, viď?“ usmála se na něj a posadila se s ním na pohovku. Ana María se mezitím přivítala s Juanem José a Victorem. „Tak už ti to taky začne!“ přistoupila k ní Stacie s Karen v náručí. „Už se toho nemůžu dočkat!“ usmála se na ni Ana María a obě se políbily na tvář. Ana María si všimla Reinalda, kterého ale nikdy předtím neviděla. Stacie si to uvědomila, a tak je ihned představila. „Ano Marío, to je můj manžel Reinaldo!“ představila jí Reinalda, „a Reinaldo, to je Ana María, Vanessina starší sestra!“ představila mu Anu Maríu, „a Diego, její manžel!“ představila mu i Diega, který k nim právě přišel. Reinaldo si s oběma podal ruce. „Stacie vám toho o mně asi dost řekla, ale já budu rád, když to všechno zapomenete, protože už jsem se změnil!“ řekl jim Reinaldo. „Jestli ti odpustila, Stacie, tak my nemáme důvod to neudělat taky!“ usmála se na něj Ana María. Diego se k ní přikývnutím přidal. „Děkuju vám!“ usmál se na ně Reinaldo. „Mami!“ obrátila se Ana María na Gregorii, „kde je vlastně Vanessa?“ zeptala se jí. „Volala, že se moc omlouvá, ale že jí do toho na poslední chvíli něco přišlo!“ vysvětlila jí Gregoria, „dorazí prý později a pak nám všechno vysvětlí!“ dodala. Ana María přikývla a usmála se. Diego ji objal kolem pasu a políbil ji na tvář.

„Vanesso, vysvětli mi konečně, proč jdeme do kina místo toho, abychom šli na uvítací oslavu tvé sestry?“ zeptala se jí Marisol, když vcházely do sálu. „Vždyť tam půjdeme, ale až po filmu!“ odvětila jí Vanessa. „A co je to vůbec za film?“ zeptala se jí Marisol a rozhlédla se po prázdném sále, „podle toho, že jsme tu jenom my dvě, to asi nebude kdovíjakej trhák!“ podotkla. „Jen abys pak nebyla překvapená!“ řekla jí Vanessa a šla si sednout na své místo. „Tomu teda vůbec nerozumím!“ šklebila se Marisol a sedla si vedle ní. „Nehudruj, pořád!“ smála se Vanessa. V kině se zhaslo a začala hrát hudba. „Sakra, musím na záchod!“ zvolala Vanessa a postavila se. „Cože, teď? To si to nevěděla před minutou?“ zeptala se jí Marisol. „Hned jsem zpátky!“ řekla jí Vanessa a vyběhla ze sálu. „Jenom mně připadá, že se tady děje něco nenormálního?“ zeptala se Marisol sama sebe. Na plátně se začaly objevovat titulky. Marisol vzdychla a pohodlně se usadila. Najednou sebou ale trhla, když na plátně viděla napsáno: „Film od Daniela Castilla!“ „Asi vážně blouzním!“ řekla si. Po chvíli ale zaslechla i Danielův hlas, který řekl: „Bylo nebylo.“ Marisol šokovaně hleděla na plátno, na kterém se za doprovodu Danielova hlasu, postupně objevovaly obrázky, na kterých byl v animované verzi vykreslen jejich příběh. Každá věta značila jeden obrázek.

Bylo nebylo. V nedaleké zemi spolu sousedily dvě království. V jednom žila krásná princezna Marisol a v druhém švarný princ Daniel. Když princ Daniel poprvé princeznu Marisol spatřil, ihned se do ní zamiloval. Princezna Marisol však byla velmi plachá, a tak prince Daniela odmítala. Princ Daniel se však nehodlal vzdát, a tak princezna Marisol nakonec jeho šarmu přece jen podlehla. Byli spolu velmi šťastní a vypadalo to, že už je nikdy nemůže nic rozdělit. Jednoho dne se ale v království objevila jistá komtesa Paola. Navenek to byla mladá krásná žena, ale ve skutečnosti to byla zlá stará čarodějnice, která kamkoliv přišla, způsobila bolest. A podařilo se jí to i v království princezny Marisol a prince Daniela. Komtesa Paola dala princi Danielovi vypít kouzelný nápoj, díky kterému ihned zapomněl na svou princeznu Marisol a zamiloval se do komtesy. Komtesa Paola měla prince Daniela dlouho dobu ve své moci a princezna Marisol tím velmi trpěla. Po dlouhém utrpení však přišlo vysvobození v podobě princeznina vzdáleného přítele, hraběte Martína. Hrabě Martín věděl, co je komtesa Paola zač, a tak v její komnatě ukradl jiný kouzelný nápoj a dal ho vypít princi Danielovi. Byl to nápoj, který prince Daniela vrátil do reality a komtesu Paolu změnil na její skutečnou podobu. Princ Daniel dal ihned starou čarodějnici vykázat ze zámku a poté se rozběhl za svou princeznou Marisol, aby jí řekl, že za to mohlo kouzlo, kvůli kterému ji opustil. Princezna Marisol mu ale nevěřila. Princ Daniel byl zoufalý a nevěděl, co má dělat. Velmi princeznu Marisol miloval a moc si přál být zase s ní. Nyní si byl už jistý, že by jí nikdy neublížil. Odpustí někdy princezna Marisol princi Danielovi?

„Už nikdy princezně Marisol neublížím!“ objevil se Daniel pod plátnem. Film skončil a v kině se rozsvítilo. Marisol hleděla na Daniela s očima zalitýma slzami. Chvíli ji trvalo, než se vzpamatovala a nabrala síly. Zhluboka se nadechla, vstala a pomalu šla k Danielovi. „Nejvíc se mi líbila ta čarodějnice!“ řekla mu, když k němu přišla, „opravdu si tu její podobu vystihl!“ dodala. „Trochu jsem se nechal inspirovat čarodějnicí ze Sněhurky a sedmi trpaslíků!“ řekl jí Daniel. Marisol se rozesmála. „Odpustí někdy princezna Marisol princi Danielovi?“ zeptal se jí Daniel. „Právě mu odpustila!“ odvětila mu Marisol. Daniel se šťastně usmál, přitáhl si ji k sobě a políbil ji. Marisol mu jeho polibek opětovala. Vanessa stála nahoře na schodech a s úsměvem je pozorovala. „Povedlo se!“ řekla spokojeně. „Strávili jsme nad tím s Danielem skoro celou noc, tak ještě že tak!“ přistoupil k ní Chris a usmál se. „Udělali jste to pro Marisol moc hezky!“ usmála se Vanessa. „Vanesso, můžu se tě na něco zeptat?“ zeptal se jí Chris. Vanessa se na něj podívala. „Budou někdy princezna Vanessa a princ Chris spolu a šťastní?“ zeptal se jí Chris. Vanessa zalapala po dechu. Byla teď z toho všeho tak rozrušená, že mu chtěla říct ano, ale nedokázala to ze sebe vysoukat. Chris se na ni usmál a pohladil ji po tváři. Vanessa se zachvěla. Chrisovy rty se začaly přibližovat k těm jejím a ona nechtěla ucuknout. Chris ji už skoro políbil, když Vanesse začal zvonit mobil. Oba se lekli a odstoupili od sebe. Vanessa začala hledat mobil v kabelce. „Ano?“ vzala ho, „ahoj, Victore!“ nervózně ho pozdravila. Chris nevěřícně vyvrátil oči v sloup. „Ten chlap má snad radar na to objevit se nebo zavolat ve chvíli, když jsme spolu!“ nadával. „Dobře, Victore, hned tam budu!“ řekla Vanessa a ukončila hovor. „Chrisi!“ oslovila ho, „vyřiď, prosím tě, Marisol že jsem musela odejít, a že jí pak zavolám!“ požádala ho. „A mně nic říct nechceš?“ zeptal se jí Chris. „Promiň, musím jít!“ už se mu Vanessa ani raději nepodívala do očí a odešla. Chris zesmutněl. A zesmutněl ještě víc, když se podíval na stále se líbající Marisol a Daniela a uvědomil si tak, že jsou dalším párem v jeho okolí, který se usmířil, a jenom on stále marně přesvědčuje Vanessu, která si nedá říct.

„Zavři oči, Carolino!“ požádal ji Miguel, když zastavili před, dříve Carlosovým, nyní Miguelovým bytem. „Dobře!“ pokrčila Carolina rameny a zavřela oči. Miguel otevřel dveře a zavezl ji dovnitř. Postavil ji doprostřed místnosti a šel zavřít dveře. „Už je můžeš otevřít!“ pobídl ji. Carolina otevřela oči a překvapeně se usmála. Celý byt byl totiž úplně přestavěný. Byl čerstvě vymalovaný, byl v něm nový nábytek. Carolina si připadala, jak kdyby v tomto bytě nikdy předtím nebyla. Miguel si před ní klekl. „Chtěl jsem, abychom my dva měli nějaké místo, kde budeme moct být jenom sami!“ začal jí vysvětlovat, „na nový byt bohužel nemám peníze, tak jsem přestavěl alespoň tenhle. Abychom tu začali od začátku a tvořili si naše vzpomínky!“ dodal. Carolina ho pohladila po tváři a políbila ho. „Ten byt je krásný!“ usmála se na něj. „Jsem rád, že se ti líbí!“ opětoval jí Miguel úsměv. „Mohli bychom s tím tvořením vzpomínek začít už teď!“ šibalsky se Carolina usmála. Miguel pochopil, na co naráží. „Opravdu to chceš?“ zeptal se jí. „Moc po tom toužím! Už hrozně dlouho!“ usmála se na něj Carolina. Miguel ji něžně políbil a vzal ji do náruče. „Miluju tě!“ vyznala mu Carolina lásku. „Miluju tě!“ vyznal jí lásku i Miguel a oba se políbili. Miguel ji donesl do ložnice, která byla také úplně nová. Položil ji na postel, opatrně si na ni lehl a nakonec se spolu poprvé milovali.

Potom, co Alexandra přemluvila Davida, aby vzali José Manuela s sebou, zavolala Rebece a řekla jí, aby za nimi přijela, protože pro ni mají překvapení. „Alexandro?“ nakoukla Rebeca do jejich hotelového pokoje, „Alexandro?“ zavolala znovu, ale nikdo se neozval. Rozhodla se vejít dovnitř. „Alexandro!“ znovu zavolala, ale opět se nikdo neozval. V tom zaslechla, že se otevřely dveře. Prudce se otočila a celá ztuhla. „Ahoj, miláčku!“ usmál se na ni José Manuel. Rebeca nemohla uvěřit, že ho vidí. „José Manueli?“ rozplakala se. „Jsem to já!“ usmál se na ni José Manuel. Rebeca mu padla do náruče a oba se začali líbat. „José Manueli, miláčku, co tady děláš?“ objímala ho Rebeca, „jsi v pořádku? Kde ses tu vzal? Já vůbec ničemu nerozumím!“ vzlykala. „Už je všechno za námi! Jsem zase u tebe!“ řekl jí José Manuel. „Pane Bože, děkuju ti!“ opět mu Rebeca padla do náruče. Do pokoje vešel David s Alexandrou. „Davide, Alexandro!“ odtáhla se Rebeca od José Manuela, „vysvětlete mi to?“ žádala je. „José Manuela jsme potkali u jedné benzínové pumpy. Chtěl jsem ho odvézt k nám na stanici, ale Alexandra mě přemluvila, ať týden počkám a ať tu s námi zůstanete!“ vysvětlil jí David. „Mám dobré přesvědčovací schopnosti!“ zasmála se Alexandra. „Děkuju ti, sestřičko!“ objala ji Rebeca, „moc ti děkuju!“ plakala. „Tak už neplač!“ utěšovala ji Alexandra. Rebeca si otřela slzy. „Tobě taky děkuju, Davide!“ usmála se na něj. David jí úsměv opětoval. „Já vám taky oběma ještě jednou moc děkuju!“ ozval se José Manuel. Rebeca se k němu rozeběhla a padla mu do náruče. José Manuel ji pevně sevřel. David objal Alexandru kolem pasu a oba se na ně šťastně usmívali.

„Promiňte mi, dřív jsem to nestihla!“ omlouvala se Vanessa, když vešla do Esteliny kanceláře, ve které byl také Victor. „V pořádku, Vanesso, nic se neděje!“ odvětila jí Estela, zatímco se Vanessa posadila naproti ní vedle Victora. „Spíš bych se měla já vám omluvit, že vás sem táhnu i v sobotu!“ dodala Estela. „To nic!“ usmála se Vanessa, „tak co se děje?“ zeptala se. „Victor už všechno ví a je mým nápadem přímo nadšený a myslí si, že ty jím budeš taky!“ řekla jí Estela. „Jakým nápadem?“ zeptala se jí Vanessa. „Volali mi mí velmi dobří přátelé z New Yorku, kteří mají také modelingovou agenturu a řekli mi, že mají nějaké finanční problémy!“ začala jí Estela vysvětlovat, „potřebují nějaký skvělý nápad, který by je zase vyzvedl nahoru! A tak mě napadlo, že by si tam mohla odjet, Vanesso, a pomoci jim!“ usmála se. „Já?“ podivila se Vanessa. „Ta přehlídka, kterou si uspořádala společně s agenturou ESTRELLAS měla velký úspěch a oběma nám velmi pomohla. A něco takového velkého přesně potřebují i mí přátelé!“ vysvětlila jí Estela, „a Victor se nabídl, že by odjel s tebou! I jeho skvělé fotografie by jim určitě pomohly!“ dodala, „tady jde teď všechno dobře, takže bychom vás mohli nějaký čas postrádat!“ usmála se, „co ty na to, Vanesso?“ zeptala se. Vanessa se podívala na Victora, který se usmíval, ale ona nevěděla, jak se má rozhodnout.